Travis Baldree o Legendách a lattéčkách

- Co pro vás bylo při psaní tohoto příběhu nejtěžší?

- Sedět a dostat ta slova na stránku. Pořád je to pro mě práce, a tak jsem si musel vytvořit nějaký režim, při kterém každý den napíšu určitou část. Jelikož píšu až večer, poté, co se přes den zabývám svým hlavním zaměstnáním, které zahrnuje čtení příběhů jiných autorů (T.B. načítá audioknihy), to ode mě vyžaduje jistou dávku houževnatosti.

Když se ohlédnu zpátky, vypadá to jako zábava, ale když jsem v tom, je to zkrátka psaní jednoho slova za druhým, až dokud nedojdu na konec kapitoly.

- Jako vypravěč audioknih věnujete při práci velkou pozornost každému řádku na stránce. Promítá se to nějak do vašeho psaní? Pokud ano, jak?

- Vyprávění knih je pro mě při psaní velkým přínosem. Když čtete nahlas, snažíte se plně pochopit a také vyjádřit emocionální náboj každého řádku nebo záměr daného vyjádření. Nemůžete ty řádky jen tak přelétnout. Každá knížka je jiná a každá vás může něco naučit, a vyprávění knih vás nutí si tato ponaučení velice rychle uvědomit, navíc v široké škále prozaických stylů. Rychle rozpoznáte, co s vámi rezonuje - a co je možná ještě důležitější, taky co s vámi nerezonuje -, a to podle mě velmi posiluje váš autorský styl. Myslím, že by tahle knížka nebyla taková, jaká je, kdybych za sebou neměl tisíce hodin předčítání knih.

- Jakou nejlepší radu propsaní knih jste kdy dostal?

- Používej slova, která znáš, a piš svým vlastním jazykem.

- Máte při psaní nějaké rituály?

- Nic zvláštního, možná jen to, že píšu ve zvukové kabině. Mám tam ticho, pohodlí a jsem tam sám. Nasadím si sluchátka a jedu.

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/legendy-a-latecka-legendy-latecka-513926

Všichni vaši známí se mýlí - zhoubný mýtus o tom, jak máte vystoupit z komfortní zóny

 Viktor Janiš na FB: Překlad Straczynského eseje "Všichni vaši známí se mýlí - zhoubný mýtus o tom, jak máte vystoupit z komfortní zóny“ věnuji s láskou všem dobrým lidem, kteří mi v poslední době říkali, že překládání je stejně jen koníček a že bych v éře AI měl myslet na zadní vrátka. 

--

Ve své nejnovější knize „Jak se stát a zůstat spisovatelem“ jsem mimo jiné rozebíral, jak moc mi vadí, když lidé mimo uměleckou branži (tedy ti, co nejsou spisovatelé, herci, malíři, režiséři či příležitostní bankovní lupiči) poučují ty, kteří v ní působí: „Jestli chceš uspět, musíš opustit svou komfortní zónu.“ Poslední dobou mi to dost leží v hlavě. Na první pohled to totiž zní jako moudrá rada – prostě se nemáte bát riskovat a máte nutit své vnitřní umělecké já k neustálému růstu. Jenže to zdaleka není celá pravda, obzvlášť na samém začátku umělecké cesty. Rozhodl jsem se proto na své původní postřehy navázat a podívat se zblízka na to, jaké negativní důsledky v sobě tato fráze skrývá.

S umělci – a to se týká všech výše zmíněných profesí i těch, na které jsem možná zapomněl – je to totiž tak: většinu života stráví tím, že se snaží v životě dostat do bodu, kdy by si mohli prostě jen užívat samotný proces tvorby. Na začátku se k němu ale propracují jen málokdy. Neustále je totiž někdo rozptyluje, svádí z cesty a sráží jim sebevědomí – a někdy to dělá i jejich vlastní rodina a přátelé. Málokdy jde o zlý úmysl. Většinou je za tím upřímná snaha pomoct, jen to prostě neumí pořádně vyjádřit. A tak na vás donekonečna zkouší to jedno zažité klišé a doufají, že to nějak zabere.

