Zobrazují se příspěvky se štítkemkrása. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkrása. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 17. září 2023

Nadační fond Dlouhovláska

 Tohle vzalo rychlý konec. Přes víkend jsem se na to vyspala a rozhodla se, že přece, když jsem si to slíbila, tak to tak taky udělám a vydržím to s těma vlasama ještě ten půlrok rok, než mi dorostou.

V úterý jsem byla objednaná ke kadeřnici, ale ještě předtím na terapii. Psycholožce jsem, jen jako vtípek, už na odchodu, aby viděla, jak to mám těžký, zmínila, jak si chci ostříhat vlasy, ale nemůžu a ona mi doporučila, ať dělám, co je dobré pro mě. Jestli mám pocit, že potřebuju změnu a budu se s krátkýma vlasama cítit líp, ať je ustřihnu hned. S přesně stejnou úvahou, jakou mám tu: můžu na paruky poslat peníze...

Takže jsem ostříhaná a vlasy darovat nakonec stejně můžu. Nadační fond Dlouhovláska IMHO jako jediný u nás nevyžaduje délku darovaných vlasů nad 35cm (za podmínek uvedených u nich na webu). K tomu Soňa, která mě teď češe, viděla klientku s parukou od nich a řekla, že jsou moc šikovní, že to měla hezký. Takže to mám i takhle s osobním doporučením :-)

Vy Dlouhovlásku možná znáte z doslechu. Jsou to oni, kdo stříhá metalisty na festivalech (Masters nebo Brutal Assault např.) a na sockách z toho mají výborný videa. A pak taky jejich klienti paruky, v neposlední řadě ;)

Pokud máte pocit, že darovat se dají jenom fakt hóóódně dlouhý vlasy, nemáte vlasy zrovna pod zadek, chystáte se na radikální změnu účesu a vaše vlasy by skončily v kadeřnictví na podlaze, mrkněte na jejich web. Třeba je můžete taky darovat a v tom případě by jich byla škoda. Obecně je čekatelů na paruky dlouhá fronta... 

sobota 9. září 2023

Vlasová krize ve slepé linii času!!!

Těšila jsem se, jak budu mít po prázdninách trošku klid a ono je to přesně naopak. Jop, prázdniny s malým dítětem, přivřenou školkou (u nás teda ještě dětskou skupinou) a prací, kde oproti zaběhlému systému zaskakuju za chybějící kolegy, jsou od letoška můj oblíbený oxymóron. A to jsem si ještě navíc na konci srpna uzavírala 4 předměty, abych mohla pokračovat ve studiu, což je pro mě zcela zásadní záležitost životního významu. Nicméně teď je to snad ještě horší :-)

A všechno jako by se zaseklo. Na můj vkus příliš dlouho čekám na e-mail z vydavatelství ohledně tisku titulkového diáře, klasicky jsem nestihla pár deadlinů literárních soutěží, zpozdily se mi hodinky, na který se fakt těším (tedy zpozdil se balíček s hodinkami, hodinky doufám budou vždycky včas), o příspěvku na bydlení, o který jsem žádala v červenci a doteď nemám odpověď, se radši ani nebudu bavit... Mám pocit, jako bych se - slovy klasika, ano Red Dwarf - ocitla ve slepé linii času.

Potřebuju si zjednodušit život a pohnout se tady z toho zmatku už někam dál. Takže jsem vymyslela, že si už konečně ostříhám vlasy! Ano, vzdám to! Teď vidím, že je to už skoro 3 roky, co jsem se rozhodla. Touhle dobou už mělo být dávno po všem. Možná když to nejde, tak to nejde: Prostě mi ty vlasy už nerostou jako dřív a dost dlouhý na darování je nikdy mít nebudu. 

Na starý kolena se mi vlasy začaly vlnit (WTF?!), podle kadeřnice se mi proto víc lámou, rostou pomaleji a než se dostanu k potřebné délce, roztřepí se jak devítiocasá kočka a co s tím pak... Brzy se budeme s dcerou stěhovat do menšího bytu, začala jsem třídit věci, všude po bytě se válí nějaký krámy, do toho psí chlupy a ještě navrch moje dlouhý (ale ne dost dlouhý!) vlasy, který mi aktuálně padají doslova po hrstech. Asi jsem se taky začala přesrsťovat...



