Šťastná definice

 Pojem "politická neziskovka" v neziskovém sektoru neexistuje. Ke všem neziskovkám se má přistupovat stejně, podle předem daných pravidel.

Je to pojem, který ale existuje jako prostředek ruské informační války a tak ho začali používat i populisté.

S hezkou definicí teď přišel Jindřich Šídlo: 

"Politická neziskovka je taková, která vadí nějakému politikovi."

Konečně to můžeme používat i my, co máme zatím ještě víc mozkových buněk než zubů. A protože jsou politici, kterým vadí celá občanská společnost komplet, dá se to aplikovat na kohokoliv... 

https://www.stream.cz/stastne-pondeli/stastne-pondeli-politicke-neziskovky-konci-jako-prvni-clovek-v-tisni-a-spd-65393126?fbclid=IwdGRjcAOGi0ZjbGNrA4aLP2V4dG4DYWVtAjExAHNydGMGYXBwX2lkDDM1MDY4NTUzMTcyOAhjYWxsc2l0ZQIyNQABHu1FwhmkIXTYqrflbXv-4vrpc5EF6ct71vaLK_f0l0XLtAjLHCQuRXLmI90t_aem_NDxsAMIXx81hMDv91PkTEw

Jinak se k tomu srozumitelně vyjadřuje Šimon Pánek na svém FB, muž, který stojí za Člověkem v tísni, což je jedna z neziskovek, na které si dezoši nejradši brousí své dva zuby. 

Další je Milion chvilek, který ovšem, jak je velmi jednoduše dohledatelné, od státu žádné příspěvky nemá. Logicky, když chtějí být nezávislí. Asi proto se k prohlášením o politických neziskovkách cudně nevyjadřují. Mohou si to dovolit. Zatímco boti, trollové, mulťáci a pár zblblých na sockách hřímá, jak současná vláda Chvilkařům zakroutí krkem, až jim utáhne kohoutky, oni se můžou těšit na moment, kdy zjistí, že to se stát prostě nemůže.

//A o tom, že Motoristi krátce po prohlášeních o politických neziskovkách zveřejnili záměr zaregistrovat si jakysi think tank, se už radši ani nebudeme bavit :))

Think tank je instituce, společnost nebo výzkumná či zájmová skupina, typicky působící v oblasti politiky nebo ekonomiky. Většina think tanků jsou nevládní organizace, ale některé jsou poloautonomními agenturami ve vládě nebo jsou spojeny s konkrétními politickými stranami nebo většími podniky. (wiki) 

Jaroslav Hutka (1996)

 "Dvorky jsem napsal na podzim 1976 a první verzi jsem měl hotovou za devět dní. Neměl jsem v plánu psát knížku. Řešil jsem v té chvíli jiný problém. Šlo mi o písničky a zpívání. Žil jsem několik týdnů v malém dřevěném zahradním domečku nedaleko Loun na břehu říčky Ohře a přemýšlel, jak dál. (...) Byl jsem svobodný, ale vyžadovalo to taktiku, která mi najednou začala připadat pokrytecká. Nevím, jestli to bylo z psychického vyčerpání, z potřeby morální čistoty a nebo vlivem mých nových disidentských přátel, ale začal jsem si přát konflikt se státní mocí. Ale k tomu bylo třeba se rozhodnout a přijmout rizika, která to ponese. Na podzim roku 1976 šlo ještě couvnout, trochu se přikrčit, být obezřetnější a vlastně dále pokračovat v tomtéž, za co bych se také nemusel stydět. Šlo mi o rozhodnutí, zda se konfrontaci s mocí dále vyhýbat a nebo ji vyvolat. Udělal jsem si pár týdnů na přemýšlení, odjel k Ohři a nechal si domluvený jediný termín, a to byly narozeniny spisovatele Ivana Klímy. Deset dní před těmi narozeninami mě napadlo, že bych mu mohl dát, když je ten spisovatel, k narozeninám knížku, kterou napíšu. (...) Když bych neměl hlubší vnitřní důvod, tak bych samozřejmě žádnou knížku nepsal. Důvod tu ale byl. Moje rozhodování, jak dál. V noci, deset dní před narozeninami, jsem natočil papír do psacího stroje a napsal první větu. Vlastně pro tu chvíli úsměvně realistickou: Je noc. Asi hodinu jsem se nehnul z místa, protože jsem v sobě hledal toho, kdo to říká. Že to bude monolog mi bylo jasné, pouze jsem nevěděl čí monolog. A pak se mi asi po hodince vynořila představa osmnáctiletého chlapce, který se musí rozhodnout, jak se svým životem v této době naloží. A skrze postavu tohoto chlapce jsem si začal dělat pořádek v sobě. Kniha začala růst. Každou noc jsem napsal asi patnáct stran a vyloupnul se z toho příběh, na jehož konci muselo dojít k rozhodnutí a poslední tři dny psaní jsem byl už velmi napnutý, protože stále mi ještě nebylo jasné, jak se tento chlapec v knize rozhodne, teda jak se vlastně rozhodnu já. (...)

Dopsal jsem, zabalil  originál - v tu dobu jsem psal vše s kopiemi, které jsem různě schovával - a odjel na narozeniny Ivana Klímy. Předal jsem mu knížku a byla to úleva a bylo mi jasno. Takhle začala tedy moje poslední sezóna před emigrací, která ze všech mých sezón byla nejpěknější. Že budu nakonec dotlačen k emigraci mě v té chvíli nenapadlo ani v náznaku."

https://www.databazeknih.cz/knihy/dvorky-plechovka-311654

Mé dětství v socialismu

Plánovala jsem navštívit tour ke knize Mé dětství v socialismu, dokud jsem na FB Lukáše Hejlíka nezjistila, že už skončilo. Patrně dostanu novou šanci za dalších 25 let od něžné revolúcie.

Sama vzhledem k mému datu narození nemám na své panelákové dětství žádné zvláštní vzpomínky, jaké bych nejspíš neměla za jakéhokoliv jiného režimu. Snad jen to sídliště ve výstavbě. 

Tedy kromě jedné milé, úsměvné. Z části za ni děkuji Terez. 

Na podzim roku 1989 jsme obě začaly chodit na základku, do 1.A konkrétně. Ještě nás ta škola ani nestihla začít štvát, když jednoho rána vběhla do třídy paní učitelka, zjevně rozrušená ze zdi rvala zarámovanou fotografii chlápka, co měl být náš prezident (v té době jsem si nebyla jistá jeho jménem; protože jsme doma měli džungarského křečíka Mikeše Jakeše, trochu se mi ti dva pletli) a na její místo pověsila obrázek Václava Havla se slovy: "Ten tady dlouho nebude."

Snad se dožila dnešních dní, kdy lidé sundávají ze zdí portréty Miloše Zemana a Václav Havel se tak několik let po své smrti vrací do úřadů, kanceláří a školních tříd. Jistě by ji to potěšilo.