Hysterická

Původně na Písmáku: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=451999

Nebuď na sebe tak přísná. Nebuď na sebe tak přísná! Nebuď na sebe tak přísná? Jak ti mám vysvětlit, že kdybych na sebe byla přísná, zapřela bych samu sebe a dovolila ti a všem tobě podobným, abyste si se mnou dělali, co chcete? Že právě, kdybych na sebe byla přísná, nechala bych tě, ať se mě dotýkáš, kde se ti zachce, přestože mně je z toho na zvracení. Měla bych tě teď praštit, znovu, když ta první facka nestačila? Měla bych ti rozbít hlavu? Bodnout tě? Pořezat? Zmlátit tak, až bys upadl na zem a kopat a kopat a kopat? Je ti to už jasný, ty hnusnej, odpornej, úchyláckej debile? Tohle je teď ta jediná věc, která by mi pomohla zapomenout na vztek a ponížení, cos mi způsobil. Ubít tě k smrti. Si myslím, že jsem nic zas tak hroznýho neudělal, ale tak teda promiň no. Mrzí mě to. Co tě mrzí? Pověz, co tě mrzí, když jsi nic tak hroznýho neproved‘? Pojď, stoupni si sem, já si vezmu tady tu tyč a dovol mi nehnutě tě bít hlava nehlava. Nebraň se. Pak si budeme kvit. 

Dokážeš si představit, co je to pro mě za pocit, když ti zakážu na mě sahat a ty mi okamžitě položíš ruku do rozkroku? Proč jsi to udělal? Abys mi ukázal, jak je úplně jedno, co já chci nebo nechci, co je mi nebo není příjemné a co mě uráží? Protože se mnou si přece může každý dělat, co si zrovna zamane. Já ani v nejmenším nerozhoduju, co se bude dít s mým tělem. Kdykoliv přijde někdo silnější, drzejší, opilejší než já, nemám právo na námitky. 

Jenom proto, že tady stojím, nemusíš respektovat, o co tě žádám. Jenom proto, že sis zrovna všimnul, že jsem vlastně docela hezká, můžeš překračovat hranice mé osobní zóny, dýchat mi z blízkosti do obličeje, tahat mě za rukáv, sahat mi na zadek, vykládat nechutné historky. Které budu poslouchat, protože jsem někdy skoro až krásná. Jako panenka. Kterou si kdokoliv může odnést domů a strhat z ní šaty, aby se podíval, co má mezi nohama. 

Je to tak, že? Snažíš se mě dotknout, já tvé ruce odstrkuju, ty se směješ, mě je do breku. Teď ses přišel omluvit, i když vlastně nevíš proč. Ale rozhodně je to tak, že já jsem na sebe příliš přísná, nedopřeju si žádný povyražení. Co kdybych se příště vysvlékla do naha, postavila se doprostřed výčepu a nechala každýho, ať si sáhne? To by byla švanda, co? Určitě bysme se všichni náramně pobavili. 

Už jsem myslela, že jsi to pochopil a ty se při odchodu otočíš ve dveřích a řekneš: „Nebuď na sebe tak přísná.“ A pak to zopakuješ. A nakonec ještě jednou. Jo, protože teď jsi na to kápnul! Jsem na sebe moc přísná. Žádné normální koc by tohle přece nevadilo. Tak se snad ani já, hysterická kráva blbá, neposeru. Ty jsi nic neudělal. Nic, co by nebylo úplně běžné. Já jen reaguju přehnaně. Vždyť mi to říkáš furt, že seš sice starej chlap, ale nebezpečnej. Říkáš to, jako by to byla jedna z tvých velkých předností. Holky maj‘ prý rády zlobivý kluky a ty ses rozhodl být zlobivej, i když už dávno nejseš žádnej kluk. Prosím, vysvětli mi, od kdy to, že někdo přemýšlí kokotem, je plus? 

Myslela jsem, že jsme kamarádi. Ale nikdo další z mých přátel se ke mně tak nechová. To jen ti ostatní. A to mě mate. Je jednoduší srovnat se s projevy naprostého nedostatku ohledu u cizích, než u toho, kdo by měl mít zájem a alespoň minimální péči. Snáz jsem se přenesla přes to, když se ke mě v přeplněné tramvaji tisknul cizí muž (nebo žena, ale s tím spíš nepočítám) a sahal mi na zadek, než když to samé uděláš ty. Protože tohle přátelé nedělají, to dělají nadržení úchyláčtí slizouni. Seš kamarád, nebo to druhé? 

Sám sis to rozhodl a přitom se divíš, že už s tebou nechci trávit čas o samotě. Je ti to líto. A ať to nepřeháním. Nejspíš to zrovna teď vykládáš klukům v hospodě. Že jsem na tebe naštvaná a ty ani pořádně nevíš proč. Bezradně krčíš rameny. Omluvil ses, ale já omluvu nepřijala. Asi se mnou něco je. Jsem nešťastná, protože nemám chlapa a tak všechno takhle zveličuju. Asi mám krámy. Navíc, kdybych měla chlapa, nikdy by sis to nedovolil, mohlo by mu to vadit. Že mu někdo sahá na holku, rozumíš, na ženskou, co je jeho. Že prý jsi se mě dotknul, ale to si nepamatuješ. A já jsem tě praštila. No snad se tak moc nestalo. Vždyť vy na ni taky saháte, kluci, když sem přijde, ne? 

Měla bych si zvyknout. Čím to, že jsem se s tím nesrovnala už dávno, už po prvním přepadení mi mělo dojít, že v tomhle světě nikoho, kdo mě bude chtít, nebude zajímat, co si o tom myslím já. Beztak jen pro tohle my, ženský oblíkáme čím dál kratší sukně a čím dál hlubší výstřihy. Za chvilu budem fakt chodit nahý. Jen aby si nás někdo všiml. Utrácíme peníze za make-up, kadeřníky, osobní trenéry, knihy, děláme, že nás to nezajímá a to všechno proto, aby přišel chlap, co se toho nebojí a přes naše námitky nám bezohledně hrábnul mezi stehna. Mršky jedny. Všechny to chceme. 

Víš ty vůbec, jak dlouho mi trvalo vyrovnat se s tak surovým útokem na samou podstatu mé osobnosti, jakou bylo každé jedno přepadení? Kolik let uplynulo, než jsem přestala za jednu ze svých hlavních charakteristik považovat slovo „oběť“? Víš ty vůbec, jaký to je mít automaticky strach z každé mužské postavy, co se po setmění pohybuje stejným prostorem? A bát se i za zamčenými dveřmi doma? Dříve ti, co mě ohrožovali, byli nepřátelé. Ale ty jsi mi dal lekci. „Nesahej na mě“ vlastně znamená: „Dělej si, co chceš; na mě neber ohled.“ Takže odteď ten absolutní nerespekt očekávám od každého jen proto, že je to muž.