Sweatshop: Deadly Fashion.

Když už o této pětidílné reality show píše každý, tak já taky. Mimochodem pustit si ji celou, s anglickými titulky můžete pod tímto odkazem na webu norských Afteposten. A bůhví kde všude ještě.

Já si třeba přehrála trailer na youtube a pak jsem strávila asi hodinu čtením bezva komentářů o zlém, hloupém, bílém muži, který přijede do Kambodže natočit srdceryvný dokument o každodenní realitě části tamních obyvatel, nadělá kolem toho něco málo rozruchu, trošku se dojme, trošku si popláče, pomyslí si o sobě, jak je v jádru dobrým člověkem a zase se v klidu vrátí zpátky, odkud přišel. Což mi v první chvíli přišlo jen o chlup méně nefér než hodinová mzda kambodžských šiček.

Protože to není záležitost ani rasy, ani kultury. Bez ohledu na ostatní možné důvody, základní schopnost sebeklamu a dovednost ignorovat nepohodlná fakta v sobě máme všichni. V různé míře, ale je tam. Prý je způsobena chybným kódováním informací ve frontálním kortexu, na druhou stranu ten mechanismus nejspíš lidem umožňuje se definitivně nezbláznit. Podle vědců z americké univerzity to zase takový error nebude.

Dál už ale mají celkem pravdu. Přiznejte se, fakt tady někdo nikdy neslyšel, jak bídně ti lidé žijí jen proto, abychom my mohli nakupovat laciný hadříky v háemku? (Já konkrétně rolák za dvě kilča v céáčku minulý týden; přestože už dlouho vím, že v podmínkách jako oni bych nepracovala ani za tu pověstnou misku rýže denně.) Stejně jako víme, co se děje se zvířaty ve velkochovech a kolik z nás se proto stalo vegetariány nebo začalo maso nakupovat výhradně od místních farmářů? Kdo se teď tváří překvapeně, je u mě ekvivalent šokovaného Evropana, co se v supermarketu diví, že vepřové maso je kus (kdysi živého) prasete.

Otázka je, co se stalo se soucitem.

Před pár týdny (přesně si nevzpomenu) jsem kdesi (asi v A2, nejsem si jistá) četla (krátký) rozhovor s dvěma ženami (odkudsi) z Asie, které se vydaly na turné po Evropě (a možná i dál) s cílem upozornit nás, západní konzumenty jak ve skutečnosti firmy u nich zachází se zaměstnanci. A vidíte, co se mi zachovalo v paměti. Název organizace, kterou zastupují, bych si nevybavila ani pod pohrůžku kompletní destrukcí mého šatníku.

Opravdu musí přijít až trojice mladičkých, krásných a naivních (Oni to opravdu netušili? Oh, so cute!) blogerů, abychom si jejich prostřednictvím vůbec mohli představit, jak strašlivá situace je. Proč nás dřív nepohnuly slzy exotické Ary, která to peklo žije, jako slzy světlovlasé Anniken, které se ovšem nic moc velkého neděje, jen se např. dozvídá o cizím neštěstí? Vypadá to, že u někoho vzdáleného a odlišného nejsme stejného vcítění schopni. Nebo bychom byli, ale za vynaložení většího úsilí a stejně všechny tyhle ty zprávy vnímáme jen tak povrchně.

A konečně co s tím my, pokrytci z Pokrytcova (což jsme, i se všemi výmluvami na frontální kortex a první krok, jak s tím přestat, je přiznat si to) můžeme dělat?

Smrt mužům!

Vidíte to? Charlie Hebdo. Tomio Okamura měl pravdu! Po masakru v Paříži prý navíc bryskně přispěchal s vážnou výzvou české vládě, já ale budu následovat jeho výzvu předposlední (tu, co zřejmě měla být vtip) a budu s terorem, násilím a netolerancí bojovat přesně, jak řekl.

Několikrát za život (zatím poměrně krátký, takže pravděpodobně není všem dnům konec) mě přepadli. Což je mimochodem jeden z mála autobiografických momentů hysterického blogu zde, tolik k dotazům. Poměr bílý, očkovaný Čech - příslušník cizího etnika je přesně padesát na padesát. A nebyli jenom dva. Náboženské vyznání ani jednoho z útočníků jsem neznala. Ale všimla jsem si znepokojivě opakujícího se znaku: každý jeden z nich byl muž!

