LOVE - ism by Jul (37.)

Water level dropped in the River Thames due to prevailing hot and dry weather conditions in London, so we walked in the Thames Riverbed in Bankside...

LOVE - ism by Jul (36.)

The Official Red Dward Convention 

Praha - London - Nottingham 

<3

TORDC Queue System Survivor

 Red Dwarf TV přišel s odznakem pro 2026 Red Dwarf Convention queue system survivors :))

A já mám na Week of Life nový týden, z cesty na The Official Red Dwarf Convention. Jupí! 

==> https://www.weekoflife.com/cz/week/33119/the-official-red-dwarf-convention.aspx

//A ještě si tu odložím: 

https://www.ganymede.tv/forums/topic/the-official-red-dwarf-convention-2026/

<3

Red Dwarf Convention 2026

Red Dwarf Convention 2026The Level, Shakespeare st., Nottingham

Když jsem zjistila, že Britové chystají první ročník čistě Red Dwarf Convention (mimochodem, jakto že první až teď?), okamžitě jsem věděla, že se chci zúčastnit. Později, když už nějakou chvíli běžel předprodej, koupila jsem dva obyč víkendové lístky, protože jsem na webu nenašla informaci, do jakého věku děti pouští zdarma a spěchala jsem. (Na pražském Comic Conu například musela dvouletá Pepi mít vlastní VIP lístek za 6k,jinak by ji se mnou nepustili dovnitř.) 

O pár měsíců později jsem zjistila, že bez vstupného to mají do 9. Takže jsem přebytečný lístek prodala přes Tixel. Který tímto doporučuju a opravdu mě mrzí, že takové služby nejsme zvyklí využívat v Česku.

Obyč lístek za 60£ jsem vybrala, protože mě zase doprovázela - tentokrát šestiletá - Pepi a nebyla jsem si jistá, jestli s ní využiju aspoň část toho, co nabízí VIP vstupenky (za 120£, 290£ nebo 435£) Klidně by se mohlo stát, že bych prakticky pár set liber vyhodila z okna. 

Ad doprovázela) Pepi se na Trpaslíka dívá se mnou od malička, teď ho chce sledovat každý den před spaním. Její oblíbená postava - což mi přišlo vždy lehce alarmující - je od věku, kdy to uměla vyjádřit, Rimmer. Takže ne že bych ji táhla někam, kde by ji to absolutně nebavilo, ale s dítětem jejího věku nikdy nevíte, kdy se co stane. Nebo nestane. 

Já jsem teda od akce čekala, že prostě přijedeme někam, kde jsme nikdy dřív nebyly, na něco jako con, velikosti zhruba brněnského Comic Conu. Strávíme prodloužený víkend (nakonec se nám to celé protáhlo na týden) cestováním, poznáváním neznámého místa a obklopené fanoušky a tvůrci oblíbeného seriálu a možná, za příznivé konstalace hvězd a všeho ostatního se i s někým vyfotíme a tak... 

Nakonec jsme si focení a podpisy nekoupily až na místě, ale pár týdnů předem. Protože jsem zpanikařila, že by je mohli vyprodat. 

Osobně by mi na památku stačila jedna fotka (kterou si následně vytapetujeme byt), což mělo být hromadné foto s Chrisem, Craigem, Robertem a Dannym, za 104£. S podpisy za dalších cca 150£. 

Ale Pepina mi při nákupu asistovala a strašně, strašně moc potřebovala ještě fotku s Kochanskou. S podpisem. Takže jsme si ujasnily, že za ty prachy neexistuje, že by pak řekla, že si to rozmyslela, protože já ji na to focení přitáhnu třeba i v bezvědomí. 

Dohromady jsme měly koupené dvě focení a 5 podpisů. 

V tu dobu mě Pavel z FB skupiny Červený trpaslík - hláškuj a bav se! přidal do group chatu s lidma, co na akci taky jeli z Čech, vesměs šlo o posádku cervenytrpaslik.eu. Tam mi mj. došlo, že počet vstupenek na akci je 2000, což je zhruba pětina brněnského conu, takže rodinná akce, v podstatě. 

Tím se u mě rozjela cestovní horečka, protože už TO za chvilu bude! A navíc nepůjde o žádný anonymní veletrh, jak jsem si původně představovala. 

Sobota

Na samotnou akci jsme šly hned na úvod, s menším zpožděním. U vstupu byly 3 fronty, vlastně vůbec nijak neoznačené (až později jsem si všimla, že je měli popsané fixem na whiteboardech, na které nebylo ale vidět, protože stály za lidma - přísahám, že to tentokrát nebylo mnou!), vždycky kolem pobíhalo pár zaneprázdněných pořadatelů a k mému překvapení ani někteří z těch, co se už zařadili, nevěděli, ve frontě na co vlastně stojí... 

V takových chvílích jsem psala do hromadného chatu, kde mi poradili. 

Bylo vidět, jak jsme my Češi poznamenaní soužitím s německým živlem: tady bylo vlastně všechno na klid, nikdo nic moc nevěděl, ale nenechal se tím naprosto vyvést z míry, zatímco mě začínalo cukat oko.

Ač to vypadalo hrozivě, uvnitř jsme byly za pár minut. Naše fronta byla výrazně kratší než VIP. Celkově jsem nepochopila - kromě podpisů a focení v ceně - v čem byla výhoda VIP vstupenek. 

Batoh mi kontrolovali. Lístek vůbec. Já měla celou dobu strach, abych omylem neukázala na vstupu kód lístku, který jsem prodala přes Tixel, protože pak by nepustili chudáka kupujícího (btw Tixel přesně o tom poslal ten den e-mail, jako by mě snad znali) a oni mi akorát nakoukli do tašky, pak se začali zaobírat Josefínou, dali nám pásky a pustili dovnitř. 

S malým zpožděním znamenalo, že jsme přišly přesně včas na zahájení. A to se Pepi ještě fotila s cosplayerama. 

