Mně bylo pětadvacet, jemu asi dvaadvacet. Potkali jsme se na setkání idealistických mladých lidí, kteří doufali, že ukončí testování jaderných zbraní. Bavili jsme se o tom, jak mizivé má ta naše skupinka šance zpomalit závody ve zbrojení. A pak se ten rozhovor nějak stočil od ničení měst v nukleární ohnivé bouři k předmětu jeho života. Tehdy odložil šálek a klidně řekl, jako by oznamoval, že asi smetanu napříště vymění za odtučněné mlíko: "Uvažoval jsem, že bych se mohl zabít."
Byl jsem v šoku. "To přece nemůžeš."
"Proč ne?" podivil se.
"Nemáš právo se zabít."
"Ale samozřejmě že mám. Tohle je můj život. Můžu si s ním dělat, co chci."
"To nemůžeš. Nemůžeš to udělat lidem kolem sebe. Nemůžeš je tu nechat truchlit nad mrtvým tělem. Nemáš právo tohle někomu provést."
Kratičce se nad tím zamyslel. "Ale jo, mám. Je to moje tělo."
"Hele, jsi chytrý a vzdělaný. Máš před sebou celý život. Kariéru." Ani jsem netušil, čím se živí, ale byl chytrý. Dokázal by dělat cokoliv, pro co by se rozhodl.
"Jo, do toho bych jít mohl," pronesl, "ale možná se taky zabiju. Ještě jsem se nerozhodl. Je to prostě jenom jedna z možností."
...
Vždycky se nakonec dostanu ke dvěma základním otázkám. Jednu kdysi dávno položil jeden můj mladý kamarád u kávy v restauraci na Times Square. Ta restaurace tam už dneska není, ale otázka zůstává: Proč to neskončit? Má život nějakou cenu? A já si myslím: Samozřejmě že má cenu. Cenou je ten život. A tehdy se na mě ze stránek knih zadívají staří Řekové a zeptají se: Ale co znamená dobrý život? Tihle Řekové, stejně jako ta restaurace, už dávno zmizeli, ale i jejich otázka zůstává.
Žádné komentáře:
Okomentovat