Putovní kamínky

Přiznávám, když jsem poprvé viděla na FB, o co jde, pomyslela jsem si, že lidem ze všech těch lockdownů jebe. Že si tím vynahrazují chybějící možnost komunikovat přímo. A když jim sebrali jarní šití látkových roušek, vyhřezla jejich touhla realizovat se a všeobecné tvořilkovství právě tudy. 

Pak jsem při venčení psů jeden malovaný kamínek sama našla. A měla z toho radost.

Přihlásila jsem se do FB skupiny a každý další nález poctivě fotila, sdílela, převážela a vypouštěla dál, "do přírody".

Posledních pár dnů jsem si říkala, jestli těch kamínků náhodou není venku málo, když jsem tak dlouho (asi 14 dní) na žádný nenarazila...

Dnes (!!!) jsem našla dva. Jeden měl na zadní straně PSČ hodně rozpité. Bylo by hezké, kdybych taky měla doma nějakou tu akrylovou fixu a mohla to opravit, že? 

Takže jsem šla shopovat do výtvarných potřeb. 

Výsledek je, že jsem utratila polovinu všech mých peněz za fixy, akrylovou bělobu a lak ve spreji. A namalovala první dva kamínky... 

Asi jsem se zbláznila. 

Každopádně je teď vyfotím a nahraju sem, abych je mohla všem ukazovat. 

A taky jsem přemýšlela, že je to vlastně moc hezké hobby. A pokud opravdu vzniklo během pandemie, aby umožnilo lidem spojit se protiepidemickým opatřením navzdory, je to vlastně celkem dojemný příběh. Jak ze Slepičí polévky pro duši.

A fakt by mě zajímalo, jestli je to české specifikum, nebo tohle dělají lidé i jinde.

Očkování "na covid"

 Myslím, že ve svým životě zažiju jen málo věcí, co by budily víc kontroverzí mezi lidma (samozřejmě častěji na sítích než irl) jako očkování "na covid". Takže jsem se rozhodla si tu to svoje zaznamenat.

//Ale je to teda dost nuda... 

Registrovala jsem se (ve skupině 35+) hned, jak to šlo. Za a) věřím, že očkování je dobrá cesta, jak se chránit a v historii to už několikrát prokázalo a za b) nechci chodit furt na testy, případně se cítit provinile, že jsem někde na základě z prstu vycucaného "čestného" prohlášení. (Které navíc dnes už ani nestačí.)

Nevěřím, že očkování je nástroj snižování porodnosti, že mi s vakcínou zavedli čip, že za dva roky díky ní všichni zemřeme,... Naopak věřím, že mám po nějakou dobu šanci, že spíš nezemřu na covid. 

A venku dál, kvůli ostatním, klidně budu nosit roušku. Nedělá mi to problém. Respirátor mi trochu vadí, páč se pod ním teď, uprostřed léta potím jak vrata od chlíva a kazí se mi pleť. Což je - na druhou stranu - jen kosmetická vada. Ale roušky, po X týdnech v respirátorech, mi přijdou zlatý. 

A s úplně stejným klidem, až to bude potřeba, se půjdu přeočkovat. 

Jelikož jsem se registrovala mezi posledníma, rezervační systém stihli vyléčit ze všech (minimálně většiny) dětských neduhů a tak jsem nenarazila na žádné komplikace. 

Registrace OK, PIN mi přišel za 4 dny, vhodný termín (musela jsem čekat dva týdny po tetanu) mi nabídli pár dní na to. 

Z doslechu vím, že někteří dříve narození (a jejich rodinní příslušníci) museli bojovat s dost absurdními překážkami technického charakteru. Např. známého maminku, která posledních několik desetiletí žije v Brně, rezervační systém poslal na očkování do rodných Českých Budějovic a nešlo to změnit. PINy, které potřebujete k bookování termínu nechodily vůbec nebo hrozně pozdě atp. 

Zapsala jsem se do velkého očkovacího centra v Brně na Výstavišti. A klobouk dolů za tu organizaci tam. Skoro se mi nechtělo věřit, že něco takhle funguje v ČR. (A za současné vlády!!!) 

