Rouška NENÍ holokaust!

 #17listopad

"Dnes jsme s Pepi jely do Prahy, tak jsem si říkala, že se můžeme cestou na chvíli podívat na Staroměstské náměstí a od tam na Národní třídu. Já s očkováním, respirátorem a čerstvým negativním testem jsem se trochu divila, kolik lidí tam na nějakou ochranu zjevně kašlalo.

V den, kdy ČR má 22k c+.

Ale když zazněla výzva k dodržení opatření, skoro všichni v dohledu aspoň nasadili roušku nebo respirátor.

Byla tam příjemná atmosféra, zajímavý řečníci, dokud mi nepřišlo, že tam začíná být zbytečně moc lidí. Z toho pár takových, se kterýma moc nechcete sdílet společný prostor. Zahalídla jsem paní se žlutou hvězdou na kabátě a tak jsme se sbalily a vyrazily k Národnímu divadlu.

Večer jsem zjistila, že paní byla první vlaštovka a celý se to zřejmě zvrhlo v jakýsi protest takových těch typů, co na covid nevěří.

Velká škoda 😔"

To jsem teď jen zkopírovala, co jsem si po 17.listopadu dala na Instáč. Ale mám k tomu ještě něco:

Ve mě z toho zůstal pocit, že tady ti neočkovaní bojovníci za svobodu zkurví všechno :(

Někteří z těch příčetnějších, co na Staroměstském náměstí taky byli, tvrdí, že kolem nich mělo na začátku respirátor/roušku 90% přítomných. Po příchodu popíračů to prý kleslo tak na 30%.

 To jsem si opakovaně přečetla na sockách chvíli po tom, co jsem nabyla dojmu, že jsem zahlídla na fotkách dvojicí žen (tak 30+), obě poslušně s respirátorem (to bylo jistě na profilu Milionu chvilek) a na to stejnou dvojici na jiné fotce, jak obě bez respiratorů rozparáděně ukazují na objektiv fakáče. 

Nepovedlo se mi tu druhou fotku najít znovu, abych si ověřila, že se mi to jen nezdálo. Ale to fakt u nás dospělý lidi takhle rychle změní názor (rozuměj rupne jim v bedně) jenom pod vlivem příchodu party extremistů, navíc naprosto hloupých extremistů? 

Možná budu radši věřit, že jsem se spletla... 

Nechci se nad někoho povyšovat, ale dospělej, co nošení roušky nebo očkování přirovnává k holokaustu? Jako fakt? Sorry not sorry, ale napsat o nich, že jsou hloupí je ještě kompliment. 

Aneb slovy Jindřicha Šídla: 

1) očkování není holokaust

2) nošení roušek uvnitř budov není holokaust

3) to, že si ve svém oblíbeném podniku nemůžete bez Tečky dát pivsona, rozhodně není holokaust 

Zábavný na tom je, jak starší generace dnešní mladé označuje za rozmazlené, zhýčkané, sebestředné "snow flakes" a pak jde na náměstí demonstrovat s cedulí, na kterou si nakreslí žlutou Davidovu hvězdu s nápisem "neočkovaný" jen proto, že se bojí nechat si dát pár injekcí. 

Ad Ivermektin, ať sem dám taky něco užitečnějšího než jen moje postřehy, na tohle jsem narazila na FB Jana Kulveita a 100% to stojí za přečtení. Mj. je to velmi chytré a vtipné a vlastně milé: https://www.facebook.com/656175107/posts/10158284119055108/

Love Island: Gran Canaria 4.

Tak jsme se snad úspěšně otřepali ze všeho, co nás postihlo a dostali jsme se i na nějaký ten výlet. Byli jsme v Las Palmas, Puerto de Mogán, na vycházce u oceánu a v horách.

Ve vnitrozemí, když sjedete z hlavní cesty nebo víceméně rovné silnice, která kopíruje pobřeží tam, kde jsou velká turistická centra, jsou cesty samá zatáčka. Doslova. Prostě vůbec nikde nejedete ani kousek rovně. Ale ty výhledy!

Josefínka má za sebou další poprvé: zvracela v autě, když jsme jeli na Rogue Nublo (resp. jeli jsme na Pico de las Nieves, ale skončili na Rogue Nublo). Pak už ty zákruty snášela dobře. Bohužel z toho ale bylo zle od žaludku i mě a ještě další den jsem se cítila jak po vopici. Taky poprvé. 

Přitom minule jsme jezdili ostrovem sem a tam, celý dny a nic! Asi jsem fakt zestárla... Furt se s tím nemůžu smířit. Kdyby mi mělo být takhle blbě pokaždé, kdy tady někam pojedu, budu muset začít zase brát Kinedril nebo co.

