Veliká gratulace Centru Locika!

 Fakt veliká!

Za prvé v tomto týdnu Locika oslavila desáté narozeniny <3 

BTW na oslavu jsem měla v plánu jet, ale onemocněla dcera, takže jsem nejela a to je ve zkratce celý náš život v posledním roce: Někam chci nebo chceme jít, pak je Pepi nemocná a nejdeme nikam. No co už.

Papelote k tomu výročí nabízí jejich první merch, Laskavý zápisník, tak aspoň že nakupovat se už dá i z domova...

Za druhé také v tomto týdnu poslanecká sněmovna schválila novelu zákoníku, která zakotvuje nepřijatelnost tělesných trestů ve výchově. Vzhledem k tomu, že jim tam ležela na stolech asi tisíc let, je to velká věc.

Konečně aspoň v této záležitosti nejsme poslední ve vyspělém světě, společně se Slovákama.

Pro obránce výchovných facek (kteří si to nepřečtou, já vím): Tělesné tresty nefungují, jak si někteří myslíte. Nebo doufáte. Tak se pak aspoň nedivte, když na vás dospělé děti tzv. kašlou a nekamarádí se. Mohlo by to být i horší, mohli by s vámi udržovat časté kontakty a v jejich rámci se k vám chovat jako vy k nim kdysi, pro vaše vlastní dobro vás občas proplesknout. 

Často se mi vrací situace ze Silvestra na náměstí ve Valašském Meziříčí. Během dětské diskotéky se moderátor ptal dětí, jestli se těší na vysvědčení a jestli doma nebude výprask. V žertu. A přiznám se, že mě - jsem narozená na začátku osmdesátých let a doma jsem dostávala - na tom dotazu nepřišlo nic divnýho. Dokonce to na tom Valašsku znělo tak jaksi folklórně. Děti reagovaly různě, většina se hlasitě smála. A moje dcera byla z těch, co to vůbec nepochopily a zmateně koukala kolem sebe. 

Jop, přesto že nás, mě i sestru, máti bila (výchovně, samozřejmě! No, just kiddin'! Bylo to proto, že si potřebovala ulevit a neuměla nebo se nechtěla obtěžovat se zklidnit jinak), moje dítě si to nedokáže vůbec ani představit. 

Kdyby už nic jinýho, za tohle se můžu pochválit. 

Moje zkušenosti jsou důvod, proč jsem se přihlásila za ambasadorku Centra Locika. A taky lidi. Lidi na internetu. Schovala jsem si jednu reakci na sdílený příspěvek právě Lociky. Který BTW přeje příjemné školní prostředí žákům i pedagogům. Jeden by řek', že nic kontroverzního... 

Napsal dospělý profil, který tráví čas tím, že fotí píčoviny a posílá to na Instagram... Budiž to důkazem, že i hluboká přesvědčení lze překonat. 

Až se dospělí začnou chovat jako dospělí, bude to fajn...

<3

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.

Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.

Moje album: PeerFest 2025: Spiritualita a zotavení 

Josef Formánek a jeho pohádka na IG

<3

Cancel X

 Čím dál víc lidí ruší účty na X. A píše o tom na socky (BTW Meta nebo Musk, to mi přijde trošku prašť jak uhoď).

Takže já jsem jenom chtěla říct, že z Twitteru neodejdu. Ne ve smyslu, že bych mazala účet, který tam mám od roku 2008. Kdy jsem se registrovala, abych mohla číst vtipné tweety o 140 znacích v angličtině. 

Od té doby se to tam x krát změnilo, imho ne úplně k lepšímu a klidně jsem schopná Twitter několik let nezapnout, ale zatím mi dává smysl tam sdílet normální věci s normálními lidmi, i když majitel z toho dělá žumpu. 

Třeba to Twitter přežije, třeba ho Musk jednou prodá. Když ne, tak ho přinejhorším už nezapnu. 

A potkáme se na https://bsky.app/profile/juleskah.bsky.social 

Reknihy & provize

 Čistě pocitově jsem si z dvojice Knihobot - Reknihy vybrala druhé jmenované. Možná jsem na ně viděla v dané době víc reklam na sockách, těžko říct.