Myslím, že až tam mi došlo, že u nás je/byla nějaká epidemie. I když mi na covid zemřelo pár (mladých) známých a hodně jich mělo vážné komplikace, až tam jsem viděla zdravotníky v tyweku atp. 

V době očkování jsem kojila. Nebudu zabíhat do detailů, ve zkratce: nevadí to. Očkují se i těhotné. 

V původním termínu druhé dávky jsem zrovna po strašně dlouhé době brala antibiotika a musela jsem ho posunout. Vyřešil to jediný telefonát na covid linku (1221). 

Následně jsem ještě posouvala očkování Josefíně tak, aby dostala vakcínu minimálně 2 týdny poté. Protože se předpokládá, že kojené dítě může (ale nemusí) dostat s mlékem malé množství protilátek. Tak aby toho s jiným očkováním pak nemělo moc. Pro jistotu. 

V té době už bylo možné se očkovat i bez registrace. 

Teď jsem teda den po druhé dávce, mám zatím mírnou reakci. Bolí mě svaly, nejvíc "ta" ruka a ramena + jako bych chytla chřipku. Kdybych chodila do práce, zůstanu s tím den dva doma. Ale já zrovna do práce nechodím...

A za necelé dva týdny budu považovaná za tzv. bezinfekční. (I když vím, že s mnohem menší pravděpodobností můžu nějaké množství viru chytit i přenášet. Zase nebudu tady zabíhat do detailů a házet procenty, která jsem si stejně jenom přečetla jinde a vy můžete taky).

EDIT: Než jsem tohle dopsala, uběhl další týden. Takže můžu říct, že jsem měla opravdu jen mírnou reakci, která do dvou dnů odezněla. Pak bolest hlavy, která se dá zvládnout bez painkillerů. 

A teď už jsem jenom zvědavá na podzim... 

Vlasy darem

Na hlavě jsem už měla všechno možné. Asi to souvisí s tím, že jsem dcera kadeřnice. Délku od 3mm po metr, barvu od platinové blond po tmavě hnědou. 

S vlasama mám vždycky nějaký plán. Např.: Teď to nechám pár měsíců růst, pak se vnutím na seminář do Goldwellu, kde mi to krásně nabarví a kamarádka mi ostříhá tohle (nějaký supr, originální střih z Pinterestu nebo IG).

(Který většinou v tu chvíli skoro nikdo nenosí, ale než uplynou ony měsíce růstu do požadované délky, jsou ho plné sociální sítě a posléze i ulice, při mém štěstí...)

Takhle jsem si po tom, co jsem modelkovala na Goldwell Color Zoom 2018, vymyslela, že teď to nechám růst, co to půjde, pak se ostříhám (ve stylu Blondie Debby H.) a ty ustřihnutý vlasy daruju na paruku pro onkologické pacienty.

Kupodivu to ani nesouviselo s tatovou rakovinou. Ale chtěla jsem darovat krev a nikdy jsem nemohla, protože jsem dlouhé roky brala antidepresiva. Vlasů mám hodně a rostou mi rychle (ehm, před porodem mi rostly rychle), tak aspoň tohle.

Teď sbírám tipy na organizace, přes které je můžu darovat. 

Mají trochu jiné podmínky (jedna chce vlasy přes 35 cm, jinde 30cm nebo dokonce 25 cm; jedné vadí barvené vlasy, druhé jen výrazné barvy, melír nebo peroxid,...)

Takže jestli o nějaké víte, nebo dokonce máte vlastní zkušenost, klidně mi pište. Budu ráda a budu je postupně přidávat tady do příspěvku <3

https://noveharo.cz/

https://www.darujvlasy.cz/

http://www.pramenpomoci.cz/

P.S.: Na starý kolena to vidím zase nějak takhle ;)

Ferigate, kauza týdne možná měsíce

 Jsou to plus mínus dva týdny, co Alarm2 a Deník N vyšly na světlo světa s odhalením o nepatřičném sexuálním chování Dominika Feriho. Strhla se kolem toho veřejná diskuse veliká! Kromě všech myslitelných a v debatách na téma sexuálního obtěžování atp. obvyklých komentářů (ženský si za to můžou samy, jsou hnusný, maj být rády, že je vůbec někdo chce, chlap už ani nebude moct ženskou plácnout po zadku, podržet jí dveře nebo kabát, budeme před sexem muset vyplňovat písemný souhlas,...) se často objevoval názor Nechci to bagatelizovat, ale... Ale máme vážnější kauzy: co Vrbětice, Ruský dluh, Čapí hnízdo, 30k zemřelých na covid19?! 

