Zobrazují se příspěvky se štítkemmusic. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmusic. Zobrazit všechny příspěvky

středa 30. července 2025

Czechtek 2005

 Je dvacetileté výročí zásahu (zbytečného a brutálního) na Czechteku u Mlýnce na Plzeňsku. A k mému údivu a potěšení se tím freetekk zase jednou dostal do mainstreamových médií.

Pravděpodobně - protože zatím jsem nic nečetla ani neposlouchala - nejlepší dokumentem stejně zůstává legendární report tehdy zveřejněný na techno.cz. Kde mimochodem pořád ještě nějaké fotky k vidění jsou:

 http://techno.cz/reporty/index/fotograf:Hans

Tehdy jsem na freeczkový akce jezdila. Občas, spíš na menší (taky tohle je největší akce svého druhu u nás a konala se jednou ročně) a raději než tekkno jsem měla a stále mám d'n'b, jungle, raggajungle, reggae. Nicméně ten rok se to tak zrovna sešlo, že jsem měla jet.

Z Brna jsem vyrážela už s tím, že účastníky napadla policie. Z nyxu a od kamarádů na místě jsme měli info doslova z první ruky, do toho jsme hltali zprávy z mainstreamových médií.

Hodně lidí si cestu do Mlýnce pochopitelně rozmyslelo, my jsme se Sleepym (ze kterýho je BTW ve Státech publikovaný autor, wow) jeli i tak. Věděli jsme, že na místo patrně dorazíme, až už bude po všem. Já chtěla fotit a hlavně jsme jeli pomoct s úklidem.

Nebudu řešit, že pozemek na akci byl pronajatý od majitele a kdyby politici a policie dodržovali zákony, mohli tam tak max dávat pokuty za překročení limitu hluku (komu, když freeteky přirozeně nemají organizátora?) a dávat za stěrače bločky za blbý parkování. Zajímavý ale bylo, jak se zprvu všude psalo, že akce je nelegální ve smyslu nepovolená úřady i protiprávního záboru pozemku. A majitel moc prostoru, aby to mohl účinně vyvrátit, nedostal. Nebo se možná bál nenávisti, která by se proti němu mohla namířit ze strany tzv. běžných občanů? Později ale už technaře otevřeně obhajoval. 

Každopádně jak ze začátku Češi na účastníky a celý freetekk nadávali, brzo velká část společnosti otočila. Zásah byl opravdu nepřiměřený a díky internetu a digitální fotografii se s minimálním zpožděním dostávaly ven svědectví od lidí uvnitř. 

Toho velmi dobře využila politická opozice, hlavně ODS. 

Já jsem v Mlýnci ani později moc fotek nepořídila, protože mi hned ve vlaku cestou tam ukradli foťák. Nicméně v tom hypu, zaplavená adrenalinem jsem toho želela míň než bych sama čekala. 

Na místo jsme se dostali v pohodě, ještě jsme potkávali kolem lesní cesty roztroušené policisty, po nás už ale nikdo nic nechtěl. Vypadalo to tam jak po válce. Nafasovali jsme pytle na odpadky a šli uklízet. Strávili jsme tam celý den a odjeli do Prahy. 

Socani v čele s Paroubkem - a to není politická analýza, ale moje dojmy a ještě navíc dojmy ve vzpomínkách, schválně nic nečtu, dokud to nedopíšu :)) - patrně počítali, že nastoupí na partu špinavých smažek, vyženou je z louky a lidi je za to budou milovat. Bohužel pro všechny zúčastněné to špatně vyhodnotili.

Výsledkem byla spousta nasraných lidí. Nasraných policajtů, kteří otevřeně mluvili o zpackaném zásahu se špatným vedením, nasraných a vyděšených rodin policajtů, které na zásah poslali i těch, co měli pohotovost a fakt se jim tam nechtělo. Nasraných technařů, nasraných lidí, co prostě rádi jezdí na fesťáky a sympatizovali, nasraných rodin technařů. Nasraných starých mániček a trampů, kteří si vzpomněli, jak před revolucí naháněli obušci je samotné. 

