Kdo je tady snowflake aneb staří muži ztrácí sebereflexi

 Tímto navážu na minulý příspěvek. 

Pod videem - rozhovorem s jakousi mladou ženou, která ale velmi fundovaně mluvila o současné krizi bydlení, se vyrojila spousta až nenávistných komentářů. Samozřejmě, mladá hezká holka, která ví, o čem mluví, to je pro některé mozkové giganty jak červený hadr na býka. (Plus trollové a boti, of course.) 

Objevovaly se názory od "vypadá blbě" (WTF, mimochodem máte vy někteří vůbec doma zrcadlo?!) po "neví, o čem mluví" a "mladí by chtěli všechno zadarmo".

V tomto duchu to komentoval i známý, starší muž, o jehož situaci náhodou něco tuším... 

Jeho vrstevníci buď stavěli za komančů svépomocí, za spolupráce s rodinou a zhusta z nakradeného materiálu. Naší generaci rodiče ani nepohlídají děti, natož aby nám pomáhali na stavbě. 

( -"No ale naši rodiče měli víc volného času!" - "OK, tak ale aspoň držte hubu!") 

Nebo koupili byt řádově za 40+ měsíčních platů. Zatímco my ho můžeme koupit, jak jsem s odkazem na Deloitte dala minule, za 180+ měsíčních platů. 

( - "No, ale to byla jiná situace!" -"OK, tak ale aspoň držte hubu!") 

Takže kdo tady co chce zadarmo a kdo je fňukna? A sorry, pokud zároveň i aktuálně probíráte starobní důchod, fakt můžete tak akorát držet pysk a ne nadávat na mladší...

Známému jsem to okomentovala, že oba víme, že jeho komentář byl přinejmenším trochu pokrytecký a začali jsme se o krizi bydlení bavit v inboxu.

A on napsal věc, která mi vyrazila dech. 

Nejdřív si pojďme říct, že za minulého režimu pořídil bydlení za náklady rovnající se zlomku dnešních (přepočítané na ony měsíční platy) a navíc zdědil byt po matce, který pronajímá. A s tímto chodí do diskusí psát lidem, co jsou kvůli nájemnímu bydlení odsouzení k chudobě, že by toho chtěli moc a stejně s tím nejde nic dělat a vůbec (slečna btw věděla co).

Známý nicméně napsal, že to měl taky těžké, protože byl samoživitel se dvěma dětmi a měl dvě práce, aby měli vlastní bydlení...

Což reálně znamená, že JEHO ŽENA BYLA DOMA S DĚTMI A ON BYL JEDINÝ EKONOMICKY AKTIVNÍ ČLEN RODINY. Jediný živitel = samo živitel. Vlastně to zní logicky. Akorát že vůbec. 

TVL on si žije v takové bavlnce, že je schopný říct, že byl v těžké situaci, když v domácnosti byly dvě dospělé osoby, kdy jedna pečovala o děti a vykonávala neplacenou práci a on si chodil kliďo do dvou prací, protože o děcka měl postaraný.

Sorry, ale největší fuck up samoživitelství je právě to, že na všechno spojené s domácností, včetně příjmu a péči o závislé členy, jste sami. Že vám nikdo neuleví a nemáte ani ten luxus, když vám nestačí jedna výplata, že si můžete obstarat druhou. Protože nemůžete, protože den má jen 24 hodin, školka otevřeno 7 hodin a vy musíte kurva dělat všechno. To je pointa.

 Hádejte, kdo nachystá večeři, když se po pracovním dni vracím domů, mně? Kdo se mi postará o dceru? 

Už od toho rozhovoru uběhlo pár týdnů a já jsem vlastně furt ještě v šoku. Jako napsala jsem mu, že skuteční samoživitelé to mají jinak. Ale stejně se z toho nemůžu vzpamatovat.

Hlavně mají ti lidi nějakou sebereflexi? Já už fakt nevím. 

Růžové vyhlídky pozdní mileniálky

 Moje babička šla do starobního důchodu v 56 letech, celý život si platila odvody, stejně jako je platím já. Já půjdu do důchodu v 67+ letech. A o tom, že by byl můj důchod stejný jako její, si můžu nechat zdát. Přestože starobní důchod je pojistná dávka, trvání a výši jeho výplaty odvedené pojistné příliš neovlivňuje. Proto - a kvůli průběžnému systému financování - ji hodně lidí nazývá letadlem, Ponziho schématem a proto mám - ne jediná - jako důchodový plán sebevraždu. I tak, naivně se těším na duben 2049. Pokud mi to ještě neposunou... 

Že to tak nějak bude, všichni (my, odborníci i politici) víme nejmíň 30 let. To tvrdím, protože tak dlouho si pamatuju, že se o problému stárnoucí populace Česka v souvislosti s průběžným systémem financování starobních důchodů mluví. Reálně je to možná teda i dýl. A málokdo se námahal s tím cokoliv udělat. Když něco, tak úplné minimum, nebo blbě. Viz zavedení druhého pilíře, který politikům bylo zátěžko dostatečně vysvětlit a promovat a tak ho zase o pár let později zrušili. A nenahradili ničím. Současný premiér (Babiš za jeho ANO) tu situaci mohl efektivně a k lepšímu ovlivnit už od roku 2011, kdy vstoupil do vrcholné politiky založením hnutí, resp 2013, kdy se stal poslancem. Neudělal to. A přitom on důchodce tak miluje... Jenom ne ty budoucí. 

Účastním se třetího pilíře, dokonce jsem spoření založila dceři už v jejich pěti letech. Že s náma v Česku i tady vyjebávají a jak, si můžete přečíst v analýze PAQ Research. Je to prostě radost. Moje babička, ani matka si na důchod ze svého neodkládaly a matka začala až asi 15 let před důchodem. Jenže ona má aspoň kde bydlet, nebo byt, který by mohla v nouzi prodat. 

Babička i v důchodu pracovala, aby ne když jí bylo 56... Ne proto, že by úplně musela, ale proto, že chtěla a na částečný úvazek, aby pak měla víc času na vnoučata a na život. 

Moje babička s mojí matkou si (v době, kterou si já dobře pamatuji, protože jsem byla už docela velká) pořídily byt (panelákový 3+1! Tři plus jedna, jako 4 pokoje dohromady!!!) za 40 měsíčních platů a něco navíc.

To jsou cca 4 roční platy.

Dnes v Česku pořídíte byt za 15 ročních platů. Patnáct ročních platů je 180 měsíčních platů. 40 versus 180.

Občas se teď někde staví byty pro nízkopříjmové. Dívala jsem se na podmínky, jsou pro domácnosti se dvěma ekonomicky aktivními a příjmem nad 60k. To je nejnižší laťka. Můžete mi prozradit, co jsem teda já, samoživitelka pracující v sociální službě? Jeden pracující v domácnosti, s příjmem polovičním, než je podle nich nízkopříjem? Mám se počítat mezi chudé, adeptku na sociální bydlení se sociální pracovnicí k ruce, aby mi pomáhala bojovat se sociální patologií v mém životě a následky sociální exkluze? 

