Sebeobhájci

Narazila jsem na pozvánku na workshop pro sebeobhájce. Určený lidem s tělesným postižením. Škoda, že nemám takový hendikep, hned bych šla :)

Sebeobhájci = lidé s postižením, kteří chtějí sami pomáhat, předávat svoje zkušenosti a zasazovat se o zlepšení svého postavení ve společnosti.

https://rytmus.org/sebeobhajci/

Část programu byla o něčem ve smyslu "tvůj příběh". To mi připomnělo historii mých teorií o tom, co se mi v životě dělo. 

Nejdřív jsem se vyrovnávala s rodičovským stylem matky a otce snahou přijmout fakt, že mě nemají rádi. Ale není to jejich chyba, kdybych byla jiná, tak by mě třeba rádi měli. Už jako malá jsem věděla, že nikoho nemůžou mít rádi všichni a mě zrovna shodou okolností nemají rádi rodiče, no... (Jen jsme ještě netušila, že rodičovské přijetí a láska je naprostý základ a nemělo by se to brát stejně, jako když si zrovna nepadnete do oka se sousedovic děckem. Ale člověk - v každém věku - dělá, co může.)

Pak, v souvislosti s depresí, která se u mě nevyhnutelně musela vyvinout, jsem přemýšlela jestli ji mám tzv. po předcích z otcovy nebo matčiny strany. Která část rodiny jsou větší magoři? A děda nebo babička?

Vůbec mě nenapadlo, že bych ji nemusela "zdědit", že je to spíš strategie přežití.

Kdybyste se mě v tu dobu zeptali na můj příběh, řekla bych vám, že jsem celé dětství trávila hodně času v nemocnicích a to v kombinaci s předpoklady k duševní chorobě způsobilo můj stav.

Když jsem od psychiatrů a psychologů začalila slýchat, že deprese je únik před tlakem a že jsem si ji pravděpodobně vybudovala jako obranu, protože "rodiče mě v tom nechali", byla jsem uražená. Dyť to zní, jak kdyby to ani nebyla doopravdická nemoc. Ale já jsem přece nemocná! Jsem psychiatrická pacientka!!! A když nebudu tohle, nejsem nic. Co ze mě bez deprese zbude?

V mém příběhu by nebylo ani slovo o narcismu, generačních traumatech, alkoholismu, nediagnostikovaném ženském ADHD, které by mimochodem hezky vysvětlilo  nevyzpytatelné výbuchy vzteku a agrese, násilí, double bind (už jen tím vám v dětství nadělají v hlavě pěknou paseku). O osamělosti. Vzteku, kterýho se asi nikdy nezbavím.

To jsem si uvědomila až časem a jsem přesvědčená, že ani teď nevím a nechápu všechno. Budu mít do smrti vůbec dost času zjistit, kdo jsem? 

"Tvůj příběh" je důležitý a přitom pokud jste neměli v životě štěstí, může být sakra složité si ho poskládat dohromady.

LOVE - ISM by Jul (25.)

Terst

Diane di Prima: Čas Beatniků

 O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků. 

Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.

A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.

The Psychology Of The Ignored Child

 Anxiety, depression and difficulty forming close relationships. Yep.

Terst - Vídeň vlakem, druhá - ta horší - část.

 Kolikrát jsem tam řekla něco ve smyslu "posranej Villach", bych už nespočítala. Za to se chci omluvit. Villach za nic nemůže.

Bohužel teda hotely měly fakt plno, nejen z pohledu přes booking. Ale aspoň nás upřímně litovali a dokonce matka recepční z hotelu, v jehož restauraci jsme se zastavily, se nám snažila pomoct motlidbami za nedojezd někoho z hostů. 

Marně. 

Josefína si objednala večeři ze snídaňového menu, což po bleskovém zhodnocení naší ubohé situace pan vrchní skutečně přinesl a ani to nekomentoval.