Všimla jsem si zklamání z nabídky merche. My jsme šly shoppovat hned po příchodu, protože Pepča zazmatkovala a prohlásila, že je to "blbá akce a chce dom" a já ji potřebovala rozptýlit. V tu dobu měli všeho plno (hrnky, tužky, piny, plakát, klíčenky, tašky, trička, pohledy, otvírák,... ), ale neměli žádný dětský trika. Fakt je, že dětí tam dohromady bylo dvě a půl. 

Nevadí, dcerka si vybrala dva otvíráky na lahve. A hromadu dalších blbin. 

Veliký rozdíl byl v přítomnosti hvězd, které se  v domácím prostředí chovaly úplně jinak než na kterékoli akci, kde jsem kdy byla. V Praze se mi rozhodně nestalo, abych jen tak random narazila na Dannyho John-Julese nebo Craiga Charlese na cigárku a dali se se mnou do řeči. 

I panely a Q&A jsou lepší, když je máte všechny na jednom pódiu. Protože společně je s nimi stokrát větší prdel. 

Stáhla jsem si Con-Bot a nejdřív jsem myslela, že nefunguje: ukazoval přesně stejný program v sobotu i neděli. Když jsem zjistila, že to odpovídá a tak jako neurčitě jsem zaznamenala, že lidi stojí v dlouhých frontách ze všech stran Levelu, rozhodla jsem se jít pro podpisy až druhý den. Neděle bývají vždycky návštěvnicky slabší. 

Ani mi to nepřišlo jako problém, ale do večera jsem se dozvěděla, jak to bylo ve skutečnosti. Akce získala přezdívku Frontacon, Craig Charles ji v neděli nazval Standing in Queue Convention. Pořadatelé time management moc nezvládli. 

Ale ti z nich, co byli přímo na místě v kontaktu s návštěvníky a vlastně všichni okolo, se nám to snažili zpříjemnit a vynahradit. Herci se zastavovali u lidí ve frontě, aby s nimi prohodili pár slov a vyfotili si selfiečka, například. 

Jako highlight akce často zmiňují afterparty, kde pouštěl hudbu Craig Charles. Já tam původně chtěla jít i s Pepi, třeba od 8 do 9, ale nakonec to nemělo vůbec cenu. Dýl bych zůstat stejně nemohla. 

Neděle

V neděli jsme se po příchodu do Levelu pomalu zařadily do fronty na autogram Chloe Anett. Po nějaké době procházel rozchechtaný Danny John-Jules, který dorazil s o dost větším zpožděním než my v sobotu teda. A samozřejmě se zastavil, pozdravil, řekl, že jsme všichni smegheadi, že tam stojíme jak vázy, vyfotil se s lidma, natočil si frontu (čekám, co z toho dá na socky) a zas odtančil někam dál. 

Chvíli po něm přišel na cígo Craig Charles, pozdravil se s lidma, popovídal si, dokouřil a šel. 

Po 2,5 hodině jsme byly skoro na řadě a Chloe Anett musela taky jít, někam. (Asi si na moment odpočinout a hned na to se fotit.) Dostaly jsme speciální lísteček, co nás měl na další blok podpisů posunout dopředu. 

Přes kavárnu a main stage jsme se přesunuly do fronty na focení s Chloe. Tam jsme byly tak do půl hoďky vyřízený. 

Pak hned na skupinovou fotku. To bylo stejně rychlé. A ještě nás vyvěsili na ofiko stránku.

Skočily jsme si na pozdní oběd. Mimochodem, že se s dětma cestuje proto, aby poznaly, jak Happy Meal chutná v různých zemích světa, je pravda. Já tomu už teď říkám "Pepi Meal". 

Po návratu do Levelu na nás čekaly hotový fotky. Zase byl rozdíl proti sobotě, kdy nestíhali tisknout. Takže jsme si je mohly nechat rovnou podepsat... 

Na autogram s Chloe jsme napodruhé skoro nečekaly. A musím říct, že jsem vděčná, že mě Josefína ukecala, ať tohle focení a podpis zaplatím, protože Chloe je rozhodně jeden z nejmilejších lidí ever. I si pamatovala jiné fans z Česka, ptala se mě na jméno a hned zmínila, že jsem druhá Bára, co zná. Že je to zvláštní jméno, tak si ho pamatuje. Byla strašně trpělivá a milá k Pepči, která se samozřejmě styděla... 

Následně ale - pod vlivem úspěšného setkání s Kochanskou - prohlásila, že chce ještě mluvit s Holly/Hattie Hayridge. Což by už jen časově nešlo, takže prý musíme přijet za rok zas, říkala Pepina. 

A jako poslední jsme šly do front k jednotlivým představitelům hlavních rolí. Pepča se zatím fotila v kajutě Trpaslíka, mým prostřednictvím se bavila s Dougem Naylorem o tom, jestli se těší v září do školy, prostě normálka. 

Stihly jsme Roberta, Chrise a Dannyho. Všichni byli hrozně milí. 

Craig nám zmizel před nosem, protože musel dolů na podium. Pořadatelé ale slíbili, že ho přivedou po panelu, žádný problém. Což taky udělali. Vrátil se vlastně jenom kvůli tomu jednomu podpisu (resp. dvěma, protože Pepča si nechávala podepsat ode všech ještě jednu fotku) a byl taky hrozně milý. 

Ke konci už jsem z toho byla vyšťavená. Nechápu, jak to dávají oni. Mně by z těch lidí, podpisů a všeho asi explodoval mozek a upadly ruce. 

Po posledním autogramu jsem se rozhodla pro oslavné pivo ke sledování aukce props ze seriálu (právě probíhala na hlavní stagei) a u baru jsem zjistila, že jsem ztratila platební kartu. Hotově platit nešlo, Angličani to mají naopak než u nás, kde každý třetí karty nebere. Přesypala jsem si peníze na druhý účet a šla ji hledat. I v tom Mekáči v nedalekém obchoďáku jsme se po ní ptaly. Karta nikde. 

Už jen pro nedostatek lepších nápadů jsem šla znovu zkontrolovat druhé patro Levelu, kde si zrovna byli pro podpisy Dannyho "kolegové" z Česka. Pak už nás pořadatelé úplně vymetli, zůstali jsme z návštěvníků uvnitř asi poslední. 

