A je to tu! Ha! nemůžu říct, že bych to nečekala, ale vlastně asi hned druhá třetí věc, co na mě po ránu vypadla ze socek, je tohle. Pobavilo mě to, ne že ne.
Kdyby byl Tomáš Hečko mladší, řekla bych si, že je to super, že vlastně tomu nerozumí, protože v dalších generacích se ta situace narovnává. Jenže on je můj vrstevník, možná spíš ještě starší než já.
Takže buď žije v nějaké mimořádně uvědomělé bublině, nebo nevím...
Podle komentářů ostatních to vypadá spíš na to "nevím".
Ještě vám napíšu, co z toho vzniklo u nás: Tata měl zjevně pocit, že si zaslouží, abych o něho projevovala zájem, pečovala, ctila ho, starala se o jeho pocit pohody, plynoucí z toho, že je mým milovaným otcem. Což nikdy nebyl.
Ne, že by mi nějak ubližoval. Resp. psychicky ano, tím, co říkal a jak mě trestal za to, že nedělám, co očekává. On se o mě jen příliš nezajímal. Nechoval se ke mě jako ke svému dítěti (jasně, můžeme se bavit o tom, že on se to asi nikde nenaučil, nebo byl fakt narcis/sociopat od narození), spíš jako k nějakýmu random člověku, co se naprostou náhodou zjevil v jeho životě a periodicky se objevuje i nadále.
Péče v jeho podání byla víkend jednou za 14 dní, kdy jsem se fyzicky ocitla v jeho domácnosti, dovolené o letních prázdninách a Vánoce. A alimenty 500,- v době, kdy jsem věděla i já, že je to hluboce pod jeho finančními možnostmi a navíc, že i takhle ho to a jeho druhou ženu obtěžuje. Takže jsem ve svém dětském mozečku rychle pochopila, že pro něho jsem přítěž z mnoha důvodů. Šlo tam hlavně o nějaké nucené plnění rodičovských povinností.
A vypadal, že ho to vůbec netrápí. Protože na takové věci jsou přece ženský, chlap to nemusí umět. Chlap se stará o peníze a o to, aby byl frajer.
Říkala jsem si, že sice nemám rodiče, jaké mají jiné děti, co jsem tak útržkovitě zahlédla v okolí, ale aspoň... a zkoušela jsem na tom studeném odchovu najít pozitiva. Snažila jsem se v situaci, jak mi ji dospělí nastavili, přežít a časem se s ní smířila... Tata je v pohodě (teď o něm mluvím víc, protože tu jde o to ponižování žen a to máti nedělala), aspoň se snaží, mezi jeho hlavní pozitiva patří, že hraje na kytaru, má rád zvířata a široký okruh přátel a super smysl pro humor.
Všimněte si, že jsem si na něm nevážila toho, že se ke mě hezky chová a má mě rád. Je tohle způsob, jakým bych chtěla, aby si mě pamatovala moje dcera?
(Vedle toho máti byla hezká a štíhlá a zručná, nosila dokonalý make-up, uměla malovat a živila se jako kadeřnice. Tohle jsem si myslela, že je nejlepší na mojí "mamince".)
Mým rodičům, i když spolu skoro nemluvili, se shodně dařilo pěstovat ve mě pocit nechtěnosti a bezcennosti. To patří k půvabům vyrůstání v bytě (ne, domov to nebyl, aspoň ne můj) s dospělýma minimálně někde na hraně poruchy osobnosti.
Já tě rád nemám a jestli nezačneš dělat, co ti říkám, něco, co ty nechceš, nebaví tě to a už v nějakých sedmi letech cítíš, že je to degradace na humánní verzi kuchyňského robota, rád tě mít nebudu ani nikdo jiný. Zůstaneš opuštěná a nemilovaná a je to jen a jen tvoje chyba.
BTW z toho plyne takové to: Když se budu víc snažit, budu dělat, co chtějí, třeba mě začnou mít rádi a konečně budu mít nějakou hodnotu, protože když vás nemají rádi, jste bezcenná. Velmi nebezpečný mindset, to vám povím :)
A doporučím Crappy Childhood Fairy videa: https://www.youtube.com/@CrappyChildhoodFairy
Čekala bych, že když on si ten náš vztah takhle nastavil, dávno v minulosti, že s tím bude smířený. Koneckonců on to tak chtěl. Jenže najednou kolem sebe (buď opravdu najednou nebo já jsem si toho jen všimla) začal kopat jak vzteklý malý děcko, že o něho neprojevuju zájem.
A z velké části v tom cítím to, že ženský přece mají projevovat zájem o muže, já jsem jeho dcera, tudíž podřízená osoba, on je můj otec, nadřízený a z toho postavení automaticky mu plyne nárok na lásku a respekt a vztah, který on nikdy nevytvořil.
Jenže já v tomhle nejsem moc dobrá herečka. Neuměla jsem to předstírat.
Navíc mi to přišlo nespravedlivé. Prý oprávněně, říká moje terapeutka. Díky bohu za ni.
A k tomu, si na mě otec v tom smyslu, že na něho tzv. kašlu, stěžoval své sestře. Která se nikdy nerozvedla, má dvě děti, obě dlouho žily s rodiči ve společné domácnosti a která se o ně opravdu starala. A stará doteď. Ve smyslu, že o ně má starost a záleží ji na nich. Naštěstí aspoň ona se mě zastala. Pokusila se mu vysvětlit, že vztah, který má on se mnou a ona se svými dětmi, nemůže vůbec srovnávat. Neřekla bych, že to pochopil. Různýma natruc gestama mě trestal dál.
Kdokoliv jiný mu byl přednější, jeho neteř i synovec nebo vnuk jeho ženy, než vlastní dcera a to ještě v pořadí, že vždycky všechny osoby mužského pohlaví víc než ty ženské.
No, prostě být dcera z prvního manželství, muže, který pohrdá ženami, není žádná hitparáda. Jak moc mi to ublížilo zjišťuju ještě teď, v druhé polovině života a je otázka, jestli budu mít dost času se s tím vyrovnat nebo se svého happyendu ani nedožiju...
A tohle všechno jsem měla zarámované moudry o tom, jak až budu velká, tak se vdám, musím se naučit vařit, abych nezůstala sama a oblíbené narážky starších mužských příbuzných na moji osobu: ty seš moc samostatná, to si nikoho nenajdeš. Ideálem je být obětavou posluhovačkou, čímž si vydobydete a zasloužíte lásku a pozornost muže. Což je nejvíc, co může holka od života chtít. A to teda nedělám moc dobře, když říkám, že nevařím.
Na co naopak jsem byla pyšná, jako by mi dali hned tři metály myšího kožíšku naráz, když děda řekl svému kamarádovi, že jsem super, že jsem se měla narodit jako kluk. To jsem snad ještě ani nechodila so školy, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Ó bože, jak moc já chtěla být kluk. Protože ženský jsou přece na vaření a na hovno. Pokud teda nevypadají hezky, to můžou být ještě na ozdobu.
Víte, co mi na tom přijde neskutečný? Ne jen tady, ale hrozně často na sockách? Jak někdo naprosto sebejistě shazuje cizí životní zkušenost, protože se neshoduje s jeho. Jako jo, vypadá u toho jako ignorant, jenže těch ignorantů se obvykle seběhne na jedno místo tlupa. Hrozně často se to u "feministických" témat stává chlapům. Musí přece ženským vysvětlit, co zažívají a že to doteď chápaly úplně blbě...
No, a pak tam máme taky takový ty pick me grl... Já už se do toho asi nebudu ani dál pouštět :)))
