No dyť...

 

<3

Pro antidepresiva jedině zvesela!

 

USA 2025

 Sbírám novinové titulky a lepím je vedle sebe do takových jako koláží. Už jich tady pár mám vystavených. Po nastupu Trumpa k moci jsem začala sbírat titulky z Ameriky. Původně jsem je chtěla zveřejnit až za rok. Jako že pamatujete si ten blázinec vloni? Jenže - slovy klasika - bych za a) nevydržela čekat rok s tak bezvadným fórem v kapse a za b) je toho už teď strašně moc. Ani to nejde sdílet jako obrázek...

Takže tady to máte:

„Jste úplně retardovaný,“ řekl Musk dánskému astronautovi a navrhl ukončit provoz ISS dříve. Muskova kosmická loď Starship po startu vybuchla a narušila leteckou dopravu. Trump vyhodil šéfa americké armády. Ten se to dozvěděl při inspekci hranice. Trump byl agentem KGB pod krycím jménem Krasnov, tvrdí bývalý sovětský špion. Putin je připraven nabídnout USA účast na těžbě vzácných nerostů. I na okupované Ukrajině. Dohodu můžeme mít už příští týden, je přesvědčen Trump. Trump nazval Zelenského "diktátorem" a pohrozil, že "zůstane bez země". Takovými slovy neplýtvám. Trump odmítl nazvat Putina diktátorem. Zelenskyj jako diktátor? Nevěřím, že bych to řekl, odpověděl Trump reportérovi. Putin nespolkl návnadu. Trump je jen maskot, píšou Rusové. Po střetu s Trumpem vystřelila na Ukrajině podpora Zelenského. Trump sdělil, že dostal dopis od Zelenského, v němž vyjádřil ochotu jednat. Zelenskyj Trumpovi žádný dopis neposlal, uvedla kancelář ukrajinského prezidenta. Velvyslanec vysvětluje, který Zelenského dopis Trump zmínil v projevu v Kongresu. Trump pohrozil zastavit financování škol, jež umožní podle něj ilegální protesty. Trump v Kongresu slíbil zlatý věk USA a zbohatnutí z cel. Dolar klesl na tříměsíční minima, investory znepokojuje Trumpova celní politika. Trump rozpoutal celní válku, Čína a Kanada chystají odvetu. Firmy reagují na americká cla, Lindt bude čokoládu pro Kanadu vyrábět v Evropě. Je to horší než clo. Výrobce whisky Jack Daniel’s štvou kanadské zákazy prodeje amerického alkoholu. Přestanou Češi kupovat iPhony? Zatím to na bojkoty amerického zboží nevypadá. Americké akcie oslabily, index S&P 500 již přišel o všechny povolební zisky. Prodej elektromobilů Tesla v Německu v únoru klesl o 76 %. Čína plánuje, že letos její ekonomika vzroste o pět procent. Broligarchové: Jak Silicon Valley omotalo Bílý dům. Musk narazil. Trump ho drží, ministři se vzpouzejí. Musk odhalil „150leté podvodníky“. Ve skutečnosti jen neumí s databází. Hromadná rezignace v DOGE. Muskovi pochopové už nechtějí napomáhat čistkám. Bývalý šéf CIA obvinil Trumpa z vydírání Ukrajiny. Zrádce a šašek na ketaminu. Francouzský senátor se ostře pustil do Trumpa s Muskem. J. D. Vance je blb, řekl premiér Západní Austrálie. Svět řeší záhadu. Maluje si viceprezident J. D. Vance oční linky? Proč je Donald Trump oranžový? Ignoruje, že je to nevkusné, a zvedá si sebevědomí, shodují se odborníci. Republikán prchl před svými voliči. Nechoďte mezi ně, radí strana. Cla proti Kanadě a Mexiku platí druhý den a Trump už dal automobilkám na měsíc výjimku. Nejvyšší soud USA zamítl Trumpovo zmrazení USAID. Roztržka mezi Trumpem a Zelenským aktivizuje českou občanskou společnost. Proukrajinská iniciativa Dárek pro Putina za pět dní vybrala 24 milionů. Bílý dům už přehodnocuje pozastavení pomoci Ukrajině. Trump: Grónsko získáme „tak či onak“. Trump čeká na dopis, co Zelenskyj neposlal. Zdražování v USA nabralo s nástupem Trumpa tempo. Na cla odpovíme odstřihnutím USA od elektřiny, slíbil premiér Ontaria. „Velmoci by neměly šikanovat slabé.“ Čína se snaží světu prezentovat jako lepší partner než USA. Lukašenko pochválil Trumpa za přístup k Ukrajině. Lavrovova otočka. Ještě nedávno obviňoval ze všeho USA, nyní už jen Evropu. Trump urazil Lesotho. Nevyzpytatelný Trump už začal hrozit i Rusku. Trump podepsal nařízení o vytvoření kryptoměnových rezerv, cena bitcoinu klesla. Donald Trump „silně zvažuje“ cla a sankce na Rusko. Rusko nemá žádné karty, tvrdí Trump. Minulý týden podle něj mělo všechny. Musk opět vyzval Putina k boji muže proti muži o Ukrajinu. Myslím, že k anexi Grónska dojde, řekl Trump a požádal o pomoc šéfa NATO. Musk chce, aby USA vystoupily z NATO.Trump opět perlí. Muže velebícího Saddáma Husajna navrhl na velvyslance v Kuvajtu. Bez milosti. USA deportovaly dítě s rakovinou mozku, i když má americké občanství. Francouzský vědec, kanadská herečka i Němec se zelenou kartou. USA přitvrdily s deportacemi i zatýkáním. Evropa kuje plán přetáhnout ze Spojených států nespokojené vědce. Ruští propagandisté oslavují Trumpovo uzavření Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. USA v tichosti opustily skupinu vyšetřující odpovědnost za válečné zločiny na Ukrajině. Ať nám USA vrátí sochu Svobody, zní z Paříže. USA žádají Evropu o pomoc s dovozem vajec. Včetně Dánska. Trumpova administrativa musí vzít zpět skoro 25 tisíc propuštěných zaměstnanců. Nejvyšší soud USA se ohradil proti Trumpovým snahám stíhat soudce. Trumpův bývalý duchovní poradce byl obžalován z nemravného styku s dítětem. Elon Musk ruší americké podpůrné programy, díky kterým sám zbohatl. Trump odebral bezpečnostní prověrky svým protikandidátkám Harrisové a Clintonové. Společně na Mars? Rusové chtějí vyjednávat s Muskem ohledně „budoucnosti lidstva“. Světový mír či převzetí Gazy. Bílý dům zveřejnil seznam Trumpových úspěchů. 