Jenže já jsem sociální pracovnice. A ani jedno, ani sociální exkluze, ani patologie se mě netýkají, alespoň jsem o tom do nedávna byla přesvědčená. Ale pro město, které se bohulibě pustí do výstavby malých bytů pro ty, kteří by je nepořídili na komerčním trhu, jsem i tak moc póvl. Člověk, který pracuje na HPP, pět dní v týdnu, osm hodin denně, nedosáhne na statut nízkopříjmového. Zábavné na tomto je, že pracuji v sociální službě v neziskovém sektoru, kdybych pracovala ve státním, jsem na tom ještě hůř. Český stát platí své pracující tak, aby je držel v postavení chudých.

Takže já půjdu do důchodu (starobního, ale možná dřív skončím v invalidním), po skoro 50 letech placení odvodů (nejdřív z nějakých temporary jobs jen nepravidelně), nebudu mít vlastní bydlení, abych si snížila astronomické náklady na bydlení v podnájmu, v 67 - 68 letech nemusím být už ve stavu, abych si sehnala nějakou brigádu bokem (bůhví jak na tom budu zdravotně, moji prarodiče v tom věku umírali) a třetí pilíř mě uživí tak dva tři roky, když dobře. Budu živořit z minimálního důchodu a dávek hmotné nouze? Skončím na ulici? Skončím na krku dceři? Najednou sebevražda není tak extrémní důchodový plán, že?

Zrovna jsem viděla kousek videa s Katarzií, velmi úspěšnou umělkyní na volné noze, kde mluví o tom, proč je i pro ni vlastní bydlení nedostupné. Tak jestli to nezvládne Katarzia, já se můžu jít rovnou zabít. I s dcerou a psama.

A došla mi u toho další věc: moc se - spíš možná nikdo - nemluví o tom, jaké to je bydlet celý život v sérii podnájmů. Celý život nemít domov, nemít jistotu a bezpečí. Jak se člověk chová v dočasně vypůjčeném bytě, jak si buduje život, když nikde nemůže zůstat? Co nakupuje, jak si ho zařizuje, kde hledá jistotu, jak to ovlivňuje ostatní jeho životní volby?

Já jsem domov neměla ani jako dítě v onom zmiňovaném 3+1, protože matka tam vládla absolutistickou rukou. A už vůbec ne u otce, kam jsem chodila na návštěvy. Kde mi řekli: "Tady máš taky domov", aby mi následně vynadali, že jsem si bez dovolení vzala jogurt z ledničky. (Byl to jogurt tatovy ženy a měla jich tam asi šest.)

Tehdy jsem byla skoro posedlá ideou vlastnit pokoj, normální dětský pokojíček: prostor, který by byl můj, nad kterým bych měla určitou moc, mohla se tam schovat a být tam sama. To se mi nesplnilo a pokud nevyhraju ve Sportce nebo se neprovdám za někoho velmi bohatého a velmi nemocného, nesplní se mi to nikdy.

Musela jsem si domov a bezpečí předefinovat. Teď jsem to já sama. Bod v čase a prostoru, kdy poblíž není nikdo, kdo by mě mohl ohrozit; kde se nemusím kontrolovat, naopak já mám kontrolu a nemusím si hlídat okolí. Moje dcera snad to bezpečí má ve mě. V nic pevnějšího nemůžeme doufat. 

Zítra jdeme všichni v Brně na Kanárky!

 Ano, Kanárci v síti LIVE budou konečně v Brně, v co.labs, zrovna zítra večer... Tak já si konečně vysypu z mobilu část fotek z loňské konference APSS ČR (Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR) o digitálních závislostech:

#citatdne 

#citatdne 

Nalaďte se na zítřejší natáčení podcastu:) 

No Future

 Poslední dobou přemýšlím, jestli je politika o tolik horší než bývala a nebo jsem tak moc já změnila přístup. Odpověď je "ano" a "ano". 

Přišla jsem na to, že když mi bylo 15, defaultně byli všichni kravaťáci v politice vychcaný (ale odcházeli z politiky za milióny na úplatcích, zatímco dneska s nima nehnou ani nakradené miliardy) a sice jsem se těšila na plnoletost, až budu moct volit (zelené nebo nějaký ekvivalent dnešních pirátů), ale tak nějak jsem od toho moc nečekala.

Jak stárnu, pubertální vzdor a nesmiřitelnost mě opustily a chápu, že politika je kompromis, takže z podstaty úplně radost nemůžu mít z nikoho a vlastně i některým těm politikům rozumím...

A o to hůř se mi snáší ti, co fakt ale echt vychcaný jsou. Mimochodem, proč si Češi tak rádi do čela volí psychopaty? (To byla řečnická otázka, odpověď známe a dokonce na to téma máme docela dost i populárně naučné literatury.)

Nově v situaci, která tzv. za nás nebyla: ruská informační válka, probíhající převážně na internetu, která působí, že i ti nejvychcanější hajzlové a nekompetentní neschopové mají dost silnou voličskou základnu na to, aby se skutečně dostali k moci. 

No, jako nevyvinulo se nám to hezky... Byly doby, kdy jsem věřila, že internet přinese jen samé dobro. Když se ještě připojovalo přes telefon, koruna za minutu a držela jsem se iluze, že přístup k informacím by nám mohl prospět... Silly me!

A mimochodem, zítra večer jsou v Brně Kanárci v síti LIVE! 

Víkend v Brně

 Animefest, Meeting Brno, Pouť smíření, protesty (ponejvíce) voličů SPD a ANO, sraz Antify...

Ve zkratce jsem to shrnula u příspěvku na Instagramu.

Sudetoněmecký sjezd v Brně mi nepřišel důležitý, ostatně méně oficiálně se tu koná každý rok už opravdu dlouho (viz ten instáč), dokud se do něho nevložil Andrej Babiš s Tomiem Okamurou a nezačali vykládat, kdo může nebo nemůže jezdit do Brna.

To ty vole když už někdo, vám řeknu já, protože já jsem x-tá generace tady žijící, ne nějaká náplava ze západních Uher a Japonska. 

Ze smysluplné, dobré a naprosto pohodové akce po jedenácti letech najednou, z ničeho nic udělali bojovku. Proč?

Aby se začaly řešit stokrát vyřešené, osmdesát let staré dekrety? Které, i kdyby se dnes zrušily, tak stejně jako nic v právu ani toto nebude platit a v nijakých důsledcích mít dopad retrospektivně? To jsou náš premiér a předseda sněmovny pětiletý děcka, že toto neví? Na tom přece není nic zas tak složitýho, v základu. Ano, Benešovy dekrety, odsun, divoký odsun speciálně v Brně, je extrémně bolestivá a ostudná kapitola našich dějin, zároveň extrémně zajímavá - pro mě je teda za určitých podmínek zajímavé kde co - když to posloucháte nebo čtěte opravdu do hloubky, ale zjednodušená podstata toho je učivo základní školy. 

