Na ulici jsme do sebe vrazily s kamarádkou, původně spolužačkou už na střední, kterou vídám prakticky jen na sockách a přesto ji můžu považovat za jednoho z mých nejbližších přátel. Protože málokoho (na to číslo by vám stačily prsty jedné ruky, dvakrát) vídám častěji. Já totiž nevídám skoro nikoho.
Mám pětileté dítě, papírově je v mé péči, kontakt s otcem dle dohody. Otec by se chtěl víc účastnit jeho života, no stráví s ním - když hodně - pět šest dnů v měsíci. Zbytek já.
Dvakrát týdně dítě vyzvedávala babička z otcovy strany ze školky, abych mohla já pracovat. Dvakrát týdně dvě hodiny bylo s ní. Tedy nedávno to zkrátila na jedenkrát dvě hodiny, protože si našla brigádu. Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu, kdy měla mít vnouče u sebe. Jindy to nešlo.
No a pak mi ze dne na den zrušila i tu poslední dvouhodinovku. Sice prý výjimečně, jenže já se svou prací (doprovázím osobny s PAS) nemůžu jen tak ze dne na den oznámit, že nejdu do práce. A protože to neudělala poprvé, rozhodla jsem se, že už její pomoc nebudu využívat.
Nechci nadávat, že je babička nespolehlivá. To sice je, ale furt to byl bohužel jediný člověk, který mi umožnil aspoň dokončit asistenci s klientem požadovaném časovém rozsahu.
I když to ona zřejmě tak úplně nepochopila. Že vnouče nevyzvedává proto, aby jeho matka mohla normálně pracovat, vydělat peníze, aby jsme vůbec přežily. Spíš se chovala, jako bych tu dobu trávila někde na párty a celé to tak bylo uspořádané taky proto, aby si ona užila čas s benjamínkem rodiny a pořídila si pár fotek na Facebook. Ach, ta babička!
Babička z mojí strany vnouče ale nehlídá vůbec. Ráda se týrám vzpomínkou na to, jak mi někdy v mých pětadvaceti letech vyčetla, že jsem nezodpovědná, protože ona v mém věku vychovávala dvě děti.
Jenže ty děti, a jedno z nich jsem byla já, takže to vím, měly babičku, která je například vodila i vyzvedávala ze školky, skoro every fuckin' day! A odpoledne si s náma hrála, i několik hodin v kuse!!! A každý druhý víkend jsem já odjela k otci, takže matce zůstala doma jen mladší sestra.
O dvacet let později vím, že ty vole takhle vychovat dvě děti bych já zvládla s prstem v nose. I v těch pětadvaceti. A klidně děcek pět.
Být z 97 % sama na všechno, pracovat na plný úvazek (do toho máme psy a já dálkové studium, ale to jsem si na sebe naložila sama), je úplně jiný kafe, i když to dítě mám jen jedno.
Únava je trvalá konstanta mého života.
Jsem anemická, citlivá na přemíru podnětů, nedávno jsem ukončila desetiletí trvající léčbu deprese a to všechno samo o sobě je unavující.
Takže jsme do sebe vrazily s tou kamarádkou, taky se rozešli s partnerem, děti mají dokonce dvě, ale on se o ně stará, jako normální rodič. A ona se mě zeptala, jako by to bylo vůbec možný, jestli se s někým vídám. Jako s kým? A kdy? A jestli chodím na rande! Se zbláznila. Protože ona tohle dělá. Chodí s lidma ven a randí.
Vlastně se mě ptá každý, s kým se potkám. Takže teď tahle kamarádka a loni na podzim, když jsem u ní (s dítětem) byla na návštěvě, se ptala jiná kamarádka a ještě o půlroku dřív jiná. Fakt každýho to zajímá, úplná smršť otázek na můj osobní život.
Jinak jsem za tu dobu potkala na dálku ještě různý prodavače, pošťáky, cestující v mhd a doktory a ti se teda neptali.
Ale já žádnej osobní život nemám. Já mám dítě!
Jsem pravděpodobně dost introvertní (tím, že žiju sice mezi lidmi, ale v izolaci, se to imho prohlubuje), už dřív jsem pochopila, že s životní výbavou, kterou jsem dostala v dětství, můžu tak akorát čekat na smrt (sice od života nic nečekám, ale ani to mě zcela neušetří zklamání) a tradičně trávím s dětmi čas ráda.
Nebýt tohoto nastavení, možná bych se zabila.
Vidím, že "normální" lidi to nechápou. Myslí si, že je to nadsázka:
- Vídáš se s někým?
- Ne, já nikam nechodím a nemám na to čas, a když, můžu jenom tam, kam i dítě a s nikým moc nemluvím.
A to nikam, nikdy a nikdo prostě = 0
Teda teď si budu platit na 2 x 2 hodiny týdně hlídačku, z platu pracovníka v sociálních službách, abych mohla pracovat stejně jako doposud. Takže budu + 1 osoba na small talk. Jupí!
Žádné komentáře:
Okomentovat