Nejdřív bych ráda řekla, že k mému překvapení a potěšení se tyhle ty internetové diskuse mění. Aspoň mám ten dojem. Čím dál víc se v nich projevují normální lidi a čím dál míň divná individua (obého pohlaví), která se snaží házet vinu na oběti, různí incellové a jiní frustráti. 

Ale hlavně jsem chtěla sdělit, že vlastně není žádná větší kauza než tohle. Prý každá druhá Evropanka má zkušenost se sexuálním obtěžováním a hůř. A můj odhad je, že v ČR to bude ještě častější. 

Nahlásí se u nás v průměru 1-2 znásilnění denně, což je průměrně 5 % ze znásilnění spáchaných. A jen něco kolem 5 % nahlášených obvinění je falešných. (Dost jiný je prý ten poměr ve sporech o svěření do péče atp., ale úřady a soudy tohle vědí a pracují s tím, jsem někde četla.) 

U cca 95 % napadení je útočník muž a oběť žena. Ve zbytku případů je napadeným muž, ale i na něj nejčastěji útočí zase jiný chlap. Dopočítejte si zbytek.

Ženy (navzdory některým názorům v diskusi o jejich větším zapojení do politiky) nejsou žádná menšina. Ženy jsou polovina lidstva. A víc než každá druhá má zkušenost se sexuálním obtěžováním. Z čehož si často nesou trauma, ať už o něm vědí nebo ne. To nějakým způsobem ovlivňuje všechno v jejich životě. A z vlastní zkušenosti říkám, že je to ovlivňuje víc než výsledek kauzy Čapí hnízdo.

Vybavuje se mi dávný páteční sedánek s holkama, kdy nás bylo sedm u stolu a jedna jediná tvrdila, že ji nikdy nikdo nepřepadl ani nezkusil znásilnit. Zatím co mě přepadli 4x. Poprvé to mělo sexuální důvody. Mně bylo asi osm let, vracela jsem se na sídlišti z lekce angličtiny a napadl mě starší kluk, který mě zatlačil na schody v paneláku. Ani ve svých skoro 40 letech o tom nemůžu a nebudu mluvit. A to se mi vlastně nic tak strašnýho nestalo, protože se mi podařilo utéct. A naopak situaci, kdy se na mě před pár lety na ulici, cestou do práce, v šest ráno, vrhl opilec, snažil se mě shodit na zem a sahal mi na prsa (i když mu dělala problém obyčejná chůze), tu už ani nepočítám. Janu přepadli 3x a Kateřinu 2x. Takže spíš než že by byla výjimka, že se některé nás tohle stalo, mohly jsme se trumfovat, které vícekrát. 

Taková je to kauza a takový je to (obecně, ne jen ve spojitosti s DF) problém. A schválně jsem s tímhle blogem čekala nějakou dobu, aby bylo vidět jak moc se o tzv Ferigate bude mluvit o pár dní později... 

Zlobivé kam chtějí

 V noci ze včerejška na dnešek mi došlo, že uzávěrku soutěže, kam jsem chtěla poslat povídku, fakt nestihnu. Chybí mi jeden odstavec, medailonek autora (to by v mém případě byla tak jedna věta) a anotace. Normálně bych to za den stihla. Jenže Josefínka je uplakaná, protože zuby a reakce na vakcínu proti spalničkám, takže na to nemám klid. 

Klasicky. Znáte to, jak si člověk říká, že něco nestihne, pak ale přijde šťastný zásah shůry, nápad, flow, takže velká radost, že by to stihnout mohl a nakonec stejně nic. Návrat do reality, tu du dum dum...

