No dyť...

 

<3

World Semicolon Day

 16. dubna je World Semicolon Day (napadá mě, jak to přeložit do češtiny, ale zní to hrozně blbě :)), původně spojený s neziskovou organizací Project Semicolon. Ta se zabývá osvětou a prevencí sebevražd.

https://www.projectsemicolon.com/

Podstata je, že středník je interpunkční znaménko, které použijete, když byste mohli skončit větu, ale rozhodnete se pokračovat.

Instagram Fight Through Mental Health

Symbol je v tom smyslu oblíbený mj. jako tetování. Zkuste googlit, klidně i v češtině vás zahrne lavina výsledků. I já mám jeden. 

Po víc než dekádě, kdy jsem si hrozně přála zemřít, ne proto že bych chtěla být mrtvá, ale proto že žít příliš bolelo, se mi na delší časový úsek ulevilo a řekla jsem si, že zabít se přece můžu kdykoliv... 

No, jak je vidět na fotce z tetovacího studia Give_up, od jisté doby to už beru tak, že zabít se už nemůžu. Ne dokud mě dcera bude potřebovat. I kdybych při tom měla trpět jak pes, že jo... :) 

Fotku si sem nasdílím, protože ji mám moc ráda. Znamená naději, což je přesně ten význam, který Project Semicolon ve středníku vidí. A BTW jedna ze strategií, jak pomoct člověku, který se vám svěří, že se chystá spáchat sebevraždu, je uzavřít s ním dohodu, že se nezabije dokud... něco. Často tohle v ten rozhodující okamžik stačí;

Pro antidepresiva jedině zvesela!

 

Dospělé děti narcistických rodičů

@kristynakohout (vrchní Vidle) na IG nedávno přidala apreciation post na svýho kluka, s tím, že nemá nikdo házet vidle do žita, protože láska, ta opravdová láska na nás čeká a jestli jsme ji nepotkali, tak jen zatím. Je tam někde, pro každého, i když nevěříte a je to jen otázka času.

Víte, jaký je to pocit, takové příspěvky číst? Znova a znova, od stále mladších a mladších lidí, zatím co já stárnu a stárnu a je čím dál méně pravděpodobné, že tuhle životní zkušenost někdy budu mít? 

Přeju jí to. Přeju to každému. Ale zároveň mi to láme srdce. 

Není mi 20, ani 30 a nejsem netrpělivá, protože kámošky už maj' kluka, psa, svatbu, dítě... A já nic. Je mi přes čtyřicet. Mám docela dost pestrých životních zkušeností, mám dítě, dokonce i toho psa (a měla jsem i kočku!), ale nemám vztah.

Nevím, jestli ho někdy vůbec budu mít. A nevím, jestli jsem ho někdy vůbec měla. Nerozumím totiž vztahům. A BTW ne, nejsem na spektru. Ale ať už mi otec s máti předali cokoliv, znalosti a schopnosti mít blízký vztah v tom báglu nebyly.

Celý život jsem sama. Byla jsem sama v dětství, s rozvedenými rodiči, oběma nejspíš někde na hranici narcistické poruchy osobnosti. Byla jsem sama, i když jsem zrovna technicky vzato v nějakém vztahu byla, protože moje vztahy (měla jsem tři a trvaly tři pět let každý) nebyly vztahy, ale jakési zpackané pokusy o samoléčbu a zpětně viděno nechápu, proč jsem v nich byla, nebo proč jsem aspoň neodešla dřív.

Když se mi někdo líbil, nechtěl mě. Protože mně se vždycky nejvíc líbili ti, co mě nechtěli a já se snažila je přesvědčit, že by mě chtít měli. Třeba, když budu vypadat takhle a dělat tohle, uvidí, že jsem vlastně dobrá a bude mě mít rád... Stejně jako by se ke mě mohl laskavěji chovat otec, kdyby se mi povedlo tohle nebo ono. A matka by mě mohla mít ráda, kdybych nedělala... nevím, něco. 

Když jsem se někomu líbila já, nelíbil se mě. Nebo možná jo, ale měla jsem takový strach, že jsem si to ani nedovolila uvědomit.

Párkrát za život mi snad přeskočilo nebo co a snad i vlivem okolností jsem se v nějakém vztahu ocitla. A stejně jsem byla pořád sama a opuštěná. 

Nemůžu říct, že by to byly úplně katastrofy, ale asi s normálním zázemím a normální výchovou bych v nich neskončila. Moji rodiče ale mimochodem měli najednou mnohem radši mé partnery než mě. Matka dělala psí kusy, když jsme se s tím, který byl profesně velmi úspěšný, rozešli. Prý by se mnou taky nebyla...

Bylo mi už hodně přes 30, snažila jsem se smířit s tím, že mě prostě nikdo nikdy mít rád nebude a pokud snad jo, budu na to muset jít jinak. Ne se chovat jak ztracený štěně a zakoukat se do každého, kdo mi projeví sebemenší náklonnost. Tak jsem spadla do "vztahu" (tady ty uvozovky by měly být fakt hodně velký) s otcem dcery. Uvěřila jsem totiž, že mě miluje. Konečně mě někdo miluje! No ne no, nebyla to láska ale lovebombing. A co následovalo bylo fakt špatný. 

Mezi jednotlivými vztahy jsem vždy sama, třeba i 10 let. Teď aktuálně tři roky. Brzy mi bude padesát. Reálně můžu mít třeba dvě třetiny života za sebou. A prostě je mi smutno z toho, že za celý život nezažiju, jaký je to mít intimní vztah s někým, kdo by se mnou zacházel jako s člověkem a dokázal dohlédnout aspoň kousek za svůj stín.

Na YT jsem objevila rozhovor o dětech narcistických rodičů. IMHO je moc dobrý, poslechněte si to, jestli vás to téma zajímá.

