Vlasy darem

Na hlavě jsem už měla všechno možné. Asi to souvisí s tím, že jsem dcera kadeřnice. Délku od 3mm po metr, barvu od platinové blond po tmavě hnědou. 

S vlasama mám vždycky nějaký plán. Např.: Teď to nechám pár měsíců růst, pak se vnutím na seminář do Goldwellu, kde mi to krásně nabarví a kamarádka mi ostříhá tohle (nějaký supr, originální střih z Pinterestu nebo IG).

(Který většinou v tu chvíli skoro nikdo nenosí, ale než uplynou ony měsíce růstu do požadované délky, jsou ho plné sociální sítě a posléze i ulice, při mém štěstí...)

Takhle jsem si po tom, co jsem modelkovala na Goldwell Color Zoom 2018, vymyslela, že teď to nechám růst, co to půjde, pak se ostříhám (ve stylu Blondie Debby H.) a ty ustřihnutý vlasy daruju na paruku pro onkologické pacienty.

Kupodivu to ani nesouviselo s tatovou rakovinou. Ale chtěla jsem darovat krev a nikdy jsem nemohla, protože jsem dlouhé roky brala antidepresiva. Vlasů mám hodně a rostou mi rychle (ehm, před porodem mi rostly rychle), tak aspoň tohle.

Teď sbírám tipy na organizace, přes které je můžu darovat. 

Mají trochu jiné podmínky (jedna chce vlasy přes 35 cm, jinde 30cm nebo dokonce 25 cm; jedné vadí barvené vlasy, druhé jen výrazné barvy, melír nebo peroxid,...)

Takže jestli o nějaké víte, nebo dokonce máte vlastní zkušenost, klidně mi pište. Budu ráda a budu je postupně přidávat tady do příspěvku <3

https://noveharo.cz/

https://www.darujvlasy.cz/

http://www.pramenpomoci.cz/

P.S.: Na starý kolena to vidím zase nějak takhle ;)

Ferigate, kauza týdne možná měsíce

 Jsou to plus mínus dva týdny, co Alarm2 a Deník N vyšly na světlo světa s odhalením o nepatřičném sexuálním chování Dominika Feriho. Strhla se kolem toho veřejná diskuse veliká! Kromě všech myslitelných a v debatách na téma sexuálního obtěžování atp. obvyklých komentářů (ženský si za to můžou samy, jsou hnusný, maj být rády, že je vůbec někdo chce, chlap už ani nebude moct ženskou plácnout po zadku, podržet jí dveře nebo kabát, budeme před sexem muset vyplňovat písemný souhlas,...) se často objevoval názor Nechci to bagatelizovat, ale... Ale máme vážnější kauzy: co Vrbětice, Ruský dluh, Čapí hnízdo, 30k zemřelých na covid19?! 

Nejdřív bych ráda řekla, že k mému překvapení a potěšení se tyhle ty internetové diskuse mění. Aspoň mám ten dojem. Čím dál víc se v nich projevují normální lidi a čím dál míň divná individua (obého pohlaví), která se snaží házet vinu na oběti, různí incellové a jiní frustráti. 

Ale hlavně jsem chtěla sdělit, že vlastně není žádná větší kauza než tohle. Prý každá druhá Evropanka má zkušenost se sexuálním obtěžováním a hůř. A můj odhad je, že v ČR to bude ještě častější. 

Nahlásí se u nás v průměru 1-2 znásilnění denně, což je průměrně 5 % ze znásilnění spáchaných. A jen něco kolem 5 % nahlášených obvinění je falešných. (Dost jiný je prý ten poměr ve sporech o svěření do péče atp., ale úřady a soudy tohle vědí a pracují s tím, jsem někde četla.) 

U cca 95 % napadení je útočník muž a oběť žena. Ve zbytku případů je napadeným muž, ale i na něj nejčastěji útočí zase jiný chlap. Dopočítejte si zbytek.

Ženy (navzdory některým názorům v diskusi o jejich větším zapojení do politiky) nejsou žádná menšina. Ženy jsou polovina lidstva. A víc než každá druhá má zkušenost se sexuálním obtěžováním. Z čehož si často nesou trauma, ať už o něm vědí nebo ne. To nějakým způsobem ovlivňuje všechno v jejich životě. A z vlastní zkušenosti říkám, že je to ovlivňuje víc než výsledek kauzy Čapí hnízdo.

