Jeden z prvních dobrých skutků roku 2020

Cestou do práce

Dnes cca 9:20, do tram č. 6 na Pionýrské nastoupily mj dvě cizinky, prošly od zadních dveří ke kabině řidiče a čekaly na další zastávku, aby si u něj koupily jízdenky. Na Antonínské bohužel už číhal žovialní chlapík, který nenechal řidiče ani odpovědět a zatím, co se ještě napůl loučil s nějakou neviditelnou paní venku, začal těm holkám skákat do řeči, že co jako chcou. “Jó, tyket! Žádnej tyket! No nemá tyket! No neprodá ti tyket! To mám nejradši takový vychcánky! Tyket venku. On nemá žádnej tyket. SMS nebo tady (máchá rukama směrem k prodejně tabáku vedle zastávky) tyket! Vystupte! Jestli nevystoupíte, dostanete pokutu. Penalty! Ven. Tyket venku!” Tímhle stylem cizinky vystrkal z tramvaje ven. Přitom jim, až už stály na nástupišti, mával před očima bločkem s takovýma těma modrýma papírama na pokuty. 

Holky šly dál pěšky a podle mě doteď nechápou, co to bylo za agresivního debila.

Revizor je totiž nepozdravil, nepředstavil se, bez pardonu skočil do rozhovoru, kterej s ním ale nikdo nevedl a rovnou jim začal nadávat. Česky. Anglicky uměl jedno a půl slova, když mu půl bodu přiznám za ten “tyket”. Nedokázal slušně vysvětlit, proč si nesmí koupit jízdenku u řidiče. A ten tam seděl jak zařezanej a mlčel. Stála jsem celkem blízko a nevšimla jsem si, že by jim aspoň nakonci té úplně zbytečné a trapné scény ukázal odznak. Jenom ty papíry, který ale pro cizince nemusí vůbec nic znamenat.

Přestoupila jsem do další šaliny, odněkud zezadu přišel cizinec - kluk, počkal na další zastávku, poprosil řidiče o lístek, zaplatil, navzájem si hezky anglicky poděkovali a všichni byli spokojení. 

Zjevně koupit lístky u řidiče je stále ještě možné. Takže jediné další logické vysvětlení, co mě napadá, je, že si chlapík o sobě myslí, že je natolik světově proslulý brněnský revizor, že jen ho ty dvě (asi) Portugalky zmerčily, zalekly se, okamžitě opustily původní plán jet celou cestu načerno a běžely se zachránit k řidiči. On ovšem jejich lest prohlédl a chrabře jim znemožnil pokračovat.

#WorldGotGame

Já vím, že za to asi z velké části můžou těhotenský hormony, ale teď ty poslední 2 minuty zápasu CZE vs. GRE jsem normálně probrečela. (Půlka Řecka brečela už u vyfaulování Gianisse Antetokounmpo - a dle twítů pod #CZEGRE brečí doteď.) Celá hokejová extraliga se může jít zahrabat. O fotbale (v Brně především) se už vůbec nebudem’ bavit.

Představila jsem si sebe na místě Jaromíra Bohačíka, ty trestňáky! Tedy ne že by něco takového jen zdaleka hrozilo, ale já bych tam asi omdlela a zdarec. Celá česká repre - a tenhle turnaj - je neuvěřitelná.  Po letech, kdy jsme se ani nekvalifikovali. Vždyť naposledy ČechoSlováci na MS hráli v době, kdy jsem ani nebyla na světě. A teď, v mým věku (!), mi vlastně poprvé připomněli, co jsem na té hře měla tak ráda, ještě když jsem sama hrávala.

Jenom pro pořádek, bavíme se o době, kdy jsem byla dítě; od minižaček s takovýma těma malýma balónama a posunutým košem blíž k zemi po dorost :)

No cílem tohoto bezpointního výkřiku každopádně je poděkování za tu nečekanou radost všem, co se na úspěchu CZE repre podílí. Ať už to teď mezi USA a Brazilcema dopadne jak chce (a dál taky), je to prostě super!