Vyrážíme do hotelové restaurace na oběd... 

Vypadá to, že Španělé jsou posedlí používáním dveří pouze k průchodu určeným směrem. Mají to tu rozdělené všude, kde to dovolují dispozice prostoru. Jen tudy dovnitř, jen tudy ven, tam prosím nechoďte. 

Restaurace je rozdělená na sektory, sedíte pokaždé v tom svém a nesmíte se míchat. Když jdete někam, kam nepatříte, zaměstnanci vás slušně poprosí, ať si přesednete. 

Na hotelu hodně používají nádobí na jedno použití, hlavně kelímky, brčka, dezertní lžičky. 

Roušky a dezinfekce se fasují na recepci. 

Roušky hodně lidí nosí i venku, dobrovolně, vevnitř všichni. Rozestupy taky tak nějak dodržují. 

V autobusech na obrazovkách běží informace o počtech nakažených s očkováním a bez. Neviděla jsem tu jediného debila, který by se do autobusu tlačil bez roušky s tím, že je to jeho ústavní právo. 

Zítra se vracíme zpátky do Čech, kde jsem takových lidí potkávali o dost víc a kde prý zase přibývá nakažených... 

Očkování "na covid"

 Myslím, že ve svým životě zažiju jen málo věcí, co by budily víc kontroverzí mezi lidma (samozřejmě častěji na sítích než irl) jako očkování "na covid". Takže jsem se rozhodla si tu to svoje zaznamenat.

//Ale je to teda dost nuda... 

Registrovala jsem se (ve skupině 35+) hned, jak to šlo. Za a) věřím, že očkování je dobrá cesta, jak se chránit a v historii to už několikrát prokázalo a za b) nechci chodit furt na testy, případně se cítit provinile, že jsem někde na základě z prstu vycucaného "čestného" prohlášení. (Které navíc dnes už ani nestačí.)

Nevěřím, že očkování je nástroj snižování porodnosti, že mi s vakcínou zavedli čip, že za dva roky díky ní všichni zemřeme,... Naopak věřím, že mám po nějakou dobu šanci, že spíš nezemřu na covid. 

A venku dál, kvůli ostatním, klidně budu nosit roušku. Nedělá mi to problém. Respirátor mi trochu vadí, páč se pod ním teď, uprostřed léta potím jak vrata od chlíva a kazí se mi pleť. Což je - na druhou stranu - jen kosmetická vada. Ale roušky, po X týdnech v respirátorech, mi přijdou zlatý. 

A s úplně stejným klidem, až to bude potřeba, se půjdu přeočkovat. 

Jelikož jsem se registrovala mezi posledníma, rezervační systém stihli vyléčit ze všech (minimálně většiny) dětských neduhů a tak jsem nenarazila na žádné komplikace. 

Registrace OK, PIN mi přišel za 4 dny, vhodný termín (musela jsem čekat dva týdny po tetanu) mi nabídli pár dní na to. 

Z doslechu vím, že někteří dříve narození (a jejich rodinní příslušníci) museli bojovat s dost absurdními překážkami technického charakteru. Např. známého maminku, která posledních několik desetiletí žije v Brně, rezervační systém poslal na očkování do rodných Českých Budějovic a nešlo to změnit. PINy, které potřebujete k bookování termínu nechodily vůbec nebo hrozně pozdě atp. 

Zapsala jsem se do velkého očkovacího centra v Brně na Výstavišti. A klobouk dolů za tu organizaci tam. Skoro se mi nechtělo věřit, že něco takhle funguje v ČR. (A za současné vlády!!!) 

Myslím, že až tam mi došlo, že u nás je/byla nějaká epidemie. I když mi na covid zemřelo pár (mladých) známých a hodně jich mělo vážné komplikace, až tam jsem viděla zdravotníky v tyweku atp. 

V době očkování jsem kojila. Nebudu zabíhat do detailů, ve zkratce: nevadí to. Očkují se i těhotné. 

V původním termínu druhé dávky jsem zrovna po strašně dlouhé době brala antibiotika a musela jsem ho posunout. Vyřešil to jediný telefonát na covid linku (1221). 

Následně jsem ještě posouvala očkování Josefíně tak, aby dostala vakcínu minimálně 2 týdny poté. Protože se předpokládá, že kojené dítě může (ale nemusí) dostat s mlékem malé množství protilátek. Tak aby toho s jiným očkováním pak nemělo moc. Pro jistotu. 