Asi fakt nevěděli, že na tekkno ve většině chodí lidi, co po týdnu v korporátu (továrně, škole,...) rádi svlečou košile a kravaty a jdou se zrestartovat. Že takových těch "společností vyvrhlých kriminálních živlů" (pro soudruhy od pohledu), co to přeženou a skončí před bednama v blátě a následně možná na titulce MF Dnes, je tam fakt jenom pár a zbytek je naprosto různorodá, nezaškatulkovatelná skupina. 

Taky bysme se mohli bavit o tom, jak časté a jak přijímané byly před 20 lety v Česku body modifikace, včetně piercingů a tetování. Jak často jste potkali na ulici nebo v práci člověka s netypickou barvou vlasů, dready nebo copánky? 

ČSSD si uspořádala nesmyslnou demonstraci síly a moci, dokonce tam dotáhli obrněný transportér, aby bojovali se skupinou z většiny neozbrojených, polonahých pacifistů na MDMA. Skončilo to tím, že vyhrožovali armádou.

Chytla se toho opozice a ve zkratce, z víkendu techna na louce někde u dálnice se stal snad týden nebo dva techna uprostřed Prahy. Na protestu uprostřed Václavského náměstí jsem poprvé a naposledy mluvila s Lucií Bílou. Systémy hrály z pódia na Letné. 

Svůj czechtek jsem ten rok teda měla i já. Velmi netypický, nezapomenutelný a vlastně pro mě to opravdu byla v jistém smyslu tečka (za svobodou), protože od té doby jsem na žádný větší free akci nebyla a CzechTek skončil. A zároveň ty protesty a všechno okolo byla ztělesněná svoboda sama. 

Ale jak na to teď myslím, asi by stálo za to se jet někam (nejspíš do zahraničí) někdy ještě mrknout...


Tyhle trika pak celý léto rozdávali na každým větším festivalu v Čechách a na Moravě.

Papaláši chtěli dělat gesta a z lidí, kterýma zjevně opovrhovali, si udělali boxovací pytel. Jenže netušili, do čeho se pouští. Po zásluze dostali, co jim patří. To, jak teď lezou do análu komunistům, aby urvali usmolených pár procent, je třešnička na dortu, karma a boží trest za to, co provedli tehdy tam :)) 

Vážně, věřím, že myšlení, které tehdy vedlo politiky k pocitu, že takový zasah je dobrý nápad, je dnes přežité. Navíc lidé se smartphony dokážou v podstatě vše dokumentovat a v reálném čase zveřejňovat. To by se za komunistů, ani krátce po nich, nestalo, ale u Mlýnce už i to (jen spíš s internetem a digitální fotkou) hrálo roli. 

Rozpustit tu akci, I KDYBY nelegálně obsadila soukromý pozemek, šlo i jinak. Případně ji mohli nechat proběhnout a přestupky ad. řešit pak. Žijeme v právním státě. Mimochodem, na netu lidi vtipně den zásahu označují za den, kdy vznikla Pirátská strana :)

Konec éry neorganizovaných technoparty. Přesně před 20 lety zasáhlo 1200 těžkooděnců proti CzechTeku.

Třídílný podcast: CzechTek: Příběh českého raveu

neděle 1. dubna 2018

Berňáci (a ne, není to o psech)

Já se zamilovala. Nejdřív do Bernu a teď do kapely, která odtam pochází:


První, co jsem od nich slyšela (a viděla), je "Oh, Slivovica", pročež bych je zařadila kamkoliv jinam, jen ne do Švýcarska... ale u asi pátého poslechu písně Lost Boy & Suicide Girl jsem bezpečně rozpoznala jejich jazyk jako němčinu. A jsem doma ;)

sobota 20. srpna 2016

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

1. část

Jeden pátek před pár týdny jsem seděla doma, modlila se, ať nikdo nevolá, že mám jít na pivo (ano, stárnu), na youtubu si pouštěla videa Caro Emerald (a taky Poletíme?, Traband a Navarovou) (možná už JSEM stará) a nějak se mi tam zalíbil její trumpetista. A druhý den brzy ráno, v sedm hodin třicet sedm minut přesně, mě v autobuse směr Stará osada chytil revizor, co mu byl nápadně podobný!
Čekali byste revizory v sobotu v sedm ráno? To už spíš onu legendární španělskou inkvizici. Takže mi netvrďte, že to nebyl dotek tajemného zákona přitažlivosti. Law of attraction. Zhmotnění nevysloveného přání. Vítězství ducha nad hmotou. Akorát že jak na potvoru od Trabandu jsem si asi stokrát přehrála Černého pasažéra. Tušit předem, že jsem takový mind-fu masta, opouslouchám si uši na kost u Etty James.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na Staré osadě jsem nutně potřebovala stihnout autobus v 8:15 směr Jedovnice, v Jedovnicích najít kemp Olšovec a v něm kamarády jeepaře dřív, než v 10:00 vyjedou v koloně na vyjížďku dlouhou málo přes 40 km, ovšem (!!!) trvající něco přes dvě hodiny. Kolony historické vojenské techniky nebývaj totiž zrovna nejrychlejší. Nicméně zpravidla jsou na srazech tím nejzajímavějším, pak už se jenom pije. 

Kromě toho, že jsem neměla platný jízdní doklad, neměla jsem u sebe ani žádný jiný platný či neplatný doklad (viz předchozí blog), kterým bych se prokázala a musela jsem s tím pohledným mladým mužem s debilním zaměstnáním vystoupit a počkat na PČR kvůli ztotožnění. Posledně jim to trvalo 40 minut... Na Staré Osadě už v tu chvíli stála připravená vyrazit za dobrodružstvím Gábina a její dvě děti, kterým jsem večer v hospodě seběvědomě slíbila, že se svezou veteránem. Další nejbližší spoj nám jel za dvě hodiny, to by kolona byla už v půli cesty, podle itineráře asi někde ve Vilémovicích, jenže kde kurva jsou Vilémovice a jak se tam dá dostat?!

Náhody neexistují,  co se má stát, stane se a mě asi bylo souzené děti a Gábinu nezklamat. Příslušníci se tentokrát objevili během pár minut a všechno se vyřídilo rychle. Stihla jsem nastoupit hned do další osmdesát čtverky, co jela, ta měla být na Starce v 8:16 (autobus do Jedovnic odjížděl 8:15), šlendián řidič nás tam ale dovezl v 8:14; 8:58 jsme vystupovali na náměstí v Jedovnicích. Kemp Olšovec bychom sice bez pomoci hledali delší dobu, ale Rozec nám přijel Jeepem naproti. Já jsem ještě předtím sáhla do hovna a sedmiletou Toničku při pohledu na vojenské vozidlo z roku 1945 přepadla na pár vteřin panika a odmítla nastoupit, ale pak už to bylo dobrý. Myslím, že se to všem líbilo, včetně Otíka (to je to mé nové, kousavé štěně), pro kterého to taky byla premiéra a jsme vděční a šťastní, že se mu jeepování líbí stejně jako se líbilo Zuzce a můžem' takhle (snad) jezdit na výlety častěji.

A někdy příště vám tady napíšu, jak jsem před cca patnácti lety cestovala z Brna do Františkových lázní, skončila jsem v Praze a moje zavazadla na česko-německé hranici.

P.S.: V Jedovnicích na náměstí je velká restaurace, v létě, v sobotu odpoledne tak narvaná, že můžu mluvit o štěstí, že jsme našli místa. Soudě podle návštěvnosti servírují božskou manu. Asi jsme si ji měli dát. Bohužel já jsem místo ní dostala česnečku bez stopy česneku a Gábina nakládaný hermelín, co nebyl naložený. Samozřejmě, vůbec nic tím nemyslím, jenom říkám...

