Lauren Graham: Rychleji mluvit nedokážu (I.)

 Bohužel. ve chvíli, kdy jsem se upsala nakladatelství, dostavila se krize. Nedokázala jsem se pohnout z místa a byla jsem vyděšená z termínu odevzdání, úkolů a z lidí, kteří na mě spoléhali. Vyústilo to v moje psací hodiny, kdy jsem se zavřela a zírala na černou obrazovku. Srdce mi splašeně bilo až v krku. Napsala jsem tři řádky a čtyři vymazala. Trávila jsem hodně času na Googlu, hledala úplně všechno ... Zjistila jsem, že je pro mě spíš výhodnější dokončit myšlenku, než ji rozvádět k dokonalosti. Musela jsem si najít svůj systém. Sice jsem nedokázala umlčet pochyby, které na mě padaly, ale naučila jsem se je ignorovat. To zabíralo nejvíc. Člověk musí jít dál. Dopředu. 

Stanovila jsem si svůj cíl - napsat tisíc slov denně. Někdy se mi to povedlo, někdy ne. Neměla jsem žádnou rutinu. Psala jsem během natáčení, v kuchyni, v letadle, Pracovala jsem chaoticky. Pokud jsem se zasekla, napsala jsem si velkým písmem poznámku, o čem ta scéna má být, abych se k tomu mohla vrátit později. Někdy jsem neměla představu, co přesně napíšu, ale věděla jsem, že něco tam bude. 

Kniha nebyla dokonalá, ale byla dokončená. Nejdřív jsem měla radost, ale pak se mi některé části přestaly líbit. Uvědomuji si chyby, které jsem udělala, a vím, že teď bych to uměla lépe. Chtěla jsem přepisovat. Jak dlouho? No, nemůžete přepisovat věčně. Pořád je tady nějaké datum vydání, ale i bez toho si musíte uvědomit, že už nic nezlepšíte. Musíte tu knihu nechat být, protože když to neuděláte, zbyde vám na stole jen hromada papíru, ale žádná kniha. Herci dělají totéž při natáčení. Koukají se na sebe a zkouší jednotlivé scény zahrát jinak. Nikdo se ale nemůže zaseknout jen u jednoho momentu.

Stanislav Beran: Vyšehradští jezdci

 "Hm," zarazil se. "Asi že se to tak dělá, ne? Protože jsem člověk, kterej píše, že jo. Píše, ale kniha z toho zatím není. Takže pořád něco píšeš, všem o tom řekneš, pak jim to přečteš, aby věděli, že jsi nekecal. Pak zas něco napíšeš, zase to přečteš, aby se vědělo, že jsi nepřestal psát. A pak přestaneš psát, protože knížka z toho pořád není. Nikomu o tom neřekneš a dál se tu opíjíš při čtení někoho, kdo tě při tom čekání na knížku vystřídal. Koloběh spisovatelů v přírodě, přirozenej výběr, evoluce..."

Shirtpost from The Good Place

 💚

Jack Kerouac: Vyznání a technika moderní prózy. /Světová literatura 6. 1959./

 

Pohádky výjimečných hrdinů #tipnaknihu

"Naše" pohádky jako tip na knihu Středočeské knihovny na jejich Instagramu 🧡🍂  Nakladatelství Rýče 🍅

 

LOVE - ISM by Jul (2.)

 

"Láska k sobě samým, láska ke svým vyvoleným, láska k lidem i láska k přírodě se navzájem prolínají. Měli bychom být laskaví k sobě i ke všem ostatním, aby nikdo nemusel snášet utrpení a každý mohl upíjet z radostné číše lásky. 

Láska je stejně přirozená jako dech. Rumí říká: Nehledejte lásku, ale hledejte a strhávejte zdi, jež jste si proti ní vystavěli. 

Tato všeobjímající láska se projevuje mnoha způsoby, například jako filologie (láska k učení), filozofie (láska k moudrosti) nebo filantropie (láska k lidem). Intimněji pak prožíváme lásku erotickou. Jak je krásné propadnout lásce a spočinout v náručí milovaného člověka! Není ovšem pravda, že se člověk může zamilovat pouze jednou za život. Když budeme chtít, můžeme se zamilovávat každý den...