V té době už bylo možné se očkovat i bez registrace. 

Teď jsem teda den po druhé dávce, mám zatím mírnou reakci. Bolí mě svaly, nejvíc "ta" ruka a ramena + jako bych chytla chřipku. Kdybych chodila do práce, zůstanu s tím den dva doma. Ale já zrovna do práce nechodím...

A za necelé dva týdny budu považovaná za tzv. bezinfekční. (I když vím, že s mnohem menší pravděpodobností můžu nějaké množství viru chytit i přenášet. Zase nebudu tady zabíhat do detailů a házet procenty, která jsem si stejně jenom přečetla jinde a vy můžete taky).

EDIT: Než jsem tohle dopsala, uběhl další týden. Takže můžu říct, že jsem měla opravdu jen mírnou reakci, která do dvou dnů odezněla. Pak bolest hlavy, která se dá zvládnout bez painkillerů. 

A teď už jsem jenom zvědavá na podzim... 

Na hřbitově

 Dnes ráno měl pohřeb kamarád od Poutníka, Jiří Valenta (1965 - 2020), který bohužel podlehl covidu. Pro mě naprosto nečekaně. Jela jsem na Ústřední hřbitov, symbolicky se rozloučila, v bufetu si ke snídani koupila lungo a Horalku a šla se projít mezi hroby. 

/Mimochodem, Jirka zemřel dva dny po Miloši Popelkovi, starostovi a bývalém hospodském v Přešovicích. I v jeho případě to bylo náhle a nečekaně. Chřipečkáři, jděte do prdele. Upřímnou soustrast všem, kterým náleží. A já jen doufám, že tohle se už nebude opakovat./

//Bohužel, než jsem to tu stihla dopsat, zemřel na covid další známý, ročník 1973...

Flashback:

Babička Andulka před smrtí prý řekla, že nechce, abysme zbytečně chodili za ní na hřbitov. Máti věří, že to je důvod, proč její hrob nemůžeme normálně najít. I když tam chodíme poměrně často. Například já si zaboha nemůžu zapamatovat číslo skupiny, i když jsem ho dlouhou dobu měla uložené v telefonním seznamu, mezi kontakty. V duchu úplně přesně vidím, kde to je - ale když tam dojdu, jsem jinde. Andulka skryla své místo posledního odpočinku, abysme neztráceli čas. 

Dnes, když jsem procházela hřbitovem, mě samozřejmě napadlo, že půjdu na hrob babičky i dědy (to jsou dva různé) a zcela nepřekvapivě jsem došla někam úplně jinam. Nechtělo se mi ale volat ani tatovi ani tetě, aby to nevypadalo, že nevím, kde je mám hledat. Což jsem nevěděla. A tak jsem se šla zeptat na Správu hřbitova. Správa neměla úřední den. Vycházkovým krokem jsem se vydala zpátky na autobusovou zastávku Krematorium. Nechala jsem se vést intuicí a loudala se nazdařbůh uličkami (a ne, nedošla jsem, kam jsem původně potřebovala), ale dovedla mě k náhrobnímu kameni s nápisem Drahomíra Skrčená, 1928 - 2006. Naše paní Skrčená! Dlouholetá kolegyně a přítelkyně babičky Věry! A spousta vzpomínek na dětství. Taky mi to připomnělo jednu věc (možná jsem to sem už někdy dřív psala, ale spíš asi ne), ilustraci pravdivosti rčení, že hodné holky se dostanou do nebe a zlobivé kam chtějí.

A kdy jindy se dojímat úvahami nad vlastními sny a odhodláním si je plnit bez ohledu na překážky, než v den, kdy stojíte nad hrobem přítele?

//Edit: já to rozepsala 13.3.2021, jen to trvalo bezmála tři měsíce zveřejnit. Mateřská, no... 

#ČeskoNosíRoušky

@časopisRespekt

Máti umí šít a šila hlavně asi na nás se sestrou, když jsme byly děti. Šicí stroj pro mě byl stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako sporák nebo pračka. V dětství jsem se s ním opatrně učila zacházet, navlíkat nitě, ušít velmi jednoduché věci, třeba látkové pytlíky na vánoční dárky pro kamarády. Bohužel jsem to moc daleko nedotáhla. V podstatě nikam. Před pár měsíci jsem dostala starší šicí stroj (být to auto, je na veteránských značkách). Myslela jsem si, že teď, když budu na tzv. mateřské, mohla bych se doopravdy naučit s ním zacházet a šít a přešívat pro sebe oblečení. Ale až výzvy k nošení roušek mě donutily vytáhnout ho ze sklepa. Na fotkách jsou první dvě, co jsem pro nás ušila. První dvě věci, co jsem ušila po asi pětadvaceti letech. Zjistila jsem, že mě to baví, tak snad budu mít čas pokračovat. K šití roušek se včera přidal i přítel. Zatím máme hlavně radost, že drží pohromadě. K vymýšlení speciálního designu jsme tedy ještě nedozráli. Jen se nám zrovna včera podařilo ohnout jehlu a musíme na bojovou výpravu do galanterie. A vyzvednout zakladač šikmého proužku, které teď lidi tisknou na 3D tiskárnách. Přemek Podlaha by z nás všech měl radost. • Autor: Barbora Sofková

