Czechtek 2005

 Je dvacetileté výročí zásahu (zbytečného a brutálního) na Czechteku u Mlýnce na Plzeňsku. A k mému údivu a potěšení se tím freetekk zase jednou dostal do mainstreamových médií.

Pravděpodobně - protože zatím jsem nic nečetla ani neposlouchala - nejlepší dokumentem stejně zůstává legendární report tehdy zveřejněný na techno.cz. Kde mimochodem pořád ještě nějaké fotky k vidění jsou:

 http://techno.cz/reporty/index/fotograf:Hans

Tehdy jsem na freeczkový akce jezdila. Občas, spíš na menší (taky tohle je největší akce svého druhu u nás a konala se jednou ročně) a raději než tekkno jsem měla a stále mám d'n'b, jungle, raggajungle, reggae. Nicméně ten rok se to tak zrovna sešlo, že jsem měla jet.

Z Brna jsem vyrážela už s tím, že účastníky napadla policie. Z nyxu a od kamarádů na místě jsme měli info doslova z první ruky, do toho jsme hltali zprávy z mainstreamových médií.

Hodně lidí si cestu do Mlýnce pochopitelně rozmyslelo, my jsme se Sleepym (ze kterýho je BTW ve Státech publikovaný autor, wow) jeli i tak. Věděli jsme, že na místo patrně dorazíme, až už bude po všem. Já chtěla fotit a hlavně jsme jeli pomoct s úklidem.

Nebudu řešit, že pozemek na akci byl pronajatý od majitele a kdyby politici a policie dodržovali zákony, mohli tam tak max dávat pokuty za překročení limitu hluku (komu, když freeteky přirozeně nemají organizátora?) a dávat za stěrače bločky za blbý parkování. Zajímavý ale bylo, jak se zprvu všude psalo, že akce je nelegální ve smyslu nepovolená úřady i protiprávního záboru pozemku. A majitel moc prostoru, aby to mohl účinně vyvrátit, nedostal. Nebo se možná bál nenávisti, která by se proti němu mohla namířit ze strany tzv. běžných občanů? Později ale už technaře otevřeně obhajoval. 

Každopádně jak ze začátku Češi na účastníky a celý freetekk nadávali, brzo velká část společnosti otočila. Zásah byl opravdu nepřiměřený a díky internetu a digitální fotografii se s minimálním zpožděním dostávaly ven svědectví od lidí uvnitř. 

Toho velmi dobře využila politická opozice, hlavně ODS. 

Já jsem v Mlýnci ani později moc fotek nepořídila, protože mi hned ve vlaku cestou tam ukradli foťák. Nicméně v tom hypu, zaplavená adrenalinem jsem toho želela míň než bych sama čekala. 

Na místo jsme se dostali v pohodě, ještě jsme potkávali kolem lesní cesty roztroušené policisty, po nás už ale nikdo nic nechtěl. Vypadalo to tam jak po válce. Nafasovali jsme pytle na odpadky a šli uklízet. Strávili jsme tam celý den a odjeli do Prahy. 

Socani v čele s Paroubkem - a to není politická analýza, ale moje dojmy a ještě navíc dojmy ve vzpomínkách, schválně nic nečtu, dokud to nedopíšu :)) - patrně počítali, že nastoupí na partu špinavých smažek, vyženou je z louky a lidi je za to budou milovat. Bohužel pro všechny zúčastněné to špatně vyhodnotili.

Výsledkem byla spousta nasraných lidí. Nasraných policajtů, kteří otevřeně mluvili o zpackaném zásahu se špatným vedením, nasraných a vyděšených rodin policajtů, které na zásah poslali i těch, co měli pohotovost a fakt se jim tam nechtělo. Nasraných technařů, nasraných lidí, co prostě rádi jezdí na fesťáky a sympatizovali, nasraných rodin technařů. Nasraných starých mániček a trampů, kteří si vzpomněli, jak před revolucí naháněli obušci je samotné. 

Asi fakt nevěděli, že na tekkno ve většině chodí lidi, co po týdnu v korporátu (továrně, škole,...) rádi svlečou košile a kravaty a jdou se zrestartovat. Že takových těch "společností vyvrhlých kriminálních živlů" (pro soudruhy od pohledu), co to přeženou a skončí před bednama v blátě a následně možná na titulce MF Dnes, je tam fakt jenom pár a zbytek je naprosto různorodá, nezaškatulkovatelná skupina. 

Taky bysme se mohli bavit o tom, jak časté a jak přijímané byly před 20 lety v Česku body modifikace, včetně piercingů a tetování. Jak často jste potkali na ulici nebo v práci člověka s netypickou barvou vlasů, dready nebo copánky? 

ČSSD si uspořádala nesmyslnou demonstraci síly a moci, dokonce tam dotáhli obrněný transportér, aby bojovali se skupinou z většiny neozbrojených, polonahých pacifistů na MDMA. Skončilo to tím, že vyhrožovali armádou.

Chytla se toho opozice a ve zkratce, z víkendu techna na louce někde u dálnice se stal snad týden nebo dva techna uprostřed Prahy. Na protestu uprostřed Václavského náměstí jsem poprvé a naposledy mluvila s Lucií Bílou. Systémy hrály z pódia na Letné. 

Svůj czechtek jsem ten rok teda měla i já. Velmi netypický, nezapomenutelný a vlastně pro mě to opravdu byla v jistém smyslu tečka (za svobodou), protože od té doby jsem na žádný větší free akci nebyla a CzechTek skončil. A zároveň ty protesty a všechno okolo byla ztělesněná svoboda sama. 

Ale jak na to teď myslím, asi by stálo za to se jet někam (nejspíš do zahraničí) někdy ještě mrknout...

Tyhle trika pak celý léto rozdávali na každým větším festivalu v Čechách a na Moravě.

Papaláši chtěli dělat gesta a z lidí, kterýma zjevně opovrhovali, si udělali boxovací pytel. Jenže netušili, do čeho se pouští. Po zásluze dostali, co jim patří. To, jak teď lezou do análu komunistům, aby urvali usmolených pár procent, je třešnička na dortu, karma a boží trest za to, co provedli tehdy tam :)) 

Vážně, věřím, že myšlení, které tehdy vedlo politiky k pocitu, že takový zasah je dobrý nápad, je dnes přežité. Navíc lidé se smartphony dokážou v podstatě vše dokumentovat a v reálném čase zveřejňovat. To by se za komunistů, ani krátce po nich, nestalo, ale u Mlýnce už i to (jen spíš s internetem a digitální fotkou) hrálo roli. 

Rozpustit tu akci, I KDYBY nelegálně obsadila soukromý pozemek, šlo i jinak. Případně ji mohli nechat proběhnout a přestupky ad. řešit pak. Žijeme v právním státě. Mimochodem, na netu lidi vtipně den zásahu označují za den, kdy vznikla Pirátská strana :)

Konec éry neorganizovaných technoparty. Přesně před 20 lety zasáhlo 1200 těžkooděnců proti CzechTeku.