Ráda nakupuju z druhé ruky, hodně věcí nosím na charitu (do Šupligu, obchodů nadace Veronica, Adry). Mám ráda všechny ty Zlevněnky, blešáky, sekáče, antikvariáty i zastavárny. Oblečení a různý krámy i knihy; daruju, prodávám, nakupuju. 

S knihama je v posledních letech problém, že když je dotáhnu někam do kamenného antikvariátu, je to jako bych personálu ubližovala. Chápu, nemají to kam dávat. A pak za knížku, co se normálně ještě prodává za 500 CZK, dostanu dvacku. Tohle zcela výjimečně není hyperbola. A tváří se u toho jako by vnoučatům utrhovali suchou kůrku chleba od úst, když mě vyplácí.

Já miluju knížky. Strašně ráda bych je neprodávala a naopak nakupovala. Utratila bych v obchodech s knížkama obě své ledviny... kdybych neměla doma tak málo místa. 

Takže se je snažím pouštět zpátky do oběhu, víc využívat veřejné knihovny a zredukovat si knihovnu, aby uvolněné místo mohly zaplnit dceřiny hračky.

Tzn. pro mě je to: 1) knížku daruju někomu, komu věřím, že se bude líbit 2) nechám ji v knihobudce nebo 3) zkusím prodat přes internet.

Prodávat cokoliv přes internet je pro změnu utrpení pro mě. IMHO se dá zvládnout Aukro. Ale to zároveň znamená, že mi knihy zůstanou ležet v polici, dokud je někdo nekoupí.

Oproti tomu jsou Reknihy (a další podobné služby, ale ty osobně neznám) skvělé v tom, že knížky během týdne pošlu někam a už je nevidím.

Celkově - v roli nakupujícího i prodávajícího - přes nějaké drobné mušky jsem s Reknihami spokojená.

Drobná muška je v mém případě výplata provize na účet. Vždycky to trvalo cca měsíc a já si říkala, že v dnešní době je to asi zbytečně dlouho, ale třeba mají výplatní termín jednou měsíčně...

Až to jednou bylo skoro dva a to mi už přišlo divný. Přečetla jsem si obchodní podmínky a ke svému velkému překvapení zjistila, že platbu mají odesílat do týdne. Po reklamaci via e-mail mi peníze už přišly poměrně rychle. 

No doslova nikdy to nebylo ten zmiňovaný týden. Teď třeba čekám cca 20. den.

Dívala jsem se na recenze online a paní tam píše, že na připsání knih na svůj prodejní účet čekala od června do listopadu :))) Tak já si říkám, že ještě dobrý.

Zjevně se stávají chyby, ale pořád: nafotit knihy je jednoduché, po pár dnech, kdy potvrdí jejich přijetí, je odešlu a už mi doma nezavazí a průměrná provize za knížku se u mě pohybuje okolo 70 CZK. (Nejmíň 0,- a nejvíc 300,-)

Nevím, jestli existuje služba, která by pro mě fungovala srovnatelně dobře. Ale klidně mi doporučte :)

P.S.: Objevila jsem online antikavion.cz, ale zatím nemám zkušenost. 

Nechci, ale postěžovat si musím! ;)

 

Pohádky výjimečných hrdinů #tipnaknihu

"Naše" pohádky jako tip na knihu Středočeské knihovny na jejich Instagramu 🧡🍂  Nakladatelství Rýče 🍅

 

Mobilní appky a sociálka

Před pár dny jsem se dostala do takové mikrosituace, nic velkýho, ale teď mi došlo, že to bylo a je vlastně docela zajímavé. Jeden z mých FB přátel sdílel krátké video někde z druhého konce světa, na kterém je batole se spoustou piercingů a pár mikrodermály v obličeji. Samozřejmě mu je dokreslila mobilní aplikace. Stejná jako ty, co z vás udělají Harryho Pottera nebo psa, kočku, cokoliv...

Teď, když bych sem to video chtěla nalinkovat, zjišťuju, že ho už smazal; na FB funguje vyhledávání bůhvíjak, ani google mi nic podobného nenabízí, takže pro ilustraci nahrávám fotku z webu Thoughtful Tattoos. Takhle nějak to vypadalo, jenom v obočí mělo to maličké asi pět kroužků v každém.

