Vlasová krize ve slepé linii času!!!

Těšila jsem se, jak budu mít po prázdninách trošku klid a ono je to přesně naopak. Jop, prázdniny s malým dítětem, přivřenou školkou (u nás teda ještě dětskou skupinou) a prací, kde oproti zaběhlému systému zaskakuju za chybějící kolegy, jsou od letoška můj oblíbený oxymóron. A to jsem si ještě navíc na konci srpna uzavírala 4 předměty, abych mohla pokračovat ve studiu, což je pro mě zcela zásadní záležitost životního významu. Nicméně teď je to snad ještě horší :-)

A všechno jako by se zaseklo. Na můj vkus příliš dlouho čekám na e-mail z vydavatelství ohledně tisku titulkového diáře, klasicky jsem nestihla pár deadlinů literárních soutěží, zpozdily se mi hodinky, na který se fakt těším (tedy zpozdil se balíček s hodinkami, hodinky doufám budou vždycky včas), o příspěvku na bydlení, o který jsem žádala v červenci a doteď nemám odpověď, se radši ani nebudu bavit... Mám pocit, jako bych se - slovy klasika, ano Red Dwarf - ocitla ve slepé linii času.

Potřebuju si zjednodušit život a pohnout se tady z toho zmatku už někam dál. Takže jsem vymyslela, že si už konečně ostříhám vlasy! Ano, vzdám to! Teď vidím, že je to už skoro 3 roky, co jsem se rozhodla. Touhle dobou už mělo být dávno po všem. Možná když to nejde, tak to nejde: Prostě mi ty vlasy už nerostou jako dřív a dost dlouhý na darování je nikdy mít nebudu. 

Na starý kolena se mi vlasy začaly vlnit (WTF?!), podle kadeřnice se mi proto víc lámou, rostou pomaleji a než se dostanu k potřebné délce, roztřepí se jak devítiocasá kočka a co s tím pak... Brzy se budeme s dcerou stěhovat do menšího bytu, začala jsem třídit věci, všude po bytě se válí nějaký krámy, do toho psí chlupy a ještě navrch moje dlouhý (ale ne dost dlouhý!) vlasy, který mi aktuálně padají doslova po hrstech. Asi jsem se taky začala přesrsťovat...

Vždycky jsem chtěla chodit darovat krev, asi abych byla prospěšná. Jenže skoro celý život beru antidepresiva. I když co se toho týče, říkala jsem si s kamarádkou, že pro někoho by to mohla být i výhoda, dostal by krev rovnou s předžvýkanýma inhibitorama zpětného vstřebávání serotoninu :-)) Nicméně odborníci náš názor nesdílí, takže krev darovat nemůžu. Čeho jsem měla vždycky víc, než jsem mohla potřebovat, to byly vlasy. Tak jsem si napsala do bucket listu, že aspoň jednou za život daruju vlasy na paruku pro pacienty s alopecií nebo třeba nějakým onkologickým onemocněním.

Měl to pro mě být piece of cake, ale je z toho dost voser a vypadá to, že mi už vlasy dost dlouhé ani nenarostou. Tak třeba je čas se s tímhle projektem  rozloučit a radši nějaké nadaci, co se stará o paruky pro potřebné, poslat peníze. No, dneska jsem se poprvé po několika dnech normálně vyspala a najednou mi to přišlo líto. Když už ty vlasy mám takhle dlouhý, byla by to škoda... 

Kdykoliv se mě v minulosti v kadeřnictví ptali, jestli to fakt chci až TAKHLE ostříhat, vždyť tak krásných, dlouhých vlasů je škoda, mělo to pro mě stejnou logiku, jako bych si při manikúře říkala, že je škoda stříhat dlouhý nehty. Tahle náhlá změna perspektivy mě samotnou docela překvapila. Ale tak třeba bych to ještě chvilku mohla vydržet. 