Mj. tam i zazní otázka, jaký takové dětství má na člověka vliv. Tak třeba takovýhle...

https://youtu.be/uFGR_F9clwo?si=f-Ypf4G0dnhxO4yR

Natálie Bagárová má depresi a kkti mají blbý komentáře

 Dnes jsem narazila na Seznamu na potěšující článek: Nechtěla jsem žít, zhubla jsem až 15 kilo. Mladší sestra Natálie Bagárové přiznala extrémní depresi. Netěší mě samozřejmě, že si další člověk sáhl na dno, ale že o tom píše bulvár a jak. Ovšem ty komentáře zase...

Respect a díky Natálii B. za to, že s tím šla ven. To, co v titulku označili za "extrémní depresi" je totiž prostě deprese. Není žádná deprese/depka, na kterou pomáhá myslet pozitivně nebo si jít zacvičit. Deprese vypadá mj. takhle. 

Jestli jste to ještě neudělali, jděte se podívat sem: https://mkn10.uzis.cz/, kolik tváří má deprese a jak si je lidé pro zjednodušení klasifikovali.

Podle reakcí čtenářů, je stále velmi potřeba, aby se (nejen) o depresi psalo a mluvilo, o tom, jaká opravdu je.

Mám telefony plný screenshotů dementních komentářů z internetu, zrovna jsem tu o nich chtěla dělat příspěvek a pak tohle. Zvláštně se tu mísí snad všechna typická klišé žánru "nekvalifikovaný názor na psychiatrickou diagnózu" s random hejty na holku, která toho umí víc a líp než sami diskutéři, proto je nutné si do ní kopnout. 

S tím se nedá nic dělat, nemůžou být všichni lidi chytří, dokonce ani průměrně chytří ne. Ale miluju ty odpovědi! 

Jestli máte problém, se kterým si nevíte rady a bohužel ve svým okolí chytrolíny, co ho bagatelizují a posílají vás do práce, nenechte se ovlivnit. Vyhledejte odbornou pomoc a radílky pošlete do... do Kolbenky.

BTW letos vyšla útlá knížka s příběhy lidí s duševní nemoci, jsem tam taky. Dá se koupit tady na eshopu: https://www.kniznieshop.cz/koudelova-jirina-proc-zrovna-ja

Krátký úkol o vyloučení

 Vyučující v předmětu Sociální politika nám zadala napsat 100 slov o námi vybrané skupině exkludovaných obyvatel. Jelikož jsem zrovna včera četla, jak kdesi v ČR zase domorodci berou do ruk vidle a pochodně, protože v jejich blízkosti má vyrůst bydlení pro duševně nemocné lidi, píšu o tomhle. A dám si to i na blog. Doufám, že z toho nebude problém :))

Musím říct, že se mi takové články nečtou hezky,  protože si okamžitě uvědomím, že by stejně vyháněli i mě. Jenže na mě by "TO" nepoznali. Mně by říkali: "Ty nemůžeš brát prášky na hlavu, vždyť vypadáš normálně!" 

Sociální vyloučení psychicky nemocných osob

V minulém semestru v předmětu Sociální aspekty zdraví jsme se dozvěděli, že většinová společnost je ze všech znevýhodněných skupin obyvatel (etnické menšiny, tělesně postižení, smyslově postižení, …) nejvíce odmítavá k lidem s psychiatrickou diagnózou.

Vidět je to v situacích, kdy se v třeba v rámci reformy psychiatrické péče v ČR ruší velká léčebna a klienti by se měli stěhovat do menší komunity na novém místě. Tamní obyvatelé často reagují velmi bouřlivě, demonstrují a píší petice, že blázny ve svém městě nechtějí, považují je za nebezpečné a pod.

Ve velkých zařízeních typu bývalé USP a velké psychiatrické nemocnice jsou klienti – pacienti mimo běžný život, vykázání za hranice společnosti.

I psychiatričtí pacienti, kteří dokáží fungovat v běžném slova smyslu, mívají často problém najít zaměstnání nebo si ho udržet, případně vykonávají práci pod svoji kvalifikaci. Pokud se u nich závažná psychická nemoc projevila v dětství nebo mládí, žádné vyšší kvalifikace třeba nedosáhli.

Přitom ale mohou mít zvýšené životní náklady o léčbu: doplatky za léky, terapie apod.

Častěji mají problémy vytvořit a udržet si uspokojivé mezilidské vztahy.

Ve skupině lidí bez domova jsou psychiatrické nebo duální diagnózy časté, takže někteří duševně nemocní patří k té objektivně nejchudší, absolutní chudobou postižené vrstvě společnosti.

2022 sečteno podtrženo

 I bez silvestrovského bilancování jsem se vždycky v minulosti nimrala až až. Jediná věc, co měl děsila víc, byla budoucnost. Letos je to ale všechno jinak. 

Popravdě nevím, co si o roce 2022 mám myslet. 

V lednu jsem pověsila na hřebík své studium pedagogiky v Litomyšli, což pro mě bylo těžké. O pár dní později zemřel můj otec. V únoru jsme se poprvé rozešli s tátou Josefínky. Ale defintivně jsme to skončili až v létě. Poprvé od roku 2019 jsem šla pracovat. Sestře se narodil syn. Sestřenice se vdala. Dokázala jsem, co jsem si myslela, že nikdy nezvládnu. Zároveň se mi ale začala vracet i deprese. Na podzim Josífka nastoupila do miniškolky, krátce na to jsem ji přestala kojit a nechala jsem si znovu napsat antidepresiva. A taky jsem začala chodit do školy tady v Brně. V listopadu jsem oslavila čtyřicátiny. Šla jsem na baristický kurz. V prosinci vyšla knížka pohádek, do které jsem přispěla příběhem pro Barunku, holčičku se spinální svalovou atrofií. Začala jsem chodit na praxi do denního stacionáře na Kociánku. A taky jsem sepsala svůj příběh do knížky jedné peer konzultantky, která chce čtenářům přiblížit životy lidí s duševní nemocí. A sesbírala jsem novinové titulky a poslala je ilustrátorce (to je jeden z mých srdcových projektů, který snad dokončím příští rok).

