Vedle Jeden z nás. Příběh o Norsku druhá absyntovka, kterou bych označila, jako true crime. Resp. druhá, z těch, co jsem četla a doufám, že jich mají víc, protože jsou výborný. Stejně jako všechny jejich knihy, o tom se asi nemusíme bavit. Nicméně, Laserový muž v kapitole 9. února 1992 (od s. 404), obsahuje obecné informace o fenoménu sériových a masových vrahů. Pro milovníky true crime žánru naprostý základ:
"Pojem sériový vrah se rozšířil teprve v 60. letech, kdy tak policisté začali označovat pachatele obtížně objasnitelných vražd.
Ke klasické vraždě dochází podle určitého vzorce. Pachatelem bývá nejčastěji člověk z bezprostředního okolí oběti - někdo z jejích známých nebo příbuzných, bývalý manžel či manželka, milenec, kolega, spolužák,... Taková vražda je většinou neplánovaná, často spáchaná pod vlivem velkého množství vypitého alkoholu a mívá jasný motiv, jako je například žárlivost, finanční tíseň nebo pracovní rivalita. Valná část vrahů se svého činu dopustí pouze jednou a mnohdy je pak pronásleduje silný pocit viny. Nejeden z nich se jde dokonce sám udat na policii.
Pro sériové vrahy téměř nic z toho neplatí. Tito pachatelé většinou nemají ke své oběti žádný zjevný vztah a jejich motiv je na první pohled naprosto nejasný.
Není to vražda v tradičním slova smyslu, odpovídající běžným kriminologickým a policejním definicím, je to jakási nemoc... Sériový vrazi jsou na vraždění závislí asi jako heroinisté na své droze. Mají neovladatelné puzení pátrat po dalších obětech. Žene je síla, kterou nejsou s to pochopit ani vyjádřit slovy. Sériový vrazi si uvědomují pouze to, že je tato síla nutí zabíjet, stále znovu a znovu, tvrdí kupříkladu americký psycholog Joel Norris
Na to, proč sérioví vrazi vraždí, existují různé teorie, které hledají vysvětlení této záhady v působení psychologických, zdravotních i společenských faktorů.
Joel Norris, jeden z předních odborníků na tuto otázku, došel na základě vlastního zkoumání více než 250 sériových vrahů k závěru, že skoro u všech lze vypozorovat specifický charakter a vlastnosti.
Podle Norrise je jedním z klíčů, jak porozumět způsobu uvažování sériového vraha, typ obětí, které si vybírá. I když se zpočátku může zdát, že oběti nemají s pachatelem ani spolu navzájem nic společného, vrah je ve skutečnosti podrobuje pečlivému výběru. Mívají pro něj podvědomý, hluboce symbolický význam.
...Jiným, skoro ukázkovým příkladem, byl Carlton Gary, černoch z Georgie s mimořádně vysokým IQ. Ten vraždil výhradně postarší bohaté bělošky, protože v jeho očích reprezentovaly ženy z vyšších vrstev, pro které musela pracovat jeho matka a další příbuzné.
Joel Norris upozornil, že případ Carltona Garyho ilustruje základní podobnost, která všechny sériové vrahy spojuje - vražedná fáze je rituál, při němž si vrah oživuje vzpomínky z dětství.
Oběť ztělesňuje v očích vraha selhání, útisk, hrozbu. Sériový vrah může nenávidět - a zabíjet - mladé ženy, protože je vnímá jako ohrožení, a stejně tak si může za své oběti volit mladé muže, protože se nedovede vyrovnat s vlastní potlačovanou homosexualitou.
Norris i ostatní badatelé zastávají názor, že volba obětí může být rovněž symbolickou sebevraždou. Každou vraždu lze chápat jako podvědomou sebevraždu a každá sebevražda je z psychologického pohledu svým způsobem vraždou. Vrah má obvykle strach zabít sám sebe, bojí se smrti, a tak připraví o život někoho jiného.
U sériových vrahů lze vypozorovat celou řadu typických osobnostních znaků. Patří mezi ně nutkavé chování, například v podobě posedlosti čistotou, pedantský smysl pro pořádek či lpění na pravidlech a řádu. Zdvořilý, pořádkumilovný a upravený, taková slova používají užaslí sousedé, když mají popsat souseda nebo kolegu, ze kterého se vyklubal sériový vrah. (Ano, v Česku máme to typické: Vždycky slušně pozdravil. Pozn. blogera.)
