b_day grl a její den

Mám narozeniny.

Pětatřicátý. Škrt! Šesta! Šestatřicátý.

Mimochodem, dosáhla jsem věku (36), ve kterém se můj otec poměrně nepřehlednou soustavou rozvodů a sňatků stal dědečkem. Já nemám ani děti, ani vnoučata. Mám jezevčíka. Stejně ale je to přelom: ještě včera jsem byla teprve v první půli cesty k sedmdesátce, teď už jsem skoro až tam...

Původně jsem si vzala dovolenou. V mezičase mi upravili pracovní dobu tak, že pátky nedělám. Protože jsme pomalé a drahé a zaměstnavatel na nás všechny nemá (asi ani peníze ani nervy). Tak jako tak, můžu spát dýl. Oproti původní verzi je rozdíl, že takhle mi to nikdo nezaplatí. 

Říkala jsem si, že pokud to zvládnu, mohla bych jet na půl devátou do Mikulova na konferenci a pietní akt za oběti železné opony. Nezvládla jsem. Jsem vyčerpaná. Vzbudila jsem se v 11, snídám bílý Zoloft, červeno-bílé ředkvičky a zelený čaj. To je taková moje malá italská kuchyně.

Chtěla jsem se na YT dívat na krátké filmy Filipa Kiliána, místo toho prokrastinuju na FB nad gratulacemi k narozeninám. 

V sešitě, do kterého tohle píšu, jsem našla založený vsazený tiket. Odpoledne si ho někde nechám zkontrolovat, třeba jsem vyhrála... (Spoiler alert: Nevyhrála.)

Na e-mail mi přišla přání a slevové poukazy od Zary, Marks Spencer, Sephory, Reserved, Lindexu, Terranovy, Espritu, Bershky, Manga,... Koukám, že některé nadnárodní koncerny mi blahopřejí hned několikrát. Svým způsobem mám radost, ale stejně si nic nekoupím. Ani ne proto, že bych byla tak uvědomělá, ale spíš že jsem švorc. A oblečení ponejvíce nosím po mladší sestře. 

U Starbucks mám k vyzvednutí můj oblíbený nápoj ve velikosti tall nebo grande, vylepšený toppingem dle vlastní chuti. Nejraději piju americano s ničím, "hořký jako život, černý jako smrt" a jako bobus IMHO nejlíp ladí s pivem. Dnes možná udělám vyjímku. Stavím se tam cestou do Ocásků, kam mám v plánu odnést nějaké věci pro pankáče z brněnských Food not Bombs a teplé oblečení pro bezdomovce na zítřejší rozdávání jídla... To asi bude ta tekutá modernita. Nebo je to možná jenom Brno.

Oslavit narozeniny sobotním vařením s FNB by mi přišlo celkem fajn, ale nemůžu. Jedeme s rodinou na vánoční trhy do Bratislavy. Takže výlet do zahraničí; myslím, že se tomu říká citybreak. (BTW taky při cestě na Slovensko zapomínáte, že tam člověk potřebuje Eura?)

Jezevčík si chce hrát. Proto už nejmíň hodinu, v bytě o rozměrech dva krát dva metry aportujem míček. Já si toho Filipa Kiliána prostě v klidu nepustím!

Léta a léta (circa od jednadvaceti) si slibuju, že už nikdy žádný narozeniny nebudu slavit. A stejně nad tím každý rok minimálně přemýšlím. Letos to na mě přišlo jedno odpoledne před pár měsíci, že jsem zase začala vymýšlet, že bych nějakou oslavu přece jen udělala. Chvíli na to jsem ve městě natrefila na Petra Hromádku, který se zrovna TEĎ nechal ukecat, že jakejsi pátek 23. listopadu bude hromadně slavit šedesátiny v HaDi. A náhodou si pamatoval, že 23. listopadu mám narozeniny já (on ne, jen bude ta oslava) a že tam teda musím být. Divadlo, koncerty, chlebíčky, chlast, spousta starých lidí, mezi který už teď oficiálně taky patřím,... to mi přišlo fajn. Takže se celkem těším na večer. Jedinej problém je, že nemám co na sebe.

