Moje babička šla do starobního důchodu v 56 letech, celý život si platila odvody, stejně jako je platím já. Já půjdu do důchodu v 67+ letech. A o tom, že by byl můj důchod stejný jako její, si můžu nechat zdát. Přestože starobní důchod je pojistná dávka, trvání a výši jeho výplaty odvedené pojistné příliš neovlivňuje. Proto - a kvůli průběžnému systému financování - ji hodně lidí nazývá letadlem, Ponziho schématem a proto mám - ne jediná - jako důchodový plán sebevraždu. I tak, naivně se těším na duben 2049. Pokud mi to ještě neposunou...
Že to tak nějak bude, všichni (my, odborníci i politici) víme nejmíň 30 let. To tvrdím, protože tak dlouho si pamatuju, že se o problému stárnoucí populace Česka v souvislosti s průběžným systémem financování starobních důchodů mluví. Reálně je to možná teda i dýl. A málokdo se námahal s tím cokoliv udělat. Když něco, tak úplné minimum, nebo blbě. Viz zavedení druhého pilíře, který politikům bylo zátěžko dostatečně vysvětlit a promovat a tak ho zase o pár let později zrušili. A nenahradili ničím. Současný premiér (Babiš za jeho ANO) tu situaci mohl efektivně a k lepšímu ovlivnit už od roku 2011, kdy vstoupil do vrcholné politiky založením hnutí, resp 2013, kdy se stal poslancem. Neudělal to. A přitom on důchodce tak miluje... Jenom ne ty budoucí.
Účastním se třetího pilíře, dokonce jsem spoření založila dceři už v jejich pěti letech. Že s náma v Česku i tady vyjebávají a jak, si můžete přečíst v analýze PAQ Research. Je to prostě radost. Moje babička, ani matka si na důchod ze svého neodkládaly a matka začala až asi 15 let před důchodem. Jenže ona má aspoň kde bydlet, nebo byt, který by mohla v nouzi prodat.
Babička i v důchodu pracovala, aby ne když jí bylo 56... Ne proto, že by úplně musela, ale proto, že chtěla a na částečný úvazek, aby pak měla víc času na vnoučata a na život.
Moje babička s mojí matkou si (v době, kterou si já dobře pamatuji, protože jsem byla už docela velká) pořídily byt (panelákový 3+1! Tři plus jedna, jako 4 pokoje dohromady!!!) za 40 měsíčních platů a něco navíc.
To jsou cca 4 roční platy.
Dnes v Česku pořídíte byt za 15 ročních platů. Patnáct ročních platů je 180 měsíčních platů. 40 versus 180.
Občas se teď někde staví byty pro nízkopříjmové. Dívala jsem se na podmínky, jsou pro domácnosti se dvěma ekonomicky aktivními a příjmem nad 60k. To je nejnižší laťka. Můžete mi prozradit, co jsem teda já, samoživitelka pracujících v sociální službě? Jeden pracující v domácnosti, s příjmem polovičním, než je podle nich nízkopříjem? Mám se počítat mezi chudé, adeptku na sociální bydlení se sociální pracovnicí k ruce, aby mi pomáhala bojovat se sociální patologií v mém životě a následky sociální exkluze?
Jenže já jsem sociální pracovnice. A ani jedno, ani sociální exkluze, ani patologie se mě netýkají, alespoň jsem o tom do nedávna byla přesvědčená. Ale pro město, které se bohulibě pustí do výstavby malých bytů pro ty, kteří by je nepořídili na komerčním trhu, jsem i tak moc póvl. Člověk, který pracuje na HPP, pět dní v týdnu, osm hodin denně, nedosáhne na statut nízkopříjmového. Zábavné na tomto je, že pracuji v sociální službě v neziskovém sektoru, kdybych pracovala ve státním, jsem na tom ještě hůř. Český stát platí své pracující tak, aby je držel v postavení chudých.
Takže já půjdu do důchodu (starobního, ale možná dřív skončím v invalidním), po skoro 50 letech placení odvodů (nejdřív z nějakých temporary jobs jen nepravidelně), nebudu mít vlastní bydlení, abych si snížila astronomické náklady na bydlení v podnájmu, v 67 - 68 letech nemusím být už ve stavu, abych si sehnala nějakou brigádu bokem (bůhví jak na tom budu zdravotně, moji prarodiče v tom věku umírali) a třetí pilíř mě uživí tak dva tři roky, když dobře. Budu živořit z minimálního důchodu a dávek hmotné nouze? Skončím na ulici? Skončím na krku dceři? Najednou sebevražda není tak extrémní důchodový plán, že?
Zrovna jsem viděla kousek videa s Katarzií, velmi úspěšnou umělkyní na volné noze, kde mluví o tom, proč je i pro ni vlastní bydlení nedostupné. Tak jestli to nezvládne Katarzia, já se můžu jít rovnou zabít. I s dcerou a psama.
A došla mi u toho další věc: moc se - spíš možná nikdo - nemluví o tom, jaké to je bydlet celý život v sérii podnájmů. Celý život nemít domov, nemít jistotu a bezpečí. Jak se člověk chová v dočasně vypůjčeném bytě, jak si buduje život, když nikde nemůže zůstat? Co nakupuje, jak si ho zařizuje, kde hledá jistotu, jak to ovlivňuje ostatní jeho životní volby?
Já jsem domov neměla ani jako dítě v onom zmiňovaném 3+1, protože matka tam vládla absolutistickou rukou. A už vůbec ne u otce, kam jsem chodila na návštěvy. Kde mi řekli: "Tady máš taky domov", aby mi následně vynadali, že jsem si bez dovolení vzala jogurt z ledničky. (Byl to jogurt tatovi ženy a měla jich tam asi šest.)
Tehdy jsem byla skoro posedlá ideou vlastnit pokoj, normální dětský pokojíček: prostor, který by byl můj, nad kterým bych měla určitou moc, mohla se tam schovat a být tam sama. To se mi nesplnilo a pokud nevyhraju ve Sportce nebo se neprovdám za někoho velmi bohatého a velmi nemocného, nesplní se mi to nikdy.
Musela jsem si domov a bezpečí předefinovat. Teď jsem to já sama. Bod v čase a prostoru, kdy poblíž není nikdo, kdo by mě mohl ohrozit; kde se nemusím kontrolovat, naopak já mám kontrolu a nemusím si hlídat okolí. Moje dcera snad to bezpečí má ve mě. V nic pevnějšího nemůžeme doufat.