Naposledy jsem se na ztracenou kartu chtěla zeptat u vstupu a narazila jsem na slečnu od baru, která se zrovna šla po mě podívat, protože... fanfáry... karta se našla! 

Pepča se tam někdy v tu chvíli potkala ještě jednou s Craigem, který ji prý pozdravil a pohladil po hlavě. Já ho ani neviděla. Jak psal Pavel, to nebylo pohlazení, ale požehnání.  A od samotného Cloistera! Všechno dobře dopadlo. 

Zapisuju si to cestou z Londýna do Prahy a celé mi to připadá neskutečné. Když si vzpomenu, jak jsem se na Trpaslíka začala dívat, jak jsme s Ditou chtěly dělat o seriálu web, protože žádnej nebyl, rozhodně ne česky nebo jak jsem byla vyřízená, když si mě na myspace přidal profil Funk and Soul Show, nechápu, kam jsem se to dostala. V kterým vesmíru by se mohlo stát, že si moje dcera bude povídat s Dougem Naylorem nebo Craigem Charlesem a fotit selfie s Chloe Anett?

A jestli chcete nějaký objektivnější text, než je tento osobní blog plný mých osobních, soukromých, osobních věcí, zde v podstatě jen pro mé potěšení, jděte na:

www.cervenytrpaslik.eu

The Official Red Dwarf Convention 2026 (video) by Mighty Lancer Games:

TORDC 2026 na YT

Nottingham Post o TORDC 2026.

K tomu bych napsala, že příšerný fronty byly hlavně v sobotu, na neděli se pořadatelé líp nachystali. A já se jim vyhnula čistě proto, že jsem se úplnou náhodou rozhodla si to tam napřed pořádně prohlídnout a pro fotky a podpisy jít až druhý den. 

Nechápu, co myslí v článku tím přístupem na všechny akce, protože se neodehrálo v podstatě nic, na co bych neměla přístup i já, se standard ticket. 

Prostor klubu The Level se mi líbil, je to taková Fléda / Edison, na dvě patra. Lidí mi tam přišlo tak akorát - jenže jich  fakt hodně prostálo sobotu právě ve frontách, které vedly z venku budovy. Takže jim se zase stalo, čemu já se se štěstím vyhla, X hodin čekali na chodníku, zatímco uvnitř probíhal program. 

Vyplývá mi z toho, že díky ne moc dobré organizaci to pro různé lidi byl dost různý zážitek, od naprostého zklamání po akci roku. Což by se samozřejmě nemělo stávat. 

Terst - Vídeň vlakem, druhá - ta horší - část.

 Kolikrát jsem tam řekla něco ve smyslu "posranej Villach", bych už nespočítala. Za to se chci omluvit. Villach za nic nemůže.

Bohužel teda hotely měly fakt plno, nejen z pohledu přes booking. Ale aspoň nás upřímně litovali a dokonce matka recepční z hotelu, v jehož restauraci jsme se zastavily, se nám snažila pomoct motlidbami za nedojezd někoho z hostů. 

Marně. 

Josefína si objednala večeři ze snídaňového menu, což po bleskovém zhodnocení naší ubohé situace pan vrchní skutečně přinesl a ani to nekomentoval.

Po jídle jsme stihly zmrzlinu a přichomítly se k večerní vodní show. Kdy nad řekou za pomocí vody a světel vytvořili něco, co vypadalo imho efektněji než ohňostroje a stopro to bylo mnohem ekologičtější a okolí přátelštější než tady naše Ignis Brunensis. Takže inspo pro Brno ;)

Navíc nás hned při příchodu do centra přivítaly desítky svítících srdíček všude kolem a Pepi potkala v bubble tea baru jakýhosi medvěda, co zná z pohádek a je prý super. 

Já jsem z toho celkově sice byla na mrtvici, ale pro dceru jsem se to snažila rámovat jako super dobrodružství, na což kupodivu, když jsem u toho půlku času brečela, ona ochotně přistoupila a už před začátkem vodní show exaltovaně vykřikovala, že Villach je super a je to náš nejlepší den dovolené!

A že se musíme vrátit na delší dobu. TVL nevím, já asi vlakem po Rakousku ještě dlouho nepojedu.

Z Villachu jsme měly vyrazit v 0:45, což samo o sobě bylo na hovno, protože je to dlouho na to zůstat vzhůru, ale krátce na to se normálně vyspat. Takže jako třešnička na dortu, měl něco kolem dvou hodin zpoždění. Které prodlužovali každých deset minut. To abych si nemohla předem natočit budík a zdřímnout si aspoň na nádraží na zemi. 

Skupinka mladíků, kteří s námi cestovali z Ljubljaně to zatáhla přímo na dlažbě v centru města. Vypadali, že na další cestu rezignovali. 

Pepi spala buď na cestovní tašce (ještě že jsem nevzala skořepinový kufr) nebo na mě. Já jsem byla jako že vzhůru a ve střehu, abych sledovala zavazadla a narůstající zpoždění i frustraci spolucestujících, ale reálně spíš v jakemsi bdělém kómatu.

Vlak přijel, narvanej do posledního místečka (vlastně přes poslední místečko), a nadešla asi nejhorší část cesty. Když jsem si myslela, že víc už mě ruce bolet nemůžou, víc už mít přesezený nohy nejde, hlava mi každou chvíli upadne ze zatuhlýho krku a unavenější už nebudu, čekalo mě 6 hodin sezení na zemi, kdy se nemůžu, ani nechci pohnout, protože na mě leží spící dítě a aspoň jemu chci dopřát trochu odpočinku. Taky v opačným případě by vzteky řvalo a brečelo tak, že reakci okolí (včetně sebe) bych zažít nechtěla, že...

Odtud je fotka v minulém příspěvku. 

No, nakonec jsme to přežily, i když mozoly na rukou mám doteď a ani můj krk se doposud nevzpamatoval. Potřebovala bych další dovolenou.