#atakhlemytadyzijeme

BTW letos bude diář! 

Alan Alda: Co jsem zaslechl, když jsem mluvil sám se sebou

 Mně bylo pětadvacet, jemu asi dvaadvacet. Potkali jsme se na setkání idealistických mladých lidí, kteří doufali, že ukončí testování jaderných zbraní. Bavili jsme se o tom, jak mizivé má ta naše skupinka šance zpomalit závody ve zbrojení. A pak se ten rozhovor nějak stočil od ničení měst v nukleární ohnivé bouři k předmětu jeho života. Tehdy odložil šálek a klidně řekl, jako by oznamoval, že asi smetanu napříště vymění za odtučněné mlíko: "Uvažoval jsem, že bych se mohl zabít."

Byl jsem v šoku. "To přece nemůžeš."

"Proč ne?" podivil se.

"Nemáš právo se zabít."

"Ale samozřejmě že mám. Tohle je můj život. Můžu si s ním dělat, co chci."

"To nemůžeš. Nemůžeš to udělat lidem kolem sebe. Nemůžeš je tu nechat truchlit nad mrtvým tělem. Nemáš právo tohle někomu provést."

Kratičce se nad tím zamyslel. "Ale jo, mám. Je to moje tělo."

"Hele, jsi chytrý a vzdělaný. Máš před sebou celý život. Kariéru." Ani jsem netušil, čím se živí, ale byl chytrý. Dokázal by dělat cokoliv, pro co by se rozhodl. 

"Jo, do toho bych jít mohl," pronesl, "ale možná se taky zabiju. Ještě jsem se nerozhodl. Je to prostě jenom jedna z možností."

...

Vždycky se nakonec dostanu ke dvěma základním otázkám. Jednu kdysi dávno položil jeden můj mladý kamarád u kávy v restauraci na Times Square. Ta restaurace tam už dneska není, ale otázka zůstává: Proč to neskončit? Má život nějakou cenu? A já si myslím: Samozřejmě že má cenu. Cenou je ten život. A tehdy se na mě ze stránek knih zadívají staří Řekové a zeptají se: Ale co znamená dobrý život? Tihle Řekové, stejně jako ta restaurace, už dávno zmizeli, ale i jejich otázka zůstává.

Básnička

Opak života je deprese, 

opak lásky je deprese, 

opak radosti je deprese. 

Deprese je na hovno.

<3

Co si to ty baby vymýšlí!?

A je to tu! Ha! nemůžu říct, že bych to nečekala, ale vlastně asi hned druhá třetí věc, co na mě po ránu vypadla ze socek, je tohle. Pobavilo mě to, ne že ne.

Kdyby byl Tomáš Hečko mladší, řekla bych si, že je to super, že vlastně tomu nerozumí, protože v dalších generacích se ta situace narovnává. Jenže on je můj vrstevník, možná spíš ještě starší než já. 

Takže buď žije v nějaké mimořádně uvědomělé bublině, nebo nevím...

Podle komentářů ostatních to vypadá spíš na to "nevím".

Ještě vám napíšu, co z toho vzniklo u nás: Tata měl zjevně pocit, že si zaslouží, abych o něho projevovala zájem, pečovala, ctila ho, starala se o jeho pocit pohody, plynoucí z toho, že je mým milovaným otcem. Což nikdy nebyl. 

Ne, že by mi nějak ubližoval. Resp. psychicky ano, tím, co říkal a jak mě trestal za to, že nedělám, co očekává. On se o mě jen příliš nezajímal. Nechoval se ke mě jako ke svému dítěti (jasně, můžeme se bavit o tom, že on se to asi nikde nenaučil, nebo byl fakt narcis/sociopat od narození), spíš jako k nějakýmu random člověku, co se naprostou náhodou zjevil v jeho životě a periodicky se objevuje i nadále.

Péče v jeho podání byla víkend jednou za 14 dní, kdy jsem se fyzicky ocitla v jeho domácnosti, dovolené o letních prázdninách a Vánoce. A alimenty 500,- v době, kdy jsem věděla i já, že je to hluboce pod jeho finančními možnostmi a navíc, že i takhle ho to a jeho druhou ženu obtěžuje. Takže jsem ve svém dětském mozečku rychle pochopila, že pro něho jsem přítěž z mnoha důvodů. Šlo tam hlavně o nějaké nucené plnění rodičovských povinností. 

A vypadal, že ho to vůbec netrápí. Protože na takové věci jsou přece ženský, chlap to nemusí umět. Chlap se stará o peníze a o to, aby byl frajer.

Říkala jsem si, že sice nemám rodiče, jaké mají jiné děti, co jsem tak útržkovitě zahlédla v okolí, ale aspoň... a zkoušela jsem na tom studeném odchovu najít pozitiva. Snažila jsem se v situaci, jak mi ji dospělí nastavili, přežít a časem se s ní smířila... Tata je v pohodě (teď o něm mluvím víc, protože tu jde o to ponižování žen a to máti nedělala), aspoň se snaží, mezi jeho hlavní pozitiva patří, že hraje na kytaru, má rád zvířata a široký okruh přátel a super smysl pro humor. 

Všimněte si, že jsem si na něm nevážila toho, že se ke mě hezky chová a má mě rád. Je tohle způsob, jakým bych chtěla, aby si mě pamatovala moje dcera?

(Vedle toho máti byla hezká a štíhlá a zručná, nosila dokonalý make-up, uměla malovat a živila se jako kadeřnice. Tohle jsem si myslela, že je nejlepší na mojí "mamince".)

Mým rodičům, i když spolu skoro nemluvili, se shodně dařilo pěstovat ve mě pocit nechtěnosti a bezcennosti. To patří k půvabům vyrůstání v bytě (ne, domov to nebyl, aspoň ne můj) s dospělýma minimálně někde na hraně poruchy osobnosti.

Já tě rád nemám a jestli nezačneš dělat, co ti říkám, něco, co ty nechceš, nebaví tě to a už v nějakých sedmi letech cítíš, že je to degradace na humánní verzi kuchyňského robota, rád tě mít nebudu ani nikdo jiný. Zůstaneš opuštěná a nemilovaná a je to jen a jen tvoje chyba. 