Tak v čem je kurva zase problém? 

A úplně stejně, stejně nesmyslně rozkopal (nebo se chystá rozkopat) něco, co léta funguje v lidskoprávní agendě.

A z těch jeho vyjádření, Andreje Babiše myslím, mi teda jde mráz po zádech. To je snad nejvíc psychopatická věc, co jsem od něho kdy četla nebo slyšela. 

Andrej Babiš a celé to jeho hnutí ANO, pane poskoků se tváří, jako že jsou nějaká středová strana pro každého. Ale to, co teď dělají ukazuje úplně jasně na to, že je to stejná pátá kolona jako SPD, IVK Motoristi, komunisti a další. Jenom AB si občas odcituje chudáka Masaryka a za výše jmenované se schovává. Zatímco russakům kvůli tady rozesere všechno, co bylo dobrý.

A naše děti v tom budou muset žít. 

We Are About to Respond with Nukes

 O velikonočním víkendu byla dcera u táty, takže jsem měla jeden z těch vzácných volných večerů, kdy jsem se mohla válet v posteli a sledovat Netflix.

Akorát že mě to nějak vtáhlo a skončila jsem s posledním dílem Haryho Holea po půl čtvrté. Zrovna jsem se dívala na čas na mobilu, když mi přišla notifikace.

Všude je mám zakázaný, na twitteru mám v bloku v podstatě celou současnou vládu (ha ha) a podobný trotly, stejně ty prominentní profily, často se zaplaceným dosahem mi ukazuje. Třeba takovýho Macinku, Rajchla, Šmuclera si musím blokovat opakovaně, i když by to snad nemělo mít expiraci.Takže podezřívám právě Elona, že mi tohle poslal. Jen to nešlo z ničeho poznat. 

//Profily, co mám ve sledovaných a ráda bych je viděla, mi neukáže, BTW. 

Prostě najednou mi na displeji, přímo před očima přistála vlajka Spojených států, vedle "US Army" a "We are about to respond with nukes." 

Žádný logo platformy (posílá mi takový vlaštovky čínský výrobce mého mobilu, Rusama zaplacený Thruth Social nebo nějaký AI nesmysl, co se mi stáhl s aktualizací systému?), jméno uživatele, nic. 

(Mimochodem, teď jsme zrovna ve fázi, kdy Trump halucinuje okolo Hormuzského průplavu a států NATO, které chce donutit, aby mu šly na pomoc v útočné válce za zájmy Izraele a vzteká se, že ho nechtějí poslechnout.)

Můj nevyspalej mozek, rozjitřenej binge watchingem severské detektivky si pomyslel: "OK, takže oranžovej dement teď jako posílá jaderné zbraně na Blízký Východ a třeba se netrefí a vypaří to nás." Na pár zlomků vteřiny jsem dostala strach. A jediný, co jsem mohla a potřebovala udělat, bylo obejmout dceru.

Aby byla v bezpečí. U mě. 

Jenže její místo v posteli bylo prázdné.

Strašnej pocit. Jako že se může něco stát a já ji nedokážu ochránit? Můžu zemřít a nemít možnost se s ní rozloučit? Naposledy ji vidět, vysvetlit jí to? No, vypořádala jsem se s ním poslechem nového dílu Kanárků, protože pořád ještě jsem ležela v posteli, v bezvýznamném městě uprostřed Evropy a můj největší problém byl, že jsem nemohla usnout. 

Ale ten pocit se mi vrací doteď, i když Květnou neděli máme dlouho za sebou.

Protože toto je něco, co rodiče v jiných částech světa zažívají doopravdy, na rozdíl ode mě. Tohle je něco, co my děláme jiným lidem. Vládnou nám hovada, který by jakýkoliv zvířecí společenství vyloučilo. Ale lidem to přijde jako norma.

Oči na míč. A poslouchejte Kanárky.

 K tomuto mě vyprovokoval příspěvek Jana Vrobela, ve kterém reaguje na připravovaný ruský zákon slovy o nutném boji, válce apod. Je to třeba po desáté v poslední době, co online čtu od nějakého kluka, muže s dosahem výzvu k boji a k odporu, jaký svět neviděl. Hajp jak kráva, z nuly na sto za desetinu vteřiny, akorát u nikoho z nich jsem neviděla, že by napsali, jak si ten boj představují. Kde můžu nafasovat zbraň a munici? Kopeme zákopy, kde? Čemu říká boj? Čemu říká válka? Koho mám zastřelit?

Když jsem se jednoho na Tw zeptala, co teda - kromě nadávaní na Babiše - mají lidé dělat, odpověděl, že být ve střehu a podle příručky 72 hodin si nachystat evakuační zavazadlo. Tak to snad každej, kdo považuje za reálný jakýkoliv útok na ČR (může jít třeba "jen" o kyberútok na infrastrukturu, kvůli kterému zůstaneme x hodin bez elektřiny), dávno udělal a ve střehu teda sorry ale jsme až až. 

Nějak mi z toho vychází, že vlastně chtěli vyjádřit své znepokojení nad situací. V tom případě by mi přišlo adekvátní napsat: "Znepokojilo mě, když..." Jinak přispívají k mass distraction a nedávají žádný návod, jak tu energii přetavit v čin, což potřebujeme mj. proto, abychom se nezbláznili. Takhle se tu akorát všichni utopíme v kortizolu a adrenalinu.

Hodně úspěšný byl příspěvek novináře Františka Kalendy, kde psal, že panikařící influenceři v Dubai jsou to, co my nejspíš budeme brzy a máme konečně teda začít něco dělat, než bude pozdě a připravovat se na válku. Souhlasím. Akorát zase nezaznělo, co je to něco. Na doptání v komentářích se ukázalo,  že věnovat pozornost vedení naší země, kriticky myslet (v českém podání je to hospodské pičování na politiky), nachystat si evakuační zavazadlo a zjistit si nejbližší kryty v okolí (to víme, akorát v Brně pojmou cca 3 % obyvatel města a mám takové tušení, že zrovna já, dcera a naši psi mezi ta tři procenta nepatříme, takže bych spíš potřebovala radu, kde mám začít hrabat). 

Mimochodem, jak se u nás internet bavil údajně panikařícími influencery v Dubai, synovec s rodinou byli v Dubai asi měsíc. V pondělí měli odlétat domů, jenže v pátek/sobotu začaly lítat rakety a drony a zavřeli letiště. Samozřejmě se báli, ale brzy zjistili, že ač Dubai city nemá kryty pro pár procent vyvolených jako my šťastlivci v Brně, má protivzdušnou obranu, která s úspěšností blížící se 100 % chrání všechny na jeho území. Takže samozřejmě nejdřív psycho, hořící hotel pár desítek metrů od jejich apartmánu, obavy, kam to povede a pak rychle zjištění, že vlastně nikam. Zvykli si tak, že se prý i v noci vyspali, přes den chodili ven, koupali se, jedli v restauracích... Informace čerpali z nějaké UAE appky a od místních úřadů, protože když chtěli něco zjistit od našich, nedozvěděli se nic. Když přišlo na mobil varování, zařídili se podle něho. 