V duchu děkuju všem, kdo nám cestou pomáhali, s kým jsme se dali do řeči. Trochu mi přišlo líto, že mi není 18 a nejsem na prázdninové interrail cestě bez cíle a objemných zavazadel, jako někteří z nich. God bless you.

Zpáteční cesta naprosto zastínila pobyt v Terstu, který byl super. Jenom krátký. Reálně, s mojí láskou k muzeím, historii a kávě mi přijde adekvátní tam strávit tak 10 - 14 dní. Případně celý život. Jenom asi nejezděte vlakem, no...

A já jdu sepisovat reklamaci pro OEBB. Jupí!

//BTW to po příjezdu vykládám Janě, která nám hlídala psy a ona že rodina našich kamarádů takhle jela vlakem, se dvěma malými dětmi, až do Florencie a super. Nejlepší dovolená v životě! TVL! 

Terst - Vídeň vlakem = největší chyba

 Taky jste slyšeli o té super železniční trati mezi Vídní a Terstem, někdejším nejvýznamnějším přístavem habsburské monarchie? Já bohužel ano.

Představovala jsem si to zjevně příliš romanticky. Přesto že AI tvrdí, že z Vídně do Terstu jezdí až 5 vlakových spojů denně, zrovna v den naší cesty nejel ani jeden. Takže tam jsme to daly Flixbusem. 

Aspoň zpáteční cestu jsem koupila vlakem. Dva týdny před odjezdem mi přišel od rakušáků mail, že budou probíhat nějaké stavební práce v okolí Ljubljaně, že se to týká zrovna "našeho" vlaku. Dál jsem nerozuměla, co po mě vlastně chtějí. Resp. to podle mě nevyjádřili dost jasně. 

Proto jim volal švagr, pro kterého je němčina skoro mateřský jazyk, aby zjistil, že nechtějí nic. Že spoj neruší, jenom je možný, že místo vlaku v určitém úseku pojede autobus, ale že si můžu vybrat i spoje v jinou dobu, nebo v původní, to všechno se zakoupenou jízdenkou a jenom sledovat informační cedule, případně dbát pokynů zaměstnanců drah. V pohodě, ne? 

Takže místo vlaku jsme - dle pokynu odpovědné osoby - v Terstu v 12:52 nastoupily do autobusu. Dovezl nás do středu vyprahlé slovinské stepi, na vlakové nádraží u vsi Sežana. Tam podle mě taky museli natáčet Vinnetoua, protože tam nebylo nic, jenom sucho. Přesadili nás do vlaku, který nás odvezl na nádraží v jiném slovinském městečku, Logatec. Kde jsme přestupovali zpátky na autobus (podezřele připomínal Karosy, co brázdily české silnice před cca dvaceti lety, ale aspoň měl klimu), který nás dovezl do Ljubljaně. 

A dál nic. 

Musím říct, že z Terstu až tam se o nás řidiči hezky starali, aby se nikdo neztratil. Navíc mezi Sežanou a Logatcem (skloňuje se to tak?) to byla fakt krásná cesta. Jenom kvůli těm třiceti kilometrům asi bylo zbytečný absolvovat tohle všechno. 

Takže v Ljubljani nás vysadili z náhradního autobusu a neřekli ani slovo. Ptala jsem se řidiče, když máme lístky až do Vídně, kam máme jít. Prý že do Vídně jezdí autobusy z nástupiště 28. Nejelo nic. Šly jsme se ptát na nejbližší informace. Dozvěděla jsem se, že máme sice nejspíš jet autobusem, ale náhradním autobusem za vlak, takže se musím zeptat na infu na vlakovým nádraží. 

Tam za přepážkou seděl pán, který byl stoprocentně buď na houbách nebo LSD, protože nám - a páru dezorientovaných seniorů - v 16:10 řekl, ať rychle utíkáme na nástupiště sedm (sedm z osmi, takže vzadu), že nám jede vlak za necelé tři minuty a asi ho nestihnem'.

Když jsme tam doběhli, museli jsme uznat, že to trefil. Skutečně jsme ho nestihli. Podle jízdního řádu jel v 16:05. Nejspíš byl v trapu už ve chvíli, kdy jsme ještě všichni stáli před informacemi a mluvili s ním. 

Další vlak do Vídně s přestupem ve Villachu měl jet v 17:15. Na odjezdové ceduli jsem s pomocí Google Translatoru zjistila, že nejede.

Vypravili za něj náhradní autobus. Místo čísla nástupiště měl *. OK, takže znova na informace...

Bohužel ze dvou přepážek byla obsazená stále ta jedna jediná vysoce nespolehlivým zaměstnancem slovinských drah. Blahosklonně mě poučil, že náš náhradní autobus vyjíždí z parkoviště vedle budovy.

Autobusů tam stálo asi osm, oběhla jsem je všechny snad desetkrát, abych zjistila, že do Villachu, podle cedulí za čelními skly, nejede žádný. Všechny jely dvěma možnýma trasama do jakysi díry jménem Kranje.

Přičemž celou dobu táhnu batoh s jídlem a vodama a obrovskou tašku se všema našima krámama + dcera má kufřík na kolečkách plný hraček, který ale úplně nezvládá sama řídit a rozhodně nestíhá běžet v mým tempu: Rychle, na autobus, aha, tak nic, tak honem na informace, maminko, mě se chce kakat, vydrž, musíme utíkat na jiný informace, aby nám to náhodou neujelo, vykakáš se pak, mamí, já ten kufr ze schodů nesnesu, jo, tak nám to ujelo, už dávno, proč nás sem ten kokot poslal, tak pojď půjdem' najít záchodky...

Až se kolem začali rojit muži v indiferentních uniformách, takže asi personál, patrně?, dozvěděla jsem se, že Kranje je přesně to místo, kam potřebujeme jet. 

Proč mi ten člověk na informacích neřekl, že náhradní autobus za vlak do Villachu jede jen do další prdele u Ljubljaně a proto autobus do Rakouska ani hledat nemusím? Bůhví.