Začínající tvůrci si svou prací často nejsou vůbec jistí. Navíc v nich hlodají výčitky svědomí, kolik času tvorba ukrajuje všemu a všem ostatním v jejich životě. A rozhodně jim nepomůže, když lidé v jejich okolí toto nutkání tvořit smetou ze stolu jako něco banálního či sebestředného. „Měl by ses zaměřit na něco realistického. Radši si připrav plán B pro případ, že to nevyjde. Nejsi ničím výjimečný. Nikoho nezajímá, co máš na srdci. Co si o sobě vlastně myslíš? Že jsi Hemingway / Picasso / Spielberg / libovolný další umělec?“

Ty nejvyhrocenější komentáře většinou pocházejí od lidí, kteří vám chtějí vyloženě ublížit. Existují ale i mnohem nenápadnější a subtilnější rýpnutí, která spadají do škatulky, již jsem už před lety nazval „Tyranie rozumných hlasů“. Tihle lidé to s vámi myslí upřímně dobře. Nechtějí se dívat, jak se trápíte, nebo nedejbože být svědky toho, jak ve svém snažení neuspějete. Neúspěch je v dnešní společnosti totiž to vůbec nejhorší, co se vám může stát – a to obzvlášť přímo před zraky veřejnosti. „Však my víme, že se vážně chceš stát tím slavným umělcem, ale co když to nevyjde? Vrážíš všechnu svou energii do tohohle koníčku“ – vždycky tomu říkají koníček, protože jim hlava zkrátka nebere, že by to mohlo být skutečné povolání – „a měl bys myslet na zadní vrátka. Musíš konečně vystoupit z té bubliny, kterou sis kolem sebe vytvořil. Tomu umění / psaní / režírování se vždycky můžeš věnovat později, teď se musíš soustředit na to, aby ses uživil a našel si pořádnou práci.“

Právě ta poslední věta je ze všech nejvýmluvnější, často totiž odkrývá skrytý motiv. Jít si za svými sny místo toho, abyste dělali všechny ty takzvaně rozumné věci, které se od vás očekávají, je volba. A když se vám to povede, zpochybníte tím rozhodnutí ostatních hrát na jistotu a svých snů se vzdát... a s tím se oni zkrátka nedokážou smířit.

V Bibli se píše: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ Lidé obecně mívají sklon považovat umělce všeho druhu za někoho Výjimečného. Ti, kteří vás ale znají celý život, si jen velmi těžko dokážou představit, že zrovna vy byste mohli být takto Výjimeční. Když jsem rodině oznámil, že bych jednou chtěl pracovat v televizi nebo u filmu, mávli nad tím rukou se slovy: „Jestli tě Hollywood bude chtít, ozvou se sami. Teď se ale musíš hlavně nějak uživit.“ Každý, kdo tyto řádky čte, ale moc dobře ví, že v téhle branži za vámi příležitost sama nikdy nepřijde. Musíte ji nahánět každou molekulou své bytosti a do poslední kapky své vůle.

Což nás vrací zpět k okřídlenému tvrzení: „Někdy zkrátka musíte vystoupit ze své komfortní zóny.“

Nabízím však protiargument: Někdy musíte naopak zamířit přímo do ní... i kdyby to znamenalo ocitnout se mimo komfortní zónu všech ostatních.

Umění dává vašemu životu smysl. Přináší vám radost, cíl a pocit naplnění. Právě to je vaše komfortní zóna. A pokud z toho jsou ostatní nešťastní, nedůvěřiví, ostražití nebo plní pochybností, pak právě _oni_ musí opustit své vyjeté koleje, _svůj_ zažitý úhel pohledu a _svou_ komfortní zónu, aby vás na této zoufale náročné cestě podpořili, nebo – pokud toho nejsou schopni – aby vám alespoň šli z cesty.

Postupem času se umělci naučí klást si každý den náročnější úkoly, posouvat hranice toho, co pro sebe považují za možné, a vyhýbat se pasti sebeuspokojení. Ale na samém začátku, kdy je všechno ještě křehké a nejisté a vy se ptáte: „Jak vůbec poznám, že na to opravdu mám?“, buďte k sobě laskaví.

Vstupte do své komfortní zóny.

Čekají tam na vás úžasné věci.