Ergo každý muž je potencionální útočník. Konec konců o Islámu se také píše, že je patriarchálním a maskulinním náboženstvím. Vinen je testosteron. Proto budu bojovat proti testosteronu, kdekoli ho uvidím. K psovi, kočce a bezmála dvěma desítkám pavouků, co se mnou bydlí, si jako domácího mazlíčka pořídím prase. Budu ho venčit všude, kde se pohybují muži. Nikdy si nic nekoupím v obchodě, který vlastní muž. Místní bezdomovce nasměruji k domům, ve kterých bydlí muž. Jen ať si tam vesele popíjí svůj krabicový elixír! A úplně nejvíc jim to nadám, když se budu kolem motat spoře oděná. Svině!

A to je jen začátek. Smrt mužům!

pic.twitter.com/DLJAvzOcqa

Orientovat se v současném světě je  věc nelehká a dost pochybuju, že tady doopravdy někdo něčemu rozumíme, do něčeho vidíme a o něčem víme. Já třeba nerozumím ničemu. To mi ale ještě nedává právo vše, co mě obklopuje, zjednodušovat a na sílu cpát do nějakých škatulek a kategorií. Kéž by jen, co nás obklopuje, vždyť kolik lidí má potřebu se vymezovat vůči jevům tak vzdáleným a neovlivnitelným, že celý ten vzdor pro ně neznamená víc, než náběh na žaludeční vředy a hypertenzi.

Takže poslouchejte, vy mě začínáte srát všichni komplet kolem. Muslimové, odpůrci Islámu i jeho zastánci. Nemáte pravdu nikdo. Když už musíte něco vědět, tak si pamatujte tohle. A z většiny (většiny!) vašich reakcí na dnešní brutální útok je mi na blití. Jak si vůbec může někdo dovolit brát oběti takové tragédie za rukojmí při prosazování svých názorů? To jste se zbláznili?!

Aktuálně mám na FB status o tom, že si stejně furt myslím, že celoplanetární genocida je řešení. Kdyby nebyli lidi, byl by tady klid. Napůl je to vtip. Napůl! Bohužel mám dojem, že tohle všechno opravdu je lidská povaha. Tohle jsme my. Tohle jsem já. Každý z nás má v sobě útočníka, stejně jako jeho oběť. Sdílíme společný prostor ve vesmíru a společnou duši. S ohledem na to hledejme řešení. Pokud je to vůbec možné. Naše historie, prakticky tvořená zřetězením konfliktů, ukazuje, že moc šancí nemáme. Ale kdo ví...

Zlu se nesmí ustupovat. V jakékoliv podobě. A zlo nejsou vždy jen ti druzí.

V médiích dnešní události přirovnávají k útoku v londýnském metru v létě 2005. Na ten si velmi dobře vzpomínám. Sama jsem byla kousek od Londýna, bez televize a rozhlasu. Část rodiny (mohla jsem být poloviční sirota) se ale v době výbuchu pohybovala v jeho blízkosti. Od momentu, kdy mě neznámý angličan nechal z přenosného rádia poslechnout, co se stalo, do chvíle, kdy konečně někdo z mých příbuzných zvedl telefon, jsem prožila ne úplně příjemné dvě hodiny.

Strach je mocná zbraň. Záměrně ho podporovat a šířit je sebevražedná strategie. Stáváme se tím ne součástí řešení, ale součásti problému. Z mého okolí ti, co nejvíc volají po vyostření situace, někteří dokonce po válce, sami neuběhnou deset metrů v pyžamu, takže představa, že by je někdo povolal do boje je dosti komická. Proč ho potom tak chtějí? Aby jejich děti měly za co umírat?

Potato Of Love

Pozdrav z letošního Štědrého dne vol. IV. Vaše Barbora - brambora.

V novém roce budu určitě sledovat:

Hysterická

Původně na Písmáku: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=451999

Nebuď na sebe tak přísná. Nebuď na sebe tak přísná! Nebuď na sebe tak přísná? Jak ti mám vysvětlit, že kdybych na sebe byla přísná, zapřela bych samu sebe a dovolila ti a všem tobě podobným, abyste si se mnou dělali, co chcete? Že právě, kdybych na sebe byla přísná, nechala bych tě, ať se mě dotýkáš, kde se ti zachce, přestože mně je z toho na zvracení. Měla bych tě teď praštit, znovu, když ta první facka nestačila? Měla bych ti rozbít hlavu? Bodnout tě? Pořezat? Zmlátit tak, až bys upadl na zem a kopat a kopat a kopat? Je ti to už jasný, ty hnusnej, odpornej, úchyláckej debile? Tohle je teď ta jediná věc, která by mi pomohla zapomenout na vztek a ponížení, cos mi způsobil. Ubít tě k smrti. Si myslím, že jsem nic zas tak hroznýho neudělal, ale tak teda promiň no. Mrzí mě to. Co tě mrzí? Pověz, co tě mrzí, když jsi nic tak hroznýho neproved‘? Pojď, stoupni si sem, já si vezmu tady tu tyč a dovol mi nehnutě tě bít hlava nehlava. Nebraň se. Pak si budeme kvit. 

