Máme tu takovou situaci, s tátou dcery. Kupodivu jsem si na blogu doteď moc nestěžovala, možná vůbec, i když v konceptech mám jeden příspěvek o životě s alkoholikem, který se 1000x omluví a po tisící první TO udělá zase a ještě tvrdí, že je všechno vaše chyba.
Člověk, se kterým bohužel mám dítě, je tzv. kvartální alkoholik. I když jeho kvartály jsou mnohem, mnohem (!!!) kratší než čtvrt rok.
Jeho excesivní opilství funguje tak, že nějakou dobu vydrží nepít, pak přijde spoustěč a je jedno kde je, s kým, co má na práci a začne chlastat. Samozřejmě si to pak zpětně nějak omluví. Není to, že by alkohol ovládal jeho, on ovládá alkohol, akorát se mu to asi tak 10x do roka vymkne z ruky, ale to přece neznamená, že by to neměl pod kontrolou. Případně najde jiného viníka: když na Štědrý den na návštěvě u rodiny své partnerky (ne mojí, my spolu pochopitelně dlouho nejsme) nasedl ožralej do auta a jel dál slavit, aby se na zpáteční cestě vyboural a utíkal před policisty, mohly za to Vánoce.
Kvůli tomuhle (máme začátek března a vůbec ne poslednímu excesu) mu podruhé v životě vzali za chlast papíry a čeká na soud. Nebo ho možná už měl, jenom se nepochlubil.
Mimochodem, tady u toho zničil lampu, takové to veřejné osvětlení, tzn. celkově ho ta sranda stála a ještě bude stát hodně komplikací a peněz a proto mi už dvakrát volal, když někde popíjel, aby mi sdělil, že mu budu muset pomoct, že nebude mít na to, aby platil výživné našemu společnému dítěti. Zodpovědný otec, prostě sen.
My jsme spolu reálně byli třeba rok+ a ze začátku nepil, ale brzo přestal mít sílu to skrývat a začalo peklo. Dnes nechápu, jak jsem mohla přežít těhotenství a říkám si, že kdybych včas poznala, jak to je, nikdy bych dceru neměla. Ale po bitvě je každý generál a těžko říct, jak bych se doopravdy rozhodla.
Rodila jsem své první a jediné dítě v 37 letech a je to to nejvíc, co se mi v životě povedlo. Dcera je skvělá. Jenom ten otec... Přesto, že jsem v práci měla kontakt se závislými lidmi, mít někoho takového v soukromém životě mě přivedlo do situací, které jsem si nedokázala ani představit.
BTW tady se mi opět potvrdilo, jak je důležité mít podporu, ideálně rodiny, aby člověk mohl krize dobře zvládnout. Já ji nikdy neměla, takže tohle byl další průser, ze kterýho jsem nezvládla zavčas utéct. A zavčas u alkoholiků a jiných smažek znamená okamžitě! Všechno ostatní je pozdě.
Za dobu, kdy s ním musím tak či onak kooperovat, jsem zkusila kde co, aby pít přestal nebo to aspoň omezil na míru nějaké racionální konzumace. Marně. Protože on sám nechce. (Samozřejmě, v jeho případě dobrat se příčiny, proč je tak rozbitej, znamená vyřešit si zpackané dětství s alkoholičkou a zpackaná dětství jsou velmi bolestivá, to vím. A on je měkkej.)
Zažila jsem i rozhovor:
"Já si jenom skočím na pivko, ale kdybys chtěla, ať tady zůstanu s tebou, tak já pít nemusím...", stojí mezi dveřmi, jednou nohou na chodbě. Velmi výmluvná řeč těla!
"Ale vždyť jsem ti teď snad popáté řekla, ať jsi tady, ať nikam nechodíš..."
"No, ale když mi budeš říkat, ať něco nedělám, tak to tě nemůžu poslechnout. Vždyť víš, že mám takovou povahu," zavřel za sebou dveře a oddusal po schodech.
Šel se ožrat a mohla jsem za to já. Protože jsem mu řekla, ať nepije. Jsem člověk, co hodně spoléhá na logiku, takže takovéhle debaty beze smyslu a bez konce, z těch mi mohl vybouchnout mozek :)
No, o x let později jsme na tom, že dceru mám v péči já, on za ní chodí podle jeho možností a naší domluvy (ozve se tak šest sedm dní v měsíci) a podmínka je, že nebude pít ŽÁDNÝ alkohol, když ji má u sebe.
Bohužel ani to párkrát do roka nevydrží a pak já neplánovaně letím k němu domů, abych od něho - opilého otce odvedla dceru a ona z toho měla co nejméně nepříjemný zážitek.
Máme domluvu, že když pozná, že se mu chce pít, radši ji přivede ke mě a pak ať si klidně vyleje mozek z hlavy, to je už problém jeho a jeho nové rodiny a já si o něm nebudu proto myslet nic špatného, naopak budu ráda, že se v rámci možností zachoval zodpovědně a aspoň tu malou z toho vynechal. No, ani tak to neni schopný 100% dodržet.
Zrovna minulý víkend, po delší době, kdy vydržel střízlivý (tedy pokud já vím), se mi začali ozývat známí, že zrovna potkali na ulici Lukáše, tak se jmenuje, s naší dcerou a že byl dost na plech... Brno je malý město.
Místo aby se omluvil a sypal si popel na hlavu, jeho reakce je útok, asi ve snaze aby si zachoval nějaký pocit důstojnosti a převahy. Je mi teda záhadou, jak on, s tím, co všechno předvádí, si může stále udržovat jakoukoli iluzi důstojnosti, ale lidský mozek je mocný, no...