Třídílný podcast: CzechTek: Příběh českého raveu

Dr. Kary

Zásadní postava jednoho z mých minulých životů a autor snad nejmilejšího komentáře na nyxu udělal velmi smutný coming out.

Přesto, musím napsat, že to vzal asi za nejlepší možný konec, zdá se. 

Ať je toho společnýho času co nejvíc! 

<3

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.

Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.

Moje album: PeerFest 2025: Spiritualita a zotavení 

Josef Formánek a jeho pohádka na IG

<3

DO TEMNOTY.

Čtu zrovna knížku, kterou chci fakt vážně všem doporučit: 

https://twitter.com/juleska/status

Co to s těma Slovákama je, poslední dobou?

Zvolí si Fica a pak obtěžují neznámé lidi na Databázi knih...

Domnívám se, že to chtělo svojí zprávou upozornit na nějaký rozpor v mém chování a vyjadřování, když jsem si dovolila přečíst knihu z období druhé války a... dál nevím.

Protože na Databázi knih nenajdete doslova nic, z čeho by bylo možné usuzovat na opět můj postoj k tomu, co provádí civilnímu obyvatelstvu v Gaze Izrael. 

Ale tak, ať má dušička klid: Slibuju, až osmdesát let po konci toho konfliktu někdo napíše tak dobrou knihu i o něm, nejen že si ji přečtu, ale dokonce ji i na Databázi knih doporučím všem. Tak. Jsme OK, Slovensko? 🥰

IMHO normální člověk s průměrnou schopností empatie dokáže soucítit s oběťmi a nemusí do toho tahat politiku. No, a pak tu máme lidi, kteří soucítí jen s lidmi na určitém území a určitém časovém useku a jiné se nesmí ani připomínat, aby je to neuráželo.

Blok? Asi abych se nemohla zeptat, jestli takové zprávy rozesílalo i během občanské valky ve Rwandě a proč zmiňuje jen Gazu a ne Hamás a Izrael, Čínu, Sudán nebo Kongo, třeba? Ale to ta blokace nebyla nutná, to bych neudělala, nejsem debil. A whataboutismus je debilní argument těch, co vás chtějí jenom rozhodit a v hlavě mají nasráno. 

Chtěla jsem na IG sdílet rozhovor s režisérkou filmu Ta druhá, který pojednává o tzv. skleněných dětech. Je to trochu moje téma, profesně. No ale co když to uvidí Zahadum ze Slovenska? Bude se zlobit, že je to o sourozencích dětí s hendikepem a ne o hluchoslepých koťátkách s rakovinou z Madagaskaru? Bojim bojim. Tak to asi abych radši nemluvila o ničem... To je proruská propaganda už i na Databázi knih? 

BTW ta kniha je o uvažování a prožívání lidí, kteří se přímo podíleli na zvěrstvech, bohužel - nebo spíš bohudík - doposud poměrně ojedinělých (i když, i kdyby se to dělo "jen" jednou, je to příliš) a zajímavé na tom je, jak se lidský mozek vyrovnává se zlem nejen pro mě naprosto nepředstavitelným. Zjevně pro lidi v té době také, dokud se nestalo tak reálným, že před ním nešlo zavírat oči. A mezitím si vesele pochodují sociopati a sadisti různých národností, etnik i společenského původu. To je lidstvu vlastní doteď, mozky se nám moc od té doby nevyvinuly a obávám se, že co sehrálo roli tehdy, opakuje se u všech válečných zločinů, na celé planetě. A opakovat bude. 

Proto je tak dobrá.

Ale pšššt, Zahadum ze Slovenska to radši neříkejte...

https://www.academiaknihy.cz/kniha/do-temnoty/

Pšš...

Cancel X

 Čím dál víc lidí ruší účty na X. A píše o tom na socky (BTW Meta nebo Musk, to mi přijde trošku prašť jak uhoď).

Takže já jsem jenom chtěla říct, že z Twitteru neodejdu. Ne ve smyslu, že bych mazala účet, který tam mám od roku 2008. Kdy jsem se registrovala, abych mohla číst vtipné tweety o 140 znacích v angličtině. 

Od té doby se to tam x krát změnilo, imho ne úplně k lepšímu a klidně jsem schopná Twitter několik let nezapnout, ale zatím mi dává smysl tam sdílet normální věci s normálními lidmi, i když majitel z toho dělá žumpu. 

Třeba to Twitter přežije, třeba ho Musk jednou prodá. Když ne, tak ho přinejhorším už nezapnu. 

A potkáme se na https://bsky.app/profile/juleskah.bsky.social 

APSS & ČSÚ: Kolik dobra je v Česku?

 Asociace poskytovatelů sociálních služeb zveřejnila blog s výsledky výzkumu Českého statistického úřadu o stavu dobrovolnictví v ČR, v roce 2023. A teď to na svým blogu přesdílím já, protože si myslím, že by to nemělo zapadnout:

Kolik dobra je v Česku?

Sama jsem dobrovolnice v Prahu JM a Nadaci Veronica, což je pro mě zdrojem nevšedních zážitků a praxe navíc. "Nevšedních" píšu jako osoba pracující v nezisku s klienty s autismem, toho si laskavě povšimněte :)

V minulosti jsem x let pomáhala v Podaných rukách jako dobrovolnice v terénu, ve výměnném injekčním programu a s přáteli jsme měli vlastní organizaci zabývající se harm reduction na tanečních parties a festivalech nebo třeba pomáhala s organizací Jednoho světa. 

Za a) to pro mě byla docela zajímavá škola a za b) jsem se hodně setkávála v okolí s údivem, že se mi chce "pracovat zadarmo". Motivace dobrovolníků je samo o sobě zajímavé téma. Nicméně mám pocit, že tohle se v průběhu času změnilo, to nepochopení, proč by někdo měl chtít dělat něco jen tak. 

Co vy, chodíte se takhle taky někam realizovat?

You Dream We Run 2024 s Práh JM

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Factsheet na webu ČSU

Anotace: 

Analýza poskytuje informace o zapojení obyvatel ČR do dobrovolnických činností. Kromě základního rozčlenění dobrovolníků podle věku, vzdělání a ekonomické aktivity obsahuje text například přehled dobrovolníků dle klasifikace zaměstnání CZ-ISCO, nejčastěji prováděné dobrovolnické činnosti a také informace o organizovaném a neorganizovaném dobrovolnictví.

Nejsou lidi (co by tohle chtěli dělat)

Sešly se mi tu v galerii dvě fotky... Na první se píše, že v sociálních službách chybí 3000 pracovníků, což je třikrát víc než dřív.

Pracovník v sociálních službách musí mít minimálně akreditovaný rekvalifikační kurz. Pokud se ale do sociálních služeb hrnou (no, ve skutečnosti se tam zjevně moc nehrne nikdo) lidi, kteří pro to nemají i další předpoklady, může to být (a občas i je) docela problematické.