Sledovat podobné situace v médiích a na sociálních sítích blízkých lidí je mimochodem docela surrealný zážitek (zase ve vás vyvolává emoce, které ale nemůžete nějakou přímou akcí odžít).

Dokážu si představit, čím ta situace Čechy v Čechách provokuje. Pro mě třeba Dubai taky není úplně vysněná destinace. Zároveň bych chtěla vidět všechno, takže kdyby někdo přišel a nabídl mi cestu zrovna tam, neodmítnu. Zásadní překážka u mě je fakt, že si takové cesty nemůžu dovolit a už proto se nebudu posmívat lidem, kteří mohou.

Jedni z mála, od koho jsem v poslední době slyšela nějaký návod, co dělat, jsou Kanárci v síti, kteří šíří právě heslo "Oči na míč". Kromě toho radí: 

- choďte ven, bavte se s lidmi, pěstujte koníčky

- nesledujte socky víc jak minuty denně a hlavně nesledujte socky před spaním; nenechte se zahltit

- vyberte si neziskovku, která dělá cokoliv, čemu fandíte (fotbal pro malý holky, divadlo pro seniory, útulek pro fretky) a podporujte ji

-  předplaťte si nějaký důvěryhodný, nezávislý zpravodajský server jako zdroj informací

- až přijde ta chvíle, vyjděte do ulic (myslím, že se zrovna chystá další Letná?)

Tohle je, mými slovy to, co si pamatuju. Kromě toho, že nám to dává možnost vyjádřit se, děláme to pro sebe, pro svoji duši, aby nám tady z toho definitivně nepřeskočilo. Já k tomu drze ještě dodám bojkot US zboží a postupně i sociálních sítí ad. digitálních služeb, až budeme mít evropské ekvivalenty a hlavně ale: 

- Poslouchejte Kanárky!

👉 Tudy k nejlépe utraceným 125,- měsíčně 👈

LOVE - ism by Jul (30.)

 Valentýn 2026

https://auttalk.cz/cs/aktuality/naramky-klenoty-aurum

Tinder

 

Mně tak moc vrtají hlavou páry (běžné, zdravé, stabilní páry), které se seznámily na seznamce, že jsem si po deseti letech konečně udělala čas (ležím doma nemocná) a přihlásila jsem se na Tinder. 

První, co mě zarazilo, když mi tvrdil, že jsem se do něj přes FB už jednou hlásila. To jsem asi byla ožralá, protože o tom nevím. Nebo jsem to z nějakého důvodu vytěsnila. 

Přečetla jsem si všechna pravidla a doporučení. Zásady bezpečného randění jsou tam podle mě proto, aby vás vyděsily. Protože si při čtení chtě nechtě musíte představovat, co všechno by se vám mohlo stát, když půjdete na schůzku s neznámým člověkem a skončit v neoznačeném mělkém hrobě, na některém z brněnských brownfields nechce nikdo. 

Chvilku jsem přemýšlela o své sexuální orientaci a genderu. Nakonec jsem to vyřešila klasicky, po staru: heterosexuální žena. Bohužel, chtěla bych dodat, ale to Tinder nenabízí. 

Fotku jsem nenahrála žádnou, ležím doma s chřipkou a vypadám odporně. 

Zasekla jsem se hned na prvním týpkovi. Vypadal sympaticky. Žije někde do 1 km ode mě, takže se možná i potkáváme na ulici nebo v tramvaji. Pak jsem si ale všimla, že je o 3 roky mladší. Což prakticky znamená, že jsem pro něho stará. Asi tak o 15 - 20 let přetahuju. 

Nevěděla jsem, co s ním. Nechtěla jsem ho swipnout vlevo, aby třeba nebyl smutnej. Pauzu využil Tinder k tomu, aby mi předložil test, ve kterém jsem měla prokázat, že jsem člověk. Což je samozřejmě diskutabilní. Jsem já vůbec normální člověk? Podle mě ne. 

Aplikace nicméně vyhodnotila, že jsem svoji lidskost prokázala dostatečně a na to se zasekla a přestala fungovat. Po té mi nabídla seznámení s více studenty na mojí škole, což mě trochu vyděsilo. Ale datum narození jsem vyplnila, takže asi ok. 

Později jsem v nastavení objevila, že jako 43letá žena prý hledám muže od 18 po 55 let. Odvážné přednastavení. 

A to bylo poslední, co jsem z Tindru viděla. Přestal fungovat. Odinstalovala jsem ho, aniž bych přišla na to, jak se někomu přes seznamku mohlo podařit navázat funkční vztah s kýmkoliv. 

Jestli jste vy jeden z těch šťastných, můžete mi to vysvětlit?

Svátky

 Advent

Zvratky na chodnících se zase barví do růžova. 

Vánoce

Utratila jsem všechny své peníze. 

I ty, co jsem nám šetřila na dovolenou. 

Potřebuju se vyspat.

Silvestr

S vyděšeným psem sedím po tmě na podlaze v koupelně, 

zatímco celý svět slaví. 

Terst - Vídeň vlakem, druhá - ta horší - část.

 Kolikrát jsem tam řekla něco ve smyslu "posranej Villach", bych už nespočítala. Za to se chci omluvit. Villach za nic nemůže.

Bohužel teda hotely měly fakt plno, nejen z pohledu přes booking. Ale aspoň nás upřímně litovali a dokonce matka recepční z hotelu, v jehož restauraci jsme se zastavily, se nám snažila pomoct motlidbami za nedojezd někoho z hostů. 

Marně. 

Josefína si objednala večeři ze snídaňového menu, což po bleskovém zhodnocení naší ubohé situace pan vrchní skutečně přinesl a ani to nekomentoval.

Po jídle jsme stihly zmrzlinu a přichomítly se k večerní vodní show. Kdy nad řekou za pomocí vody a světel vytvořili něco, co vypadalo imho efektněji než ohňostroje a stopro to bylo mnohem ekologičtější a okolí přátelštější než tady naše Ignis Brunensis. Takže inspo pro Brno ;)

Navíc nás hned při příchodu do centra přivítaly desítky svítících srdíček všude kolem a Pepi potkala v bubble tea baru jakýhosi medvěda, co zná z pohádek a je prý super. 

Já jsem z toho celkově sice byla na mrtvici, ale pro dceru jsem se to snažila rámovat jako super dobrodružství, na což kupodivu, když jsem u toho půlku času brečela, ona ochotně přistoupila a už před začátkem vodní show exaltovaně vykřikovala, že Villach je super a je to náš nejlepší den dovolené!

