Zobrazují se příspěvky se štítkemBrno. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBrno. Zobrazit všechny příspěvky

středa 30. července 2025

The Most Wuthering Heights Day Ever (Brno ed.)

 Musím to sem dát, abych se z toho nevyvlíkla. 

Víte, co je The Most Wuthering Heights Day Ever? Ne? Tak čtěte resume od AI (to je btw poprvé, co jsem to k něčemu použila). I AI si myslí, že by se TMWHDE (hezká zkratka <3) měl konat taky v Brně. Podle mě Brno a tahle akce byly doslova stvořený jedno pro druhý! 

A já už tak dlouho přemýšlím o tom, že bych to tady měla uspořádat, když se k tomu bůhvíproč nikdo jinej nemá, že to musím udělat. Nebo se upřemýšlím k smrti.

Takže děkuju moc Scotymu a Kátě, od kterých jsem o tom dozvěděla poprvé. Podruhé už od nikoho, jen od Instagramu. 

A vy čtěte a sledujte hastag #themostwutheringheightsdayever

Potrebuju, aby tam pak taky přišli nějaký lidi... 



neděle 25. května 2025

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.


Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.



<3

pondělí 3. března 2025

LOVE - ISM by Jul (10.)

 


#rustseekers 

Love Music; btw tyhle prodávám na Aukru zrovna... 



... zbytek je mé rodné sídliště. 

sobota 1. února 2025

LOVE - ISM by Jul (6.)

 




Jáno Sedal (aka Žanek Sedalůj z Olteca) zemřel. Velmi smutná zpráva pro velmi mnoho lidí. Odpočívej v pokoji 🥀

HaDivadlo v Alfa pasáži



čtvrtek 23. ledna 2025

Mind Your Mind

 Blue Monday jsme přežili, ale stejně! Pozor na hlavu... Aneb jestli čekáte na znamení, this is it a připomíná nám, že duševní zdraví je důležité a proto buďme na sebe hodní:



#Brno

pátek 26. ledna 2024

Spravedlnost obětem znásilnění

Tresty násilníkům a celkově přístup k obětem je u nás tradičně hrůza. Pravda je, že legislativa dává možnosti, jak trestat přiměřeněji, ale to se neděje. Tady se zkusíme zamyslet, proč českým soudům záleží víc na pachatelích než obětech..

Popravdě jsem tady tu svoji myšlenku vůbec nechtěla rozvíjet, protože je to dost nechutný a sprostý a pak jsem si včera přečetla, že náš milý Krajský soud svůj verdikt médiím vysvětlil tím, že se oběť systematického, několik let trvajícího znásilňování chtěla pomstít (matce?!). A to nemůžeme dovolit, že... Ty vole!

/Proč si neověřili, jak obžalovaný lže o svém spořádaném rodinném životě? Že napadá i matku, opakovaně na něho volali PČR? Zatímco oběť musí dokazovat kde co? Proč české soudy věří víc násilníkům než obětem?/ 

Párkrát jsem slyšela, že když vás někdo napadne, je otázka, jestli se bránit, protože pak je větší šance, že vám ublíží víc nebo vás rovnou zabije. To se tak v devadesátkách říkalo.

Já jsem se potom, co mě přepadli asi potřetí (pokaždé to byl nějaký chlap), rozhodla, že už nebudu oběť nějakých debilů a prostě je zabiju já. V tom afektu v sobě najdu sílu, takovou tu, jak díky ní matka zvedne holýma rukama auto, pod kterým je zaklíněné její dítě a prostě toho hajzla umlátím, ubodám, rozkrájím na sračky. S radostí. Nebo zabije on mě. 

I to je lepší možnost, než přežít další napadení. A to mě nikdy nikdo neznásilnil.

Možná to vypadá, že tohle píšu, protože se to ve skutečnosti stalo a já se stydím to přiznat. Ale fakt ne. O tuhle zkušenost jsem díky Bohu byla ochuzena. A i bez ní jsem se svým PTSD měla co dělat.

Dokážu se ale vcítit. Aspoň tomu sama věřím. Samozřejmě každý prožívá jinak, do hlavy nikomu nevidím. Ale znásilnění. Bože, to je takový hnus. Horší než vražda.

A teď přichází ta vulgární část. Máme soudce, který třeba nemá tu míru empatie. Ale mít aspoň nějakou bych považovala za základ kvalifikace pro jeho funkci. Evidentně je to člověk, který si dokáže do paměti uložit množství dat a v příhodnou chvíli si je zase vybavit. Dost na to, aby vystudoval práva, udělal doktorát... Přesto je to zjevně sociální debil. Osobně znám pár právníků, co moc sociální inteligence nepobrali, nedivila bych se tomu.

Nebo prostě mu to jenom nikdo neřekl, neví to, nedokáže si představit... Zde máme prostor se zamyslet, proč se čeští soudci, policisté (třeba pan policejní prezident a spol) dostatečně nevzdělávají?

No, a teď jo :)) Nás na pajdáku učili, že nejlíp se lidi učí zkušeností. Tak co kdyby panu soudci někdo přes dva roky v kuse, třikrát týdně násilím strkal násadu od smetáku do prdele. A natočil ho při tom a vyhrožoval mu, že to ukáže kolegům a rodině, když se bude bránit. Myslíte, že by to na panu soudci nenechalo žádné následky a že by se nechtěl pomstít? Naopak, přál by příteli se smetákem jen samé štěstí a lásku a radši by se šel zabít, aby mu nepřekážel v dalším životě?

Záměrně vynechávám z toho případu (všichni víme, který myslím) znalce, který se nechal slyšet, že v posudku nenapsal, co soud tvrdí, že napsal. A já ty posudky nečetla, takže budu jako věřit, že ho jen špatně citovali.

Když se na vás někdo dopustí násilí, které vás tak hluboko raní a naprosto vás zlomí, zničí vaší důvěru v život, ve svět, v lidi, je pomsta jedna z mála věcí, která by vám mohla vrátit kousek duše zpátky. 

A BTW ten útočník to udělá prostě proto, že může. Jen tak. Se mu chce. Má nad vámi moc, obvykle fyzickou převahu. Nechce se mu ovládat, protože pohodlnější je ulevit si. Nedopustí se té hrůzy omylem, v sebeobraně nebo z nedbalosti. Tam by se dala pomsta prominout.

Aby se obětí nemusely mstít, máme tu soudy. Teda my nemáme. Soudy jako by schválně oběti hnaly do situace, kdy se pomsta zdá jako celkem rozumné východisko. 

Já, jestli se ještě něco takového stane, buď půjdu sedět za nepřiměřenou obranu, nebo budu mrtvá. Ale kdyby někdo ublížil dceři a od soudu odešel s trestem dva tři roky nebo snad podmínkou a ona pár desítkami tisíc odškodného, zaplatím za ty peníze dva tři sígry středního formátu, kteří pachateli opakovaně a názorně ukážou, jaký je to přesně pocit, být znásilněný. Na nic lepšího by stejně nestačily. 

Opravdu je tohle to, co česká vláda, justice, policie chce? Všechno ukazuje na to, že ano... 


úterý 4. dubna 2023

Další žalozpěv na Českou poštu

Tak jo, je to tady. Česká pošta! Normálně jsem skoro čtvrt roku sbírala sílu, abych to mohla napsat a nakonec mě nakoplo až, jak se teď řeší rušení některých poboček. Ale už v průběhu této mé poštovní odyssey jsem si psala do mobilu poznámky, protože mi bylo jasný, že tohle bych si v životě nezvládla zapamatovat.

Nechávám si posílat rodičovský příspěvek složenkou. Je to služba, kterou Česká pošta nabízí, Úřad práce nemá problém a já jsem tyhle peníze nechtěla na účet, takže jsem zvolila prostě složenku. Děkuji za pochopení a nashledanou.