Sociální pracovník už musí mít titul. A docela často se stává, že má třeba dva. Často z psychologie, sociální pedagogiky, specky apod. a pak ještě čisté sociální práce. Protože být psycholog nestačí, tak jde ještě na kurz nebo rovnou na univerzitu. 

IMHO u lidí, kteří studiu tady těch pomáhajících oborů věnují podstatnou část života a pak jdou ještě i do praxe, je větší pravděpodobnost, že to dělat chtějí a podle toho to taky vypadá.

No, a teď si vezměte, že jste člověk s akademickým titulem nebo dvěma nebo třemi a voilá, swipe left! Děláte práci, kde si nevyděláte ani DŮSTOJNOU MZDU.

Mladí kluci na Twitteru by vám sice vysvětlili, že je vaše chyba, že děláte otroka za míň jak 60k čistýho, ale zas asi nemůže být každý IT manager...

Tzn. v sociálních službách budou dělat jen lidi, kteří to buď mají jako hobby (hehe) nebo poslání. A těch je už teď o 3000 míň, než potřebujeme.

A co se bude dít souběžně s tím, jak naše společnost stárne? A budeme potřebovat čím dál víc pečujících a asistentů do domácnosti, všemožných domovů, stacionářů a pod.? Vypadá to, že se klidně může stát, že vám fakt nebude kdo mít vyměnit bažanta nebo vás doprovodit k lékaři...

Škoda, že naše elity nemůžou nějak zapracovat na tom, aby prestiž toho povolání trochu stoupla.

Můj tip je, že spíš naopak ještě sníží požadavky. Takže pečovat bude moct kdokoliv a tím se i častěji než teď budou objevovat excesy jako případ Dorothy Šandorové nebo šikana seniorů v domově Slunečnice.

Takže děkuju za pozornost a kdybych byla někdy nesoběstačná, tak mě asi radši shoďte z útesu. Dík. 

Střípky z konference magazínu Heroine

#mojeHEROINE

#svetpodleheroine

#neviditelnezeny

Informace o tom, kdo vystupoval, co říkal, co u toho dělal a jak se při tom tvářil najdete mj. pod odkazem https://projekty.heroine.cz/heroine-konference-2023#program Myslím, že celkově v příštích dnech budou socky/internet plné příspěvků o této akci. Aspoň v mojí bublině určitě...

Já mám momentálně BTW pocit, že jsem tam snad celou dobu jen žrala nebo pila kafe. Ale hlavně jsem přijela s tříletou Pepi. 

Kdyby se někdo chtěl pozastavit nad tím, proč ji beru na takovou akci, když tam pak nemám klid a čas se soustředit a užít si to, tak stručná odpověď je: Nemám jinou možnost. Buď pojedu s ní nebo vůbec.

Delší verze: Hlídání, které je mi dostupné, spotřebujeme na dobu, kdy jsem v práci nebo ve škole. Zbytek je na mě. A náhodou mi připadá super, brát dítě i jinam než jen do dětské kavárny nebo pískoviště. I když je jasný, že to bude probíhat dost jinak, než kdybych šla sama. Ale co? Za deset patnáct let už se mnou nebude chtít nikam, tak si to teď užijeme takhle. 

Takže střípky, který mně uvízly v hlavě: 

Nejvtipnější medailonek Lenky Králové, autorky projektu V tranzu. 

Danuše Nerudová o hejtech během prezidentské kampaně, kdy řekla, že nejvíc kritiky etc. jí posílaly ženy. Což mi nepřijde překvapivé. Bohužel. Populární úsloví by se dalo přepsat na Člověk člověku žárlivou, zraněnou ženskou. Vlci se k sobě totiž takhle nechovají. 

Hlavní diskuse, část o inkluzi, co jsem slyšela, celá. Je to mimochodem téma, nad kterým poslední dobou přemýšlím.

Zrovna je to rok, když počítám praxi v denním stacionáři na Kociánce a můj nástup mezi asistenty lidí s PAS, co trávím hodně času s lidmi s nějakým handicapem. Záměrně nezmiňuju neslavně nedokončené studium se specializací speciální pedagogika (i když to mi dalo spoustu znalostí a teoretický background) ani mé předchozí zkušenosti dobrovolnice, protože tam byli trošku jiní klienti a kvalitativně kontakt s nimi na jiné úrovni. 

Takže teď už nějakou dobu trávím víc času s takhle speciálními lidmi, než nějakou průměrnou, běžnou populací. A nepřijde mi, že by to bylo něco neobvyklého, nějaký výkyv, úlet z reálného života. Je to teď můj všední život a IMHO je mnohem lepší, než když jsem v soukromí i práci potkávala jen tzv. zdravé osoby. Ano, je náročnější, ale výrazně lepší. Klienti mě a moje vztahy mění k lepšímu. 

Nevím, jestli tuhle práci budu dělat navždy, ale určitě budu vždycky vděčná za tu možnost, zkušenosti a přátelství, které mi přinesla. 

Asi ve svém okolí nemám jediného člověka, který by lidmi s handicapem nějak opovrhoval, teoreticky by jim všichni přáli to nejlepší, jsou ochotni pomoct a bůhvíco ještě. Ale jak dojde řeč třeba na inkluzi ve školství, často slyším, že inkluze bezva, ale ocáď pocáď. Stojí to peníze, narušuje výuku a pro ty samotné děti se specifickými potřebami to přece taky nemusí být nějak super, když pak nezvládají nároky běžné školy a kolektivu a jsou tam nešťastní. Reálně tohle je nejčastější názor mezi mými známými z řad laiků. 

Jako by člověk s handicapem byl nějaký cizorodý element, kterému my milostivě můžeme mezi sebou udělat prostor a přijmout ho, ale jen pokud to nepřekročí jisté hranice. "Naše děti" přece mají právo na vzdělání a ne aby je někdo zdržoval a rušil, když se učí nazpaměť hodnoty HDP států V4. 

Problém je, že ten "cizorodý element" má ta práva úplně stejná. A ještě k tomu to ani není žádný cizorodý element. Je to prostě člověk, se stejnou mírou člověkovitosti jako vy. 

Zatím jsem nevymyslela nic objevnějšího, než že za to můžou komunisti! Ano, je to tak. Prostě u nás mnohem později přestali být lidé s handicapem, ať už viditelným nebo neviditelným zavření ve velkých ústavech. Nemáme s nimi zkušenosti, málo kdo má možnost navázat opravdu blízké vztahy s více lidmi s postižením. 

Za rok s lidmi s PAS a zároveň takovým tím každodenním kontaktem s okolím jsem si uvědomila, a každý den se mi to znovu a znovu potvrzuje, že někde na spektru jsme všichni. Když to porouchané autistické spektrum protáhneme z každé strany někam dál k horizontu, najde se na něm každý z nás. Norma je to, čeho je nejvíc. Nemyslete si, že zrovna vy jste nějaký pravzor normálnosti a divní jsou ti druzí. 

