Tady a teď.

Tak trochu se teď amatérsky věnuju nácviku takovýho toho mindfulness způsobu života, záměrnýmu přesunu pozornosti na přítomný okamžik. Totiž nejvyšší level mentálního kung-fu, kterýho bych chtěla dosáhnout (budu-li toho schopná, což nejspíš ne, protože standardně jsem vysoce neschopná čehokoliv), je porozumět podstatě. Skutečnosti. Realitě. Pravdě. A tak. A usoudila jsem, už kdysi dřív, že abych něco mohla pochopit, musím to nejdřív vidět, slyšet, cítit, vnímat, pozorovat, všímat si. 

Na ukázku se v krátkosti jako uvedu do stavu uvědomění si aktuálního prožívání vnitřní i vnější reality a přijmu ji aniž bych se nechala lapit do vlastních emočních reakcí na ni (což nebude problém, protože emoce já přece žádný nemám, nikdy): 

Sedím v čajovně, nevšímá si mě ani můj pes, novej, Zuzana už to není, ta před necelým rokem zemřela, mám dva dny na to, abych sehnala deset tisíc, takže přemýšlím, na kterýho lichváře se obrátit a to mě trochu odvádí od soustředění se na přítomný okamžik. Mám depresi, protože už tři měsíce neberu léky, ale aspoň se mi už po jejich vysazení přestala motat hlava. Možná ale mám depresi proto, že život stojí za hovno. Jsem sama, jsem stará, nemám boty, občas nemám co jíst a brzo nebudu mít ani kde bydlet. Když jsem byla v právní poradně zeptat se na možnost oddlužení, vypočítali mi plán při kterém bych do pěti let zaplatila 102% původní dlužné částky plus odměnu pro insolvenčního správce, která dělá 50% toho, co dlužím - zatímco ostatní podle zákona platí mezi třiceti a sedmdesáti procenty dlužné částky plus odměnu. Z toho vyplývá, že jsem zřejmě jediná, koho se snaží oškubat i v poradně pro oddlužení. Ptát se na něco v bance (ČS) je zbytečné, tam mě obrali i o podporu v nezaměstnanosti od úřadu práce, takže kdybych si tehdá nepůjčila bokem, nemám několik měsíců ani na slanou vodu. Taky mám alergii, ekzém na obličeji a oteklé nohy. Chtěla bych napsat něco pořádného, ale nevím jak. Před chvílí jsem narazila na blog Jany Žáčkové a kohosi: Lose Your Mind With Us a uvědomuju si, jak je deprese blbá diagnóza. Bipolární porucha je mnohem víc cool, to jsem zjistila už na setkáních svépomocné skupiny Prahu. Kéž bych se tak mohla zbláznit, totálně a naprosto. Ztratit se v labyrintu vlastní choré mysli tak, že už bych se nikdy nenašla. Ani nikdo jiný by mě nenašel. Ležela bych zbytek života v léčebně a nemusela bych řešit nic z toho, co řeším teď. 

Akorát vlastně vůbec něco chtít je špatně. To není cool a in už vůbec.

Takže pozorovat aktuální vnitřní i vnější realitu umím. Teď jenom pochopit, jak jsem se do téhle prdele dostala.

Desatero fotoamatérům - začátečníkům.

A mimochodem, včera měl výročí Exciter... Can you feel little love? ... Dream on.

Písmenka

Nakonec jsem stejně ráda, že internet je. Přes to všechno přese všechno, a i když se na něm moje sestra projevuje jako největší Hitlerova fanynka, takže ji nejspíš brzy zavřou a neteř skončí v ústavu pro nezaopatřené děti a matka (kadeřnice/uklízečka) houfně přeposílá šílené e-maily, ze kterých čerpá velkou část svých znalostí o světové politice, aby pak mohla u oběda rozprávět o tom, jak je Angela Merkelová pod tlakem amerických zpravodajských služeb, potkáte na internetu i spoustu velmi milých a vtipných lidí a můžete najít hotové poklady. Stačí být ve správný čas na správném místě: http://lena.blokuje.cz

Poslední dobou často a úplně nezáměrně v tom, co čtu, narážím na zmínky o velkých událostech české novodobé historie. Napadlo mě, že takové věci by měli číst děti, aby pak v anketách neodpovídaly, že neví, co se stalo v roce 1968 nebo 1989. Nejsou to učebnice, nejde o třeba protivné memorování dat, prostě by si přečetly povídku, ze které jen tak mimochodem zjistí, jak někteří lidé taky prožívali převrat. Ale pak mi došlo, že TYHLE děti přece nečtou.