čtvrtek 20. listopadu 2014

I hope you're not lonely without me.

Prý pořád jen vzpomínám kdo kdy umřel. A to jsem ještě ani nezmínila Koloucha...

You think you have to want more than you need
until you have it all you won't be free
society, you're a crazy breed
I hope you're not lonely without me

 

R.I.P.

středa 19. listopadu 2014

Muž neviditelný


Muž neviditelný je už dlouho jedna z mých nejoblíbenějších písniček Poletíme? Je zimní a brněnská. Muž neviditelný je písnička o Milanovi a Milanova. A v neposlední řadě Muž neviditelný je Milan sám. Milan Barát, kamarád od Poutníka*, "dlouholetý bezdomovec, který několikrát uvažoval o sebevraždě a přesto ji vždy odmítl, z obrovské úcty před životem se dožil 71 let... zemřel v nemocnici, prý rychle a klidně." To jsem teď jen opsala slova Rudolfa Brančovského (a doufám, že by souhlasil, kam jsem doplnila čárky).

Ještě mám, řekl bych, před sebou cestu dlouhou, život jsem si nedal, tak si ho nemůžu vzít. Kdyby to šlo, tak už jsem dávno jen mastnou šmouhou, neumím žít a neviditelný při tom být...

Tak. A teď si ji poslechněte znovu.

Včera Poletíme? křtili novou desku. Já tam nešla z pracovních důvodů. Fakt je, že kdyby byl Milan ještě naživu, asi bych si dala víc práce tenhle koncert stihnout, protože jsem se s ním před pár týdny tak nějak bavila o tom, že se tam všichni potkáme. Snad to nevadí.

Věřím, že je ti dobře, ať jsi, kde jsi. Odpočívej v pokoji.

A já si ji jdu pustit ještě několikrát...

http://www.poletime.info/clanek/20-muz-neviditelny-zemrel/

*kamarád od Poutníka je terminus technicus

pondělí 3. listopadu 2014

Kunda sem, kunda tam. (Miloši, Thank You For The Music!)

To nás zase jednou bude plnej Daily Mail.

Prezidentu Zemanovi musím přiznat, že v jeho případě nemám až tak problém s obsahem (ten nejsem způsobilá posoudit), jako s formou. Rozuměj chytrej chlap, možná krapet arogantní egomaniak, na druhou stranu kdo z nás nemá nějakou tu chybku, že... Jinak bohužel nedokážu tuto verzi hlavy státu zkousnout.

Ovšem (zdvižený ukazováček) jednu věc na něm doslova zbožňuju: Ten chlap má geniální flow. Jakmile promluví, musím se začít smát. Odjakživa. Pocitově je to jakási směs dětského údivu a znechucení. Máte to taky?

Pusťte si ho, budete se usmívat celý den.


"... takže - s prominutím - v textech této skupiny je kunda sem, kunda tam," pan redaktor mu to možná odpustil, na sociálních sítích to tak lehce neprošlo - už má vlastní track. Další.


 ...prostě Big up, bro! And thank you for the music.

středa 27. srpna 2014

Hana Hegerová: Rýmování o životě. A smrti.

Proud, který nosí lodi, ví, jak je těžké někdy plout.
Někdy se to hodí, vím, že je lehčí utonout,
nežli žít.

Žít, to je směr, směr který znáš,
to je láska, kterou dáš, to je ztrácet, znovu mít, skály kácet, ze rtů pít,
to je žít.

sobota 19. dubna 2014

BASSINFECTION, Zbrojovka factory, 11. 4. 2014.


+ zbytek fotek z pátku: http://www.rajce.net/a9667914

<3  <3  <3



Nãnci and Phoebe byly skvělé, Gigantor (Evol Intent) taky, cimbálovka mi utekla, protože jsem přebalovala hermelíny, ale i po ní World music & electroswing stage stála za to. Ráda jsem všechny potkala a před třetí (o pár hodin  později než jsem původně měla v plánu) jsem se sbalila a jela domů.