V úterý mám termín Na stejné vlně, tak se asi necháme překvapit...

P.S.: Holka z blázince se na IG se ptala, co jejím followerům pomáhá, když mají blbý období. A já můžu doporučit spánek. Nepomáhá totiž nic, prostě to zaspěte a po probuzení můžete začít znova. Třeba to bude lepší ;)

Naše násilí, vaše násilí

Tak je Slušných lidí zase jednou všude plno. Což asi chtěli. Do včerejška jsem vůbec netušila, že se i v tomhle případě angažují (i když oni asi strkaj rypáky do všeho). V posledních týdnech jsem viděla „jen“ stoupence různých církví promlovajících k brňanům, proti hře, o které by nebýt toho většina z nás vůbec nevěděla. Plíživá islamizace, genderová amoralizace, kradení dětí, dvaceti čtyř denní hladovka, pět dní bez vody, satanismus, vyhrožování peklem etc. Chvílemi ti lidé mluvili i o lásce k Bohu a Ježíši a o lásce Ježíše k lidem, ale jinak to byl dost smutný pohled. A poslech. Samý přebujelý ega, nenávist, zlost. Měli by si zopakovat, za co že se to podle nich teda do pekla chodí… 

Včera tady ti ztělesnění láskové k bližním jejich dělali kravál před Provázkem a mj. někteří i nadávali příchozím divákům. Z politického záhrobí kdesi v Útěchově vylezl Miroslav Sládek, prý proti hře protestovali jeho přívrženci. Mě to spíš připadalo, že na Zelňáku byly tři hloučky a každej z nich si jel to svoje (a každej úplně něco jinýho). 

Tiše a nenápadně, lehce v pozadí postávali Slušní lidé, všichni v tričkách laskavé bledě modré s bílým logem jejich hnutí na prsou. To mě mohlo napadnout, že takhle na sebe neupozorňovat není jejich styl. Že to asi nebude všechno… Pozitivní je, že se taky jednou dostali do divadla. Pomodlili se. Ty divný trika bych jim odpustila, dneska už se to tak nebere. Pomalu už ani do národního nemusíš v šólně. Blbý ale bylo, že si spletli strany a místo do hlediště vylezli na jeviště.

iDnes.cz - a jinak, no coment ;))

Svět knihy 2017

Přes přetrvávající sklon všeho v mém životě se hroutit a komplikovat, jedna věc se mi letos podařila: dostat se na knižní veletrh Book World 2017 (takhle to zní světáčtěji). Možná to vypadá jako blbost, ale není! Co je malý krok pro Pražáka, je velký skok pro depresivního lenocha z Brna.

U ARE WHAT YOU READ

V hodnocení a recenzování čehokoliv mám v zásadě dvě polohy, vyjádřitelné dvěma (2) slovy: "dobrý", nebo "špatný". Tudíž se nebudu moc rozepisovat. Jen řeknu, že z celé akce jsem byla veskrze nadšená. I kdybych mohla, coz nemůžu, letošní ročník srovnat se staršími a příp. machrovat, že dřív to bylo (jako vždycky všechno) lepší, neudělám to.

Dlouho budu v dobrém vzpomínat na Stan malých nakladatelů, vystoupení Sboru březanských kastrátů jmenovitě (dále SBK, kdybych se náhodou rozhodla o nich ještě někdy zmínit), v combu s básníkem Viktorem Žižkovem. Nebo nedělní procházku Žižkovem po stopách Jaroslava Seiferta. 

Ano, Žižkov mám ráda.

Na veletrhu  jsem se mj. dozvěděla, že existuje agentura www.mamtalent.cz, což mě přivedlo k mé vlastní, opravdové díře na trhu - webu (potažmo agentuře) vévévé nemám talent tečka cézet. Přišlo mi to docela životaschopné, ale bohužel nemám talent ani na byznys, takže dám nevím, co s tím...

