I mně jebe.

Často si neodpočinu ani v noci. Třeba včera, to jsme se s Lucií vydaly na poznávací zájezd do Moskvy. Během cesty (nevím, jestli tam s námi byl od začátku, nebo přistoupil později) se do uličky za řidiče postavil Vladimir Vladimirovič Putin a prohlásil, že by nám to sice neměl říkat, ale že pro něho Moskva za současných podmínek není bezpečná a bude se v dohledné době stěhovat do Ostrovačic. "Sládek v Útěchově, Putin v Ostrovačicích - to je na emigraci," bylo první, a vlastně i poslední, co mě napadlo. 

Pak už jsem jen přemýšlela, jestli by to dobrý tweet a jestli mám vůbec právo to zveřejnit. Ale když jsem si představila, jak mě cituje CNN, BBC, Reuters, AP, Al Jazeera, novinky.cz, nebylo nad čím dumat. Potřebovala jsem se dostat k wi-fi dřív, než na konečné v Moskvě, naši spolucestující bodří ruští tatíci mě spíš rychle než pomalu začínali lézt na nervy a když jsem z okna uviděla zajímavý kostel/hrad/muzeum, vytáhla jsem Lucku z autobusu s tím, že Kreml sice neuvidíme, ale tohle bude možná i lepší. 

Ztratily jsme doklady a všechny peníze. To ale nevadilo, protože v zápětí jsme jiné peníze našly. Mnohem víc, než jsme měly původně! Navíc jsme si v muzeu mohly vybrat jakýkoliv exponát a ponechat si ho jako suvenýr. Zamířily jsme do oddělení minerálů a nerostů pro obří diamant. 

Přesně v tu chvíli do budovy vtrhla banda islámských radikálů, do jednoho vypadali jak karikatura Bin Ládina, a začala pálit po všem, co se hnulo. Okamžitě zavládla panika. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažila. Řev, pláč, krev, vzduchem svištěly kulky (útočníci měli samopaly, ale zněly jako vystřelené z pušek). Zachovala jsem chladnou hlavu. Našla jsem pro nás úkryt a později jsem Lucii z toho pekla vyvedla. Zamířily jsme do centra města, stejně jako dav ostatních přeživších. Většina byla více či méně vážně raněná, rodiče hledali děti, děti hledaly rodiče... Uvědomila jsem si, že to fakt, doopravdy máme za sebou. 

Přesně v ten okamžik na ulici povstalo několik dalších skupin teroristů a zahájily palbu. Vzpomínala jsem na všechny moudré rady, jak se v podobné situaci zachovat, nastřádané během let sledováním hollywoodských filmů. Bleskově jsem pro nás našla  další skrýš, na panských toaletách v opuštěném nočním klubu. Několik útočníků nám bylo v patách. Zamkly jsme se v kabince. Lucka se dusila a lapala po dechu, musela jsem ji uklidnit. To se doslova v poslední vteřině povedlo. Všimla jsem si, že se nás tam schovává víc.  Zůstaly jsme na místě dlouhou dobu, bály jsme s pohnout, vydat sebetišší zvuk. Až jsem podruhé tu noc uvěřila, že je vší hrůzy konec a můžeme bezpečně vyrazit k autobusové zastávce. 

Chtěly jsme se co nejrychleji dostat domů (Putin měl pravdu, zlatý Ostrovačice!). Jenže jsem se už podruhé spletla. Zase jsme se ocitly pod palbou. Podařilo se mi schovat alespoň Lucii, ale mě si všimli. Chytili mě a popravili. Díky tomu, že mě na útěku nestřelili do zad, jsem měla čas všechno promyslet. Uvědomila jsem si, že tohle je jenom další na hovno situace, kterou není v mé moci změnit a musím se s ní smířit, přijmout ji a umřít klidně. Trefili mě do hlavy, čistě, jednou ranou, vlastně to bylo dobrý. Mohla bych umřít i hůř. "Tý jo," říkala jsem si, "jak jsem se s ní dokázala smířit, obelstila jsem ji a přežila jsem smrt..." Jenže se ukázalo, že umím létat.  Tzn. jsem duch, jenom jsem si toho hned nevšimla (jako Bruce Willis v Šestým smyslu). Pak se ukázalo, že můžu metat ohnivé koule. Které ničí teroristy, jen se jich dotknou. Řekla jsem Lucii, aby utíkala co nejrychleji na autobus, že ji budu doprovázet a zabiju každého, kdo na ni namíří zbraň. Teď už to nemělo kam uhnout. Jenže do toho zazvonil budík.