Na poště na Mojmírově náměstí (Brno 12) opakovaně narážím na paní za přepážkou, kde zároveň řeší něco kolem Poštovní spořitelny, která se ale rozhodla, že mě v mých 40 letech bude vychovávat a místo, aby mi složenku prostě vyplatila, se dost nepříjemně vyptává:

"A proč si pro to chodíte sem?"

"Jak to myslíte?"

"Proč vám to chodí složenkou?"

"Protože jsem si to tak nastavila."

"To si ale můžete změnit, na účet je to rychlejší."

"Já to nechci na účet."

"A proč?!"

Když jsem o tom na sezení vyprávěla psycholožce, divila se, proč jsem ji neposlala do prdele: 

"A co její po tom, jestli máte učet?!"

Ano, já na terapii mluvím nejen o rodičích, ale už i Česká pošta je téma! Poslat někam starší ženskou, co na mě nastoupí s takovou dikcí jako tady paní, neumím. Ale jestli na ni ještě někdy narazím, asi jí odpovím, že tu složenku tam mám nastavenou schválně, jako laskavost pro ně. Protože složenky v nějaké podobě pošta posílá sem a tam možná už od dob Marie Terezie a chápu, staletí jsou málo na to takovou operaci zvládnout, tak jim dávám možnost to ještě trošičku potrénovat. Zjevně jim to dodnes moc dobře nejde.

(Samozřejmě jsem zvážila i možnost, že se mi snaží nabídnout účet u nich, ale ne. Ona mi nic nenabízí, ona mi vytýká a účet u čehokoliv poštovního bych si po mnoha zkušenostech s ČP založila jedině, kdybych chtěla samu sebe nasrat.)

V minulosti jsem složenku měla ve schránce v rozmezí od 9. do 14. dne v měsíci. Jednou snad už šestého.  Letos v lednu to díky víkendu vycházelo tak, že mi měla přijít nejpozději do pátku 13. M.a.x.i.m.á.l.n.ě. v pondělí. Nepřišla. Ani v pondělí, ani v úterý. Ptala jsem se sestřenice, té přišel rodičák před víc jak týdnem, skoro dvěma. Ona se ptala svých kamarádek. Všechny rodičák dostaly dávno, na účet i složenkou. Ptala jsem se na internetu. Všichni v okolí to stejné. Já furt nic.

Začala jsem přemýšlet, jestli mi náhodou „mateřská dovolená„ neskončila. Byl leden, dceři tři roky na začátku února, tak třeba už nic nedostanu. Nepamatovala jsem si přesně, jak jsem si to v zimě 2020 nastavila. Volala jsem na Úřad práce, abych to ověřila. Nedovolala jsem se ani na pátý pokus, napsala jsem mail. Přišla odpověď a ve stejnou dobu mi zvedli telefon. Tak jsem se od dvou různých úřednic nezávisle na sobě dozvěděla, že rodičovský příspěvek budu dostávat další 3 měsíce (uff!) a opravdu je divné, že složenku ještě nemám, protože úřad platbu poslal 6. 1., splatnost složenky byla 10. 1.  a je potřeba, abych se dostavila na pracoviště SSP a nechala si vytisknout podací znaky, na základě kterých mi pošta příspěvek vyplatí. 

Zde si všimněte, že ani jedna úřednice ani v jednom mailu nebo telefonátu nezmínila, že se to dá vyřídit online, přes datovku, eObčana nebo s elektronickým podpisem. Osobně, v úředních hodinách, vytisknout na papír. (Já jsem s tím v pohodě, jenom že teď z internetu pro mě překvapivě často zaznívá, že poštu přece nikdo nepotřebuje, i nejstarší nebo znevýhodnění lidé mají mít datové schránky a účty a mají klid, všechno se prý dá rychle a pohodlně vyřešit přes internet...)

Pro mě to bylo ideální řešení. Hned další den zaběhnu na ÚP, dají mi podací znaky, cestou se stavím na hlavní poštu a ještě to stihnu do sámošky... Předem vím, že někteří tohle nepochopí, ale my s dcerou z rodičovského příspěvku žijeme. Z toho, z alimentů a podle hlídání nějakého mého přivýdělku. Každopádně to vychází skoro přesně, spíš lehce do mínusu. Takže v momentě, kdy mi měla přijít poukázka na další peníze, jsem měla u sebe 50,- cash, na účtu nic a potřebovala jsem koupit jídlo. 

Na Polní jsem se zastavila na Informacích pro lidi na rodičáku, paní mě mile poslala do konkrétních dveří za konkrétní vedoucí. Tam jsem zaklepala a vedoucí mě hned mezi futrama taky poslala, ale do hajzlu.

"Já vám nepomůžu, proč jdete za mnou???" doslova tohle byla první věta, kterou mi řekla místo pozdravu. Od tohoto momentu jsem v celé situaci čula zápletku, tak jsem si začala dělat poznámky do mobilu, proto ji můžu citovat.

"Nepřišla mi doteď složenka s rodičovským příšpěvkem ..."

"No to ale musíte napřed dolů na informace!"

"Od tam jdu a poslali mě za vámi..."

"Kdo vás sem poslal?!!"

"Ta hodná paní, co sedí na informacích, zrovna teď..."

"No to je výborný, já na to nemám ale vůbec čas. Dejte mi občanku!"

Jako v tu chvíli tam měli strašně moc lidí, strašně. A taky jsme Češi, žijem tady celej život, my jsme přece zvyklý, že nás kde kdo jebe jak malý dečka, bez důvodu. Navíc když paní vedoucí pochopila, že jsem ji nepřišla zbytečně rušit, začala se chovat jako člověk, byla první, kdo mi konkrétně pomohl a na odchodu mi dokonce odpověděla na pozdrav. Trochu vypadala, že ji ten nešťastný začátek konverzace mrzí, ale zase aby se omluvila, to ne, chraň bůh, jsme přece Češi...

Tolik na její obranu. Na druhou stranu, kdybych na tom nebyla tak dobře, jako teď jsem, kdybych na ni takhle narazila řekněme před 10ti lety, možná bych z takové srážky skončila na krizovým centru.

S podacími údaji jsem šla na poštu na Hlavním nádraží, vystála si frontu u poštovních poukázek, odtam mě poslali k reklamacím, vystála jsem si druhou frontu a paní u přepážky mi mile vysvětlila, že mi nic nedá: "Aha, aha, no to já vám ale nemůžu vyplatit... Zkuste to na vaší spádové poště, to asi spíš tam..."

"Takže mám jít na poštu Brno 12, na Mojmírovo náměstí?"

"No, ano... vidíte, tady to máte napsané."

Na Mojmírově náměstí mi vyvolávací systém, co čert nechtěl, vylosoval paní Přívětivou. Slušně jsem pozdravila, vysvětlila situaci, podala jí přes stůl arch s podacími znaky: "No ale to mi tady nevyplácíme!"

"Mně nezávisle na sobě několik pracovnic ÚP řeklo, že ano. Jejich vedoucí mi dala tenhle papír s tím, že na jeho základě mi příspěvek vyplatíte. Vaše kolegyně na Hlavní poště mě poslala sem..."

"Jo? A proč vás posílá sem, proč vám to teda nevyplatí ona?!"

"Ona říkala, že proto, že nejsou moje spádová pošta..."

"My s tím ale nemáme nic společnýho."

"A co mám teda dál dělat?"

"No to já nevím. Jako my tohleto vůbec neděláme. My vám ani nedoručujeme."

"Jak nedoručujete, vždyť podle adresy spadáme pod vás."

"No ale doručovací středisko my nejsme!"

"A řeknete mi kdo to doručuje?"

"No Lesná."

"Takže mám jet na poštu na Lesnou?"

"No tak asi to zkuste tam, no."