<3

Ještě jednou odkaz na jeho profil, všichni ho sledujte, pokud teda na ten Facebook vůbec ještě chodíte (jako já např.)

https://www.facebook.com/share/17Lec2tdmp/

Marek Torčík v Jako by mě opustila všechna síla Lindy Bartošové

"Zvláštně rozpolcená situace. Vztahuju si její popis i na sebe. Máš pořád část toho světa (ze kterého pocházíš, pozn. bloggera) v sobě a nikdy ho nedokážeš setřást. Pořád si na něj pamatuješ a nemáš ani pocit, že bys zapadala do nové skupiny a společnosti. To cítím taky. Někdy si připadám rozkročený mezi dvěma světy."

"Že vlastně nikdy nikam nebudeš tak úplně patřit. Že nejsi ani tím, kým jsi byl, ale ani tím, kým jsi teď."

"Přesně tak. Když se vrátíš domů, do původního prostředí, tak rychle zjistíš, že lidem nerozumíš. Že máš jinej slovník, jiný možnosti a starosti v životě. Je dost smutný to sledovat."

"Je pro tebe důležité někam patřit?"

"Důležitý to je, ale mě vlastně přijde, že pro spisovatele je nejsilnější věc, která může být, nikam nepatřit. Stojíš bokem a můžeš lidi sledovat a věci později popisovat. Vnímám to jako výhodu při práci, čistě osobně je to ale vyčerpávající" (str. 249)

https://www.albatrosmedia.cz/tituly/94113446/jako-by-me-opustila-vsechna-sila/

Diane di Prima: Čas Beatniků

 O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků. 

Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.

A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.

Něco motivačního...

 "Ze svý zkušenosti můžu říct, že dneska už může napsat knihu každej blbec."

Lucie Bechynková, autorka true crime podcastu a několika knih :)

OZ #353

Neil Gaiman: Nepropadejte panice. Douglas Adams a Stopařův průvodce Galaxií II.

 "To si načrtnete zápletku, napíšete první scénu a zákonitě zjistíte, že první scéna vůbec není legrační a že musíte vymyslet něco jiného, a pak konečně zplodíte scénu, která legrační je, jenomže už to dávno není o tom, o čem to mělo být, a tak se musíte vykašlat na děj, který jste měli v hlavě, a vymyslet nový... Časem přestalo mít smysl plánovat děj příliš dopředu, protože to nikdy nefungovalo, což je dáno tím, že ten rozsáhlý korpus materiálu narůstal postupně. Často jsem se dostal do situace, kdy jsem si říkal: Kdybych byl býval věděl, že to dojde až sem, byl bych býval udělal něco jiného támhle. Takže psát knihy pro mě znamená neustálé pokusy, aby dávalo smysl to, co jsem předtím napsal, což obvykle znamená rozsáhlý chirurgický zákrok." D. A.

Neil Gaiman: Nepropadejte panice. Douglas Adams a Stopařův průvodce Galaxií I.

"Nevím, kdy jsem poprvé pomyslel na psaní, ale bylo to docela brzy. Byl to vážně dost praštěný nápad, protože nic nenaznačovalo, že bych to kdy dokázal. Celý život mě přitahuje myšlenka být spisovatelem, ale stejně jako většinu spisovatelů mě nebaví ani tolik psaní, jako spíš mít něco napsaného. Před pár lety jsem někde našel staré školní časopisy, a tak jsem v nich zalistoval, abych zjistil, co jsem to tehdy psal. Ale nemohl jsem nic najít, což mě mátlo, až pak jsem si vzpomněl, že pokaždé, když jsem se chtěl pokusit něco napsat, prošvihl jsem termín o čtrnáct dní." D. A.

https://www.databazeknih.cz/knihy/nepropadejte-panice-douglas-adams-a-stoparuv-pruvodce-po-galaxii-24648

Jaroslav Hutka (1996)