Vždycky jsem chtěla chodit darovat krev, asi abych byla prospěšná. Jenže skoro celý život beru antidepresiva. I když co se toho týče, říkala jsem si s kamarádkou, že pro někoho by to mohla být i výhoda, dostal by krev rovnou s předžvýkanýma inhibitorama zpětného vstřebávání serotoninu :-)) Nicméně odborníci náš názor nesdílí, takže krev darovat nemůžu. Čeho jsem měla vždycky víc, než jsem mohla potřebovat, to byly vlasy. Tak jsem si napsala do bucket listu, že aspoň jednou za život daruju vlasy na paruku pro pacienty s alopecií nebo třeba nějakým onkologickým onemocněním.

Měl to pro mě být piece of cake, ale je z toho dost voser a vypadá to, že mi už vlasy dost dlouhé ani nenarostou. Tak třeba je čas se s tímhle projektem  rozloučit a radši nějaké nadaci, co se stará o paruky pro potřebné, poslat peníze. No, dneska jsem se poprvé po několika dnech normálně vyspala a najednou mi to přišlo líto. Když už ty vlasy mám takhle dlouhý, byla by to škoda... 

Kdykoliv se mě v minulosti v kadeřnictví ptali, jestli to fakt chci až TAKHLE ostříhat, vždyť tak krásných, dlouhých vlasů je škoda, mělo to pro mě stejnou logiku, jako bych si při manikúře říkala, že je škoda stříhat dlouhý nehty. Tahle náhlá změna perspektivy mě samotnou docela překvapila. Ale tak třeba bych to ještě chvilku mohla vydržet. 

V úterý mám termín Na stejné vlně, tak se asi necháme překvapit...

P.S.: Holka z blázince se na IG se ptala, co jejím followerům pomáhá, když mají blbý období. A já můžu doporučit spánek. Nepomáhá totiž nic, prostě to zaspěte a po probuzení můžete začít znova. Třeba to bude lepší ;)

středa 22. dubna 2020

#ČeskoNosíRoušky

@časopisRespekt


Máti umí šít a šila hlavně asi na nás se sestrou, když jsme byly děti. Šicí stroj pro mě byl stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako sporák nebo pračka. V dětství jsem se s ním opatrně učila zacházet, navlíkat nitě, ušít velmi jednoduché věci, třeba látkové pytlíky na vánoční dárky pro kamarády. Bohužel jsem to moc daleko nedotáhla. V podstatě nikam. Před pár měsíci jsem dostala starší šicí stroj (být to auto, je na veteránských značkách). Myslela jsem si, že teď, když budu na tzv. mateřské, mohla bych se doopravdy naučit s ním zacházet a šít a přešívat pro sebe oblečení. Ale až výzvy k nošení roušek mě donutily vytáhnout ho ze sklepa. Na fotkách jsou první dvě, co jsem pro nás ušila. První dvě věci, co jsem ušila po asi pětadvaceti letech. Zjistila jsem, že mě to baví, tak snad budu mít čas pokračovat. K šití roušek se včera přidal i přítel. Zatím máme hlavně radost, že drží pohromadě. K vymýšlení speciálního designu jsme tedy ještě nedozráli. Jen se nám zrovna včera podařilo ohnout jehlu a musíme na bojovou výpravu do galanterie. A vyzvednout zakladač šikmého proužku, které teď lidi tisknou na 3D tiskárnách. Přemek Podlaha by z nás všech měl radost. • Autor: Barbora Sofková




Nicméně to není úplně aktuální, fotogalerie vznikla před pár týdny a od té doby nadšení některých z nás dost polevilo. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu svědky, není divu. Aktuálně teď, ve středu dvacátého druhého se řeší kadeřníci a zavřené hranice. Aspoň o tohle se vláda a krizový štáb momentálně hádá na Twitteru. Zatím jsem z toho vyrozuměla, že sice můžu navštívit máti (i ona mě), obzvlášť, když u toho budeme jen my dvě, ale sahat na vlasy mi nesmí. Protože je kadeřnice. Kdyby kadeřnice nebyla, klidně by mohla. Takhle mi bude muset odrosty nabarvit můj kluk. A vlastně kdokoliv. Jen ne kadeřník, nebo kadeřnice. Zkrátka každý, kdo to neumí.