A tak jsem vyrazila na Lesnou. V tuhle chvíli jsem čistě výplatou mého rodičovského příspěvku strávila 4 dny a 6 hodin a připomínám, že jde o standardní službu, kterou ČP i ÚP běžně nabízí jako možnost, jak si nechat zasílat sociální dávky. 


Pobočka ČP na Lesné je docela špatně přístupná, i když to teoreticky není daleko, prakticky jsem se tam dostávala hodinu a musela jsem se orientovat podle navigace v mobilu. Ani navigace ovšem netušila, že nemám chodit na pobočku pošty, ale na depo na druhé straně sídliště. Ale to už trochu předbíhám.

Hlásila jsem se rovnou na reklamace, zde jsem ovšem byla čtvrtá v řadě. Na Lesné zjevně hodně a rádi reklamují. Když jsem se zaposlouchala do rozhovorů pracovnice a klientů přede mnou, pochopila jsem, že tady musí lidi zaměstnancům pošty vysvětlovat, jak mají dělat svoji práci, ti jim oponují, že to dělat nebudou, klienti jim musí citovat z webu české pošty nebo přímo z úplného znění zákona, pak teda se zvednou ze židle a jdou se zeptat nadřízené, co s tím a ta řekne, že neví.

Já jsem přišla na řadu, opět slušně pozdravila, podala jsem úřednici papír s podacími znaky a při tom jsem ji už už začala vysvětlovat, co se stalo. Předběhla mě, když na mě vypálila: "A co já s tím?!" Doslova, bez pozdravu, takhle. A co já s tím?! Kam ČP na ty zaměstnance chodí? Do ZOO?

Proběhlo něco velmi obdobného jako na Mojmíráku, tentokrát jsem si ale nechala zavolat i vedoucí plus jsem se tam rozbrečela. Výsledek byl, že jsem šla hledat Řídící depo Brno 73. Prý to mám zkusit tam. Bránila jsem se, že ten den jsem už zkusila dost, ale nepomohlo.

Po cestě jsem si uvědomila, že s takovou nestihnu vyzvednout dceru ze školičky, zavolala jsem skoro_tchýni a poprosila ji, aby to udělala za mě a rovnou jestli by mi nepůjčila peníze na jídlo.

Přišla jsem k depu, sídlí tam z boku v tzv. OC Okružní. Celé dveře mají polepené zákazy vstupu a cedulemi o tom, že tam není balíkovna, opravdu ne, ta je za rohem, tady ne, všichni běžte pryč. U dveří jsou zvonky, nepopsané. Na skle nalepené telefonní číslo, kam máte volat, když nikdo neotvírá a na tom čísle se nikomu nedovoláte ani na 11. pokus. Zkoušela jsem to. Prostě takový ten styl, co vás má odradit a odehnat.

Na chodbě se svítilo, v kanceláři, kam jsem viděla oknem, se taky svítilo, byl zapnutý počítač a na stole ležela rozbalená svačina. Dvacet minut nikdo nepřišel ani otevřít, ani nevzal mobil. 

Měla jsem hlad, odskočila jsem si do LIDLu. Chtěla jsem si koupit tři jakési fancy rohlíky, jediné jídlo za den, ale ve frontě u pokladny jsem si uvědomila, že mám peníze jen na dva. Tak jsem ten jeden narvala do police mezi Lentilky, tužkové baterie a kondomy a trochu mi zvedlo náladu, že jsem se vyhla trapasu, kdy by mi při placení chyběly 3 CZK. TVL!

Vrátila jsem se ke vchodu do poštovního depa, kde se mezitím nic nezměnilo. Čekala jsem dalších 35 minut (to jsem si taky napsala), zbytečně zvonila, zbytečně volala a rozhodla jsem se vrátit na Mojmírovo náměstí. Protože tohle přece není možný.

Cestou jsem si na internetu ověřila, že pošta opravdu ztracenou složenku může vyplatit na základě podacích znaků. Potvrdila mi to i skoro_tchýně a jedna kamarádka, z vlastní zkušenosti. 

Tentokrát ke mě byl vyvolávací systém milostivý a poslal mě k mladé úřednici. Která nevěděla, co se mnou má dělat. Řekla, že asi může zavolat někoho, kdo by to vědět mohl. Asi. Pochopila jsem, že tím nevyjadřuje nejistotu ohledně přivolání nadřízené, ale pochybnosti, zda ta bude aspoň něco vědět.

Přišla starší blondýna, s profesionálním, takovým tím blahosklonným úsměvem a jednala se mnou úplně stejně jako všichni zaměstnanci pošty ten den. Detailně jsem jí vysvětlila situaci, několikrát to zopakovala, ukázala maily od ÚP, přesvědčovala jsem ji, prosila, žebrala. Ona mi řekla, že mám ještě počkat. Složenka není po splatnosti dlouho, třeba to ještě tisknou... A kdyby mi to vyplatila na základě podacích znaků, tak já dostanu složenku později a vyberu si ty peníze podruhé a co pak s tím?

"Za prvé, to bych v životě neudělala a za druhé tu složenku snad pak stornujete?!"

"No to ne, to je moc složité... To my nemůžeme."

"A jak dlouho mám čekat?"

"No jestli se ta složenka opravdu ztratila, tak se peníze vrátí ÚP a oni to pošlou znovu..."

"To nemyslíte vážně, vždyť to by trvalo třeba měsíc! My z těch peněz žijeme! OK, dejte mi teda písemně to, co jste mi tady teď řekla, já s tím půjdu zpátky na pracák..." kapitulovala jsem, protože to fakt nešlo.

"My žádná písemná potvrzení nedáváme."

Pak jsem jí ještě chvilku vysvětlovala, že přes dva týdny u sebe mají moje peníze a já je potřebuju, takže jsem dostala na cestu domů do ruky papírek s dvěma čísly na vedoucího Řídícího depa Brno 73, že abych to zkusila. Asi. Možná. Třeba něco. 

U vedlejší přepážky se mladý pár vášnivě dožadoval na úřednici, aby jim sdělila, kde je jejich složenka s "mateřskou". Good luck guys! 

Doma jsem vzala telefon a začala volat na depo. První číslo hlásilo, že neexistuje, na druhém nikdo neodpovídal,  ani když jsem to nechala vytáčet a zvonit prakticky hodinu v kuse. V mezičase jsem napsala na ÚP mail o tom, že pošta tvrdí, že na základě podacích znaků nic nevyplácí. Obratem mi přišla odpověď, že pošta lže.


Zvedla jsem se, že půjdu vyzvednout dceru k babičce (a taky si půjčit peníze, abych si mohla koupit ještě aspoň třetí rohlík), cestou jsem ten den počtvrté nakoukla do schránky a složenka byla tam. Doručili mi ji dva týdny od momentu, kdy od úřadu dostali platbu, desátý den od splatnosti, o osm dní později než minulý měsíc. Což je pro člověka v mojí finanční situací komplikace, protože já bez jídla vydržím mnohem kratší dobu a na dceři bych to nerada zkoušela. Večer, mezi 16: 45 a 17:45 se mi zhmotnila ve schránce.

Okamžitě jsem ji běžela vybrat, s pocitem, že se mi to asi celý zdálo nebo jsem propadla králičí norou v protisměru. 

A teď si představte, že by třeba ČP poštovní poukázky vůbec nenabízela, když to neumí? Nebo by místo papírových chodily SMS, něco jako eRecept, nebo by třeba složenky fakt tiskli na tiskárně místo toho, aby je malovali ručně (Santovi skřítci, barvama z jednorožčích bobků a štětcem z jednorožčí hřívy, co drží nožičkama, protože nemají ručičky); tisk něčeho takového nemůže trvat tři týdny i dýl, jak tvrdí paní vedoucí na Brně 12. Nebo třeba - pokud teda složenky chtějí mermomocí dělat, dokonce papírové a používají tiskárny a stejně to nestíhají - tak co takhle se vysrat na spolupráce se zahraničím a soustředit se na tohle. Nabrat třeba víc zaměstnanců. Místo nového systému hodnocení služeb klienty za 40.000.000. A líp je proškolit. Představte si, kdyby byla třeba aspoň vedoucí pobočky schopná se podívat do systému a říct, že mi složenku nikdo nevytáhl ze schránky, že od nich ještě neodešla! Místo, aby mě poslala kamkoliv jinam, hlavně aby nemusela nic řešit. Pětkrát. 