Na začátku roku jsem s Pepi šla na premiéru klipu z desky Velkej průser a Josífka tak na tom obrovským plátně v kině Scala viděla jinej klip /Opia ft. Hellwana: Babyface/, ve kterým má štěk (doslova) náš Art. Taky jsem po víc jak deseti letech znovu dorazila na Trpaslicon. Objevila jsem knižní štafetu. Viděla jsem krásnou fotovýstavu E-motions Disconnected v rajhradském klášteře. Dvakrát: jednou ve dne a jednou v noci. V Sonu jsem slyšela Macy Gray!

Staly se jedny z nejhorších věcí (samozřejmě nejen), co bych si jen dokázala vymyslet. A já z toho ve finále mám stejně celkem dobrý pocit. Protože jsem to zvládla. Nebo zvládnu. Nepochybuju o tom. Získávám stabilitu. Srovnávám se jen sama se sebou. A taky se sama sebou ve svým věku asi poprvé stávám. 

Důvod? 

Terapie. 

Nevyhazujte antidepresiva

Na začátek chci zdůraznit, že jsem jen pacient a jsem hluboce přesvědčená, že tomu, o čem budu psát nerozumím tak dobře, jak bych ráda. Nemám na to vzdělání ani zkušenosti. Takže tohle je prostě jenom taková moje úvaha.

V létě letošního roku britská psychiatrička Joanna Moncrieff, známá kritička tzv. psychofarmakologického modelu duševní poruchy, s kolegy zveřejnila výsledky velké metastudie, která říká, že není potvrzené, že by nedostatek serotoninu byl příčinnou vzniku deprese. Mám to tučně a podtržené z dobrého důvodu.

Já, jako vděčná uživatelka antidepresiv budu vždycky #teamantidepresiva a popravdě lidi, co je odsuzují, tvrdí, že způsobují závislost, v hospodě u piva, se zapálenou cigaretkou mi radí, ať je neberu, protože je to přece chemie, mě vždycky srali. I při vědomí, že to myslí dobře, nerozumí tomu a nemají ani vzdálenou představu jak strašně špatně bych na tom bez AD byla, mě to prostě pokaždé aspoň trochu naštve.

Já mám svůj řekněme happyend: hodného a dobrého pana doktora psychiatra, léky, když je potřebuju a terapeutku, ze kterou můžu každý týden chodit na sezení. Sice nejsem úplně zdravá, ale je o mě postaráno. Ale teď si představte, že existuje spousta lidí, kteří trpí (a to sloveso je naprosto na místě, ano trpí!) depresí nebo jinou poruchou lehce léčitelnou antidepresivy a nejdou si pro ně, protože kolem sebe taky mají spoustu takových radílků a na rozdíl ode mě, oni je poslechli. Z toho je mi fakt smutno.

No, a pak jsou tu vědci, kteří tomu rozumí, tisíckrát líp než já. Určitě řada z nich zároveň rozumí i pozadí chemických procesů v lidském těle, i má osobní zkušenost s nějakou duševní nemocí, protože ty se nevyhýbají nikomu, ani lidem vzdělaným, s vysokým IQ etc. A jejich úkolem je hledat pravdu, padni komu padni. 

Takže já jsem na jednu stranu opravdu ráda, že takoví lidé se zabývají oblastí duševního zdraví a zodpovědně a upřímně se snaží věcem přijít na kloub, protože jen díky tomu máme naději. A na druhou stranu, když jsem v létě na tuhle studii narazila na internetu, spráskla jsem zoufalstvím ruce. V čerstvé paměti jsem měla bábu z Facebooku, která si nechtěla nechat vysvětlit, že deprese je vážná nemoc, ne nějaká zpovykanost a fakt není způsobená tím, že dnešní mladí málo čtou Deník Anny Frankové. (To skutečně napsala.)

A teď tihle chytráci dostali další klacek do ruky, kterým (nejen) mě můžou mlátit po hlavě. Ale kdyby jen diskutéři z Facebooku a Novinek. Ona i česká média začala psát o tom, že nejnovější studie prokazuje, že antidepresiva neúčinkují.

Já tu studii četla (i některé odborné komentáře), je to anglicky, je to složité, počítám, že něčemu jsem porozuměla dobře, něčemu hůř a něco mi uniklo. Každopádně vědci zjistili přesně to, co jsem výše napsala boldem a podtrhla. Nedokázali najít důkaz, který by nade vší pochybnost potvrdil, že nedostatek serotoninu depresi způsobuje. Taky tam napsali, že neví, co ji způsobuje. A nedostatek serotoninu je pravděpodobně symptomem, ne příčinou deprese. 

Já nevím, ale mě z toho v žádném případě nevychází žádný rozumný argument, proč vysadit, nebo nebrat AD. Teď to bude hodně zkratka, ale když vás něco bolí, taky si vezmete painkiller, i když neřeší příčinu bolesti. Se zánětem zubu si tam prostě lupnete pár Ibalginů (nebo něco silnějšího) a nebudete poslouchat sousedku, co vám vykládá, že tu bolest musíte snášet, dokud si na vás za čtrnáct dní neudělá zubař čas a nevyřeší příčinu. Samozřejmě bez anestezie, protože bolest je jen symptom.

To vše za předpokladu, že vědci na to tentokrát kápli a není v jejich závěrech nebo postupech nějaká chyba. Což já nejsem už vůbec schopná posoudit. 

Pokaždé, od doby, co výsledky studie zveřejnili, když někde čtu nadšený výkřik: "Nedostatek serotoninu není příčinou deprese!" si říkám: "OK a v praxi tím chce básník jako říct co?" Bohužel často tím básník sděluje, že jíst antidepresiva je nesmysl, lidi, co to dělají jsou rozmazlení a navíc hlupáci, co naletěli farmaceutické lobby. A to mi za a) fakticky přijde dost mimo a za b) mě to uráží.