BTW z toho plyne takové to: Když se budu víc snažit, budu dělat, co chtějí, třeba mě začnou mít rádi a konečně budu mít nějakou hodnotu, protože když vás nemají rádi, jste bezcenná. Velmi nebezpečný mindset, to vám povím :)

A doporučím Crappy Childhood Fairy videa: https://www.youtube.com/@CrappyChildhoodFairy

Čekala bych, že když on si ten náš vztah takhle nastavil, dávno v minulosti, že s tím bude smířený. Koneckonců on to tak chtěl. Jenže najednou kolem sebe (buď opravdu najednou nebo já jsem si toho jen všimla) začal kopat jak vzteklý malý děcko, že o něho neprojevuju zájem.

A z velké části v tom cítím to, že ženský přece mají projevovat zájem o muže, já jsem jeho dcera, tudíž podřízená osoba, on je můj otec, nadřízený a z toho postavení automaticky mu plyne nárok na lásku a respekt a vztah, který on nikdy nevytvořil. 

Jenže já v tomhle nejsem moc dobrá herečka. Neuměla jsem to předstírat.

Navíc mi to přišlo nespravedlivé. Prý oprávněně, říká moje terapeutka. Díky bohu za ni. 

A k tomu, si na mě otec v tom smyslu, že na něho tzv. kašlu, stěžoval své sestře. Která se nikdy nerozvedla, má dvě děti, obě dlouho žily s rodiči ve společné domácnosti a která se o ně opravdu starala. A stará doteď. Ve smyslu, že o ně má starost a záleží ji na nich. Naštěstí aspoň ona se mě zastala. Pokusila se mu vysvětlit, že vztah, který má on se mnou a ona se svými dětmi, nemůže vůbec srovnávat. Neřekla bych, že to pochopil. Různýma natruc gestama mě trestal dál. 

Kdokoliv jiný mu byl přednější, jeho neteř i synovec nebo vnuk jeho ženy, než vlastní dcera a to ještě v pořadí, že vždycky všechny osoby mužského pohlaví víc než ty ženské. 

No, prostě být dcera z prvního manželství, muže, který pohrdá ženami, není  žádná hitparáda. Jak moc mi to ublížilo zjišťuju ještě teď, v druhé polovině života a je otázka, jestli budu mít dost času se s tím vyrovnat nebo se svého happyendu ani nedožiju...

A tohle všechno jsem měla zarámované moudry o tom, jak až budu velká, tak se vdám, musím se naučit vařit, abych nezůstala sama a oblíbené narážky starších mužských příbuzných na moji osobu: ty seš moc samostatná, to si nikoho nenajdeš. Ideálem je být obětavou posluhovačkou, čímž si vydobydete a zasloužíte lásku a pozornost muže. Což je nejvíc, co může holka od života chtít. A to teda nedělám moc dobře, když říkám, že nevařím.

Na co naopak jsem byla pyšná, jako by mi dali hned tři metály myšího kožíšku naráz, když děda řekl svému kamarádovi, že jsem super, že jsem se měla narodit jako kluk. To jsem snad ještě ani nechodila so školy, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Ó bože, jak moc já chtěla být kluk. Protože ženský jsou přece na vaření a na hovno. Pokud teda nevypadají hezky, to můžou být ještě na ozdobu.

Víte, co mi na tom přijde neskutečný? Ne jen tady, ale hrozně často na sockách? Jak někdo naprosto sebejistě shazuje cizí životní zkušenost, protože se neshoduje s jeho. Jako jo, vypadá u toho jako ignorant, jenže těch ignorantů se obvykle seběhne na jedno místo tlupa. Hrozně často se to u "feministických" témat stává chlapům. Musí přece ženským vysvětlit, co zažívají a že to doteď chápaly úplně blbě...

No, a pak tam máme taky takový ty pick me grl... Já už se do toho asi nebudu ani dál pouštět :)))

Mind Your Mind

 Blue Monday jsme přežili, ale stejně! Pozor na hlavu... Aneb jestli čekáte na znamení, this is it a připomíná nám, že duševní zdraví je důležité a proto buďme na sebe hodní:

#Brno

Dospělé děti narcistických rodičů

@kristynakohout (vrchní Vidle) na IG nedávno přidala apreciation post na svýho kluka, s tím, že nemá nikdo házet vidle do žita, protože láska, ta opravdová láska na nás čeká a jestli jsme ji nepotkali, tak jen zatím. Je tam někde, pro každého, i když nevěříte a je to jen otázka času.

Víte, jaký je to pocit, takové příspěvky číst? Znova a znova, od stále mladších a mladších lidí, zatím co já stárnu a stárnu a je čím dál méně pravděpodobné, že tuhle životní zkušenost někdy budu mít? 

Přeju jí to. Přeju to každému. Ale zároveň mi to láme srdce. 

Není mi 20, ani 30 a nejsem netrpělivá, protože kámošky už maj' kluka, psa, svatbu, dítě... A já nic. Je mi přes čtyřicet. Mám docela dost pestrých životních zkušeností, mám dítě, dokonce i toho psa (a měla jsem i kočku!), ale nemám vztah.

Nevím, jestli ho někdy vůbec budu mít. A nevím, jestli jsem ho někdy vůbec měla. Nerozumím totiž vztahům. A BTW ne, nejsem na spektru. Ale ať už mi otec s máti předali cokoliv, znalosti a schopnosti mít blízký vztah v tom báglu nebyly.

Celý život jsem sama. Byla jsem sama v dětství, s rozvedenými rodiči, oběma nejspíš někde na hranici narcistické poruchy osobnosti. Byla jsem sama, i když jsem zrovna technicky vzato v nějakém vztahu byla, protože moje vztahy (měla jsem tři a trvaly tři pět let každý) nebyly vztahy, ale jakési zpackané pokusy o samoléčbu a zpětně viděno nechápu, proč jsem v nich byla, nebo proč jsem aspoň neodešla dřív.

Když se mi někdo líbil, nechtěl mě. Protože mně se vždycky nejvíc líbili ti, co mě nechtěli a já se snažila je přesvědčit, že by mě chtít měli. Třeba, když budu vypadat takhle a dělat tohle, uvidí, že jsem vlastně dobrá a bude mě mít rád... Stejně jako by se ke mě mohl laskavěji chovat otec, kdyby se mi povedlo tohle nebo ono. A matka by mě mohla mít ráda, kdybych nedělala... nevím, něco. 

Když jsem se někomu líbila já, nelíbil se mě. Nebo možná jo, ale měla jsem takový strach, že jsem si to ani nedovolila uvědomit.

Párkrát za život mi snad přeskočilo nebo co a snad i vlivem okolností jsem se v nějakém vztahu ocitla. A stejně jsem byla pořád sama a opuštěná. 