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

Šmarjá, mě se do té druhé části tak nechce, že už ani nevím, co jsem tím chtěla říct... jo, už vím.

2. část

Jestli mi něco přijde trapnější než jízda MHD na černo (byť to sama občas dělám), je to debilní dohadování s revizorem. Ano, brněnská hromadná doprava stojí za hovno, jezdí si jak chce a je drahá, ale pořád je to obchod. Oni nás vozí - my, pasažéři, platíme. Někdy. Není to veřejná služba, zdarma a pro všechny. Nechat se chytit bez jízdenky je proto pro mě stejný pocit, jako by mě sekuriťák v sámošce čapl s kradenou šiškou hnusnýho salámu pod mikinou. Tak nějak si to představuju, protože to druhý se mi nikdy nestalo. Chraňbůh taky. Takže sama tohle nedělám, ale slyšela jsem (často poslouchám cizí rozhovory i jinde, než v MHD a nestydím se za to) už ledacos. Naposledy třeba asi pětadvacetiletýho frajera vytýkat padesátileté revizorce, že si radši nenašla nějaké užitečnější povolání. Paní k němu byla velmi milá a neposlala ho do piče, ani když si to setsakra zasloužil. 

I když to možná vypadá opačně, nadšená ale z revizorů taky nejsem. Akorát já se jim to snažím osladit jinak. Kdybych měla jmenovat nějakou svoji superschopnost, bylo by to umění dojmout revizi jízdenek k slzám. Třeba ten poslední, kluk, co mě chytil cestou na sraz vojenské techniky, než se mnou vyřídil všechny formality, vypadal, že by nejradši zahodil odznak a jel taky do Jedovnic. Revizor, co mě chytil před tím, se mi omluvil. Dvakrát. Jsem k nim tak milá a zdvořilá (vidíš, komu jsi teď zkomplikoval život, ty hajzle?), až je jim líto, že mě vůbec kontrolovali. Koukaj' na mě, jako by pokutu, co kvůli nim musím platit, nejradši vzali na sebe a ještě mi dali něco navíc za utrpěnou psychickou újmu. Párkrát mě dokonce nechali jít jen tak!

No ale ve finále je to samozřejmě k ničemu. Lepší je koupit si šalinkartu, nebo chodit pěšky.

I když pěší chůze taky není samospásná. Takhle jsem dopadla, když jsem posledně šla z města domů pěšky: 

"Věčná škoda, že jsem se nepraštila en face! Mohlo to vypadat jako víkendová trial verze botoxu. 

Takhle je to akorát nanejvýš trapný."

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

1. část

Jeden pátek před pár týdny jsem seděla doma, modlila se, ať nikdo nevolá, že mám jít na pivo (ano, stárnu), na youtubu si pouštěla videa Caro Emerald (a taky Poletíme?, Traband a Navarovou) (možná už JSEM stará) a nějak se mi tam zalíbil její trumpetista. A druhý den brzy ráno, v sedm hodin třicet sedm minut přesně, mě v autobuse směr Stará osada chytil revizor, co mu byl nápadně podobný!
Čekali byste revizory v sobotu v sedm ráno? To už spíš onu legendární španělskou inkvizici. Takže mi netvrďte, že to nebyl dotek tajemného zákona přitažlivosti. Law of attraction. Zhmotnění nevysloveného přání. Vítězství ducha nad hmotou. Akorát že jak na potvoru od Trabandu jsem si asi stokrát přehrála Černého pasažéra. Tušit předem, že jsem takový mind-fu masta, opouslouchám si uši na kost u Etty James.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na Staré osadě jsem nutně potřebovala stihnout autobus v 8:15 směr Jedovnice, v Jedovnicích najít kemp Olšovec a v něm kamarády jeepaře dřív, než v 10:00 vyjedou v koloně na vyjížďku dlouhou málo přes 40 km, ovšem (!!!) trvající něco přes dvě hodiny. Kolony historické vojenské techniky nebývaj totiž zrovna nejrychlejší. Nicméně zpravidla jsou na srazech tím nejzajímavějším, pak už se jenom pije. 