Po jídle jsme stihly zmrzlinu a přichomítly se k večerní vodní show. Kdy nad řekou za pomocí vody a světel vytvořili něco, co vypadalo imho efektněji než ohňostroje a stopro to bylo mnohem ekologičtější a okolí přátelštější než tady naše Ignis Brunensis. Takže inspo pro Brno ;)

Navíc nás hned při příchodu do centra přivítaly desítky svítících srdíček všude kolem a Pepi potkala v bubble tea baru jakýhosi medvěda, co zná z pohádek a je prý super. 

Já jsem z toho celkově sice byla na mrtvici, ale pro dceru jsem se to snažila rámovat jako super dobrodružství, na což kupodivu, když jsem u toho půlku času brečela, ona ochotně přistoupila a už před začátkem vodní show exaltovaně vykřikovala, že Villach je super a je to náš nejlepší den dovolené!

A že se musíme vrátit na delší dobu. TVL nevím, já asi vlakem po Rakousku ještě dlouho nepojedu.

Z Villachu jsme měly vyrazit v 0:45, což samo o sobě bylo na hovno, protože je to dlouho na to zůstat vzhůru, ale krátce na to se normálně vyspat. Takže jako třešnička na dortu, měl něco kolem dvou hodin zpoždění. Které prodlužovali každých deset minut. To abych si nemohla předem natočit budík a zdřímnout si aspoň na nádraží na zemi. 

Skupinka mladíků, kteří s námi cestovali z Ljubljaně to zatáhla přímo na dlažbě v centru města. Vypadali, že na další cestu rezignovali. 

Pepi spala buď na cestovní tašce (ještě že jsem nevzala skořepinový kufr) nebo na mě. Já jsem byla jako že vzhůru a ve střehu, abych sledovala zavazadla a narůstající zpoždění i frustraci spolucestujících, ale reálně spíš v jakemsi bdělém kómatu.

Vlak přijel, narvanej do posledního místečka (vlastně přes poslední místečko), a nadešla asi nejhorší část cesty. Když jsem si myslela, že víc už mě ruce bolet nemůžou, víc už mít přesezený nohy nejde, hlava mi každou chvíli upadne ze zatuhlýho krku a unavenější už nebudu, čekalo mě 6 hodin sezení na zemi, kdy se nemůžu, ani nechci pohnout, protože na mě leží spící dítě a aspoň jemu chci dopřát trochu odpočinku. Taky v opačným případě by vzteky řvalo a brečelo tak, že reakci okolí (včetně sebe) bych zažít nechtěla, že...

Odtud je fotka v minulém příspěvku. 

No, nakonec jsme to přežily, i když mozoly na rukou mám doteď a ani můj krk se doposud nevzpamatoval. Potřebovala bych další dovolenou.

V duchu děkuju všem, kdo nám cestou pomáhali, s kým jsme se dali do řeči. Trochu mi přišlo líto, že mi není 18 a nejsem na prázdninové interrail cestě bez cíle a objemných zavazadel, jako někteří z nich. God bless you.

Zpáteční cesta naprosto zastínila pobyt v Terstu, který byl super. Jenom krátký. Reálně, s mojí láskou k muzeím, historii a kávě mi přijde adekvátní tam strávit tak 10 - 14 dní. Případně celý život. Jenom asi nejezděte vlakem, no...

A já jdu sepisovat reklamaci pro OEBB. Jupí!

//BTW to po příjezdu vykládám Janě, která nám hlídala psy a ona že rodina našich kamarádů takhle jela vlakem, se dvěma malými dětmi, až do Florencie a super. Nejlepší dovolená v životě! TVL! 

Terst - Vídeň vlakem = největší chyba

 Taky jste slyšeli o té super železniční trati mezi Vídní a Terstem, někdejším nejvýznamnějším přístavem habsburské monarchie? Já bohužel ano.

Představovala jsem si to zjevně příliš romanticky. Přesto že AI tvrdí, že z Vídně do Terstu jezdí až 5 vlakových spojů denně, zrovna v den naší cesty nejel ani jeden. Takže tam jsme to daly Flixbusem. 

