Zobrazují se příspěvky se štítkemčistá krása. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčistá krása. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 13. července 2025

Za pestré jidelny!

https://pestrejidelny.cz/ 

Když se začalo mluvit o výzvě Za pestré jidelny, přečetla jsem si pár komentářů na internetu. Asi nemusím ani říkat, že jsem to neměla dělat. Lidem vadí všechno. Vadí jim, že žijí bezdomovci a že je vidí. Vadí jim, že toxíci dostávají výměnou jehly zdarma. Vadí jim, že malý holky by mohly dostávát vložky zdarma. Normálně málem mě přesvědčili, že chlapi jsou vlastně chudáci, když nemenstruují. Vadí jim, že by děti mohly vyrůstat bez násilí. Vadí jim, že by děti s hendikepem mohly mít základní lidská práva a nárok na vzdělání. Takže pochopitelně víc zeleniny ve školních jídelnách, to by přivedlo civilizaci k zániku.

 Přečetla jsem si takový nesmysly, že nad tím kroutím hlavou ještě dnes. Např. ať si děti, co chtějí jíst zdravěji, vaří doma a nosí si to v krabičkách sebou. Jistě jim to učitelky rády ohřejí. Na topení patrně. Každopádně, my si právo krmit děcka sra*kama vzít nedáme! Však ať žerou suchý přílohy, když se jim to nelíbí. 

 To jsem dělala já, když jsem si ke konci základní školní docházky řekla, že přestanu jíst maso. Tehdy, v devadesátkách. Ale teď? Nechápu, jak si lidi představují jídelníček sestavený převážně ze zeleniny. Ale začala jsem si fotit sem tam nějaké bezmasé, někdy veganské, jídlo, že jim to ukážu... Tak tady to maj 🤷🏼‍♀️ 

 A jenom aby bylo jasno, netvrdím, že by školní jídelny měly vyvařovat jako komerční restaurace a bistra. Jen jsem tím chtěla ukázat, že jídlo bez masa není 2 x týdně suchá rýže a 3 x týdně suché těstoviny. Možná s kečupem. Myslela jsem, že to lidé vědí, ale ukázalo se, že ne...


https://www.rajce.idnes.cz/juleskah/album/za-pestre-jidelny

<3

pátek 4. července 2025

Sama redakce trpí nedostatkem kusů časopisů.

 Našla jsem v knihách, co mám po dědovi, dopis.

"Vážený soudruhu, s politováním vám musíme oznámit, že časopis Naší přírodou č. 5/84 Vám nemůžeme zaslat. Sama redakce trpí nedostatkem kusů časopisů.

Se soudružským pozdravem

Státní zemědělské nakladatelství, n.p."




Life in Czechoslovakia under Soviet rule :)) 

"Dear Comrade, we regret to inform you that we cannot send you the magazine Our Nature No. 5/84. The editorial office itself suffers from a shortage of magazines.

With comradely greetings
State Agricultural Publishing House, n.p." 

neděle 15. června 2025

Nebe nad Lhasou, Ning Kchen

"Souhlasím, že biologie a teoretická fyzika nám přinesly fascinující poznání o vzniku života a formování vesmíru. Ale vrhá toto poznání nové světlo na mechanismy štěstí a utrpení? Nepopírám, že znát tvar a přesné rozměry Země je známkou pokroku. Smysl života, smysl bytí by ale nebyl jiný, i kdyby Země byla placatá. I s nejpřevratnějšími pokroky v medicíně můžeme jen dočasně ulevit bolesti a utrpení, které se budou neustále vracet a vy vrcholí smrtí. Můžeme ukončit konflikt nebo válku, ale vždycky přijdou další, pokud se lidská mysl nezmění. Na druhou stranu, copak není způsob, jak nalézt vnitřní klid nezávislý na zdraví, moci, úspěchu, bohatství, smyslových požitcích, vnitřní klid, který bude zdrojem klidu vnějšího?" (s. 102)

https://www.databazeknih.cz/knihy/nebe-nad-lhasou-398911

<3

sobota 31. května 2025

Veliká gratulace Centru Locika!

