S těhotenstvím a porodem jsem se přesně trefila do stejného období, kdy byla těhotná a rodila půlka českých celebrit. Takže teď, když koukám na jejich Instagramy ad sociální sítě, čtu o tom, jak se většina z nich těší, až zase zhubne (T9 mi to vytrvale opravuje na “zhoubné”, náhoda?), bude zase moci nosit sexy oblečky, střevíčky na podpatku, make-up, tzn až zase (cituji, nevím kterou hvězdu našeho šoubizzu) získají zpátky svoji ženskost.
U toho jsem si uvědomila, že se cítím ve svým tlustým, pomuchlaným a po porodu ještě rozbitým těle nejlíp, co jsem se kdy cítila. I když je to dřina pro chlapa (nemusí být vždycky, ale já jsem dohromady rodila víc jak 24 hodin), nenapadá mě nic víc ženského než skutečnost, že je moje tělo schopné devět měsíců nosit a chránit jinou lidskou bytost a pak ji přivést na svět. Teď, když už vím, jaký to vlastně je, nikdy bych ani nedoufala, že je moje fyzická schránka schopná něco takovýho dokázat.
Tady musím ale přiznat, že náš porod byl dost kolektivní záležitost, moje, mého přítele, naší dcery a personálu porodnice, protože ve finále mi dost pomohli, aby to nemuselo skončit císařským řezem.
A kdybych tohle tvrdila svému dvacetiletému já, asi bych nevěřila, ale zrovna teď se ve své kůži fakt cítím nejlíp.
Aneb znáte větu: Kéž bych byla tak hubená, jako když jsem si připadala nejvíc tlustá? U mě to bylo v pubertě, kdy jsem samozřejmě vážila cca o 20 kg míň než teď, ale taky to byla etapa života, kdy jsem asi nejvíc přemýšlela nad tím, jestli jsem dost hezká, štíhlá, (doplň další). Před třicítkou jsem z toho najednou vyrostla, protože who cares, že jo... ale teprve teď bych s klidným svědomím na otázku, jestli se mám ráda, mohla odpovědět, že jo. No, je mi skoro čtyřicet (37 in fact), takže bylo na čase.
Navíc v obecné rovině, být štíhlá, hlavně v tom dnešním slova smyslu, není pro mě ženské, to je dětské. Vážit na 170cm 50kg a míň, nemít skoro žádné boky, zadek, prsa není prostě ženskost. Nechápejte mě špatně, rozhodně neobhajuju obezitu (příp. něco jako morbidní obezitu), chápu, že mít nadváhu nemusí být zdravé (slovy Garfielda nikoliv nadváhu, ale podvýšku), ale stejně tak není zdravé mít podváhu (nadvýšku?). Taky se mi líbí i na dospělých ženských taková ta frackovitá, trashy vyzáblost, minimálně je fotogenická a na holkách, co mají tenhle typ postavy od přírody, je fajn. Ale není to pro mě ženskost. Ženskost má být naducaná a měkká jak prachový polštáře. A mít kolem sebe houf malejch děcek. A vonět a hladit. Ideálně. A IMHO .
Stejně tak rudá rtěnka, výrazný make-up, vyzývavé oblečení. To mi zase přijde ve své sexuální agresivitě spíš mužské. A jasně že ženskost v sobě má mužskou stránku, i tu dětskou. Má v sobě všechno a cokoliv, čím chce v danou chvíli ta která osoba být. Já jenom že pro mě konkrétně tady ta obecná kobrovitost, sexuální atraktivita a vysportovaný sexy tělo není zrovna to nejženštější, co si dokážu představit. Žensky se cítím já, teď, tři týdny po porodu, i když úplně hezký na pohled to nejspíš není.
P.S.: Taky se ale těším na svoje starý oblečení. Na trička, hlavně ta, co jsem si koupila před otěhotněním. Na to, že si zase obleču starý pohodlný rifle a ne že se mi seknou někde v půli stehen a výš už je nedostanu. Na to, že si bez cizí pomoci dokážu zavázat tkaničky na oblíbených keckách. Je tohle ženský? Nevím.