(Jo, a taky jsem v nedávné době při četbě Lásky Dina Buzzatiho dozvěděla, že je v pohodě být magor. A při četbě Psychologie pocitů štěstí, že ne všechny knížky se musí číst.)

Rádá bych za spolupráci poděkovala hlavně Gábině z nakladatelství JOTA, Ditě, nyx ID Petgridus, Tatianě Evans a dalším... Bylo to boží. A tady jsou fotky:

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

Šmarjá, mě se do té druhé části tak nechce, že už ani nevím, co jsem tím chtěla říct... jo, už vím.

2. část

Jestli mi něco přijde trapnější než jízda MHD na černo (byť to sama občas dělám), je to debilní dohadování s revizorem. Ano, brněnská hromadná doprava stojí za hovno, jezdí si jak chce a je drahá, ale pořád je to obchod. Oni nás vozí - my, pasažéři, platíme. Někdy. Není to veřejná služba, zdarma a pro všechny. Nechat se chytit bez jízdenky je proto pro mě stejný pocit, jako by mě sekuriťák v sámošce čapl s kradenou šiškou hnusnýho salámu pod mikinou. Tak nějak si to představuju, protože to druhý se mi nikdy nestalo. Chraňbůh taky. Takže sama tohle nedělám, ale slyšela jsem (často poslouchám cizí rozhovory i jinde, než v MHD a nestydím se za to) už ledacos. Naposledy třeba asi pětadvacetiletýho frajera vytýkat padesátileté revizorce, že si radši nenašla nějaké užitečnější povolání. Paní k němu byla velmi milá a neposlala ho do piče, ani když si to setsakra zasloužil. 

I když to možná vypadá opačně, nadšená ale z revizorů taky nejsem. Akorát já se jim to snažím osladit jinak. Kdybych měla jmenovat nějakou svoji superschopnost, bylo by to umění dojmout revizi jízdenek k slzám. Třeba ten poslední, kluk, co mě chytil cestou na sraz vojenské techniky, než se mnou vyřídil všechny formality, vypadal, že by nejradši zahodil odznak a jel taky do Jedovnic. Revizor, co mě chytil před tím, se mi omluvil. Dvakrát. Jsem k nim tak milá a zdvořilá (vidíš, komu jsi teď zkomplikoval život, ty hajzle?), až je jim líto, že mě vůbec kontrolovali. Koukaj' na mě, jako by pokutu, co kvůli nim musím platit, nejradši vzali na sebe a ještě mi dali něco navíc za utrpěnou psychickou újmu. Párkrát mě dokonce nechali jít jen tak!

No ale ve finále je to samozřejmě k ničemu. Lepší je koupit si šalinkartu, nebo chodit pěšky.

I když pěší chůze taky není samospásná. Takhle jsem dopadla, když jsem posledně šla z města domů pěšky: 

"Věčná škoda, že jsem se nepraštila en face! Mohlo to vypadat jako víkendová trial verze botoxu. 

Takhle je to akorát nanejvýš trapný."

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

1. část

Jeden pátek před pár týdny jsem seděla doma, modlila se, ať nikdo nevolá, že mám jít na pivo (ano, stárnu), na youtubu si pouštěla videa Caro Emerald (a taky Poletíme?, Traband a Navarovou) (možná už JSEM stará) a nějak se mi tam zalíbil její trumpetista. A druhý den brzy ráno, v sedm hodin třicet sedm minut přesně, mě v autobuse směr Stará osada chytil revizor, co mu byl nápadně podobný!
Čekali byste revizory v sobotu v sedm ráno? To už spíš onu legendární španělskou inkvizici. Takže mi netvrďte, že to nebyl dotek tajemného zákona přitažlivosti. Law of attraction. Zhmotnění nevysloveného přání. Vítězství ducha nad hmotou. Akorát že jak na potvoru od Trabandu jsem si asi stokrát přehrála Černého pasažéra. Tušit předem, že jsem takový mind-fu masta, opouslouchám si uši na kost u Etty James.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na Staré osadě jsem nutně potřebovala stihnout autobus v 8:15 směr Jedovnice, v Jedovnicích najít kemp Olšovec a v něm kamarády jeepaře dřív, než v 10:00 vyjedou v koloně na vyjížďku dlouhou málo přes 40 km, ovšem (!!!) trvající něco přes dvě hodiny. Kolony historické vojenské techniky nebývaj totiž zrovna nejrychlejší. Nicméně zpravidla jsou na srazech tím nejzajímavějším, pak už se jenom pije. 