 Fakt veliká!

Za prvé v tomto týdnu Locika oslavila desáté narozeniny <3 

BTW na oslavu jsem měla v plánu jet, ale onemocněla dcera, takže jsem nejela a to je ve zkratce celý náš život v posledním roce: Někam chci nebo chceme jít, pak je Pepi nemocná a nejdeme nikam. No co už.

Papelote k tomu výročí nabízí jejich první merch, Laskavý zápisník, tak aspoň že nakupovat se už dá i z domova...

Za druhé také v tomto týdnu poslanecká sněmovna schválila novelu zákoníku, která zakotvuje nepřijatelnost tělesných trestů ve výchově. Vzhledem k tomu, že jim tam ležela na stolech asi tisíc let, je to velká věc.

Konečně aspoň v této záležitosti nejsme poslední ve vyspělém světě, společně se Slovákama.


Pro obránce výchovných facek (kteří si to nepřečtou, já vím): Tělesné tresty nefungují, jak si někteří myslíte. Nebo doufáte. Tak se pak aspoň nedivte, když na vás dospělé děti tzv. kašlou a nekamarádí se. Mohlo by to být i horší, mohli by s vámi udržovat časté kontakty a v jejich rámci se k vám chovat jako vy k nim kdysi, pro vaše vlastní dobro vás občas proplesknout. 

Často se mi vrací situace ze Silvestra na náměstí ve Valašském Meziříčí. Během dětské diskotéky se moderátor ptal dětí, jestli se těší na vysvědčení a jestli doma nebude výprask. V žertu. A přiznám se, že mě - jsem narozená na začátku osmdesátých let a doma jsem dostávala - na tom dotazu nepřišlo nic divnýho. Dokonce to na tom Valašsku znělo tak jaksi folklórně. Děti reagovaly různě, většina se hlasitě smála. A moje dcera byla z těch, co to vůbec nepochopily a zmateně koukala kolem sebe. 

Jop, přesto že nás, mě i sestru, máti bila (výchovně, samozřejmě! No, just kiddin'! Bylo to proto, že si potřebovala ulevit a neuměla nebo se nechtěla obtěžovat se zklidnit jinak), moje dítě si to nedokáže vůbec ani představit. 

Kdyby už nic jinýho, za tohle se můžu pochválit. 

Moje zkušenosti jsou důvod, proč jsem se přihlásila za ambasadorku Centra Locika. A taky lidi. Lidi na internetu. Schovala jsem si jednu reakci na sdílený příspěvek právě Lociky. Který BTW přeje příjemné školní prostředí žákům i pedagogům. Jeden by řek', že nic kontroverzního... 


Napsal dospělý profil, který tráví čas tím, že fotí píčoviny a posílá to na Instagram... Budiž to důkazem, že i hluboká přesvědčení lze překonat. 

Až se dospělí začnou chovat jako dospělí, bude to fajn...

<3

neděle 25. května 2025

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.


Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.



<3

pondělí 17. března 2025

Holub na střeše

Chci si k jednomu projektu (tak jo, já to teda napíšu: k diáři s titulkama) nechat natisknout pohlednice, ale nikdy dřív jsem to neřešila. Tak jsem si na zkoušku objednala 100ks s oblíbenou fotkou z mobilu (název díla je "Holub na střeše" :) a s dovolením jsem k ní přidala adresu webu městských holubníků.

Teď je budu asi rozhazovat různě po kavarnách a pod. Jestli na ně někde narazíte, vezměte si, kolik chcete a pošlete pár drobných na holubníky nebo kamkoliv holoubkům nebo lidem, co se o ně starají :)


www.mestskeholubniky.cz

www.holubivnouzi.cz




neděle 17. září 2023

Nadační fond Dlouhovláska

 Tohle vzalo rychlý konec. Přes víkend jsem se na to vyspala a rozhodla se, že přece, když jsem si to slíbila, tak to tak taky udělám a vydržím to s těma vlasama ještě ten půlrok rok, než mi dorostou.