Resp. klidně si to myslete, ono bez toho by se blbě žilo, ale když se občas zastavíte, vzpomeňte si, že i když se od sebe třeba hodně lišíme, v jiných aspektech jsme všichni stejní. 

Začínám mít chuť to smazat, protože jsem nakousla komplexní, velmi komplikované téma a už se mi v hlavě vyrojila spousta námitek, které by se mohly objevit a ke každé by se daly napsat stovky stran textu. Na což nemám čas, chuť, ani schopnosti a znalosti :-) 

Nechci (aspoň ne teď) řešit, jak by se muselo změnit očekávání společnosti nejen ohledně školství, ale celého jejího fungování. Proč nejsme otevřenější nebo kdo by to měl platit a jaké potřeby snad kdo má (to je navíc individuální, takže případná debata na obecné úrovni je o ničem), jde mi jen o ten mindset.

 Někdy jsou to lidé s duševní nemocí nebo s fyzickým handicapem, někdy malé děti, jindy ženy a mohli bychom to rozšířit i na zvířata, jako cítící bytostí. Jako by to bylo vždycky my versus oni ve hře s nulovým součtem. Snad to jednou budeme umět i jinak. 

No, a ještě supervtipní Bratři Bittnerové a pak už jsme s Pepi musely běžet na autobus...

Nadační fond Dlouhovláska

 Tohle vzalo rychlý konec. Přes víkend jsem se na to vyspala a rozhodla se, že přece, když jsem si to slíbila, tak to tak taky udělám a vydržím to s těma vlasama ještě ten půlrok rok, než mi dorostou.

V úterý jsem byla objednaná ke kadeřnici, ale ještě předtím na terapii. Psycholožce jsem, jen jako vtípek, už na odchodu, aby viděla, jak to mám těžký, zmínila, jak si chci ostříhat vlasy, ale nemůžu a ona mi doporučila, ať dělám, co je dobré pro mě. Jestli mám pocit, že potřebuju změnu a budu se s krátkýma vlasama cítit líp, ať je ustřihnu hned. S přesně stejnou úvahou, jakou mám tu: můžu na paruky poslat peníze...

Takže jsem ostříhaná a vlasy darovat nakonec stejně můžu. Nadační fond Dlouhovláska IMHO jako jediný u nás nevyžaduje délku darovaných vlasů nad 35cm (za podmínek uvedených u nich na webu). K tomu Soňa, která mě teď češe, viděla klientku s parukou od nich a řekla, že jsou moc šikovní, že to měla hezký. Takže to mám i takhle s osobním doporučením :-)

Vy Dlouhovlásku možná znáte z doslechu. Jsou to oni, kdo stříhá metalisty na festivalech (Masters nebo Brutal Assault např.) a na sockách z toho mají výborný videa. A pak taky jejich klienti paruky, v neposlední řadě ;)

Pokud máte pocit, že darovat se dají jenom fakt hóóódně dlouhý vlasy, nemáte vlasy zrovna pod zadek, chystáte se na radikální změnu účesu a vaše vlasy by skončily v kadeřnictví na podlaze, mrkněte na jejich web. Třeba je můžete taky darovat a v tom případě by jich byla škoda. Obecně je čekatelů na paruky dlouhá fronta... 

2022 sečteno podtrženo

 I bez silvestrovského bilancování jsem se vždycky v minulosti nimrala až až. Jediná věc, co měl děsila víc, byla budoucnost. Letos je to ale všechno jinak. 

Popravdě nevím, co si o roce 2022 mám myslet. 

V lednu jsem pověsila na hřebík své studium pedagogiky v Litomyšli, což pro mě bylo těžké. O pár dní později zemřel můj otec. V únoru jsme se poprvé rozešli s tátou Josefínky. Ale defintivně jsme to skončili až v létě. Poprvé od roku 2019 jsem šla pracovat. Sestře se narodil syn. Sestřenice se vdala. Dokázala jsem, co jsem si myslela, že nikdy nezvládnu. Zároveň se mi ale začala vracet i deprese. Na podzim Josífka nastoupila do miniškolky, krátce na to jsem ji přestala kojit a nechala jsem si znovu napsat antidepresiva. A taky jsem začala chodit do školy tady v Brně. V listopadu jsem oslavila čtyřicátiny. Šla jsem na baristický kurz. V prosinci vyšla knížka pohádek, do které jsem přispěla příběhem pro Barunku, holčičku se spinální svalovou atrofií. Začala jsem chodit na praxi do denního stacionáře na Kociánku. A taky jsem sepsala svůj příběh do knížky jedné peer konzultantky, která chce čtenářům přiblížit životy lidí s duševní nemocí. A sesbírala jsem novinové titulky a poslala je ilustrátorce (to je jeden z mých srdcových projektů, který snad dokončím příští rok).

Na začátku roku jsem s Pepi šla na premiéru klipu z desky Velkej průser a Josífka tak na tom obrovským plátně v kině Scala viděla jinej klip /Opia ft. Hellwana: Babyface/, ve kterým má štěk (doslova) náš Art. Taky jsem po víc jak deseti letech znovu dorazila na Trpaslicon. Objevila jsem knižní štafetu. Viděla jsem krásnou fotovýstavu E-motions Disconnected v rajhradském klášteře. Dvakrát: jednou ve dne a jednou v noci. V Sonu jsem slyšela Macy Gray!

Staly se jedny z nejhorších věcí (samozřejmě nejen), co bych si jen dokázala vymyslet. A já z toho ve finále mám stejně celkem dobrý pocit. Protože jsem to zvládla. Nebo zvládnu. Nepochybuju o tom. Získávám stabilitu. Srovnávám se jen sama se sebou. A taky se sama sebou ve svým věku asi poprvé stávám. 

Důvod? 

Terapie. 

Konec doby klecové!

Po téměř roce, kdy jsem nenapsala ani řádku, zdravím z uplakaného letního Brna. Jsem tu, abych se pochlubila svým zbrusu novým profilem na webu věnovanému zastavení klecových chovů hospodářských zvířat v EU. Takže, najdete ho pod linkem: 

https://nesehnuti.endthecageage.eu/myeci/barbora-sofkova 

Budu ráda, když stejně jako já a spousta (fakt spousta) jiných Evropanů petici podepíšete. Případně se sami stanete tzv #cagefighterem.

A když už jsem tu nechala promluvit své aktivistické já, doporučuji ke sledování Food Not Bombs v Ostravě, páč tam děcka mají poslední dobou trochu problémy s místními úřady a měšťáky. (A pozítří bude v Praze pro tuhle buňku laskavosti a solidarity benefice, kam se i já pojedu najíst pro dobrou věc.)

b_day grl a její den

Mám narozeniny.

Pětatřicátý. Škrt! Šesta! Šestatřicátý.