Tohle není můj první takový příspěvek na Českou poštu, mám tu ještě něco o balíčkách a reklamaci dopisu ze zahraničí. A to jsou jenom ty největší fuck-upy. 

IMHO pošta vychcaně osciluje mezi jakýmsi státním podnikem, její existenci částečně dotujeme z daní, takže je to jako by služba (ale jenom jako) a komerční společností. Když se jí to hodí, tak jde o byznys a např. tím argumentují při rušení poboček, které vybrali absolutně bez znalosti místních poměrů, bez konzultace s místními institucemi, čistě na základě ziskovosti, vytíženosti apod. Ale když mají dostat peníze od státu, tak je to služba, kterou stát musí doplácet, protože co by bez ní lidi dělali... Zjevně se poštovní firemní kultura podepisuje na zaměstnancích, buď jsou vyhořelí, nebo dementi. Nebo vyhořelí dementi. Kdyby takhle fungovala nějaká soukromá firma, nevěřím, že by přežila. A v tom všem jsou ještě někteří zaměstnanci, kteří za špatných podmínek dělají fakt, co můžou. Čest výjimkám, ale bohužel to nezachrání. Někteří lidé se domnívají, že by teď ČP neměli reorganizovat ti, co ji přivedli do takového stavu. A možná by bylo nejlepší to celý zrušit a začít znovu a jinak.

A teď pointa, která právě vykresluje tu poštovní kulturu. Po přečtení mého komentáře u zprávy o Singapuru, co jsem tu postla screenshot, se mi ozvala do Messengeru pracovnice pošty, která byla tak hodná, že mi vysvětlila, že příště, až se něco podobného zase stane, mám na pobočce říct, že jsem složenku dostala, ale sežral ji pes. Třeba. Prostě že vím, kde je, ale je zničená. A oni vystaví novou nebo mi to vyplatí, a teď se podržte NA ZÁKLADĚ PODACÍCH ZNAKŮ. Protože pošta samozřejmě - v rozporu s tím, co mi tvrdilo několik zaměstnanců a vedoucích brněnských poboček v jednom dni - na základě podacích znaků tohle udělat může. Jenom to nedělají rádi. Prostě se jim nechce nebo co.

A já jako tady ten styl komunikace a přístupu ke klientům, kteří tu společnost platí, hned dvakrát, nepochopím. Je to jako bych se vrátila o 50 let do minulosti.

středa 22. dubna 2020

#ČeskoNosíRoušky

@časopisRespekt


Máti umí šít a šila hlavně asi na nás se sestrou, když jsme byly děti. Šicí stroj pro mě byl stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako sporák nebo pračka. V dětství jsem se s ním opatrně učila zacházet, navlíkat nitě, ušít velmi jednoduché věci, třeba látkové pytlíky na vánoční dárky pro kamarády. Bohužel jsem to moc daleko nedotáhla. V podstatě nikam. Před pár měsíci jsem dostala starší šicí stroj (být to auto, je na veteránských značkách). Myslela jsem si, že teď, když budu na tzv. mateřské, mohla bych se doopravdy naučit s ním zacházet a šít a přešívat pro sebe oblečení. Ale až výzvy k nošení roušek mě donutily vytáhnout ho ze sklepa. Na fotkách jsou první dvě, co jsem pro nás ušila. První dvě věci, co jsem ušila po asi pětadvaceti letech. Zjistila jsem, že mě to baví, tak snad budu mít čas pokračovat. K šití roušek se včera přidal i přítel. Zatím máme hlavně radost, že drží pohromadě. K vymýšlení speciálního designu jsme tedy ještě nedozráli. Jen se nám zrovna včera podařilo ohnout jehlu a musíme na bojovou výpravu do galanterie. A vyzvednout zakladač šikmého proužku, které teď lidi tisknou na 3D tiskárnách. Přemek Podlaha by z nás všech měl radost. • Autor: Barbora Sofková




Nicméně to není úplně aktuální, fotogalerie vznikla před pár týdny a od té doby nadšení některých z nás dost polevilo. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu svědky, není divu. Aktuálně teď, ve středu dvacátého druhého se řeší kadeřníci a zavřené hranice. Aspoň o tohle se vláda a krizový štáb momentálně hádá na Twitteru. Zatím jsem z toho vyrozuměla, že sice můžu navštívit máti (i ona mě), obzvlášť, když u toho budeme jen my dvě, ale sahat na vlasy mi nesmí. Protože je kadeřnice. Kdyby kadeřnice nebyla, klidně by mohla. Takhle mi bude muset odrosty nabarvit můj kluk. A vlastně kdokoliv. Jen ne kadeřník, nebo kadeřnice. Zkrátka každý, kdo to neumí.

Ad cestování) dlouho mám problém s lidmi, co zavřené hranice obhajují slovy, že “u nás je přece taky hezky, tak nebuďme sobci”. Mám v cizině podstatnou část rodiny, kterou nemůžu vidět. A oni nemůžou videt nás. Podle nejhoršího scénáře by mohlo trvat dva roky, než by moje dcera potkala svoji tetu a sestřenici. K čemu je mi u toho kurva dobrý, že je tady taky moc pěkně? Lidi, co si nedokáží predstavit, že se cestuje i  jinak, než do Chorvatska na dovolenou, jsem si zařadila do škatulky “dementi s nedostatkem fantazie” a IMHO by měli spíš mlčet, než na internetu rozšafně rozdávat bodré rady do života ostatním. No, a hádejte, co jsem zrovinka před chvíli četla na Twitteru Martina Veselovského?


P.S.: Kdyby tu opravdu byla karanténa, tak OK. Ale když se všichni ti nesobečtí dobráci klidně schází v Tescu nebo LIDLU?


neděle 27. května 2018

Naše násilí, vaše násilí

Tak je Slušných lidí zase jednou všude plno. Což asi chtěli. Do včerejška jsem vůbec netušila, že se i v tomhle případě angažují (i když oni asi strkaj rypáky do všeho). V posledních týdnech jsem viděla „jen“ stoupence různých církví promlovajících k brňanům, proti hře, o které by nebýt toho většina z nás vůbec nevěděla. Plíživá islamizace, genderová amoralizace, kradení dětí, dvaceti čtyř denní hladovka, pět dní bez vody, satanismus, vyhrožování peklem etc. Chvílemi ti lidé mluvili i o lásce k Bohu a Ježíši a o lásce Ježíše k lidem, ale jinak to byl dost smutný pohled. A poslech. Samý přebujelý ega, nenávist, zlost. Měli by si zopakovat, za co že se to podle nich teda do pekla chodí… 

Včera tady ti ztělesnění láskové k bližním jejich dělali kravál před Provázkem a mj. někteří i nadávali příchozím divákům. Z politického záhrobí kdesi v Útěchově vylezl Miroslav Sládek, prý proti hře protestovali jeho přívrženci. Mě to spíš připadalo, že na Zelňáku byly tři hloučky a každej z nich si jel to svoje (a každej úplně něco jinýho). 