Nejsem blbá a kvůli depresi jsem si prošla stavy, ze kterých by se tihle lidi posrali. Ale já jsem to vydržela, přežila jsem, mimo jiné díky lékům. Jasně, farmacie není charita, je to byznys. Ale to neznamená, že nepomáhá. A jen díky tomu můžu chodit na terapii řešit tu bájnou příčinu (aspoň podle v tuto chvíli a místě nám známým skutečnostem) a zároveň se těšit na to, až vědci pravou příčinu objeví a najdou i lepší způsob, jak psychiatrickým pacientům ulevit.

Jestli jsem tu napsala nějaký nesmysl a náhodou to čte někdo, kdo je schopný to poznat, tak mě pls opravte, budu ráda. A samozřejmě vím, že antidepresiva (žádné léky) nepomáhají každému, jsou určitě lidi, kteří s nimi mají špatnou zkušenost. Ale i naopak...

Ještě jednou odkaz na studii: 

The serotonin theory of depression: a systematic umbrella review of evidence

Jeden z mála článků na českém internetu, který mi přišel OK:

Diskuse: Nevyhazujte antidepresiva. Vědci zkoumali serotonin a depresi, ne účinnost

Achim Haug: Malá kniha o duši

"Jedna z nejčastěji pokládaných otázek psychiatrům ze strany příbuzných zní: 'Co jsem udělal/a špatně?' Něco se přece muselo během výchovy zvrtnout, když se můj syn chová tak divně, když dcera s nikým nedokáže vyjít nebo žije jen ve svém vlastním vymyšleném světě.

Takový výklad v minulosti skutečně platil i v odborném světě. Výraz schizogenní matka se po léta objevoval v novinových titulcích a mnoho matek následkem toho trpělo těžkými pocity viny. Toto pojetí říkalo, že schizofrenii mohla zapříčinit výchova v dětství, kdy matka vysílala k dítěti často protichůdné signály. Takové počínání nazýváme dvojná vazba (double bind). 

Když se taková situace stále opakuje a stane se vzorcem chování, může to nepochybně přispět k trvalému znejistění. Ale se schizofrenií a jejím vznikem to má minimum společného, v podstatě nic. Pojetí schizogenní matky, tedy matky jako spouštěcího mechanismu vzniku schizofrenie, je z dnešního pohledu naprostý nesmysl. Existuje pro to několik důvodů.

V kapitole o modelu stresové zranitelnosti jsme se zabývali tím, jak si dnešní odborný svět představuje příčiny psychických onemocnění. Všimli jsme si, že ve většině případů psychických onemocnění existuje jasná odpověď na otázku: 'Co jsem udělal/a špatně?' A ta odpověď zni: 'Nic!' 

Nicméně věc se má tak, že příbuzní mohou vznik a průběh psychického onemocnění člena rodiny do určité míry ovlivnit, a to jak negativně, tak i pozitivně. Při psychoedukaci pacientů a rodinných příslušníků to v každém případě roli hraje, hovoříme totiž o tom, jak by se měli lidé k postiženému chovat, aby to mělo co nejpozitivnější dopad na průběh jeho nemoci. Takto ale svou otázku týkající se příbuzných nemyslím. Pokud si nevygumujete z hlavy domněnku, že jste něco udělali špatně, budete se užírat myšlenkou, že jedinou, nebo aspoň hlavní příčinou nemoci jste vy. A na to je jednoduchá odpověď: 'Ne, nejste.' Když se jednou téhle představy zbavíte, pak pochopitelně následuje další otázka, která zní: 'Tak co tedy synovu/dceřinu nemoc způsobilo?' 

V dějinách psychiatrie existují koncepce, které z dnešního pohledu působí bizarně a často až směšně, i když v oněch dobách nebyly pro postižené ani trochu směšné. Nemyslím to samozřejmě nijak pohrdavě. Vždycky je třeba pohlížet na věci v historickém kontextu, většina překonaných koncepcí se ve své době opírala o tehdejší stav vědomostí a formovaly je je představy o světě v příslušné době. 

Správnou odpověď na otázky příbuzných, co tedy chorobu jejich potomka nebo partnera zapříčinilo, když ne oni, už víme. Model stresové zranitelnosti vysvětlujeme také příbuzným našich pacientů."

Haug, A. Malá kniha o duši, Praha 2019

Černá ovce jako obětní beránek

V rámci Dnů duševního zdraví, při diskusi po promítání chorvatského filmu Sousedé zaznělo, že v některých rodinách se stává z duševně nemocného jakýsi obětní beránek, na kterého se hodí všechny problémy (a proto by se mělo pracovat s celým rodinným systémem atd. atd.).

Zapsala jsem si do poznámek v mobilu parafrázi: 

"Černá ovce rodiny je často obětním beránkem".

Jak objevné tvrzení! Dřív mě ani nenapadlo, že by se to mohlo týkat mě. Až o pár dní později mě osud uvrhl do dalšího zbytečného konfliktu s matkou, bezkontaktně, po telefonu. V průběhu dvoudenní výměny zpráv jsem od ní dostala mj. tohle: 

Představte si, že máte miminko. A poporodní depresi. Dítě je ale veselé a živé. Až později zničehonic posmutní. Časově to nějak plus mínus vychází na dobu, kdy jste se rozešli s jeho otcem. Je často nemocné. Jak roste, míň si rozumíte. Nemáte s ním trpělivost. Vyčítáte mu, že je pomalé, jak spící panna, líné, neambiciózní. S postupujícím věkem se dál odcizujete. Máte konflikty. Dojde i k několika ohrožujícím situacím, mj. málem zemře v nemocnici. Ale působí, že to na něm nezanechalo následky, tak to neřešíte. Střih. Vašemu dítěti je něco kolem dvaceti, zhroutí se vám před očima a tak s ním jdete na Krizové centrum psychiatrické nemocnice. 