Aspoň můžu dokončit myšlenku o tom, jak je to s těma hodnýma a zlobivýma holkama:

Takže ta paní Skrčená z minulého příspěvku, co seděla s mojí babičkou v kanceláři, měla dceru Markétu. Markéta byla trochu drak. Babička měla jedináčka, dceru Sylvu. Sylvinka - jak jí paní Skrčená do konce života říkala - moc nezlobila, nosila ze školy hezké známky a hezky malovala. Prý ji doma Markétě dávala za vzor. Máti to s odstupem popsala: "To bylo furt Sylvinka sem, Sylvinka tam. Ta Markéta mě musela mít jenom z doslechu plný zuby."

 No a kdyz obě vyrostly, tak si Markéta křestní jméno mé matky vzala jako součást pseudonymu, pod kterým ji asi budete taky znát: Sylva Lauerová. Jestli ne, vygooglete si ji. 

Už z jejího CV je vidět, že se toho tzv. nebojí. A žije život, který mé máti zjevně imponuje. Zatímco ta se těší tím, kam to až dotáhla, když má její křestní jméno jako součást pseudonymu slavná spisovatelka. 

Už na první poslech mi to přišlo jako dokonalá ilustrace úsloví o tom, že hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. A aby se kruh uzavřel, popravdě si na to často vzpomenu, když se rozhoduju, jestli někam zkusím nebo nezkusím poslat soutěžní příspěvek. Ale jak vidno občas, na mateřské např. ani rozhodnutí nestačí :) 

Alespoň jsem stihla kafe pro radost (@naughtydog), a nepila jsem ho úplně vystydlý! Z hrníčku od Ježíška, u kterýho furt nevím, jestli ten nápis brát jako kompliment nebo výčitku... 

Na hřbitově

 Dnes ráno měl pohřeb kamarád od Poutníka, Jiří Valenta (1965 - 2020), který bohužel podlehl covidu. Pro mě naprosto nečekaně. Jela jsem na Ústřední hřbitov, symbolicky se rozloučila, v bufetu si ke snídani koupila lungo a Horalku a šla se projít mezi hroby. 

/Mimochodem, Jirka zemřel dva dny po Miloši Popelkovi, starostovi a bývalém hospodském v Přešovicích. I v jeho případě to bylo náhle a nečekaně. Chřipečkáři, jděte do prdele. Upřímnou soustrast všem, kterým náleží. A já jen doufám, že tohle se už nebude opakovat./

//Bohužel, než jsem to tu stihla dopsat, zemřel na covid další známý, ročník 1973...

Flashback:

Babička Andulka před smrtí prý řekla, že nechce, abysme zbytečně chodili za ní na hřbitov. Máti věří, že to je důvod, proč její hrob nemůžeme normálně najít. I když tam chodíme poměrně často. Například já si zaboha nemůžu zapamatovat číslo skupiny, i když jsem ho dlouhou dobu měla uložené v telefonním seznamu, mezi kontakty. V duchu úplně přesně vidím, kde to je - ale když tam dojdu, jsem jinde. Andulka skryla své místo posledního odpočinku, abysme neztráceli čas. 

Dnes, když jsem procházela hřbitovem, mě samozřejmě napadlo, že půjdu na hrob babičky i dědy (to jsou dva různé) a zcela nepřekvapivě jsem došla někam úplně jinam. Nechtělo se mi ale volat ani tatovi ani tetě, aby to nevypadalo, že nevím, kde je mám hledat. Což jsem nevěděla. A tak jsem se šla zeptat na Správu hřbitova. Správa neměla úřední den. Vycházkovým krokem jsem se vydala zpátky na autobusovou zastávku Krematorium. Nechala jsem se vést intuicí a loudala se nazdařbůh uličkami (a ne, nedošla jsem, kam jsem původně potřebovala), ale dovedla mě k náhrobnímu kameni s nápisem Drahomíra Skrčená, 1928 - 2006. Naše paní Skrčená! Dlouholetá kolegyně a přítelkyně babičky Věry! A spousta vzpomínek na dětství. Taky mi to připomnělo jednu věc (možná jsem to sem už někdy dřív psala, ale spíš asi ne), ilustraci pravdivosti rčení, že hodné holky se dostanou do nebe a zlobivé kam chtějí.

A kdy jindy se dojímat úvahami nad vlastními sny a odhodláním si je plnit bez ohledu na překážky, než v den, kdy stojíte nad hrobem přítele?