V úterý jsem byla objednaná ke kadeřnici, ale ještě předtím na terapii. Psycholožce jsem, jen jako vtípek, už na odchodu, aby viděla, jak to mám těžký, zmínila, jak si chci ostříhat vlasy, ale nemůžu a ona mi doporučila, ať dělám, co je dobré pro mě. Jestli mám pocit, že potřebuju změnu a budu se s krátkýma vlasama cítit líp, ať je ustřihnu hned. S přesně stejnou úvahou, jakou mám tu: můžu na paruky poslat peníze...

Takže jsem ostříhaná a vlasy darovat nakonec stejně můžu. Nadační fond Dlouhovláska IMHO jako jediný u nás nevyžaduje délku darovaných vlasů nad 35cm (za podmínek uvedených u nich na webu). K tomu Soňa, která mě teď češe, viděla klientku s parukou od nich a řekla, že jsou moc šikovní, že to měla hezký. Takže to mám i takhle s osobním doporučením :-)

Vy Dlouhovlásku možná znáte z doslechu. Jsou to oni, kdo stříhá metalisty na festivalech (Masters nebo Brutal Assault např.) a na sockách z toho mají výborný videa. A pak taky jejich klienti paruky, v neposlední řadě ;)

Pokud máte pocit, že darovat se dají jenom fakt hóóódně dlouhý vlasy, nemáte vlasy zrovna pod zadek, chystáte se na radikální změnu účesu a vaše vlasy by skončily v kadeřnictví na podlaze, mrkněte na jejich web. Třeba je můžete taky darovat a v tom případě by jich byla škoda. Obecně je čekatelů na paruky dlouhá fronta... 

sobota 9. září 2023

Vlasová krize ve slepé linii času!!!

Těšila jsem se, jak budu mít po prázdninách trošku klid a ono je to přesně naopak. Jop, prázdniny s malým dítětem, přivřenou školkou (u nás teda ještě dětskou skupinou) a prací, kde oproti zaběhlému systému zaskakuju za chybějící kolegy, jsou od letoška můj oblíbený oxymóron. A to jsem si ještě navíc na konci srpna uzavírala 4 předměty, abych mohla pokračovat ve studiu, což je pro mě zcela zásadní záležitost životního významu. Nicméně teď je to snad ještě horší :-)

A všechno jako by se zaseklo. Na můj vkus příliš dlouho čekám na e-mail z vydavatelství ohledně tisku titulkového diáře, klasicky jsem nestihla pár deadlinů literárních soutěží, zpozdily se mi hodinky, na který se fakt těším (tedy zpozdil se balíček s hodinkami, hodinky doufám budou vždycky včas), o příspěvku na bydlení, o který jsem žádala v červenci a doteď nemám odpověď, se radši ani nebudu bavit... Mám pocit, jako bych se - slovy klasika, ano Red Dwarf - ocitla ve slepé linii času.

Potřebuju si zjednodušit život a pohnout se tady z toho zmatku už někam dál. Takže jsem vymyslela, že si už konečně ostříhám vlasy! Ano, vzdám to! Teď vidím, že je to už skoro 3 roky, co jsem se rozhodla. Touhle dobou už mělo být dávno po všem. Možná když to nejde, tak to nejde: Prostě mi ty vlasy už nerostou jako dřív a dost dlouhý na darování je nikdy mít nebudu. 

Na starý kolena se mi vlasy začaly vlnit (WTF?!), podle kadeřnice se mi proto víc lámou, rostou pomaleji a než se dostanu k potřebné délce, roztřepí se jak devítiocasá kočka a co s tím pak... Brzy se budeme s dcerou stěhovat do menšího bytu, začala jsem třídit věci, všude po bytě se válí nějaký krámy, do toho psí chlupy a ještě navrch moje dlouhý (ale ne dost dlouhý!) vlasy, který mi aktuálně padají doslova po hrstech. Asi jsem se taky začala přesrsťovat...