 "Dvorky jsem napsal na podzim 1976 a první verzi jsem měl hotovou za devět dní. Neměl jsem v plánu psát knížku. Řešil jsem v té chvíli jiný problém. Šlo mi o písničky a zpívání. Žil jsem několik týdnů v malém dřevěném zahradním domečku nedaleko Loun na břehu říčky Ohře a přemýšlel, jak dál. (...) Byl jsem svobodný, ale vyžadovalo to taktiku, která mi najednou začala připadat pokrytecká. Nevím, jestli to bylo z psychického vyčerpání, z potřeby morální čistoty a nebo vlivem mých nových disidentských přátel, ale začal jsem si přát konflikt se státní mocí. Ale k tomu bylo třeba se rozhodnout a přijmout rizika, která to ponese. Na podzim roku 1976 šlo ještě couvnout, trochu se přikrčit, být obezřetnější a vlastně dále pokračovat v tomtéž, za co bych se také nemusel stydět. Šlo mi o rozhodnutí, zda se konfrontaci s mocí dále vyhýbat a nebo ji vyvolat. Udělal jsem si pár týdnů na přemýšlení, odjel k Ohři a nechal si domluvený jediný termín, a to byly narozeniny spisovatele Ivana Klímy. Deset dní před těmi narozeninami mě napadlo, že bych mu mohl dát, když je ten spisovatel, k narozeninám knížku, kterou napíšu. (...) Když bych neměl hlubší vnitřní důvod, tak bych samozřejmě žádnou knížku nepsal. Důvod tu ale byl. Moje rozhodování, jak dál. V noci, deset dní před narozeninami, jsem natočil papír do psacího stroje a napsal první větu. Vlastně pro tu chvíli úsměvně realistickou: Je noc. Asi hodinu jsem se nehnul z místa, protože jsem v sobě hledal toho, kdo to říká. Že to bude monolog mi bylo jasné, pouze jsem nevěděl čí monolog. A pak se mi asi po hodince vynořila představa osmnáctiletého chlapce, který se musí rozhodnout, jak se svým životem v této době naloží. A skrze postavu tohoto chlapce jsem si začal dělat pořádek v sobě. Kniha začala růst. Každou noc jsem napsal asi patnáct stran a vyloupnul se z toho příběh, na jehož konci muselo dojít k rozhodnutí a poslední tři dny psaní jsem byl už velmi napnutý, protože stále mi ještě nebylo jasné, jak se tento chlapec v knize rozhodne, teda jak se vlastně rozhodnu já. (...)

Dopsal jsem, zabalil  originál - v tu dobu jsem psal vše s kopiemi, které jsem různě schovával - a odjel na narozeniny Ivana Klímy. Předal jsem mu knížku a byla to úleva a bylo mi jasno. Takhle začala tedy moje poslední sezóna před emigrací, která ze všech mých sezón byla nejpěknější. Že budu nakonec dotlačen k emigraci mě v té chvíli nenapadlo ani v náznaku."

https://www.databazeknih.cz/knihy/dvorky-plechovka-311654

Markéta Lukášková: InTyMně

 "Lidi se mě pak často ptali, jak se to vlastně dělá, když se píše kniha. Čím se začne, jak se to vymejšlí a jak to jde, popsat tolik stránek. Já jim na to neumím odpovědět. Je to nějakej tok myšlenek v mojí hlavě, flow, jak se říká, prostě přenáším na monitor něco, co ve mě je, nemusím nad tím přemýšlet, občas se zarazím, když hledám správný slovo nebo trochu přepíšu delší větu, jako je třeba zrovna tahle. Ale je to pro mě obecně přirozenější způsob vyjadřování než mluvení. Když píšu, cítím se svá, upřímná, přirozená, opravdová, ryzí. Nemusím se přetvařovat, pózovat, hrát roli. Je to pro mě uvolňující a osvobozující a dává to mýmu životu smysl. 

Píšu hlavně proto, že mám špatný svědomí, když to nedělám. Jakmile nemám rozepsanou knihu, prožívám podivnej absťák, něco mi chybí, nemám se kde realizovat, nic nevytvářím. Když tu knihu píšu, je to pro mě osina v zadku, já to svým způsobem nenávidím a chci to mít z krku, ale když se to stane, tak mám v životě najednou podivný prázdno. Myslím, že už bez toho nikdy nebudu moct bejt. Spousta lidí si myslí, že spisovatel musí bejt zároveň grafoman, ale tak to vůbec není. Nemusí ve vás dřímat nutkání psát sáhodlouhý texty. Musíte mít pocit, že nic vám nejde líp než psaní." (str.171)

Lauren Graham: Rychleji mluvit nedokážu (I.)

