"Odborní lékaři se školí v tom, aby byli schopni co nejdokonaleji vyladit "svou" část těla. Mnozí z nich však mají jen pramalé povědomí o tom, jak tato část či orgán ovlivňuje celkový klinický stav stárnoucího člověka na konci života a jak tento jeho stav naopak ovlivňuje danou část těla. Nedokážou se na pacienta podívat z odstupu, vnímavě zhodnotit jeho celkovou kondici a pak jemu a těm, kdo o něj pečují, upřímně sdělit odhadovanou prognózu dožití, a dát mu šanci uspořádat si poslední fázi života po svém.
Pacientův klinický stav se stále vyjadřuje pomocí definic zaměřených na jednotlivé orgány. Předpokládá s, že každý orgán zvlášť může ošetřit lékař určité odbornosti. U starého člověka je ovšem převážně otázkou náhody, který odborný lékař ho oficiálně přijme do ošetřování. Jakmile se mu přiřkne některá diagnóza a přijme ho některý z lékařů, ihned je svěřen do péče dalším kolegům, aby se každý postaral o některý z jeho stárnoucích orgánů. Každý starý člověk má v podstatě vlastní odbornou komisi - až na to, že jí chybí společný strategický plán, náplň práce a provozní pokyny.
Na odborné lékaře je vyvíjen nenápadný, ale všudypřítomný tlak, aby nepodceňovali význam toho, co z titulu své specializace mohou udělat pro pacientovo zdraví, byť je pacient třeba v závěrečné fázi života. Nikdo nechce být černá ovce, která nahlas řekne: To, co děláme, nemá smysl - v podstatě tomu člověku jen dáváme falešnou naději.
V důsledku toho pacient dostává stále více léků. Množství medikace je docela dobrým indikátorem toho, v jaké životní fázi se právě nachází a jak blízko je konci života. Naštěstí někteří osvícení lékaři ke konci života nemocnému většinu léků vysadí. Je to ospraveditelné i z vědeckého hlediska, protože přínos léků u starých křehkých lidí nebyl nikdy přesvědčivě prokázán. Cynik by mohl říct, že farmaceutický průmysl nemá zájem zkoumat přínos léků u lidí, kteří tak jako tak brzy zemřou. Možná, že by takový výzkum vyvolal určité prospěšné pochybnosti o tom zda je užívání tolika léků pro zdraví starých lidí skutečně přínosem.
Lékaři se během studia medicíny neučili, jak přistupovat k novému fenoménu rostoucího počtu pacientů velmi vysokého věku, kteří v závěru života trpí mnoha komorbiditami. Lékaři samozřejmě vědí, že lidé umírají, ale jsou svým vzděláním naprogramováni k tomu, diagbostikovali, léčili a někdy vyléčili. Je to hluboce zakořeněno v jejich myšlení i způsobu práce. Při studiu medicíny se pralticky vůbec nehovoří o tom, jak je důležité přijmout stárnutí jako přirozenou součást života a mluvit s pacienty a jejich pečovateli upřímně.
Zhoršování stavu staršího člověka je spíš dané souhrnem všech jeho problémů, než řekněme infekcí močového měchýře, kvůli níž byl hospitalizován. Samotnou infekci lze vyléčit snadno, ale souhrn trvalých neduhů spojených se stářím většinou uspokojivě vyřešit nelze. Takže je jednodušší a asi i ospravedlnitelné soustředit se pouze na infekci močového měchýře a ignorovat, jak blízko je pacient smrti a jestli si nepřeje nějak uspořádat svůj krátící se život. Akutní nemoci jako zápal plic dříve umožňovaly starým lidem důstojně a téměř bezbolestně zemřít. Dnes pacienty se stejným problémem vidíme ležet na JIP připojené k ventilátoru a dialýze, a někdy lékaři použijí i agresivní resuscitaci, aby pacienta ze zápalu plic vyléčili."
Ken Hillman
"Došel jsem k přesvědčení, že moderní medicína toho pro staré lidi nemůže moc udělat. Přemrštěná léčba lidí nad padesát let znamená hlavně nepohodlí a zbytečné utrácení peněz. Přemrštěná léčba lidí nad osmdesát let už hraničí s týráním."
James Goodwin