Ad cestování) dlouho mám problém s lidmi, co zavřené hranice obhajují slovy, že “u nás je přece taky hezky, tak nebuďme sobci”. Mám v cizině podstatnou část rodiny, kterou nemůžu vidět. A oni nemůžou videt nás. Podle nejhoršího scénáře by mohlo trvat dva roky, než by moje dcera potkala svoji tetu a sestřenici. K čemu je mi u toho kurva dobrý, že je tady taky moc pěkně? Lidi, co si nedokáží predstavit, že se cestuje i  jinak, než do Chorvatska na dovolenou, jsem si zařadila do škatulky “dementi s nedostatkem fantazie” a IMHO by měli spíš mlčet, než na internetu rozšafně rozdávat bodré rady do života ostatním. No, a hádejte, co jsem zrovinka před chvíli četla na Twitteru Martina Veselovského?


P.S.: Kdyby tu opravdu byla karanténa, tak OK. Ale když se všichni ti nesobečtí dobráci klidně schází v Tescu nebo LIDLU?


pondělí 9. března 2020

To by mohlo být vlastně i k MDŽ...

S těhotenstvím a porodem jsem se přesně trefila do stejného období, kdy byla těhotná a rodila půlka českých celebrit. Takže teď, když koukám na jejich Instagramy ad sociální sítě, čtu o tom, jak se většina z nich těší, až zase zhubne (T9 mi to vytrvale opravuje na “zhoubné”, náhoda?), bude zase moci nosit sexy oblečky, střevíčky na podpatku, make-up, tzn až zase (cituji, nevím kterou hvězdu našeho šoubizzu) získají zpátky svoji ženskost. 

U toho jsem si uvědomila, že se cítím ve svým tlustým, pomuchlaným a po porodu ještě rozbitým těle nejlíp, co jsem se kdy cítila. I když je to dřina pro chlapa (nemusí být vždycky, ale já jsem dohromady rodila víc jak 24 hodin), nenapadá mě nic víc ženského než skutečnost, že je moje tělo schopné devět měsíců nosit a chránit jinou lidskou bytost a pak ji přivést na svět. Teď, když už vím, jaký to vlastně je, nikdy bych ani nedoufala, že je moje fyzická schránka schopná něco takovýho dokázat. 

Tady musím ale přiznat, že náš porod byl dost kolektivní záležitost, moje, mého přítele, naší dcery a personálu porodnice, protože ve finále mi dost pomohli, aby to nemuselo skončit císařským řezem. 

A kdybych tohle tvrdila svému dvacetiletému já, asi bych nevěřila, ale zrovna teď se ve své kůži fakt cítím nejlíp. 

Aneb znáte větu: Kéž bych byla tak hubená, jako když jsem si připadala nejvíc tlustá? U mě to bylo v pubertě, kdy jsem samozřejmě vážila cca o 20 kg míň než teď, ale taky to byla etapa života, kdy jsem asi nejvíc přemýšlela nad tím, jestli jsem dost hezká, štíhlá, (doplň další). Před třicítkou jsem z toho najednou vyrostla, protože who cares, že jo... ale teprve teď bych s klidným svědomím na otázku, jestli se mám ráda, mohla odpovědět, že jo. No, je mi skoro čtyřicet (37 in fact), takže bylo na čase.

Navíc v obecné rovině, být štíhlá, hlavně v tom dnešním slova smyslu, není pro mě ženské, to je dětské. Vážit na 170cm 50kg a míň, nemít skoro žádné boky, zadek, prsa není prostě ženskost. Nechápejte mě špatně, rozhodně neobhajuju obezitu (příp. něco jako morbidní obezitu), chápu, že mít nadváhu nemusí být zdravé (slovy Garfielda nikoliv nadváhu, ale podvýšku), ale stejně tak není zdravé mít podváhu (nadvýšku?). Taky se mi líbí i na dospělých ženských taková ta frackovitá, trashy vyzáblost, minimálně je fotogenická a na holkách, co mají tenhle typ postavy od přírody, je fajn. Ale není to pro mě ženskost. Ženskost má být naducaná a měkká jak prachový polštáře. A mít kolem sebe houf malejch děcek. A vonět a hladit. Ideálně. A IMHO .