Kromě toho, že jsem neměla platný jízdní doklad, neměla jsem u sebe ani žádný jiný platný či neplatný doklad (viz předchozí blog), kterým bych se prokázala a musela jsem s tím pohledným mladým mužem s debilním zaměstnáním vystoupit a počkat na PČR kvůli ztotožnění. Posledně jim to trvalo 40 minut... Na Staré Osadě už v tu chvíli stála připravená vyrazit za dobrodružstvím Gábina a její dvě děti, kterým jsem večer v hospodě seběvědomě slíbila, že se svezou veteránem. Další nejbližší spoj nám jel za dvě hodiny, to by kolona byla už v půli cesty, podle itineráře asi někde ve Vilémovicích, jenže kde kurva jsou Vilémovice a jak se tam dá dostat?!

Náhody neexistují,  co se má stát, stane se a mě asi bylo souzené děti a Gábinu nezklamat. Příslušníci se tentokrát objevili během pár minut a všechno se vyřídilo rychle. Stihla jsem nastoupit hned do další osmdesát čtverky, co jela, ta měla být na Starce v 8:16 (autobus do Jedovnic odjížděl 8:15), šlendián řidič nás tam ale dovezl už v 8:14; 8:58 jsme vystupovali na náměstí v Jedovnicích. Kemp Olšovec bychom sice bez pomoci hledali delší dobu, ale Rozec nám přijel Jeepem naproti. Já jsem ještě předtím sáhla do hovna a sedmiletou Toničku při pohledu na vojenské vozidlo z roku 1945 přepadla na pár vteřin panika a odmítla nastoupit, ale pak už to bylo dobrý. Myslím, že se to všem líbilo, včetně Otíka (to je to mé nové, kousavé štěně), pro kterého to taky byla premiéra a jsme vděční a šťastní, že se mu jeepování líbí stejně jako se líbilo Zuzce a můžem' takhle (snad) jezdit na výlety častěji.

A někdy příště vám tady napíšu, jak jsem před cca patnácti lety cestovala z Brna do Františkových lázní, skončila jsem v Praze a moje zavazadla na česko-německé hranici.

P.S.: V Jedovnicích na náměstí je velká restaurace, v létě, v sobotu odpoledne tak narvaná, že můžu mluvit o štěstí, že jsme našli místa. Soudě podle návštěvnosti servírují božskou manu. Asi jsme si ji měli dát. Bohužel já jsem místo ní dostala česnečku bez stopy česneku a Gábina nakládaný hermelín, co nebyl naložený. Samozřejmě, vůbec nic tím nemyslím, jenom říkám...

Insta Insta, Baby!

Můj Instagram je důkazem, že člověk může fotit, co chce: popelnice heroinu, nemocný psy, bohoslužbu v Káznici na Cejlu, Daniela Landu i noční Kamenku. Stejně nakonec vyhraje malá holčička se štěňátkem:

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Srp 5, 2015 v 12:55 PDT

Soundtrack: Lamb - Backscape Unwind

Mimochodem, to štěně je můj pes. Odteď si budu říkat Norma Coreová: Mám mikádo (šedivý), štěně jezevčíka, bílý plastový boty, koupila jsem si šalinkartu a v kanceláři poslouchám hudbu z devadesátých let. Saint Etienne, The Cardigans, Garbage, Radiohead, The Smashing Pumpkins,... 