Dokážeš si představit, co je to pro mě za pocit, když ti zakážu na mě sahat a ty mi okamžitě položíš ruku do rozkroku? Proč jsi to udělal? Abys mi ukázal, jak je úplně jedno, co já chci nebo nechci, co je mi nebo není příjemné a co mě uráží? Protože se mnou si přece může každý dělat, co si zrovna zamane. Já ani v nejmenším nerozhoduju, co se bude dít s mým tělem. Kdykoliv přijde někdo silnější, drzejší, opilejší než já, nemám právo na námitky. 

Jenom proto, že tady stojím, nemusíš respektovat, o co tě žádám. Jenom proto, že sis zrovna všimnul, že jsem vlastně docela hezká, můžeš překračovat hranice mé osobní zóny, dýchat mi z blízkosti do obličeje, tahat mě za rukáv, sahat mi na zadek, vykládat nechutné historky. Které budu poslouchat, protože jsem někdy skoro až krásná. Jako panenka. Kterou si kdokoliv může odnést domů a strhat z ní šaty, aby se podíval, co má mezi nohama. 

Je to tak, že? Snažíš se mě dotknout, já tvé ruce odstrkuju, ty se směješ, mě je do breku. Teď ses přišel omluvit, i když vlastně nevíš proč. Ale rozhodně je to tak, že já jsem na sebe příliš přísná, nedopřeju si žádný povyražení. Co kdybych se příště vysvlékla do naha, postavila se doprostřed výčepu a nechala každýho, ať si sáhne? To by byla švanda, co? Určitě bysme se všichni náramně pobavili. 

Už jsem myslela, že jsi to pochopil a ty se při odchodu otočíš ve dveřích a řekneš: „Nebuď na sebe tak přísná.“ A pak to zopakuješ. A nakonec ještě jednou. Jo, protože teď jsi na to kápnul! Jsem na sebe moc přísná. Žádné normální koc by tohle přece nevadilo. Tak se snad ani já, hysterická kráva blbá, neposeru. Ty jsi nic neudělal. Nic, co by nebylo úplně běžné. Já jen reaguju přehnaně. Vždyť mi to říkáš furt, že seš sice starej chlap, ale nebezpečnej. Říkáš to, jako by to byla jedna z tvých velkých předností. Holky maj‘ prý rády zlobivý kluky a ty ses rozhodl být zlobivej, i když už dávno nejseš žádnej kluk. Prosím, vysvětli mi, od kdy to, že někdo přemýšlí kokotem, je plus? 

Myslela jsem, že jsme kamarádi. Ale nikdo další z mých přátel se ke mně tak nechová. To jen ti ostatní. A to mě mate. Je jednoduší srovnat se s projevy naprostého nedostatku ohledu u cizích, než u toho, kdo by měl mít zájem a alespoň minimální péči. Snáz jsem se přenesla přes to, když se ke mě v přeplněné tramvaji tisknul cizí muž (nebo žena, ale s tím spíš nepočítám) a sahal mi na zadek, než když to samé uděláš ty. Protože tohle přátelé nedělají, to dělají nadržení úchyláčtí slizouni. Seš kamarád, nebo to druhé? 

Sám sis to rozhodl a přitom se divíš, že už s tebou nechci trávit čas o samotě. Je ti to líto. A ať to nepřeháním. Nejspíš to zrovna teď vykládáš klukům v hospodě. Že jsem na tebe naštvaná a ty ani pořádně nevíš proč. Bezradně krčíš rameny. Omluvil ses, ale já omluvu nepřijala. Asi se mnou něco je. Jsem nešťastná, protože nemám chlapa a tak všechno takhle zveličuju. Asi mám krámy. Navíc, kdybych měla chlapa, nikdy by sis to nedovolil, mohlo by mu to vadit. Že mu někdo sahá na holku, rozumíš, na ženskou, co je jeho. Že prý jsi se mě dotknul, ale to si nepamatuješ. A já jsem tě praštila. No snad se tak moc nestalo. Vždyť vy na ni taky saháte, kluci, když sem přijde, ne? 

Měla bych si zvyknout. Čím to, že jsem se s tím nesrovnala už dávno, už po prvním přepadení mi mělo dojít, že v tomhle světě nikoho, kdo mě bude chtít, nebude zajímat, co si o tom myslím já. Beztak jen pro tohle my, ženský oblíkáme čím dál kratší sukně a čím dál hlubší výstřihy. Za chvilu budem fakt chodit nahý. Jen aby si nás někdo všiml. Utrácíme peníze za make-up, kadeřníky, osobní trenéry, knihy, děláme, že nás to nezajímá a to všechno proto, aby přišel chlap, co se toho nebojí a přes naše námitky nám bezohledně hrábnul mezi stehna. Mršky jedny. Všechny to chceme. 

