Marek Torčík v Jako by mě opustila všechna síla Lindy Bartošové

"Zvláštně rozpolcená situace. Vztahuju si její popis i na sebe. Máš pořád část toho světa (ze kterého pocházíš, pozn. bloggera) v sobě a nikdy ho nedokážeš setřást. Pořád si na něj pamatuješ a nemáš ani pocit, že bys zapadala do nové skupiny a společnosti. To cítím taky. Někdy si připadám rozkročený mezi dvěma světy."

"Že vlastně nikdy nikam nebudeš tak úplně patřit. Že nejsi ani tím, kým jsi byl, ale ani tím, kým jsi teď."

"Přesně tak. Když se vrátíš domů, do původního prostředí, tak rychle zjistíš, že lidem nerozumíš. Že máš jinej slovník, jiný možnosti a starosti v životě. Je dost smutný to sledovat."

"Je pro tebe důležité někam patřit?"

"Důležitý to je, ale mě vlastně přijde, že pro spisovatele je nejsilnější věc, která může být, nikam nepatřit. Stojíš bokem a můžeš lidi sledovat a věci později popisovat. Vnímám to jako výhodu při práci, čistě osobně je to ale vyčerpávající" (str. 249)

https://www.albatrosmedia.cz/tituly/94113446/jako-by-me-opustila-vsechna-sila/

Oči na míč. A poslouchejte Kanárky.

 K tomuto mě vyprovokoval příspěvek Jana Vrobela, ve kterém reaguje na připravovaný ruský zákon slovy o nutném boji, válce apod. Je to třeba po desáté v poslední době, co online čtu od nějakého kluka, muže s dosahem výzvu k boji a k odporu, jaký svět neviděl. Hajp jak kráva, z nuly na sto za desetinu vteřiny, akorát u nikoho z nich jsem neviděla, že by napsali, jak si ten boj představují. Kde můžu nafasovat zbraň a munici? Kopeme zákopy, kde? Čemu říká boj? Čemu říká válka? Koho mám zastřelit?

Když jsem se jednoho na Tw zeptala, co teda - kromě nadávaní na Babiše - mají lidé dělat, odpověděl, že být ve střehu a podle příručky 72 hodin si nachystat evakuační zavazadlo. Tak to snad každej, kdo považuje za reálný jakýkoliv útok na ČR (může jít třeba "jen" o kyberútok na infrastrukturu, kvůli kterému zůstaneme x hodin bez elektřiny), dávno udělal a ve střehu teda sorry ale jsme až až. 

Nějak mi z toho vychází, že vlastně chtěli vyjádřit své znepokojení nad situací. V tom případě by mi přišlo adekvátní napsat: "Znepokojilo mě, když..." Jinak přispívají k mass distraction a nedávají žádný návod, jak tu energii přetavit v čin, což potřebujeme mj. proto, abychom se nezbláznili. Takhle se tu akorát všichni utopíme v kortizolu a adrenalinu.

Hodně úspěšný byl příspěvek novináře Františka Kalendy, kde psal, že panikařící influenceři v Dubai jsou to, co my nejspíš budeme brzy a máme konečně teda začít něco dělat, než bude pozdě a připravovat se na válku. Souhlasím. Akorát zase nezaznělo, co je to něco. Na doptání v komentářích se ukázalo,  že věnovat pozornost vedení naší země, kriticky myslet (v českém podání je to hospodské pičování na politiky), nachystat si evakuační zavazadlo a zjistit si nejbližší kryty v okolí (to víme, akorát v Brně pojmou cca 3 % obyvatel města a mám takové tušení, že zrovna já, dcera a naši psi mezi ta tři procenta nepatříme, takže bych spíš potřebovala radu, kde mám začít hrabat). 

Mimochodem, jak se u nás internet bavil údajně panikařícími influencery v Dubai, synovec s rodinou byli v Dubai asi měsíc. V pondělí měli odlétat domů, jenže v pátek/sobotu začaly lítat rakety a drony a zavřeli letiště. Samozřejmě se báli, ale brzy zjistili, že ač Dubai city nemá kryty pro pár procent vyvolených jako my šťastlivci v Brně, má protivzdušnou obranu, která s úspěšností blížící se 100 % chrání všechny na jeho území. Takže samozřejmě nejdřív psycho, hořící hotel pár desítek metrů od jejich apartmánu, obavy, kam to povede a pak rychle zjištění, že vlastně nikam. Zvykli si tak, že se prý i v noci vyspali, přes den chodili ven, koupali se, jedli v restauracích... Informace čerpali z nějaké UAE appky a od místních úřadů, protože když chtěli něco zjistit od našich, nedozvěděli se nic. Když přišlo na mobil varování, zařídili se podle něho. 

