Viktor Janiš na FB: Překlad Straczynského eseje "Všichni vaši známí se mýlí - zhoubný mýtus o tom, jak máte vystoupit z komfortní zóny“ věnuji s láskou všem dobrým lidem, kteří mi v poslední době říkali, že překládání je stejně jen koníček a že bych v éře AI měl myslet na zadní vrátka.
--
Ve své nejnovější knize „Jak se stát a zůstat spisovatelem“ jsem mimo jiné rozebíral, jak moc mi vadí, když lidé mimo uměleckou branži (tedy ti, co nejsou spisovatelé, herci, malíři, režiséři či příležitostní bankovní lupiči) poučují ty, kteří v ní působí: „Jestli chceš uspět, musíš opustit svou komfortní zónu.“ Poslední dobou mi to dost leží v hlavě. Na první pohled to totiž zní jako moudrá rada – prostě se nemáte bát riskovat a máte nutit své vnitřní umělecké já k neustálému růstu. Jenže to zdaleka není celá pravda, obzvlášť na samém začátku umělecké cesty. Rozhodl jsem se proto na své původní postřehy navázat a podívat se zblízka na to, jaké negativní důsledky v sobě tato fráze skrývá.
S umělci – a to se týká všech výše zmíněných profesí i těch, na které jsem možná zapomněl – je to totiž tak: většinu života stráví tím, že se snaží v životě dostat do bodu, kdy by si mohli prostě jen užívat samotný proces tvorby. Na začátku se k němu ale propracují jen málokdy. Neustále je totiž někdo rozptyluje, svádí z cesty a sráží jim sebevědomí – a někdy to dělá i jejich vlastní rodina a přátelé. Málokdy jde o zlý úmysl. Většinou je za tím upřímná snaha pomoct, jen to prostě neumí pořádně vyjádřit. A tak na vás donekonečna zkouší to jedno zažité klišé a doufají, že to nějak zabere.
Začínající tvůrci si svou prací často nejsou vůbec jistí. Navíc v nich hlodají výčitky svědomí, kolik času tvorba ukrajuje všemu a všem ostatním v jejich životě. A rozhodně jim nepomůže, když lidé v jejich okolí toto nutkání tvořit smetou ze stolu jako něco banálního či sebestředného. „Měl by ses zaměřit na něco realistického. Radši si připrav plán B pro případ, že to nevyjde. Nejsi ničím výjimečný. Nikoho nezajímá, co máš na srdci. Co si o sobě vlastně myslíš? Že jsi Hemingway / Picasso / Spielberg / libovolný další umělec?“
Ty nejvyhrocenější komentáře většinou pocházejí od lidí, kteří vám chtějí vyloženě ublížit. Existují ale i mnohem nenápadnější a subtilnější rýpnutí, která spadají do škatulky, již jsem už před lety nazval „Tyranie rozumných hlasů“. Tihle lidé to s vámi myslí upřímně dobře. Nechtějí se dívat, jak se trápíte, nebo nedejbože být svědky toho, jak ve svém snažení neuspějete. Neúspěch je v dnešní společnosti totiž to vůbec nejhorší, co se vám může stát – a to obzvlášť přímo před zraky veřejnosti. „Však my víme, že se vážně chceš stát tím slavným umělcem, ale co když to nevyjde? Vrážíš všechnu svou energii do tohohle koníčku“ – vždycky tomu říkají koníček, protože jim hlava zkrátka nebere, že by to mohlo být skutečné povolání – „a měl bys myslet na zadní vrátka. Musíš konečně vystoupit z té bubliny, kterou sis kolem sebe vytvořil. Tomu umění / psaní / režírování se vždycky můžeš věnovat později, teď se musíš soustředit na to, aby ses uživil a našel si pořádnou práci.“
Právě ta poslední věta je ze všech nejvýmluvnější, často totiž odkrývá skrytý motiv. Jít si za svými sny místo toho, abyste dělali všechny ty takzvaně rozumné věci, které se od vás očekávají, je volba. A když se vám to povede, zpochybníte tím rozhodnutí ostatních hrát na jistotu a svých snů se vzdát... a s tím se oni zkrátka nedokážou smířit.
V Bibli se píše: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ Lidé obecně mívají sklon považovat umělce všeho druhu za někoho Výjimečného. Ti, kteří vás ale znají celý život, si jen velmi těžko dokážou představit, že zrovna vy byste mohli být takto Výjimeční. Když jsem rodině oznámil, že bych jednou chtěl pracovat v televizi nebo u filmu, mávli nad tím rukou se slovy: „Jestli tě Hollywood bude chtít, ozvou se sami. Teď se ale musíš hlavně nějak uživit.“ Každý, kdo tyto řádky čte, ale moc dobře ví, že v téhle branži za vámi příležitost sama nikdy nepřijde. Musíte ji nahánět každou molekulou své bytosti a do poslední kapky své vůle.
Což nás vrací zpět k okřídlenému tvrzení: „Někdy zkrátka musíte vystoupit ze své komfortní zóny.“
Nabízím však protiargument: Někdy musíte naopak zamířit přímo do ní... i kdyby to znamenalo ocitnout se mimo komfortní zónu všech ostatních.
Umění dává vašemu životu smysl. Přináší vám radost, cíl a pocit naplnění. Právě to je vaše komfortní zóna. A pokud z toho jsou ostatní nešťastní, nedůvěřiví, ostražití nebo plní pochybností, pak právě _oni_ musí opustit své vyjeté koleje, _svůj_ zažitý úhel pohledu a _svou_ komfortní zónu, aby vás na této zoufale náročné cestě podpořili, nebo – pokud toho nejsou schopni – aby vám alespoň šli z cesty.
Postupem času se umělci naučí klást si každý den náročnější úkoly, posouvat hranice toho, co pro sebe považují za možné, a vyhýbat se pasti sebeuspokojení. Ale na samém začátku, kdy je všechno ještě křehké a nejisté a vy se ptáte: „Jak vůbec poznám, že na to opravdu mám?“, buďte k sobě laskaví.
Vstupte do své komfortní zóny.
Čekají tam na vás úžasné věci.
<3
Ještě jednou odkaz na jeho profil, všichni ho sledujte, pokud teda na ten Facebook vůbec ještě chodíte (jako já např.)