A Tetris! Mám Tetris, 9999 her. Vždycky jsem ho chtěla po rodičích, když mi bylo tak asi deset let a nejvíc, co jsem dostala byl Tetris 4 v 1. Až jsem si ho ve třiatřiceti koupila sama. Začala jsem v těch vedrech, co tu teď jsou, nosit sukně. A tak se ukázalo, že v sukni přitahuju poměrně dost pozornosti. Více pozornosti přitahuju v krátké sukni. Mnohem víc pozornosti přitahuju s malým jezevčíkem v náručí. Ale zdaleka úplně nejhoší to je, když v šalině hraju Tetris. (Až budu chtít někoho sbalit, obleču si hodně krátkou sukni a se stěnětem v jedné ruce a Tetrisem v druhé se budu vochometat kolem, to nemůže nevyjít.)

Brno blokuje. A proč já neblokuju.

Tady je to poslední dobou furt samý CHCU nebo NECHCU...

V druhé půli devadesátých let jsem se účastnila s klukama z brněnské Antify a Afy několika velkých protidemonstrací v Praze (a jinde), takže dobře chápu, jak může být atmosféra podobných akcí podmanivá. Brněnská blokáda se stala natolik trendy událostí, až jsem začala uvažovat, že bych ji snad šla někdy v budoucnu fotit.

A teď vám napíšu - ať chcete, nebo ne - co jsem místo té módní přehlídky s několika strkanci a šťouchanci a kapkou slzného plynu dělala já:

Především máme každý první máj tradiční rodinnou sešlost ku příležitosti oslavy narozenin sestřenice (kde se již tradičně bouřlivě rozebírá alkoholismus a přidružené patologické projevy jedné z příbuzných). Chvíli po páté jsem už ale stála doma (tzn. na Kamence) a s Vítkem a Gábinou, pozorujíce její zablácené děti, vzpomínala, kdo všechno se na sociálních sítích vyjádřil, že jde blokovat v první řadě a bude mít tedy na internetu hezká fota s transparentem. Poslechla jsem si nějakou muziku, potkala lidi, koupila skvělé víno - a šla pracovat. Když už byl ten Svátek práce. (Ujměte se prosím někdo mého nápadu blokovat příští rok s transparentem "Jděte do práce, šulini!" Aneb jak se jednou vyjádřil kamarádky tatínek, tvrdě pracující důchodce: "Dělnická strana, to je vyloženě drzost. Vždyť ti čuráci neviděli lopatu ani z dálky.") Na webu ČT jsem si pustila hokej a usínala u tohohle (doporučuju!): Petr Stančík: Pérák (1–12/12) Kompletní četba exkluzivně on-line JEN do pondělí 4. května 2015.

Dnes se mí přátelé a followeři na sociálních sítích dělí do třech skupin: první se chlubí, že byla blokovat, druhá se výrazně škodolibě těší z toho, že proti blokujícím policie použila slzný plyn a třetí upozorňuje, jaké fiasko musel být letošní pochod pro těch několik desítek zubožených přívrženců Dělnické mládeže. Cituji: "Už ani ti hákoši nejsou, co bývali..." 

Já neblokuju, protože jediné, co si ta parta pablbů zaslouží, je ignorovat. Věřím, že celá blokáda jako taková je pravděpodobně dost zábavná a potkala bych tam spoustu známých, co jsem dlouhou dobu neviděla, ale pořád radši zůstanu na tý oslavě prvního máje na Kamence. S prominutím. Neblokuju, protože jsem blokovala deset let před tím, než to začalo být IN. Od té doby jsem z toho jaksi vyrostla. Ale ano, pořád jsem dost pozér, abych na to tady upozorňovala.

ČTK; ukradeno z webu ČRo

Teď se teda akorát těším, co kamarád, tzv. primitivní antikomunista, který samozřejmě už stihl na internetu blokádu, jakožto levicovou neplechu, pomluvit, řekne na tuhle fotku. Česko-kubánské přátelství - celý on! Aneb i NE BLOKÁDĚ může být dvojsmysl.

Sweatshop: Deadly Fashion.

Když už o této pětidílné reality show píše každý, tak já taky. Mimochodem pustit si ji celou, s anglickými titulky můžete pod tímto odkazem na webu norských Afteposten. A bůhví kde všude ještě.