Mimochodem, dosáhla jsem věku (36), ve kterém se můj otec poměrně nepřehlednou soustavou rozvodů a sňatků stal dědečkem. Já nemám ani děti, ani vnoučata. Mám jezevčíka. Stejně ale je to přelom: ještě včera jsem byla teprve v první půli cesty k sedmdesátce, teď už jsem skoro až tam...

Původně jsem si vzala dovolenou. V mezičase mi upravili pracovní dobu tak, že pátky nedělám. Protože jsme pomalé a drahé a zaměstnavatel na nás všechny nemá (asi ani peníze ani nervy). Tak jako tak, můžu spát dýl. Oproti původní verzi je rozdíl, že takhle mi to nikdo nezaplatí. 

Říkala jsem si, že pokud to zvládnu, mohla bych jet na půl devátou do Mikulova na konferenci a pietní akt za oběti železné opony. Nezvládla jsem. Jsem vyčerpaná. Vzbudila jsem se v 11, snídám bílý Zoloft, červeno-bílé ředkvičky a zelený čaj. To je taková moje malá italská kuchyně.

Chtěla jsem se na YT dívat na krátké filmy Filipa Kiliána, místo toho prokrastinuju na FB nad gratulacemi k narozeninám. 

V sešitě, do kterého tohle píšu, jsem našla založený vsazený tiket. Odpoledne si ho někde nechám zkontrolovat, třeba jsem vyhrála... (Spoiler alert: Nevyhrála.)

Na e-mail mi přišla přání a slevové poukazy od Zary, Marks Spencer, Sephory, Reserved, Lindexu, Terranovy, Espritu, Bershky, Manga,... Koukám, že některé nadnárodní koncerny mi blahopřejí hned několikrát. Svým způsobem mám radost, ale stejně si nic nekoupím. Ani ne proto, že bych byla tak uvědomělá, ale spíš že jsem švorc. A oblečení ponejvíce nosím po mladší sestře. 

U Starbucks mám k vyzvednutí můj oblíbený nápoj ve velikosti tall nebo grande, vylepšený toppingem dle vlastní chuti. Nejraději piju americano s ničím, "hořký jako život, černý jako smrt" a jako bobus IMHO nejlíp ladí s pivem. Dnes možná udělám vyjímku. Stavím se tam cestou do Ocásků, kam mám v plánu odnést nějaké věci pro pankáče z brněnských Food not Bombs a teplé oblečení pro bezdomovce na zítřejší rozdávání jídla... To asi bude ta tekutá modernita. Nebo je to možná jenom Brno.

Oslavit narozeniny sobotním vařením s FNB by mi přišlo celkem fajn, ale nemůžu. Jedeme s rodinou na vánoční trhy do Bratislavy. Takže výlet do zahraničí; myslím, že se tomu říká citybreak. (BTW taky při cestě na Slovensko zapomínáte, že tam člověk potřebuje Eura?)

Jezevčík si chce hrát. Proto už nejmíň hodinu, v bytě o rozměrech dva krát dva metry aportujem míček. Já si toho Filipa Kiliána prostě v klidu nepustím!

Léta a léta (circa od jednadvaceti) si slibuju, že už nikdy žádný narozeniny nebudu slavit. A stejně nad tím každý rok minimálně přemýšlím. Letos to na mě přišlo jedno odpoledne před pár měsíci, že jsem zase začala vymýšlet, že bych nějakou oslavu přece jen udělala. Chvíli na to jsem ve městě natrefila na Petra Hromádku, který se zrovna TEĎ nechal ukecat, že jakejsi pátek 23. listopadu bude hromadně slavit šedesátiny v HaDi. A náhodou si pamatoval, že 23. listopadu mám narozeniny já (on ne, jen bude ta oslava) a že tam teda musím být. Divadlo, koncerty, chlebíčky, chlast, spousta starých lidí, mezi který už teď oficiálně taky patřím,... to mi přišlo fajn. Takže se celkem těším na večer. Jedinej problém je, že nemám co na sebe.

Kamenka vs. Brno - střed

Na Kamence bydlím tři roky, v podnájmu a nemám tu trvalé bydliště. 

Že se chystá stěhování lidí z ubytovny z nějaké Šámalovy do objektu bývalé LDN tady na kopci, a že je to zase jedno z těch velkých témat, co se skoro v pravidelných intervalech v souvislosti s Kamenkou objevují, jsem zjistila na FB profilu Martina Freunda. Že probíhá nějaká kampaň proti, že jsou toho plné noviny, že po Kamence obchází přízrak Straky, který mámí z lidí podpisi na petici, že se chystá setkání na zahrádce Duck baru, kde by nasraným obyvatelům kolonie ukázali i jiný pohled, ...

Snažit se zpětně zrekonstruovat, co všechno se člověk mohl v souvislosti s touto aférou dočíst a doslechnout, je předem ztracený boj. 

Mě zaujala Petice za zachování genia loci na Červeném kopci a v Kamenné čtvrti, na nástěnce naproti Ducku. Resp. jen podpisový arch, text petice se měl nacházet na první straně, kterou asi někdo někam odnesl. Chyběla dost dlouho. No, nepodepiště papír za zachování genia loci tak hezkého místa jako je Kamenka! Hlavně když si nemůžete přečíst, že to vůbec není petice za něco, ale proti nečemu úplně jinýmu. Mimochodem, prý ji podepsalo už na 1000 lidí (a my tady máme mít 700 obyvatel). Já ji nepodepsala, ale možná řada takových náplav, jako jsem já, ano. Plus lidi z okolí, lidi, co sem rádi chodí na procházky a nejspíš taky hodně lidí, kteří s tím nemaj vůbec nic společnýho. 

Pan Straka prý s místníma měnil podpisy za panáky Diplomatica a piva. Smutně musím konstatovat, že mě nikdo nic nenabízel. Ale jednou jsem viděla muže v černém, takovej typ trochu jak svědek Jehovův to byl, jak na ulici oslovuje sousedy, aby podepsali. Zrovna v tu chvíli ho všichni víceméně slušně poslali do prdele.

Taky prý Brno-střed mělo dostat za přijetí jistého množství obyvatel zrušené nelegální ubytovny 50 milionu Kč. (Od koho?) Měnil se počet budoucích přištěhovalců, složení skupiny, typ i síla apokalyptických vizí budoucnosti celé oblasti. 

Objevil se roztomilý názor, že je blbé, že zrovna obyvatelé nouzové kolonie (tzn.chudinské čtvrti) mají něco proti nastěhování pár chudáků, kteří by jinak jisto jistě skončili na ulici, včetně dětí. Sázelo se na volnomyšlenkářskou náturu a laskavost původních obyvatel kolonie a jejich potomků. Tak za prvé) lidi, co pamatují počátky Skaly jsou nejspíš už dávno mrtví, další z těch tzv. původních obyvatel sorry ale často jsou staří protivní dědci, kteří se courají po Kamenné čtvrti a u toho si mumlají pod fousy, že cigáni neklepou a kradou. Za druhé) to nemá, za druhé prostě zbyli ti potomci...