Takže nakonec vlastně nevím, jestli se dostala v pořádku domů. Vyčítala jsm si, že jsem se tak hloupě zmýlila a nepočkala na těch záchodcích, dokud nás Amíci nezachrání.

Kde každý je fotogenický.

První, co bylo, že jsem o tom místě zveřejnila FB status; něco ve smyslu, že jakmile se v Brně otevře kavárna s minimalistickým interiérem a obří výlohou, podtlakem vcucne všechny hipstery z okolí. Jak můžou mít hned po otevření takhle plno? To tam rozdávaj' koks, nebo co? Proto možná tak trochu vypadám, jako bych proti nim něco měla. Ale nemám. A samozřejmě jsem tím podnítila řadu zamindrákovaných komentářů o tom, jak jsou dnes ta mladá děcka s plnovousy a v divných hadrech mimo a svět se řítí do záhuby. Což klidně může být pravda, ale jedno se jim musí nechat: na dobrou kávu a stylové prostředí mají čuch.

FOLLOW YOUR HIPSTER!

Přihodilo se - neptejte se jak, že už třetí den sedím a snídám tady, ve švédském lese a hluboce se omlouvám a dávám za pravdu všem těm davům, co se sem od prvního dne hrnuly. A teď ještě, což už je úplně vrchol, u toho píšu blog o tom jak je ten SKØG URBAN HUB milé místo. Na svém chytrém telefonu. A připadám si u toho jako královna všech hipsterů.

A ani mi nevadí, že si budu muset najít nové místo, kam na pedikúru.

Snídaně ve švédském lese. #bf #kafe #laska a #rebarbora #Brno #coffee

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Bře 9, 2015 v 1:28 PDT

Kunda sem, kunda tam. (Miloši, Thank You For The Music!)

To nás zase jednou bude plnej Daily Mail.

Prezidentu Zemanovi musím přiznat, že v jeho případě nemám až tak problém s obsahem (ten nejsem způsobilá posoudit), jako s formou. Rozuměj chytrej chlap, možná krapet arogantní egomaniak, na druhou stranu kdo z nás nemá nějakou tu chybku, že... Jinak bohužel nedokážu tuto verzi hlavy státu zkousnout.

Ovšem (zdvižený ukazováček) jednu věc na něm doslova zbožňuju: Ten chlap má geniální flow. Jakmile promluví, musím se začít smát. Odjakživa. Pocitově je to jakási směs dětského údivu a znechucení. Máte to taky?

Pusťte si ho, budete se usmívat celý den.

Zeman v Hovorech z Lán: Není podstatné, jakým letadlem jsem se z Číny vracel

"... takže - s prominutím - v textech této skupiny je kunda sem, kunda tam," pan redaktor mu to možná odpustil, na sociálních sítích to tak lehce neprošlo - už má vlastní track. Další.

 ...prostě Big up, bro! And thank you for the music.

The Delta Machine Tour 2014, Praha

Od jejich letní show v Edenu si rvu vlasy, že jsem na Depeche Mode nejela dřív. V letech 2010,  2009, 2006,... chtěla jsem, ale asi jsem nakonec měla něco "lepšího" na práci a teď je mi to líto. V pondělí to tedy byl můj teprve druhý koncert, stejná tour, stejná šňůra - a přitom naprosto jiný.

