Irvin D. Yalom: Stávám se sám sebou

Někdy si myslím, že psaní jako činnost je mou snahou zadržet plynoucí čas a nevyhnutelnou smrt. Faulkner to vyjádřil nejlépe: „Cílem každého umělce je zastavit okamžik a udržet ho nehybný, dokud si ho v určité chvíli nepřečte někdo cizí a tím ho nepřivede znovu k životu.“ Podle mého názoru ta myšlenka vysvětluje, proč s tak intenzivní vášní píšu – a nikdy nechci přestat. (str. 284)

Když jsem začal psát, netušil jsem, kam mě příběh zavede nebo jaký získá tvar. Připadal jsem si skoro jako divák, když jsem pozoroval, jak klíčí a vyráží výhonky, které se brzy rozkošatily.

Často jsem slyšel spisovatele říkat, že se nějaký příběh píše sám, ale až do té doby jsem to nechápal. Po dvou měsících jsem úplně jinak a hlouběji rozuměl staré anekdotě o anglickém romanopisci devatenáctého století Williamu Thackerayovi, kterou mi před léty vyprávěla Marilyn. Jednou večer vyšel Thackeray z pracovny a jeho žena se zeptala, jak mu dnes šlo psaní. Odpověděl: „Dnes to bylo hrozné! Pennendis (jedna z jeho postav) ze sebe udělal blázna a já mu v tom prostě nedokázal zabránit.“

Brzy jsem si zvykl poslouchat, jak moje postavy hovoří mezi sebou. Celou dobu jsem jim naslouchal – dokonce i poté, co jsem pro ten den skončil s psaním a procházel se ruku v ruce s Marilyn po některé z nekonečných nádherných pláží. Netrvalo dlouho a potkal mě další spisovatelský zážitek, jedna z vrcholných zkušeností mého života. V jistou chvíli, kdy jsem byl hluboce zabraný do příběhu, jsem si všiml, že moje přelétavá mysl koketuje s jiným příběhem, který získává tvar, aniž bych se mu bezprostředně věnoval. Považoval jsem to za znamení – tajemné, které jsem dával sám sobě -, že příběh, který píšu, se blíží ke konci a chystá se zrodit nový.

Volby 2023

 Dnes už nějakou dobu víme, jak to dopadlo (IMO dobře), ale mezi prvním a druhým kolem poslední volby prezidenta jsem měla fakt obavy, že to dobře nedopadne. Ve státě, kde Andrej Babiš může být premiérem a za prezidenta si vybereme Miloše Zemana (dvakrát!), je totiž možné asi fakt všechno.

A moc mi nepřidalo, když jsem si jednoho všedního dne skočila do (BTW výborné) učňovské kavárny v centru Brna na snídani.

U vedlejšího stolu seděla čtveřice příjemných mužů tak kolem sedmdesátky, zjevně vzdělaných, zcestovalých (všichni byli asi profesionální muzikanti či co), tzv. na úrovni. Žádná vysoká škola života, i chrup měli celkem v pořádku. Mluvili nahlas, takže jsem chtě nechtě (já teda spíš chtě, protože cizí hovory poslouchám ráda) slyšela, o čem. Většinou vzpomínali. Bohužel nakonec začali řešit volby, což by nebylo nic tak hrozného, kdybych nezaslechla následující:

Volby jsou zmanipulované, sledují výsledky a nějak to vypadá a pak najednou hlásí, že sečetli hlasy ze zahraničí a úplně to změní situaci. To bude určitě nějaká levá. Vždyť to není možný. Chudák kdejaká stařenka, co kdesi na vesnici v horách musí jít volit na úřad hodiny pěšky, kolik ji to stojí sil, hodí to tam a pak ji přehlasují podvodníci v zahraničí. Tak kde je pak nějaká spravedlnost?!

Trest za to, že poslouchám cizí lidi, asi budou tyhle situace, kdy začnou plácat strašný hovadiny a já jim ani nemůžu říct, co si o tom myslím.

Copak zjevně inteligentní a zkušení chlapi neví, že přesně v tomhle je ta spravedlnost? V demokratické a rovné volbě? Kde každý oprávněný volič má jeden hlas a ten má stejnou váhu jako hlasy ostatních oprávněných voličů? To by měly mít nějaký speciální bonus senioři za věk? Aby to bylo spravedlivější? A extra body navíc za  Alzheimera a křečové žíly? Nebo to počítat podle vzdálenosti obydlí voliče od volební místnosti? (Pomíjím, že tu pohádkovou stařenku, co chodí volit za sedmero hory a sedmero řeky pěšky, bych fakt chtěla vidět.)

A když takovýhle zmatky můžou hlásat tihle, co pak si asi myslí ten bájný obyčejný člověk, průměrný Čech? Radši nevědět, že...

No, neuklidnilo mě to. Nicméně - aspoň pro tentokrát - vyvázli jsme z toho docela dobře.

#babisedokose

Chtěla jsem opět jít do volební komise, mj. pro její atmosféru raného Formana, jak ji trefně popsal Phillip Marlow na FB, ale rozhodla jsem se pozdě. Tak jsem šla alespoň volit...