Tiše a nenápadně, lehce v pozadí postávali Slušní lidé, všichni v tričkách laskavé bledě modré s bílým logem jejich hnutí na prsou. To mě mohlo napadnout, že takhle na sebe neupozorňovat není jejich styl. Že to asi nebude všechno… Pozitivní je, že se taky jednou dostali do divadla. Pomodlili se. Ty divný trika bych jim odpustila, dneska už se to tak nebere. Pomalu už ani do národního nemusíš v šólně. Blbý ale bylo, že si spletli strany a místo do hlediště vylezli na jeviště.





iDnes.cz - a jinak, no coment ;))

neděle 6. května 2018

Kamenka vs. Brno - střed

Na Kamence bydlím tři roky, v podnájmu a nemám tu trvalé bydliště. 

Že se chystá stěhování lidí z ubytovny z nějaké Šámalovy do objektu bývalé LDN tady na kopci, a že je to zase jedno z těch velkých témat, co se skoro v pravidelných intervalech v souvislosti s Kamenkou objevují, jsem zjistila na FB profilu Martina Freunda. Že probíhá nějaká kampaň proti, že jsou toho plné noviny, že po Kamence obchází přízrak Straky, který mámí z lidí podpisi na petici, že se chystá setkání na zahrádce Duck baru, kde by nasraným obyvatelům kolonie ukázali i jiný pohled, ...

Snažit se zpětně zrekonstruovat, co všechno se člověk mohl v souvislosti s touto aférou dočíst a doslechnout, je předem ztracený boj. 
Mě zaujala Petice za zachování genia loci na Červeném kopci a v Kamenné čtvrti, na nástěnce naproti Ducku. Resp. jen podpisový arch, text petice se měl nacházet na první straně, kterou asi někdo někam odnesl. Chyběla dost dlouho. No, nepodepiště papír za zachování genia loci tak hezkého místa jako je Kamenka! Hlavně když si nemůžete přečíst, že to vůbec není petice za něco, ale proti nečemu úplně jinýmu. Mimochodem, prý ji podepsalo už na 1000 lidí (a my tady máme mít 700 obyvatel). Já ji nepodepsala, ale možná řada takových náplav, jako jsem já, ano. Plus lidi z okolí, lidi, co sem rádi chodí na procházky a nejspíš taky hodně lidí, kteří s tím nemaj vůbec nic společnýho. 

Pan Straka prý s místníma měnil podpisy za panáky Diplomatica a piva. Smutně musím konstatovat, že mě nikdo nic nenabízel. Ale jednou jsem viděla muže v černém, takovej typ trochu jak svědek Jehovův to byl, jak na ulici oslovuje sousedy, aby podepsali. Zrovna v tu chvíli ho všichni víceméně slušně poslali do prdele.

Taky prý Brno-střed mělo dostat za přijetí jistého množství obyvatel zrušené nelegální ubytovny 50 milionu Kč. (Od koho?) Měnil se počet budoucích přištěhovalců, složení skupiny, typ i síla apokalyptických vizí budoucnosti celé oblasti. 

Objevil se roztomilý názor, že je blbé, že zrovna obyvatelé nouzové kolonie (tzn.chudinské čtvrti) mají něco proti nastěhování pár chudáků, kteří by jinak jisto jistě skončili na ulici, včetně dětí. Sázelo se na volnomyšlenkářskou náturu a laskavost původních obyvatel kolonie a jejich potomků. Tak za prvé) lidi, co pamatují počátky Skaly jsou nejspíš už dávno mrtví, další z těch tzv. původních obyvatel sorry ale často jsou staří protivní dědci, kteří se courají po Kamenné čtvrti a u toho si mumlají pod fousy, že cigáni neklepou a kradou. Za druhé) to nemá, za druhé prostě zbyli ti potomci...

FB statusy Martina Freunda pro mě ze začátku byly skvělým zdrojem informací, časem se to ale změnilo, protože od určitého bodu už mi přišlo, že vlastně jen buď brečí nebo zvrací nad tím, jací jsou na Kamence rasisti. Nemohla jsem se ubránit, abych si to nebrala aspoň trochu osobně. Pod jedním z jeho příspěvků jsem se ptala, jaký bude mít ubytování režim. S tím, jak tu někteří byli přednasraní, jsem se bála, aby pak někdo na ulici neviděl cikánský děcko hodit papírek od bonbónu na zem a nebyl z toho konflikt. Bude tu někdo, kdo by pomohl zprostředkovat kontakt mezi starými a novými sousedy dřív, než si vjedou do vlasů? Myslím, že mi doteď neodpověděl.

Kamarád, který byl minulý týden pár hodin nahoře U Dědka a překvapilo ho, jak moc jsou všichni naštvaní a prakticky neřeší nic jiného, to shrnul: To je jak s uložištěm jadernýho odpadu. Všichni ví, že je to nutný, ale nikdo to nechce za barákem.

Velmi podstatné mi přijde prohlášení z FB profilu Kamenka:
"Dne 2. 5. 2018 na zastupitelstvu Brna-střed vystoupila skupina občanů k tématu stěhování ubytovny Šámalova. Z reakce některých politiků se zdá, že tyto občany zařadili do skupiny "všichni obyvatelé Kamenky", respektive reprezentanti Kamenky, a přidělili jim nálepku hnědé barvy. Rádi bychom uvedli, že se jedná o soukromou aktivitu těchto lidí a rozhodně se nejedná o všechny občany Kamenky, ani nějaký prodiskutovaný konsensus. V Kamence neexistuje oficiální struktura, a proto ani názor jednotlivců nemůže být vykládán jako názor všech obyvatel (navíc, mnohdy se jedná o obyvatele vedlejších ulic)..."
Jestli to někoho ještě zajímá, přečtěte si to celé, včetně diskuse.

Oni totiž ti démoni ze Šámalky už několikátý den v LDN bydlí. A vypadá to, že genius loci je spokojenej. Psala jsem Martinu Freudovi, jestli nepotřebují pomoct. Místní si chodí (nebo budou chodit) nahoru hrát s dětma, takže se přidám a pak tady třeba napíšu, jak to bylo hrozný a všem nám to zničilo životy ;) Do té doby Bůh s náma a ať je to soužití ku prospěchu všem.



pátek 2. března 2018

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.



Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.

pondělí 13. listopadu 2017

5 let Yoga Lokah

Mé momentálně už delší dobu nejoblíbenější studio slaví páté narozeniny. Při té příležitosti vyzvali žáky, aby zveřejnili své příběhy o tom, co pro ně Yoga Lokah znamená.

Když nepočítám své pokusy s jógou (a zjevně jí inspirovaným tělesným cvičením) v různých ozdravovnách, léčebnách a lázních - naposledy ve Františkových lázních, kde jsem při hodině pravidelně usínala a stejně jsem si to náramně užila - začala jsem jógou trávit nějak víc času před asi čtyřmi lety. To jsem chodila do studia Mandala na Opletalove a bohužel v tom nemůžu pokračovat dodnes. Tehdy jsem pracovala odpoledne až v noci a týden jsem zahajovala v pondělí v šest nebo sedm ráno právě na lekci jógy pro začátečníky. Tím se dostávám k nejdůležitějšímu bodu tohoto blogu: Pro mě dosti překvapivě jsem se tak začala vyloženě těšit na pondělní rána (posledních asi dvacet let jsem se totiž dokázala těšit na máloco), jóga - i když větší kopyto než jsem já aby pohledal - pro mě totiž představovala po strašně dlouhé době první zdroj opravdu příjemných tělesných pocitů.

Myslím, že pohyb obecně při depresi pomáhá. Ale nic se nemá lámat přes koleno. Kdybych se dokázala přemluvit jít cvičit dřív (třeba o deset let), mohla jsem tak urychlit svoji léčbu. Možná. Nebo to přišlo v pravou chvíli, jak to bylo. Každopádně, byl to tak trochu zázrak. (Představte si, že se po šestnácti a víc letech, kdy se chcete zahrabat pod zem a tam v tichosti zdechnout, najednou začnete cítit dobře ve svém vlastním těle.)