Video ho pochopitelně naštvalo, taky kdyby to nebyl "fake" (tady se ale o nějakým fejku nedá ani uvažovat), jde jistě o týrání. Takže pod ním logicky x komentářů o tom, jaký jsou dneska lidi svině a výhružky násilím. 

Dotyčný FB přítel je o pár let starší než můj otec (nebo o pár let starší než dedeček mojí dcery, aby to bylo jasné), takže žertovné mobilní aplikace a body modifications pochopitelně nejsou úplně jeho hobby. I když někteří komentující jedno, druhé nebo oboje znali od svých vnoučat, bylo tam najednou dost strašně nasraných lidí. Kteří - a to mi přijde to zajímavý a hrozný - zjevně nedokážou na internetu rozeznat iluzi od reality ani v tak do očí bijícím případě. Natož jinde. A ti lidi mají volební právo.

Tady bych ráda volně vzpomenula tweet, na jehož autora ani přesné znění si bohužel nevzpomenu, ale smysl byl asi o tom, že ti, kdo tvrdili, že demokracie je nejlepší z možných politických systémů, si nedokázali představit, že jednou to nebude politika ale spíš marketing. A že tady budeme mít kandidáty, např našeho úřadujícího presidenta, kteří neváhají vědomě lhát a bude se jim to vyplácet.

Dokážete si představit, v jakém světě ti, co podobným zprávám věří, žijou?

A pak mě na internetu zaujala ještě jedna věc, původně jsem ji chtěla zmínit v tomhle blogu, ale asi to bude na dýl. Jelikož jenom tohle jsem psala s přestávkama asi 3 týdny. Halt mateřská dovolená. A jsou to autoři různých fake news. Jak myslíte. že vypadají lidi, co některý ty výmysly a řetězový maily vytváří? Já to vidím trochu na takovej ten Balda typ, s psychiatrickou diagnózou. Jenže typicky mi tyhle zprávy přeposílá moje máti, průměrná, víceméně zdravá žena, pod šedesát...

P.S.: Nelobbuju za to, aby se někomu volební právo odebíralo. A je mi jasné, že tohle není záležitost jenom naše, česká. Už jen při hledání ilustrační fotky jsem narazila na příspěvek maminky, která své malinké dceři dala fake piercing (magnetický), vyfotila to, dala na internet, tam se fotka stala virální a smrtí jí za to vyhrožovala fakt hromada lidí hned v několika světových jazycích. Jenom přemýšlím, kam tohle povede? A jak se tomu (aspoň trochu) bránit?

#ČeskoNosíRoušky

@časopisRespekt

Máti umí šít a šila hlavně asi na nás se sestrou, když jsme byly děti. Šicí stroj pro mě byl stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako sporák nebo pračka. V dětství jsem se s ním opatrně učila zacházet, navlíkat nitě, ušít velmi jednoduché věci, třeba látkové pytlíky na vánoční dárky pro kamarády. Bohužel jsem to moc daleko nedotáhla. V podstatě nikam. Před pár měsíci jsem dostala starší šicí stroj (být to auto, je na veteránských značkách). Myslela jsem si, že teď, když budu na tzv. mateřské, mohla bych se doopravdy naučit s ním zacházet a šít a přešívat pro sebe oblečení. Ale až výzvy k nošení roušek mě donutily vytáhnout ho ze sklepa. Na fotkách jsou první dvě, co jsem pro nás ušila. První dvě věci, co jsem ušila po asi pětadvaceti letech. Zjistila jsem, že mě to baví, tak snad budu mít čas pokračovat. K šití roušek se včera přidal i přítel. Zatím máme hlavně radost, že drží pohromadě. K vymýšlení speciálního designu jsme tedy ještě nedozráli. Jen se nám zrovna včera podařilo ohnout jehlu a musíme na bojovou výpravu do galanterie. A vyzvednout zakladač šikmého proužku, které teď lidi tisknou na 3D tiskárnách. Přemek Podlaha by z nás všech měl radost. • Autor: Barbora Sofková