Stejně tak rudá rtěnka, výrazný make-up, vyzývavé oblečení. To mi zase přijde ve své sexuální agresivitě spíš mužské. A jasně že ženskost v sobě má mužskou stránku, i tu dětskou. Má v sobě všechno a cokoliv, čím chce v danou chvíli ta která osoba být. Já jenom že pro mě konkrétně tady ta obecná kobrovitost, sexuální atraktivita a vysportovaný sexy tělo není zrovna to nejženštější, co si dokážu představit. Žensky se cítím já, teď, tři týdny po porodu, i když úplně hezký na pohled to nejspíš není.

P.S.: Taky se ale těším na svoje starý oblečení. Na trička, hlavně ta, co jsem si koupila před otěhotněním. Na to, že si zase obleču starý pohodlný rifle a ne že se mi seknou někde v půli stehen a výš už je nedostanu. Na to, že si bez cizí pomoci dokážu zavázat tkaničky na oblíbených keckách. Je tohle ženský? Nevím. 

neděle 1. dubna 2018

Berňáci (a ne, není to o psech)

Já se zamilovala. Nejdřív do Bernu a teď do kapely, která odtam pochází:


První, co jsem od nich slyšela (a viděla), je "Oh, Slivovica", pročež bych je zařadila kamkoliv jinam, jen ne do Švýcarska... ale u asi pátého poslechu písně Lost Boy & Suicide Girl jsem bezpečně rozpoznala jejich jazyk jako němčinu. A jsem doma ;)

úterý 28. listopadu 2017

Vivienne Westwood

"Musíš v sobě objevit to nejlepší já. Buďte svým nejlepším já. Řiďte se svým svědomím. Musíš hledat krásu. Ve všem. V každičkém okamžiku. V každém člověku."

"Věřím v jedinou věc, a tou je kultura. Lidé ještě nikdy nežili v době, kdy panoval tak ubohý respekt k minulosti, jako teď."

"Mou povinností je chápat. Chápat svět. To potřebujeme pro pocit štěstí z toho, že jsme naživu. Od lidí, kteří žili před námi, můžeme znovu získat, znovu objevit různá vidění světa prostřednictvím umění - míněno kultury, tak to prostě je - a porovnáním tvoříme vlastní představy o světě, lepším, než je ten, ve kterém žijeme a ve kterém jsme si nadělali takový nepořádek. Můžeme změnit svoji budoucnost. Ve snaze o uskutečnění idejí začnete přemýšlet a to změní váš život. A pokud změníte váš život, můžete změnit svět."

"Nakupujte uváženě a dbejte, aby vám věci vydržely."

 "Jaký je nejlepší doplněk? Knížka." 

"Vedla jsem mnoho životů. Byly skvělé. A jsou skvělé. Nejvíc ze všeho jsem ale žila čtením. Čtení je bohatší než můj vlastní život. Když nečtete, žijete jen jednou. Naopak když čtete knížky, můžete prožít třeba sto životů."

"Já se cítím skvěle ve chvíli, kdy si myslím, že mi to hodně sluší. Nesnesla bych na sobě beztvaré, vytahané, masově vyráběné hadry. Navrhuju oblečení s nadějí, že prolomím tradici. Pohodlí je úzce spojené s tím, jakým způsobem doplníme mentální obraz toho, jak bychom chtěli vypadat - čím a kým jsme."

"Fyzicky se sama sobě líbím. Na své tváři nacházím spoustu věcí; tajemství a hloubky. Jít na facelift by mě ve snu nenapadlo."

"Vím, že mám pod bradou hrozné visačky, přesto si připadám krásná a svému vzhledu hodně věřím. Neochvějně trvám na tom, že každý chlap, který by si v mojí blízkosti vybral jinou ženu, je buď blázen, nebo hlupák. A moje tělo? Odjakživa mě bavilo... Mám prostě všechny intelektuální i sexuální výhody padesátnice. Jsem hodná. Mám smysl pro humor. Ráda se bavím a těší mě, že to, co si užívám, baví i ostatní."

"Potřeboval mě. Já ho potřebovala kvůli tomu, co uměl, a on mě, protože musel mít někoho, kdo ho bude potřebovat. Povídala jsem si s ním a těmi hovory jsem se rozvíjela." (O Malcolmu McLarenovi)

"Ráda uvažuju sama za sebe. Jsem hrdá žena a taky jsem duší rebelka. Proto bych se nikdy nesnížila k tomu, abych od kohokoli vyžadovala něco, co mi nechce dát nebo poskytnout dobrovolně. Od muže bych za žádný svět nic nechtěla."