Tak jsme se tedy dostaly do Kranje. Tam jsme přestoupily do vlaku. Konečně do první třídy, kterou jsem nám připlatila. Abychom měly víc prostoru na nohy, stůl a možnost objednat si jídlo. Místo tady celkem je, stůl taky, jídlo žádný.

A vlak stojí. Máme sedadla vedle kabiny strojvedoucího. Už se ho bylo ptát asi pět lidí, proč nejede. Jestli prý stihnou spoje, které mají navazovat, když měl být dávno někde jinde. Prý snad počkají. My musíme čekat na další autobus. WTF?

Čekali jsme, autobus s dalšími cestujícími žádný nepřijel, ale po nějaké době se objevil průvodčí, co s námi jel imho už z Ljubljaně, odmávl vlak, nastoupil a my se rozjeli... 

Když jsem mu teď ukazovala naše lístky, říkal, že tohle ale jede jenom do Villachu. Povídám mu, že vím, ale že odtam má jet další do Vídně. Tvářil se dost skepticky... 

Jako kdybych měla čas a byla sama na nějakým dobrodružným čundru s batohem na zádech, asi by mi to ani nevadilo. Ale já mám sebou malý dítě, těžký zavazadla a za dva dny musím být v práci.

Už takhle, pokud to teda klapne, budeme ve Vídni před půlnocí. Naštěstí nejedeme rovnou domů, ale máme kousek od Hauptbahnhof booklý pokoj.

Jenže ono je klidně možný, že v prostřed noci skončím TVL někde ve Villachu. 

A to mimochodem, takhle tu cestu popisuje vyhledávač spojení:

A reál: autobus Terst - Sežana, vlak Sežana - Logatec, autobus Logatec - Ljubljana (příjezd 15:57), tam dál nic nenavazuje, protože náhradní autobus za vlak přijel pár minut před odjezdem vlaku do Vídně a to si ani nevytaháte zavazadla z pod autobusu, natož abyste přestoupili, takže autobus Ljublana - Kranje, vlak Kranje - Villach a dál kdo ví... 

Slovy OEBB: může se stát, že část cesty pojedete autobusem. Ještě že máme upgrade na první třídu! Kdyby na rovinu přiznali, že to bude cesta s pěti přestupy a nejistým výsledkem, mohla jsem jízdenky stornovat a jet autobusem. Zlatej Flixbus. 

Edit: Do Villachu vlak dorazil se zpožděním 22 minut, takže poslední spoj do Vídně byl už pryč. Pan průvodčí věděl. 

Hotely jsou všechny obsazený. Nejen na bookingu, ale i podle paní recepční mají ve městě spíš overbooking než že by byly někde volný pokoje. 

Takže, jo, uvízly jsme uprostřed noci někde TVL ve Villachu a budeme nocovat asi na nádraží, zatím co do Vídně, kde máme pokoj na hotelu, se dostaneme když dobře, v šest ráno. 

Edit 2: Do Vídně jsme dorazily druhý den v 8:29.

První třída ve vlaku ÖBB

LOVE - ISM by Jul (24.)

 

Sistiana 

LOVE - ISM by Jul (23.)

 

Trieste 

Grüzi, Švýcarsko!

Ephraim Kishon: Nejlepší povídky z cest (1983)

https://www.databazeknih.cz/knihy/nejlepsi-povidky-z-cest-8697

"Cestující, který nastoupí v Miláně do vlaku na sever, zpozoruje po několika hodinách jízdy podivnou změnu: vagony přestaly zničehonic vrzat, cestující se začali horečně upravovat a sbírat z podlahy všechny kousky papírků, zvuk kol je najednou zřetelně rytmický, a dokonce i okna jsou jako kouzlem náhle průhledná. 

Pak projede vlak dalším z těch věčných, nekonečně dlouhých tunelů - a když se dostane zase ven, je člověk ve Švýcarsku. 

V chování pasažérů nastane výrazná změna. Zdá se, že všichni patří k horním deseti tisícům. Tak distingované je Švýcarsko. Matka byla německá baronka, otec francouzský velkotovárník a všichni příbuzní jsou milionáři; až na černou ovci rodiny, italského strýčka, kterého v řeči zdvořile přecházíme. 

Švýcarsko je sen maloměšťáka. A velkoměšťáka. A socialistů. A revolucionářů, konzervativců i nihilistů. Švýcarsko je zkrátka souhrn všech lidských tužeb. "Švýcarsko" znamená něco jako "mír". (...) Kam se člověk mrkne, tam panuje klid, pořádek, kázeň, hygiena, píle a morálka. 

Není to děs?"

LOL, no podle mě ne, když tam jedu jednou za čas. Ale zeptejte se mojí sestry, která se po více než dekádě života ve Švýcarsku s úlevou vrací do Brna...

Naprosto ale chápu ten vlak. I na mě Švýcarsko působí podobně, okamžitě přestanu vrzat a tak vůbec. Aneb buďte tím člověkem, jakým váš pes věří, že jste (Be the person your dog thinks you are) rovná se buďte tím člověkem, jakým jste ve Švýcarsku. Jen... jak to tu tak píšu, uvědomuju si, že na mě působí podobně snad každé nové místo. Asi proto mám tak ráda cestování. Přičemž když není po ruce zrovna Švýcarsko, stačí i Třebíč. Nebo Olomouc. Babica na cestách.

Netflixovská Rezidence, postava Uzo Aduba a Randalla Parka:

- Švýcarsku nerozumím. Jsou švýcarští Němci, Italové, Francouzi... Je něco jen švýcarskýho?

- Roger Federer.

<3

USA 2025

 Sbírám novinové titulky a lepím je vedle sebe do takových jako koláží. Už jich tady pár mám vystavených. Po nastupu Trumpa k moci jsem začala sbírat titulky z Ameriky. Původně jsem je chtěla zveřejnit až za rok. Jako že pamatujete si ten blázinec vloni? Jenže - slovy klasika - bych za a) nevydržela čekat rok s tak bezvadným fórem v kapse a za b) je toho už teď strašně moc. Ani to nejde sdílet jako obrázek...