Zatímco v létě můj největší problém byl stěžovat si, jak je všechno na nic, v roce 2014 všechno na nic opravdu je. Přestože mám lístek koupený od srpna loňského roku, do poslední chvíle nevím, jestli pojedu. Ztratila jsem práci, tři dny před akcí se vzbudím se strašlivým otokem, vypadám jak mongoloidní děcko, na jedno oko prakticky nic nevidím, je mi zle a ukáže se, že mám parádní zánět. Tzn. páteční večer strávený otevíráním zubu (to je to proslavené a všemi oblíbené číštění kanálků a tahání nervů), v sobotu zlepšení nula, běžím zpátky k zubaři, dostanu antibiotika, která v neděli zaberou, já úspěšně splaskávám, večer už se začínám podobat sama sobě a v pondělí v 9:30 téměř přesně vyrážím s ostatními do Prahy. Tohle tady píšu hlavně jako poděkování mému novému zubaři, který pro mě poslední koncert Depešáků zachránil: Ave Kolpa!

Dál bych měla poděkovat tatínkovi Petří za odvoz a dvojici J+K, že se z Malediv vraceli tak dobře, aby nám to s tou cestou akorát vyšlo. Den strávený v Praze byl skvělý, od počasí přes jídlo po racky, psy a lidi, které jsme potkávaly.

Maledivy

50% vystoupení předkapely jsme proseděly u piva Na Staré ráně, 10% prochodily cestou do Arény a prostály ve frontě pivo, příp. toaletu a 39% strávily hledáním našich sedadel. Sektor 417, celý do kopca a potmě, uffff! Zbývající 1% mě nestihlo nijak urazit, podle komentářů ostatních však času stráveného v hospodě naproti nemusíme vůbec litovat.

Zatímco v létě jsem měla s Ditou lístky na stání, teď jsme šly s Martinou a Petří sedět. Čekala jsem, že mě to bude obtěžovat, což taky svým způsobem ano, ale současně to mělo i výhody. Všimla jsem si, opět v komentářích ostatních návštěvníků, stížností na zvuk. Z našeho pohledu koncert nemohl znít lépe. Navíc jsme měly perfektní přehled o celém prostoru pod a před sebou a pro mě to byl skutečně úchvatný pohled. Fanoušci, projekce, všechno. Z toho jsem na měkko ještě teď. Ovšem co se týká sedu, jakožto polohy mé tělesné schránky během vystoupení, to nešlo. Mj. bylo dost vedro a prostě to nešlo. Vydržela jsem do Policy of Truth a to jenom proto, že se umím ovládat. Na nejvyšších tribunách kromě mě stálo víc lidí, většina seděla. Dole pod námi bych ale řekla, že už zůstávali sedět pouze handikepovaní (tohle jsem si všimla, že se v ohlasech taky dost řeší: jak velká část návštěvníků v hale zaujímala nebo nezaujímala postavení).

Zatímco v létě jsem si cestou do Edenu pořídila v Tribu piercing, teď jsem v projekci k úvodní Welcome to My World objevila motiv na kérku. (Už ho jenom znovu najít někde na netu na fotkách, videích...) V létě jsme s Ditou, jakožto oběti nesmyslého postupu ochranky při vpouštění lidí na plochu (na to jsem se vynadávala už minule tady >><< ), stály ještě prakticky venku, když se začínalo. Tentokrát jsem viděla a slyšela všechno. Delta Machine se mi hodně líbilo už na první poslech, ale Bože, já ty písničky mám teď snad ještě radši!

K setlistu mám jen dvě tři maličkosti: Možná bych tentokrát A Question of Time obětovala výměnou za Soothe My Soul, třeba. A But Not Tonight v Martinově podání dávám všechny palce hore. Za mě pecka. Myslím, že fungovalo mj. napětí mezi jeho interpretací a tím, jak tenhle (mimochodem můj oblíbený) song znám. Na tom bych neměnila ani ň. Ale Slow/Blue Dress... I když samozřejmě chápu, že Depeche Mode není už dávno dvacet, mě to nejvíc baví, když je to takovej ten sekec mazec (to my, hudební kritici takhle říkáme) a nejlíp, aby to trvalo tak šest hodin bez přestávky.

