čtvrtek 31. března 2022

Trpaslicon 2022

The Wintons Prague memorial asi nemusím představovat. Aktuálně je to (zase) velmi známý záběr z Hlavního nádraží, obrázek sochy s Ukrajinskou vlajkou: 


Ti lidé v reflexních vestách v pozadí jsou dobrovolníci/pracovníci asistenčního centra, kteří čekají na nádraží, aby příchozím pomohli. Jsou skvělí.

Na nástupišti kromě nich více lidí čekalo na nějaké "svoje" Ukrajince. V jejich situaci aspoň něco. Jsem ráda za to, jak jsme se tentokrát zachovali.

Taky aby ne, když nebýt Ukrajiny, Josefína by za svého života s největší pravděpodobností byla v jejich situaci. Dlužím jim hodně. 

Jely jsme z Brna EC vypraveným z Maďarska, takže s náma cestovala spousta lidí z Ukrajiny. Ještě tak před měsícem bych nevěřila, že pojedu na Trpaslicon vlakem plným válečných uprchlíků. Válka je fakt blízko. 

Snést kočár z vlaku mi pomáhal pán, který cestoval s manželkou a (asi) vnoučaty. Sami táhli několik odrbaných tašek a cca desetiletou nechodící holčičku. Na první pohled bylo jasný, že jejich životní úroveň je asi tak 20 pater pod naším průměrem. Takový uprchlíky my rádi. Tyhle by pro ty tzv. dezoláty měli fotit na billboardy. 

Osobně to patetický dojímaní se, který je navíc k ničemu, strašně nemám ráda, ale tady jsem fakt zamáčkla slzu. 

Pamatujete Hanu Macuichovou v Samotářích? Tak to jsem já! :-) 

Sotva všechno vytahali na perón, našli je ti s reflexními vestama, pozdravili se, přivítali a pomohli jim se zavazadly do centra... A kromě nezisku bylo všude kolem i plno policajtů z cizinecké. Celý to dělalo dojem dobré organizace. 

(Takže jestli máte zrovna pocit, třeba na základě čtení socek, že všichni jsou zlí kreténi, jděte se na chvíli podívat na Hlavní nádraží, spraví vám to náladu.)

Back 2 reality, něco o tom, jak do té dobře fungující pomoci chce úředník hodit vidle: příspěvek na FB uživatele Martin Rozumek

Nicméně, protože mám to štěstí, že jsem se narodila ve státě nesousedícím s Ruskem a až na začátku osmdesátých let, můžu si dovolit, 30let po tom, co Rusáci slavně přestali okupovat i tuhle zemi, odjet do hlavního města na Trpaslicon!

Poprvé jsem se zúčastnila v roce 2008. Samozřejmě jsem si říkala, že budu jezdit každý rok a proto jsem zpět už po 15 letech. A k tomu s dvouletou dcerou. Kdo by to byl řek'...


P. S.: Příští rok bude dvacáté výročí a to je výzva... ;-) 

středa 16. března 2022

Inspirativní obrázky pro těžké chvíle


Máš co dělat?
Napadlo mě, jestli se nenudíš...
Takže se nenudíš?
Zrovna jsem na blog nahrála citáty z Trpaslíka...

Všichni teď prožíváme složité časy. Tak jsem ti jen chtěla říct:


Možná jsi zrovna dnes nesplnil sedmnáct bodů ze svého denního plánu, přesto dokážeš víc, než si vůbec umíš představit. 


Zapomeň na těžké chvíle, ale nikdy nezapomeň, co ses z nich naučil. A hlavně, co ses naučil z Červeného trpaslíka! 



Souborné vydání Shakespeara? To vystačí na několik hodin ...

Musíš zůstat věrný tomu, co jsi. Kdyby Bůh chtěl, abysme lítali, nestvořil by španělskou letovou kontrolu.

sobota 5. března 2022

Aby mi při zhoršení stavu nehrozil vyhazov...