Vždycky jsem chtěla chodit darovat krev, asi abych byla prospěšná. Jenže skoro celý život beru antidepresiva. I když co se toho týče, říkala jsem si s kamarádkou, že pro někoho by to mohla být i výhoda, dostal by krev rovnou s předžvýkanýma inhibitorama zpětného vstřebávání serotoninu :-)) Nicméně odborníci náš názor nesdílí, takže krev darovat nemůžu. Čeho jsem měla vždycky víc, než jsem mohla potřebovat, to byly vlasy. Tak jsem si napsala do bucket listu, že aspoň jednou za život daruju vlasy na paruku pro pacienty s alopecií nebo třeba nějakým onkologickým onemocněním.

Měl to pro mě být piece of cake, ale je z toho dost voser a vypadá to, že mi už vlasy dost dlouhé ani nenarostou. Tak třeba je čas se s tímhle projektem  rozloučit a radši nějaké nadaci, co se stará o paruky pro potřebné, poslat peníze. No, dneska jsem se poprvé po několika dnech normálně vyspala a najednou mi to přišlo líto. Když už ty vlasy mám takhle dlouhý, byla by to škoda... 

Kdykoliv se mě v minulosti v kadeřnictví ptali, jestli to fakt chci až TAKHLE ostříhat, vždyť tak krásných, dlouhých vlasů je škoda, mělo to pro mě stejnou logiku, jako bych si při manikúře říkala, že je škoda stříhat dlouhý nehty. Tahle náhlá změna perspektivy mě samotnou docela překvapila. Ale tak třeba bych to ještě chvilku mohla vydržet. 

V úterý mám termín Na stejné vlně, tak se asi necháme překvapit...

P.S.: Holka z blázince se na IG se ptala, co jejím followerům pomáhá, když mají blbý období. A já můžu doporučit spánek. Nepomáhá totiž nic, prostě to zaspěte a po probuzení můžete začít znova. Třeba to bude lepší ;)

sobota 31. prosince 2022

2022 sečteno podtrženo

 I bez silvestrovského bilancování jsem se vždycky v minulosti nimrala až až. Jediná věc, co měl děsila víc, byla budoucnost. Letos je to ale všechno jinak. 

Popravdě nevím, co si o roce 2022 mám myslet. 

V lednu jsem pověsila na hřebík své studium pedagogiky v Litomyšli, což pro mě bylo těžké. O pár dní později zemřel můj otec. V únoru jsme se poprvé rozešli s tátou Josefínky. Ale defintivně jsme to skončili až v létě. Poprvé od roku 2019 jsem šla pracovat. Sestře se narodil syn. Sestřenice se vdala. Dokázala jsem, co jsem si myslela, že nikdy nezvládnu. Zároveň se mi ale začala vracet i deprese. Na podzim Josífka nastoupila do miniškolky, krátce na to jsem ji přestala kojit a nechala jsem si znovu napsat antidepresiva. A taky jsem začala chodit do školy tady v Brně. V listopadu jsem oslavila čtyřicátiny. Šla jsem na baristický kurz. V prosinci vyšla knížka pohádek, do které jsem přispěla příběhem pro Barunku, holčičku se spinální svalovou atrofií. Začala jsem chodit na praxi do denního stacionáře na Kociánku. A taky jsem sepsala svůj příběh do knížky jedné peer konzultantky, která chce čtenářům přiblížit životy lidí s duševní nemocí. A sesbírala jsem novinové titulky a poslala je ilustrátorce (to je jeden z mých srdcových projektů, který snad dokončím příští rok).