Lékaři mluví s ním, pak i s vámi. Vysvětlí vám, že má těžké deprese, kombinované s dalším a že tím trpí od dětství. Vy to odmítnete. Vždyť to takhle vypadá, že jste něco udělala špatně. Místo toho si řeknete, že jestli má váš potomek nějaké problémy, je to proto, že v pubertě experimentoval s drogami a alkoholem. A toho se držíte, i když vaše teorie nevysvětluje obtíže, kterými trpěl před obdobím dospívání. 

Názor můžete podle situace upravovat, třeba se dá říct, že si za deprese může sám, protože mu lékaři řekli, že má chodit na terapie a on nechodí (ve skutečnosti chodí, ale to vy nevíte, protože se vám nikdy nesvěřoval), jinak by byl dávno zdravý. Tím ukážete, že jeho stavu a komplikacím, které kvůli duševní nemocí zažívá, absolutně nerozumíte a ani rozumět nechcete. 

Střih. Vašemu dítěti je 40. Nejste si blízcí. Vlastně jste podstatnou část života nebyli vůbec v kontaktu. Potomek se vám "v sebeobraně" vyhýbá. Přestože nevíte nic o jeho soukromém životě, začněte se nevhodně a nemístně vyptávat, odpoví vám, že to není vaše věc a tak se naštvete. Máte strašný děcko, se kterým byla vždycky hrozná domluva. Konec. Vzdáváte to. Tohle nemá cenu. 

Ze všeho, co mi napsala, nejvíc frustrace a vzteku cítím kvůli té krátké zprávě. Slovem "rodina" myslí sebe. Otec je po smrti, prarodiče taky, sestra na druhém konci Evropy. Chtěla by vědět, jestli jsem nemocná, protože to by znamenalo, že za všechno můžu já. Protože jsem přece blázen. Všechny problémy v našem vztahu jsou moje chyba, protože já jsem ta defektní. 

Nemám potíže mluvit o depresi s přáteli, ani s cizími lidmi. S rodiči jsem se o to pokusila jen jednou dvakrát a ukázalo se, že to nikam nevede. A to jejich reakce sice nebyla nic moc, ale ze zkušeností jiných pacientů mohla být i o dost horší.

A rozhodně nemají žádné automatické, Bohem dané právo nahlížet do mojí hlavy. 

Máti dělá přesně to, co v diskusi zmínil přítomný peer konzultant. Ale v tu chvíli mi vůbec nedošlo, že se to týká i mě. Až když jsem v terapii mluvila o hádce a o tom, jak se mnou komunikuje, uvědomila jsem si to. 

Pointu nemám, asi snad jen že některé věci některým lidem nevysvětlíte, ani kdybyste se rozkrájeli. Možná je to jejich slabost a jejich obrana, možná to vy děláte špatně, i když je to to nejlepší, co v danou chvíli umíte. To je holt život. Můžete se s tím smířit, nebo nemusíte. 

Zrovna jsem dočetla (imho skvělou) knížku Učíme se psychoterapii od Hilde Bruch. Píše se v ní i o terapeutickém zapojení rodiny:

Současná psychoterapie je nesena vlnou poznání, že emocionální obtíže pramení jak z intrapsychických procesů, tak z procesů a vztahů interpersonálních, a náprava nepříznivých vlivů prostředí je základním aspektem terapie. Zvlášť patrné je to u dětí a mladých lidí nebo vážně postižených hospitalizovaných pacientů, pro něž všechny platí, že nejsou schopni rozhodovat o svém životě. V případě opakovaných komplikací bývá však kontakt s rodiči nebo partnerem nutný i u lidí, kteří se nezdají tak bezmocní. 

Rozhovory s rodinou by měly přinášet něco konstruktivního pro každého ze zúčastněných; neměly by nikoho obviňovat ani v něm vzbuzovat pocity viny. Dvojnásobný pozor bychom na to měli dát při práci s rodinami, v nichž se vyčítání a obviňování stalo hlavním způsobem vzájemné interakce. Třebaže lze pacientovu chorobu jasně odvodit od špatných a škodlivých vztahů v rodině, nesmíme zapomínat, že ostatní jen výjimečně jednali se zlým úmyslem. Většinou byli rovněž motivováni nevyřešenými a neodhalenými konflikty a nedostatky. Je důležité mít ohled a respekt k příbuzným, kteří se mohou cítit nešťastní a nejistí, byť by se podle nás k pacientovi chovali sebevíc hrubě a nerozumně. V dětské psychiatrii rodiče často vidí v terapeutovi nepřítele. Skutečností, že jejich dítě potřebuje psychiatrickou péči, se nutně cítí zahnáni do defenzívy; znamená to přiznání neúspěchu. 

Při konfrontaci s duševní chorobou se rodina může cítit ohrožena. Promítá do psychiatra pocit vlastního neúspěchu a přenáší na něj svůj vztek, že následkem psychiatrického léčení je tento neúspěch zveřejňován. Některé rodiny si vyvinuly obdivuhodný talent, jak maskovat veškeré problémy a podávat o svém životě zkreslený a přehnaně optimistický obrázek. 

Co zůstává v těle?

Přihlásila jsem se na online kurz Pavla Rataje a Honzy Vojtka o raných emočních zraněních a traumatech. Je to můj druhý kurz této dvojice terapeutů (první byl o rozchodech a taky jsme se později s otcem dcery úspěšně rozešli, LOL). 

Za a) nejradši bych si koupila všechny a za b) podle většiny odborníků, co jsem během své léčby potkala, je tohle přesně důvod (nebo aspoň jedna z největších příčin), proč se u mě rozvinula duševní nemoc. Takže mě to pochopitelně zajímá. 