Takhle jsem ve https://www.respekt.cz/galerie/cesko-nosi-rousky

Nicméně to není úplně aktuální, fotogalerie vznikla před pár týdny a od té doby nadšení některých z nás dost polevilo. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu svědky, není divu. Aktuálně teď, ve středu dvacátého druhého se řeší kadeřníci a zavřené hranice. Aspoň o tohle se vláda a krizový štáb momentálně hádá na Twitteru. Zatím jsem z toho vyrozuměla, že sice můžu navštívit máti (i ona mě), obzvlášť, když u toho budeme jen my dvě, ale sahat na vlasy mi nesmí. Protože je kadeřnice. Kdyby kadeřnice nebyla, klidně by mohla. Takhle mi bude muset odrosty nabarvit můj kluk. A vlastně kdokoliv. Jen ne kadeřník, nebo kadeřnice. Zkrátka každý, kdo to neumí.

Ad cestování) dlouho mám problém s lidmi, co zavřené hranice obhajují slovy, že “u nás je přece taky hezky, tak nebuďme sobci”. Mám v cizině podstatnou část rodiny, kterou nemůžu vidět. A oni nemůžou videt nás. Podle nejhoršího scénáře by mohlo trvat dva roky, než by moje dcera potkala svoji tetu a sestřenici. K čemu je mi u toho kurva dobrý, že je tady taky moc pěkně? Lidi, co si nedokáží predstavit, že se cestuje i  jinak, než do Chorvatska na dovolenou, jsem si zařadila do škatulky “dementi s nedostatkem fantazie” a IMHO by měli spíš mlčet, než na internetu rozšafně rozdávat bodré rady do života ostatním. No, a hádejte, co jsem zrovinka před chvíli četla na Twitteru Martina Veselovského?

P.S.: Kdyby tu opravdu byla karanténa, tak OK. Ale když se všichni ti nesobečtí dobráci klidně schází v Tescu nebo LIDLU?

5 let Yoga Lokah

Mé momentálně už delší dobu nejoblíbenější studio slaví páté narozeniny. Při té příležitosti vyzvali žáky, aby zveřejnili své příběhy o tom, co pro ně Yoga Lokah znamená.

Když nepočítám své pokusy s jógou (a zjevně jí inspirovaným tělesným cvičením) v různých ozdravovnách, léčebnách a lázních - naposledy ve Františkových lázních, kde jsem při hodině pravidelně usínala a stejně jsem si to náramně užila - začala jsem jógou trávit nějak víc času před asi čtyřmi lety. To jsem chodila do studia Mandala na Opletalove a bohužel v tom nemůžu pokračovat dodnes. Tehdy jsem pracovala odpoledne až v noci a týden jsem zahajovala v pondělí v šest nebo sedm ráno právě na lekci jógy pro začátečníky. Tím se dostávám k nejdůležitějšímu bodu tohoto blogu: Pro mě dosti překvapivě jsem se tak začala vyloženě těšit na pondělní rána (posledních asi dvacet let jsem se totiž dokázala těšit na máloco), jóga - i když větší kopyto než jsem já aby pohledal - pro mě totiž představovala po strašně dlouhé době první zdroj opravdu příjemných tělesných pocitů.

Myslím, že pohyb obecně při depresi pomáhá. Ale nic se nemá lámat přes koleno. Kdybych se dokázala přemluvit jít cvičit dřív (třeba o deset let), mohla jsem tak urychlit svoji léčbu. Možná. Nebo to přišlo v pravou chvíli, jak to bylo. Každopádně, byl to tak trochu zázrak. (Představte si, že se po šestnácti a víc letech, kdy se chcete zahrabat pod zem a tam v tichosti zdechnout, najednou začnete cítit dobře ve svém vlastním těle.)

Čímž vůbec nikoho nenutím, jenom říkám. Za úvahu to rozhodně stojí.

Jestli máte strach, že je jóga krkolomná, protože jste viděli někde něco v televizi nebo na youtube, berte v potaz, že já jsem se za celý život nenaučila udělat kotrmelec vzad, protože nepřenesu zadek přes hlavu, nedotknu se rukama země, leda bych si k tomu dřepla, dokonce mi dělá i problém sedět s rovnými zády a nataženýma nohama a nic z toho mi při lekcích jógy nepřekáží. Stejně jsem od sebe nikdy nečekala, že u toho budu vypadat jak Christy Turlington. Dělám pokroky svým velmi pomalým tempem a do hodin pro začátečníky možná budu chodit nadosmrti. Momentálně mě nejvíc láká Jin jóga, asi že se u ní málo hýbe a hodně leží.