Sledovat podobné situace v médiích a na sociálních sítích blízkých lidí je mimochodem docela surrealný zážitek (zase ve vás vyvolává emoce, které ale nemůžete nějakou přímou akcí odžít).

Dokážu si představit, čím ta situace Čechy v Čechách provokuje. Pro mě třeba Dubai taky není úplně vysněná destinace. Zároveň bych chtěla vidět všechno, takže kdyby někdo přišel a nabídl mi cestu zrovna tam, neodmítnu. Zásadní překážka u mě je fakt, že si takové cesty nemůžu dovolit a už proto se nebudu posmívat lidem, kteří mohou.

Jedni z mála, od koho jsem v poslední době slyšela nějaký návod, co dělat, jsou Kanárci v síti, kteří šíří právě heslo "Oči na míč". Kromě toho radí: 

- choďte ven, bavte se s lidmi, pěstujte koníčky

- nesledujte socky víc jak minuty denně a hlavně nesledujte socky před spaním; nenechte se zahltit

- vyberte si neziskovku, která dělá cokoliv, čemu fandíte (fotbal pro malý holky, divadlo pro seniory, útulek pro fretky) a podporujte ji

-  předplaťte si nějaký důvěryhodný, nezávislý zpravodajský server jako zdroj informací

- až přijde ta chvíle, vyjděte do ulic (myslím, že se zrovna chystá další Letná?)

Tohle je, mými slovy to, co si pamatuju. Kromě toho, že nám to dává možnost vyjádřit se, děláme to pro sebe, pro svoji duši, aby nám tady z toho definitivně nepřeskočilo. Já k tomu drze ještě dodám bojkot US zboží a postupně i sociálních sítí ad. digitálních služeb, až budeme mít evropské ekvivalenty a hlavně ale: 

- Poslouchejte Kanárky!

👉 Tudy k nejlépe utraceným 125,- měsíčně 👈

Giséle Pelicot: Óda na život

 Na rovinu, já si tu knihu objednala, protože ji Melvil nabízel s workshopem Moderní sebeobrany (v hodnotě vyšší než cena knihy) zdarma a chtěla jsem ho podpořit. Ale vůbec jsem si nebyla jistá, že ji někdy budu číst. Spíš naopak.

Po čtyřicítce jsem prostě skončila s tím, že mě triggeruje popis v podstatě jakéhokoliv násilí, na ženách, na dětech, na zvířatech. (A zároveň teda docela hltám true crime, ale nesmí se moc nimrat v tom, co se stalo obětem.) 

Knížka přišla, dva dny mi ležela na stole nerozbalená. Pak mi tam balík zavazel, tak jsem ji zbavila kartonového obalu, ale ležet jsem ji  nechala na stejném místě dál.

Za dalších pár dní jsem ji jakoby náhodou vzala do ruky, nalistovala první stranu, že jenom mrknu, jestli na to vůbec budu mít žaludek a najednou bum a jsem na straně 161.

Je to strašně zajímavý text, z pohledu oběti neuvěřitelně odporného činu.

Gisele i jeji muž Dominique, oba měli docela hrozný start do života. Oba jsou traumatizovaní. Z něho to udělalo predátora, dokonce nejspíš i vraha, a z ní oběť. Technicky vzato. Protože ona se jako oběť odmítá cítit a odmítá se tak označovat.

V současné době, když si vezmete ty kanály na Telegramu, kde muži prodávají videa svých znásilňovaných partnerek a kupují videa znásilňovaných dětí. Nebo AI modely, které pro ně v obrovských objemech dělají deepfake porno. Vzpomenete si, co všechno jste četly o Epstein files. A přečtete si tuto knihu, kde se otec neštítí na internetu nabízet fotografie své vlastní dcery (a nakonec i hůř), kde naprosto otřesně zachází s vlastní ženou a do toho má tu drzost brečet, že by nepřežil, kdyby ho opustila... 

A podle aktuálního výzkumu britského IPSOS si prý GenZ v nebývalé míře myslí, že by ženy měly poslouchat své muže... já vám nevím. 

Muži ženy nenávidí. A nezaslouží si, aby s nima jakákoliv žena sdílela život. Běžte prostě do hajzlu. Všichni, kdo nejste otevřeně feministi. 

It's not all men. But it is always a man.

Always. 

P.S.: Tohle je starý a určitě to ví každý, ale kdyby to náhodou někdo nevěděl: 90+ % pachatelů sexuálního násilí jsou muži. To číslo tak píšu, protože se s léty mění; pamatuju, že bylo 97 % i 94 %. Tak ale jenom abysme si připomněli, proč se muži cítí osamělí. Toto je statistika.