"Jóga je ta nejlepší rada, jakou můžu komukoli dát. Pusťte se do ní!" (V tom se s Vivienne náhodou shodneme :))

Pořád není úplně jasné, kdo - Hell nebo Johnny Rotten, nebo Sid Vicious, nebo Vivienne či snad Malcolm - použili spínací špendlík, z něhož se vyklubala ikonická součást punkové image, jako první. Vivienne teď už jen krčí rameny. Podle ní to byli Sid a Johnny. 
"Johnny měl spínací špendlík v uchu. Sid si vzal růžové gabardénové kalhoty - pořád je vidím -, ale přišel o ně. Roztrhal mu je nějaký feťák, když hledal drogy. Když je Sid našel, byly na hadry. A tak vzal spínací špendlíky a dal je trochu do kupy. Vzpomínám si, že dorazil do obchodu jednak v těch kalhotách se špendlíky a jednak měl na krku toaleťák. Jako kravatu. Tak se to tehdy dělávalo. Mladé Irky nosily zase konvice místo kabelek a vybavuje se mi chlapík, který si na hlavu připlácl toast s džemem. Spínací špendlíky proto nebyly zrovna extrém." 
(A tohle nejspíš byl důvod, proč punk nepřežil...)




pondělí 13. listopadu 2017

5 let Yoga Lokah

Mé momentálně už delší dobu nejoblíbenější studio slaví páté narozeniny. Při té příležitosti vyzvali žáky, aby zveřejnili své příběhy o tom, co pro ně Yoga Lokah znamená.

Když nepočítám své pokusy s jógou (a zjevně jí inspirovaným tělesným cvičením) v různých ozdravovnách, léčebnách a lázních - naposledy ve Františkových lázních, kde jsem při hodině pravidelně usínala a stejně jsem si to náramně užila - začala jsem jógou trávit nějak víc času před asi čtyřmi lety. To jsem chodila do studia Mandala na Opletalove a bohužel v tom nemůžu pokračovat dodnes. Tehdy jsem pracovala odpoledne až v noci a týden jsem zahajovala v pondělí v šest nebo sedm ráno právě na lekci jógy pro začátečníky. Tím se dostávám k nejdůležitějšímu bodu tohoto blogu: Pro mě dosti překvapivě jsem se tak začala vyloženě těšit na pondělní rána (posledních asi dvacet let jsem se totiž dokázala těšit na máloco), jóga - i když větší kopyto než jsem já aby pohledal - pro mě totiž představovala po strašně dlouhé době první zdroj opravdu příjemných tělesných pocitů.

Myslím, že pohyb obecně při depresi pomáhá. Ale nic se nemá lámat přes koleno. Kdybych se dokázala přemluvit jít cvičit dřív (třeba o deset let), mohla jsem tak urychlit svoji léčbu. Možná. Nebo to přišlo v pravou chvíli, jak to bylo. Každopádně, byl to tak trochu zázrak. (Představte si, že se po šestnácti a víc letech, kdy se chcete zahrabat pod zem a tam v tichosti zdechnout, najednou začnete cítit dobře ve svém vlastním těle.)

Čímž vůbec nikoho nenutím, jenom říkám. Za úvahu to rozhodně stojí.

Jestli máte strach, že je jóga krkolomná, protože jste viděli někde něco v televizi nebo na youtube, berte v potaz, že já jsem se za celý život nenaučila udělat kotrmelec vzad, protože nepřenesu zadek přes hlavu, nedotknu se rukama země, leda bych si k tomu dřepla, dokonce mi dělá i problém sedět s rovnými zády a nataženýma nohama a nic z toho mi při lekcích jógy nepřekáží. Stejně jsem od sebe nikdy nečekala, že u toho budu vypadat jak Christy Turlington. Dělám pokroky svým velmi pomalým tempem a do hodin pro začátečníky možná budu chodit nadosmrti. Momentálně mě nejvíc láká Jin jóga, asi že se u ní málo hýbe a hodně leží.

Yoga Lokah je studio, které vlastně teď navštěvuju jako jediné, ovšem velmi sporadicky. (Buď nemám peníze, nebo víc pracuju, mám peníze a nemám čas nebo energii.) Proto nemám tu drzost psát tuhle svoji zkušenost k nim do události. Ale inspirovali mě k tomu, abych se podělila o to, co v mém životě znamená jóga.

