Na co mají vlastně matky čas II.

Tím chci říct, že pokud máte rodinu, která vám nikdy moc nepomáhala, pravděpodobně to nebude dělat ani v budoucnu.

A pokud jste si na základě té rodiny vytvořili novou rodinu s lidmi, kteří vám taktéž nepomohou (u otce to není pomoc, ale rodičovská povinnost, jenže i z člověka, který tvrdil, že chce rodinu, se může vyklubat "občasně hlídající tatínek"), může se vám stát, že zůstanete na dítě sami.

A být na dítě sami je poměrně osamělý stav. Navíc už nemůžete dělat ani věci, co vám dřív přinášely úlevu. Třeba chlastat. Já mám aspoň to štěstí, že mě baví i háčkování a vyšívání. 

Jenom, říká se, že to prý není pravda, ale někdy a pro někoho to pravda je: mít dítě může klidně znamenat, že váš život skončil. Minimálně na takových patnáct let. 

Takže pokud nemáte opravdu silnou motivaci a nemůžete si být jistí svým zázemím, klidně si dítě nepořizujte. Přinejmenším já to pochopím.

Někdy si čtu knihy o pracujících i jinak aktivních matkách. Je to skvělé, dokud mi nedojde, že všechny sice toho dělají strašně moc, ale pořád to tak je jen proto, že mají podporu partnera a rodiny, případně peníze na chůvu.

A když už jsem u toho, druhé moudro, které bych asi vlivem nepřenositelnosti zkušenosti dřív sama nedocenila, ale tady ho stejně zkusím předat dál: Jakmile s někým máte dítě, jen tak se ho nezbavíte. Ani když se rozejdete a přestěhujete do jiného města (nebo státu) k tomu.

Zdá se to samozřejmé a banální, ale těžko bych uvěřila, jak strašně otravný tohle je. 

Takže vybírejte dobře. A možná radši s nikým žádný děti nemějte, protože lidi se mění a nebo přetvařují a některým věcem se nevyhnete, ať děláte, co děláte a když vám to dojde, je už stejně pozdě.

Škoda, že se takový super dítě, jako mám já, nedá koupit někde v sámošce.