A že se musíme vrátit na delší dobu. TVL nevím, já asi vlakem po Rakousku ještě dlouho nepojedu.

Z Villachu jsme měly vyrazit v 0:45, což samo o sobě bylo na hovno, protože je to dlouho na to zůstat vzhůru, ale krátce na to se normálně vyspat. Takže jako třešnička na dortu, měl něco kolem dvou hodin zpoždění. Které prodlužovali každých deset minut. To abych si nemohla předem natočit budík a zdřímnout si aspoň na nádraží na zemi. 

Skupinka mladíků, kteří s námi cestovali z Ljubljaně to zatáhla přímo na dlažbě v centru města. Vypadali, že na další cestu rezignovali. 

Pepi spala buď na cestovní tašce (ještě že jsem nevzala skořepinový kufr) nebo na mě. Já jsem byla jako že vzhůru a ve střehu, abych sledovala zavazadla a narůstající zpoždění i frustraci spolucestujících, ale reálně spíš v jakemsi bdělém kómatu.

Vlak přijel, narvanej do posledního místečka (vlastně přes poslední místečko), a nadešla asi nejhorší část cesty. Když jsem si myslela, že víc už mě ruce bolet nemůžou, víc už mít přesezený nohy nejde, hlava mi každou chvíli upadne ze zatuhlýho krku a unavenější už nebudu, čekalo mě 6 hodin sezení na zemi, kdy se nemůžu, ani nechci pohnout, protože na mě leží spící dítě a aspoň jemu chci dopřát trochu odpočinku. Taky v opačným případě by vzteky řvalo a brečelo tak, že reakci okolí (včetně sebe) bych zažít nechtěla, že...

Odtud je fotka v minulém příspěvku. 

No, nakonec jsme to přežily, i když mozoly na rukou mám doteď a ani můj krk se doposud nevzpamatoval. Potřebovala bych další dovolenou.

V duchu děkuju všem, kdo nám cestou pomáhali, s kým jsme se dali do řeči. Trochu mi přišlo líto, že mi není 18 a nejsem na prázdninové interrail cestě bez cíle a objemných zavazadel, jako někteří z nich. God bless you.

Zpáteční cesta naprosto zastínila pobyt v Terstu, který byl super. Jenom krátký. Reálně, s mojí láskou k muzeím, historii a kávě mi přijde adekvátní tam strávit tak 10 - 14 dní. Případně celý život. Jenom asi nejezděte vlakem, no...

A já jdu sepisovat reklamaci pro OEBB. Jupí!

//BTW to po příjezdu vykládám Janě, která nám hlídala psy a ona že rodina našich kamarádů takhle jela vlakem, se dvěma malými dětmi, až do Florencie a super. Nejlepší dovolená v životě! TVL! 

Terst - Vídeň vlakem = největší chyba

 Taky jste slyšeli o té super železniční trati mezi Vídní a Terstem, někdejším nejvýznamnějším přístavem habsburské monarchie? Já bohužel ano.

Představovala jsem si to zjevně příliš romanticky. Přesto že AI tvrdí, že z Vídně do Terstu jezdí až 5 vlakových spojů denně, zrovna v den naší cesty nejel ani jeden. Takže tam jsme to daly Flixbusem. 

Aspoň zpáteční cestu jsem koupila vlakem. Dva týdny před odjezdem mi přišel od rakušáků mail, že budou probíhat nějaké stavební práce v okolí Ljubljaně, že se to týká zrovna "našeho" vlaku. Dál jsem nerozuměla, co po mě vlastně chtějí. Resp. to podle mě nevyjádřili dost jasně. 

Proto jim volal švagr, pro kterého je němčina skoro mateřský jazyk, aby zjistil, že nechtějí nic. Že spoj neruší, jenom je možný, že místo vlaku v určitém úseku pojede autobus, ale že si můžu vybrat i spoje v jinou dobu, nebo v původní, to všechno se zakoupenou jízdenkou a jenom sledovat informační cedule, případně dbát pokynů zaměstnanců drah. V pohodě, ne? 

Takže místo vlaku jsme - dle pokynu odpovědné osoby - v Terstu v 12:52 nastoupily do autobusu. Dovezl nás do středu vyprahlé slovinské stepi, na vlakové nádraží u vsi Sežana. Tam podle mě taky museli natáčet Vinnetoua, protože tam nebylo nic, jenom sucho. Přesadili nás do vlaku, který nás odvezl na nádraží v jiném slovinském městečku, Logatec. Kde jsme přestupovali zpátky na autobus (podezřele připomínal Karosy, co brázdily české silnice před cca dvaceti lety, ale aspoň měl klimu), který nás dovezl do Ljubljaně. 

A dál nic. 

Musím říct, že z Terstu až tam se o nás řidiči hezky starali, aby se nikdo neztratil. Navíc mezi Sežanou a Logatcem (skloňuje se to tak?) to byla fakt krásná cesta. Jenom kvůli těm třiceti kilometrům asi bylo zbytečný absolvovat tohle všechno. 

Takže v Ljubljani nás vysadili z náhradního autobusu a neřekli ani slovo. Ptala jsem se řidiče, když máme lístky až do Vídně, kam máme jít. Prý že do Vídně jezdí autobusy z nástupiště 28. Nejelo nic. Šly jsme se ptát na nejbližší informace. Dozvěděla jsem se, že máme sice nejspíš jet autobusem, ale náhradním autobusem za vlak, takže se musím zeptat na infu na vlakovým nádraží. 

Tam za přepážkou seděl pán, který byl stoprocentně buď na houbách nebo LSD, protože nám - a páru dezorientovaných seniorů - v 16:10 řekl, ať rychle utíkáme na nástupiště sedm (sedm z osmi, takže vzadu), že nám jede vlak za necelé tři minuty a asi ho nestihnem'.

Když jsme tam doběhli, museli jsme uznat, že to trefil. Skutečně jsme ho nestihli. Podle jízdního řádu jel v 16:05. Nejspíš byl v trapu už ve chvíli, kdy jsme ještě všichni stáli před informacemi a mluvili s ním. 

Další vlak do Vídně s přestupem ve Villachu měl jet v 17:15. Na odjezdové ceduli jsem s pomocí Google Translatoru zjistila, že nejede.

Vypravili za něj náhradní autobus. Místo čísla nástupiště měl *. OK, takže znova na informace...

Bohužel ze dvou přepážek byla obsazená stále ta jedna jediná vysoce nespolehlivým zaměstnancem slovinských drah. Blahosklonně mě poučil, že náš náhradní autobus vyjíždí z parkoviště vedle budovy.

Autobusů tam stálo asi osm, oběhla jsem je všechny snad desetkrát, abych zjistila, že do Villachu, podle cedulí za čelními skly, nejede žádný. Všechny jely dvěma možnýma trasama do jakysi díry jménem Kranje.