V hlavě mi uvízla přídavková Halo. Poslední dobou nějak rezonuju s jejím textem.

"We are in heaven" akce fanoušků super, prý tam měly být ještě nějaké lightsticky (ale nebyly), no ty já jsem neviděla (asi proto).

Mohla bych se konkrétně zabývat dalšími rozdíly, které plynou zřejmě převážně z faktu, že v létě to bylo venku a v zimě pod střechou a jsem sice tak trochu grafoman (viz. mých 10 stran o minulém koncertě), ale už končím. Protože pro mě je opravdu těžké něco takového popsat, aby to neznělo banálně, nebo na druhou stranu pateticky. Těžko se mi hledají slova. Jen snad že jsem na koncert přijela s dvěma ženskýma, žádná z nich DM nikdy dřív živě neslyšela. První jsem zaslechla jak po Walking In My Shoes tuším (jestli je to špatně, ať mě opraví) říká, že ještě jednu písničku a může umřít. Prý nejlepší koncert jejího života - a to už jich zažila. A má pravdu, zažila jich fakt dost. Ta druhá má teď na svém FB profilu status: "Takže včerejší výlet do Prahy exclusivní!!! A závěr DM v o2 aréně - nemám slov!!! Chtělo by to repete..." Nemám slov to vystihuje i za mně.

A vypadá to, že Depeche Mode live jsou návykoví.

Oblíbený report: Depešáci v Praze zahráli podruhé totéž, ale o třídu lépe.

Guy who looks like Dave Gahan. A little bit.

Ještě zvuky k obrazu: Depeche Mode LIVE @ Fort Lauderdale 15.09.2013 (HD) 

2013/10/21

Už jsem stála nachystaná u dveří. Neotáčela jsem se, neviděla jsem ho, vlastně ani neslyšela, ale věděla jsem, že tam někde za mnou je. Jenom jsem se v duchu modlila, ať se ke mně nedostane dřív, než dorazíme na zastávku, kde bych tak jako tak vystoupila. Jenže v šest ráno ještě moc lidí nejezdí. Stihl to. Přistoupil ke mně v poslední chvíli, kdy ještě bylo dost času: „Dobré ráno, Vaši jízdenku prosím.“ Spěchala jsem do práce, za pět minut jsem tam měla být, vůbec se mi nehodilo zdržovat se vyplňováním těch jejich modrých formulářů. „Sakra. Sakra. Sakra! Přijdu pozdě,“ začala jsem se přehrabovat v tašce, přestože jsem věděla, že v ní žádnou jízdenku nenajdu. Přitom jsem si uvědomila, že ani platit pokutu nemůžu. Mohla jsem mu nadiktovat cizí údaje, ale nic jiného než vlastní rodné číslo jsem nebyla schopná vymyslet. A samozřejmě mi bylo hloupé přiznat, že jedu na černo. Tak jsem řekla, že jsem zapomněla, nebo možná ztratila celou peněženku. Což byla taky blbost. Protože kdyby volal policii a ti ověřovali moji totožnost, přijdu pozdě do práce ne o pět minut, ale o půl hodiny – a pokutu stejně zaplatím. Ale bylo mi trapně, že jedu bez lístku a ještě se u toho nechám chytit.

„Celou peněženku?“
„Ano.“
„Takže vy nemáte ani doklady?!“
„Ne, žádné.“
„No ... Tak nashledanou“.

Odcházela jsem od něj a ještě si nebyla jistá, jestli se mi to nezdálo. Jestli jsem mu třeba jen špatně nerozuměla, ale nikdo mě nepronásledoval, nikdo za mnou neběžel, nekřičel. Tak asi dobrý. 

