Abychom se nacítily na Vánoce, jezdím s dcerkou na různý adventní trhy. Já té výzdobě, cukroví ani úklidu doma moc nedám, radši klid než (přehnaný) úklid, tak aby měla možnost načerpat atmošku aspoň nějak...
Teď teda zrovna sedíme v autobusu směr Budapešť. Kde jsme btw ani jedna ještě nikdy nebyla.
Je to na jeden den, ale stejně potřebuju hlídání pro psy. Což jsem nějak mezi řečí zmínila před bývalým, tzn. otcem dcery. A on se nabídl, že je pohlídá. Já že ne, že to je v pohodě (radši zaplatím někomu jinýmu), on že fakt v pohodě, že je pohlídá (možná mu šlo o to pětikilo, co bych mu dala, protože je lakomej af), tak jsme si nakonec plácli: Bude hlídat pejsky dneska a pak jedno úterý v prosinci, kdy pojedeme na adventní trhy do Vídně.
Hlavně ale abych se na to mohla spolehnout, protože když se teda takhle domluvíme, nebudu už hledat nikoho jinýho a kdyby něco, je to průser: buď by nám propadl zájezd nebo nevím, ale nechat je samotný nemůžu.
Jasně spolehni se, vždyť to říkám, že v pohodě, budu je mít u sebe rád.
Dva dny před odjezdem nepřišlo dceři výživné. Další den ho sice poslal, ale o třetinu nižší, aniž by napsal aspoň bú, že proč a kdy pošle zbytek nebo co se děje. (Reálně vydělává trojnásobek toho co já, ale o to, aby jí poslal částku odpovídající jeho dvou- možná třídenní mzdě, to je velký problém.)
Na můj sms dotaz, co se děje a co to má znamenat neodpověděl.
Na další sms dotaz, že jestli alespoň pohlídá ty psy, když zítra v pět ráno odjíždíme, neodpověděl.
Naštěstí jsem mluvila i s jeho novou partnerkou a tak, když jsem se v noci před zájezdem opakovaně budila úzkostí a zdálo se mi, jak ještě potmě, ráno stojím před jeho barákem, nemůžu se na něj dozvonit, čeká na nás taxík a mě dochází, že je to v prdeli a celej výlet můžu odpískat a peníze odepsat, jenom proto že já blbá jsem mu chtěla dát šanci a přesvědčila samu sebe, že tentokrát to dopadne ok, řekla jsem si, že neupadnu do spirály overthinkingu, prostě budu spoléhat na jeho holku a přitom doufat, že třeba jenom ztratil mobil.
Tady je na místě ještě zmínit, že je ex alkoholik, zjevně neúspěšně abstinující od léta letošního roku.
A taky že tady ty situace mi spouští hnusný flashbacky na špatný situace, co jsem s ním zažívala během těhotenství a v následující době, kdy sice mi bylo jasný, že je otázka času, kdy se ho zbavím, ale provést to nešlo, protože bych skončila s děckem a příjmem z rodičáku na ulici.
Někoho by třeba napadlo, jestli nemám jinou rodinu, která by mi byla oporou. Ano a ne. Rodinu jsem měla a ne, rodiče by mi oporou nebyli, stejně jako jí nebyli nikdy.
Právě od rodičů jsem se naučila snášet zacházení, který - jsem přesvědčená - by si žádný člověk neměl nechat líbit. Takže jsem se ze "vztahu" (jakože vztah už z definice je něco jinýho, ale nevím, jak toto pojmenovat), neuměla vymanit zavčas.
Tomuto se opravdu ze všech svých sil snažím u dcery předcházet. Bože, ať se nedá dohromady taky s takovým debilem 🙏 (Jenže jak ji mám varovat, když zároveň se snažím vyhýbat sdělování špatných věcí o jejím druhém rodiči?)
Takže na sms, co jsem mu už jen tak pro formu poslala ve 4:30, že jsme se psama na cestě, neodpověděl.
Naštěstí telefon zvedla jeho přítelkyně, která ovšem moje psy hlídat vůbec neměla, protože má plný ruce práce s jejich společnou dcerou, a stejně to teď dělá. Zachraňuje mu prdel.
Bývalý je dospělý člověk. Resp ne-dospělý. Nicméně není mu třináct, což by byl chronologický věk odpovídající jeho některému chování.
Pokaždé, když jsem se nechala - já blbá - přesvědčit, ať mu dám šanci zachovat se jako normální dospělá osoba, posere to.
OK, tohle bylo naposledy. Přísahám. A tu žádost o stanovení výše výživného taky podám hned po Vánocích, protože zjevně on je furt stejně bezohledný, sebestředný fracek (ve čtyřiceti!). A teď jsem to sem napsala, takže musím.
Ale tady nejde jen o to, že se mu opakovaně snažím důvěřovat, že zvládne pohlídat psy a on to doslova pokaždé posere. Tady jde o to, že je to bohužel otec naší společné dcery a - asi už tušíte - já mu musím dávat i tu dceru. Člověku, který se s váma na něco na pevno domluví a v kritickou chvíli přestane komunikovat. Nedokáže ani napsat sms a třeba si ty vole vymyslet, že onemocněl. Cokoliv. On prostě mlčí. A následně to celé obrátí proti vám.
Když má tu partnerku, co má teď, mám aspoň trochu klid, protože se spoléhám na ni, že se dceři nic nestane. Ale co budu dělat, až se rozejdou? Jak můžu s klidem svěřit dítě člověku, co není schopný hlídat ani psa?
BTW nejvíc se moje naivita neprojevuje v tom, že se mu snažím uvěřit, že něco zvládne, ale ve víře, že když ho vystěhuju a rozejdeme se, že se ho zbavím.
Ne. O x let později a je to furt špatný. Trochu míň, než když jsem se před ním dřív neměla kam schovat, ale jakmile s někým máte dítě, nezbavíte se ho nikdy.