Na začátku roku jsem s Pepi šla na premiéru klipu z desky Velkej průser a Josífka tak na tom obrovským plátně v kině Scala viděla jinej klip /Opia ft. Hellwana: Babyface/, ve kterým má štěk (doslova) náš Art. Taky jsem po víc jak deseti letech znovu dorazila na Trpaslicon. Objevila jsem knižní štafetu. Viděla jsem krásnou fotovýstavu E-motions Disconnected v rajhradském klášteře. Dvakrát: jednou ve dne a jednou v noci. V Sonu jsem slyšela Macy Gray!

Staly se jedny z nejhorších věcí (samozřejmě nejen), co bych si jen dokázala vymyslet. A já z toho ve finále mám stejně celkem dobrý pocit. Protože jsem to zvládla. Nebo zvládnu. Nepochybuju o tom. Získávám stabilitu. Srovnávám se jen sama se sebou. A taky se sama sebou ve svým věku asi poprvé stávám. 

Důvod? 

Terapie. 

neděle 1. května 2022

Oblíbené podcasty

 Starší kamarád se ptal, jestli poslouchám taky nějaký podcasty. Protože jsem mladá (LOL) a tohle je zas nějaký výmysl těch dnešních mladých, se kterým on vlastně nesouhlasí, protože proč neposlouchají normálně rozhlas, že jo...

Mě popravdě podcasty, co se týče poslechu, taky dlouho míjely. Ale z dálky jsem jim platonicky fandila od úplných začátků. Líbilo se mi, jaký je to nízkoprahový formát. Až jsem si říkala, že bych mohla sama nějaký dělat.

Což jsem nikdy ani náznakem nezkusila a vlastně mám často problém se vyjádřit a nelíbí se mi zvuk mého hlasu, takže nemám nejmenší důvod si myslet, že by mi to šlo a výsledek by vůbec stál za poslech. Ale stejně!

Nakonec první, co jsem začala poslouchat byl Balanc radia Wave. Pak Vinohradská 12

Dále podcasty/audiobooky na webu psychologie.cz

Příběh, který se opravdu stal spisovatelky Markéty Lukáškové

Tomáš čte pohádky a Vaše jméno je vaše značka, což netuším, k čemu mi bude, protože já se na žádné podnikání, natož kreativní nevzmůžu, ale poslouchat mě to baví :)

Dobrodružství poznávání

A poslední době často Kanárky v síti. S nimi se vracím zpátky v čase. Nedávno mě dost pobavila epizoda, kde mluví o předvolební kampani Andreje Babiše, jak neváhal využít úplně dementní fakenews o tom, že Ivan Bartoš v Thajsku nakupuje drogy, aby je v Čechách prodával. Jak je možný, že takovej člověk (kterej je schopnej vytáhnout na svého protivníka tak blbou lež a nepřijde mu to minimálně nevkusné) mohl být premiérem? WTF?!

S odstupem času to zní ještě absurdněji než tehdy. A to je co říct... Uvidím, k jakým pokladům se tam ještě "prokopu" :)

středa 22. dubna 2020

#ČeskoNosíRoušky

@časopisRespekt


Máti umí šít a šila hlavně asi na nás se sestrou, když jsme byly děti. Šicí stroj pro mě byl stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako sporák nebo pračka. V dětství jsem se s ním opatrně učila zacházet, navlíkat nitě, ušít velmi jednoduché věci, třeba látkové pytlíky na vánoční dárky pro kamarády. Bohužel jsem to moc daleko nedotáhla. V podstatě nikam. Před pár měsíci jsem dostala starší šicí stroj (být to auto, je na veteránských značkách). Myslela jsem si, že teď, když budu na tzv. mateřské, mohla bych se doopravdy naučit s ním zacházet a šít a přešívat pro sebe oblečení. Ale až výzvy k nošení roušek mě donutily vytáhnout ho ze sklepa. Na fotkách jsou první dvě, co jsem pro nás ušila. První dvě věci, co jsem ušila po asi pětadvaceti letech. Zjistila jsem, že mě to baví, tak snad budu mít čas pokračovat. K šití roušek se včera přidal i přítel. Zatím máme hlavně radost, že drží pohromadě. K vymýšlení speciálního designu jsme tedy ještě nedozráli. Jen se nám zrovna včera podařilo ohnout jehlu a musíme na bojovou výpravu do galanterie. A vyzvednout zakladač šikmého proužku, které teď lidi tisknou na 3D tiskárnách. Přemek Podlaha by z nás všech měl radost. • Autor: Barbora Sofková