Kamarádka tuhle prohlásila, že dneska kdo neví, co se sebou, cvičí jógu. Ono taky pokud nevíte, co se sebou, nebo s čímkoliv jiným, cvičení jógy je imho zdaleka to nejlepší, co můžete dělat.

pátek 14. srpna 2015

Insta Insta, Baby!

Můj Instagram je důkazem, že člověk může fotit, co chce: popelnice heroinu, nemocný psy, bohoslužbu v Káznici na Cejlu, Daniela Landu i noční Kamenku. Stejně nakonec vyhraje malá holčička se štěňátkem:


Soundtrack: Lamb - Backscape Unwind

Mimochodem, to štěně je můj pes. Odteď si budu říkat Norma Coreová: Mám mikádo (šedivý), štěně jezevčíka, bílý plastový boty, koupila jsem si šalinkartu a v kanceláři poslouchám hudbu z devadesátých let. Saint Etienne, The Cardigans, Garbage, Radiohead, The Smashing Pumpkins,... 

A Tetris! Mám Tetris, 9999 her. Vždycky jsem ho chtěla po rodičích, když mi bylo tak asi deset let a nejvíc, co jsem dostala byl Tetris 4 v 1. Až jsem si ho ve třiatřiceti koupila sama. Začala jsem v těch vedrech, co tu teď jsou, nosit sukně. A tak se ukázalo, že v sukni přitahuju poměrně dost pozornosti. Více pozornosti přitahuju v krátké sukni. Mnohem víc pozornosti přitahuju s malým jezevčíkem v náručí. Ale zdaleka úplně nejhoší to je, když v šalině hraju Tetris. (Až budu chtít někoho sbalit, obleču si hodně krátkou sukni a se stěnětem v jedné ruce a Tetrisem v druhé se budu vochometat kolem, to nemůže nevyjít.)

čtvrtek 30. července 2015

O Emilovi.

Emilem to začalo. Byl první, kdo se narodil na balkóně bytu v osmém (tedy posledním) patře panelového domu na našem krásném sídlišti. Brzy se ukázalo, že holub Emil alias Emil Holub není Emil Holub, ale spíš Emilía Vašáryová. To po tom, co se dala dohromady s jiným holubem Holubem a společnými silami přivedli na svět několik krásných vajíček. Matka, jako majitelka onoho balkónu, se nejdřív snažila Emílii hnízdění všelijak překazit. Z části pasivně odchovat na balkóně druhou generaci holubů jí přišlo jaksi blbé vůči sousedům. Ale všechno bylo marné. Emília zde má kořeny a to je něco, nač se nezapomíná. Nakonec z respektu k její rodinné historii svolila a Emilía tak mohla na svém balkóně porodit další vejce, ze kterého se později vyklubala malá Evička. Tedy co malá, malá ona už dávno není. Člověk si těžko zvyká, že tak brzy vyletí z hnízda! Z Evičky je dnes velká slečna, Eva Holubová. Sotva se naučila létat, začali se před ní naparovat a předvádět potencionální ženiši. Sestra jejich počínání sledovala zpoza okna se značnou nevolí, podezřívala je totiž z pedofilních sklonů. Vždyť to není tak dávno, co se Eva vylíhla! No policii jsme nakonec nevolali, ještě by z toho byl skandál. A dnes mohu hrdě ohlásit další přírůstek, dvojvaječná dvojčata Holubova, zatím bezejmenná. Míry a váha t.č. neznámé.


Někteří nemají holuby rádi. Přezdívají jim létající krysy, prý přenáší nemoci, znečišťují okolí,... Ve skutečnosti jsou to velmi chytrá zvířata (ostatně stejně jako krysy) a lidi by si už konečně mohli zvyknout, že nikde - ani ve městech - nežijí sami. A začít respektovat živé tvory, se kterými sdílí životní prostor.

Četla jsem, že holubi rozpoznají lidské tváře - to můžu stoprocentně potvrdit. Emília a celá její rodina se chová rozdílně ke každému z nás. Chodí nakukovat oknem do bytu, když jim dojde voda, mlátí miskou o podlahu balkónu, dokud jim někdo nenapustí novou. Při každé návštěvě mě sestra s matkou informují, co nového, kdo přiletěl k Holubovým na návštěvu apod. Vlastně se z nich stali domácí mazlíčci. Kdesi psali, že jsou holubi dokonce schopní se naučit počítat - to mi dost imponuje, protože na matiku já jsem vždycky byla slabá.