Čímž vůbec nikoho nenutím, jenom říkám. Za úvahu to rozhodně stojí.

Jestli máte strach, že je jóga krkolomná, protože jste viděli někde něco v televizi nebo na youtube, berte v potaz, že já jsem se za celý život nenaučila udělat kotrmelec vzad, protože nepřenesu zadek přes hlavu, nedotknu se rukama země, leda bych si k tomu dřepla, dokonce mi dělá i problém sedět s rovnými zády a nataženýma nohama a nic z toho mi při lekcích jógy nepřekáží. Stejně jsem od sebe nikdy nečekala, že u toho budu vypadat jak Christy Turlington. Dělám pokroky svým velmi pomalým tempem a do hodin pro začátečníky možná budu chodit nadosmrti. Momentálně mě nejvíc láká Jin jóga, asi že se u ní málo hýbe a hodně leží.

Yoga Lokah je studio, které vlastně teď navštěvuju jako jediné, ovšem velmi sporadicky. (Buď nemám peníze, nebo víc pracuju, mám peníze a nemám čas nebo energii.) Proto nemám tu drzost psát tuhle svoji zkušenost k nim do události. Ale inspirovali mě k tomu, abych se podělila o to, co v mém životě znamená jóga.

Kamarádka tuhle prohlásila, že dneska kdo neví, co se sebou, cvičí jógu. Ono taky pokud nevíte, co se sebou, nebo s čímkoliv jiným, cvičení jógy je imho zdaleka to nejlepší, co můžete dělat.

středa 24. srpna 2016

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

Šmarjá, mě se do té druhé části tak nechce, že už ani nevím, co jsem tím chtěla říct... jo, už vím.

2. část

Jestli mi něco přijde trapnější než jízda MHD na černo (byť to sama občas dělám), je to debilní dohadování s revizorem. Ano, brněnská hromadná doprava stojí za hovno, jezdí si jak chce a je drahá, ale pořád je to obchod. Oni nás vozí - my, pasažéři, platíme. Někdy. Není to veřejná služba, zdarma a pro všechny. Nechat se chytit bez jízdenky je proto pro mě stejný pocit, jako by mě sekuriťák v sámošce čapl s kradenou šiškou hnusnýho salámu pod mikinou. Tak nějak si to představuju, protože to druhý se mi nikdy nestalo. Chraňbůh taky. Takže sama tohle nedělám, ale slyšela jsem (často poslouchám cizí rozhovory i jinde, než v MHD a nestydím se za to) už ledacos. Naposledy třeba asi pětadvacetiletýho frajera vytýkat padesátileté revizorce, že si radši nenašla nějaké užitečnější povolání. Paní k němu byla velmi milá a neposlala ho do piče, ani když si to setsakra zasloužil. 

I když to možná vypadá opačně, nadšená ale z revizorů taky nejsem. Akorát já se jim to snažím osladit jinak. Kdybych měla jmenovat nějakou svoji superschopnost, bylo by to umění dojmout revizi jízdenek k slzám. Třeba ten poslední, kluk, co mě chytil cestou na sraz vojenské techniky, než se mnou vyřídil všechny formality, vypadal, že by nejradši zahodil odznak a jel taky do Jedovnic. Revizor, co mě chytil před tím, se mi omluvil. Dvakrát. Jsem k nim tak milá a zdvořilá (vidíš, komu jsi teď zkomplikoval život, ty hajzle?), až je jim líto, že mě vůbec kontrolovali. Koukaj' na mě, jako by pokutu, co kvůli nim musím platit, nejradši vzali na sebe a ještě mi dali něco navíc za utrpěnou psychickou újmu. Párkrát mě dokonce nechali jít jen tak!

No ale ve finále je to samozřejmě k ničemu. Lepší je koupit si šalinkartu, nebo chodit pěšky.

I když pěší chůze taky není samospásná. Takhle jsem dopadla, když jsem posledně šla z města domů pěšky: 

"Věčná škoda, že jsem se nepraštila en face! Mohlo to vypadat jako víkendová trial verze botoxu. 
Takhle je to akorát nanejvýš trapný."

sobota 20. srpna 2016

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

1. část

Jeden pátek před pár týdny jsem seděla doma, modlila se, ať nikdo nevolá, že mám jít na pivo (ano, stárnu), na youtubu si pouštěla videa Caro Emerald (a taky Poletíme?, Traband a Navarovou) (možná už JSEM stará) a nějak se mi tam zalíbil její trumpetista. A druhý den brzy ráno, v sedm hodin třicet sedm minut přesně, mě v autobuse směr Stará osada chytil revizor, co mu byl nápadně podobný!
Čekali byste revizory v sobotu v sedm ráno? To už spíš onu legendární španělskou inkvizici. Takže mi netvrďte, že to nebyl dotek tajemného zákona přitažlivosti. Law of attraction. Zhmotnění nevysloveného přání. Vítězství ducha nad hmotou. Akorát že jak na potvoru od Trabandu jsem si asi stokrát přehrála Černého pasažéra. Tušit předem, že jsem takový mind-fu masta, opouslouchám si uši na kost u Etty James.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na Staré osadě jsem nutně potřebovala stihnout autobus v 8:15 směr Jedovnice, v Jedovnicích najít kemp Olšovec a v něm kamarády jeepaře dřív, než v 10:00 vyjedou v koloně na vyjížďku dlouhou málo přes 40 km, ovšem (!!!) trvající něco přes dvě hodiny. Kolony historické vojenské techniky nebývaj totiž zrovna nejrychlejší. Nicméně zpravidla jsou na srazech tím nejzajímavějším, pak už se jenom pije. 

Kromě toho, že jsem neměla platný jízdní doklad, neměla jsem u sebe ani žádný jiný platný či neplatný doklad (viz předchozí blog), kterým bych se prokázala a musela jsem s tím pohledným mladým mužem s debilním zaměstnáním vystoupit a počkat na PČR kvůli ztotožnění. Posledně jim to trvalo 40 minut... Na Staré Osadě už v tu chvíli stála připravená vyrazit za dobrodružstvím Gábina a její dvě děti, kterým jsem večer v hospodě seběvědomě slíbila, že se svezou veteránem. Další nejbližší spoj nám jel za dvě hodiny, to by kolona byla už v půli cesty, podle itineráře asi někde ve Vilémovicích, jenže kde kurva jsou Vilémovice a jak se tam dá dostat?!

Náhody neexistují,  co se má stát, stane se a mě asi bylo souzené děti a Gábinu nezklamat. Příslušníci se tentokrát objevili během pár minut a všechno se vyřídilo rychle. Stihla jsem nastoupit hned do další osmdesát čtverky, co jela, ta měla být na Starce v 8:16 (autobus do Jedovnic odjížděl 8:15), šlendián řidič nás tam ale dovezl v 8:14; 8:58 jsme vystupovali na náměstí v Jedovnicích. Kemp Olšovec bychom sice bez pomoci hledali delší dobu, ale Rozec nám přijel Jeepem naproti. Já jsem ještě předtím sáhla do hovna a sedmiletou Toničku při pohledu na vojenské vozidlo z roku 1945 přepadla na pár vteřin panika a odmítla nastoupit, ale pak už to bylo dobrý. Myslím, že se to všem líbilo, včetně Otíka (to je to mé nové, kousavé štěně), pro kterého to taky byla premiéra a jsme vděční a šťastní, že se mu jeepování líbí stejně jako se líbilo Zuzce a můžem' takhle (snad) jezdit na výlety častěji.

A někdy příště vám tady napíšu, jak jsem před cca patnácti lety cestovala z Brna do Františkových lázní, skončila jsem v Praze a moje zavazadla na česko-německé hranici.