//Edit: já to rozepsala 13.3.2021, jen to trvalo bezmála tři měsíce zveřejnit. Mateřská, no... 

Reklama na Audi pobouřila svět.

 Audi po kritice stáhlo reklamní obrázek. Sexistická a nebezpečná reklama? Nejodpornější reklama na auto. Dělat dneska reklamy není žádný med. Kauza Audi: Holčičky už nesmí jíst banán?

Nevěřím, že píšu blog o reklamě na auto, ale jop. Je to tak. 

Za a) minula mě vlna odporu vůči reklamě na Audi RS4. O tom, že nějaké Audi RS4 existuje, jsem se dozvěděla až když se za b) přehnala českým internetem vlna odporu proti omluvě Audi a proti stažení předmětné reklamy.

Scroluju Twitterem, vidím obrázek malého dítěte s banánem v puse, opřeného o velké červené auto, to budou mít pedáli radost, pomyslím si, doteď jsem si myslela, že Audi dělá dobrý auta na to, aby měli tohle zapotřebí, scroluju dál... Nestálo to ani za krátké zastavení? Omyl. O kousek dál zjišťuju, že pokud vidím za banánem nějaký dvojsmysl, jsem pedofilní úchylačka. A v podstatě žádný z dospělých (řekla bych 40+) mužů, co se cítili být povinováni se k reklamě vyjádřit, netuší, co za dvojsmysl by to mohl být.

Neřeším, jestli Audiny už dneska stojí tak za prd, že je nemožné je propagovat na základě jejich (ne)kvality. Neřeším, jestli tu reklamu takhle udělali schválně (IMHO ano) nebo omylem. Neřeším, jestli ji měli nebo neměli stáhnout. Já jsem prostě jenom v totálním NU z toho, že žádný chlap prý nezná ten dvojsmysl.

Já ho znám. A neznamená to, že mám pedofilní sklony. Znám ho, protože jste mě ho naučili. Celý devadesátky čtu/poslouchám vtipy o tom, jak jako mladá žena nemám při konzumaci banánu udržovat oční kontakt. Proč teda? Viděla jsem za posledních dvacet let určitě stovky provokativních fotek dospělých žen s tímhle ovocem. A to nechodím na žádné 18+ weby. Pamatuju si video Claudie Schiffer (nebo možná Cindy Crawford?), kde si povedeně právě z toho dvojsmyslu dělá legraci. Asi tak před třiceti lety.

Nicméně pod náporem příspěvků, kde se všichni křižujete, že to přece je jen malá holka, co jí banán a banán nic neznamená, si říkám, jestli nejsem fakt já ta divná a jdu se mrknout na Google. Hledám heslo “banana”, zcela bez přívlastků. A tohle je odpověď (z Pinterestu): 

Z toho vznikl tweet: https://twitter.com/juleska/status/1290773982979985410?s=21 a pod ním krátká, ale výstižná konverzace. Klidně si ji tam přečtěte.

Pro ty, kdo nemají Twitter: muž, který sebe označil za "boomera" napsal, že by asi musel být nedospělá žena, aby v tom dvojsmysl viděl (já ho vidím, takže jsem nedospělá žena?). Cituji: Nevim co vidite vy, ale ja lidi jak jedi banan/cumi na banan." 

A co vy? Taky se takhle díváte na svoje banány? 

To vám povím, že být doma u tohohle chlapa, když si s manželkou a dětmi dávají dopolední ovocnou svačinku, bych teda nechtěla :))

A to jsem mu ještě neřekla, ať si pustí Město bohů...

Samozřejmě se všichni ti rozhořčení redaktoři motoristických magazínů a spol. snaží vzbudit dojem, že normální chlapi o žádných dvojsmyslech nic nevědí a nikdy nevěděli. Jen nedospělé ženy, LGBTQ+ aktivisti, EU a jiní se jim snaží sebrat právo dávat dcerám k jídlu banány. Což mě přivedlo k ilustraci, na kterou jsem dnes narazila na FB (a kvůli ní to taky píšu), voilá! rok 1900!

No, a takhle u nás normálně my, čeští muži a naše dcery, svačíme... Jako really?! Fakt jste si jistí?