GET RESPECT!

sobota 15. února 2014

Halo In Reverse

And when our worlds
They fall apart
When the walls come tumbling in
Though we may deserve it
It will be worth it


středa 12. února 2014

The Delta Machine Tour 2014, Praha

Od jejich letní show v Edenu si rvu vlasy, že jsem na Depeche Mode nejela dřív. V letech 2010,  2009, 2006,... chtěla jsem, ale asi jsem nakonec měla něco "lepšího" na práci a teď je mi to líto. V pondělí to tedy byl můj teprve druhý koncert, stejná tour, stejná šňůra - a přitom naprosto jiný.

Zatímco v létě můj největší problém byl stěžovat si, jak je všechno na nic, v roce 2014 všechno na nic opravdu je. Přestože mám lístek koupený od srpna loňského roku, do poslední chvíle nevím, jestli pojedu. Ztratila jsem práci, tři dny před akcí se vzbudím se strašlivým otokem, vypadám jak mongoloidní děcko, na jedno oko prakticky nic nevidím, je mi zle a ukáže se, že mám parádní zánět. Tzn. páteční večer strávený otevíráním zubu (to je to proslavené a všemi oblíbené číštění kanálků a tahání nervů), v sobotu zlepšení nula, běžím zpátky k zubaři, dostanu antibiotika, která v neděli zaberou, já úspěšně splaskávám, večer už se začínám podobat sama sobě a v pondělí v 9:30 téměř přesně vyrážím s ostatními do Prahy. Tohle tady píšu hlavně jako poděkování mému novému zubaři, který pro mě poslední koncert Depešáků zachránil: Ave Kolpa!

Dál bych měla poděkovat tatínkovi Petří za odvoz a dvojici J+K, že se z Malediv vraceli tak dobře, aby nám to s tou cestou akorát vyšlo. Den strávený v Praze byl skvělý, od počasí přes jídlo po racky, psy a lidi, které jsme potkávaly.


Maledivy

50% vystoupení předkapely jsme proseděly u piva Na Staré ráně, 10% prochodily cestou do Arény a prostály ve frontě pivo, příp. toaletu a 39% strávily hledáním našich sedadel. Sektor 417, celý do kopca a potmě, uffff! Zbývající 1% mě nestihlo nijak urazit, podle komentářů ostatních však času stráveného v hospodě naproti nemusíme vůbec litovat.

Zatímco v létě jsem měla s Ditou lístky na stání, teď jsme šly s Martinou a Petří sedět. Čekala jsem, že mě to bude obtěžovat, což taky svým způsobem ano, ale současně to mělo i výhody. Všimla jsem si, opět v komentářích ostatních návštěvníků, stížností na zvuk. Z našeho pohledu koncert nemohl znít lépe. Navíc jsme měly perfektní přehled o celém prostoru pod a před sebou a pro mě to byl skutečně úchvatný pohled. Fanoušci, projekce, všechno. Z toho jsem na měkko ještě teď. Ovšem co se týká sedu, jakožto polohy mé tělesné schránky během vystoupení, to nešlo. Mj. bylo dost vedro a prostě to nešlo. Vydržela jsem do Policy of Truth a to jenom proto, že se umím ovládat. Na nejvyšších tribunách kromě mě stálo víc lidí, většina seděla. Dole pod námi bych ale řekla, že už zůstávali sedět pouze handikepovaní (tohle jsem si všimla, že se v ohlasech taky dost řeší: jak velká část návštěvníků v hale zaujímala nebo nezaujímala postavení).