(BTW v nedávné době jsem se hlásila i na baristický kurz a kurz komunikace o duševním zdraví NUDZ, pořádaný v RL a oba mi zrušili. Takže odteď - pro jistotu - jen online ;)

V prvním díle se zmínili o tom, že tyhle ty věci tzv. zůstávají v těle. A někteří z účastníků se ptali, co tím myslí.

Sama jsem si shodou okolností díky terapii zrovna nedávno uvědomila, že jeden z nejsilnějších pocitů v době, kdy moje deprese byly hlubší a vážnější, byla tělesná bolest. Typicky mi tuhly svaly v ramenou, bolela záda a hlava. Až se to stávalo nesnesitelným.

Teď, když se mi depresivní stavy vrací, často první, co si uvědomím, že mě zase ku*va bolí hlava, já se z toho asi zblázním... a krk, ramena, záda, nohy. Stále na stejných místech, naprosto přesně. 

Následně mi dojde, že jsem zase v depresi.

A když se z ní pak o něco později jakž takž vyhrabu, pomáhá mi na uvolnění jóga. Obyč videa na bolavá záda z YouTube. 

Aby mi při zhoršení stavu nehrozil vyhazov...

... Studenti pomáhají zaměstnancům s psychickými problémy. Tohle je článek HateFree, který mě upozornil na iniciativu "Nejsem blázen". Její zakladatelé chtějí pomoct zaměstnancům s duševním onemocněním a bojovat se stigmatizací prostřednictví vhodně podaných informací o vybraných diagnózách. 

Já jsem všema deseti za, aby se šířila znalost této problematiky, ale ze svých zkušeností fakt netuším, jak pomoct lidem s duševním onemocněním najít dobrou práci.

Vlastně bych ráda slyšela a četla o tom,  jak se to někomu podařilo. Jak získal dobré zaměstnání, nebylo to zrovna na pozici peer konzultanta a pod. a přitom u pohovoru přiznal, že má tohle omezení.

BTW dobré zaměstnání pro mě rovná se práce, se kterou nežijete v chudobě, nejste v toxickém prostředí a činnost vám dává smysl, nebo vás dokonce baví.

Mně to nikdy nevycházelo, ani když jsem to zamlčela. 

A to jsem v té situaci byla cca 20 let.

Vzali mě jenom tam, kam berou každého. V mém případě to znamenalo do výroby, kde vykonáváte stereotypní činnost, špatně placenou a vzhledem k tomu, že je tam půlka lidí schopná přijít do práce ožralá, nějakou duševní nemoc by snad ani neřešili. Do té doby, než přestanete stíhat, pak vás vyhodí. 

Já to tedy většinou (asi vlastně vždycky) stíhala. I tak jsem po nejpozději čtyřech letech odcházela, protože to pokaždé začalo být peklo. Šla jsem na pár pohovorů, ale vzali mě zase jen tam, kam brali doslova každého.

Ono, když jdete žádat o práci a máte přesvědčovat cizí lidi o tom, jak jste strašně flexibilní, šikovní a komunikativní, tak jenom s mojí diagnózou (pro zjednodušení tady napíšu, že to byla chronická deprese) narazíte hned na několik překážek. 

Za prvé nejste schopní vůbec mluvit s cizími lidmi, o kterých navíc víte, že vás v danou chvíli prohlíží a posuzují. 

Nebo možná máte jeden z lepších dnů. takže s nimi mluvit tak nějak dokážete, ale přesvědčit je o něčem, čemu sami nevěříte? Že zrovna vy jste ten nejlepší kandidát z přítomných, když jste ve skutečnosti do hloubi vlastní duše přesvědčení, že stojíte za hovno? To je trochu oříšek.

Nezáleží na tom, jakou máte kvalifikaci a schopnosti. 

Přičemž ruku na srdce, pokud se u vás duševní nemoc rozvinula v mladším věku, asi jste ani žádnou velkou akademickou kariéru neudělali, že... Přitom ale nemusíte být vůbec hloupí.

Mohli byste přiznat, proč se při pohovoru chováte mírně řečeno neohrabaně, ale to by znamenalo přihlásit se k duševní diagnóze a tohle u mě několikrát znamenalo okamžitou stopku. Dokonce mi to i slečna z HR přiznala, i když by imho neměla: S lidmi, kteří užívají antidepresiva máme špatnou zkušenost, takže ne, díky.

Asi pravděpodobnější je možnost, že když na pohovor přijde deset lidí, jeden z nich budete vy - nebo já, tzn. trochu divná ženská - vyberou někoho z těch devíti normálnějších.

Slyšela jsem historky o lidech, kteří získali svůj dreamjob a nemuseli pro to lhát. Asi dvě nebo tři. Ale mám dojem, že stejně šli pomáhat do sociálních služeb. (A zopakuju to ještě tady, fakt bych ráda ty pozitivní případy, jestli někdo znáte, napište mi to třeba do komentářů.)

Já po několika raných zkušenostech raději lhala a stejně mi to nebylo nic platné. Dokonce jsem  si vytrhla z karty záznamy o mých hospitalizacích na psychiatrii, než jsem ji ukázala závodnímu doktorovi. 

Jednou jsem zapomněla a tak se měl ptal, jestli nechci radši počkat, až ty AD přestanu potřebovat. Vysvětlila jsem mu, že je nemám jen na pár měsíců, ale pravděpodobně doživotně, že je beru už víc než deset let. Chvilku jsme o tom mluvili a nakonec mi dal požehnání s tím, ať jsem na sebe opatrná. Šlo o práci montážní dělnice, operátorka výroby se tomu teď říká a zase jednou to byla sázka skoro na jistotu, protože brali fakt všechny.

Kdyby obsazovali jen jednu volnou pozici a vybírali z víc uchazečů, nevěřím, že by to dopadlo pro mě dobře.

V jedné práci jsem měla od psychiatra tříměsíční neschopenku. Kupodivu se mě po návratu nesnažili vyhodit. (A ten návrat, to bylo fakt psycho, pro mě.) Tady byl ale problém plat. Po čase jsem odtam sama odešla pracovat do skladu, kde jsem měla nástupní plat o pár tisíc vyšší a ani tak to nebylo nic moc.