... Studenti pomáhají zaměstnancům s psychickými problémy. Tohle je článek HateFree, který mě upozornil na iniciativu "Nejsem blázen". Její zakladatelé chtějí pomoct zaměstnancům s duševním onemocněním a bojovat se stigmatizací prostřednictví vhodně podaných informací o vybraných diagnózách. 

Já jsem všema deseti za, aby se šířila znalost této problematiky, ale ze svých zkušeností fakt netuším, jak pomoct lidem s duševním onemocněním najít dobrou práci.

Vlastně bych ráda slyšela a četla o tom,  jak se to někomu podařilo. Jak získal dobré zaměstnání, nebylo to zrovna na pozici peer konzultanta a pod. a přitom u pohovoru přiznal, že má tohle omezení.

BTW dobré zaměstnání pro mě rovná se práce, se kterou nežijete v chudobě, nejste v toxickém prostředí a činnost vám dává smysl, nebo vás dokonce baví.

Mně to nikdy nevycházelo, ani když jsem to zamlčela. 

A to jsem v té situaci byla cca 20 let.

Vzali mě jenom tam, kam berou každého. V mém případě to znamenalo do výroby, kde vykonáváte stereotypní činnost, špatně placenou a vzhledem k tomu, že je tam půlka lidí schopná přijít do práce ožralá, nějakou duševní nemoc by snad ani neřešili. Do té doby, než přestanete stíhat, pak vás vyhodí. 

Já to tedy většinou (asi vlastně vždycky) stíhala. I tak jsem po nejpozději čtyřech letech odcházela, protože to pokaždé začalo být peklo. Šla jsem na pár pohovorů, ale vzali mě zase jen tam, kam brali doslova každého.

Ono, když jdete žádat o práci a máte přesvědčovat cizí lidi o tom, jak jste strašně flexibilní, šikovní a komunikativní, tak jenom s mojí diagnózou (pro zjednodušení tady napíšu, že to byla chronická deprese) narazíte hned na několik překážek. 

Za prvé nejste schopní vůbec mluvit s cizími lidmi, o kterých navíc víte, že vás v danou chvíli prohlíží a posuzují. 

Nebo možná máte jeden z lepších dnů. takže s nimi mluvit tak nějak dokážete, ale přesvědčit je o něčem, čemu sami nevěříte? Že zrovna vy jste ten nejlepší kandidát z přítomných, když jste ve skutečnosti do hloubi vlastní duše přesvědčení, že stojíte za hovno? To je trochu oříšek.

Nezáleží na tom, jakou máte kvalifikaci a schopnosti. 

Přičemž ruku na srdce, pokud se u vás duševní nemoc rozvinula v mladším věku, asi jste ani žádnou velkou akademickou kariéru neudělali, že... Přitom ale nemusíte být vůbec hloupí.

Mohli byste přiznat, proč se při pohovoru chováte mírně řečeno neohrabaně, ale to by znamenalo přihlásit se k duševní diagnóze a tohle u mě několikrát znamenalo okamžitou stopku. Dokonce mi to i slečna z HR přiznala, i když by imho neměla: S lidmi, kteří užívají antidepresiva máme špatnou zkušenost, takže ne, díky.

Asi pravděpodobnější je možnost, že když na pohovor přijde deset lidí, jeden z nich budete vy - nebo já, tzn. trochu divná ženská - vyberou někoho z těch devíti normálnějších.

Slyšela jsem historky o lidech, kteří získali svůj dreamjob a nemuseli pro to lhát. Asi dvě nebo tři. Ale mám dojem, že stejně šli pomáhat do sociálních služeb. (A zopakuju to ještě tady, fakt bych ráda ty pozitivní případy, jestli někdo znáte, napište mi to třeba do komentářů.)

Já po několika raných zkušenostech raději lhala a stejně mi to nebylo nic platné. Dokonce jsem  si vytrhla z karty záznamy o mých hospitalizacích na psychiatrii, než jsem ji ukázala závodnímu doktorovi. 