#WorldGotGame

#rvisejakolev

Food Not Bombs O(s)trava

Prohlášení Food Not Bombs Ostrava a pár fotek z pondělní benefice na Žižkově: 

 

 

 

Výzva proti kriminalizaci aktivit Food Not Bombs - rozdávání jídla všem:

"Ostravská skupina Food not Bombs rozdává každou neděli jídlo až šesti desítkám mužů a žen na prostranství před vítkovickým nádražím. Všichni její členové a členky tak činí ve volném čase, bez nároku na honorář, bez formálního vedoucího, bez nároků a požadavků vůči lidem, kteří si pro jídlo přicházejí. Svou činností hnutí nikoho k ničemu nenutí, nikoho neohrožuje ani neobtěžuje, pro svou porci si může přijít každý, kdo chce.
(...)

Vyzýváme tímto MČ Ostrava-Vítkovice, aby nekriminalizovala naši neformální solidaritu s lidmi bez přístřeší a nenálepkovala naši činnost jako nežádoucí. Vyzýváme Magistrát města Ostravy, aby nedopustil útlak občanské iniciativy a svobody a vydala jasné stanovisko k postupu Městské policie a ÚMOb Ostrava Vítkovice, který má parametry institucionální šikany vůči neformálním skupinám.

Vyzýváme tímto MČ Ostrava-Vítkovice, aby nekriminalizovala naši neformální solidaritu s lidmi bez přístřeší a nenálepkovala naši činnost jako nežádoucí. 

Vyzýváme Magistrát města Ostravy, aby nedopustil útlak občanské iniciativy a svobody a vydala jasné stanovisko k postupu Městské policie a ÚMOb Ostrava Vítkovice, který má parametry institucionální šikany vůči neformálním skupinám."

A jenom pro jistotu, ještě jedna petice, za zrušení klecového chovu hospodářských zvířat:

https://nesehnuti.endthecageage.eu/myeci/barbora-sofkova

Konec doby klecové!

Po téměř roce, kdy jsem nenapsala ani řádku, zdravím z uplakaného letního Brna. Jsem tu, abych se pochlubila svým zbrusu novým profilem na webu věnovanému zastavení klecových chovů hospodářských zvířat v EU. Takže, najdete ho pod linkem: 

https://nesehnuti.endthecageage.eu/myeci/barbora-sofkova 

Budu ráda, když stejně jako já a spousta (fakt spousta) jiných Evropanů petici podepíšete. Případně se sami stanete tzv #cagefighterem.

A když už jsem tu nechala promluvit své aktivistické já, doporučuji ke sledování Food Not Bombs v Ostravě, páč tam děcka mají poslední dobou trochu problémy s místními úřady a měšťáky. (A pozítří bude v Praze pro tuhle buňku laskavosti a solidarity benefice, kam se i já pojedu najíst pro dobrou věc.)

Jednou v létě na Vysočině

Noemi (6), Věrka (10), Anička (8) a já (35) rekapitulujeme včerejší stezku odvahy. 

V: Ale lesní duchové existují! Že lesní duchové existují?! 

Já: To záleží na lidech, jestli na ně věří. Když věří, tak existují. Když nevěří, tak ne... 

A: Jistě že existují! Když umřeš, co z tebe odletí? Duše! Duše existuje a je to duch, takže existují. 

N: Jojo! Až já umřu, taky budu duch a budu vás strašit! I tebe! Já: No mě asi ne. Já umřu dřív a budu strašit tebe. A všechny ostatní. 

 V: Kdy? 

Já: To se zatím neví, to bude takový jako překvápko... 

N (zasněně): To bude krása! 

V: A já vás budu taky strašit všechny! 

N: Já umřu později, ale pak budeme strašit spolu. To bude super, nemyslíš?!

b_day grl a její den

Mám narozeniny.

Pětatřicátý. Škrt! Šesta! Šestatřicátý.