Nemůžu říct, že by to byly úplně katastrofy, ale asi s normálním zázemím a normální výchovou bych v nich neskončila. Moji rodiče ale mimochodem měli najednou mnohem radši mé partnery než mě. Matka dělala psí kusy, když jsme se s tím, který byl profesně velmi úspěšný, rozešli. Prý by se mnou taky nebyla...

Bylo mi už hodně přes 30, snažila jsem se smířit s tím, že mě prostě nikdo nikdy mít rád nebude a pokud snad jo, budu na to muset jít jinak. Ne se chovat jak ztracený štěně a zakoukat se do každého, kdo mi projeví sebemenší náklonnost. Tak jsem spadla do "vztahu" (tady ty uvozovky by měly být fakt hodně velký) s otcem dcery. Uvěřila jsem totiž, že mě miluje. Konečně mě někdo miluje! No ne no, nebyla to láska ale lovebombing. A co následovalo bylo fakt špatný. 

Mezi jednotlivými vztahy jsem vždy sama, třeba i 10 let. Teď aktuálně tři roky. Brzy mi bude padesát. Reálně můžu mít třeba dvě třetiny života za sebou. A prostě je mi smutno z toho, že za celý život nezažiju, jaký je to mít intimní vztah s někým, kdo by se mnou zacházel jako s člověkem a dokázal dohlédnout aspoň kousek za svůj stín.

Na YT jsem objevila rozhovor o dětech narcistických rodičů. IMHO je moc dobrý, poslechněte si to, jestli vás to téma zajímá.

Mj. tam i zazní otázka, jaký takové dětství má na člověka vliv. Tak třeba takovýhle...

https://youtu.be/uFGR_F9clwo?si=f-Ypf4G0dnhxO4yR

Kdo je tady sněhová vločka?

Zase tu máme boom nadávání na příslušníky mladších generací jako sněhové vločky, které je potřeba zocelovat. (Ideálně tedy vystavovat násilí a šikaně, což má vést k jejich proměně ve vyrovnané a odolné jedince, LOL.)

K tomu mám v podstatě jediný argument, sám  o sobě by mohl stačit: 

THE 2.500-YEAR-OLD HISTORY OF ADULTS BLAMING THE YOUNGER GENERATION

Tady bych tento blog mohla utnout, nebýt toho, že se mi zase vrátily nějaké situace z mého vlastního dětství (nar. 1980). A fakt jsem naštvaná, čím nás rodiče donutili procházet jenom proto, že se nedokázali vyrovnat sami se sebou a svým životem.

Zrovna generace lidí, co dnešní mladé nazývá sněhovými vločkami je tak slabá, že nedokáže být dobrými rodiči svým dětem. Místo, aby byli silní a poskytovali jim oporu a bezpečí, se na internetu hádají o právo na výchovné facky. S vlastními traumaty se neumí vyrovnat jinak, než že je hodí na své potomky. A pak se jim ještě vysmívají, když ti mají na rozdíl od nich dost rozumu a odvahy se zblízka podívat dovnitř a do stínu. A snaží se problémy řešit a ne si je jen kompenzovat na menších, které ve skutečnosti mají chránit.

Normálně reálně se někteří rodiče chovají k dětem hůř než k cizím lidem. A místo, aby se zamysleli a uvědomili si, z čeho to plyne, vymýšlí si pohádky jako např., že je to výchova.

Mimochodem, která demografická skupina myslíte, že vede statistiky sebevražd? Jop, jsou to chlapi ve věku 40+ a 50+ Ještě že jsou to takoví drsňáci, co si vždycky ví rady...

ČSU: Sebevraždy

Krátký úkol o vyloučení

 Vyučující v předmětu Sociální politika nám zadala napsat 100 slov o námi vybrané skupině exkludovaných obyvatel. Jelikož jsem zrovna včera četla, jak kdesi v ČR zase domorodci berou do ruk vidle a pochodně, protože v jejich blízkosti má vyrůst bydlení pro duševně nemocné lidi, píšu o tomhle. A dám si to i na blog. Doufám, že z toho nebude problém :))

Musím říct, že se mi takové články nečtou hezky,  protože si okamžitě uvědomím, že by stejně vyháněli i mě. Jenže na mě by "TO" nepoznali. Mně by říkali: "Ty nemůžeš brát prášky na hlavu, vždyť vypadáš normálně!" 

Sociální vyloučení psychicky nemocných osob

V minulém semestru v předmětu Sociální aspekty zdraví jsme se dozvěděli, že většinová společnost je ze všech znevýhodněných skupin obyvatel (etnické menšiny, tělesně postižení, smyslově postižení, …) nejvíce odmítavá k lidem s psychiatrickou diagnózou.

Vidět je to v situacích, kdy se v třeba v rámci reformy psychiatrické péče v ČR ruší velká léčebna a klienti by se měli stěhovat do menší komunity na novém místě. Tamní obyvatelé často reagují velmi bouřlivě, demonstrují a píší petice, že blázny ve svém městě nechtějí, považují je za nebezpečné a pod.

Ve velkých zařízeních typu bývalé USP a velké psychiatrické nemocnice jsou klienti – pacienti mimo běžný život, vykázání za hranice společnosti.

I psychiatričtí pacienti, kteří dokáží fungovat v běžném slova smyslu, mívají často problém najít zaměstnání nebo si ho udržet, případně vykonávají práci pod svoji kvalifikaci. Pokud se u nich závažná psychická nemoc projevila v dětství nebo mládí, žádné vyšší kvalifikace třeba nedosáhli.

Přitom ale mohou mít zvýšené životní náklady o léčbu: doplatky za léky, terapie apod.

Častěji mají problémy vytvořit a udržet si uspokojivé mezilidské vztahy.

Ve skupině lidí bez domova jsou psychiatrické nebo duální diagnózy časté, takže někteří duševně nemocní patří k té objektivně nejchudší, absolutní chudobou postižené vrstvě společnosti.

Co zůstává v těle?

Přihlásila jsem se na online kurz Pavla Rataje a Honzy Vojtka o raných emočních zraněních a traumatech. Je to můj druhý kurz této dvojice terapeutů (první byl o rozchodech a taky jsme se později s otcem dcery úspěšně rozešli, LOL). 

Za a) nejradši bych si koupila všechny a za b) podle většiny odborníků, co jsem během své léčby potkala, je tohle přesně důvod (nebo aspoň jedna z největších příčin), proč se u mě rozvinula duševní nemoc. Takže mě to pochopitelně zajímá. 

(BTW v nedávné době jsem se hlásila i na baristický kurz a kurz komunikace o duševním zdraví NUDZ, pořádaný v RL a oba mi zrušili. Takže odteď - pro jistotu - jen online ;)

V prvním díle se zmínili o tom, že tyhle ty věci tzv. zůstávají v těle. A někteří z účastníků se ptali, co tím myslí.