Co tím chci říct je, že jsem prostě strašnej parchant. Kdy tě naposledy chytil revizor a nechal jít? Cítím se jako nešťastnější holka na světě. Tohle je znamení. Ještě před týdnem jsem totiž byla zase na dně. Zase mě chtěli odvézt a zavřít do krizového centra. Takže takhle to je – nahoru a dolů, jak na houpačce. Z absolutního dna až ke hvězdám a zpět. Škoda, že v těch mých propadech nejsem schopná uvěřit, že se to dřív nebo později zase obrátí. Dokud se nepřihodí něco podobného jako dnes. Varovně vztyčený ukazovák v nadživotní velikosti, jakoby mi chtěli říct: „Ty ty ty! Co blbneš?! Vždyť vidíš, že i tobě se občas může stát něco dobrýho.“ 

A právě ve chvíli, kdy jsem přemítala, jak je krásné pro jednou zase tušit možnost, že by všechno mohlo dopadnout skvěle (ne dobře, ale skvěle!), cítila jsem se vyvolená, ve spojení s veškerou láskou, štěstím a dobrem co ho jen na světě je, umírala Žaneta. Jenom jsem to ještě nevěděla. Žaneta, která namalovala buclaté růžové andělíčky na hnusně žlutém pozadí, podle mě o dost líp skicovala fantaskní tvory z knížek o Harry Potterovi a, jak říkal Petr, malovala hezky, což se dalo poznat hlavně podle toho, že už pár svých obrazů komusi prodala. V obývacím pokoji ze stropu zavěsila béžová peříčka a bílo-modré kachle v koupelně a kuchyni dozdobila bledě modrými kvítky. Francouzského buldočka si pořídila ještě dřív, než to plemeno přišlo do módy. Jedna z hlavních aktérek několika historek, nad kterými jsem zrovna nedávno doslova brečela smíchy. Jediná právoplatná majitelka golden jacketu. Bývalá přítelkyně bývalého přítele, která, když jsem později ztratila práci, mě s otevřenou náručí přijala do vlastní společnosti. Jednou, když jsem na ni čekala, ujala se mě její kolegyně. Výklad o historii a současných cílech firmy přerušovala: „Vezměte si kokinko, Baruško!“ „Dáte si kafíčko, Baru?“ „Nebo čajík?! Citrónek? Cukřík? Mlíčko?“ Trvalo to snad hodinu. A končila výčtem všech plně kvalifikovaných, doopravdických poradců: „Žanetka ale přímo poradkyně není, i když my to tady tak říkáme. Ona totiž nemá ten evropský certifikát.“ Zase ta pasivně agresivní zdrobnělina! Ze způsobu, jakým to řekla, jsem vycítila, že v jejích očích evropský certifikát je možná jediný zdroj jejího pocitu převahy nad Žanetou. Přemýšlela jsem, jestli jsem v životě vůbec kdy slyšela něco jedovatějšího. Nevím, proč mě teď napadlo, co si asi kočka bude myslet a co bude říkat, až se dozví, že „Žanetka“ zemřela. Jak jsem ji znala já, jeden z nejlaskavějších a nejmilejších lidí vůbec, veselá a optimistická všemu navzdory. Dlouho bojovala s rakovinou - proto byla, jaká byla. Někoho, jako je ona by měl poznat každý - lidi jako my dva určitě, trošku to člověku změní perspektivu. Mimo jiné tady po ní zůstal malý kluk a muž, se kterým měli těsně před svatbou. 