Takže tady to máte:

„Jste úplně retardovaný,“ řekl Musk dánskému astronautovi a navrhl ukončit provoz ISS dříve. Muskova kosmická loď Starship po startu vybuchla a narušila leteckou dopravu. Trump vyhodil šéfa americké armády. Ten se to dozvěděl při inspekci hranice. Trump byl agentem KGB pod krycím jménem Krasnov, tvrdí bývalý sovětský špion. Putin je připraven nabídnout USA účast na těžbě vzácných nerostů. I na okupované Ukrajině. Dohodu můžeme mít už příští týden, je přesvědčen Trump. Trump nazval Zelenského "diktátorem" a pohrozil, že "zůstane bez země". Takovými slovy neplýtvám. Trump odmítl nazvat Putina diktátorem. Zelenskyj jako diktátor? Nevěřím, že bych to řekl, odpověděl Trump reportérovi. Putin nespolkl návnadu. Trump je jen maskot, píšou Rusové. Po střetu s Trumpem vystřelila na Ukrajině podpora Zelenského. Trump sdělil, že dostal dopis od Zelenského, v němž vyjádřil ochotu jednat. Zelenskyj Trumpovi žádný dopis neposlal, uvedla kancelář ukrajinského prezidenta. Velvyslanec vysvětluje, který Zelenského dopis Trump zmínil v projevu v Kongresu. Trump pohrozil zastavit financování škol, jež umožní podle něj ilegální protesty. Trump v Kongresu slíbil zlatý věk USA a zbohatnutí z cel. Dolar klesl na tříměsíční minima, investory znepokojuje Trumpova celní politika. Trump rozpoutal celní válku, Čína a Kanada chystají odvetu. Firmy reagují na americká cla, Lindt bude čokoládu pro Kanadu vyrábět v Evropě. Je to horší než clo. Výrobce whisky Jack Daniel’s štvou kanadské zákazy prodeje amerického alkoholu. Přestanou Češi kupovat iPhony? Zatím to na bojkoty amerického zboží nevypadá. Americké akcie oslabily, index S&P 500 již přišel o všechny povolební zisky. Prodej elektromobilů Tesla v Německu v únoru klesl o 76 %. Čína plánuje, že letos její ekonomika vzroste o pět procent. Broligarchové: Jak Silicon Valley omotalo Bílý dům. Musk narazil. Trump ho drží, ministři se vzpouzejí. Musk odhalil „150leté podvodníky“. Ve skutečnosti jen neumí s databází. Hromadná rezignace v DOGE. Muskovi pochopové už nechtějí napomáhat čistkám. Bývalý šéf CIA obvinil Trumpa z vydírání Ukrajiny. Zrádce a šašek na ketaminu. Francouzský senátor se ostře pustil do Trumpa s Muskem. J. D. Vance je blb, řekl premiér Západní Austrálie. Svět řeší záhadu. Maluje si viceprezident J. D. Vance oční linky? Proč je Donald Trump oranžový? Ignoruje, že je to nevkusné, a zvedá si sebevědomí, shodují se odborníci. Republikán prchl před svými voliči. Nechoďte mezi ně, radí strana. Cla proti Kanadě a Mexiku platí druhý den a Trump už dal automobilkám na měsíc výjimku. Nejvyšší soud USA zamítl Trumpovo zmrazení USAID. Roztržka mezi Trumpem a Zelenským aktivizuje českou občanskou společnost. Proukrajinská iniciativa Dárek pro Putina za pět dní vybrala 24 milionů. Bílý dům už přehodnocuje pozastavení pomoci Ukrajině. Trump: Grónsko získáme „tak či onak“. Trump čeká na dopis, co Zelenskyj neposlal. Zdražování v USA nabralo s nástupem Trumpa tempo. Na cla odpovíme odstřihnutím USA od elektřiny, slíbil premiér Ontaria. „Velmoci by neměly šikanovat slabé.“ Čína se snaží světu prezentovat jako lepší partner než USA. Lukašenko pochválil Trumpa za přístup k Ukrajině. Lavrovova otočka. Ještě nedávno obviňoval ze všeho USA, nyní už jen Evropu. Trump urazil Lesotho. Nevyzpytatelný Trump už začal hrozit i Rusku. Trump podepsal nařízení o vytvoření kryptoměnových rezerv, cena bitcoinu klesla. Donald Trump „silně zvažuje“ cla a sankce na Rusko. Rusko nemá žádné karty, tvrdí Trump. Minulý týden podle něj mělo všechny. Musk opět vyzval Putina k boji muže proti muži o Ukrajinu. Myslím, že k anexi Grónska dojde, řekl Trump a požádal o pomoc šéfa NATO. Musk chce, aby USA vystoupily z NATO.Trump opět perlí. Muže velebícího Saddáma Husajna navrhl na velvyslance v Kuvajtu. Bez milosti. USA deportovaly dítě s rakovinou mozku, i když má americké občanství. Francouzský vědec, kanadská herečka i Němec se zelenou kartou. USA přitvrdily s deportacemi i zatýkáním. Evropa kuje plán přetáhnout ze Spojených států nespokojené vědce. Ruští propagandisté oslavují Trumpovo uzavření Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. USA v tichosti opustily skupinu vyšetřující odpovědnost za válečné zločiny na Ukrajině. Ať nám USA vrátí sochu Svobody, zní z Paříže. USA žádají Evropu o pomoc s dovozem vajec. Včetně Dánska. Trumpova administrativa musí vzít zpět skoro 25 tisíc propuštěných zaměstnanců. Nejvyšší soud USA se ohradil proti Trumpovým snahám stíhat soudce. Trumpův bývalý duchovní poradce byl obžalován z nemravného styku s dítětem. Elon Musk ruší americké podpůrné programy, díky kterým sám zbohatl. Trump odebral bezpečnostní prověrky svým protikandidátkám Harrisové a Clintonové. Společně na Mars? Rusové chtějí vyjednávat s Muskem ohledně „budoucnosti lidstva“. Světový mír či převzetí Gazy. Bílý dům zveřejnil seznam Trumpových úspěchů. 