Nicméně to není úplně aktuální, fotogalerie vznikla před pár týdny a od té doby nadšení některých z nás dost polevilo. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu svědky, není divu. Aktuálně teď, ve středu dvacátého druhého se řeší kadeřníci a zavřené hranice. Aspoň o tohle se vláda a krizový štáb momentálně hádá na Twitteru. Zatím jsem z toho vyrozuměla, že sice můžu navštívit máti (i ona mě), obzvlášť, když u toho budeme jen my dvě, ale sahat na vlasy mi nesmí. Protože je kadeřnice. Kdyby kadeřnice nebyla, klidně by mohla. Takhle mi bude muset odrosty nabarvit můj kluk. A vlastně kdokoliv. Jen ne kadeřník, nebo kadeřnice. Zkrátka každý, kdo to neumí.

Ad cestování) dlouho mám problém s lidmi, co zavřené hranice obhajují slovy, že “u nás je přece taky hezky, tak nebuďme sobci”. Mám v cizině podstatnou část rodiny, kterou nemůžu vidět. A oni nemůžou videt nás. Podle nejhoršího scénáře by mohlo trvat dva roky, než by moje dcera potkala svoji tetu a sestřenici. K čemu je mi u toho kurva dobrý, že je tady taky moc pěkně? Lidi, co si nedokáží predstavit, že se cestuje i  jinak, než do Chorvatska na dovolenou, jsem si zařadila do škatulky “dementi s nedostatkem fantazie” a IMHO by měli spíš mlčet, než na internetu rozšafně rozdávat bodré rady do života ostatním. No, a hádejte, co jsem zrovinka před chvíli četla na Twitteru Martina Veselovského?


P.S.: Kdyby tu opravdu byla karanténa, tak OK. Ale když se všichni ti nesobečtí dobráci klidně schází v Tescu nebo LIDLU?


neděle 2. září 2018

Křesťanské hodnoty tentokrát nebudou

Po předchozím blogu jsem měla v plánu jeden úplně super, a to úryvek z knihy Cesta k lidství Jeana Vaniera, hezký odstavec o křesťanských hodnotách, které brání mj. třeba právě ti Slušní lidé a spol. Akorát jsem ho zrovna četla ve vaně, neměla jsem po ruce nic jako záložku, říkám si: "Nevadí, budu si to pamatovat...", velmi pečlivě jsem si do paměti uložila číslo stránky i jeho polohu a je mi to blbý, ale dopadla jsem trochu jak Zeman s Peroutkou.
Mezitím jsem tu knihu přečetla ještě dvakrát. A ne, vlevo dole a bohužel ani nikde jinde ten odstavec není. Ale zase jsem v ní našla spoustu jiných věcí. Takže Cestu k lidství od zakladatele hnutí Archa, Jeana Vaniera doporučuju ke čtení a tady se teď posunu blíž k pohanským rituálům:




  

  


Květy č. 30, 27.7.1968; Karel Vrchovecký: PŘÍZRAK LSD. VÝLET DO SCHIZOFRENIE. Pokud to budete fakt poctivě číst, začněte u druhého scanu vlevo dole, pak se vraťte nahorů a dál už to celkem dává smysl.



neděle 1. dubna 2018

Berňáci (a ne, není to o psech)

Já se zamilovala. Nejdřív do Bernu a teď do kapely, která odtam pochází:


První, co jsem od nich slyšela (a viděla), je "Oh, Slivovica", pročež bych je zařadila kamkoliv jinam, jen ne do Švýcarska... ale u asi pátého poslechu písně Lost Boy & Suicide Girl jsem bezpečně rozpoznala jejich jazyk jako němčinu. A jsem doma ;)

úterý 28. listopadu 2017

Vivienne Westwood

"Musíš v sobě objevit to nejlepší já. Buďte svým nejlepším já. Řiďte se svým svědomím. Musíš hledat krásu. Ve všem. V každičkém okamžiku. V každém člověku."