Kromě toho, že jsem neměla platný jízdní doklad, neměla jsem u sebe ani žádný jiný platný či neplatný doklad (viz předchozí blog), kterým bych se prokázala a musela jsem s tím pohledným mladým mužem s debilním zaměstnáním vystoupit a počkat na PČR kvůli ztotožnění. Posledně jim to trvalo 40 minut... Na Staré Osadě už v tu chvíli stála připravená vyrazit za dobrodružstvím Gábina a její dvě děti, kterým jsem večer v hospodě seběvědomě slíbila, že se svezou veteránem. Další nejbližší spoj nám jel za dvě hodiny, to by kolona byla už v půli cesty, podle itineráře asi někde ve Vilémovicích, jenže kde kurva jsou Vilémovice a jak se tam dá dostat?!

Náhody neexistují,  co se má stát, stane se a mě asi bylo souzené děti a Gábinu nezklamat. Příslušníci se tentokrát objevili během pár minut a všechno se vyřídilo rychle. Stihla jsem nastoupit hned do další osmdesát čtverky, co jela, ta měla být na Starce v 8:16 (autobus do Jedovnic odjížděl 8:15), šlendián řidič nás tam ale dovezl už v 8:14; 8:58 jsme vystupovali na náměstí v Jedovnicích. Kemp Olšovec bychom sice bez pomoci hledali delší dobu, ale Rozec nám přijel Jeepem naproti. Já jsem ještě předtím sáhla do hovna a sedmiletou Toničku při pohledu na vojenské vozidlo z roku 1945 přepadla na pár vteřin panika a odmítla nastoupit, ale pak už to bylo dobrý. Myslím, že se to všem líbilo, včetně Otíka (to je to mé nové, kousavé štěně), pro kterého to taky byla premiéra a jsme vděční a šťastní, že se mu jeepování líbí stejně jako se líbilo Zuzce a můžem' takhle (snad) jezdit na výlety častěji.

A někdy příště vám tady napíšu, jak jsem před cca patnácti lety cestovala z Brna do Františkových lázní, skončila jsem v Praze a moje zavazadla na česko-německé hranici.

P.S.: V Jedovnicích na náměstí je velká restaurace, v létě, v sobotu odpoledne tak narvaná, že můžu mluvit o štěstí, že jsme našli místa. Soudě podle návštěvnosti servírují božskou manu. Asi jsme si ji měli dát. Bohužel já jsem místo ní dostala česnečku bez stopy česneku a Gábina nakládaný hermelín, co nebyl naložený. Samozřejmě, vůbec nic tím nemyslím, jenom říkám...

Písmenka

Nakonec jsem stejně ráda, že internet je. Přes to všechno přese všechno, a i když se na něm moje sestra projevuje jako největší Hitlerova fanynka, takže ji nejspíš brzy zavřou a neteř skončí v ústavu pro nezaopatřené děti a matka (kadeřnice/uklízečka) houfně přeposílá šílené e-maily, ze kterých čerpá velkou část svých znalostí o světové politice, aby pak mohla u oběda rozprávět o tom, jak je Angela Merkelová pod tlakem amerických zpravodajských služeb, potkáte na internetu i spoustu velmi milých a vtipných lidí a můžete najít hotové poklady. Stačí být ve správný čas na správném místě: http://lena.blokuje.cz