Jednou jsem zapomněla a tak se měl ptal, jestli nechci radši počkat, až ty AD přestanu potřebovat. Vysvětlila jsem mu, že je nemám jen na pár měsíců, ale pravděpodobně doživotně, že je beru už víc než deset let. Chvilku jsme o tom mluvili a nakonec mi dal požehnání s tím, ať jsem na sebe opatrná. Šlo o práci montážní dělnice, operátorka výroby se tomu teď říká a zase jednou to byla sázka skoro na jistotu, protože brali fakt všechny.

Kdyby obsazovali jen jednu volnou pozici a vybírali z víc uchazečů, nevěřím, že by to dopadlo pro mě dobře.

V jedné práci jsem měla od psychiatra tříměsíční neschopenku. Kupodivu se mě po návratu nesnažili vyhodit. (A ten návrat, to bylo fakt psycho, pro mě.) Tady byl ale problém plat. Po čase jsem odtam sama odešla pracovat do skladu, kde jsem měla nástupní plat o pár tisíc vyšší a ani tak to nebylo nic moc.

Představte si, že vyděláte cca 13.000. Žijete samozřejmě sama, musíte platit všechny obvyklé platby plus já v tu dobu brala Trittico AC, takže to máte bez pár korun 1000,- doplatek na léky měsíčně a k tomu potřebujete terapii, ke které se přes pojišťovnu nedostanete. Protože u nás se nejspíš nedostanete ani k základní terapii placené zdravotní pojišťovnou. Já to několikrát zkoušela, všichni terapeuti mě odmítli, kromě dvou, kteří měli čas na jednu (1!) konzultaci a nejdřív za půl roku! A to žiju ve velkém městě.

Jste v začarovaném kruhu, kdy k zotavení (záměrně používám to slovo, viz Škola zotavení) kromě léků potřebujete terapii (dobrou a často), aby jste si ji mohli dovolit, potřebujete lepší práci za víc peněz a abyste dostali lepší práci, musíte být zdraví.

Je mi líto, že v tomhle směru zatím nemám lepší zkušenosti. Vlastně téma práce je pro mě docela bolavé. Samozřejmě souvisí s tím, jak vás pak vnímají lidi. Jako lůzra. Jste zklamáním pro své rodiče a dost často posloucháte, že když se člověk snaží, tak všechno jde. Z čehož plyne, že důvod, proč vy nejste úspěšní (nebo aspoň bohatí), je, že se nesnažíte dost.

A vy nemáte sílu to vysvětlovat, protože to doopravdy vysvětlit stejně nejde.

#achjo

pondělí 14. února 2022

Putovní kamínky II.

 - Pepi, necháme tady někde kamínek?

- Jo.


-Pepi, tys ho tam položila? 

- Jo. 


- Pepi,  musíš ho tam ale nechat... 

- Ne. 


středa 19. ledna 2022

Survivor 2022: Vojta D

 #achjo

U diskuse pod instagramovým příspěvkem TMBK o konci Vojty v reality show ještě před jejím začátkem mě napadly dvě věci:

- S psychickým zdravím je to složitější, není to zlomená noha. Takže proto se vám může klidně stát, že se z vlastního rozhodnutí ocitnete v situaci, kdy až pozdě zjistíte, že je to absolutně nad vaše síly.

- Přiznat si, že jste ne vlastní chybou prostě rozbití a rozbití budete nejspíš navždy, takže nikdy nebudete mít normální život jako ostatní lidi (a ti to navíc nebudou chápat, protože váš hendikep není většinou viditelný a často vám pro to budou křivdit) je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Si myslím.

//BTW jestli něco nesnáším, tak tvrzení, že když se člověk dost snaží, jde všechno. Protože platí jenom pro ty, co maj taky na startu určitý podmínky.