Sama jsem si shodou okolností díky terapii zrovna nedávno uvědomila, že jeden z nejsilnějších pocitů v době, kdy moje deprese byly hlubší a vážnější, byla tělesná bolest. Typicky mi tuhly svaly v ramenou, bolela záda a hlava. Až se to stávalo nesnesitelným.

Teď, když se mi depresivní stavy vrací, často první, co si uvědomím, že mě zase ku*va bolí hlava, já se z toho asi zblázním... a krk, ramena, záda, nohy. Stále na stejných místech, naprosto přesně. 

Následně mi dojde, že jsem zase v depresi.

A když se z ní pak o něco později jakž takž vyhrabu, pomáhá mi na uvolnění jóga. Obyč videa na bolavá záda z YouTube. 

Aby mi při zhoršení stavu nehrozil vyhazov...

... Studenti pomáhají zaměstnancům s psychickými problémy. Tohle je článek HateFree, který mě upozornil na iniciativu "Nejsem blázen". Její zakladatelé chtějí pomoct zaměstnancům s duševním onemocněním a bojovat se stigmatizací prostřednictví vhodně podaných informací o vybraných diagnózách. 

Já jsem všema deseti za, aby se šířila znalost této problematiky, ale ze svých zkušeností fakt netuším, jak pomoct lidem s duševním onemocněním najít dobrou práci.

Vlastně bych ráda slyšela a četla o tom,  jak se to někomu podařilo. Jak získal dobré zaměstnání, nebylo to zrovna na pozici peer konzultanta a pod. a přitom u pohovoru přiznal, že má tohle omezení.

BTW dobré zaměstnání pro mě rovná se práce, se kterou nežijete v chudobě, nejste v toxickém prostředí a činnost vám dává smysl, nebo vás dokonce baví.

Mně to nikdy nevycházelo, ani když jsem to zamlčela. 

A to jsem v té situaci byla cca 20 let.

Vzali mě jenom tam, kam berou každého. V mém případě to znamenalo do výroby, kde vykonáváte stereotypní činnost, špatně placenou a vzhledem k tomu, že je tam půlka lidí schopná přijít do práce ožralá, nějakou duševní nemoc by snad ani neřešili. Do té doby, než přestanete stíhat, pak vás vyhodí. 

Já to tedy většinou (asi vlastně vždycky) stíhala. I tak jsem po nejpozději čtyřech letech odcházela, protože to pokaždé začalo být peklo. Šla jsem na pár pohovorů, ale vzali mě zase jen tam, kam brali doslova každého.

Ono, když jdete žádat o práci a máte přesvědčovat cizí lidi o tom, jak jste strašně flexibilní, šikovní a komunikativní, tak jenom s mojí diagnózou (pro zjednodušení tady napíšu, že to byla chronická deprese) narazíte hned na několik překážek. 

Za prvé nejste schopní vůbec mluvit s cizími lidmi, o kterých navíc víte, že vás v danou chvíli prohlíží a posuzují. 

Nebo možná máte jeden z lepších dnů. takže s nimi mluvit tak nějak dokážete, ale přesvědčit je o něčem, čemu sami nevěříte? Že zrovna vy jste ten nejlepší kandidát z přítomných, když jste ve skutečnosti do hloubi vlastní duše přesvědčení, že stojíte za hovno? To je trochu oříšek.

Nezáleží na tom, jakou máte kvalifikaci a schopnosti. 

Přičemž ruku na srdce, pokud se u vás duševní nemoc rozvinula v mladším věku, asi jste ani žádnou velkou akademickou kariéru neudělali, že... Přitom ale nemusíte být vůbec hloupí.

Mohli byste přiznat, proč se při pohovoru chováte mírně řečeno neohrabaně, ale to by znamenalo přihlásit se k duševní diagnóze a tohle u mě několikrát znamenalo okamžitou stopku. Dokonce mi to i slečna z HR přiznala, i když by imho neměla: S lidmi, kteří užívají antidepresiva máme špatnou zkušenost, takže ne, díky.

Asi pravděpodobnější je možnost, že když na pohovor přijde deset lidí, jeden z nich budete vy - nebo já, tzn. trochu divná ženská - vyberou někoho z těch devíti normálnějších.

Slyšela jsem historky o lidech, kteří získali svůj dreamjob a nemuseli pro to lhát. Asi dvě nebo tři. Ale mám dojem, že stejně šli pomáhat do sociálních služeb. (A zopakuju to ještě tady, fakt bych ráda ty pozitivní případy, jestli někdo znáte, napište mi to třeba do komentářů.)

Já po několika raných zkušenostech raději lhala a stejně mi to nebylo nic platné. Dokonce jsem  si vytrhla z karty záznamy o mých hospitalizacích na psychiatrii, než jsem ji ukázala závodnímu doktorovi. 

Jednou jsem zapomněla a tak se měl ptal, jestli nechci radši počkat, až ty AD přestanu potřebovat. Vysvětlila jsem mu, že je nemám jen na pár měsíců, ale pravděpodobně doživotně, že je beru už víc než deset let. Chvilku jsme o tom mluvili a nakonec mi dal požehnání s tím, ať jsem na sebe opatrná. Šlo o práci montážní dělnice, operátorka výroby se tomu teď říká a zase jednou to byla sázka skoro na jistotu, protože brali fakt všechny.

Kdyby obsazovali jen jednu volnou pozici a vybírali z víc uchazečů, nevěřím, že by to dopadlo pro mě dobře.

V jedné práci jsem měla od psychiatra tříměsíční neschopenku. Kupodivu se mě po návratu nesnažili vyhodit. (A ten návrat, to bylo fakt psycho, pro mě.) Tady byl ale problém plat. Po čase jsem odtam sama odešla pracovat do skladu, kde jsem měla nástupní plat o pár tisíc vyšší a ani tak to nebylo nic moc.

Představte si, že vyděláte cca 13.000. Žijete samozřejmě sama, musíte platit všechny obvyklé platby plus já v tu dobu brala Trittico AC, takže to máte bez pár korun 1000,- doplatek na léky měsíčně a k tomu potřebujete terapii, ke které se přes pojišťovnu nedostanete. Protože u nás se nejspíš nedostanete ani k základní terapii placené zdravotní pojišťovnou. Já to několikrát zkoušela, všichni terapeuti mě odmítli, kromě dvou, kteří měli čas na jednu (1!) konzultaci a nejdřív za půl roku! A to žiju ve velkém městě.