P.S.: V Jedovnicích na náměstí je velká restaurace, v létě, v sobotu odpoledne tak narvaná, že můžu mluvit o štěstí, že jsme našli místa. Soudě podle návštěvnosti servírují božskou manu. Asi jsme si ji měli dát. Bohužel já jsem místo ní dostala česnečku bez stopy česneku a Gábina nakládaný hermelín, co nebyl naložený. Samozřejmě, vůbec nic tím nemyslím, jenom říkám...

středa 27. července 2016

Always Keep Your Box Empty

Přišla jsem o psa. Tak jsem dostala od kamarádky štěně. Štěně kouše boty. Tak jsem přišla o boty, všecky. A nemám peníze na nové. Třeba bych mohla nějaké vyhrát. Zkouším dát frázi „vsadím boty, že…“ nový, praktický rozměr, bohužel se nikdo nechytá. Sázení mě tedy – jako obvykle – z téhle bryndy nevytáhne. Práce taky ne. Schválně, zvedněte ruku, kdo jste poctivou prací zbohatl? Vsadím boty, že nikdo… Mě poctivá práce, které s láskou věnuji až 16 hodin denně, tak tak drží při životě. Mě, T-Mobile, Českou spořitelnu ad. společnosti, jejichž zaměstnanci by měli mít na zádech vyšité mé jméno, jako sportovci mívají jména svých sponzorů. 

Sice už tak nic nemám, osud si však myslí, že bych měla mít ještě míň. Občas si říkám, jestli mě při své loňské návštěvě Kamenky (potažmo zbytku ČR) nezaklela čínská performerka Mei tím svým „Always keep your box empty“. To znamená, že – možná si to nepamatujete, já bych si to jinak taky nepamatovala – v den, kdy Martin Konvička před brněnskou mešitou pořádal jakousi zábavnou šou s poselstvím o úctě k ženám, mě na ulici, kousek od křídového nápisu „Iniciativa Martina Konvičky“ na chodníku, napadl muž. Byl bílý, oholený, slintal plynule česky, sice pochybuju, že byl křesťan, každopádně to bylo jakýsi debilní, tupý, nechutný prase, takže muslim asi ne. Prasata jsou naše. Přišla jsem o poslední zbytky sebeúcty, od kamarádek asi žádnou další nedostanu. 

Neobvyklé (aspoň v mezích mého bytí) na tom bylo, že se to stalo ráno, cestou do práce, za bílého dne. Dřív mě přepadali v noci. Teď už si nemůžu být jistá ani za světla. První má reakce byl vztek, pak jsem se uklidnila (přece se mi nic zas tak hrozného nestalo) a dostala jsem vztek, že už i tohle mi začíná připadat normální. Kdykoliv mi může kdokoliv jakkoliv ublížit a vlastně bych si to ani neměla brát moc osobně? Čím víc tu nešťastnou situaci zapomínám, tím víc jsem za to na sebe nasraná. 

Z FB Antinacionalistická Antikapitalistická Asociace; čert ví, co to znamená
 
O pár dní později mi ukradli peněženku. Úplně zbytečně. Měla jsem v ní 10 zlotych, asi 7 korun, platební karty, všechny doklady, zákaznické kartičky, permanentku do fitka a kartu Starbucks. Zbytečné to bylo pro zloděje, předpokládám, že šli po penězích, ne po mých bonusových bodech do DéeMka a o sobě už vůbec nemluvím. Zbytečný starosti, zbytečný všecko. 

A jen o málo víc dalších dní později jsem odjížděla z Brna na Vysočinu, na svoji jedinou letošní dovolenou. Zavazadel fůra, takže jsem si odvezla ikeáckou tašku plnou her pro (cizí) děti, ikeáckou tašku plnou věcí na kreslení a malování pro (cizí) děti, psa, tašku věcí pro psa, batoh s jídlem, spacák, karimatku a až večer na Ubušíně jsem zjistila, že nemám tašku se svýma věcma. Svýma osobníma věcma. Několik dní jsem si musela vystačit jen s tím, co jsem měla na sobě, víc mi nezbylo. Přežila jsem. 

Zabte mě někdo. 

Abych doplnila pár detailů a tím v kostce shrnula mé léto 2016: 
jsem unavená, neustále pracuju, aniž bych veděla, proč to dělám; 
z fotek z dovolených (i běžných) mých FB přátel mám chuť ustřelit si hlavu,
ale (!) sleduje mě Pavla Horáková; teď mě napadá, že bych se měla ptát proč dřív, než se začnu radovat...

P.S.: dlouho jsem měla pocit, že se mi v noci někdo prochází před oknem, předevčírem jsem zjistila, že tam chodí místní kočky srát - žiju v kočičím hazjlu. A to je to. P.P.S.: poraďte mi, jak se dá ze života udělat něco, co by nebyl takovej voser?

pátek 14. srpna 2015

Insta Insta, Baby!

Můj Instagram je důkazem, že člověk může fotit, co chce: popelnice heroinu, nemocný psy, bohoslužbu v Káznici na Cejlu, Daniela Landu i noční Kamenku. Stejně nakonec vyhraje malá holčička se štěňátkem:


Soundtrack: Lamb - Backscape Unwind

Mimochodem, to štěně je můj pes. Odteď si budu říkat Norma Coreová: Mám mikádo (šedivý), štěně jezevčíka, bílý plastový boty, koupila jsem si šalinkartu a v kanceláři poslouchám hudbu z devadesátých let. Saint Etienne, The Cardigans, Garbage, Radiohead, The Smashing Pumpkins,... 

A Tetris! Mám Tetris, 9999 her. Vždycky jsem ho chtěla po rodičích, když mi bylo tak asi deset let a nejvíc, co jsem dostala byl Tetris 4 v 1. Až jsem si ho ve třiatřiceti koupila sama. Začala jsem v těch vedrech, co tu teď jsou, nosit sukně. A tak se ukázalo, že v sukni přitahuju poměrně dost pozornosti. Více pozornosti přitahuju v krátké sukni. Mnohem víc pozornosti přitahuju s malým jezevčíkem v náručí. Ale zdaleka úplně nejhoší to je, když v šalině hraju Tetris. (Až budu chtít někoho sbalit, obleču si hodně krátkou sukni a se stěnětem v jedné ruce a Tetrisem v druhé se budu vochometat kolem, to nemůže nevyjít.)

čtvrtek 30. července 2015

O Emilovi.

Emilem to začalo. Byl první, kdo se narodil na balkóně bytu v osmém (tedy posledním) patře panelového domu na našem krásném sídlišti. Brzy se ukázalo, že holub Emil alias Emil Holub není Emil Holub, ale spíš Emilía Vašáryová. To po tom, co se dala dohromady s jiným holubem Holubem a společnými silami přivedli na svět několik krásných vajíček. Matka, jako majitelka onoho balkónu, se nejdřív snažila Emílii hnízdění všelijak překazit. Z části pasivně odchovat na balkóně druhou generaci holubů jí přišlo jaksi blbé vůči sousedům. Ale všechno bylo marné. Emília zde má kořeny a to je něco, nač se nezapomíná. Nakonec z respektu k její rodinné historii svolila a Emilía tak mohla na svém balkóně porodit další vejce, ze kterého se později vyklubala malá Evička. Tedy co malá, malá ona už dávno není. Člověk si těžko zvyká, že tak brzy vyletí z hnízda! Z Evičky je dnes velká slečna, Eva Holubová. Sotva se naučila létat, začali se před ní naparovat a předvádět potencionální ženiši. Sestra jejich počínání sledovala zpoza okna se značnou nevolí, podezřívala je totiž z pedofilních sklonů. Vždyť to není tak dávno, co se Eva vylíhla! No policii jsme nakonec nevolali, ještě by z toho byl skandál. A dnes mohu hrdě ohlásit další přírůstek, dvojvaječná dvojčata Holubova, zatím bezejmenná. Míry a váha t.č. neznámé.