Já si třeba přehrála trailer na youtube a pak jsem strávila asi hodinu čtením bezva komentářů o zlém, hloupém, bílém muži, který přijede do Kambodže natočit srdceryvný dokument o každodenní realitě části tamních obyvatel, nadělá kolem toho něco málo rozruchu, trošku se dojme, trošku si popláče, pomyslí si o sobě, jak je v jádru dobrým člověkem a zase se v klidu vrátí zpátky, odkud přišel. Což mi v první chvíli přišlo jen o chlup méně nefér než hodinová mzda kambodžských šiček.

Protože to není záležitost ani rasy, ani kultury. Bez ohledu na ostatní možné důvody, základní schopnost sebeklamu a dovednost ignorovat nepohodlná fakta v sobě máme všichni. V různé míře, ale je tam. Prý je způsobena chybným kódováním informací ve frontálním kortexu, na druhou stranu ten mechanismus nejspíš lidem umožňuje se definitivně nezbláznit. Podle vědců z americké univerzity to zase takový error nebude.

Dál už ale mají celkem pravdu. Přiznejte se, fakt tady někdo nikdy neslyšel, jak bídně ti lidé žijí jen proto, abychom my mohli nakupovat laciný hadříky v háemku? (Já konkrétně rolák za dvě kilča v céáčku minulý týden; přestože už dlouho vím, že v podmínkách jako oni bych nepracovala ani za tu pověstnou misku rýže denně.) Stejně jako víme, co se děje se zvířaty ve velkochovech a kolik z nás se proto stalo vegetariány nebo začalo maso nakupovat výhradně od místních farmářů? Kdo se teď tváří překvapeně, je u mě ekvivalent šokovaného Evropana, co se v supermarketu diví, že vepřové maso je kus (kdysi živého) prasete.

Otázka je, co se stalo se soucitem.

Před pár týdny (přesně si nevzpomenu) jsem kdesi (asi v A2, nejsem si jistá) četla (krátký) rozhovor s dvěma ženami (odkudsi) z Asie, které se vydaly na turné po Evropě (a možná i dál) s cílem upozornit nás, západní konzumenty jak ve skutečnosti firmy u nich zachází se zaměstnanci. A vidíte, co se mi zachovalo v paměti. Název organizace, kterou zastupují, bych si nevybavila ani pod pohrůžku kompletní destrukcí mého šatníku.

Opravdu musí přijít až trojice mladičkých, krásných a naivních (Oni to opravdu netušili? Oh, so cute!) blogerů, abychom si jejich prostřednictvím vůbec mohli představit, jak strašlivá situace je. Proč nás dřív nepohnuly slzy exotické Ary, která to peklo žije, jako slzy světlovlasé Anniken, které se ovšem nic moc velkého neděje, jen se např. dozvídá o cizím neštěstí? Vypadá to, že u někoho vzdáleného a odlišného nejsme stejného vcítění schopni. Nebo bychom byli, ale za vynaložení většího úsilí a stejně všechny tyhle ty zprávy vnímáme jen tak povrchně.

A konečně co s tím my, pokrytci z Pokrytcova (což jsme, i se všemi výmluvami na frontální kortex a první krok, jak s tím přestat, je přiznat si to) můžeme dělat?

Today's Mood

BASSINFECTION, Zbrojovka factory, 11. 4. 2014.

http://instagram.com/loveismbyjul

Respect Nãnci and Phoebe

+ zbytek fotek z pátku: http://www.rajce.net/a9667914

<3  <3  <3

Nãnci and Phoebe byly skvělé, Gigantor (Evol Intent) taky, cimbálovka mi utekla, protože jsem přebalovala hermelíny, ale i po ní World music & electroswing stage stála za to. Ráda jsem všechny potkala a před třetí (o pár hodin  později než jsem původně měla v plánu) jsem se sbalila a jela domů.

GET RESPECT!