Jste v začarovaném kruhu, kdy k zotavení (záměrně používám to slovo, viz Škola zotavení) kromě léků potřebujete terapii (dobrou a často), aby jste si ji mohli dovolit, potřebujete lepší práci za víc peněz a abyste dostali lepší práci, musíte být zdraví.

Je mi líto, že v tomhle směru zatím nemám lepší zkušenosti. Vlastně téma práce je pro mě docela bolavé. Samozřejmě souvisí s tím, jak vás pak vnímají lidi. Jako lůzra. Jste zklamáním pro své rodiče a dost často posloucháte, že když se člověk snaží, tak všechno jde. Z čehož plyne, že důvod, proč vy nejste úspěšní (nebo aspoň bohatí), je, že se nesnažíte dost.

A vy nemáte sílu to vysvětlovat, protože to doopravdy vysvětlit stejně nejde.

#achjo

Survivor 2022: Vojta D

 #achjo

U diskuse pod instagramovým příspěvkem TMBK o konci Vojty v reality show ještě před jejím začátkem mě napadly dvě věci:

- S psychickým zdravím je to složitější, není to zlomená noha. Takže proto se vám může klidně stát, že se z vlastního rozhodnutí ocitnete v situaci, kdy až pozdě zjistíte, že je to absolutně nad vaše síly.

- Přiznat si, že jste ne vlastní chybou prostě rozbití a rozbití budete nejspíš navždy, takže nikdy nebudete mít normální život jako ostatní lidi (a ti to navíc nebudou chápat, protože váš hendikep není většinou viditelný a často vám pro to budou křivdit) je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Si myslím.

//BTW jestli něco nesnáším, tak tvrzení, že když se člověk dost snaží, jde všechno. Protože platí jenom pro ty, co maj taky na startu určitý podmínky.

// A BTW2 jasně, že není ok se vysmívat lidem za slabost, tuplem způsobenou nemocí nebo psychickou poruchou, ale zase proč se nesmát , když je to vtipný? O rozdílu mezi těmito dvěma druhy smíchu by se určitě dala vést hodně dlouhá debata, bez nějakého smysluplného výsledku. Sama na to nemám odpověď. Jenom vím, že mně humor pomáhá vyrovnat se se životem s diagnózou docela dost... 

Studium s depresí

 #achjo

8. ledna 2022 byl ten (!!!) den, kdy jsem vnitřně potřetí v životě sekla s vyšším vzděláním.

Po maturitě (WTF jako ale v roce 2002) jsem šla na "pajdák" na sociální/speciální pedagogiku a po třech semestrech skončila. Měla jsem tehdy jedno z horších období, co se mé deprese týkalo a vůbec jsem nevěděla, co jinýho dělat.

(Poučení první: školy se držte zuby nehty, studovat kdykoliv později bude pravděpodobně mnohem horší a větší voser. Třeba by stačilo studium jen přerušit. A dál dnes existuje řada možností, jak si nechat pomoct a dají se najít na internetu, což je vlastně pecka.)

Tehdy přišel i můj vynucený comint-out s duševní nemocí, když jsem tatovi řekla, že končím ve škole, protože mám depresi, on mi na to řekl, že mu nepřipadám zas tak nemocná, depresi že má spíš on a dal mi účtenku od Starobrna, na který bylo napsaný, že mu dlužím 175.000,- za alimenty, co za mě platil. 

Až po letech, mě napadlo to přepočítat a zjistila jsem, že to nebylo výživný za ten semestr a půl, kdy jsem "zbytečně" byla na škole, ale za celý můj život. Tak jasně, když to dlouho bylo 500,- měsíčně... 

Budiž to dokladem toho, jak mentálně fit a bystrý je člověk, jehož drtivou většinu životní energie odčerpává duševní nemoc :-)

Následovalo turbulentních bezmála dvacet let na antidepresivech, s pár hospitalizacema na psychiatrii, střídáním doktorů, dokonce mi navrhli invalidní důchod. Invalidní důchod na hlavu! Teď si říkám, že jsem měla souhlasit. 

Celý můj proces uzdravení byla hodně klikatá křivka, většinou krok vpřed - dva kroky vzad. Až se to zase jednou začalo lepšit a kupodivu se to doteď nezhoršilo (aspoň ne tak moc, abych musela zpátky za psychiatrem).

V jednom z mých lepších období, dnes už také před mnoha lety, jsem se zkusila do školy vrátit. Přijímací zkoušky jsem samozřejmě udělala jak lusknutím prstů, to já vždycky. Ale začala jsem mít brzy problémy, byl to na mě velký stres a nakonec mě zařízlo školné, které jsem si nemohla dovolit platit, ale při nástupu jsem na to pořádně nemyslela. 

(Poučení druhé: uvažujte realisticky. A taky, když chcete odejít z vysoké, nenechávejte to vyhnít a nemyslete si, že když nesplníte podmínky pro nástup do dalšího semestru, že vás škola vyloučí sama. Nevyloučí. Ještě chvilku si vás tam nechají, aspoň na papíře a budou to po vás chtít zaplatit.)

Potřetí a, jak jsem byla hluboce přesvědčená, naposledy jsem se do školy přihlásila vloni. Na vyšší odbornou školu v Litomyšli. Kamarádka, se kterou jsem dělala kurz Pracovníka v sociálních službách, tam byla na dálkovém studiu a doporučila mi, abych se přihlásila na denní studium s IVP, které prý dávají lidem na "mateřské" s tím, že konzultace je jednou na měsíc.

Tak jsem si to obvolala, ověřila, zjistila, zkonzultovala, abych si mohla být jistá, že to hlavně časově zvládnu (dálkové studium s dojížděním obtýden by bylo moc), podala si přihlášku a byla jsem si vcelku jistá, že jsem na dobré cestě napravit jeden z hlavních failů v mém dosavadním životě. A fakt jsem si myslela, že to tentokrát nebyl unáhlený krok. 

Jenže studium s IVP na téhle škole se vyvrbilo trochu jinak. Časově je mnohem náročnější, než jedna konzultace měsíčně a nějaké učení se doma po večerech. A díky covidu a karanténám časté přesuny v rozvrhu, které komplikují shánění hlídání pro dítě, included.

Taky jsem nemyslela na to, že budu muset, poprvé od roku 1998, chodit do hudebky. Ze které mám zjevně ještě ve 40 letech trauma. 

K tomu minimálně dvouletá výluka na železniční trati, která samozřejmě musela přijít v mém prvním semestru a způsobila, že místo hodiny až dvou s jedním přestupem se cesta stala záležitostí na půl dne. 

