"Přesunul jsem se kvůli tomu z Brna na Vysočinu, do Poličky, abych mohl většinu týdne trávit nerušeně psaním. Jenže odkud se vlastně takový román začíná psát? Jak rozválet tu těžkou hroudu těsta, kterou má člověk někde v sobě? To jsem samozřejmě nevěděl. Ale poprvé v životě jsem mohl většinu týdne trávit tím, co jsem si sám vybral, poprvé v životě jsem si svůj svět mohl uspořádat podle vlastní míry. Začal jsem žít prostým životem člověka, který se soustředí na svůj úkol, i když tak úplně neví, v čem spočívá. Ale psaní vždy vynalézá samo sebe. Postupně se z něj stal pevný bod každého dne - pevný bod, ze kterého se dalo pohnout světem, jak jsem věřil - a kolem něj se v jakýchsi soustředných kruzích uspořádaly všechny ostatní věci." (str. 174)
Love* is
pondělí 8. srpna 2022
pátek 15. července 2022
Anselm Grun: Umění najít pravou míru
Tohle je první příspěvek pod tagem "O psaní". Opět se divím, že mě to nenapadlo dřív, ale budu tu schovávat texty různých autorů o tom, jak píšou. Hlavně asi z knih, které se tímto primárně nezabývají. Takže třeba Kingovu "O psaní" a pod. tu přepsanou celou nenajdete. I když jsem mu vlastně ukradla název...
Autora a odkud úryvek je, se dočtete hned v názvu příspěvku.
Tak jdeme na to:
"Dnes se mnozí snaží dělat všechno možné najednou. Dřou se, aby dodělali práci, ale pokud nedodržují správný rytmus, nemůže být efektivní. Dělají zbytečné chyby, nemohou se soustředit, hlavně nemohou být kreativní.
Leckdo se diví, že kromě práce ve správě, přednášek a kurzů ještě mohu psát knihy. Umožňuje mi to správný rytmus. Každý týden mám na psaní 6 hodin: v úterý a čtvrtek od 6.00 do 8.00 a v neděli odpoledne. Jsou to hodiny radostné práce v dokonalém soustředění. Všechno v pravý čas, aniž bych se honil. Také dbám na to, abych měl mezi prací ve správě a večerní přednáškou přestávku na zotavení. Na 15 minut si lehnu a řeknu si: teď nemusím nic dělat. Jen si užívám tu tíhu únavy, tu svobodu. Tak se regeneruje energie potřebná na večer. Dobrý rytmus se samozřejmě neobejde i bez vnitřního postoje: za žádnou cenu se nehoním, dopřávám si potřebný čas. Když prostě nechám růst to, co dělám - podobně jako v přírodě, kde všechno roste - potřebuji méně energie." (str. 52)
pondělí 16. května 2022
Za Babiše bylo líp?
neděle 1. května 2022
Oblíbené podcasty
Starší kamarád se ptal, jestli poslouchám taky nějaký podcasty. Protože jsem mladá (LOL) a tohle je zas nějaký výmysl těch dnešních mladých, se kterým on vlastně nesouhlasí, protože proč neposlouchají normálně rozhlas, že jo...
Mě popravdě podcasty, co se týče poslechu, taky dlouho míjely. Ale z dálky jsem jim platonicky fandila od úplných začátků. Líbilo se mi, jaký je to nízkoprahový formát. Až jsem si říkala, že bych mohla sama nějaký dělat.
Což jsem nikdy ani náznakem nezkusila a vlastně mám často problém se vyjádřit a nelíbí se mi zvuk mého hlasu, takže nemám nejmenší důvod si myslet, že by mi to šlo a výsledek by vůbec stál za poslech. Ale stejně!
Nakonec první, co jsem začala poslouchat byl Balanc radia Wave. Pak Vinohradská 12.
Dále podcasty/audiobooky na webu psychologie.cz
Příběh, který se opravdu stal spisovatelky Markéty Lukáškové
Tomáš čte pohádky a Vaše jméno je vaše značka, což netuším, k čemu mi bude, protože já se na žádné podnikání, natož kreativní nevzmůžu, ale poslouchat mě to baví :)
A poslední době často Kanárky v síti. S nimi se vracím zpátky v čase. Nedávno mě dost pobavila epizoda, kde mluví o předvolební kampani Andreje Babiše, jak neváhal využít úplně dementní fakenews o tom, že Ivan Bartoš v Thajsku nakupuje drogy, aby je v Čechách prodával. Jak je možný, že takovej člověk (kterej je schopnej vytáhnout na svého protivníka tak blbou lež a nepřijde mu to minimálně nevkusné) mohl být premiérem? WTF?!
S odstupem času to zní ještě absurdněji než tehdy. A to je co říct... Uvidím, k jakým pokladům se tam ještě "prokopu" :)
sobota 9. dubna 2022
Viktor E. Frankl: O smyslu života.
Přečíst si něco od Viktora Frankla se chystám od chvíle, co jsem se ve škole dozvěděla, že existuje logoterapie, asi tak před dvaceti lety. Nechápu, že jsem se k tomu nedostala dřív. Letos jsem si v Gradě koupila O smyslu života: vydání tří přednášek z roku 1946, které shrnují celou jeho filosofii.
