I mně jebe.

Často si neodpočinu ani v noci. Třeba včera, to jsme se s Lucií vydaly na poznávací zájezd do Moskvy. Během cesty (nevím, jestli tam s námi byl od začátku, nebo přistoupil později) se do uličky za řidiče postavil Vladimir Vladimirovič Putin a prohlásil, že by nám to sice neměl říkat, ale že pro něho Moskva za současných podmínek není bezpečná a bude se v dohledné době stěhovat do Ostrovačic. "Sládek v Útěchově, Putin v Ostrovačicích - to je na emigraci," bylo první, a vlastně i poslední, co mě napadlo. 

Pak už jsem jen přemýšlela, jestli by to dobrý tweet a jestli mám vůbec právo to zveřejnit. Ale když jsem si představila, jak mě cituje CNN, BBC, Reuters, AP, Al Jazeera, novinky.cz, nebylo nad čím dumat. Potřebovala jsem se dostat k wi-fi dřív, než na konečné v Moskvě, naši spolucestující bodří ruští tatíci mě spíš rychle než pomalu začínali lézt na nervy a když jsem z okna uviděla zajímavý kostel/hrad/muzeum, vytáhla jsem Lucku z autobusu s tím, že Kreml sice neuvidíme, ale tohle bude možná i lepší. 

Ztratily jsme doklady a všechny peníze. To ale nevadilo, protože v zápětí jsme jiné peníze našly. Mnohem víc, než jsme měly původně! Navíc jsme si v muzeu mohly vybrat jakýkoliv exponát a ponechat si ho jako suvenýr. Zamířily jsme do oddělení minerálů a nerostů pro obří diamant. 

Přesně v tu chvíli do budovy vtrhla banda islámských radikálů, do jednoho vypadali jak karikatura Bin Ládina, a začala pálit po všem, co se hnulo. Okamžitě zavládla panika. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažila. Řev, pláč, krev, vzduchem svištěly kulky (útočníci měli samopaly, ale zněly jako vystřelené z pušek). Zachovala jsem chladnou hlavu. Našla jsem pro nás úkryt a později jsem Lucii z toho pekla vyvedla. Zamířily jsme do centra města, stejně jako dav ostatních přeživších. Většina byla více či méně vážně raněná, rodiče hledali děti, děti hledaly rodiče... Uvědomila jsem si, že to fakt, doopravdy máme za sebou. 

Přesně v ten okamžik na ulici povstalo několik dalších skupin teroristů a zahájily palbu. Vzpomínala jsem na všechny moudré rady, jak se v podobné situaci zachovat, nastřádané během let sledováním hollywoodských filmů. Bleskově jsem pro nás našla  další skrýš, na panských toaletách v opuštěném nočním klubu. Několik útočníků nám bylo v patách. Zamkly jsme se v kabince. Lucka se dusila a lapala po dechu, musela jsem ji uklidnit. To se doslova v poslední vteřině povedlo. Všimla jsem si, že se nás tam schovává víc.  Zůstaly jsme na místě dlouhou dobu, bály jsme s pohnout, vydat sebetišší zvuk. Až jsem podruhé tu noc uvěřila, že je vší hrůzy konec a můžeme bezpečně vyrazit k autobusové zastávce. 

Chtěly jsme se co nejrychleji dostat domů (Putin měl pravdu, zlatý Ostrovačice!). Jenže jsem se už podruhé spletla. Zase jsme se ocitly pod palbou. Podařilo se mi schovat alespoň Lucii, ale mě si všimli. Chytili mě a popravili. Díky tomu, že mě na útěku nestřelili do zad, jsem měla čas všechno promyslet. Uvědomila jsem si, že tohle je jenom další na hovno situace, kterou není v mé moci změnit a musím se s ní smířit, přijmout ji a umřít klidně. Trefili mě do hlavy, čistě, jednou ranou, vlastně to bylo dobrý. Mohla bych umřít i hůř. "Tý jo," říkala jsem si, "jak jsem se s ní dokázala smířit, obelstila jsem ji a přežila jsem smrt..." Jenže se ukázalo, že umím létat.  Tzn. jsem duch, jenom jsem si toho hned nevšimla (jako Bruce Willis v Šestým smyslu). Pak se ukázalo, že můžu metat ohnivé koule. Které ničí teroristy, jen se jich dotknou. Řekla jsem Lucii, aby utíkala co nejrychleji na autobus, že ji budu doprovázet a zabiju každého, kdo na ni namíří zbraň. Teď už to nemělo kam uhnout. Jenže do toho zazvonil budík.

Takže nakonec vlastně nevím, jestli se dostala v pořádku domů. Vyčítala jsm si, že jsem se tak hloupě zmýlila a nepočkala na těch záchodcích, dokud nás Amíci nezachrání.