Takže po 5ti letech najednou odmítl dohodu, kterou spolu o péči o dceru máme a já to budu muset řešit přes OSPOD a soud. Na OSPODu BTW máme složku od noci, kdy přišel opilý ke mě domů (měli jsme dohodu, že mu nechám klíče, ale bude tam jenom střízlivý, přes den aby viděl dcerku, tehdy malinkou a najednou se rozlítly dveře v jednu v noci a mezi futrama ožralý a přednasraný "tatínek") a napadl mě a já si musela na pomoc volat policii.
Jeho závěr? Nikdy mi neodpustí, že jsem ho "udala". To se přece nedělá...
Koukám, že jsem tady - ani nevím jak - poprvé někde veřejně přiznala, že mě Lukáš napadal a je to popravdě úleva. Zároveň bych ráda, aby tohle pro někoho zafungovalo jako varování a třeba se nenechal namotat člověkem bez empatie, který v první řadě myslí vzdycky hlavně na sebe (a v druhé řadě na dceru, ale pravděpodobně jen proto, že se v ní vidí a bůhví jak to bude, až se mu začne stavět na odpor) a k tomu neovládá své nutkání opíjet se.
A teprve teď, po předlouhém úvodu, jsem se dostala k situaci, která mě přivedla do tzv. NÚčka (a to tak, že jsem se sem fakt úplně poprvé přišla vypsat ze své frustrace!).
Zahradní box z LIDLu! A Netflix!
V prosinci jsem si koupila na e-shopu zahradní box na nářadí, abych ho měla na pavlači a mohla do něj schovat věci, co se normálně dávají do sklepa. Sklep totiž nemáme. Stál 999 CZK.
Lukáš, když u nás vyzvedával dceru, si nechával udělat kafe a šel kouřit přede dveře. Sedal si na dětskou židličku. Dokud tam nebyl ten box. To jsem mu ovšem opakovaně vysvětlovala, že je to tenký plast a sedět na tom nemůže. Fakt několikrát. I jsem mu to ukázala: "Hele, to je tenký, to praskne! Ani děcko by to neuneslo."
Někdy začátkem ledna, byla to jeho první návštěva po té štědrovečerní bouračce a on z toho sotva vystřízlivěl, si udělal v naší kuchyni kafe, odešel na pavlač a zazněla rána. Taková praskající. Ano, Lukáš si sedl na můj měsíc starý zahradní box, za litr, na který jsem mu nejmíň pětkrát říkala, ať nesedá.
Tak jsme se tomu zasmáli, že to si teda vydělal: Kromě pokuty, odtahovky, vrakáče, likvidace auta na odpis, zbouraného veřejného osvětlení bude platit ještě box. Ha ha.
Jenže k placení se nemá. Další jeho skvělá vlastnost je podle mě patologická lakomost. On to samozřejmě označuje za racionální finanční politiku. Několikrát jsem mu to připomínala, teď naposledy jsem mu poslala odkaz na LIDL, kde box znovu naskladnili dokonce se slevou, ať to teda objedná. Ignoroval mě. Až jsem na něj zatlačila, napsal, že mi nic nedá. Že ať to beru tak, že peníze za můj box jako pošle jeho mámě, babičce naší dcery, která ji dvakrát týdně po dvou až třech hodinách hlídá. Ano, babička si bere peníze za hlídání vlastní vnučky, domluvila se na tom se svým synem a ten teď - mazaně - vymyslel, že jí to bude platit z mých peněz.
Prý ji dává 1000,- měsíčně na jídlo, které u ní dítě sní, protože babička nemá peníze. A to reálně má pro sebe víc peněz, než zbyde mě.
(A opět, já bych prý měla zohlednit, že babička vnučku hlídá a má s tím výdaje, takže se děcku budou muset zkrouhnout aloše. Co jí nedá na výživném, protože se prostě rozhodl, že si to odečte, pak nahradí hádejte kdo? No já. Ze své výplaty pracovnice v sociálních službách...)
Nedokážu slušně popsat pocity, které to ve mě vyvolává. Jediné co, protože zmlátit ho beztrestně nemůžu, je nepustit ho už nikdy do naší (mojí a dceřiné) domácnosti.
Sdílím s ním můj Netflix. Doufám, že po tomhle mi to nevypnou :)) Jako že já to platím, celý, a on se na to se svou novou rodinou dívá zadarmo. Akorát se to musí občas potvrdit, protože Netflix má podezření.
No, a tak jsem teda v situaci, kdy Lukáš pije a opilej tahá dceru po Brně, když ho u toho vidí lidi, řekne, že chce změnit naši dohodu o péči, protože podle jeho názoru má málo práv. Peníze za kus nábytku, který mi zničil, mi nedá, stejně tak nezaplatí půlku na dceřin letní příměstský tábor, ale klidně mi nechá poslat SMSku, abych mu potvrdila Netflix, na který se dívá za moje peníze.
Chápete to?
Já popravdě moc ne.
Já to tak trochu celý nechápu.
Na základní škole jsme měli paní učitelku, starší, ale velmi atraktivní, temperamentní ženská, učila biologii a chemii, tuším. Ta nám jednou řekla, že kdyby nám měla dát jednu radu do života, tak ať se neseznamujeme v hospodě. Ať si nenajdeme partnera, který pije. Bohužel už si nepamatuju její jméno, ale paní učitelko, kolikrát já jsem si na vás za posledních šest let vzpomněla!