Představte si, že vyděláte cca 13.000. Žijete samozřejmě sama, musíte platit všechny obvyklé platby plus já v tu dobu brala Trittico AC, takže to máte bez pár korun 1000,- doplatek na léky měsíčně a k tomu potřebujete terapii, ke které se přes pojišťovnu nedostanete. Protože u nás se nejspíš nedostanete ani k základní terapii placené zdravotní pojišťovnou. Já to několikrát zkoušela, všichni terapeuti mě odmítli, kromě dvou, kteří měli čas na jednu (1!) konzultaci a nejdřív za půl roku! A to žiju ve velkém městě.

Jste v začarovaném kruhu, kdy k zotavení (záměrně používám to slovo, viz Škola zotavení) kromě léků potřebujete terapii (dobrou a často), aby jste si ji mohli dovolit, potřebujete lepší práci za víc peněz a abyste dostali lepší práci, musíte být zdraví.

Je mi líto, že v tomhle směru zatím nemám lepší zkušenosti. Vlastně téma práce je pro mě docela bolavé. Samozřejmě souvisí s tím, jak vás pak vnímají lidi. Jako lůzra. Jste zklamáním pro své rodiče a dost často posloucháte, že když se člověk snaží, tak všechno jde. Z čehož plyne, že důvod, proč vy nejste úspěšní (nebo aspoň bohatí), je, že se nesnažíte dost.

A vy nemáte sílu to vysvětlovat, protože to doopravdy vysvětlit stejně nejde.

#achjo

Survivor 2022: Vojta D

 #achjo

U diskuse pod instagramovým příspěvkem TMBK o konci Vojty v reality show ještě před jejím začátkem mě napadly dvě věci:

- S psychickým zdravím je to složitější, není to zlomená noha. Takže proto se vám může klidně stát, že se z vlastního rozhodnutí ocitnete v situaci, kdy až pozdě zjistíte, že je to absolutně nad vaše síly.

- Přiznat si, že jste ne vlastní chybou prostě rozbití a rozbití budete nejspíš navždy, takže nikdy nebudete mít normální život jako ostatní lidi (a ti to navíc nebudou chápat, protože váš hendikep není většinou viditelný a často vám pro to budou křivdit) je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Si myslím.

//BTW jestli něco nesnáším, tak tvrzení, že když se člověk dost snaží, jde všechno. Protože platí jenom pro ty, co maj taky na startu určitý podmínky.

// A BTW2 jasně, že není ok se vysmívat lidem za slabost, tuplem způsobenou nemocí nebo psychickou poruchou, ale zase proč se nesmát , když je to vtipný? O rozdílu mezi těmito dvěma druhy smíchu by se určitě dala vést hodně dlouhá debata, bez nějakého smysluplného výsledku. Sama na to nemám odpověď. Jenom vím, že mně humor pomáhá vyrovnat se se životem s diagnózou docela dost... 

Studium s depresí

 #achjo

8. ledna 2022 byl ten (!!!) den, kdy jsem vnitřně potřetí v životě sekla s vyšším vzděláním.

Po maturitě (WTF jako ale v roce 2002) jsem šla na "pajdák" na sociální/speciální pedagogiku a po třech semestrech skončila. Měla jsem tehdy jedno z horších období, co se mé deprese týkalo a vůbec jsem nevěděla, co jinýho dělat.

(Poučení první: školy se držte zuby nehty, studovat kdykoliv později bude pravděpodobně mnohem horší a větší voser. Třeba by stačilo studium jen přerušit. A dál dnes existuje řada možností, jak si nechat pomoct a dají se najít na internetu, což je vlastně pecka.)

Tehdy přišel i můj vynucený comint-out s duševní nemocí, když jsem tatovi řekla, že končím ve škole, protože mám depresi, on mi na to řekl, že mu nepřipadám zas tak nemocná, depresi že má spíš on a dal mi účtenku od Starobrna, na který bylo napsaný, že mu dlužím 175.000,- za alimenty, co za mě platil. 

Až po letech, mě napadlo to přepočítat a zjistila jsem, že to nebylo výživný za ten semestr a půl, kdy jsem "zbytečně" byla na škole, ale za celý můj život. Tak jasně, když to dlouho bylo 500,- měsíčně... 

Budiž to dokladem toho, jak mentálně fit a bystrý je člověk, jehož drtivou většinu životní energie odčerpává duševní nemoc :-)

Následovalo turbulentních bezmála dvacet let na antidepresivech, s pár hospitalizacema na psychiatrii, střídáním doktorů, dokonce mi navrhli invalidní důchod. Invalidní důchod na hlavu! Teď si říkám, že jsem měla souhlasit. 

Celý můj proces uzdravení byla hodně klikatá křivka, většinou krok vpřed - dva kroky vzad. Až se to zase jednou začalo lepšit a kupodivu se to doteď nezhoršilo (aspoň ne tak moc, abych musela zpátky za psychiatrem).

V jednom z mých lepších období, dnes už také před mnoha lety, jsem se zkusila do školy vrátit. Přijímací zkoušky jsem samozřejmě udělala jak lusknutím prstů, to já vždycky. Ale začala jsem mít brzy problémy, byl to na mě velký stres a nakonec mě zařízlo školné, které jsem si nemohla dovolit platit, ale při nástupu jsem na to pořádně nemyslela. 

(Poučení druhé: uvažujte realisticky. A taky, když chcete odejít z vysoké, nenechávejte to vyhnít a nemyslete si, že když nesplníte podmínky pro nástup do dalšího semestru, že vás škola vyloučí sama. Nevyloučí. Ještě chvilku si vás tam nechají, aspoň na papíře a budou to po vás chtít zaplatit.)