Poslední dobou často a úplně nezáměrně v tom, co čtu, narážím na zmínky o velkých událostech české novodobé historie. Napadlo mě, že takové věci by měli číst děti, aby pak v anketách neodpovídaly, že neví, co se stalo v roce 1968 nebo 1989. Nejsou to učebnice, nejde o třeba protivné memorování dat, prostě by si přečetly povídku, ze které jen tak mimochodem zjistí, jak někteří lidé taky prožívali převrat. Ale pak mi došlo, že TYHLE děti přece nečtou.

Já to zcizila na FB profilu Alex Howitt, ale nevím, odkud to má on...

Brněnská čtvrť Morava! Aneb protivná bruneta čte a žasne.

#covsechnourazimuslimy #courazijulesku

Myslím, že nepřeháním, když napíšu, že jsem právě na Facebooku zaznamenala jubilejní asi tak milionté sdílení článku o všem, co uráží muslimy. Kdo neví, o čem je řeč (tzn. nečetl ho), může se oficiálně považovat za jednoho ze šťastnějších uživatelů. Mnoho vás ale nebude. 

Já to nechápu.  

A dál už k tomu asi ani nemám co říct.

Ne, fakt. Kamarádi a známí z nejrůznějších oblastí mého života, různé charaktery, různé typy temperamentu, různá vzdělání, různá vyznání, různé profese, různé všechno se shodně nasírají nad tím, že muslimy uráží obrázky Josefa Lady, jódlující sousedi a plyšoví vepříci. 

Tenhle - nevím, jestli je to jako opravdickej článek, nebo spíš blog, každopádně je to kompilace kundovin z internetu - takže, tahle kompilace kundovin se před pár měsíci objevila na serveru libimseti.cz (to je aspoň zdroj, panečku!) a už má bezmála 25.000 lajků. Kompilace kundovin autorky, která je takový máslo, že si ani správně nevygooglí, že West Midlands není část Birminghamu. Buď máslo, nebo - což by se mi líbilo moc - geniální troll. Jenže jak se pak srovnat s množstvím průměrně inteligentních středoevropanů, co jí na to skočili? 

Osobně za vrchol celé záležitosti považuji okamžik, kdy jistý můj kamarád utnul naši disputaci o tom, jestli jsem u toho větší blb já, nebo on: "Že se to nestalo, jak je to tady napsané, ještě neznamená, že se takové věci nestávají a nedějí někde jinde a jinak." Čili "je to lež, ale to neznamená, že to není pravda".

Pár dní zpátky jsem podobně nepochopila větu: "Já nečtu." Kontext ve zkratce:

"Mně se tam nechce, budu se tam nudit."

"Tak si vezmi něco na čtení..."

"Já nečtu."

Jak jako NEČTU? Jak může někdo říct, že nečte?! To nepozná písmena, nebo co? Dnes si říkám, že často je to tak i lepší. Zjevně řada z těch, co čtou, si to privilegium nezaslouží.

Skoro online (report) z cesty do Svinošic.

Svinošice jsou malou obcí s 300 obyvateli a najdeme ji v sousedství Moravského krasu, jihozápadním směrem od města Blanska, na jižním úpatí Dubového kopce ( 523 m.n.m.), v údolí, tvořeném říčkou Kuřimkou.(www.svinosice.cz) A druhou červencovou sobotu tam Pecana slaví kulatiny, za účasti mj. přátel z Birminghamu. Takže jedu...

2014/07/19 03:40, Brno, Hlavní vlakové nádraží, Joy Coffee:
Do not underestimate the power of the dark side. No sugar, no cream.