Vybavuje se mi dávný páteční sedánek s holkama, kdy nás bylo sedm u stolu a jedna jediná tvrdila, že ji nikdy nikdo nepřepadl ani nezkusil znásilnit. Zatím co mě přepadli 4x. Poprvé to mělo sexuální důvody. Mně bylo asi osm let, vracela jsem se na sídlišti z lekce angličtiny a napadl mě starší kluk, který mě zatlačil na schody v paneláku. Ani ve svých skoro 40 letech o tom nemůžu a nebudu mluvit. A to se mi vlastně nic tak strašnýho nestalo, protože se mi podařilo utéct. A naopak situaci, kdy se na mě před pár lety na ulici, cestou do práce, v šest ráno, vrhl opilec, snažil se mě shodit na zem a sahal mi na prsa (i když mu dělala problém obyčejná chůze), tu už ani nepočítám. Janu přepadli 3x a Kateřinu 2x. Takže spíš než že by byla výjimka, že se některé nás tohle stalo, mohly jsme se trumfovat, které vícekrát. 

Taková je to kauza a takový je to (obecně, ne jen ve spojitosti s DF) problém. A schválně jsem s tímhle blogem čekala nějakou dobu, aby bylo vidět jak moc se o tzv Ferigate bude mluvit o pár dní později... 

Zlobivé kam chtějí

 V noci ze včerejška na dnešek mi došlo, že uzávěrku soutěže, kam jsem chtěla poslat povídku, fakt nestihnu. Chybí mi jeden odstavec, medailonek autora (to by v mém případě byla tak jedna věta) a anotace. Normálně bych to za den stihla. Jenže Josefínka je uplakaná, protože zuby a reakce na vakcínu proti spalničkám, takže na to nemám klid. 

Klasicky. Znáte to, jak si člověk říká, že něco nestihne, pak ale přijde šťastný zásah shůry, nápad, flow, takže velká radost, že by to stihnout mohl a nakonec stejně nic. Návrat do reality, tu du dum dum...

Aspoň můžu dokončit myšlenku o tom, jak je to s těma hodnýma a zlobivýma holkama:

Takže ta paní Skrčená z minulého příspěvku, co seděla s mojí babičkou v kanceláři, měla dceru Markétu. Markéta byla trochu drak. Babička měla jedináčka, dceru Sylvu. Sylvinka - jak jí paní Skrčená do konce života říkala - moc nezlobila, nosila ze školy hezké známky a hezky malovala. Prý ji doma Markétě dávala za vzor. Máti to s odstupem popsala: "To bylo furt Sylvinka sem, Sylvinka tam. Ta Markéta mě musela mít jenom z doslechu plný zuby."

 No a kdyz obě vyrostly, tak si Markéta křestní jméno mé matky vzala jako součást pseudonymu, pod kterým ji asi budete taky znát: Sylva Lauerová. Jestli ne, vygooglete si ji. 

Už z jejího CV je vidět, že se toho tzv. nebojí. A žije život, který mé máti zjevně imponuje. Zatímco ta se těší tím, kam to až dotáhla, když má její křestní jméno jako součást pseudonymu slavná spisovatelka. 

Už na první poslech mi to přišlo jako dokonalá ilustrace úsloví o tom, že hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. A aby se kruh uzavřel, popravdě si na to často vzpomenu, když se rozhoduju, jestli někam zkusím nebo nezkusím poslat soutěžní příspěvek. Ale jak vidno občas, na mateřské např. ani rozhodnutí nestačí :) 

Alespoň jsem stihla kafe pro radost (@naughtydog), a nepila jsem ho úplně vystydlý! Z hrníčku od Ježíška, u kterýho furt nevím, jestli ten nápis brát jako kompliment nebo výčitku... 

Na hřbitově

 Dnes ráno měl pohřeb kamarád od Poutníka, Jiří Valenta (1965 - 2020), který bohužel podlehl covidu. Pro mě naprosto nečekaně. Jela jsem na Ústřední hřbitov, symbolicky se rozloučila, v bufetu si ke snídani koupila lungo a Horalku a šla se projít mezi hroby. 

/Mimochodem, Jirka zemřel dva dny po Miloši Popelkovi, starostovi a bývalém hospodském v Přešovicích. I v jeho případě to bylo náhle a nečekaně. Chřipečkáři, jděte do prdele. Upřímnou soustrast všem, kterým náleží. A já jen doufám, že tohle se už nebude opakovat./

//Bohužel, než jsem to tu stihla dopsat, zemřel na covid další známý, ročník 1973...

Flashback:

Babička Andulka před smrtí prý řekla, že nechce, abysme zbytečně chodili za ní na hřbitov. Máti věří, že to je důvod, proč její hrob nemůžeme normálně najít. I když tam chodíme poměrně často. Například já si zaboha nemůžu zapamatovat číslo skupiny, i když jsem ho dlouhou dobu měla uložené v telefonním seznamu, mezi kontakty. V duchu úplně přesně vidím, kde to je - ale když tam dojdu, jsem jinde. Andulka skryla své místo posledního odpočinku, abysme neztráceli čas. 