Takhle jsem ve https://www.respekt.cz/galerie/cesko-nosi-rousky

Nicméně to není úplně aktuální, fotogalerie vznikla před pár týdny a od té doby nadšení některých z nás dost polevilo. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu svědky, není divu. Aktuálně teď, ve středu dvacátého druhého se řeší kadeřníci a zavřené hranice. Aspoň o tohle se vláda a krizový štáb momentálně hádá na Twitteru. Zatím jsem z toho vyrozuměla, že sice můžu navštívit máti (i ona mě), obzvlášť, když u toho budeme jen my dvě, ale sahat na vlasy mi nesmí. Protože je kadeřnice. Kdyby kadeřnice nebyla, klidně by mohla. Takhle mi bude muset odrosty nabarvit můj kluk. A vlastně kdokoliv. Jen ne kadeřník, nebo kadeřnice. Zkrátka každý, kdo to neumí.

Ad cestování) dlouho mám problém s lidmi, co zavřené hranice obhajují slovy, že “u nás je přece taky hezky, tak nebuďme sobci”. Mám v cizině podstatnou část rodiny, kterou nemůžu vidět. A oni nemůžou videt nás. Podle nejhoršího scénáře by mohlo trvat dva roky, než by moje dcera potkala svoji tetu a sestřenici. K čemu je mi u toho kurva dobrý, že je tady taky moc pěkně? Lidi, co si nedokáží predstavit, že se cestuje i  jinak, než do Chorvatska na dovolenou, jsem si zařadila do škatulky “dementi s nedostatkem fantazie” a IMHO by měli spíš mlčet, než na internetu rozšafně rozdávat bodré rady do života ostatním. No, a hádejte, co jsem zrovinka před chvíli četla na Twitteru Martina Veselovského?

P.S.: Kdyby tu opravdu byla karanténa, tak OK. Ale když se všichni ti nesobečtí dobráci klidně schází v Tescu nebo LIDLU?

Co dělám v “karanténě”?

/Šestinedělí za časů koronaviru (2)/

Kojím

Přebaluju

Chovám

Dívám se (na ty malý ručičky, prstíčky, ouška,...)

Fotím (Josefínu)

Spím

Čtu

Píšu

Sjíždím blbý vtipy o epidemii

Fandím Romanu Šmuclerovi 

Venčím psy v lese

(Nebo sbírám hovna na zahradě)

Psychicky se připravuju na to, že zase začnu doma cvičit jógu

A teď už i šiju!!!

#RouškyVšem

#project365jul

 

Šestinedělí za časů koronaviru (1)

Zítra jsme plánovali oslavu narozenin tátovy manželky. Ale zrušili jsme ji. Sešlo by se nás tam asi deset, jako na každé naší malé oslavě; někteří z toho počtu chodí do práce a tata je zase uprostřed chemoterapie.

Díky řadě rozvodů a dalších sňatků je nás fakt hodně. Na některých oslavách nás může být víc jak dvacet a vlastně jsou to furt jen nejbližší příbuzní, rodiče + nevlastní sourozenci, jejich partneři a děti. S obyč obědem k nějakým kulatinám bysme hravě překročili současný limit 30ti lidí na jednom místě.

Klára s Noemi (sestra s neteří) měly přijet do Čech na Velikonoce. Noemi ještě ani naživo neviděla svoji sestřenici, Josefínku. Jen na fotkách. Klára za náma byla jednou, hned po porodu. Pak zakázali návštěvy v nemocnicích kvůli epidemii chřipky. A než nás - kvůli novorozenecké žloutence - propustili, musela odjet zpátky do Švýcarska.

Lukáš na natáčení v začátcích ochranných opatření mluvil s nějakým epidemiologem, který mu prý řekl, že pokud se situace nijak nezhorší a všechno půjde tak nějak samospádem, máme čekat nárůst počtu nemocných, mrtvé, zpřísnění vládních nařízení a když hodně dobře, bude to trvat minimálně tři měsíce. I když s touto situací vlastně nikdo nemá zkušenosti, dít se může cokoliv.