Potřetí a, jak jsem byla hluboce přesvědčená, naposledy jsem se do školy přihlásila vloni. Na vyšší odbornou školu v Litomyšli. Kamarádka, se kterou jsem dělala kurz Pracovníka v sociálních službách, tam byla na dálkovém studiu a doporučila mi, abych se přihlásila na denní studium s IVP, které prý dávají lidem na "mateřské" s tím, že konzultace je jednou na měsíc.

Tak jsem si to obvolala, ověřila, zjistila, zkonzultovala, abych si mohla být jistá, že to hlavně časově zvládnu (dálkové studium s dojížděním obtýden by bylo moc), podala si přihlášku a byla jsem si vcelku jistá, že jsem na dobré cestě napravit jeden z hlavních failů v mém dosavadním životě. A fakt jsem si myslela, že to tentokrát nebyl unáhlený krok. 

Jenže studium s IVP na téhle škole se vyvrbilo trochu jinak. Časově je mnohem náročnější, než jedna konzultace měsíčně a nějaké učení se doma po večerech. A díky covidu a karanténám časté přesuny v rozvrhu, které komplikují shánění hlídání pro dítě, included.

Taky jsem nemyslela na to, že budu muset, poprvé od roku 1998, chodit do hudebky. Ze které mám zjevně ještě ve 40 letech trauma. 

K tomu minimálně dvouletá výluka na železniční trati, která samozřejmě musela přijít v mém prvním semestru a způsobila, že místo hodiny až dvou s jedním přestupem se cesta stala záležitostí na půl dne. 

Viz screenshot z idosu. Takhle jsem málem jela minulý týden na zkoušku! Naštěstí mě zachránila spolužačka, která mi nabídla odvoz ze Svitav. Takže jsem mohla vstávat až ve 4:00, abych s pouhými dvěma přestupy před sedmou ranní byla na tamním nádraží. 

(A v devět se nechala vyhodit, protože se mě zkoušející, která nedává materiály na internet, IVP si je mají vyptat u spolužáků, ptala na doplňující informace, které v těch vyptaných materiálech spolužáci neměli zapsané, a já jsem to asi měla tušit...)

Poslední kapka byla, když L., který původně měl aspoň přes zkouškové hlídat dceru, řekl, že vezme natáčení na dva týdny, kdy mám přesně na ty zkoušky dojíždět. 

A já si uvědomila, že to nedám. Že bych skončila znovu na Zoloftu. Minimálně. Přiznat si to bylo těžké a důležitou roli v rozhodnutí skončit hraje fakt, že jsem našla školu se stejným zaměřením, stejným školným, bez hudebky :-), 20 minut cesty MHD od domu. Normálně dálkové studium, konzultace jedno odpoledne v týdnu. Na nějaký IVP bych jim už stejně neskočila, když ani na pedagogické škole to neuměli... 

(Poučení třetí: některý věci za to ale fakt nestojí a umět odejít včas je výhra. Těžko se to ale poznává.)

Nežádoucí účinky jarní.

Jaro letos to je alergie, vedro, pot, pupínky blechy, chlupy, nežádoucí účinky, nevolnost, bolest, oteklý nohy, oteklé tváře, pupínky, blechy, Fresh Freaks, blechy, oteklý nohy, plynový kotel, stěhování, chlupy, drobky, nevolnost, překrásná rána na Kamence, špína za nehty, blechy, chlupy, rozbité zrcadlo, výpověď, oteklé oči, únava, alergie, nežádoucí účinky, bolest, nevolnost, blechy, jablka, blechy, PRAHA, blechy, vedro, pot, pupínky, blechy, únava a kočka v umyvadle...

Chtěla jsem jít na zmrzlinu! Veganskou! Nic víc! Vždyť mě už jde v životě jen o trochu veganský zmrzliny v tom posraným hicu! A takhle to dopadlo...

So Happy!

#@&$*)(%">#@&$*)(%!!

Depression: The Misunderstood Epidemic

*      *       *    

Někdy zemřít není to nejhorší, co se vám může stát. Existuje místo mezi životem a smrtí, tam, kde jsem já. Tady se zdá, že se čas zastavil. Každá vteřina jako by trvala věčnost. Vzduch je těžký, zatuchlý, páchne. Často ztěžkne tolik, že i dýchat bolí. Nikdo se tu necítí dobře ve své vlastní kůži. Je tu chladno. Neustálá zima, tma a sebelítost. Gravitace tohoto místa do svého středu vtáhne každého, kdo překročí horizont událostí. V jeho centru existuje singularita; bod, kde je zakřivení časoprostoru nekonečné, síla přitažlivosti nekonečně velká, každá z jeho charakteristik se projevuje s nekonečnou intenzitou. Nalézající se v singularitě vidí singularitu v každé z pozorovatelných budoucností. Vládne tu - kromě smrti - v celém vesmíru jediná skutečně slepá spravedlnost. Když na to přijde, nezachrání vás nic: inteligence, peníze, talent, krása... Pohlcuje všechnu energii, světlo, radost, cit, spánek, budoucnost, život. Nejdřív život váš, potom těch, kteří vám byli blízcí. Sílí a šíří se jako virová nákaza. Přenáší se z člověka na člověka, z generace na generaci, vrývá se hluboko do základů bytí a přetrvává. Zatímco vy se hroutíte do sebe a prosíte Boha, aby vám pro Kristovy rány! dal aspoň sílu se zabít. 

Sol Niger.

Oscar Wilde, De Profundis: "Tím posledním tajemstvím je sám člověk. Kdyby někdo zvážil slunce na váhách, změřil fáze měsíce a zmapoval hvězdy sedmi nebí, stále zbývá on sám. Kdo může spočítat oběžnou dráhu své vlastní duše?"

This video made me like the song.

another chance from philippe andré on Vimeo.
If I had another chance tonight I'd try to tell you that the things we had were right...

Curlylock -jul-

William Styron: Viditelná temnota

od Miry Bučka