Dave Gahan a -jul- ;)

V Mersey je z plakátů tak trochu Depeche Mode foto stěna. A jinak, když se přestanu předvádět, je to album fotek z narozenin DJ Elpecha a jedné z posledních parties Žabovřesky Alstaarz Crew: Zabovresky allstaarz | Balkánsko-kubánská edice | ELPECHO 31, Mersey Njoy ;)

Curlylock -jul-

William Styron: Viditelná temnota

Bezpointní a nesouvislé vzpomínání na parlamentní volby 2013

Dílem za to mohla kniha o fungování lidského mozku, kterou jsem četla před pár týdny a ve které se mimo jiné píše, že by člověk měl zkoušet nové věci, pokud chce vytvářet co nejvíce synapsí a udržet svoji mysl v co možná nejlepší kondici. Taky jsem si slíbila, že o tom pak něco napíšu. Což jsem si mohla klidně odpustit. Protože teď vidím, že není o čem psát, ale už nemůžu couvnout. Původně jsem si představovala, že se pustím spíš do něčeho trochu víc jako krabičková dieta (a následně všechny pobavím detailním popisem svých dietních prohřešků, á cha chá!), než že bych skočila ve volební komisi. Zároveň mě ale při každých volbách zajímalo, co tam vlastně ti lidi dělají a proč. Dnes už vím, že dělají, co dělají nejčastěji pro peníze a dvě stravenky v hodnotě á 66 Kč. Jiní, zaměstnanci magistrátu, mají účast dobrovolně povinnou, nebo přímo povinnou, pak je to taky společenská událost, jako třídní sraz třeba a konečně, jsou to prostě volby. Ale když jsem si na Facebooku přečetla výzvu Pirátů, ve které nabízeli místa volebních komisařů, nevěděla jsem nic a okamžitě jsem se přihlásila. 

 Na mé první a poslední informační schůzce jsem začala tušit. Opakovaně a důrazně nám kladli na srdce, ať nezapomínáme na nulovou toleranci. Vypadá to, že volební komise přitahují pijany, které když jednou za alkohol vyhodí dveřmi, příště se vrátí oknem. To znamená, že se nechají delegovat některou menší politickou stranou, ve které je zatím neznají. Stálí členové proto na nově příchozí, jako jsem byla já, zastupující stranu, jako jsou Piráti například, navíc tam je to jasné: piráti = rum a bůhví co ještě, pohlíží zpočátku s krajní nedůvěrou. 

(Ale opravdu jen zpočátku, jinak byli všichni velmi milí.) 

 Jiný bod schůze: někteří komisaři hned ze startu shrábnou stravenky, odejdou na oběd a už je nikdo víc nevidí. Přinejmenším do příštích voleb ne. Proto bylo zapisovatelům doporučeno stravenky rozdávat až už je skoro po všem. Nově je totiž jejich povinností takového zběha dohnat a jakýmkoliv způsobem donutit stravenky vrátit. Případně z něj vytlouct odpovídající náhradu, nejlépe cash, ale berem’ i některý z párových vnitřních orgánů, třeba ledvinu. 

 Dresscode přikazuje vystříhat se všeho, co by mohlo být považováno za propagaci konkrétní politické strany. Zdá se ale, že někteří aktivisté z podstaty, ovšem t.č. členové volebních komisí, si nemohou pomoci a konkrétně toto pravidlo rádi porušují. Otázka je proč. Popuzují tím voliče a přívržence stran ostatních, kteří neváhají a vše neprodleně hlásí na příslušných místech. 