FB statusy Martina Freunda pro mě ze začátku byly skvělým zdrojem informací, časem se to ale změnilo, protože od určitého bodu už mi přišlo, že vlastně jen buď brečí nebo zvrací nad tím, jací jsou na Kamence rasisti. Nemohla jsem se ubránit, abych si to nebrala aspoň trochu osobně. Pod jedním z jeho příspěvků jsem se ptala, jaký bude mít ubytování režim. S tím, jak tu někteří byli přednasraní, jsem se bála, aby pak někdo na ulici neviděl cikánský děcko hodit papírek od bonbónu na zem a nebyl z toho konflikt. Bude tu někdo, kdo by pomohl zprostředkovat kontakt mezi starými a novými sousedy dřív, než si vjedou do vlasů? Myslím, že mi doteď neodpověděl.

Kamarád, který byl minulý týden pár hodin nahoře U Dědka a překvapilo ho, jak moc jsou všichni naštvaní a prakticky neřeší nic jiného, to shrnul: To je jak s uložištěm jadernýho odpadu. Všichni ví, že je to nutný, ale nikdo to nechce za barákem.

Velmi podstatné mi přijde prohlášení z FB profilu Kamenka:
"Dne 2. 5. 2018 na zastupitelstvu Brna-střed vystoupila skupina občanů k tématu stěhování ubytovny Šámalova. Z reakce některých politiků se zdá, že tyto občany zařadili do skupiny "všichni obyvatelé Kamenky", respektive reprezentanti Kamenky, a přidělili jim nálepku hnědé barvy. Rádi bychom uvedli, že se jedná o soukromou aktivitu těchto lidí a rozhodně se nejedná o všechny občany Kamenky, ani nějaký prodiskutovaný konsensus. V Kamence neexistuje oficiální struktura, a proto ani názor jednotlivců nemůže být vykládán jako názor všech obyvatel (navíc, mnohdy se jedná o obyvatele vedlejších ulic)..."
Jestli to někoho ještě zajímá, přečtěte si to celé, včetně diskuse.

Oni totiž ti démoni ze Šámalky už několikátý den v LDN bydlí. A vypadá to, že genius loci je spokojenej. Psala jsem Martinu Freudovi, jestli nepotřebují pomoct. Místní si chodí (nebo budou chodit) nahoru hrát s dětma, takže se přidám a pak tady třeba napíšu, jak to bylo hrozný a všem nám to zničilo životy ;) Do té doby Bůh s náma a ať je to soužití ku prospěchu všem.

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.

Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.

Svět knihy 2017

Přes přetrvávající sklon všeho v mém životě se hroutit a komplikovat, jedna věc se mi letos podařila: dostat se na knižní veletrh Book World 2017 (takhle to zní světáčtěji). Možná to vypadá jako blbost, ale není! Co je malý krok pro Pražáka, je velký skok pro depresivního lenocha z Brna.

U ARE WHAT YOU READ

V hodnocení a recenzování čehokoliv mám v zásadě dvě polohy, vyjádřitelné dvěma (2) slovy: "dobrý", nebo "špatný". Tudíž se nebudu moc rozepisovat. Jen řeknu, že z celé akce jsem byla veskrze nadšená. I kdybych mohla, coz nemůžu, letošní ročník srovnat se staršími a příp. machrovat, že dřív to bylo (jako vždycky všechno) lepší, neudělám to.

Dlouho budu v dobrém vzpomínat na Stan malých nakladatelů, vystoupení Sboru březanských kastrátů jmenovitě (dále SBK, kdybych se náhodou rozhodla o nich ještě někdy zmínit), v combu s básníkem Viktorem Žižkovem. Nebo nedělní procházku Žižkovem po stopách Jaroslava Seiferta. 

Ano, Žižkov mám ráda.

Na veletrhu  jsem se mj. dozvěděla, že existuje agentura www.mamtalent.cz, což mě přivedlo k mé vlastní, opravdové díře na trhu - webu (potažmo agentuře) vévévé nemám talent tečka cézet. Přišlo mi to docela životaschopné, ale bohužel nemám talent ani na byznys, takže dám nevím, co s tím...

(Jo, a taky jsem v nedávné době při četbě Lásky Dina Buzzatiho dozvěděla, že je v pohodě být magor. A při četbě Psychologie pocitů štěstí, že ne všechny knížky se musí číst.)

Rádá bych za spolupráci poděkovala hlavně Gábině z nakladatelství JOTA, Ditě, nyx ID Petgridus, Tatianě Evans a dalším... Bylo to boží. A tady jsou fotky:

#prijimam

Včera, v sobotu 20.6. 2015 byl ten den. Přišla mi první zpráva od kamaráda, který se bojí o bezpečnost své přitelkyně. Vážně. Kupodivu (!!!) ji neohrožují milióny násilníckých, nadržených, neočkovaných, nakažlivých, nevzdělaných, černých delikventů mířící do Brna. V Blesku psali, že Prahu, matičku naši stověžatou už okupuje 13 uprchlíků! Za chvíli je máme tady! Bojí se o ni, protože si přečetl facebookový status jednoho vzdělaného, očkovaného bělocha, shodou okolností mého taky kamaráda a kamaráda mého otce. Bojovníka za demokracii, pluralitu názorů (shodujícími se s názorem většiny, pokud názor většiny není proti jeho názoru), česko-moravské kulturní dědictví a křesťanské morální hodnoty. Vyjádřené slovy: "Tři ocásci, Gorkého 37. Co to je za partu buzerantů proboha? To je tak na pochcání dveří zmrdi sluníčkářský. Počkejte zmrdi až pudu namrdanej z Bláhovky!" Tohle je něco, za co se vzdělaný, moudrý, vyrovnaný člověk s rozhledem musí postavit, že? 

Následovaly komentáře dalších známých i neznámých, ze kterých na mě poprvé šla hrůza a citovat žádný další už nebudu. To jsou fakt lidi, kteří jsou vlastně hodní, tohohle schopní? A i kdyby je nikdy nepřevedli v činy, proč ta slova? "To je tam, jak vždycky, když čekáme na trajf do Hercen, hraje ta muzika, dnes jak pudu okolo, tak jim plivnu na práh..." Kamarádu Markovi se asi líbí jiná hudba (i když vlastně nevím, protože některé z účinkujících na pouličních koncertech pořádaných zrovna "Ocáskama" sdílel na svém FB profilu). Ale tak ono je to asi jak kdy... Není nad pevné zásady, že.

Fakt jsem měla pocit, že tímto statusem se něco zlomilo. Že to třeba ode mě bude chtít reakci. Že bych měla zaujmout postoj, tentokrát jiný než vyrostli_za studené_války_jejich_svět_je_černobílý_nemůžou_za_to a pak jsem z jednoho telefonátu zjistila, že ten, co tohle celý nastartoval, dostal dost sodu od manželky. Tak asi nebyl v náladě, no... Blbý období, znáte to.