Mimochodem, dosáhla jsem věku (36), ve kterém se můj otec poměrně nepřehlednou soustavou rozvodů a sňatků stal dědečkem. Já nemám ani děti, ani vnoučata. Mám jezevčíka. Stejně ale je to přelom: ještě včera jsem byla teprve v první půli cesty k sedmdesátce, teď už jsem skoro až tam...

Původně jsem si vzala dovolenou. V mezičase mi upravili pracovní dobu tak, že pátky nedělám. Protože jsme pomalé a drahé a zaměstnavatel na nás všechny nemá (asi ani peníze ani nervy). Tak jako tak, můžu spát dýl. Oproti původní verzi je rozdíl, že takhle mi to nikdo nezaplatí. 

Říkala jsem si, že pokud to zvládnu, mohla bych jet na půl devátou do Mikulova na konferenci a pietní akt za oběti železné opony. Nezvládla jsem. Jsem vyčerpaná. Vzbudila jsem se v 11, snídám bílý Zoloft, červeno-bílé ředkvičky a zelený čaj. To je taková moje malá italská kuchyně.

Chtěla jsem se na YT dívat na krátké filmy Filipa Kiliána, místo toho prokrastinuju na FB nad gratulacemi k narozeninám. 

V sešitě, do kterého tohle píšu, jsem našla založený vsazený tiket. Odpoledne si ho někde nechám zkontrolovat, třeba jsem vyhrála... (Spoiler alert: Nevyhrála.)

Na e-mail mi přišla přání a slevové poukazy od Zary, Marks Spencer, Sephory, Reserved, Lindexu, Terranovy, Espritu, Bershky, Manga,... Koukám, že některé nadnárodní koncerny mi blahopřejí hned několikrát. Svým způsobem mám radost, ale stejně si nic nekoupím. Ani ne proto, že bych byla tak uvědomělá, ale spíš že jsem švorc. A oblečení ponejvíce nosím po mladší sestře. 

U Starbucks mám k vyzvednutí můj oblíbený nápoj ve velikosti tall nebo grande, vylepšený toppingem dle vlastní chuti. Nejraději piju americano s ničím, "hořký jako život, černý jako smrt" a jako bobus IMHO nejlíp ladí s pivem. Dnes možná udělám vyjímku. Stavím se tam cestou do Ocásků, kam mám v plánu odnést nějaké věci pro pankáče z brněnských Food not Bombs a teplé oblečení pro bezdomovce na zítřejší rozdávání jídla... To asi bude ta tekutá modernita. Nebo je to možná jenom Brno.

Oslavit narozeniny sobotním vařením s FNB by mi přišlo celkem fajn, ale nemůžu. Jedeme s rodinou na vánoční trhy do Bratislavy. Takže výlet do zahraničí; myslím, že se tomu říká citybreak. (BTW taky při cestě na Slovensko zapomínáte, že tam člověk potřebuje Eura?)

Jezevčík si chce hrát. Proto už nejmíň hodinu, v bytě o rozměrech dva krát dva metry aportujem míček. Já si toho Filipa Kiliána prostě v klidu nepustím!

Léta a léta (circa od jednadvaceti) si slibuju, že už nikdy žádný narozeniny nebudu slavit. A stejně nad tím každý rok minimálně přemýšlím. Letos to na mě přišlo jedno odpoledne před pár měsíci, že jsem zase začala vymýšlet, že bych nějakou oslavu přece jen udělala. Chvíli na to jsem ve městě natrefila na Petra Hromádku, který se zrovna TEĎ nechal ukecat, že jakejsi pátek 23. listopadu bude hromadně slavit šedesátiny v HaDi. A náhodou si pamatoval, že 23. listopadu mám narozeniny já (on ne, jen bude ta oslava) a že tam teda musím být. Divadlo, koncerty, chlebíčky, chlast, spousta starých lidí, mezi který už teď oficiálně taky patřím,... to mi přišlo fajn. Takže se celkem těším na večer. Jedinej problém je, že nemám co na sebe.