Matka bude byt brzy prodávat. I s balkónem, Emílií, jejím Holubem a holoubátky. Je to škoda. Hezky se s nimi sžila. Otec kdysi dávno míval ochočenou hrdličku. Vyprávěl mi, že když s rodiči jeli na víkend na chatu, lítala s nimi. Po své vlastní ose. Sama za nimi přiletěla a když se vraceli do Brna, následovala je zpět. Prý žrala se psem z jedné misky. Tak třeba se Emília přesídlí společně s máti... Prostě až někdo uvidíte, že se do vašeho domu stěhuje moje matka, buďte rádi. Minimálně proto, že tam s vámi bude bydlet člověk, co má rád zvířata.

úterý 10. března 2015

Kde každý je fotogenický.

První, co bylo, že jsem o tom místě zveřejnila FB status; něco ve smyslu, že jakmile se v Brně otevře kavárna s minimalistickým interiérem a obří výlohou, podtlakem vcucne všechny hipstery z okolí. Jak můžou mít hned po otevření takhle plno? To tam rozdávaj' koks, nebo co? Proto možná tak trochu vypadám, jako bych proti nim něco měla. Ale nemám. A samozřejmě jsem tím podnítila řadu zamindrákovaných komentářů o tom, jak jsou dnes ta mladá děcka s plnovousy a v divných hadrech mimo a svět se řítí do záhuby. Což klidně může být pravda, ale jedno se jim musí nechat: na dobrou kávu a stylové prostředí mají čuch.

FOLLOW YOUR HIPSTER!

Přihodilo se - neptejte se jak, že už třetí den sedím a snídám tady, ve švédském lese a hluboce se omlouvám a dávám za pravdu všem těm davům, co se sem od prvního dne hrnuly. A teď ještě, což už je úplně vrchol, u toho píšu blog o tom jak je ten SKØG URBAN HUB milé místo. Na svém chytrém telefonu. A připadám si u toho jako královna všech hipsterů.

A ani mi nevadí, že si budu muset najít nové místo, kam na pedikúru.

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul,

pátek 26. prosince 2014

Horoskop 2014

Je po Vánocích, technicky vzato je i po roce 2014, takže si už snad můžu dovolit napsat: Nejdůležitější věc, co jsem se letos naučila, je, že není zas taková tragédie, když vyprané prádlo okamžitě nevytáhnu z pračky a nepověsím na sušák. Nedělá to skoro nikdo a svět se kvůli tomu zatím nezbořil.

Druhá nejdůležitější věc je, že jsem se naučila (za pomocí jednoho darovaného freewareu) dělat obaly na CDéčka.

Pamatuju, jak jsem loni touhle dobou šmejdila na internetu v horoskopech, což mi přivodilo mnohá zklamání. Obecně mi věštili, že život v roce 2014 bude náročný, plný změn a zřejmě celkově tak jako na hovno. V podstatě. Ale! Že nastartuje řadu velkých změn k lepšímu. Dnes, dva dny po "Ježíšku", kdy jsem nečekaně (fakt to nebývá zvykem) dostala samý supr věci, jako třeba kabelku, čokoládový bonbóny a peníze, za který si koupím boty a kabelku, mám pocit, že se zas tak moc nestalo. Ano, změnila se spousta věcí. Přičemž co mě vždycky nejvíc trápilo, trápí mě stále. Co mě nejvíc těšilo, na to jsem si zvykla a nepřikládám tomu význam. Ale když bude nejhůř, furt můžu jít - a koupit si kabelku. Nebo pivo. Navíc se těším na ty velké, šťastné změny, co mě čekají...

Zase pročítám horoskopy. Zatím nejlepší, co jsem našla, je: Nadcházející rok pro vás pravděpodobně bude velmi kontroverzní, raději v pohodě vyčkejte pro Vás lepších období. Což je pravděpodobně eufemismus pro: chlap, na kterýho si myslíš, si začne s tvojí nejlepší kámoškou, příbuzenstvo bídně zhyne při morové epidemii, následně příjdeš o práci, v druhé půli roku u tebe propukne obzvlášť bolestivá forma rakoviny a koncem listopadu se staneš obětí masového vraha.

Takže Aha! že...