Víš ty vůbec, jak dlouho mi trvalo vyrovnat se s tak surovým útokem na samou podstatu mé osobnosti, jakou bylo každé jedno přepadení? Kolik let uplynulo, než jsem přestala za jednu ze svých hlavních charakteristik považovat slovo „oběť“? Víš ty vůbec, jaký to je mít automaticky strach z každé mužské postavy, co se po setmění pohybuje stejným prostorem? A bát se i za zamčenými dveřmi doma? Dříve ti, co mě ohrožovali, byli nepřátelé. Ale ty jsi mi dal lekci. „Nesahej na mě“ vlastně znamená: „Dělej si, co chceš; na mě neber ohled.“ Takže odteď ten absolutní nerespekt očekávám od každého jen proto, že je to muž.

Horoskop 2014

Je po Vánocích, technicky vzato je i po roce 2014, takže si už snad můžu dovolit napsat: Nejdůležitější věc, co jsem se letos naučila, je, že není zas taková tragédie, když vyprané prádlo okamžitě nevytáhnu z pračky a nepověsím na sušák. Nedělá to skoro nikdo a svět se kvůli tomu zatím nezbořil.

Druhá nejdůležitější věc je, že jsem se naučila (za pomocí jednoho darovaného freewareu) dělat obaly na CDéčka.

Pamatuju, jak jsem loni touhle dobou šmejdila na internetu v horoskopech, což mi přivodilo mnohá zklamání. Obecně mi věštili, že život v roce 2014 bude náročný, plný změn a zřejmě celkově tak jako na hovno. V podstatě. Ale! Že nastartuje řadu velkých změn k lepšímu. Dnes, dva dny po "Ježíšku", kdy jsem nečekaně (fakt to nebývá zvykem) dostala samý supr věci, jako třeba kabelku, čokoládový bonbóny a peníze, za který si koupím boty a kabelku, mám pocit, že se zas tak moc nestalo. Ano, změnila se spousta věcí. Přičemž co mě vždycky nejvíc trápilo, trápí mě stále. Co mě nejvíc těšilo, na to jsem si zvykla a nepřikládám tomu význam. Ale když bude nejhůř, furt můžu jít - a koupit si kabelku. Nebo pivo. Navíc se těším na ty velké, šťastné změny, co mě čekají...

Zase pročítám horoskopy. Zatím nejlepší, co jsem našla, je: Nadcházející rok pro vás pravděpodobně bude velmi kontroverzní, raději v pohodě vyčkejte pro Vás lepších období. Což je pravděpodobně eufemismus pro: chlap, na kterýho si myslíš, si začne s tvojí nejlepší kámoškou, příbuzenstvo bídně zhyne při morové epidemii, následně příjdeš o práci, v druhé půli roku u tebe propukne obzvlášť bolestivá forma rakoviny a koncem listopadu se staneš obětí masového vraha.

Takže Aha! že...

Ještě že furt můžu jít a koupit si kabelku. Nebo pivo.

P.S.: Tady máte jedno opožděné přání od Vintage Lasses: -muck-

Vy upřímní přátelé československého filmu!

Mé dětství v socialismu

Plánovala jsem navštívit tour ke knize Mé dětství v socialismu, dokud jsem na FB Lukáše Hejlíka nezjistila, že už skončilo. Patrně dostanu novou šanci za dalších 25 let od něžné revolúcie.

Sama vzhledem k mému datu narození nemám na své panelákové dětství žádné zvláštní vzpomínky, jaké bych nejspíš neměla za jakéhokoliv jiného režimu. Snad jen to sídliště ve výstavbě. 

Tedy kromě jedné milé, úsměvné. Z části za ni děkuji Terez. 

Na podzim roku 1989 jsme obě začaly chodit na základku, do 1.A konkrétně. Ještě nás ta škola ani nestihla začít štvát, když jednoho rána vběhla do třídy paní učitelka, zjevně rozrušená ze zdi rvala zarámovanou fotografii chlápka, co měl být náš prezident (v té době jsem si nebyla jistá jeho jménem; protože jsme doma měli džungarského křečíka Mikeše Jakeše, trochu se mi ti dva pletli) a na její místo pověsila obrázek Václava Havla se slovy: "Ten tady dlouho nebude."

Snad se dožila dnešních dní, kdy lidé sundávají ze zdí portréty Miloše Zemana a Václav Havel se tak několik let po své smrti vrací do úřadů, kanceláří a školních tříd. Jistě by ji to potěšilo.