Viz screenshot z idosu. Takhle jsem málem jela minulý týden na zkoušku! Naštěstí mě zachránila spolužačka, která mi nabídla odvoz ze Svitav. Takže jsem mohla vstávat až ve 4:00, abych s pouhými dvěma přestupy před sedmou ranní byla na tamním nádraží. 

(A v devět se nechala vyhodit, protože se mě zkoušející, která nedává materiály na internet, IVP si je mají vyptat u spolužáků, ptala na doplňující informace, které v těch vyptaných materiálech spolužáci neměli zapsané, a já jsem to asi měla tušit...)

Poslední kapka byla, když L., který původně měl aspoň přes zkouškové hlídat dceru, řekl, že vezme natáčení na dva týdny, kdy mám přesně na ty zkoušky dojíždět. 

A já si uvědomila, že to nedám. Že bych skončila znovu na Zoloftu. Minimálně. Přiznat si to bylo těžké a důležitou roli v rozhodnutí skončit hraje fakt, že jsem našla školu se stejným zaměřením, stejným školným, bez hudebky :-), 20 minut cesty MHD od domu. Normálně dálkové studium, konzultace jedno odpoledne v týdnu. Na nějaký IVP bych jim už stejně neskočila, když ani na pedagogické škole to neuměli... 

(Poučení třetí: některý věci za to ale fakt nestojí a umět odejít včas je výhra. Těžko se to ale poznává.)

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.

Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.

5 let Yoga Lokah

Mé momentálně už delší dobu nejoblíbenější studio slaví páté narozeniny. Při té příležitosti vyzvali žáky, aby zveřejnili své příběhy o tom, co pro ně Yoga Lokah znamená.

Když nepočítám své pokusy s jógou (a zjevně jí inspirovaným tělesným cvičením) v různých ozdravovnách, léčebnách a lázních - naposledy ve Františkových lázních, kde jsem při hodině pravidelně usínala a stejně jsem si to náramně užila - začala jsem jógou trávit nějak víc času před asi čtyřmi lety. To jsem chodila do studia Mandala na Opletalove a bohužel v tom nemůžu pokračovat dodnes. Tehdy jsem pracovala odpoledne až v noci a týden jsem zahajovala v pondělí v šest nebo sedm ráno právě na lekci jógy pro začátečníky. Tím se dostávám k nejdůležitějšímu bodu tohoto blogu: Pro mě dosti překvapivě jsem se tak začala vyloženě těšit na pondělní rána (posledních asi dvacet let jsem se totiž dokázala těšit na máloco), jóga - i když větší kopyto než jsem já aby pohledal - pro mě totiž představovala po strašně dlouhé době první zdroj opravdu příjemných tělesných pocitů.

Myslím, že pohyb obecně při depresi pomáhá. Ale nic se nemá lámat přes koleno. Kdybych se dokázala přemluvit jít cvičit dřív (třeba o deset let), mohla jsem tak urychlit svoji léčbu. Možná. Nebo to přišlo v pravou chvíli, jak to bylo. Každopádně, byl to tak trochu zázrak. (Představte si, že se po šestnácti a víc letech, kdy se chcete zahrabat pod zem a tam v tichosti zdechnout, najednou začnete cítit dobře ve svém vlastním těle.)

Čímž vůbec nikoho nenutím, jenom říkám. Za úvahu to rozhodně stojí.

Jestli máte strach, že je jóga krkolomná, protože jste viděli někde něco v televizi nebo na youtube, berte v potaz, že já jsem se za celý život nenaučila udělat kotrmelec vzad, protože nepřenesu zadek přes hlavu, nedotknu se rukama země, leda bych si k tomu dřepla, dokonce mi dělá i problém sedět s rovnými zády a nataženýma nohama a nic z toho mi při lekcích jógy nepřekáží. Stejně jsem od sebe nikdy nečekala, že u toho budu vypadat jak Christy Turlington. Dělám pokroky svým velmi pomalým tempem a do hodin pro začátečníky možná budu chodit nadosmrti. Momentálně mě nejvíc láká Jin jóga, asi že se u ní málo hýbe a hodně leží.

Yoga Lokah je studio, které vlastně teď navštěvuju jako jediné, ovšem velmi sporadicky. (Buď nemám peníze, nebo víc pracuju, mám peníze a nemám čas nebo energii.) Proto nemám tu drzost psát tuhle svoji zkušenost k nim do události. Ale inspirovali mě k tomu, abych se podělila o to, co v mém životě znamená jóga.

Kamarádka tuhle prohlásila, že dneska kdo neví, co se sebou, cvičí jógu. Ono taky pokud nevíte, co se sebou, nebo s čímkoliv jiným, cvičení jógy je imho zdaleka to nejlepší, co můžete dělat.

Always Keep Your Box Empty

Přišla jsem o psa. Tak jsem dostala od kamarádky štěně. Štěně kouše boty. Tak jsem přišla o boty, všecky. A nemám peníze na nové. Třeba bych mohla nějaké vyhrát. Zkouším dát frázi „vsadím boty, že…“ nový, praktický rozměr, bohužel se nikdo nechytá. Sázení mě tedy – jako obvykle – z téhle bryndy nevytáhne. Práce taky ne. Schválně, zvedněte ruku, kdo jste poctivou prací zbohatl? Vsadím boty, že nikdo… Mě poctivá práce, které s láskou věnuji až 16 hodin denně, tak tak drží při životě. Mě, T-Mobile, Českou spořitelnu ad. společnosti, jejichž zaměstnanci by měli mít na zádech vyšité mé jméno, jako sportovci mívají jména svých sponzorů. 

Sice už tak nic nemám, osud si však myslí, že bych měla mít ještě míň. Občas si říkám, jestli mě při své loňské návštěvě Kamenky (potažmo zbytku ČR) nezaklela čínská performerka Mei tím svým „Always keep your box empty“. To znamená, že – možná si to nepamatujete, já bych si to jinak taky nepamatovala – v den, kdy Martin Konvička před brněnskou mešitou pořádal jakousi zábavnou šou s poselstvím o úctě k ženám, mě na ulici, kousek od křídového nápisu „Iniciativa Martina Konvičky“ na chodníku, napadl muž. Byl bílý, oholený, slintal plynule česky, sice pochybuju, že byl křesťan, každopádně to bylo jakýsi debilní, tupý, nechutný prase, takže muslim asi ne. Prasata jsou naše. Přišla jsem o poslední zbytky sebeúcty, od kamarádek asi žádnou další nedostanu. 