Ještě že furt můžu jít a koupit si kabelku. Nebo pivo.


P.S.: Tady máte jedno opožděné přání od Vintage Lasses: -muck-
Vy upřímní přátelé československého filmu!



neděle 27. dubna 2014

Co mě jen tak napadlo...

Je klidně možné, že dokud si nezapamatuju alespoň rozdíl mezi depilací a epilací, neměla bych se do tohoto a jemu podobných témat pouštět, ale tak nechám si to tady chvilku ležet jako koncept a uvidíme...

*chvilka uběhla, moudřejší z toho nejsem, nevadí*

Protože ho jinak zapomínám používat, stojí na umyvadle hned vedle zubní pasty, kartáčku na zuby a kelímku s konopnou mastí (tedy nejzákladnějšími životními nezbytnostmi moderní mladé ženy) - Dvousložkový expresní odličovač očí s chrpou. Pominu-li skutečnost, že si dnes už nejsem jistá, jak vypadá chrpa (rozeznávat rostliny jsem dobře uměla naposledy na základní a mateřské škole), musím přiznat, že netuším, co výrobce myslí tím "dvousložkový". Jde jen o to, že se v lahvičce nachází dvě tekutiny rozdílných barev? To jsou ty dvě složky? Protože když se podívám na etiketu na její zadní straně, najdu tam toho napsaného mnohem víc. A mimochodem ani jedna z ingrediencí není chrpa. Dobře, budu se držet toho, že je prostě dvousložkový asi tak nějak jako rum s kolou.
S ledem.
A limetkou.
S mátou a třtinovým cukrem.

Jsem unešená z názvů některých přípravků, jen tak namátkou: Modelovací hlína silné zpevnění L´Oréal Professionnel Homme Styling (hlína na hlavu, to je fakt hlína!), L´Oréal Paris Volume Million Lashes Extra Black, L´Oréal Professionnel Série Expert Silver, Wella Professionals Dry Thermal Image Spray a napadá mě ještě vlastně jeden z mých dlouhodobě nejoblíbenějších, důkaz, že ženy JSOU andělé:  Always Invisible s křidélky. Always Invisible... Řekl by někdo, jen tak od pohledu, že jde o vložky? Ale stejně jsem měla radost, když jsem si tuhle v té staré drogerii, co od pádu komunismu nezměnila interiér, sortiment a pravděpodobně ani personál, koupila za 60,- litr nečeho, co se jmenuje Vlasový šampón s rostlinnými extrakty a takhle je to celý. Tečka.

Ale co je pro mě naprostou záhádou, zeštíhlující péče. Lidi - s prominutím - žerou a jak! A taky co: Jídlo bez masa není jídlo, samé náhražky, jahody v zimě, rajčata po celý rok, večer k televizi pytlík chipsů, ... Nebo třeba někomu křivdím, někdo nežere, někdo možná normálně jí. Tak k čemu potom potřebuje krém na zeštíhlení problematických partiích? Za prvé tu máme další nejasnou definici, co jsou problematické partie? Na sobě to nepoznám, prý žádné nemám, jsem problematická celá. Za druhé, to už neplatí to staré dobré, že když chce být člověk štíhlejší, má méně jíst a víc se hýbat?

Zatím pokaždé, kdy jsem narazila na nějakou zázračnou proceduru (např. omlazení pleti kolagenem nebo laserem, mikročásticové kůry proti vráskám, doplněk stravy proti stárnutí vyrobený z jahod, koenzym Q10 proti a pro vše) doplněnou fotografií před a po, působila vcelku odstrašujícím dojmem. Eva Nováková! Padesát let! Vypadá na 30! Jestli bych měla já takhle vypadat v padesáti (nedej bože ve třiceti), to se teda koenzymu zdaleka vyhnu. Ale co říkáte na tohle?
Slíbila jsem si, že nebudu mluvit sprostě, ale to mi teda poser kozy! Maria Lefery! Francouzská modelka! Co myslíte, dají se takhle opravdu vydělat nějaké peníze? Protože já dost piju, kouřím, spím buď málo  nebo moc, zázračné doplňky stravy neužívám a stejně mi hádají o 10 - 12 let méně, než je můj skutečný věk. Začínám vidět díru na trhu a bohatá, to já jsem vždycky chtěla být.

P.S.: jestli opravdu potřebujete omladit, pusťte si tohle: http://bandzone.cz/mucha