Přičemž celou dobu táhnu batoh s jídlem a vodama a obrovskou tašku se všema našima krámama + dcera má kufřík na kolečkách plný hraček, který ale úplně nezvládá sama řídit a rozhodně nestíhá běžet v mým tempu: Rychle, na autobus, aha, tak nic, tak honem na informace, maminko, mě se chce kakat, vydrž, musíme utíkat na jiný informace, aby nám to náhodou neujelo, vykakáš se pak, mamí, já ten kufr ze schodů nesnesu, jo, tak nám to ujelo, už dávno, proč nás sem ten kokot poslal, tak pojď půjdem' najít záchodky...

Až se kolem začali rojit muži v indiferentních uniformách, takže asi personál, patrně?, dozvěděla jsem se, že Kranje je přesně to místo, kam potřebujeme jet. 

Proč mi ten člověk na informacích neřekl, že náhradní autobus za vlak do Villachu jede jen do další prdele u Ljubljaně a proto autobus do Rakouska ani hledat nemusím? Bůhví.

Tak jsme se tedy dostaly do Kranje. Tam jsme přestoupily do vlaku. Konečně do první třídy, kterou jsem nám připlatila. Abychom měly víc prostoru na nohy, stůl a možnost objednat si jídlo. Místo tady celkem je, stůl taky, jídlo žádný.

A vlak stojí. Máme sedadla vedle kabiny strojvedoucího. Už se ho bylo ptát asi pět lidí, proč nejede. Jestli prý stihnou spoje, které mají navazovat, když měl být dávno někde jinde. Prý snad počkají. My musíme čekat na další autobus. WTF?

Čekali jsme, autobus s dalšími cestujícími žádný nepřijel, ale po nějaké době se objevil průvodčí, co s námi jel imho už z Ljubljaně, odmávl vlak, nastoupil a my se rozjeli... 

Když jsem mu teď ukazovala naše lístky, říkal, že tohle ale jede jenom do Villachu. Povídám mu, že vím, ale že odtam má jet další do Vídně. Tvářil se dost skepticky... 

Jako kdybych měla čas a byla sama na nějakým dobrodružným čundru s batohem na zádech, asi by mi to ani nevadilo. Ale já mám sebou malý dítě, těžký zavazadla a za dva dny musím být v práci.

Už takhle, pokud to teda klapne, budeme ve Vídni před půlnocí. Naštěstí nejedeme rovnou domů, ale máme kousek od Hauptbahnhof booklý pokoj.

Jenže ono je klidně možný, že v prostřed noci skončím TVL někde ve Villachu. 

A to mimochodem, takhle tu cestu popisuje vyhledávač spojení:

A reál: autobus Terst - Sežana, vlak Sežana - Logatec, autobus Logatec - Ljubljana (příjezd 15:57), tam dál nic nenavazuje, protože náhradní autobus za vlak přijel pár minut před odjezdem vlaku do Vídně a to si ani nevytaháte zavazadla z pod autobusu, natož abyste přestoupili, takže autobus Ljublana - Kranje, vlak Kranje - Villach a dál kdo ví... 

Slovy OEBB: může se stát, že část cesty pojedete autobusem. Ještě že máme upgrade na první třídu! Kdyby na rovinu přiznali, že to bude cesta s pěti přestupy a nejistým výsledkem, mohla jsem jízdenky stornovat a jet autobusem. Zlatej Flixbus. 

Edit: Do Villachu vlak dorazil se zpožděním 22 minut, takže poslední spoj do Vídně byl už pryč. Pan průvodčí věděl. 

Hotely jsou všechny obsazený. Nejen na bookingu, ale i podle paní recepční mají ve městě spíš overbooking než že by byly někde volný pokoje. 

Takže, jo, uvízly jsme uprostřed noci někde TVL ve Villachu a budeme nocovat asi na nádraží, zatím co do Vídně, kde máme pokoj na hotelu, se dostaneme když dobře, v šest ráno. 

Edit 2: Do Vídně jsme dorazily druhý den v 8:29.

První třída ve vlaku ÖBB

Czechtek 2005

 Je dvacetileté výročí zásahu (zbytečného a brutálního) na Czechteku u Mlýnce na Plzeňsku. A k mému údivu a potěšení se tím freetekk zase jednou dostal do mainstreamových médií.

Pravděpodobně - protože zatím jsem nic nečetla ani neposlouchala - nejlepší dokumentem stejně zůstává legendární report tehdy zveřejněný na techno.cz. Kde mimochodem pořád ještě nějaké fotky k vidění jsou:

 http://techno.cz/reporty/index/fotograf:Hans

Tehdy jsem na freeczkový akce jezdila. Občas, spíš na menší (taky tohle je největší akce svého druhu u nás a konala se jednou ročně) a raději než tekkno jsem měla a stále mám d'n'b, jungle, raggajungle, reggae. Nicméně ten rok se to tak zrovna sešlo, že jsem měla jet.

Z Brna jsem vyrážela už s tím, že účastníky napadla policie. Z nyxu a od kamarádů na místě jsme měli info doslova z první ruky, do toho jsme hltali zprávy z mainstreamových médií.

Hodně lidí si cestu do Mlýnce pochopitelně rozmyslelo, my jsme se Sleepym (ze kterýho je BTW ve Státech publikovaný autor, wow) jeli i tak. Věděli jsme, že na místo patrně dorazíme, až už bude po všem. Já chtěla fotit a hlavně jsme jeli pomoct s úklidem.

Nebudu řešit, že pozemek na akci byl pronajatý od majitele a kdyby politici a policie dodržovali zákony, mohli tam tak max dávat pokuty za překročení limitu hluku (komu, když freeteky přirozeně nemají organizátora?) a dávat za stěrače bločky za blbý parkování. Zajímavý ale bylo, jak se zprvu všude psalo, že akce je nelegální ve smyslu nepovolená úřady i protiprávního záboru pozemku. A majitel moc prostoru, aby to mohl účinně vyvrátit, nedostal. Nebo se možná bál nenávisti, která by se proti němu mohla namířit ze strany tzv. běžných občanů? Později ale už technaře otevřeně obhajoval. 

Každopádně jak ze začátku Češi na účastníky a celý freetekk nadávali, brzo velká část společnosti otočila. Zásah byl opravdu nepřiměřený a díky internetu a digitální fotografii se s minimálním zpožděním dostávaly ven svědectví od lidí uvnitř. 

Toho velmi dobře využila politická opozice, hlavně ODS. 

Já jsem v Mlýnci ani později moc fotek nepořídila, protože mi hned ve vlaku cestou tam ukradli foťák. Nicméně v tom hypu, zaplavená adrenalinem jsem toho želela míň než bych sama čekala. 

Na místo jsme se dostali v pohodě, ještě jsme potkávali kolem lesní cesty roztroušené policisty, po nás už ale nikdo nic nechtěl. Vypadalo to tam jak po válce. Nafasovali jsme pytle na odpadky a šli uklízet. Strávili jsme tam celý den a odjeli do Prahy. 