Ale vážně. Je možné, že zatím jediní agresoři, před kterými je potřeba chránit mírumilovné Čechy a jejich právo na sdílení svých hodnot a kultury, jsou oni sami a nevidí to? Dá se tomu ještě vůbec smát, nebo už je to spíš smutné? Jak ti tzv. slušní Češi vyhrožují na všechny strany a soutěží v tom, kdo bude vulgárnější. Naštěstí zatím jen na internetu. Záleží, co se bude dít dál. Buď se lidi vzpamatují. Nebo z toho bude ještě hodně mrzení.

http://triocasci.cz/

Brno blokuje. A proč já neblokuju.

Tady je to poslední dobou furt samý CHCU nebo NECHCU...

V druhé půli devadesátých let jsem se účastnila s klukama z brněnské Antify a Afy několika velkých protidemonstrací v Praze (a jinde), takže dobře chápu, jak může být atmosféra podobných akcí podmanivá. Brněnská blokáda se stala natolik trendy událostí, až jsem začala uvažovat, že bych ji snad šla někdy v budoucnu fotit.

A teď vám napíšu - ať chcete, nebo ne - co jsem místo té módní přehlídky s několika strkanci a šťouchanci a kapkou slzného plynu dělala já:

Především máme každý první máj tradiční rodinnou sešlost ku příležitosti oslavy narozenin sestřenice (kde se již tradičně bouřlivě rozebírá alkoholismus a přidružené patologické projevy jedné z příbuzných). Chvíli po páté jsem už ale stála doma (tzn. na Kamence) a s Vítkem a Gábinou, pozorujíce její zablácené děti, vzpomínala, kdo všechno se na sociálních sítích vyjádřil, že jde blokovat v první řadě a bude mít tedy na internetu hezká fota s transparentem. Poslechla jsem si nějakou muziku, potkala lidi, koupila skvělé víno - a šla pracovat. Když už byl ten Svátek práce. (Ujměte se prosím někdo mého nápadu blokovat příští rok s transparentem "Jděte do práce, šulini!" Aneb jak se jednou vyjádřil kamarádky tatínek, tvrdě pracující důchodce: "Dělnická strana, to je vyloženě drzost. Vždyť ti čuráci neviděli lopatu ani z dálky.") Na webu ČT jsem si pustila hokej a usínala u tohohle (doporučuju!): Petr Stančík: Pérák (1–12/12) Kompletní četba exkluzivně on-line JEN do pondělí 4. května 2015.

Dnes se mí přátelé a followeři na sociálních sítích dělí do třech skupin: první se chlubí, že byla blokovat, druhá se výrazně škodolibě těší z toho, že proti blokujícím policie použila slzný plyn a třetí upozorňuje, jaké fiasko musel být letošní pochod pro těch několik desítek zubožených přívrženců Dělnické mládeže. Cituji: "Už ani ti hákoši nejsou, co bývali..." 

Já neblokuju, protože jediné, co si ta parta pablbů zaslouží, je ignorovat. Věřím, že celá blokáda jako taková je pravděpodobně dost zábavná a potkala bych tam spoustu známých, co jsem dlouhou dobu neviděla, ale pořád radši zůstanu na tý oslavě prvního máje na Kamence. S prominutím. Neblokuju, protože jsem blokovala deset let před tím, než to začalo být IN. Od té doby jsem z toho jaksi vyrostla. Ale ano, pořád jsem dost pozér, abych na to tady upozorňovala.

ČTK; ukradeno z webu ČRo

Teď se teda akorát těším, co kamarád, tzv. primitivní antikomunista, který samozřejmě už stihl na internetu blokádu, jakožto levicovou neplechu, pomluvit, řekne na tuhle fotku. Česko-kubánské přátelství - celý on! Aneb i NE BLOKÁDĚ může být dvojsmysl.

Kde každý je fotogenický.

První, co bylo, že jsem o tom místě zveřejnila FB status; něco ve smyslu, že jakmile se v Brně otevře kavárna s minimalistickým interiérem a obří výlohou, podtlakem vcucne všechny hipstery z okolí. Jak můžou mít hned po otevření takhle plno? To tam rozdávaj' koks, nebo co? Proto možná tak trochu vypadám, jako bych proti nim něco měla. Ale nemám. A samozřejmě jsem tím podnítila řadu zamindrákovaných komentářů o tom, jak jsou dnes ta mladá děcka s plnovousy a v divných hadrech mimo a svět se řítí do záhuby. Což klidně může být pravda, ale jedno se jim musí nechat: na dobrou kávu a stylové prostředí mají čuch.

FOLLOW YOUR HIPSTER!

Přihodilo se - neptejte se jak, že už třetí den sedím a snídám tady, ve švédském lese a hluboce se omlouvám a dávám za pravdu všem těm davům, co se sem od prvního dne hrnuly. A teď ještě, což už je úplně vrchol, u toho píšu blog o tom jak je ten SKØG URBAN HUB milé místo. Na svém chytrém telefonu. A připadám si u toho jako královna všech hipsterů.

A ani mi nevadí, že si budu muset najít nové místo, kam na pedikúru.

Snídaně ve švédském lese. #bf #kafe #laska a #rebarbora #Brno #coffee

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Bře 9, 2015 v 1:28 PDT

Hysterická

Původně na Písmáku: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=451999

Nebuď na sebe tak přísná. Nebuď na sebe tak přísná! Nebuď na sebe tak přísná? Jak ti mám vysvětlit, že kdybych na sebe byla přísná, zapřela bych samu sebe a dovolila ti a všem tobě podobným, abyste si se mnou dělali, co chcete? Že právě, kdybych na sebe byla přísná, nechala bych tě, ať se mě dotýkáš, kde se ti zachce, přestože mně je z toho na zvracení. Měla bych tě teď praštit, znovu, když ta první facka nestačila? Měla bych ti rozbít hlavu? Bodnout tě? Pořezat? Zmlátit tak, až bys upadl na zem a kopat a kopat a kopat? Je ti to už jasný, ty hnusnej, odpornej, úchyláckej debile? Tohle je teď ta jediná věc, která by mi pomohla zapomenout na vztek a ponížení, cos mi způsobil. Ubít tě k smrti. Si myslím, že jsem nic zas tak hroznýho neudělal, ale tak teda promiň no. Mrzí mě to. Co tě mrzí? Pověz, co tě mrzí, když jsi nic tak hroznýho neproved‘? Pojď, stoupni si sem, já si vezmu tady tu tyč a dovol mi nehnutě tě bít hlava nehlava. Nebraň se. Pak si budeme kvit. 