Někteří nemají holuby rádi. Přezdívají jim létající krysy, prý přenáší nemoci, znečišťují okolí,... Ve skutečnosti jsou to velmi chytrá zvířata (ostatně stejně jako krysy) a lidi by si už konečně mohli zvyknout, že nikde - ani ve městech - nežijí sami. A začít respektovat živé tvory, se kterými sdílí životní prostor.

Četla jsem, že holubi rozpoznají lidské tváře - to můžu stoprocentně potvrdit. Emília a celá její rodina se chová rozdílně ke každému z nás. Chodí nakukovat oknem do bytu, když jim dojde voda, mlátí miskou o podlahu balkónu, dokud jim někdo nenapustí novou. Při každé návštěvě mě sestra s matkou informují, co nového, kdo přiletěl k Holubovým na návštěvu apod. Vlastně se z nich stali domácí mazlíčci. Kdesi psali, že jsou holubi dokonce schopní se naučit počítat - to mi dost imponuje, protože na matiku já jsem vždycky byla slabá.

Matka bude byt brzy prodávat. I s balkónem, Emílií, jejím Holubem a holoubátky. Je to škoda. Hezky se s nimi sžila. Otec kdysi dávno míval ochočenou hrdličku. Vyprávěl mi, že když s rodiči jeli na víkend na chatu, lítala s nimi. Po své vlastní ose. Sama za nimi přiletěla a když se vraceli do Brna, následovala je zpět. Prý žrala se psem z jedné misky. Tak třeba se Emília přesídlí společně s máti... Prostě až někdo uvidíte, že se do vašeho domu stěhuje moje matka, buďte rádi. Minimálně proto, že tam s vámi bude bydlet člověk, co má rád zvířata.

neděle 21. června 2015

#prijimam

Včera, v sobotu 20.6. 2015 byl ten den. Přišla mi první zpráva od kamaráda, který se bojí o bezpečnost své přitelkyně. Vážně. Kupodivu (!!!) ji neohrožují milióny násilníckých, nadržených, neočkovaných, nakažlivých, nevzdělaných, černých delikventů mířící do Brna. V Blesku psali, že Prahu, matičku naši stověžatou už okupuje 13 uprchlíků! Za chvíli je máme tady! Bojí se o ni, protože si přečetl facebookový status jednoho vzdělaného, očkovaného bělocha, shodou okolností mého taky kamaráda a kamaráda mého otce. Bojovníka za demokracii, pluralitu názorů (shodujícími se s názorem většiny, pokud názor většiny není proti jeho názoru), česko-moravské kulturní dědictví a křesťanské morální hodnoty. Vyjádřené slovy: "Tři ocásci, Gorkého 37. Co to je za partu buzerantů proboha? To je tak na pochcání dveří zmrdi sluníčkářský. Počkejte zmrdi až pudu namrdanej z Bláhovky!" Tohle je něco, za co se vzdělaný, moudrý, vyrovnaný člověk s rozhledem musí postavit, že? 

Následovaly komentáře dalších známých i neznámých, ze kterých na mě poprvé šla hrůza a citovat žádný další už nebudu. To jsou fakt lidi, kteří jsou vlastně hodní, tohohle schopní? A i kdyby je nikdy nepřevedli v činy, proč ta slova? "To je tam, jak vždycky, když čekáme na trajf do Hercen, hraje ta muzika, dnes jak pudu okolo, tak jim plivnu na práh..." Kamarádu Markovi se asi líbí jiná hudba (i když vlastně nevím, protože některé z účinkujících na pouličních koncertech pořádaných zrovna "Ocáskama" sdílel na svém FB profilu). Ale tak ono je to asi jak kdy... Není nad pevné zásady, že.

Fakt jsem měla pocit, že tímto statusem se něco zlomilo. Že to třeba ode mě bude chtít reakci. Že bych měla zaujmout postoj, tentokrát jiný než vyrostli_za studené_války_jejich_svět_je_černobílý_nemůžou_za_to a pak jsem z jednoho telefonátu zjistila, že ten, co tohle celý nastartoval, dostal dost sodu od manželky. Tak asi nebyl v náladě, no... Blbý období, znáte to.

Ale vážně. Je možné, že zatím jediní agresoři, před kterými je potřeba chránit mírumilovné Čechy a jejich právo na sdílení svých hodnot a kultury, jsou oni sami a nevidí to? Dá se tomu ještě vůbec smát, nebo už je to spíš smutné? Jak ti tzv. slušní Češi vyhrožují na všechny strany a soutěží v tom, kdo bude vulgárnější. Naštěstí zatím jen na internetu. Záleží, co se bude dít dál. Buď se lidi vzpamatují. Nebo z toho bude ještě hodně mrzení.

sobota 2. května 2015

Brno blokuje. A proč já neblokuju.

Tady je to poslední dobou furt samý CHCU nebo NECHCU...

V druhé půli devadesátých let jsem se účastnila s klukama z brněnské Antify a Afy několika velkých protidemonstrací v Praze (a jinde), takže dobře chápu, jak může být atmosféra podobných akcí podmanivá. Brněnská blokáda se stala natolik trendy událostí, až jsem začala uvažovat, že bych ji snad šla někdy v budoucnu fotit.

A teď vám napíšu - ať chcete, nebo ne - co jsem místo té módní přehlídky s několika strkanci a šťouchanci a kapkou slzného plynu dělala já:

Především máme každý první máj tradiční rodinnou sešlost ku příležitosti oslavy narozenin sestřenice (kde se již tradičně bouřlivě rozebírá alkoholismus a přidružené patologické projevy jedné z příbuzných). Chvíli po páté jsem už ale stála doma (tzn. na Kamence) a s Vítkem a Gábinou, pozorujíce její zablácené děti, vzpomínala, kdo všechno se na sociálních sítích vyjádřil, že jde blokovat v první řadě a bude mít tedy na internetu hezká fota s transparentem. Poslechla jsem si nějakou muziku, potkala lidi, koupila skvělé víno - a šla pracovat. Když už byl ten Svátek práce. (Ujměte se prosím někdo mého nápadu blokovat příští rok s transparentem "Jděte do práce, šulini!" Aneb jak se jednou vyjádřil kamarádky tatínek, tvrdě pracující důchodce: "Dělnická strana, to je vyloženě drzost. Vždyť ti čuráci neviděli lopatu ani z dálky.") Na webu ČT jsem si pustila hokej a usínala u tohohle (doporučuju!): Petr Stančík: Pérák (1–12/12) Kompletní četba exkluzivně on-line JEN do pondělí 4. května 2015.

Dnes se mí přátelé a followeři na sociálních sítích dělí do třech skupin: první se chlubí, že byla blokovat, druhá se výrazně škodolibě těší z toho, že proti blokujícím policie použila slzný plyn a třetí upozorňuje, jaké fiasko musel být letošní pochod pro těch několik desítek zubožených přívrženců Dělnické mládeže. Cituji: "Už ani ti hákoši nejsou, co bývali..." 

Já neblokuju, protože jediné, co si ta parta pablbů zaslouží, je ignorovat. Věřím, že celá blokáda jako taková je pravděpodobně dost zábavná a potkala bych tam spoustu známých, co jsem dlouhou dobu neviděla, ale pořád radši zůstanu na tý oslavě prvního máje na Kamence. S prominutím. Neblokuju, protože jsem blokovala deset let před tím, než to začalo být IN. Od té doby jsem z toho jaksi vyrostla. Ale ano, pořád jsem dost pozér, abych na to tady upozorňovala.

ČTK; ukradeno z webu ČRo

Teď se teda akorát těším, co kamarád, tzv. primitivní antikomunista, který samozřejmě už stihl na internetu blokádu, jakožto levicovou neplechu, pomluvit, řekne na tuhle fotku. Česko-kubánské přátelství - celý on! Aneb i NE BLOKÁDĚ může být dvojsmysl.