Nezvyklým projevem nutkavého chování bývá období vysoké agility, které nastává jeden rok či několik let před propuknutím vražedné série. Tehdy začnou pachatelé trávit zničehonic týdny a měsíce na cestách.
Tato fáze je natolik častá, že ji vyšetřovatelé FBI považují za varovný signál, jestliže se u daného člověka zároveň objevuje i jiné chování typické pro sériové vrahy. (TVL, hustý! pozn. blogera.)
Nikdo se nestane vrahem jen kvůli traumatickému dětství, na druhé straně však dětství a dospívání všech sériových vrahů poznamenalo fyzické a psychické násilí, konstatoval Norris. Když vyrůstali, byly na ně kladeny vysoké a zároveň rozporuplné nároky, takže ať udělali cokoli, bylo to skoro vždycky nakonec špatně.
Sériový vrazi jsou frustrovaní. Nepodařilo se jim splnit si své sny a cíle. Obyčejně jsou inteligentní, ale neúspěšní ve studiu, vztazích a kariéře.
Tragédie, která se skrývá za predátorstvím masového vraha, spočívá v tom, že každá další vražda pouze potvrdí vlastní bezmoc. Rituální vražda, která měla potvrdit jeho sílu, je ve svém důsledku pouze dalším důkazem toho, že se nedovede vypořádat s živými lidmi a plnohodnotným člověkem se stává pouze ve vztahu k těm mrtvým... Proto jsou sériový vrazi v podstatě vnitřně mrtví, píše Norris.
Někteří sériový vrazi jsou charismatické osobnosti, ale mnohem častěji to bývají osamělí lidé bez rodiny a přátel. Málokdy jsou schopni udržovat s někým běžné mezilidské vztahy, hlavně kvůli svému agresivnímu chování. Na první pohled, při letmém setkání, však vesměs působí jako normální, úspěšní lidé.
Podstatná část sériových vrahů vykazuje četné psychopatické rysy. Bývá u nich silně narušena schopnost empatie a soucitu. Jejich myšlenkové pochody a celý jejich život se točí kolem uspokojování vlastních přání a tužeb bez ohledu na to, jaké to má následky na druhé a jaké jim to přináší utrpení. (To zní jako 80 % mojí rodiny. Jaj!)
Pro psychopatickou osobnost sériového vraha je typické přehnané vnímání sebe samého, narcistické uvažování, přemrštěná sebedůvěra a silná potřeba mít nad ostatními kontrolu.
Pojem psychopatie se často překrývá s pojmy sociopatie a disociativní porucha. V každém případě bývají ovšem přístupy odlišovány od "běžných" psychických onemocnění. Psychopati netrpí bludy a psychotickými stavy, jež často doprovázejí psychické poruchy. Nejednají pod vlivem psychotického záchvatu - počínají si chladně a vypočítavě. Právě neschopnost vcítit se do druhých jim umožňuje dopouštět se nepředstavitelných, bestiálních činů. Psychopati jsou si i přes svoje defekty vědomi toho, co páchají, a z toho důvodu se neřadí mezi psychicky nemocné jedince.
Psychopatickou osobnost líčí kniha The Mask of Sanity z roku 1941. Maska normálnosti, jak bývá název knihy překládán, je pro masové vrahy typická. (Zde je zmíněná kniha The mask of sanity: an attempt to clarify some issues about the so-called psychopatic personality psychiatra dr. Hervey Cleckey; v českém překladu nevyšla ale v originále se k ní dostat pochopitelně v dnešní, digitální době lze. Český výtah na citarny.com zde.)
(Dál je zmíněný John Wayne Gacy, přezdívaný jako Killer Clown - typický příklad navenek úspěšného bestiálního sériového vraha. Nedávno jsem se na něj dívala na Netflixu v Conversations with a Killer: The John Wayne Gacy Tapes, samozřejmě o něm mluví celá řada podcastů, inspiroval postavy vrahů v různých seriálech. Co dodat, je to hvězda.)