Socani v čele s Paroubkem - a to není politická analýza, ale moje dojmy a ještě navíc dojmy ve vzpomínkách, schválně nic nečtu, dokud to nedopíšu :)) - patrně počítali, že nastoupí na partu špinavých smažek, vyženou je z louky a lidi je za to budou milovat. Bohužel pro všechny zúčastněné to špatně vyhodnotili.

Výsledkem byla spousta nasraných lidí. Nasraných policajtů, kteří otevřeně mluvili o zpackaném zásahu se špatným vedením, nasraných a vyděšených rodin policajtů, které na zásah poslali i těch, co měli pohotovost a fakt se jim tam nechtělo. Nasraných technařů, nasraných lidí, co prostě rádi jezdí na fesťáky a sympatizovali, nasraných rodin technařů. Nasraných starých mániček a trampů, kteří si vzpomněli, jak před revolucí naháněli obušci je samotné. 

Asi fakt nevěděli, že na tekkno ve většině chodí lidi, co po týdnu v korporátu (továrně, škole,...) rádi svlečou košile a kravaty a jdou se zrestartovat. Že takových těch "společností vyvrhlých kriminálních živlů" (pro soudruhy od pohledu), co to přeženou a skončí před bednama v blátě a následně možná na titulce MF Dnes, je tam fakt jenom pár a zbytek je naprosto různorodá, nezaškatulkovatelná skupina. 

Taky bysme se mohli bavit o tom, jak časté a jak přijímané byly před 20 lety v Česku body modifikace, včetně piercingů a tetování. Jak často jste potkali na ulici nebo v práci člověka s netypickou barvou vlasů, dready nebo copánky? 

ČSSD si uspořádala nesmyslnou demonstraci síly a moci, dokonce tam dotáhli obrněný transportér, aby bojovali se skupinou z většiny neozbrojených, polonahých pacifistů na MDMA. Skončilo to tím, že vyhrožovali armádou.

Chytla se toho opozice a ve zkratce, z víkendu techna na louce někde u dálnice se stal snad týden nebo dva techna uprostřed Prahy. Na protestu uprostřed Václavského náměstí jsem poprvé a naposledy mluvila s Lucií Bílou. Systémy hrály z pódia na Letné. 

Svůj czechtek jsem ten rok teda měla i já. Velmi netypický, nezapomenutelný a vlastně pro mě to opravdu byla v jistém smyslu tečka (za svobodou), protože od té doby jsem na žádný větší free akci nebyla a CzechTek skončil. A zároveň ty protesty a všechno okolo byla ztělesněná svoboda sama. 

Ale jak na to teď myslím, asi by stálo za to se jet někam (nejspíš do zahraničí) někdy ještě mrknout...

Tyhle trika pak celý léto rozdávali na každým větším festivalu v Čechách a na Moravě.

Papaláši chtěli dělat gesta a z lidí, kterýma zjevně opovrhovali, si udělali boxovací pytel. Jenže netušili, do čeho se pouští. Po zásluze dostali, co jim patří. To, jak teď lezou do análu komunistům, aby urvali usmolených pár procent, je třešnička na dortu, karma a boží trest za to, co provedli tehdy tam :)) 

Vážně, věřím, že myšlení, které tehdy vedlo politiky k pocitu, že takový zasah je dobrý nápad, je dnes přežité. Navíc lidé se smartphony dokážou v podstatě vše dokumentovat a v reálném čase zveřejňovat. To by se za komunistů, ani krátce po nich, nestalo, ale u Mlýnce už i to (jen spíš s internetem a digitální fotkou) hrálo roli. 

Rozpustit tu akci, I KDYBY nelegálně obsadila soukromý pozemek, šlo i jinak. Případně ji mohli nechat proběhnout a přestupky ad. řešit pak. Žijeme v právním státě. Mimochodem, na netu lidi vtipně den zásahu označují za den, kdy vznikla Pirátská strana :)

Konec éry neorganizovaných technoparty. Přesně před 20 lety zasáhlo 1200 těžkooděnců proti CzechTeku.

Třídílný podcast: CzechTek: Příběh českého raveu

Za pestré jidelny!

https://pestrejidelny.cz/ 

Když se začalo mluvit o výzvě Za pestré jidelny, přečetla jsem si pár komentářů na internetu. Asi nemusím ani říkat, že jsem to neměla dělat. Lidem vadí všechno. Vadí jim, že žijí bezdomovci a že je vidí. Vadí jim, že toxíci dostávají výměnou jehly zdarma. Vadí jim, že malý holky by mohly dostávát vložky zdarma. Normálně málem mě přesvědčili, že chlapi jsou vlastně chudáci, když nemenstruují. Vadí jim, že by děti mohly vyrůstat bez násilí. Vadí jim, že by děti s hendikepem mohly mít základní lidská práva a nárok na vzdělání. Takže pochopitelně víc zeleniny ve školních jídelnách, to by přivedlo civilizaci k zániku.

 Přečetla jsem si takový nesmysly, že nad tím kroutím hlavou ještě dnes. Např. ať si děti, co chtějí jíst zdravěji, vaří doma a nosí si to v krabičkách sebou. Jistě jim to učitelky rády ohřejí. Na topení patrně. Každopádně, my si právo krmit děcka sra*kama vzít nedáme! Však ať žerou suchý přílohy, když se jim to nelíbí. 

 To jsem dělala já, když jsem si ke konci základní školní docházky řekla, že přestanu jíst maso. Tehdy, v devadesátkách. Ale teď? Nechápu, jak si lidi představují jídelníček sestavený převážně ze zeleniny. Ale začala jsem si fotit sem tam nějaké bezmasé, někdy veganské, jídlo, že jim to ukážu... Tak tady to maj 🤷🏼‍♀️ 

 A jenom aby bylo jasno, netvrdím, že by školní jídelny měly vyvařovat jako komerční restaurace a bistra. Jen jsem tím chtěla ukázat, že jídlo bez masa není 2 x týdně suchá rýže a 3 x týdně suché těstoviny. Možná s kečupem. Myslela jsem, že to lidé vědí, ale ukázalo se, že ne...

https://www.rajce.idnes.cz/juleskah/album/za-pestre-jidelny

<3

LOVE - ISM by Jul (21.)

 

Incarom <3 Co já si jenom počnu, až se ségra vystěhuje ze Švýcarska? 

Week of Life

A co se naposledy dotklo vás?

 

Divi Maggo: Wilted Flowers. Navigating Moterhood With Mother-wound

<3

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.

Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.

Moje album: PeerFest 2025: Spiritualita a zotavení 

Josef Formánek a jeho pohádka na IG

<3

If You Are Waiting For a Sign This Is It

Hádej, co za knihu jsem právě vzala do ruky?

https://www.vetrnemlyny.cz/

Na co mají vlastně matky čas II.

Tím chci říct, že pokud máte rodinu, která vám nikdy moc nepomáhala, pravděpodobně to nebude dělat ani v budoucnu.