// A BTW2 jasně, že není ok se vysmívat lidem za slabost, tuplem způsobenou nemocí nebo psychickou poruchou, ale zase proč se nesmát , když je to vtipný? O rozdílu mezi těmito dvěma druhy smíchu by se určitě dala vést hodně dlouhá debata, bez nějakého smysluplného výsledku. Sama na to nemám odpověď. Jenom vím, že mně humor pomáhá vyrovnat se se životem s diagnózou docela dost... 


neděle 9. ledna 2022

Studium s depresí

 #achjo

8. ledna 2022 byl ten (!!!) den, kdy jsem vnitřně potřetí v životě sekla s vyšším vzděláním.

Po maturitě (WTF jako ale v roce 2002) jsem šla na "pajdák" na sociální/speciální pedagogiku a po třech semestrech skončila. Měla jsem tehdy jedno z horších období, co se mé deprese týkalo a vůbec jsem nevěděla, co jinýho dělat.

(Poučení první: školy se držte zuby nehty, studovat kdykoliv později bude pravděpodobně mnohem horší a větší voser. Třeba by stačilo studium jen přerušit. A dál dnes existuje řada možností, jak si nechat pomoct a dají se najít na internetu, což je vlastně pecka.)

Tehdy přišel i můj vynucený comint-out s duševní nemocí, když jsem tatovi řekla, že končím ve škole, protože mám depresi, on mi na to řekl, že mu nepřipadám zas tak nemocná, depresi že má spíš on a dal mi účtenku od Starobrna, na který bylo napsaný, že mu dlužím 175.000,- za alimenty, co za mě platil. 

Až po letech, mě napadlo to přepočítat a zjistila jsem, že to nebylo výživný za ten semestr a půl, kdy jsem "zbytečně" byla na škole, ale za celý můj život. Tak jasně, když to dlouho bylo 500,- měsíčně... 

Budiž to dokladem toho, jak mentálně fit a bystrý je člověk, jehož drtivou většinu životní energie odčerpává duševní nemoc :-)

Následovalo turbulentních bezmála dvacet let na antidepresivech, s pár hospitalizacema na psychiatrii, střídáním doktorů, dokonce mi navrhli invalidní důchod. Invalidní důchod na hlavu! Teď si říkám, že jsem měla souhlasit. 

Celý můj proces uzdravení byla hodně klikatá křivka, většinou krok vpřed - dva kroky vzad. Až se to zase jednou začalo lepšit a kupodivu se to doteď nezhoršilo (aspoň ne tak moc, abych musela zpátky za psychiatrem).

V jednom z mých lepších období, dnes už také před mnoha lety, jsem se zkusila do školy vrátit. Přijímací zkoušky jsem samozřejmě udělala jak lusknutím prstů, to já vždycky. Ale začala jsem mít brzy problémy, byl to na mě velký stres a nakonec mě zařízlo školné, které jsem si nemohla dovolit platit, ale při nástupu jsem na to pořádně nemyslela. 

(Poučení druhé: uvažujte realisticky. A taky, když chcete odejít z vysoké, nenechávejte to vyhnít a nemyslete si, že když nesplníte podmínky pro nástup do dalšího semestru, že vás škola vyloučí sama. Nevyloučí. Ještě chvilku si vás tam nechají, aspoň na papíře a budou to po vás chtít zaplatit.)

Potřetí a, jak jsem byla hluboce přesvědčená, naposledy jsem se do školy přihlásila vloni. Na vyšší odbornou školu v Litomyšli. Kamarádka, se kterou jsem dělala kurz Pracovníka v sociálních službách, tam byla na dálkovém studiu a doporučila mi, abych se přihlásila na denní studium s IVP, které prý dávají lidem na "mateřské" s tím, že konzultace je jednou na měsíc.

Tak jsem si to obvolala, ověřila, zjistila, zkonzultovala, abych si mohla být jistá, že to hlavně časově zvládnu (dálkové studium s dojížděním obtýden by bylo moc), podala si přihlášku a byla jsem si vcelku jistá, že jsem na dobré cestě napravit jeden z hlavních failů v mém dosavadním životě. A fakt jsem si myslela, že to tentokrát nebyl unáhlený krok. 