Já to zcizila na FB profilu Alex Howitt, ale nevím, odkud to má on...

I mně jebe.

Často si neodpočinu ani v noci. Třeba včera, to jsme se s Lucií vydaly na poznávací zájezd do Moskvy. Během cesty (nevím, jestli tam s námi byl od začátku, nebo přistoupil později) se do uličky za řidiče postavil Vladimir Vladimirovič Putin a prohlásil, že by nám to sice neměl říkat, ale že pro něho Moskva za současných podmínek není bezpečná a bude se v dohledné době stěhovat do Ostrovačic. "Sládek v Útěchově, Putin v Ostrovačicích - to je na emigraci," bylo první, a vlastně i poslední, co mě napadlo. 

Pak už jsem jen přemýšlela, jestli by to dobrý tweet a jestli mám vůbec právo to zveřejnit. Ale když jsem si představila, jak mě cituje CNN, BBC, Reuters, AP, Al Jazeera, novinky.cz, nebylo nad čím dumat. Potřebovala jsem se dostat k wi-fi dřív, než na konečné v Moskvě, naši spolucestující bodří ruští tatíci mě spíš rychle než pomalu začínali lézt na nervy a když jsem z okna uviděla zajímavý kostel/hrad/muzeum, vytáhla jsem Lucku z autobusu s tím, že Kreml sice neuvidíme, ale tohle bude možná i lepší. 

Ztratily jsme doklady a všechny peníze. To ale nevadilo, protože v zápětí jsme jiné peníze našly. Mnohem víc, než jsme měly původně! Navíc jsme si v muzeu mohly vybrat jakýkoliv exponát a ponechat si ho jako suvenýr. Zamířily jsme do oddělení minerálů a nerostů pro obří diamant. 

Přesně v tu chvíli do budovy vtrhla banda islámských radikálů, do jednoho vypadali jak karikatura Bin Ládina, a začala pálit po všem, co se hnulo. Okamžitě zavládla panika. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažila. Řev, pláč, krev, vzduchem svištěly kulky (útočníci měli samopaly, ale zněly jako vystřelené z pušek). Zachovala jsem chladnou hlavu. Našla jsem pro nás úkryt a později jsem Lucii z toho pekla vyvedla. Zamířily jsme do centra města, stejně jako dav ostatních přeživších. Většina byla více či méně vážně raněná, rodiče hledali děti, děti hledaly rodiče... Uvědomila jsem si, že to fakt, doopravdy máme za sebou. 

Přesně v ten okamžik na ulici povstalo několik dalších skupin teroristů a zahájily palbu. Vzpomínala jsem na všechny moudré rady, jak se v podobné situaci zachovat, nastřádané během let sledováním hollywoodských filmů. Bleskově jsem pro nás našla  další skrýš, na panských toaletách v opuštěném nočním klubu. Několik útočníků nám bylo v patách. Zamkly jsme se v kabince. Lucka se dusila a lapala po dechu, musela jsem ji uklidnit. To se doslova v poslední vteřině povedlo. Všimla jsem si, že se nás tam schovává víc.  Zůstaly jsme na místě dlouhou dobu, bály jsme s pohnout, vydat sebetišší zvuk. Až jsem podruhé tu noc uvěřila, že je vší hrůzy konec a můžeme bezpečně vyrazit k autobusové zastávce. 

Chtěly jsme se co nejrychleji dostat domů (Putin měl pravdu, zlatý Ostrovačice!). Jenže jsem se už podruhé spletla. Zase jsme se ocitly pod palbou. Podařilo se mi schovat alespoň Lucii, ale mě si všimli. Chytili mě a popravili. Díky tomu, že mě na útěku nestřelili do zad, jsem měla čas všechno promyslet. Uvědomila jsem si, že tohle je jenom další na hovno situace, kterou není v mé moci změnit a musím se s ní smířit, přijmout ji a umřít klidně. Trefili mě do hlavy, čistě, jednou ranou, vlastně to bylo dobrý. Mohla bych umřít i hůř. "Tý jo," říkala jsem si, "jak jsem se s ní dokázala smířit, obelstila jsem ji a přežila jsem smrt..." Jenže se ukázalo, že umím létat.  Tzn. jsem duch, jenom jsem si toho hned nevšimla (jako Bruce Willis v Šestým smyslu). Pak se ukázalo, že můžu metat ohnivé koule. Které ničí teroristy, jen se jich dotknou. Řekla jsem Lucii, aby utíkala co nejrychleji na autobus, že ji budu doprovázet a zabiju každého, kdo na ni namíří zbraň. Teď už to nemělo kam uhnout. Jenže do toho zazvonil budík.