Dnes, když jsem procházela hřbitovem, mě samozřejmě napadlo, že půjdu na hrob babičky i dědy (to jsou dva různé) a zcela nepřekvapivě jsem došla někam úplně jinam. Nechtělo se mi ale volat ani tatovi ani tetě, aby to nevypadalo, že nevím, kde je mám hledat. Což jsem nevěděla. A tak jsem se šla zeptat na Správu hřbitova. Správa neměla úřední den. Vycházkovým krokem jsem se vydala zpátky na autobusovou zastávku Krematorium. Nechala jsem se vést intuicí a loudala se nazdařbůh uličkami (a ne, nedošla jsem, kam jsem původně potřebovala), ale dovedla mě k náhrobnímu kameni s nápisem Drahomíra Skrčená, 1928 - 2006. Naše paní Skrčená! Dlouholetá kolegyně a přítelkyně babičky Věry! A spousta vzpomínek na dětství. Taky mi to připomnělo jednu věc (možná jsem to sem už někdy dřív psala, ale spíš asi ne), ilustraci pravdivosti rčení, že hodné holky se dostanou do nebe a zlobivé kam chtějí.

A kdy jindy se dojímat úvahami nad vlastními sny a odhodláním si je plnit bez ohledu na překážky, než v den, kdy stojíte nad hrobem přítele?

//Edit: já to rozepsala 13.3.2021, jen to trvalo bezmála tři měsíce zveřejnit. Mateřská, no... 

Reklama na Audi pobouřila svět.

 Audi po kritice stáhlo reklamní obrázek. Sexistická a nebezpečná reklama? Nejodpornější reklama na auto. Dělat dneska reklamy není žádný med. Kauza Audi: Holčičky už nesmí jíst banán?

Nevěřím, že píšu blog o reklamě na auto, ale jop. Je to tak. 

Za a) minula mě vlna odporu vůči reklamě na Audi RS4. O tom, že nějaké Audi RS4 existuje, jsem se dozvěděla až když se za b) přehnala českým internetem vlna odporu proti omluvě Audi a proti stažení předmětné reklamy.

Scroluju Twitterem, vidím obrázek malého dítěte s banánem v puse, opřeného o velké červené auto, to budou mít pedáli radost, pomyslím si, doteď jsem si myslela, že Audi dělá dobrý auta na to, aby měli tohle zapotřebí, scroluju dál... Nestálo to ani za krátké zastavení? Omyl. O kousek dál zjišťuju, že pokud vidím za banánem nějaký dvojsmysl, jsem pedofilní úchylačka. A v podstatě žádný z dospělých (řekla bych 40+) mužů, co se cítili být povinováni se k reklamě vyjádřit, netuší, co za dvojsmysl by to mohl být.

Neřeším, jestli Audiny už dneska stojí tak za prd, že je nemožné je propagovat na základě jejich (ne)kvality. Neřeším, jestli tu reklamu takhle udělali schválně (IMHO ano) nebo omylem. Neřeším, jestli ji měli nebo neměli stáhnout. Já jsem prostě jenom v totálním NU z toho, že žádný chlap prý nezná ten dvojsmysl.

Já ho znám. A neznamená to, že mám pedofilní sklony. Znám ho, protože jste mě ho naučili. Celý devadesátky čtu/poslouchám vtipy o tom, jak jako mladá žena nemám při konzumaci banánu udržovat oční kontakt. Proč teda? Viděla jsem za posledních dvacet let určitě stovky provokativních fotek dospělých žen s tímhle ovocem. A to nechodím na žádné 18+ weby. Pamatuju si video Claudie Schiffer (nebo možná Cindy Crawford?), kde si povedeně právě z toho dvojsmyslu dělá legraci. Asi tak před třiceti lety.

Nicméně pod náporem příspěvků, kde se všichni křižujete, že to přece je jen malá holka, co jí banán a banán nic neznamená, si říkám, jestli nejsem fakt já ta divná a jdu se mrknout na Google. Hledám heslo “banana”, zcela bez přívlastků. A tohle je odpověď (z Pinterestu): 

Z toho vznikl tweet: https://twitter.com/juleska/status/1290773982979985410?s=21 a pod ním krátká, ale výstižná konverzace. Klidně si ji tam přečtěte.