Láska nás uvádí do míst, kde už neexistuje dobré ani špatné, ale jen neskonalá ušlechtilost a štědrost. Tak vypadá hluboká láska k životu. Láska je to jediné, co potřebujeme, protože láska je vším. Láska je odpověď. Jak zní vaše otázka?" (str. 148 - 149) 

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 

Pište si!

 Dostala se mi do ruky další kniha, o které si myslím, že by ji měl přečíst každý: Vyhoštěná smrt autorky Jiřiny Šiklové (2013). 

"Vzpomínám si, že když se objevily první třešně, tak jsme se na ně jako děti nesmírně těšily. A maminka někdy vyprávěla, že její maminka, tedy naše babička, která už nežila, nikdy nevzala ty první třešně do úst, protože by je snědla vlastním dávno zemřelým dětem. Panna Maria prý chodí po nebi, dává duším zemřelých první třešně, a když přijde k děcku, jehož maminka si ty první třešně vzala, tak mu řekne: "Ty nedostaneš, maminka ti je už snědla"... (str. 14)

Přesně tohle dělávala moje babička. Na přelomu jara léta mi přinesla domů ovoce (třešně i jiné, pokud si dobře vzpomínám) a když jsem se chtěla podělit, odpověděla, že nemůže, že by ho pak neměly děti, co jsou v nebíčku jako andílci. Jenže moje babička přece žádné děti v nebi nemá, říkala jsem si. Takže jsem to vyhodnotila tak, že prostě kecá. Nemá chuť nebo, protože za komunistů, i v téhle době bylo pořád ještě těžší některé ovoce koupit (a pro nás i celkem drahé), mi tu vzácnost nechce ujídat. 

Až včera jsem se dostala k citované pasáži knihy paní Šiklové a poprvé mě napadlo, že já vím koulo o tom, jestli babička měla nebo neměla nějaké zemřelé děti. Nikdy o tom nemluvila. Ona konkrétně nemluvila o hodně věcech. 

O otci naší mámy mi řekla, že byl elektrikář a zabil ho elektrický proud, zatímco sestra prý věděla, že lže, abych já pár let po babiččině smrti zjistila, že stále žije. Pravda byla, že spolu měli mimomanželský vztah. 

O jejím životě vím, že měla hodně sourozenců, byla nejstarší, maminka jim zemřela mladá, táta se brzy oženil s dívkou ve věku mojí babičky a ta ji měla moc ráda. Na rozdíl od svého otce. Od toho utekla a do konce života s ním nepromluvila. Ale proč? Jak já bych byla ráda, kdyby mi aspoň jednou dvakrát místo pohádek před spaním vyprávěla (ale fakt detailně), co se stalo. 

A mimochodem, v tomhle příběhu by se nejspíš jedno dvě mrtvá nemluvňata hravě ztratila. Takže co já vím, proč babička nejedla první třešně? Co já o ní vlastně vůbec vím? Co má ten člověk, kterého jsem vnímala dětskýma očima, společného se skutečnou osobou Věrou K.?

Když otec pracoval na rodokmenu naší rodiny z jeho strany, hodně zajímavých informací načerpal z deníku dědova strýce. Ten byl elektroinženýr (nebo něco v tom smyslu) a udělal poměrně významný objev, něco se žárovkama, mým laickým pohledem. Jemu to přišlo důležité, takže od určité chvíle se v denících věnoval své práci víc než soukromí a přesně v tom bodě to pro nás zajímavé být přestalo. 

Jestli jste tu někdo schopný to ocenit, našla jsem článek: "Ing. Otto Sofka a československé sodíkové výbojky", aneb - jak jsem už napsala - něco se žárovkama. Enjoy!

Proč o tom mluvím? Pište si deník! Schovejte ho a zanechte svým dětem. Nás zajímá, jak hezky jste se měli na hájovně uprostřed Vysočiny, čím vás zrovna naštvala žena a čím ublížil vlastní otec tak moc, že jste s ním jaktěživi nepromluvili jediného slova. Koho jste milovali, koho jste nenáviděli, jaké ztráty jste museli překonat. Prostě drby, no...

A vedle toho, z druhé strany, psát deník je super. Hlavně pokud nemáte, s kým byste tyhle věci sdíleli. Napsat je fakt hodně pomáhá.