Neobvyklé (aspoň v mezích mého bytí) na tom bylo, že se to stalo ráno, cestou do práce, za bílého dne. Dřív mě přepadali v noci. Teď už si nemůžu být jistá ani za světla. První má reakce byl vztek, pak jsem se uklidnila (přece se mi nic zas tak hrozného nestalo) a dostala jsem vztek, že už i tohle mi začíná připadat normální. Kdykoliv mi může kdokoliv jakkoliv ublížit a vlastně bych si to ani neměla brát moc osobně? Čím víc tu nešťastnou situaci zapomínám, tím víc jsem za to na sebe nasraná. 

Z FB Antinacionalistická Antikapitalistická Asociace; čert ví, co to znamená
 

O pár dní později mi ukradli peněženku. Úplně zbytečně. Měla jsem v ní 10 zlotych, asi 7 korun, platební karty, všechny doklady, zákaznické kartičky, permanentku do fitka a kartu Starbucks. Zbytečné to bylo pro zloděje, předpokládám, že šli po penězích, ne po mých bonusových bodech do DéeMka a o sobě už vůbec nemluvím. Zbytečný starosti, zbytečný všecko. 

A jen o málo víc dalších dní později jsem odjížděla z Brna na Vysočinu, na svoji jedinou letošní dovolenou. Zavazadel fůra, takže jsem si odvezla ikeáckou tašku plnou her pro (cizí) děti, ikeáckou tašku plnou věcí na kreslení a malování pro (cizí) děti, psa, tašku věcí pro psa, batoh s jídlem, spacák, karimatku a až večer na Ubušíně jsem zjistila, že nemám tašku se svýma věcma. Svýma osobníma věcma. Několik dní jsem si musela vystačit jen s tím, co jsem měla na sobě, víc mi nezbylo. Přežila jsem. 

Zabte mě někdo. 

Abych doplnila pár detailů a tím v kostce shrnula mé léto 2016: 

jsem unavená, neustále pracuju, aniž bych veděla, proč to dělám; 

z fotek z dovolených (i běžných) mých FB přátel mám chuť ustřelit si hlavu,

ale (!) sleduje mě Pavla Horáková; teď mě napadá, že bych se měla ptát proč dřív, než se začnu radovat...

P.S.: dlouho jsem měla pocit, že se mi v noci někdo prochází před oknem, předevčírem jsem zjistila, že tam chodí místní kočky srát - žiju v kočičím hazjlu. A to je to. P.P.S.: poraďte mi, jak se dá ze života udělat něco, co by nebyl takovej voser?

Tady a teď.

Tak trochu se teď amatérsky věnuju nácviku takovýho toho mindfulness způsobu života, záměrnýmu přesunu pozornosti na přítomný okamžik. Totiž nejvyšší level mentálního kung-fu, kterýho bych chtěla dosáhnout (budu-li toho schopná, což nejspíš ne, protože standardně jsem vysoce neschopná čehokoliv), je porozumět podstatě. Skutečnosti. Realitě. Pravdě. A tak. A usoudila jsem, už kdysi dřív, že abych něco mohla pochopit, musím to nejdřív vidět, slyšet, cítit, vnímat, pozorovat, všímat si. 

Na ukázku se v krátkosti jako uvedu do stavu uvědomění si aktuálního prožívání vnitřní i vnější reality a přijmu ji aniž bych se nechala lapit do vlastních emočních reakcí na ni (což nebude problém, protože emoce já přece žádný nemám, nikdy): 

Sedím v čajovně, nevšímá si mě ani můj pes, novej, Zuzana už to není, ta před necelým rokem zemřela, mám dva dny na to, abych sehnala deset tisíc, takže přemýšlím, na kterýho lichváře se obrátit a to mě trochu odvádí od soustředění se na přítomný okamžik. Mám depresi, protože už tři měsíce neberu léky, ale aspoň se mi už po jejich vysazení přestala motat hlava. Možná ale mám depresi proto, že život stojí za hovno. Jsem sama, jsem stará, nemám boty, občas nemám co jíst a brzo nebudu mít ani kde bydlet. Když jsem byla v právní poradně zeptat se na možnost oddlužení, vypočítali mi plán při kterém bych do pěti let zaplatila 102% původní dlužné částky plus odměnu pro insolvenčního správce, která dělá 50% toho, co dlužím - zatímco ostatní podle zákona platí mezi třiceti a sedmdesáti procenty dlužné částky plus odměnu. Z toho vyplývá, že jsem zřejmě jediná, koho se snaží oškubat i v poradně pro oddlužení. Ptát se na něco v bance (ČS) je zbytečné, tam mě obrali i o podporu v nezaměstnanosti od úřadu práce, takže kdybych si tehdá nepůjčila bokem, nemám několik měsíců ani na slanou vodu. Taky mám alergii, ekzém na obličeji a oteklé nohy. Chtěla bych napsat něco pořádného, ale nevím jak. Před chvílí jsem narazila na blog Jany Žáčkové a kohosi: Lose Your Mind With Us a uvědomuju si, jak je deprese blbá diagnóza. Bipolární porucha je mnohem víc cool, to jsem zjistila už na setkáních svépomocné skupiny Prahu. Kéž bych se tak mohla zbláznit, totálně a naprosto. Ztratit se v labyrintu vlastní choré mysli tak, že už bych se nikdy nenašla. Ani nikdo jiný by mě nenašel. Ležela bych zbytek života v léčebně a nemusela bych řešit nic z toho, co řeším teď. 

Akorát vlastně vůbec něco chtít je špatně. To není cool a in už vůbec.

Takže pozorovat aktuální vnitřní i vnější realitu umím. Teď jenom pochopit, jak jsem se do téhle prdele dostala.

Nežádoucí účinky jarní.

Jaro letos to je alergie, vedro, pot, pupínky blechy, chlupy, nežádoucí účinky, nevolnost, bolest, oteklý nohy, oteklé tváře, pupínky, blechy, Fresh Freaks, blechy, oteklý nohy, plynový kotel, stěhování, chlupy, drobky, nevolnost, překrásná rána na Kamence, špína za nehty, blechy, chlupy, rozbité zrcadlo, výpověď, oteklé oči, únava, alergie, nežádoucí účinky, bolest, nevolnost, blechy, jablka, blechy, PRAHA, blechy, vedro, pot, pupínky, blechy, únava a kočka v umyvadle...

Chtěla jsem jít na zmrzlinu! Veganskou! Nic víc! Vždyť mě už jde v životě jen o trochu veganský zmrzliny v tom posraným hicu! A takhle to dopadlo...

So Happy!

#@&$*)(%">#@&$*)(%!!