"Mamií, chci malovat!"

2022 sečteno podtrženo

 I bez silvestrovského bilancování jsem se vždycky v minulosti nimrala až až. Jediná věc, co měl děsila víc, byla budoucnost. Letos je to ale všechno jinak. 

Popravdě nevím, co si o roce 2022 mám myslet. 

V lednu jsem pověsila na hřebík své studium pedagogiky v Litomyšli, což pro mě bylo těžké. O pár dní později zemřel můj otec. V únoru jsme se poprvé rozešli s tátou Josefínky. Ale defintivně jsme to skončili až v létě. Poprvé od roku 2019 jsem šla pracovat. Sestře se narodil syn. Sestřenice se vdala. Dokázala jsem, co jsem si myslela, že nikdy nezvládnu. Zároveň se mi ale začala vracet i deprese. Na podzim Josífka nastoupila do miniškolky, krátce na to jsem ji přestala kojit a nechala jsem si znovu napsat antidepresiva. A taky jsem začala chodit do školy tady v Brně. V listopadu jsem oslavila čtyřicátiny. Šla jsem na baristický kurz. V prosinci vyšla knížka pohádek, do které jsem přispěla příběhem pro Barunku, holčičku se spinální svalovou atrofií. Začala jsem chodit na praxi do denního stacionáře na Kociánku. A taky jsem sepsala svůj příběh do knížky jedné peer konzultantky, která chce čtenářům přiblížit životy lidí s duševní nemocí. A sesbírala jsem novinové titulky a poslala je ilustrátorce (to je jeden z mých srdcových projektů, který snad dokončím příští rok).

Na začátku roku jsem s Pepi šla na premiéru klipu z desky Velkej průser a Josífka tak na tom obrovským plátně v kině Scala viděla jinej klip /Opia ft. Hellwana: Babyface/, ve kterým má štěk (doslova) náš Art. Taky jsem po víc jak deseti letech znovu dorazila na Trpaslicon. Objevila jsem knižní štafetu. Viděla jsem krásnou fotovýstavu E-motions Disconnected v rajhradském klášteře. Dvakrát: jednou ve dne a jednou v noci. V Sonu jsem slyšela Macy Gray!

Staly se jedny z nejhorších věcí (samozřejmě nejen), co bych si jen dokázala vymyslet. A já z toho ve finále mám stejně celkem dobrý pocit. Protože jsem to zvládla. Nebo zvládnu. Nepochybuju o tom. Získávám stabilitu. Srovnávám se jen sama se sebou. A taky se sama sebou ve svým věku asi poprvé stávám. 

Důvod? 

Terapie. 

Brněnský magický realismus /Brno v titulcích/

 Afričan si v Brně vyložil kufry na zastávku a odjel, zmátl tím postávající Indy. Jsem Afghánec, jsem gay, jsem hřích. Utíkal jsem před lidmi i psy. Teď jsem v Brně. Mladík kopající do auta řekl strážníkům, že se vrací z Brna. Když mu řekli, že je v Brně, zaradoval se s tím, že už to nemá domů daleko. Trumpův Air Force One letěl rovně nad Českem. Obloukem se náhle vyhnul Brnu. Nejrychlejší vlaky se centru Brna vyhnou. Nevyplatí se tam zajíždět. V Brně přistála nafukovací kosmická loď. Přijeďte do města penisů, láká britský Guardian čtenáře na brněnské sochy. Vysmívaný symbol Brna se porouchal. Je bez kuliček. Smrdí Brno? Podle lidí nejvíce kolem hlavního nádraží, naopak voní obchůdek s oříšky pod ním. Situace v Brně je defektním případem lokální demokracie. Kape z vás něco divnýho, tvrdil opilý muž strážníkům v centru Brna. V Brně vylovili z keřů zloděje ponožek. Máte malou a drahou petržel, řval v Brně důchodce na trhovce. Vyzval ho na souboj.  V Brně řeší záhadu. Důchodkyně šla do obchoďáku s berlí, ale vrátila se bez ní. Lupiči v Brně obrali teenagera o šest korun. Policisté v Brně vyšetřují, proč se cyklisté nesmějí vtipům motoristů. Strážníci z Brna honili šalinu, byl v ní zloděj zubních past. Po Brně honili zfetovanou ženu, která neví, co znamená stop. Muž v Brně si vykračoval po čtyřproudovce. Jdou mi po krku dva známí komici, vysvětlil. Muž ujížděl policistům po dálnici rychlostí 200km/h. Zastavila ho až zácpa v centru Brna. Turisté vyrazili do Brna po dálnici D1. Daleko nedošli. Návštěvníci uvázli na vyhlídkovém kole v Brně, obsluha na ně zapomněla. V Praze tramvaje dosloužily, Brnu budou stačit. Nebýt revoluce, je v Brně dávno metro, napsali komunisté na Facebook. Brno postavilo schody, chodit po nich se nemá. Moje lečo je pryč, naříkala důchodkyně z Brna a vypuklo tajemné vyšetřování. Brněnský důchodce si hrál v hospodě na politologa. Dostal nafackováno. Hokejový fanoušek Brna sebral fandovi Olomouce šálu. Hrozí mu deset let vězení. Brno přihlíželo dramatické bitvě. Pes vyzval na souboj koloběžkáře. V Brně se bojovalo o asijské nudle. Sekuriťáci odráželi útoky muže nákupním košíkem. Velikonočním Brnem sprintovala opilá žena s ukořistěným kinder vajíčkem. Opilý muž v brněnském autobusu šermoval chlebem. Toulavý pejsek se v Brně projížděl šalinami. Chycení unikal díky přestupům. Z nemocnice v Brně utekl muž v trenýrkách. Křičel, že je prezident a všechny zbije.  Host rozbil štamgastovi v brněnské hospodě dva lahváče o hlavu. Korupce se nevyhla ani nejvzdálenějšímu městu republiky: Brnu. 