Dokážeš si představit, co je to pro mě za pocit, když ti zakážu na mě sahat a ty mi okamžitě položíš ruku do rozkroku? Proč jsi to udělal? Abys mi ukázal, jak je úplně jedno, co já chci nebo nechci, co je mi nebo není příjemné a co mě uráží? Protože se mnou si přece může každý dělat, co si zrovna zamane. Já ani v nejmenším nerozhoduju, co se bude dít s mým tělem. Kdykoliv přijde někdo silnější, drzejší, opilejší než já, nemám právo na námitky. 

Jenom proto, že tady stojím, nemusíš respektovat, o co tě žádám. Jenom proto, že sis zrovna všimnul, že jsem vlastně docela hezká, můžeš překračovat hranice mé osobní zóny, dýchat mi z blízkosti do obličeje, tahat mě za rukáv, sahat mi na zadek, vykládat nechutné historky. Které budu poslouchat, protože jsem někdy skoro až krásná. Jako panenka. Kterou si kdokoliv může odnést domů a strhat z ní šaty, aby se podíval, co má mezi nohama. 

Je to tak, že? Snažíš se mě dotknout, já tvé ruce odstrkuju, ty se směješ, mě je do breku. Teď ses přišel omluvit, i když vlastně nevíš proč. Ale rozhodně je to tak, že já jsem na sebe příliš přísná, nedopřeju si žádný povyražení. Co kdybych se příště vysvlékla do naha, postavila se doprostřed výčepu a nechala každýho, ať si sáhne? To by byla švanda, co? Určitě bysme se všichni náramně pobavili. 

Už jsem myslela, že jsi to pochopil a ty se při odchodu otočíš ve dveřích a řekneš: „Nebuď na sebe tak přísná.“ A pak to zopakuješ. A nakonec ještě jednou. Jo, protože teď jsi na to kápnul! Jsem na sebe moc přísná. Žádné normální koc by tohle přece nevadilo. Tak se snad ani já, hysterická kráva blbá, neposeru. Ty jsi nic neudělal. Nic, co by nebylo úplně běžné. Já jen reaguju přehnaně. Vždyť mi to říkáš furt, že seš sice starej chlap, ale nebezpečnej. Říkáš to, jako by to byla jedna z tvých velkých předností. Holky maj‘ prý rády zlobivý kluky a ty ses rozhodl být zlobivej, i když už dávno nejseš žádnej kluk. Prosím, vysvětli mi, od kdy to, že někdo přemýšlí kokotem, je plus? 

Myslela jsem, že jsme kamarádi. Ale nikdo další z mých přátel se ke mně tak nechová. To jen ti ostatní. A to mě mate. Je jednoduší srovnat se s projevy naprostého nedostatku ohledu u cizích, než u toho, kdo by měl mít zájem a alespoň minimální péči. Snáz jsem se přenesla přes to, když se ke mě v přeplněné tramvaji tisknul cizí muž (nebo žena, ale s tím spíš nepočítám) a sahal mi na zadek, než když to samé uděláš ty. Protože tohle přátelé nedělají, to dělají nadržení úchyláčtí slizouni. Seš kamarád, nebo to druhé? 

Sám sis to rozhodl a přitom se divíš, že už s tebou nechci trávit čas o samotě. Je ti to líto. A ať to nepřeháním. Nejspíš to zrovna teď vykládáš klukům v hospodě. Že jsem na tebe naštvaná a ty ani pořádně nevíš proč. Bezradně krčíš rameny. Omluvil ses, ale já omluvu nepřijala. Asi se mnou něco je. Jsem nešťastná, protože nemám chlapa a tak všechno takhle zveličuju. Asi mám krámy. Navíc, kdybych měla chlapa, nikdy by sis to nedovolil, mohlo by mu to vadit. Že mu někdo sahá na holku, rozumíš, na ženskou, co je jeho. Že prý jsi se mě dotknul, ale to si nepamatuješ. A já jsem tě praštila. No snad se tak moc nestalo. Vždyť vy na ni taky saháte, kluci, když sem přijde, ne? 

Měla bych si zvyknout. Čím to, že jsem se s tím nesrovnala už dávno, už po prvním přepadení mi mělo dojít, že v tomhle světě nikoho, kdo mě bude chtít, nebude zajímat, co si o tom myslím já. Beztak jen pro tohle my, ženský oblíkáme čím dál kratší sukně a čím dál hlubší výstřihy. Za chvilu budem fakt chodit nahý. Jen aby si nás někdo všiml. Utrácíme peníze za make-up, kadeřníky, osobní trenéry, knihy, děláme, že nás to nezajímá a to všechno proto, aby přišel chlap, co se toho nebojí a přes naše námitky nám bezohledně hrábnul mezi stehna. Mršky jedny. Všechny to chceme. 

Víš ty vůbec, jak dlouho mi trvalo vyrovnat se s tak surovým útokem na samou podstatu mé osobnosti, jakou bylo každé jedno přepadení? Kolik let uplynulo, než jsem přestala za jednu ze svých hlavních charakteristik považovat slovo „oběť“? Víš ty vůbec, jaký to je mít automaticky strach z každé mužské postavy, co se po setmění pohybuje stejným prostorem? A bát se i za zamčenými dveřmi doma? Dříve ti, co mě ohrožovali, byli nepřátelé. Ale ty jsi mi dal lekci. „Nesahej na mě“ vlastně znamená: „Dělej si, co chceš; na mě neber ohled.“ Takže odteď ten absolutní nerespekt očekávám od každého jen proto, že je to muž.

Muž neviditelný

Muž neviditelný je už dlouho jedna z mých nejoblíbenějších písniček Poletíme? Je zimní a brněnská. Muž neviditelný je písnička o Milanovi a Milanova. A v neposlední řadě Muž neviditelný je Milan sám. Milan Barát, kamarád od Poutníka*, "dlouholetý bezdomovec, který několikrát uvažoval o sebevraždě a přesto ji vždy odmítl, z obrovské úcty před životem se dožil 71 let... zemřel v nemocnici, prý rychle a klidně." To jsem teď jen opsala slova Rudolfa Brančovského (a doufám, že by souhlasil, kam jsem doplnila čárky).

Ještě mám, řekl bych, před sebou cestu dlouhou, život jsem si nedal, tak si ho nemůžu vzít. Kdyby to šlo, tak už jsem dávno jen mastnou šmouhou, neumím žít a neviditelný při tom být...

Tak. A teď si ji poslechněte znovu.

Včera Poletíme? křtili novou desku. Já tam nešla z pracovních důvodů. Fakt je, že kdyby byl Milan ještě naživu, asi bych si dala víc práce tenhle koncert stihnout, protože jsem se s ním před pár týdny tak nějak bavila o tom, že se tam všichni potkáme. Snad to nevadí.

Věřím, že je ti dobře, ať jsi, kde jsi. Odpočívej v pokoji.

A já si ji jdu pustit ještě několikrát...

http://www.poletime.info/clanek/20-muz-neviditelny-zemrel/

*kamarád od Poutníka je terminus technicus