U prvního stánku ve vestibulu došel led, což se zrovna při těchhle tropech hodí, ale zase je to celkem pochopitelné. U druhého vysvětluju klukovi za pultem, jak by mi eventuálně mohl udělat ledovou kávu bez mléka. Nikdy dřív to nezkoušel, no i tak to dopadlo dobře. Taky mě s tou objednávkou mohl rovnou poslat do... do Blanska, když ji nemají v nabídce.

 

2014/07/19 04:02 p.m., Brno, Hlavní vlakové nádraží, u přepážky: 

"Na nástupišti si ten lístek musíte označit."

"Já vím," odpovídám s přece nejsu piča a nejedu vlakem prvně lomeno neuč orla lítat výrazem ve tváři.

No... a co byste řekli?!

2014/07/19 4:30 p.m., Blansko:

Zastávka Blansko - město, to je tam, co je nádraží, naproti tomu zastávka Blansko - nádraží je tam, kde není nádraží. Aspoň podle toho, co říkala paní ve vlaku. Budu si to muset pamatovat.

2014/07/19 5:03 p.m., Blansko, autobusové nádraží: 

Click to see full size image:

2014/07/19 5:10 p.m., Blansko, autobusové nádraží: 

Neznámý muž se mnou navazuje hovor roztomilou frází: "Kurevskej hic, co?" Mně ten small talk nikdy moc nešel, tak se jen způsobně usměju a odpovím: "Popiči." Blbý je, že se musím pohnout, aby na mě náhodou dál nemluvil a stojíme v jediném stínu široko daleko.

2014/07/19 5:30 p.m., někde v lesích na Blanensku:

Míjím ukazatel Brno, Lesná. Rychle si spočítám, že jsem se po bezmála dvou hodinách cestování (při teplotě vzduchu minimálně 666°C) dostala velmi blízko bodu, kam standardně dojdu  pěšky v mnohem kratším čase. Na druhou stranu řidič autobusu za jízdy větrá všemi dveřmi, takže teď už mi to ani nevadí.

2014/07/19 5:40 p.m., Lipůvka:

Přejela jsem ne jednu, ale hned dvě zastávky. Autobusem je to cca 5 minut, ale jede až za tři čtvrtě hodiny. V Lipůvce na zastávce je úplně stejně kurevskej hic jak v Blansku a není tam co dělat. Jdu pěšky, je to kousek a připadám si jak na čundru (Vavřa říkal, že i malá vzdálenost se počítá). Takžéééé...

2014/07/19 6:00 p.m., Svinošice, kulturní dům.

Z vlastní oslavy mám na papíře dvě poznámky, znějí přesně takhle: "Česká republika dopravní policejní stát" a "- důkaz, že je Země placatá" a samozřejmě jim vůbec nerozumím, resp. souvisí spolu nějak? Očekávám seriózní diskusi. Fotek mám taky pramálo, nějaké až z druhého dne ráno a ty jsem nahrála sem:

http://www.rajce.net/a10198778

So Happy!

#@&$*)(%">#@&$*)(%!!

Depression: The Misunderstood Epidemic

*      *       *    

Někdy zemřít není to nejhorší, co se vám může stát. Existuje místo mezi životem a smrtí, tam, kde jsem já. Tady se zdá, že se čas zastavil. Každá vteřina jako by trvala věčnost. Vzduch je těžký, zatuchlý, páchne. Často ztěžkne tolik, že i dýchat bolí. Nikdo se tu necítí dobře ve své vlastní kůži. Je tu chladno. Neustálá zima, tma a sebelítost. Gravitace tohoto místa do svého středu vtáhne každého, kdo překročí horizont událostí. V jeho centru existuje singularita; bod, kde je zakřivení časoprostoru nekonečné, síla přitažlivosti nekonečně velká, každá z jeho charakteristik se projevuje s nekonečnou intenzitou. Nalézající se v singularitě vidí singularitu v každé z pozorovatelných budoucností. Vládne tu - kromě smrti - v celém vesmíru jediná skutečně slepá spravedlnost. Když na to přijde, nezachrání vás nic: inteligence, peníze, talent, krása... Pohlcuje všechnu energii, světlo, radost, cit, spánek, budoucnost, život. Nejdřív život váš, potom těch, kteří vám byli blízcí. Sílí a šíří se jako virová nákaza. Přenáší se z člověka na člověka, z generace na generaci, vrývá se hluboko do základů bytí a přetrvává. Zatímco vy se hroutíte do sebe a prosíte Boha, aby vám pro Kristovy rány! dal aspoň sílu se zabít. 