A pokud jste si na základě té rodiny vytvořili novou rodinu s lidmi, kteří vám taktéž nepomohou (u otce to není pomoc, ale rodičovská povinnost, jenže i z člověka, který tvrdil, že chce rodinu, se může vyklubat "občasně hlídající tatínek"), může se vám stát, že zůstanete na dítě sami.

A být na dítě sami je poměrně osamělý stav. Navíc už nemůžete dělat ani věci, co vám dřív přinášely úlevu. Třeba chlastat. Já mám aspoň to štěstí, že mě baví i háčkování a vyšívání. 

Jenom, říká se, že to prý není pravda, ale někdy a pro někoho to pravda je: mít dítě může klidně znamenat, že váš život skončil. Minimálně na takových patnáct let. 

Takže pokud nemáte opravdu silnou motivaci a nemůžete si být jistí svým zázemím, klidně si dítě nepořizujte. Přinejmenším já to pochopím.

Někdy si čtu knihy o pracujících i jinak aktivních matkách. Je to skvělé, dokud mi nedojde, že všechny sice toho dělají strašně moc, ale pořád to tak je jen proto, že mají podporu partnera a rodiny, případně peníze na chůvu.

A když už jsem u toho, druhé moudro, které bych asi vlivem nepřenositelnosti zkušenosti dřív sama nedocenila, ale tady ho stejně zkusím předat dál: Jakmile s někým máte dítě, jen tak se ho nezbavíte. Ani když se rozejdete a přestěhujete do jiného města (nebo státu) k tomu.

Zdá se to samozřejmé a banální, ale těžko bych uvěřila, jak strašně otravný tohle je. 

Takže vybírejte dobře. A možná radši s nikým žádný děti nemějte, protože lidi se mění a nebo přetvařují a některým věcem se nevyhnete, ať děláte, co děláte a když vám to dojde, je už stejně pozdě.

Škoda, že se takový super dítě, jako mám já, nedá koupit někde v sámošce. 

Na co mají vlastně matky čas?

 Na ulici jsme do sebe vrazily s kamarádkou, původně spolužačkou už na střední, kterou vídám prakticky jen na sockách a přesto ji můžu považovat za jednoho z mých nejbližších přátel. Protože málokoho (na to číslo by vám stačily prsty jedné ruky, dvakrát) vídám častěji. Já totiž nevídám skoro nikoho.

Mám pětileté dítě, papírově je v mé péči, kontakt s otcem dle dohody. Otec by se chtěl víc účastnit jeho života, no stráví s ním - když hodně - pět šest dnů v měsíci. Zbytek já.

Dvakrát týdně dítě vyzvedávala babička z otcovy strany ze školky, abych mohla já pracovat. Dvakrát týdně dvě hodiny bylo s ní. Tedy nedávno to zkrátila na jedenkrát dvě hodiny, protože si našla brigádu. Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu, kdy měla mít vnouče u sebe. Jindy to nešlo.

No a pak mi ze dne na den zrušila i tu poslední dvouhodinovku. Sice prý výjimečně, jenže já se svou prací (doprovázím osobny s PAS) nemůžu jen tak ze dne na den oznámit, že nejdu do práce. A protože to neudělala poprvé, rozhodla jsem se, že už její pomoc nebudu využívat.

Nechci nadávat, že je babička nespolehlivá. To sice je, ale furt to byl bohužel jediný člověk, který mi umožnil aspoň dokončit asistenci s klientem požadovaném časovém rozsahu.

I když to ona zřejmě tak úplně nepochopila. Že vnouče nevyzvedává proto, aby jeho matka mohla normálně pracovat, vydělat peníze, aby jsme vůbec přežily. Spíš se chovala, jako bych tu dobu trávila někde na párty a celé to tak bylo uspořádané taky proto, aby si ona užila čas s benjamínkem rodiny a pořídila si pár fotek na Facebook. Ach, ta babička! 

Babička z mojí strany vnouče ale nehlídá vůbec. Ráda se týrám vzpomínkou na to, jak mi někdy v mých pětadvaceti letech vyčetla, že jsem nezodpovědná, protože ona v mém věku vychovávala dvě děti.

Jenže ty děti, a jedno z nich jsem byla já, takže to vím, měly babičku, která je například vodila i vyzvedávala ze školky, skoro every fuckin' day! A odpoledne si s náma hrála, i několik hodin v kuse!!! A každý druhý víkend jsem já odjela k otci, takže matce zůstala doma jen mladší sestra.

O dvacet let později vím, že ty vole takhle vychovat dvě děti bych já zvládla s prstem v nose. I v těch pětadvaceti. A klidně děcek pět. 

Být z 97 % sama na všechno, pracovat na plný úvazek (do toho máme psy a já dálkové studium, ale to jsem si na sebe naložila sama), je úplně jiný kafe, i když to dítě mám jen jedno.

Únava je trvalá konstanta mého života. 

Jsem anemická, citlivá na přemíru podnětů, nedávno jsem ukončila desetiletí trvající léčbu deprese a to všechno samo o sobě je unavující. 

Takže jsme do sebe vrazily s tou kamarádkou, taky se rozešli s partnerem, děti mají dokonce dvě, ale on se o ně stará, jako normální rodič. A ona se mě zeptala, jako by to bylo vůbec možný, jestli se s někým vídám. Jako s kým? A kdy? A jestli chodím na rande! Se zbláznila. Protože ona tohle dělá. Chodí s lidma ven a randí.

Vlastně se mě ptá každý, s kým se potkám. Takže teď tahle kamarádka a loni na podzim, když jsem u ní (s dítětem) byla na návštěvě, se ptala jiná kamarádka a ještě o půlroku dřív jiná. Fakt každýho to zajímá, úplná smršť otázek na můj osobní život.

Jinak jsem za tu dobu potkala na dálku ještě různý prodavače, pošťáky, cestující v mhd a doktory a ti se teda neptali. 

Ale já žádnej osobní život nemám. Já mám dítě!

Jsem pravděpodobně dost introvertní (tím, že žiju sice mezi lidmi, ale v izolaci, se to imho prohlubuje), už dřív jsem pochopila, že s životní výbavou, kterou jsem dostala v dětství, můžu tak akorát čekat na smrt (sice od života nic nečekám, ale ani to mě zcela neušetří zklamání) a tradičně trávím s dětmi čas ráda.

Nebýt tohoto nastavení, možná bych se zabila.

Vidím, že "normální" lidi to nechápou. Myslí si, že je to nadsázka:

- Vídáš se s někým?

- Ne, já nikam nechodím a nemám na to čas, a když, můžu jenom tam, kam i dítě a s nikým moc nemluvím.

A to nikam, nikdy a nikdo prostě = 0

Teda teď si budu platit na 2 x 2 hodiny týdně hlídačku, z platu pracovníka v sociálních službách, abych mohla pracovat stejně jako doposud. Takže budu + 1 osoba na small talk. Jupí!