Co se dá dělat v Kuřimi? Třeba být ve vězení nebo sešlapávat plechovky... 

Encyklopedie moderní ženy (1966) II.

"Naší první povinností ráno je co nejrychleji zmizet v koupelně a upravit se. Zívající žena s natáčkami ve vlasech nebo hlučně se protahující zarostlý muž neskýtají totiž zrovna estetický pohled. Teprve až učiníme zadost hygieně a až se oblékneme, můžeme usednout ke snídani.

Ale vraťme se ještě do koupelny. (Tam, kde není koupelna, měla by alespoň kolem umyvadla být nějaká plenta, abychom při mytí nebyli ostatním členům rodiny na očích.) V koupelně se muž oholí. Holí se samozřejmě každý den. Zda ráno či večer, to ponecháme jeho výběru. Denní sprchování by mělo patřit ke zvyklostem mužů i žen. Odstraňuje pach potu a dává pocit svěží čistoty. Žena po osprchování může použít kolínské vody a muž po holení použije speciální "vody po holení" s nenápadnou vůní.

Žena si odstraní z vlasů natáčky... Totiž - ty by tam vůbec neměla mít. Dnešní móda přece povoluje tolik účesů z krátkých hladkých vlasů nebo z dlouhých vlasů stočených do uzlů, a nakonec ani krátké zkadeřené vlasy nevyžadují natáčky. Jsou-li krátké vlasy ztrvaleny, vydrží na nich vodová ondulace asi 14 dní. A to bychom snad do sebe mohly investovat! Proč by se ženy s natáčkami ve vlasech neměly svým mužům ukazovat? Protože v natáčkách vypadá každá žena velmi ošklivě. A proč nemá večer a v noci vypadat vdaná žena jako strašidlo, to patří již do oboru sexuologie."

"Odpočinek. Nedomnívejme se, že při odpočinku je vše dovoleno. Odpočinek totiž svádí k neestetickému chování a toho se musíme vyvarovat. Při odpočinku máme sedět pohodlně, ale nesmíme při tom působit odpudivě. Žena nemá nikdy sedět s koleny od sebe, ani má-li dlouhé kalhoty, ani chce-li v klíně mezi koleny držet třeba haldu ponožek na spravování."

"Poklad" z knihobudky: Encyklopedie moderní ženy (1966)

 Narození dítěte. První, kdo se má o ženině těhotenství dozvědět, je pochopitelně manžel. Manžel může svou radost vyjádřit tisíci způsoby, ale ke každému z nich by měl ještě při nejbližší příležitosti přidat květiny. Rozhodně to však není důvod k opití. Po manželovi mají právo na tuto novinku rodiče obou manželů, případně i sourozenci. Je však nevkusné, vykládat o svém stavu každému na potkání, když těhotenství není ještě zřejmé. Pokud příbuzní chtějí darovat něco do dětské výbavičky (a měli by), ať volí neutrální bílou barvu. Vyjadřovat totiž své přání růžovými či bleděmodrými soupravičkami by nebylo taktní vůči budoucí mamince. Ani její manžel ji nebude zneklidňovat přáním, aby se narodil chlapeček.

Před prvorodičkou také nebudou ostatní zkušenější ženy vypravovat o porodních bolestech či o všelijakých komplikacích při porodu nebo o zrůdných plodech. To by byla právě taková netaktnost jako vyprávět nemocnému o těch, kteří zemřeli na stejnou chorobu, kterou on trpí.

Ze zdravotních i estetických důvodů nenavstěvuje žena v pokročilejším těhotenství kavárny, tančírny a plovárny. Samozřejmě, že divadla, koncertu či kina se neříká, ale vybírá si jen takové programy, které neútočí na nervy.

Jsou-li v porodnici povoleny návštěvy, mají se příbuzní domluvit tak, aby prvním návštěvníkem byl manžel a mohl se svou ženou aspoň chvilku hovořit sám. Pozorný manžel přinese ženě kytici (nikoli v kořenáči) a poděkuje jí, jak nejlépe umí. Zde ani políbení ruky není přehnané. A nebude-li častými otázkami projevovat zájem o malého potomka, bude to mamince určitě velice líto.