"Věřím v jedinou věc, a tou je kultura. Lidé ještě nikdy nežili v době, kdy panoval tak ubohý respekt k minulosti, jako teď."

"Mou povinností je chápat. Chápat svět. To potřebujeme pro pocit štěstí z toho, že jsme naživu. Od lidí, kteří žili před námi, můžeme znovu získat, znovu objevit různá vidění světa prostřednictvím umění - míněno kultury, tak to prostě je - a porovnáním tvoříme vlastní představy o světě, lepším, než je ten, ve kterém žijeme a ve kterém jsme si nadělali takový nepořádek. Můžeme změnit svoji budoucnost. Ve snaze o uskutečnění idejí začnete přemýšlet a to změní váš život. A pokud změníte váš život, můžete změnit svět."

"Nakupujte uváženě a dbejte, aby vám věci vydržely."

 "Jaký je nejlepší doplněk? Knížka." 

"Vedla jsem mnoho životů. Byly skvělé. A jsou skvělé. Nejvíc ze všeho jsem ale žila čtením. Čtení je bohatší než můj vlastní život. Když nečtete, žijete jen jednou. Naopak když čtete knížky, můžete prožít třeba sto životů."

"Já se cítím skvěle ve chvíli, kdy si myslím, že mi to hodně sluší. Nesnesla bych na sobě beztvaré, vytahané, masově vyráběné hadry. Navrhuju oblečení s nadějí, že prolomím tradici. Pohodlí je úzce spojené s tím, jakým způsobem doplníme mentální obraz toho, jak bychom chtěli vypadat - čím a kým jsme."

"Fyzicky se sama sobě líbím. Na své tváři nacházím spoustu věcí; tajemství a hloubky. Jít na facelift by mě ve snu nenapadlo."

"Vím, že mám pod bradou hrozné visačky, přesto si připadám krásná a svému vzhledu hodně věřím. Neochvějně trvám na tom, že každý chlap, který by si v mojí blízkosti vybral jinou ženu, je buď blázen, nebo hlupák. A moje tělo? Odjakživa mě bavilo... Mám prostě všechny intelektuální i sexuální výhody padesátnice. Jsem hodná. Mám smysl pro humor. Ráda se bavím a těší mě, že to, co si užívám, baví i ostatní."

"Potřeboval mě. Já ho potřebovala kvůli tomu, co uměl, a on mě, protože musel mít někoho, kdo ho bude potřebovat. Povídala jsem si s ním a těmi hovory jsem se rozvíjela." (O Malcolmu McLarenovi)

"Ráda uvažuju sama za sebe. Jsem hrdá žena a taky jsem duší rebelka. Proto bych se nikdy nesnížila k tomu, abych od kohokoli vyžadovala něco, co mi nechce dát nebo poskytnout dobrovolně. Od muže bych za žádný svět nic nechtěla."

"Jóga je ta nejlepší rada, jakou můžu komukoli dát. Pusťte se do ní!" (V tom se s Vivienne náhodou shodneme :))