 Bohužel, ve chvíli, kdy jsem se upsala nakladatelství, dostavila se krize. Nedokázala jsem se pohnout z místa a byla jsem vyděšená z termínu odevzdání, úkolů a z lidí, kteří na mě spoléhali. Vyústilo to v moje psací hodiny, kdy jsem se zavřela a zírala na černou obrazovku. Srdce mi splašeně bilo až v krku. Napsala jsem tři řádky a čtyři vymazala. Trávila jsem hodně času na Googlu, hledala úplně všechno ... Zjistila jsem, že je pro mě spíš výhodnější dokončit myšlenku, než ji rozvádět k dokonalosti. Musela jsem si najít svůj systém. Sice jsem nedokázala umlčet pochyby, které na mě padaly, ale naučila jsem se je ignorovat. To zabíralo nejvíc. Člověk musí jít dál. Dopředu. 

Stanovila jsem si svůj cíl - napsat tisíc slov denně. Někdy se mi to povedlo, někdy ne. Neměla jsem žádnou rutinu. Psala jsem během natáčení, v kuchyni, v letadle, Pracovala jsem chaoticky. Pokud jsem se zasekla, napsala jsem si velkým písmem poznámku, o čem ta scéna má být, abych se k tomu mohla vrátit později. Někdy jsem neměla představu, co přesně napíšu, ale věděla jsem, že něco tam bude. 

Kniha nebyla dokonalá, ale byla dokončená. Nejdřív jsem měla radost, ale pak se mi některé části přestaly líbit. Uvědomuji si chyby, které jsem udělala, a vím, že teď bych to uměla lépe. Chtěla jsem přepisovat. Jak dlouho? No, nemůžete přepisovat věčně. Pořád je tady nějaké datum vydání, ale i bez toho si musíte uvědomit, že už nic nezlepšíte. Musíte tu knihu nechat být, protože když to neuděláte, zbyde vám na stole jen hromada papíru, ale žádná kniha. Herci dělají totéž při natáčení. Koukají se na sebe a zkouší jednotlivé scény zahrát jinak. Nikdo se ale nemůže zaseknout jen u jednoho momentu.

Stanislav Beran: Vyšehradští jezdci

 "Hm," zarazil se. "Asi že se to tak dělá, ne? Protože jsem člověk, kterej píše, že jo. Píše, ale kniha z toho zatím není. Takže pořád něco píšeš, všem o tom řekneš, pak jim to přečteš, aby věděli, že jsi nekecal. Pak zas něco napíšeš, zase to přečteš, aby se vědělo, že jsi nepřestal psát. A pak přestaneš psát, protože knížka z toho pořád není. Nikomu o tom neřekneš a dál se tu opíjíš při čtení někoho, kdo tě při tom čekání na knížku vystřídal. Koloběh spisovatelů v přírodě, přirozenej výběr, evoluce..."

Jack Kerouac: Vyznání a technika moderní prózy. /Světová literatura 6. 1959./

 

Pište si!

 Dostala se mi do ruky další kniha, o které si myslím, že by ji měl přečíst každý: Vyhoštěná smrt autorky Jiřiny Šiklové (2013). 

"Vzpomínám si, že když se objevily první třešně, tak jsme se na ně jako děti nesmírně těšily. A maminka někdy vyprávěla, že její maminka, tedy naše babička, která už nežila, nikdy nevzala ty první třešně do úst, protože by je snědla vlastním dávno zemřelým dětem. Panna Maria prý chodí po nebi, dává duším zemřelých první třešně, a když přijde k děcku, jehož maminka si ty první třešně vzala, tak mu řekne: "Ty nedostaneš, maminka ti je už snědla"... (str. 14)

Přesně tohle dělávala moje babička. Na přelomu jara léta mi přinesla domů ovoce (třešně i jiné, pokud si dobře vzpomínám) a když jsem se chtěla podělit, odpověděla, že nemůže, že by ho pak neměly děti, co jsou v nebíčku jako andílci. Jenže moje babička přece žádné děti v nebi nemá, říkala jsem si. Takže jsem to vyhodnotila tak, že prostě kecá. Nemá chuť nebo, protože za komunistů, i v téhle době bylo pořád ještě těžší některé ovoce koupit (a pro nás i celkem drahé), mi tu vzácnost nechce ujídat. 

Až včera jsem se dostala k citované pasáži knihy paní Šiklové a poprvé mě napadlo, že já vím koulo o tom, jestli babička měla nebo neměla nějaké zemřelé děti. Nikdy o tom nemluvila. Ona konkrétně nemluvila o hodně věcech. 