Takže nakonec vlastně nevím, jestli se dostala v pořádku domů. Vyčítala jsm si, že jsem se tak hloupě zmýlila a nepočkala na těch záchodcích, dokud nás Amíci nezachrání.

Luďom jebe.

BurningDOWNtheHOUSE66; Tři ocásci by Burningboy on Mixcloud

Tři Ocásci jsou zpátky na scéně (tzn. na mém blogu, v mé hlavě a na rádiu R) a to se zrovna hodí, protože se pomalu já a mí přátelé vracíme do bodu, ve kterém jsme se nedávno nalézali a tehdy za to mohla právě tahle kavárna.

 Situace se opět přiostřuje:

"Tak si myslím,že válka v Evropě je otázka jen několika měsíců. To prostě nedopadne dobře. A nejhorší budou kolaboranti, co dnes poskytují pomoc "uprchlíkům". Máme tady zas r.1938 a Sudety, jen v novým kabátu."

"Nic. Ty mně naučíš nabít CZ 805 BREN (to mně slibuješ už létapáně)...Začínám mít té rakoviny sem proudící trošku jako dost. Vedení všech států se odmítá za své občany postavit a hájit zájmy Evropy (snad jen vyjma Maďarů, co se s tím 10 minut po dvanácté přestali srat)...asi se o to budeme muset postarat sami. Tudy cesta nevede. Jdu do první lajny!!!"

Kosmetičky radí ženám nakupovat sekery, mí přátelé vyhlašují válku, jsme vyzýváni vybrat si stranu, sestra si dělá zbrojní pas, aby mohla střílet do lidí, které nezná... Přihlašovala jsem se s hlavou plnou nápadů, co k tomu napíšu, ale jak tady ty FB statusy znovu vidím černé na bílém, nějak mě přešla nálada.

Každopádně - jako vše - i tato situace má své světlé stránky. Cikáni mají konečně na chvíli pokoj, nebývalé množství občanů ČR má z ničeho nic péči o naše bezdomovce, seniory, matky samoživitelky a koťátka s rakovinou. A mně na to zjistit, jestli je chlap debil, stačí jedna jediná otázka: "Co si myslíš o současné uprchlické krizi?" Ta prověří jeho inteligenci! A kdyby mi nějaký zlomil srdce, představím si ho s voličkou Okamury, co sdílí Řád strážců koruny a meče a je po stesku. Kdo by proboha moh' píchat něco takovýho?!

Nadsázka je to jen mírná. V reálu mi ta otázka totiž už ušetřila spoustu času ztraceného s někým, s kým by to stejně nemělo smysl. Hodně lidí mě zklamalo, několik potěšilo, několik potěšilo tím, že mě vůbec nezklamali. A co s tím? Život je změna. Svět se mění a my s ním. Ne vždy jsou to změny, jaké bychom si přáli. Tak co uděláme? Postřílíme pár lidí, kteří jsou obětí situace stejně jako my? Jsme v Čechách, takže asi jo...

Poslechněte si ten podcast, proti tomu, co se děje jinde na internetu, jsou to Lurdy.

Insta Insta, Baby!

Můj Instagram je důkazem, že člověk může fotit, co chce: popelnice heroinu, nemocný psy, bohoslužbu v Káznici na Cejlu, Daniela Landu i noční Kamenku. Stejně nakonec vyhraje malá holčička se štěňátkem:

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Srp 5, 2015 v 12:55 PDT

Soundtrack: Lamb - Backscape Unwind

Mimochodem, to štěně je můj pes. Odteď si budu říkat Norma Coreová: Mám mikádo (šedivý), štěně jezevčíka, bílý plastový boty, koupila jsem si šalinkartu a v kanceláři poslouchám hudbu z devadesátých let. Saint Etienne, The Cardigans, Garbage, Radiohead, The Smashing Pumpkins,... 