Pro ty, kdo nemají Twitter: muž, který sebe označil za "boomera" napsal, že by asi musel být nedospělá žena, aby v tom dvojsmysl viděl (já ho vidím, takže jsem nedospělá žena?). Cituji: Nevim co vidite vy, ale ja lidi jak jedi banan/cumi na banan." 

A co vy? Taky se takhle díváte na svoje banány? 

To vám povím, že být doma u tohohle chlapa, když si s manželkou a dětmi dávají dopolední ovocnou svačinku, bych teda nechtěla :))

A to jsem mu ještě neřekla, ať si pustí Město bohů...

Samozřejmě se všichni ti rozhořčení redaktoři motoristických magazínů a spol. snaží vzbudit dojem, že normální chlapi o žádných dvojsmyslech nic nevědí a nikdy nevěděli. Jen nedospělé ženy, LGBTQ+ aktivisti, EU a jiní se jim snaží sebrat právo dávat dcerám k jídlu banány. Což mě přivedlo k ilustraci, na kterou jsem dnes narazila na FB (a kvůli ní to taky píšu), voilá! rok 1900!

No, a takhle u nás normálně my, čeští muži a naše dcery, svačíme... Jako really?! Fakt jste si jistí?

Mobilní appky a sociálka

Před pár dny jsem se dostala do takové mikrosituace, nic velkýho, ale teď mi došlo, že to bylo a je vlastně docela zajímavé. Jeden z mých FB přátel sdílel krátké video někde z druhého konce světa, na kterém je batole se spoustou piercingů a pár mikrodermály v obličeji. Samozřejmě mu je dokreslila mobilní aplikace. Stejná jako ty, co z vás udělají Harryho Pottera nebo psa, kočku, cokoliv...

Teď, když bych sem to video chtěla nalinkovat, zjišťuju, že ho už smazal; na FB funguje vyhledávání bůhvíjak, ani google mi nic podobného nenabízí, takže pro ilustraci nahrávám fotku z webu Thoughtful Tattoos. Takhle nějak to vypadalo, jenom v obočí mělo to maličké asi pět kroužků v každém.

Video ho pochopitelně naštvalo, taky kdyby to nebyl "fake" (tady se ale o nějakým fejku nedá ani uvažovat), jde jistě o týrání. Takže pod ním logicky x komentářů o tom, jaký jsou dneska lidi svině a výhružky násilím. 

Dotyčný FB přítel je o pár let starší než můj otec (nebo o pár let starší než dedeček mojí dcery, aby to bylo jasné), takže žertovné mobilní aplikace a body modifications pochopitelně nejsou úplně jeho hobby. I když někteří komentující jedno, druhé nebo oboje znali od svých vnoučat, bylo tam najednou dost strašně nasraných lidí. Kteří - a to mi přijde to zajímavý a hrozný - zjevně nedokážou na internetu rozeznat iluzi od reality ani v tak do očí bijícím případě. Natož jinde. A ti lidi mají volební právo.

Tady bych ráda volně vzpomenula tweet, na jehož autora ani přesné znění si bohužel nevzpomenu, ale smysl byl asi o tom, že ti, kdo tvrdili, že demokracie je nejlepší z možných politických systémů, si nedokázali představit, že jednou to nebude politika ale spíš marketing. A že tady budeme mít kandidáty, např našeho úřadujícího presidenta, kteří neváhají vědomě lhát a bude se jim to vyplácet.

Dokážete si představit, v jakém světě ti, co podobným zprávám věří, žijou?

A pak mě na internetu zaujala ještě jedna věc, původně jsem ji chtěla zmínit v tomhle blogu, ale asi to bude na dýl. Jelikož jenom tohle jsem psala s přestávkama asi 3 týdny. Halt mateřská dovolená. A jsou to autoři různých fake news. Jak myslíte. že vypadají lidi, co některý ty výmysly a řetězový maily vytváří? Já to vidím trochu na takovej ten Balda typ, s psychiatrickou diagnózou. Jenže typicky mi tyhle zprávy přeposílá moje máti, průměrná, víceméně zdravá žena, pod šedesát...

P.S.: Nelobbuju za to, aby se někomu volební právo odebíralo. A je mi jasné, že tohle není záležitost jenom naše, česká. Už jen při hledání ilustrační fotky jsem narazila na příspěvek maminky, která své malinké dceři dala fake piercing (magnetický), vyfotila to, dala na internet, tam se fotka stala virální a smrtí jí za to vyhrožovala fakt hromada lidí hned v několika světových jazycích. Jenom přemýšlím, kam tohle povede? A jak se tomu (aspoň trochu) bránit?

Moji nejmilejší...

Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

Poslední dopis Milady Horákové na CRo