#atakhlemytadyzijeme

BTW letos bude diář! 

Love Island: Gran Canaria 4.

Tak jsme se snad úspěšně otřepali ze všeho, co nás postihlo a dostali jsme se i na nějaký ten výlet. Byli jsme v Las Palmas, Puerto de Mogán, na vycházce u oceánu a v horách.

Ve vnitrozemí, když sjedete z hlavní cesty nebo víceméně rovné silnice, která kopíruje pobřeží tam, kde jsou velká turistická centra, jsou cesty samá zatáčka. Doslova. Prostě vůbec nikde nejedete ani kousek rovně. Ale ty výhledy!

Josefínka má za sebou další poprvé: zvracela v autě, když jsme jeli na Rogue Nublo (resp. jeli jsme na Pico de las Nieves, ale skončili na Rogue Nublo). Pak už ty zákruty snášela dobře. Bohužel z toho ale bylo zle od žaludku i mě a ještě další den jsem se cítila jak po vopici. Taky poprvé. 

Přitom minule jsme jezdili ostrovem sem a tam, celý dny a nic! Asi jsem fakt zestárla... Furt se s tím nemůžu smířit. Kdyby mi mělo být takhle blbě pokaždé, kdy tady někam pojedu, budu muset začít zase brát Kinedril nebo co.

Vyrážíme do hotelové restaurace na oběd... 

Vypadá to, že Španělé jsou posedlí používáním dveří pouze k průchodu určeným směrem. Mají to tu rozdělené všude, kde to dovolují dispozice prostoru. Jen tudy dovnitř, jen tudy ven, tam prosím nechoďte. 

Restaurace je rozdělená na sektory, sedíte pokaždé v tom svém a nesmíte se míchat. Když jdete někam, kam nepatříte, zaměstnanci vás slušně poprosí, ať si přesednete. 

Na hotelu hodně používají nádobí na jedno použití, hlavně kelímky, brčka, dezertní lžičky. 

Roušky a dezinfekce se fasují na recepci. 

Roušky hodně lidí nosí i venku, dobrovolně, vevnitř všichni. Rozestupy taky tak nějak dodržují. 

V autobusech na obrazovkách běží informace o počtech nakažených s očkováním a bez. Neviděla jsem tu jediného debila, který by se do autobusu tlačil bez roušky s tím, že je to jeho ústavní právo. 

Zítra se vracíme zpátky do Čech, kde jsem takových lidí potkávali o dost víc a kde prý zase přibývá nakažených... 

Love Island: konečně v Maspalomas

Já jsem vlastně ještě nikdy nebyla na all inclusive pobytu. Zatím je to takhle: první tři dny z osmnácti jsme s Josefínou strávily na cestě, další dva jsme se z ní snažily vzpamatovat, pak dostala Pepi horečky, rýmu, kašel a já krámy. Kromě toho, že se snažíme obě dát do kupy, tak hlavně spíme a žereme. 

To, co sklátilo Josefínu a částečně i mě, prý potkalo skoro všechny malé děti, co tu se štábem jsou a zhruba polovinu dospělých. Měla by to být otázka pár dní a zatím to tak i vypadá. Ale momentálně radši nechodíme ani do bazénu. Natož na výlety po ostrově, při kterých jsem chtěla vidět místa, kde jsem byla při minulé návštěvě. 

(Zatím jsme teda stihli poprvé v životě: letět letadlem, navštívit Madrid a kontinentální Španělsko, Pepinka navštívit ostrov, bydlet v hotelu, vidět oceán a onemocnět. To je spousta poprvé.)

Lukáš normálně jezdí do práce. Půl hodiny před začátkem směny se všichni, kdo mají nastoupit, sejdou na parkovišti, tam je nabere van a odveze nahoru do vily. Po směně je zase sveze z kopce dolů.

Tak trochu to vypadá, že kromě té reality show, co běží v televizi, se tu odehrává další, paralelní, "v backtagei". 

Je tu zhruba stovka lidi, vytržených z běžného života, zavřených v poměrně luxusním hotelu, kde se víceméně setkávají jen mezi sebou a jejich challenge (to tyhle ty reality show prý mívaj'), je natočit československou verzi Love Islandu. 

To jim zabere hodně času, hodně energie, hodně mentální kapacity. Love Island (ať už vztahy mezi účastníky, nebo z technické stránky) řeší i u jídla a nejspíš i na večírcích, co si tu pořádají (ale to hádám, já kojím a nepiju).

L. se dozvěděl od místní psycholožky, že pracuje stejnou měrou s účastníky, i se štábem. Její pomoc potřebují ti i ti. A prý to není nic neobvyklého. Tohle není její první natáčení reality show, na kterém dělá. 

Gran Canaria je ale ráj (už jenom proto, že v ČR je asi tak o 15 stupňů míň a stmívá se o 3 hodiny dřív) a už se těším, až se dostaneme odsud aspoň do Moganu a ideálně i dál, do kopců, do přírody. 

Chtěla bych na Pico de las Nieves i Roque Nublo. Budeme si na to půjčovat auto, tedy pokud se zadaří. Za covidu tu prý bylo všechno zavřené a mj. místní prodali hodně aut, takže teď tady chybí. Fakt, když se podíváte na zbylé fungující půjčovny, mají všechna zabookovaná dlouho dopředu. 

Taky v r. 2012 jsme si v jedné z největších nadnárodních půjčoven brali auto za 25€/den, teď zaplatíme 45€ a to není nejvyšší cena, na jakou se můžete dostat. 

Jo, a zveřejnila jsem svůj první #weekoflife aka #WoL:

Love Island I. (Gran Canaria, Maspalomas) 

Love Island: Zatím "jenom" Madrid 2021

Trochu spoiler: Tohle píšu až druhý den po příjezdu do cíle. Dřív to nešlo, musela jsem se z té cesty vzpamatovat :-))

Už na Braníku jsem přemýšlela, když jsem v noci nemohla spát, co se kdy a kde pokazilo, že tak často zažívám podobný komplikace na cestách. 