Zatímco v létě jsem si cestou do Edenu pořídila v Tribu piercing, teď jsem v projekci k úvodní Welcome to My World objevila motiv na kérku. (Už ho jenom znovu najít někde na netu na fotkách, videích...) V létě jsme s Ditou, jakožto oběti nesmyslého postupu ochranky při vpouštění lidí na plochu (na to jsem se vynadávala už minule tady >><< ), stály ještě prakticky venku, když se začínalo. Tentokrát jsem viděla a slyšela všechno. Delta Machine se mi hodně líbilo už na první poslech, ale Bože, já ty písničky mám teď snad ještě radši!

K setlistu mám jen dvě tři maličkosti: Možná bych tentokrát A Question of Time obětovala výměnou za Soothe My Soul, třeba. A But Not Tonight v Martinově podání dávám všechny palce hore. Za mě pecka. Myslím, že fungovalo mj. napětí mezi jeho interpretací a tím, jak tenhle (mimochodem můj oblíbený) song znám. Na tom bych neměnila ani ň. Ale Slow/Blue Dress... I když samozřejmě chápu, že Depeche Mode není už dávno dvacet, mě to nejvíc baví, když je to takovej ten sekec mazec (to my, hudební kritici takhle říkáme) a nejlíp, aby to trvalo tak šest hodin bez přestávky.

V hlavě mi uvízla přídavková Halo. Poslední dobou nějak rezonuju s jejím textem.

"We are in heaven" akce fanoušků super, prý tam měly být ještě nějaké lightsticky (ale nebyly), no ty já jsem neviděla (asi proto).

Mohla bych se konkrétně zabývat dalšími rozdíly, které plynou zřejmě převážně z faktu, že v létě to bylo venku a v zimě pod střechou a jsem sice tak trochu grafoman (viz. mých 10 stran o minulém koncertě), ale už končím. Protože pro mě je opravdu těžké něco takového popsat, aby to neznělo banálně, nebo na druhou stranu pateticky. Těžko se mi hledají slova. Jen snad že jsem na koncert přijela s dvěma ženskýma, žádná z nich DM nikdy dřív živě neslyšela. První jsem zaslechla jak po Walking In My Shoes tuším (jestli je to špatně, ať mě opraví) říká, že ještě jednu písničku a může umřít. Prý nejlepší koncert jejího života - a to už jich zažila. A má pravdu, zažila jich fakt dost. Ta druhá má teď na svém FB profilu status: "Takže včerejší výlet do Prahy exclusivní!!! A závěr DM v o2 aréně - nemám slov!!! Chtělo by to repete..." Nemám slov to vystihuje i za mně.

A vypadá to, že Depeche Mode live jsou návykoví.

Oblíbený report: Depešáci v Praze zahráli podruhé totéž, ale o třídu lépe.


středa 5. února 2014

Tori Amos - Enjoy the Silence


Pět dní osm hodin šest minut čtyřicet sedm vteřin před příštím koncertem Depeche Mode v Praze, dvacet čtyři let po vydání Enjoy The Silence, písničky skoro stejně staré jako moje mladší sestra - rozdíl je jen pár dní, jsem objevila tuto úžasnou cover verzi.

http://depechemode.cz/

neděle 8. září 2013

Depeche Mode: Stories of Old

You hear stories of old, of princes bold
With riches untold, happy souls
Casting all aside to take some bride
To have the girl of their dreams at their side
But not me
I couldn't do that
Not me
I'm not like that
I couldn't sacrifice anything at all
To love




Vypadá to, že se Stories of Old k loveismu nehodí. Já si ale myslím, že Lásce se nic obětovat nemusí. Člověku, kterého milujeme, možná. Ale Lásce? Láska je způsob žití, přístup k životu. Věci, co děláme a způsob, jakým je děláme. Protože víme, že to má smysl a že takhle to má být.  Připustíme-li třeba jen kompromis, není to Láska. Proto Lásce nemusíme přinášet nic, co bychom cítili jako oběť. Pro Lásku bychom se vzdávali kousku jí samé. Jestli po nás něco žádá oběti, není to Láska.

A nakonec, čas ukáže.  Everything is A Question of Time …