Leckteří sériový vrazi se vyznačují podivuhodnou přizpůsobivostí, jako by měli šestý smysl, jenž jim pomáhá vnímat signály, které k nim vysílají sousedé, kolegové, novináři. Své chování přizpůsobují požadavkům a očekáváním okolí podobně jako chameleon, který mění barvu těla v závislosti na prostředí, v němž se zrovna nachází.
Tito vrazi se obyčejně dělí na masové vrahy, kteří připraví o život větší počet lidí najednou, například při divoké střelbě v restauraci nebo ve škole, a na vrahy sériové, kteří vraždí opakovaně a přitom se jejich obětí většinou nestává víc lidí najednou. Největší rozdíl tkví v tom, že masový vrah jedná, jako by mu nezáleželo na vlastním osudu - buď ho chytí, nebo zabijí ještě na místě činu -, zatímco sériový vrah dělá všechno pro to, aby mu policie nepřišla na stopu.
Vědci se nedokážou shodnout na tom, o jak častý fenomén se jedná. Odhaduje se, že ve Spojených státech činil celkový počet sériových vrahů ve 20. století tři sta až pět set. Podle FBI se v Americe začátkem 90. let pohybovalo na svobodě asi třicet sériových vrahů.
První úspěšný psychologický profil pachatele vznikl v roce 1957 v New Yorku. Město tehdy během poměrně krátké doby zasáhlo třicet bombových útoků a pachatel, médii přezdívaný "bombový šílenec" (Mad Bomber, poz. blogera), se bavil mimo jiné tím, že na policii posílal dopisy, v nichž se jí vysmíval, že ho nedokáže polapit.
Vedení policie se nakonec obrátilo s prosbou o pomoc na psychiatra doktora Jamese A. Brussela. Ten si prostudoval vyšetřovací spisy, obešel místa činu a přečetl si pachatelovy dopisy policii. Na základě těchto podkladů si vytvořil několik hypotéz. Svou prezentaci pro newyorskou policii zakončil Brussel slavnými slovy: Hledejte statného muže středního věku. Pochází ze zahraničí a je to katolík. Je svobodný a žije se sestrou nebo bratrem. Až ho najdete, bude pravděpodobně oblečený ve dvouřadém obleku. (V původním znění: Captain, one more thing. When you catch him, and I have no doubt you will, he’ll be wearing a double-breasted suit.)
Nakonec zatkli "bombového šílence" v jeho bytě, kde bydlel společně se svou sestrou. Byl to muž ve středních letech a měl na sobě oblek s dvouřadým zapínáním.
Ulf Asgard (psychiatr, který spolupracoval na dopadení laserového muže) o tom případu vyprávěl Janu Olssonovi (vyšetřovateli případu laserového muže). Nebylo na tom nic tak složitého, i když to tak možná vypadá, vysvětloval mu. Brussel pochopil, že pachatel se dá snadno ovlivnit. A obleky s douřadým zapínáním byly zrovna v módě. To je celé.
Podobným způsobem vytvořil Brussel i všechny ostatní hypotézy. Z četby útočníkových dopisů nabyl přesvědčení, že je jeho osobnost natolik narušená, že těžko dokáže žít sám. Nedalo se ale předpokládat, že by byl ženatý. A že by byl v nějakém psychiatrickém zařízení, to bylo rovněž vyloučeno, protože tam by nemohl vyrábět bomby. Způsob, jakým se bombový šílenec vyjadřoval ve svých dopisech, nasvědčoval tomu, že jde o člověka středního věku. Jeho rodiče už proto patrně nejsou naživu. Zbývala tedy pouze možnost, že bydlí s bratrem nebo sestrou..."
Jak prosté. Elementary, my dear Watson :)
Tak, a já si zalezu do rohu, v tichosti popřemýšlet, kolik znaků společných s psychopatickými zabijáky vidím v lidech ve svém okolí, mne samotnou nevyjímaje. A pak si na uklidnění pustím nějaký true crime podcast, pěkně na usnutí.
Celý tady ten dlouhý příspěvek jsou jen úryvky, střípky z jediné kapitoly (plus moje dovětky) zajímavé a velmi čtivé knihy. Myslím, že absyntovky už dneska není třeba představovat. Zaslouženě. Takže jestli vás to zaujalo, sežeňte si ten text kompletní.
Žádné komentáře:
Okomentovat