 Dále je zapovězeno (a bylo nutné to znovu připomínat) odhazovat vajgly na zem v blízkosti vchodů do volebních místností a zbytky jídla do košů na nepoužité hlasovací lístky. Do těch košů, které vypadají jako obří papírová pokladnička, s typickým úzkým otvorem na horní straně. Jak se může někomu podařit skrz něj protlačit nedojedené jablko? Nebo třeba obložený chleba? To už chce vlastní metodiku a systematický postup v kombinaci s tím, co umělecké profese nazývají sitzfleisch. U mě, jako člověka neschopného řadu věcí dovést do zdárného konce, to vzbuzuje skoro až obdiv. Vyhodit do této nádoby cokoliv jiného než právě ty hlasovací lístky by mě donutili snad jen pohrůžkou násilím. Já totiž obvykle volím jednodušší cestu a tak bych své odpadky prostě a obyčejně směřovala do odpadkového koše stojícího o pár kroků dál. Pizzu, pizzu bych tam hodila. Ne americkou, jen plátek tenké italské pizzy! A občanka by mi tam mohla omylem spadnout. Ale víc ze mě nevyrazí, fakt. 

 Přesto to o tom obdivu bych asi dost těžko vysvětlovala zaměstnancům radnice, kteří - třeba i s měsíčním odstupem - vyhozené lístky likvidují, případně třídí od všeho, co jsou lidé schopní do košů nacpat. Prý bychom se divili. Jak vidíte, já se divím i tak. 

 A nakonec jeden z největších prohřešků, tohle jsem si zapamatovala doslova: „Prosím vás, neberte nám ty ubrusy! Není to žádný damašek, jsou to normální bílý prostěradla za stovku od Vietnamců tadyhle z podchodu a my je budeme zase potřebovat. Navíc tentokrát to zřejmě bude brzy.“ Samozřejmě vybavení volební místnosti vracíme ke kontrole, prostěradla/ubrusy se přepočítávají. A vsadím boty, že jich pokaždé několik chybí. 

 A to je vlastně vše. Jak probíhají samotné volby, snad každý ví, já jsem navíc měla štěstí na neobvykle normální, milé a vstřícné kolegy – komisaře, hlasy jsme měli spočítané do hodiny, chyba žádná, jen pár neplatných hlasovacích lístků (z toho jeden volič do urny vhodil oranžový titulní list s namalovaným velkým otazníkem, jak výstižné!), a tak už není o čem mluvit. 

 Ráda bych tomu teď napsala nějakou dobrou pointu, jenže ono to žádnou nemá, nemělo - a mít nebude. Napadá mě skončit citátem amerického komika George Carlina: „Uvědomte si, jak blbej je průměrnej člověk … a pak si uvědomte, že polovina lidí je blbější.“ Ten, a informační schůzka členů volebních komisí, mi mimochodem stačí jako zdůvodnění (ne ospravedlnění) výsledků nejen parlamentních voleb 2013, ale i první přímé demokratické volby prezidenta a možná i celé politické situace v naší zemi. V globále, takhle nějak totiž to tady s náma asi prostě je.

Weeeekeeeeend!

Pátek

Sobota

Dnes jsem se ztratila v zahradách nad Kaménkou.

Džibrán Chalíl Džibrán: Prorok.

Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá. Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří. Lásce totiž zcela stačí samotná láska. Milujete-li, neměli byste říkat "Bůh je v mém srdci", ale raději říkejte "Já jsem v srdci Boha." A nemyslete si, že lásce můžete určovat směr, protože láska, pokud jí stojíte za to, určí směr vám.

Nalezeno zde: http://sadio.blog.idnes.cz

Teď už jenom zbývá si v knihovně půjčit celou knížhu ...
Nebo ji najít na webu nakladatelství, že...

http://www.dharmagaia.cz/knihy/prorok/prorokminibook.pdf

Love.

I'm here to hypnotize you!

Goodnight Lovers.

True Story About Fake Ginger Hair...

... the point is, that the red hair dye does not last long:

***

***

***

Ale zase, chtěla jsem zábavnější vlasy a mám něco, co s každým umytím mění tón. Takže všechno v pořádku. Zábava je to až taková, že o tom zveřejním samostatný příspěvek na blogu ... 

A díky, Shealo. Opět ;)

                        *Love Is In The Hair*

Horoskop na KAŽDÝ den: Střelec.

Dobře my!

Pod stromek ...