Aspoň zpáteční cestu jsem koupila vlakem. Dva týdny před odjezdem mi přišel od rakušáků mail, že budou probíhat nějaké stavební práce v okolí Ljubljaně, že se to týká zrovna "našeho" vlaku. Dál jsem nerozuměla, co po mě vlastně chtějí. Resp. to podle mě nevyjádřili dost jasně. 

Proto jim volal švagr, pro kterého je němčina skoro mateřský jazyk, aby zjistil, že nechtějí nic. Že spoj neruší, jenom je možný, že místo vlaku v určitém úseku pojede autobus, ale že si můžu vybrat i spoje v jinou dobu, nebo v původní, to všechno se zakoupenou jízdenkou a jenom sledovat informační cedule, případně dbát pokynů zaměstnanců drah. V pohodě, ne? 

Takže místo vlaku jsme - dle pokynu odpovědné osoby - v Terstu v 12:52 nastoupily do autobusu. Dovezl nás do středu vyprahlé slovinské stepi, na vlakové nádraží u vsi Sežana. Tam podle mě taky museli natáčet Vinnetoua, protože tam nebylo nic, jenom sucho. Přesadili nás do vlaku, který nás odvezl na nádraží v jiném slovinském městečku, Logatec. Kde jsme přestupovali zpátky na autobus (podezřele připomínal Karosy, co brázdily české silnice před cca dvaceti lety, ale aspoň měl klimu), který nás dovezl do Ljubljaně. 

A dál nic. 

Musím říct, že z Terstu až tam se o nás řidiči hezky starali, aby se nikdo neztratil. Navíc mezi Sežanou a Logatcem (skloňuje se to tak?) to byla fakt krásná cesta. Jenom kvůli těm třiceti kilometrům asi bylo zbytečný absolvovat tohle všechno. 

Takže v Ljubljani nás vysadili z náhradního autobusu a neřekli ani slovo. Ptala jsem se řidiče, když máme lístky až do Vídně, kam máme jít. Prý že do Vídně jezdí autobusy z nástupiště 28. Nejelo nic. Šly jsme se ptát na nejbližší informace. Dozvěděla jsem se, že máme sice nejspíš jet autobusem, ale náhradním autobusem za vlak, takže se musím zeptat na infu na vlakovým nádraží. 

Tam za přepážkou seděl pán, který byl stoprocentně buď na houbách nebo LSD, protože nám - a páru dezorientovaných seniorů - v 16:10 řekl, ať rychle utíkáme na nástupiště sedm (sedm z osmi, takže vzadu), že nám jede vlak za necelé tři minuty a asi ho nestihnem'.

Když jsme tam doběhli, museli jsme uznat, že to trefil. Skutečně jsme ho nestihli. Podle jízdního řádu jel v 16:05. Nejspíš byl v trapu už ve chvíli, kdy jsme ještě všichni stáli před informacemi a mluvili s ním. 

Další vlak do Vídně s přestupem ve Villachu měl jet v 17:15. Na odjezdové ceduli jsem s pomocí Google Translatoru zjistila, že nejede.

Vypravili za něj náhradní autobus. Místo čísla nástupiště měl *. OK, takže znova na informace...

Bohužel ze dvou přepážek byla obsazená stále ta jedna jediná vysoce nespolehlivým zaměstnancem slovinských drah. Blahosklonně mě poučil, že náš náhradní autobus vyjíždí z parkoviště vedle budovy.

Autobusů tam stálo asi osm, oběhla jsem je všechny snad desetkrát, abych zjistila, že do Villachu, podle cedulí za čelními skly, nejede žádný. Všechny jely dvěma možnýma trasama do jakysi díry jménem Kranje.