Četla jsem to dvakrát třikrát, některé pasáže i vícekrát a pravděpodobně si to celé ještě nejmíň dvakrát přečtu.
Asi se na mě podepsala víc než půlka života v depresi a dekády na antidepresivech, ale i když chápu, co pan doktor říká (aspoň jsem o tom přesvědčená), já tam ten smysl nevidím. Takový ten konečný, vyšší smysl, který stojí za životem. Možná, že až ho najdu, budu vyléčená...
"Co zůstalo, byl člověk, nic než člověk. Všeho v těchto letech pozbyl: peněz, moci, slávy; neměl nic jistého: ani život, ani zdraví, ani štěstí; vše se pro něj stalo nejistým: pýcha, ctižádost, vztahy. Vše se zredukovalo na holou existenci. Rozpáleno bolestí bylo vše nepodstatné roztaveno - člověk se zredukoval na to, co v konečném důsledku byl: buď kdosi z davu, tedy nikdo skutečný - tedy vlastně nikdo -, kdosi anonymní, cosi (!) bezejmenného, čím v konečném důsledku byl, jako třeba číslo vězně; nebo se zredukoval na své jáství. Existovalo tedy přece jen něco jako rozhodnutí? Neudivuje nás to; neboť "existence" - k jejíž obnaženosti a nahotě byl člověk přiveden zpět - není nic jiného než rozhodnutí.
Co ale člověku při tomto rozhodování mohlo pomoci, co bylo spolurozhodující, byla existence druhých, bytí druhých, totiž to, že byli druhým vzorem. Působilo to víc než cokoliv, co bylo řečeno nebo napsáno. Neboť bytí má vždy vetší sílu než slovo. A člověk se musel a stále znovu musí ptát, zda není mnohem důležitější naplňovat obsah každý ve svém vlastním bytí než psát knihy a přednášet. To, co bylo uskutečněno, je také mnohem účinnější. Slovo samo dokáže příliš málo."
čtvrtek 31. března 2022
Trpaslicon 2022
The Wintons Prague memorial asi nemusím představovat. Aktuálně je to (zase) velmi známý záběr z Hlavního nádraží, obrázek sochy s Ukrajinskou vlajkou:
Ti lidé v reflexních vestách v pozadí jsou dobrovolníci/pracovníci asistenčního centra, kteří čekají na nádraží, aby příchozím pomohli. Jsou skvělí.
Na nástupišti kromě nich více lidí čekalo na nějaké "svoje" Ukrajince. V jejich situaci aspoň něco. Jsem ráda za to, jak jsme se tentokrát zachovali.
Taky aby ne, když nebýt Ukrajiny, Josefína by za svého života s největší pravděpodobností byla v jejich situaci. Dlužím jim hodně.
Jely jsme z Brna EC vypraveným z Maďarska, takže s náma cestovala spousta lidí z Ukrajiny. Ještě tak před měsícem bych nevěřila, že pojedu na Trpaslicon vlakem plným válečných uprchlíků. Válka je fakt blízko.
Snést kočár z vlaku mi pomáhal pán, který cestoval s manželkou a (asi) vnoučaty. Sami táhli několik odrbaných tašek a cca desetiletou nechodící holčičku. Na první pohled bylo jasný, že jejich životní úroveň je asi tak 20 pater pod naším průměrem. Takový uprchlíky my rádi. Tyhle by pro ty tzv. dezoláty měli fotit na billboardy.
Osobně to patetický dojímaní se, který je navíc k ničemu, strašně nemám ráda, ale tady jsem fakt zamáčkla slzu.
Pamatujete Hanu Macuichovou v Samotářích? Tak to jsem já! :-)
Sotva všechno vytahali na perón, našli je ti s reflexními vestama, pozdravili se, přivítali a pomohli jim se zavazadly do centra... A kromě nezisku bylo všude kolem i plno policajtů z cizinecké. Celý to dělalo dojem dobré organizace.
(Takže jestli máte zrovna pocit, třeba na základě čtení socek, že všichni jsou zlí kreténi, jděte se na chvíli podívat na Hlavní nádraží, spraví vám to náladu.)
Back 2 reality, něco o tom, jak do té dobře fungující pomoci chce úředník hodit vidle: příspěvek na FB uživatele Martin Rozumek
Nicméně, protože mám to štěstí, že jsem se narodila ve státě nesousedícím s Ruskem a až na začátku osmdesátých let, můžu si dovolit, 30let po tom, co Rusáci slavně přestali okupovat i tuhle zemi, odjet do hlavního města na Trpaslicon!
Poprvé jsem se zúčastnila v roce 2008. Samozřejmě jsem si říkala, že budu jezdit každý rok a proto jsem zpět už po 15 letech. A k tomu s dvouletou dcerou. Kdo by to byl řek'...
P. S.: Příští rok bude dvacáté výročí a to je výzva... ;-)
středa 16. března 2022
Inspirativní obrázky pro těžké chvíle