Oproti tomu já, já jsem v ten stejný den skoro zaspala do práce, krátce se prošla se psem, střetla se s revizí jízdenek jak z pohádky o kouzelném dědečkovi, což byl pravděpodobně jeden z vrcholů mého života, osm hodin v kanceláři jsem dělala nevím co, ale odpoledne jsem na sebe byla pyšná, že jsem si cestou domů zvládla koupit měsíční jízdenku na MHD, šampón, zařídit přeposlání doporučeného dopisu, zaplatit včerejší sekeru U Poutníka a přitom se znovu neopít. Dokonce jsem šla do parku fotit podzim! Jenže pak jsem se vrátila domů a tam našla zprávu o její smrti. Uvědomila jsem si, že v době, kdy jsem se, ještě ani zdaleka ne probuzená, opírala v tramvaji, snažila být neviditelná pro blížícího se revizora a mlčky se litovala (jedu do práce a nejraději bych spala, je moc brzo, pálí mě oči, nemám peníze, ani lístek, jsem ošklivá, bolí mě nohy, jsem unavená, jsem na všechno sama a nikdo mi nepomůže), prožívala Žaneta jedny ze svých posledních chvil. Udělalo se mi z toho zle. Z celé té situace. Ani se neptám, proč zrovna ona. S jistotou, která netuším odkud pramení, vím, že to tak mělo být. Protože špatné věci se dobrým lidem prostě stávají, dokonce dost často. Jen je mi z toho na blití. Nikdy bych to co ona nedokázala. Byla nemocná a přitom žila, zatímco já si přála zemřít. Umírám na sebelítost, ale ne dost rychle. A zahlídnu se ve chvíli, kdy někdo jako ona prostě není a někdo jako já tady sedí, tupě zírá před sebe a přemýšlí, jestli se nakonec přece jen nepůjde vyzvracet. Ze všeho, co se stalo a ze všeho, co čeká, že teprve přijde.

www.pismak.cz/otevreny_dopis_I.

www.pismak.cz/otevreny_dopis_II.

Podzim pod Špilberkem

Zuzana /13 yrs old mixed dog/

<3

Throw a filter on it, and everything looks better. Take me for example ...

Negativní.

Chtěla jsem tyhle DIY Film Negative Earrings, ale zatím jsem nenašla vhodné negativy. Tak jsem to rozstříhala ...

www.akceplnamiska.cz

http://www.akceplnamiska.cz/

True Story About Fake Ginger Hair...

... the point is, that the red hair dye does not last long:

***

***

***

Ale zase, chtěla jsem zábavnější vlasy a mám něco, co s každým umytím mění tón. Takže všechno v pořádku. Zábava je to až taková, že o tom zveřejním samostatný příspěvek na blogu ... 

A díky, Shealo. Opět ;)

                        *Love Is In The Hair*

Horoskop na KAŽDÝ den: Střelec.

Dobře my!

Zabovresky Allstaarz Crew: Xmass Edition, Mersey

FB//Zabovresky Allstarz Crew 616 00

... outside ...

Na předzahrádce. 
Aneb "Můžete mi k tomu někdo přifejkovat nějakýho ptáka?" ;)

Další, co jsem měla číst o dost dřív ...

Další, co jsem měla číst o dost dřív - knížky o Huckleberry Finnovi a Tomu Sawyerovi. Stejně jako Neuromancera a Mládí v hajzlu. A možná ještě Pratchetta. Na tyhle jsem si měla přijít před lety, ne až jako dospělá. No co už ...

"Když se setmělo, seděl jsem u ohně a pokuřoval a říkal si, že to všecko dobře dopadlo; ale polehoučku mi začalo být jaksi teskno, a tak jsem šel a sedl si na břeh a naslouchal šumění vody, jak naráží na ostrov, a počítal jsem hvězdy a klády a vory, které voda unášela, a potom jsem šel spat; je to nejlepší způsob, jak zabít čas, když je člověk sám a je mu smutno. Smutek brzo přejde."

Mark Twain. Dobrodružství Huckleberryho Finna. Přeložil František Gel. Albatros Praha, 1990.

Oh, now I see ...

Paloma Faith - Agony (Acoustic Session)

Potlach 1965 video !! :)

EAC DJs v 3Trojce!