O otci naší mámy mi řekla, že byl elektrikář a zabil ho elektrický proud, zatímco sestra prý věděla, že lže, abych já pár let po babiččině smrti zjistila, že stále žije. Pravda byla, že spolu měli mimomanželský vztah. 

O jejím životě vím, že měla hodně sourozenců, byla nejstarší, maminka jim zemřela mladá, táta se brzy oženil s dívkou ve věku mojí babičky a ta ji měla moc ráda. Na rozdíl od svého otce. Od toho utekla a do konce života s ním nepromluvila. Ale proč? Jak já bych byla ráda, kdyby mi aspoň jednou dvakrát místo pohádek před spaním vyprávěla (ale fakt detailně), co se stalo. 

A mimochodem, v tomhle příběhu by se nejspíš jedno dvě mrtvá nemluvňata hravě ztratila. Takže co já vím, proč babička nejedla první třešně? Co já o ní vlastně vůbec vím? Co má ten člověk, kterého jsem vnímala dětskýma očima, společného se skutečnou osobou Věrou K.?

Když otec pracoval na rodokmenu naší rodiny z jeho strany, hodně zajímavých informací načerpal z deníku dědova strýce. Ten byl elektroinženýr (nebo něco v tom smyslu) a udělal poměrně významný objev, něco se žárovkama, mým laickým pohledem. Jemu to přišlo důležité, takže od určité chvíle se v denících věnoval své práci víc než soukromí a přesně v tom bodě to pro nás zajímavé být přestalo. 

Jestli jste tu někdo schopný to ocenit, našla jsem článek: "Ing. Otto Sofka a československé sodíkové výbojky", aneb - jak jsem už napsala - něco se žárovkama. Enjoy!

Proč o tom mluvím? Pište si deník! Schovejte ho a zanechte svým dětem. Nás zajímá, jak hezky jste se měli na hájovně uprostřed Vysočiny, čím vás zrovna naštvala žena a čím ublížil vlastní otec tak moc, že jste s ním jaktěživi nepromluvili jediného slova. Koho jste milovali, koho jste nenáviděli, jaké ztráty jste museli překonat. Prostě drby, no...

A vedle toho, z druhé strany, psát deník je super. Hlavně pokud nemáte, s kým byste tyhle věci sdíleli. Napsat je fakt hodně pomáhá.

Václav Kahuda v KJM (únor 2023, Brno)

Václav Kahuda (1965 - 2023). Tohle mě mrzí, těšila jsem se na nějakou jeho další knihu. 

„Já skoro neškrtám... spíš dopisuju," smál se na besedě v knihovně. Prý knihu píše 8 hodin denně, soboty a neděle má volné, asi půl roku (vzhledem ke kontextu první draft). 

„Kniha je především obžalovací spis na sebe, diagnostický spis, milostný dopis, očkovací průkaz,“ mínil Kahuda. „Autor plácá Golema. Použije vrstvy, které jsou za logickou myšlenkovou sférou. Ty emoce, prales důvodu, proč vůbec chci psát knihu, proč to, co bych neřekl nejbližšímu příteli, vykřičím do světa. Tyhle životodárné, ale protikladné věci najednou vytvoří postavy, které vám začnou říkat nepěkné věci. To se mi stalo."

"Jsem příjemně překvapený, že mé knihy nacházejí čtenáře. Na něčem strávíte několik let přípravou, pak rok píšete, a přesto to může být nakonec šrapnel, který přeletí kopec a skončí v neznámu,“ uvedl  v rozhovoru pro ČT24.

Irvin D. Yalom: Stávám se sám sebou

Někdy si myslím, že psaní jako činnost je mou snahou zadržet plynoucí čas a nevyhnutelnou smrt. Faulkner to vyjádřil nejlépe: „Cílem každého umělce je zastavit okamžik a udržet ho nehybný, dokud si ho v určité chvíli nepřečte někdo cizí a tím ho nepřivede znovu k životu.“ Podle mého názoru ta myšlenka vysvětluje, proč s tak intenzivní vášní píšu – a nikdy nechci přestat. (str. 284)

Když jsem začal psát, netušil jsem, kam mě příběh zavede nebo jaký získá tvar. Připadal jsem si skoro jako divák, když jsem pozoroval, jak klíčí a vyráží výhonky, které se brzy rozkošatily.