Jenže studium s IVP na téhle škole se vyvrbilo trochu jinak. Časově je mnohem náročnější, než jedna konzultace měsíčně a nějaké učení se doma po večerech. A díky covidu a karanténám časté přesuny v rozvrhu, které komplikují shánění hlídání pro dítě, included.

Taky jsem nemyslela na to, že budu muset, poprvé od roku 1998, chodit do hudebky. Ze které mám zjevně ještě ve 40 letech trauma. 

K tomu minimálně dvouletá výluka na železniční trati, která samozřejmě musela přijít v mém prvním semestru a způsobila, že místo hodiny až dvou s jedním přestupem se cesta stala záležitostí na půl dne. 

Viz screenshot z idosu. Takhle jsem málem jela minulý týden na zkoušku! Naštěstí mě zachránila spolužačka, která mi nabídla odvoz ze Svitav. Takže jsem mohla vstávat až ve 4:00, abych s pouhými dvěma přestupy před sedmou ranní byla na tamním nádraží. 

(A v devět se nechala vyhodit, protože se mě zkoušející, která nedává materiály na internet, IVP si je mají vyptat u spolužáků, ptala na doplňující informace, které v těch vyptaných materiálech spolužáci neměli zapsané, a já jsem to asi měla tušit...)


Poslední kapka byla, když L., který původně měl aspoň přes zkouškové hlídat dceru, řekl, že vezme natáčení na dva týdny, kdy mám přesně na ty zkoušky dojíždět. 

A já si uvědomila, že to nedám. Že bych skončila znovu na Zoloftu. Minimálně. Přiznat si to bylo těžké a důležitou roli v rozhodnutí skončit hraje fakt, že jsem našla školu se stejným zaměřením, stejným školným, bez hudebky :-), 20 minut cesty MHD od domu. Normálně dálkové studium, konzultace jedno odpoledne v týdnu. Na nějaký IVP bych jim už stejně neskočila, když ani na pedagogické škole to neuměli... 

(Poučení třetí: některý věci za to ale fakt nestojí a umět odejít včas je výhra. Těžko se to ale poznává.)

pátek 24. prosince 2021

Rok 2021 v titulcích

 #atakhlemytadyzijeme

Většina z nás se někdy ocitne v menšině. Výška Nizozemců klesá. Na Jupiteru se něco děje. Kolonii na Marsu by mohli astronauti postavit z prachu a krve, uvádí studie. Kontroverzní biskup odstoupil. Zamiloval se do autorky satanisticko-erotických knih.  Žena, která si vzala samu sebe za manželku, se po 90 dnech rozvádí: Potkala někoho jiného. Zemřel William Shakespeare, oznámila překvapeným divákům moderátorka. Oživíme mamuta, plánují vědci. Bude to jen slon s chlupy, zní kritika. Po hukvaldské oboře běhá daněk s prodlužovačkou. Možná ji bude mít až do jara. Muž z Tyrolska kvůli dávkám mumifikoval svou mrtvou matku. Odhalil ho pošťák. Speciální jednotka si přišla pro exšéfa slovenské kriminálky. Nebyl doma. Anonym pohrozil útokem na školku. Policie má poplach, neví na kterou. Žena ohrožovala zaměstnance obchodu obuškem. Prodavač na ni vytáhl svůj. Dubí se zbavuje pověsti nevěstince, pomoci mu má i nový maskot žalud. Některé bylo nutné vyprat, říká Jiří Macháček o sbírce kalhotek. Ital se rozhodl žít jako hobit. Prsten moci už stihl hodit do Vesuvu. Omylem zaběhl půlmaraton a skončil první. Diskvalifikovali ho. Při cvičení mimořádné události tragicky zahynul ruský ministr pro mimořádné situace. Německou ponorku potopil špatně spláchnutý záchod. Fiasko, které nemá obdoby.