Sol Niger.

Oscar Wilde, De Profundis: "Tím posledním tajemstvím je sám člověk. Kdyby někdo zvážil slunce na váhách, změřil fáze měsíce a zmapoval hvězdy sedmi nebí, stále zbývá on sám. Kdo může spočítat oběžnou dráhu své vlastní duše?"

Koniklec velkokvětý // Pulsatilla grandis

Grammatik - Światła Miasta - Wiatru cień

Tradiční a tradičně opožděná oslava Valentýna na Kaménce.

... and the power of a haircut.

Mortality and the power of a haircut:
http://thelouiselog.com/1-how-to-drive-yourself-crazy

-jul-

Bezpointní a nesouvislé vzpomínání na parlamentní volby 2013

Dílem za to mohla kniha o fungování lidského mozku, kterou jsem četla před pár týdny a ve které se mimo jiné píše, že by člověk měl zkoušet nové věci, pokud chce vytvářet co nejvíce synapsí a udržet svoji mysl v co možná nejlepší kondici. Taky jsem si slíbila, že o tom pak něco napíšu. Což jsem si mohla klidně odpustit. Protože teď vidím, že není o čem psát, ale už nemůžu couvnout. Původně jsem si představovala, že se pustím spíš do něčeho trochu víc jako krabičková dieta (a následně všechny pobavím detailním popisem svých dietních prohřešků, á cha chá!), než že bych skočila ve volební komisi. Zároveň mě ale při každých volbách zajímalo, co tam vlastně ti lidi dělají a proč. Dnes už vím, že dělají, co dělají nejčastěji pro peníze a dvě stravenky v hodnotě á 66 Kč. Jiní, zaměstnanci magistrátu, mají účast dobrovolně povinnou, nebo přímo povinnou, pak je to taky společenská událost, jako třídní sraz třeba a konečně, jsou to prostě volby. Ale když jsem si na Facebooku přečetla výzvu Pirátů, ve které nabízeli místa volebních komisařů, nevěděla jsem nic a okamžitě jsem se přihlásila. 

 Na mé první a poslední informační schůzce jsem začala tušit. Opakovaně a důrazně nám kladli na srdce, ať nezapomínáme na nulovou toleranci. Vypadá to, že volební komise přitahují pijany, které když jednou za alkohol vyhodí dveřmi, příště se vrátí oknem. To znamená, že se nechají delegovat některou menší politickou stranou, ve které je zatím neznají. Stálí členové proto na nově příchozí, jako jsem byla já, zastupující stranu, jako jsou Piráti například, navíc tam je to jasné: piráti = rum a bůhví co ještě, pohlíží zpočátku s krajní nedůvěrou. 

(Ale opravdu jen zpočátku, jinak byli všichni velmi milí.) 

 Jiný bod schůze: někteří komisaři hned ze startu shrábnou stravenky, odejdou na oběd a už je nikdo víc nevidí. Přinejmenším do příštích voleb ne. Proto bylo zapisovatelům doporučeno stravenky rozdávat až už je skoro po všem. Nově je totiž jejich povinností takového zběha dohnat a jakýmkoliv způsobem donutit stravenky vrátit. Případně z něj vytlouct odpovídající náhradu, nejlépe cash, ale berem’ i některý z párových vnitřních orgánů, třeba ledvinu. 