Často jsem slyšel spisovatele říkat, že se nějaký příběh píše sám, ale až do té doby jsem to nechápal. Po dvou měsících jsem úplně jinak a hlouběji rozuměl staré anekdotě o anglickém romanopisci devatenáctého století Williamu Thackerayovi, kterou mi před léty vyprávěla Marilyn. Jednou večer vyšel Thackeray z pracovny a jeho žena se zeptala, jak mu dnes šlo psaní. Odpověděl: „Dnes to bylo hrozné! Pennendis (jedna z jeho postav) ze sebe udělal blázna a já mu v tom prostě nedokázal zabránit.“

Brzy jsem si zvykl poslouchat, jak moje postavy hovoří mezi sebou. Celou dobu jsem jim naslouchal – dokonce i poté, co jsem pro ten den skončil s psaním a procházel se ruku v ruce s Marilyn po některé z nekonečných nádherných pláží. Netrvalo dlouho a potkal mě další spisovatelský zážitek, jedna z vrcholných zkušeností mého života. V jistou chvíli, kdy jsem byl hluboce zabraný do příběhu, jsem si všiml, že moje přelétavá mysl koketuje s jiným příběhem, který získává tvar, aniž bych se mu bezprostředně věnoval. Považoval jsem to za znamení – tajemné, které jsem dával sám sobě -, že příběh, který píšu, se blíží ke konci a chystá se zrodit nový.

Jan Němec: Možnosti milostného románu

"Přesunul jsem se kvůli tomu z Brna na Vysočinu, do Poličky, abych mohl většinu týdne trávit nerušeně psaním. Jenže odkud se vlastně takový román začíná psát? Jak rozválet tu těžkou hroudu těsta, kterou má člověk někde v sobě? To jsem samozřejmě nevěděl. Ale poprvé v životě jsem mohl většinu týdne trávit tím, co jsem si sám vybral, poprvé v životě jsem si svůj svět mohl uspořádat podle vlastní míry. Začal jsem žít prostým životem člověka, který se soustředí na svůj úkol, i když tak úplně neví, v čem spočívá. Ale psaní vždy vynalézá samo sebe. Postupně se z něj stal pevný bod každého dne - pevný bod, ze kterého se dalo pohnout světem, jak jsem věřil - a kolem něj se v jakýchsi soustředných kruzích uspořádaly všechny ostatní věci." (str. 174)

Anselm Grun: Umění najít pravou míru

Tohle je první příspěvek pod tagem "O psaní". Opět se divím, že mě to nenapadlo dřív, ale budu tu schovávat texty různých autorů o tom, jak píšou. Hlavně asi z knih, které se tímto primárně nezabývají. Takže třeba Kingovu "O psaní" a pod. tu přepsanou celou nenajdete. I když jsem mu vlastně ukradla název...

Autora a odkud úryvek je, se dočtete hned v názvu příspěvku.

Tak jdeme na to:

"Dnes se mnozí snaží dělat všechno možné najednou. Dřou se, aby dodělali práci, ale pokud nedodržují správný rytmus, nemůže být efektivní. Dělají zbytečné chyby, nemohou se soustředit, hlavně nemohou být kreativní.

Leckdo se diví, že kromě práce ve správě, přednášek a kurzů ještě mohu psát knihy. Umožňuje mi to správný rytmus. Každý týden mám na psaní 6 hodin: v úterý a čtvrtek od 6.00 do 8.00 a v neděli odpoledne. Jsou to hodiny radostné práce v dokonalém soustředění. Všechno v pravý čas, aniž bych se honil. Také dbám na to, abych měl mezi prací ve správě a večerní přednáškou přestávku na zotavení. Na 15 minut si lehnu a řeknu si: teď nemusím nic dělat. Jen si užívám tu tíhu únavy, tu svobodu. Tak se regeneruje energie potřebná na večer. Dobrý rytmus se samozřejmě neobejde i bez vnitřního postoje: za žádnou cenu se nehoním, dopřávám si potřebný čas. Když prostě nechám růst to, co dělám - podobně jako v přírodě, kde všechno roste - potřebuji méně energie." (str. 52)