Přičemž celou dobu táhnu batoh s jídlem a vodama a obrovskou tašku se všema našima krámama + dcera má kufřík na kolečkách plný hraček, který ale úplně nezvládá sama řídit a rozhodně nestíhá běžet v mým tempu: Rychle, na autobus, aha, tak nic, tak honem na informace, maminko, mě se chce kakat, vydrž, musíme utíkat na jiný informace, aby nám to náhodou neujelo, vykakáš se pak, mamí, já ten kufr ze schodů nesnesu, jo, tak nám to ujelo, už dávno, proč nás sem ten kokot poslal, tak pojď půjdem' najít záchodky...

Až se kolem začali rojit muži v indiferentních uniformách, takže asi personál, patrně?, dozvěděla jsem se, že Kranje je přesně to místo, kam potřebujeme jet. 

Proč mi ten člověk na informacích neřekl, že náhradní autobus za vlak do Villachu jede jen do další prdele u Ljubljaně a proto autobus do Rakouska ani hledat nemusím? Bůhví.

Tak jsme se tedy dostaly do Kranje. Tam jsme přestoupily do vlaku. Konečně do první třídy, kterou jsem nám připlatila. Abychom měly víc prostoru na nohy, stůl a možnost objednat si jídlo. Místo tady celkem je, stůl taky, jídlo žádný.

A vlak stojí. Máme sedadla vedle kabiny strojvedoucího. Už se ho bylo ptát asi pět lidí, proč nejede. Jestli prý stihnou spoje, které mají navazovat, když měl být dávno někde jinde. Prý snad počkají. My musíme čekat na další autobus. WTF?

Čekali jsme, autobus s dalšími cestujícími žádný nepřijel, ale po nějaké době se objevil průvodčí, co s námi jel imho už z Ljubljaně, odmávl vlak, nastoupil a my se rozjeli... 

Když jsem mu teď ukazovala naše lístky, říkal, že tohle ale jede jenom do Villachu. Povídám mu, že vím, ale že odtam má jet další do Vídně. Tvářil se dost skepticky... 

Jako kdybych měla čas a byla sama na nějakým dobrodružným čundru s batohem na zádech, asi by mi to ani nevadilo. Ale já mám sebou malý dítě, těžký zavazadla a za dva dny musím být v práci.

Už takhle, pokud to teda klapne, budeme ve Vídni před půlnocí. Naštěstí nejedeme rovnou domů, ale máme kousek od Hauptbahnhof booklý pokoj.

Jenže ono je klidně možný, že v prostřed noci skončím TVL někde ve Villachu. 

A to mimochodem, takhle tu cestu popisuje vyhledávač spojení:

A reál: autobus Terst - Sežana, vlak Sežana - Logatec, autobus Logatec - Ljubljana (příjezd 15:57), tam dál nic nenavazuje, protože náhradní autobus za vlak přijel pár minut před odjezdem vlaku do Vídně a to si ani nevytaháte zavazadla z pod autobusu, natož abyste přestoupili, takže autobus Ljublana - Kranje, vlak Kranje - Villach a dál kdo ví... 

Slovy OEBB: může se stát, že část cesty pojedete autobusem. Ještě že máme upgrade na první třídu! Kdyby na rovinu přiznali, že to bude cesta s pěti přestupy a nejistým výsledkem, mohla jsem jízdenky stornovat a jet autobusem. Zlatej Flixbus. 

Edit: Do Villachu vlak dorazil se zpožděním 22 minut, takže poslední spoj do Vídně byl už pryč. Pan průvodčí věděl. 

Hotely jsou všechny obsazený. Nejen na bookingu, ale i podle paní recepční mají ve městě spíš overbooking než že by byly někde volný pokoje. 

Takže, jo, uvízly jsme uprostřed noci někde TVL ve Villachu a budeme nocovat asi na nádraží, zatím co do Vídně, kde máme pokoj na hotelu, se dostaneme když dobře, v šest ráno. 

Edit 2: Do Vídně jsme dorazily druhý den v 8:29.

První třída ve vlaku ÖBB

LOVE - ISM by Jul (24.)

 

Sistiana