A Tetris! Mám Tetris, 9999 her. Vždycky jsem ho chtěla po rodičích, když mi bylo tak asi deset let a nejvíc, co jsem dostala byl Tetris 4 v 1. Až jsem si ho ve třiatřiceti koupila sama. Začala jsem v těch vedrech, co tu teď jsou, nosit sukně. A tak se ukázalo, že v sukni přitahuju poměrně dost pozornosti. Více pozornosti přitahuju v krátké sukni. Mnohem víc pozornosti přitahuju s malým jezevčíkem v náručí. Ale zdaleka úplně nejhoší to je, když v šalině hraju Tetris. (Až budu chtít někoho sbalit, obleču si hodně krátkou sukni a se stěnětem v jedné ruce a Tetrisem v druhé se budu vochometat kolem, to nemůže nevyjít.)

O Emilovi.

Emilem to začalo. Byl první, kdo se narodil na balkóně bytu v osmém (tedy posledním) patře panelového domu na našem krásném sídlišti. Brzy se ukázalo, že holub Emil alias Emil Holub není Emil Holub, ale spíš Emilía Vašáryová. To po tom, co se dala dohromady s jiným holubem Holubem a společnými silami přivedli na svět několik krásných vajíček. Matka, jako majitelka onoho balkónu, se nejdřív snažila Emílii hnízdění všelijak překazit. Z části pasivně odchovat na balkóně druhou generaci holubů jí přišlo jaksi blbé vůči sousedům. Ale všechno bylo marné. Emília zde má kořeny a to je něco, nač se nezapomíná. Nakonec z respektu k její rodinné historii svolila a Emilía tak mohla na svém balkóně porodit další vejce, ze kterého se později vyklubala malá Evička. Tedy co malá, malá ona už dávno není. Člověk si těžko zvyká, že tak brzy vyletí z hnízda! Z Evičky je dnes velká slečna, Eva Holubová. Sotva se naučila létat, začali se před ní naparovat a předvádět potencionální ženiši. Sestra jejich počínání sledovala zpoza okna se značnou nevolí, podezřívala je totiž z pedofilních sklonů. Vždyť to není tak dávno, co se Eva vylíhla! No policii jsme nakonec nevolali, ještě by z toho byl skandál. A dnes mohu hrdě ohlásit další přírůstek, dvojvaječná dvojčata Holubova, zatím bezejmenná. Míry a váha t.č. neznámé.

Někteří nemají holuby rádi. Přezdívají jim létající krysy, prý přenáší nemoci, znečišťují okolí,... Ve skutečnosti jsou to velmi chytrá zvířata (ostatně stejně jako krysy) a lidi by si už konečně mohli zvyknout, že nikde - ani ve městech - nežijí sami. A začít respektovat živé tvory, se kterými sdílí životní prostor.

Četla jsem, že holubi rozpoznají lidské tváře - to můžu stoprocentně potvrdit. Emília a celá její rodina se chová rozdílně ke každému z nás. Chodí nakukovat oknem do bytu, když jim dojde voda, mlátí miskou o podlahu balkónu, dokud jim někdo nenapustí novou. Při každé návštěvě mě sestra s matkou informují, co nového, kdo přiletěl k Holubovým na návštěvu apod. Vlastně se z nich stali domácí mazlíčci. Kdesi psali, že jsou holubi dokonce schopní se naučit počítat - to mi dost imponuje, protože na matiku já jsem vždycky byla slabá.

Matka bude byt brzy prodávat. I s balkónem, Emílií, jejím Holubem a holoubátky. Je to škoda. Hezky se s nimi sžila. Otec kdysi dávno míval ochočenou hrdličku. Vyprávěl mi, že když s rodiči jeli na víkend na chatu, lítala s nimi. Po své vlastní ose. Sama za nimi přiletěla a když se vraceli do Brna, následovala je zpět. Prý žrala se psem z jedné misky. Tak třeba se Emília přesídlí společně s máti... Prostě až někdo uvidíte, že se do vašeho domu stěhuje moje matka, buďte rádi. Minimálně proto, že tam s vámi bude bydlet člověk, co má rád zvířata.