Kdo jste na FB četli moje reporty z asi tak každé druhé cesty směr Náměšť nad Oslavou, nebo vlastně kamkoliv, do Rajhradu například, kdy jsme chtěly udělat radost dětem a cestovat po železnici a na informacích přímo na Nádru nás poslali na vlak, který vůbec nejel, nebo jak jsem se potřebovala dostat taky z Hlavního nádraží jen do Řečkovic a ocitla se ve vlaku, který měl nejbližší zastávku v Pardubicích, asi tušíte, na co jsem myslela.

Vystopovala jsem počátek svých problémů ke zlomové události, kdy jsem v mých cca 18ti letech (tzn. asi v roce 2000) jela přímou autobusovou linkou z Brna do Františkových lázní, v Praze vystoupila na přestávku a když jsem se vracela k autobusu, zjistila jsem, že je pryč. I s mými věcmi. 

Normálně odjel, podle nádražních hodin o 4 minuty dřív. Asi už všichni byli zpátky z kouřové a řidič si řekl, že nemusí dál čekat. Všichni kromě mě a nikdo si nevšiml, že chybím.

Měla jsem u sebe jen ledvinku (jop, před dvaceti lety se taky nosily ledviny, frajersky přes jedno rameno), s peněženkou, walkmanem s kazetou The Score od Fugees a zbrusu novým telefonem Nokia 5110. Takže jsem to obvolala, zbytek cesty dojela vlakem a z lázní mezitím poslali nějakého dobrodince, aby mi na konečné v Chebu vyzvedl tašky a přivezl je na recepci, kde na mě počkaly.

Sice to dobře dopadlo, jako zatím pokaždé, ale tehdy tam se to stalo! Vesmír se vyšinul ze své rovnováhy. Ze stavu, kdy platilo, že i já, jako většina ostatních prostě normálně přijedu, kam jsem mířila, s nějakým přijatelným zpožděním a bez větších komplikací, do stavu, kdy se pro mě i cestování do 20 minut vzdálených Řečkovic může stát nechtěným výletem přes půlku republiky.

No, a teď jsem teda byla sama, jen s rok a půl starou holčičkou (a kufrem a batohem a taškou a kočárkem) na cestě z Brna do Maspalomas.

Přespaly jsme v bytě na Braníku, v pořádku dojely na letiště, tam samozřejmě nastaly komplikace s odbavením příručního zavazadla, které podle letenky mohlo mít a taky mělo rozměry po jedné straně o 10cm větší, než jsou pravidla přepravce a bylo nutné to 40 minut řešit, než nás stejně pustili. Ale kromě toho, že jsem si opět nestihla koupit ani vodu (natož kafe!), jsme se v pořádku dostaly na palubu a doletěly do Madridu.

Technická, kdyby to někoho zajimalo: IMHO hodně díky kojení a že jsem se ji snažila unavit, Josefínka let zvládla ukázkově. Usnula ještě jsme ani pořádně nenabrali výšku a vzbudila se, když jsme šli na přistání. Let trval necelé 3 hodiny, ale kdybych ji měla mít takhle na klíně delší dobu, byl by to dost vopruz. Asi ne pro ni, ale pro mě jo.

Do Madridu jsme přiletěli se zpožděním. V itineráři, co jsem si vytiskla k letence, bylo, že přistaneme v 13:35, místo toho jsme se z letadla dostaly hodně po druhé hodině a když jsem si brala kočár z pásu, bylo 14:22. Boarding gate, kam jsme se potřebovaly dostat, zavírala v 14:45. Mezitím jsem měla znovu odbavit zavazadla, samozřejmě projít bezpečnostní kontrolou, kde mj. musím i rozložit a znovu složit kočár. Navíc fronta u měření teploty a kontroly zdravotního formuláře... 

Asi bylo už teď jasný, že to nedáme. Ale já to stejně zkusila. Chtělo se mi čůrat, potřebovala jsem ASAP přebalit Josefínu, měla jsem žízeň jak kráva, dost mě bolela hlava a dala jsem trojboj check-in, safety control a běh na samozřejmě nejvzdálenější gate v rekordním čase 35 minut. Takže o třináct víc, než jsem potřebovala, abysme odletěly.

Pak jsem se sesypala. Letadlo mi zatím ještě nikdy neulítlo.

Když jsem se dala zas do kupy, samozřejmě s telefonickou podporou Lukáše, zabookovala jsem hostel a odjely jsme autobusem do centra Madridu. 

Před cestou jsem si říkala, že jsem vlastně ještě nikdy nebyla v kontinentálním Španělsku. No, tak teď už jo. 

Nebýt okolností, bylo by to super. I tak to bylo super. Madrid určitě stojí za návštěvu, jenom je lepší, když s tím člověk počítá předem. 

Večer i druhý den jsme si prošly město a jely zpátky na letiště Adolfa Suareze. Tam nás bůhví proč chlapík nasměroval na špatný terminál, takže jsem se ztratila a přišla o hodinu času. 

Kdybych zmeškala i tohle letadlo, nevysvětlila bych to už ani sama sobě. Naštěstí jsme měly dostatečnou rezervu a odletěly do Las Palmas. 

Tam jsme nasedly na autobus (Lukáš počítal, že přiletíme o den dřív a už nás nemohl vyzvednout) a vyrazily do hotelu. 

Cesta tady byla stejná, jakou jsme jeli před devíti lety s klukama. 

Jen celkově byl trochu rozdíl, že v lednu 2012 jsme z Brna jeli vlakem do Bratislavy a odtam přímý let trval něco pod 5 hodin. Já letos vyrazila z domu 4.10. v 15:00 a dorazila na místo 6.10. ve 21:45 :-)) 

Josefína má asi dobrodružnou povahu, protože ji to vyloženě bavilo. Já jsem byla za ty tři dny strašně utahaná a Lukáš přestal věřit, že za ním vůbec kdy dorazíme a bohužel to v kombinaci se stresem nesl dost blbě. 

Ale nakonec platí, že všechno špatný je pro něco dobrý.