Pořád není úplně jasné, kdo - Hell nebo Johnny Rotten, nebo Sid Vicious, nebo Vivienne či snad Malcolm - použili spínací špendlík, z něhož se vyklubala ikonická součást punkové image, jako první. Vivienne teď už jen krčí rameny. Podle ní to byli Sid a Johnny. 
"Johnny měl spínací špendlík v uchu. Sid si vzal růžové gabardénové kalhoty - pořád je vidím -, ale přišel o ně. Roztrhal mu je nějaký feťák, když hledal drogy. Když je Sid našel, byly na hadry. A tak vzal spínací špendlíky a dal je trochu do kupy. Vzpomínám si, že dorazil do obchodu jednak v těch kalhotách se špendlíky a jednak měl na krku toaleťák. Jako kravatu. Tak se to tehdy dělávalo. Mladé Irky nosily zase konvice místo kabelek a vybavuje se mi chlapík, který si na hlavu připlácl toast s džemem. Spínací špendlíky proto nebyly zrovna extrém." 
(A tohle nejspíš byl důvod, proč punk nepřežil...)




pondělí 13. listopadu 2017

5 let Yoga Lokah

Mé momentálně už delší dobu nejoblíbenější studio slaví páté narozeniny. Při té příležitosti vyzvali žáky, aby zveřejnili své příběhy o tom, co pro ně Yoga Lokah znamená.

Když nepočítám své pokusy s jógou (a zjevně jí inspirovaným tělesným cvičením) v různých ozdravovnách, léčebnách a lázních - naposledy ve Františkových lázních, kde jsem při hodině pravidelně usínala a stejně jsem si to náramně užila - začala jsem jógou trávit nějak víc času před asi čtyřmi lety. To jsem chodila do studia Mandala na Opletalove a bohužel v tom nemůžu pokračovat dodnes. Tehdy jsem pracovala odpoledne až v noci a týden jsem zahajovala v pondělí v šest nebo sedm ráno právě na lekci jógy pro začátečníky. Tím se dostávám k nejdůležitějšímu bodu tohoto blogu: Pro mě dosti překvapivě jsem se tak začala vyloženě těšit na pondělní rána (posledních asi dvacet let jsem se totiž dokázala těšit na máloco), jóga - i když větší kopyto než jsem já aby pohledal - pro mě totiž představovala po strašně dlouhé době první zdroj opravdu příjemných tělesných pocitů.

Myslím, že pohyb obecně při depresi pomáhá. Ale nic se nemá lámat přes koleno. Kdybych se dokázala přemluvit jít cvičit dřív (třeba o deset let), mohla jsem tak urychlit svoji léčbu. Možná. Nebo to přišlo v pravou chvíli, jak to bylo. Každopádně, byl to tak trochu zázrak. (Představte si, že se po šestnácti a víc letech, kdy se chcete zahrabat pod zem a tam v tichosti zdechnout, najednou začnete cítit dobře ve svém vlastním těle.)

Čímž vůbec nikoho nenutím, jenom říkám. Za úvahu to rozhodně stojí.

Jestli máte strach, že je jóga krkolomná, protože jste viděli někde něco v televizi nebo na youtube, berte v potaz, že já jsem se za celý život nenaučila udělat kotrmelec vzad, protože nepřenesu zadek přes hlavu, nedotknu se rukama země, leda bych si k tomu dřepla, dokonce mi dělá i problém sedět s rovnými zády a nataženýma nohama a nic z toho mi při lekcích jógy nepřekáží. Stejně jsem od sebe nikdy nečekala, že u toho budu vypadat jak Christy Turlington. Dělám pokroky svým velmi pomalým tempem a do hodin pro začátečníky možná budu chodit nadosmrti. Momentálně mě nejvíc láká Jin jóga, asi že se u ní málo hýbe a hodně leží.

Yoga Lokah je studio, které vlastně teď navštěvuju jako jediné, ovšem velmi sporadicky. (Buď nemám peníze, nebo víc pracuju, mám peníze a nemám čas nebo energii.) Proto nemám tu drzost psát tuhle svoji zkušenost k nim do události. Ale inspirovali mě k tomu, abych se podělila o to, co v mém životě znamená jóga.

Kamarádka tuhle prohlásila, že dneska kdo neví, co se sebou, cvičí jógu. Ono taky pokud nevíte, co se sebou, nebo s čímkoliv jiným, cvičení jógy je imho zdaleka to nejlepší, co můžete dělat.