 Dresscode přikazuje vystříhat se všeho, co by mohlo být považováno za propagaci konkrétní politické strany. Zdá se ale, že někteří aktivisté z podstaty, ovšem t.č. členové volebních komisí, si nemohou pomoci a konkrétně toto pravidlo rádi porušují. Otázka je proč. Popuzují tím voliče a přívržence stran ostatních, kteří neváhají a vše neprodleně hlásí na příslušných místech. 

 Dále je zapovězeno (a bylo nutné to znovu připomínat) odhazovat vajgly na zem v blízkosti vchodů do volebních místností a zbytky jídla do košů na nepoužité hlasovací lístky. Do těch košů, které vypadají jako obří papírová pokladnička, s typickým úzkým otvorem na horní straně. Jak se může někomu podařit skrz něj protlačit nedojedené jablko? Nebo třeba obložený chleba? To už chce vlastní metodiku a systematický postup v kombinaci s tím, co umělecké profese nazývají sitzfleisch. U mě, jako člověka neschopného řadu věcí dovést do zdárného konce, to vzbuzuje skoro až obdiv. Vyhodit do této nádoby cokoliv jiného než právě ty hlasovací lístky by mě donutili snad jen pohrůžkou násilím. Já totiž obvykle volím jednodušší cestu a tak bych své odpadky prostě a obyčejně směřovala do odpadkového koše stojícího o pár kroků dál. Pizzu, pizzu bych tam hodila. Ne americkou, jen plátek tenké italské pizzy! A občanka by mi tam mohla omylem spadnout. Ale víc ze mě nevyrazí, fakt. 

 Přesto to o tom obdivu bych asi dost těžko vysvětlovala zaměstnancům radnice, kteří - třeba i s měsíčním odstupem - vyhozené lístky likvidují, případně třídí od všeho, co jsou lidé schopní do košů nacpat. Prý bychom se divili. Jak vidíte, já se divím i tak. 

 A nakonec jeden z největších prohřešků, tohle jsem si zapamatovala doslova: „Prosím vás, neberte nám ty ubrusy! Není to žádný damašek, jsou to normální bílý prostěradla za stovku od Vietnamců tadyhle z podchodu a my je budeme zase potřebovat. Navíc tentokrát to zřejmě bude brzy.“ Samozřejmě vybavení volební místnosti vracíme ke kontrole, prostěradla/ubrusy se přepočítávají. A vsadím boty, že jich pokaždé několik chybí. 

 A to je vlastně vše. Jak probíhají samotné volby, snad každý ví, já jsem navíc měla štěstí na neobvykle normální, milé a vstřícné kolegy – komisaře, hlasy jsme měli spočítané do hodiny, chyba žádná, jen pár neplatných hlasovacích lístků (z toho jeden volič do urny vhodil oranžový titulní list s namalovaným velkým otazníkem, jak výstižné!), a tak už není o čem mluvit. 

 Ráda bych tomu teď napsala nějakou dobrou pointu, jenže ono to žádnou nemá, nemělo - a mít nebude. Napadá mě skončit citátem amerického komika George Carlina: „Uvědomte si, jak blbej je průměrnej člověk … a pak si uvědomte, že polovina lidí je blbější.“ Ten, a informační schůzka členů volebních komisí, mi mimochodem stačí jako zdůvodnění (ne ospravedlnění) výsledků nejen parlamentních voleb 2013, ale i první přímé demokratické volby prezidenta a možná i celé politické situace v naší zemi. V globále, takhle nějak totiž to tady s náma asi prostě je.

Left me speechless. Enjoy the silence.

LOVE THE LYRICS! Man In Black - Johnny Cash

A la Santé de Django! "Djangoviny" 2013

30m + 30m + 30b

Dohromady je nám devadesát.

Weeeekeeeeend!

Pátek

Sobota

Mňam!

Stýská se mi!

>>> Bombovy fotky na Picase <<< To teď nevím, jestli jsem napsala dobře.