Yoga Lokah je studio, které vlastně teď navštěvuju jako jediné, ovšem velmi sporadicky. (Buď nemám peníze, nebo víc pracuju, mám peníze a nemám čas nebo energii.) Proto nemám tu drzost psát tuhle svoji zkušenost k nim do události. Ale inspirovali mě k tomu, abych se podělila o to, co v mém životě znamená jóga.

Kamarádka tuhle prohlásila, že dneska kdo neví, co se sebou, cvičí jógu. Ono taky pokud nevíte, co se sebou, nebo s čímkoliv jiným, cvičení jógy je imho zdaleka to nejlepší, co můžete dělat.

Brno blokuje. A proč já neblokuju.

Tady je to poslední dobou furt samý CHCU nebo NECHCU...

V druhé půli devadesátých let jsem se účastnila s klukama z brněnské Antify a Afy několika velkých protidemonstrací v Praze (a jinde), takže dobře chápu, jak může být atmosféra podobných akcí podmanivá. Brněnská blokáda se stala natolik trendy událostí, až jsem začala uvažovat, že bych ji snad šla někdy v budoucnu fotit.

A teď vám napíšu - ať chcete, nebo ne - co jsem místo té módní přehlídky s několika strkanci a šťouchanci a kapkou slzného plynu dělala já:

Především máme každý první máj tradiční rodinnou sešlost ku příležitosti oslavy narozenin sestřenice (kde se již tradičně bouřlivě rozebírá alkoholismus a přidružené patologické projevy jedné z příbuzných). Chvíli po páté jsem už ale stála doma (tzn. na Kamence) a s Vítkem a Gábinou, pozorujíce její zablácené děti, vzpomínala, kdo všechno se na sociálních sítích vyjádřil, že jde blokovat v první řadě a bude mít tedy na internetu hezká fota s transparentem. Poslechla jsem si nějakou muziku, potkala lidi, koupila skvělé víno - a šla pracovat. Když už byl ten Svátek práce. (Ujměte se prosím někdo mého nápadu blokovat příští rok s transparentem "Jděte do práce, šulini!" Aneb jak se jednou vyjádřil kamarádky tatínek, tvrdě pracující důchodce: "Dělnická strana, to je vyloženě drzost. Vždyť ti čuráci neviděli lopatu ani z dálky.") Na webu ČT jsem si pustila hokej a usínala u tohohle (doporučuju!): Petr Stančík: Pérák (1–12/12) Kompletní četba exkluzivně on-line JEN do pondělí 4. května 2015.

Dnes se mí přátelé a followeři na sociálních sítích dělí do třech skupin: první se chlubí, že byla blokovat, druhá se výrazně škodolibě těší z toho, že proti blokujícím policie použila slzný plyn a třetí upozorňuje, jaké fiasko musel být letošní pochod pro těch několik desítek zubožených přívrženců Dělnické mládeže. Cituji: "Už ani ti hákoši nejsou, co bývali..." 

Já neblokuju, protože jediné, co si ta parta pablbů zaslouží, je ignorovat. Věřím, že celá blokáda jako taková je pravděpodobně dost zábavná a potkala bych tam spoustu známých, co jsem dlouhou dobu neviděla, ale pořád radši zůstanu na tý oslavě prvního máje na Kamence. S prominutím. Neblokuju, protože jsem blokovala deset let před tím, než to začalo být IN. Od té doby jsem z toho jaksi vyrostla. Ale ano, pořád jsem dost pozér, abych na to tady upozorňovala.

ČTK; ukradeno z webu ČRo

Teď se teda akorát těším, co kamarád, tzv. primitivní antikomunista, který samozřejmě už stihl na internetu blokádu, jakožto levicovou neplechu, pomluvit, řekne na tuhle fotku. Česko-kubánské přátelství - celý on! Aneb i NE BLOKÁDĚ může být dvojsmysl.