S tím, jak někteří nastavená pravidla “dodržují”, to ty tři měsíce nebudou. Jestli svoji sestru a její dceru uvidím aspoň v létě, budu ráda. A co když to takhle bude třeba rok?

Mně a Josefíně ještě ani neskončilo šestinedělí, stejně bych s ní skoro nikam nechodila. Náš režim před a po nouzovém stavu je stejný. Jak psala Zuzana Fuksová, je to simulace tzv. mateřské dovolené pro široké vrstvy obyvatel. Teď už ale k nám na návštěvu nechce ani máti (babička). Kadeřnictví musela zavřít, ale pořád chodí do druhé práce a tam potkává dost cizích lidí. Takže se bojí, aby nás nenakazila.

Naproti tomu Lukáš pracuje stejně jako dřív. Televizní produkční samozřejmě chtějí točit za každou cenu, takže bude dělat minimálně ještě těch pár natáčecích dnů, co má teď domluvených. V televizi je prý tak cca dva tisíce lidí, většina jich do práce jezdí hromadnou dopravou. “Jeho” produkční mu řekla, že “by to tak nehrotila”, to neshromažďování se a vůbec, takže jako že nic...

Celý den musím myslet na to, jaký to bude průser, jestli nás tu takhle virus zabetonuje na delší dobu. To neskončí tak, že Andrej Babiš s Adamem Vojtěchem prostě vyhlásí konec nouzového stavu, školy a obchody se otevřou a všichni si půjdeme po svých jako by se nic nestalo. Doufám, že firem a lidí, co zkrachují, rodin, co přijdou o své členy, bude co nejmíň. Mám před očima fotky, co po poslední finanční krizi přivezla tatova žena z Floridy: prázdné dálnice, prázdná obchodní centra, rozbité výlohy, post-apo kulisy... snad tady to tak vypadat nebude.

Včera bylo v ČR nakažených 177, dnes 214.

Nina English na FB: “In CZ all schools are closed from today (11/3) on and all meetings with 100+ people banned. What’s situation in your country?” Pro video rozhovory o aktuální situaci s lidmi v zahraničí follow Nina English Hanáková FB profil

Moje (nejen) šestinedělí v obraze je na IG pod hashtagem #project365jul
S takovou to ale bude dost nuda :/

Šestinedělí za časů koronaviru

Přiložený status jsem zveřejnila na FB ve chvíli, kdy v ČR byli 3 (otestovaní) nakažení. Pamatujete? Není to tak dávno, jen pár dní, ale jako by to byly týdny, ne-li měsíce, že? Než zaschnul inkoust na komentářích, jaká jsem hysterická blbka, co si asi myslí, že minimálně vystudovala hygienu nebo epidemiologii, bylo ze tří pět, pak najednou osmnáct, čtyřicet jedna, přišla preventivní opatření, následoval stav nouze, sto dvacet nakažených a jedeme dál...

Nestává se mi to často, ale teď můžu: Já jsem vám to říkala!

Uvědomme si, že mezi námi žijí jedinci, kteří stále odmítají přijmout realitu. Jako třeba paní, co jela do Itálie lyžovat, vrátila se, kašlala (nejen) na karanténu, až ji po kolapsu v centru Brna sbírala sanitka a ukázalo se, že má pozitivní test na koronavir. A teď, když uvidíte někoho, jak se kácí k zemi, běžte mu na pomoc, že... Někteří si tu tří milionovou pokutu snad i zaslouží. Ale nechci být zlá, třeba jen nevíme všechno, třeba se vrátila domů mnohem dřív, než vláda vůbec doporučila karanténu, třeba byla bez příznaků, třeba jí doma šlo o život, že musela mezi lidi. Co já vím? Tohle přece nikdo (rozumný) neudělá vědomě. A pak si přečtu příspěvky některých svých přátel na soc sítích a vidím, že jo. Někdo jo. Někomu přijde chytrý ojebávat příkazy vlády i když tentokrát jsou pro naše dobro. Jít do hospody je nejspíš důležitější, navíc oni jsou mladí a zdraví, tak co...

Sestra žije ve Švýcarsku. Jeden z rozdílů a jeden z důvodů, proč ty rozdíly a takové jsou, je ten, samozřejmě v obecné rovině, že Švýcaři se nesnaží za každou cenu všechny a všechno obechcat. Musím přiznat, že nikdy dřív mi nebyla jejich mentalita bližší.