Poznej sebe sama.

 Znáte to, jak když člověk něčemu víc věnuje pozornost, jako by se ta věc, to téma zrovna rojilo ze všech stran.

Mé nutkavé myšlenky o smrti se po třiceti letech změnily na nutkavé myšlenky o životě, o mojí minulosti. Když už mi není tak zle a už nechci jen nebýt, kdo teda jsem? Co se mi to vlastně stalo?

Hádám, že "normální" lidi si tím prochází v pubertě. Ale to byla doba, kdy jsem já intenzivně řešila, jestli sebevražda je fakt jediná mně dostupná forma úniku a záchrany nebo mám i jiné možnosti.

Z knihovny jsem namátkou vytáhla knihu Ještě můžu vzlétnout autorky Moniky Hodáčové, která je plná otázek směřujících na čtenáře. 

Několik desítek otázek, vedoucích do nitra. Uvědomila jsem si, že dřív bych skoro na žádnou neuměla odpovědět, poslední době jen na část z nich. Není to o tom, že je člověk líný se důkladně zamyslet. Jste od sebe tak odpojení, že i když byste si samou námahou závity strhali, ty odpovědi tam nejsou. 

Dneska, když se hodně snažím, zformuluju upřímnou odpověď na každou otázku. 

Kniha je určená normálním smrtelníkům, bez vážnější psychiatrické diagnózy:

Naše já často leží někde hodně hluboko pod nánosy očekávání všech okolo, zažitých stereotypů a toho, co je pro ostatní přijatelné, normální. 

Odkrývání našeho skutečného já nám začne otevírat nové pohledy na život, stejně jako pronikání do tajů života přináší nový pohled na nás samé. Já před deseti, dvaceti, třiceti lety... Je to pořád ta stejná bytost, má stejná přání, stejný hodnotový žebříček? Ano i ne. 

Něco zůstává, něco se proměňuje s naším životem,který nám příležitostí ke změně nabízí nepřeberné množství. Stále se tak můžeme učit, hledat odpovědi na otázky, které před nás každý den staví. Hledat pravdu. 

Nemůže být právě tohle smyslem života jako takového? Životním plánem, který naplňujeme do konce svých dnů? 

Nalézt správné odpovědi znamená především klást si správné otázky. Otázky, na které často nejde jednoduše či jednoznačně odpovědět. Někdy k vám odpověď může přijít až časem. Ale právě proto je tak důležité se ptát. 

Příběh vaší rodiny není jen jeden. Jsou to stovky příběhů které se mohou v mnoha ohledech velmi lišit. Vždycky záleží na tom, kdo ho vypráví a také komu. Podíváte-li se na svůj život tímto pohledem nabízí se otázka: Kolik životů vlastně žiji a ve kterém jsem to opravdu já? 

Hledáme-li vlastní identitu, má návrat do minulosti vždycky smysl. Každá z nás má nějaké předky, nějakou rodinnou historii, která náš život určitým způsobem formovala. Čím hlouběji jdeme, tím méně máme faktů, ale možná o to víc příběhů. 

Mluvily jsme o pochopení vlastních rodičů. Můžeme ale jít ještě dál. A protože je tato kniha věnovaná ženám, zkuste sledovat ženskou liniive vaší rodině. Jaká byla babička a co víte o prababičce? 

https://www.grada.cz/jeste-muzu-vzletnout-9852/

<3

Sebeobhájci

Narazila jsem na pozvánku na workshop pro sebeobhájce. Určený lidem s tělesným postižením. Škoda, že nemám takový hendikep, hned bych šla :)

Sebeobhájci = lidé s postižením, kteří chtějí sami pomáhat, předávat svoje zkušenosti a zasazovat se o zlepšení svého postavení ve společnosti.

https://rytmus.org/sebeobhajci/

Část programu byla o něčem ve smyslu "tvůj příběh". To mi připomnělo historii mých teorií o tom, co se mi v životě dělo. 

Nejdřív jsem se vyrovnávala s rodičovským stylem matky a otce snahou přijmout fakt, že mě nemají rádi. Ale není to jejich chyba, kdybych byla jiná, tak by mě třeba rádi měli. Už jako malá jsem věděla, že nikoho nemůžou mít rádi všichni a mě zrovna shodou okolností nemají rádi rodiče, no... (Jen jsme ještě netušila, že rodičovské přijetí a láska je naprostý základ a nemělo by se to brát stejně, jako když si zrovna nepadnete do oka se sousedovic děckem. Ale člověk - v každém věku - dělá, co může.)

Pak, v souvislosti s depresí, která se u mě nevyhnutelně musela vyvinout, jsem přemýšlela jestli ji mám tzv. po předcích z otcovy nebo matčiny strany. Která část rodiny jsou větší magoři? A děda nebo babička?

Vůbec mě nenapadlo, že bych ji nemusela "zdědit", že je to spíš strategie přežití.

Kdybyste se mě v tu dobu zeptali na můj příběh, řekla bych vám, že jsem celé dětství trávila hodně času v nemocnicích a to v kombinaci s předpoklady k duševní chorobě způsobilo můj stav.

Když jsem od psychiatrů a psychologů začala slýchat, že deprese je únik před tlakem a že jsem si ji pravděpodobně vybudovala jako obranu, protože "rodiče mě v tom nechali", byla jsem uražená. Dyť to zní, jak kdyby to ani nebyla doopravdická nemoc. Ale já jsem přece nemocná! Jsem psychiatrická pacientka!!! A když nebudu tohle, nejsem nic. Co ze mě bez deprese zbude?

V mém příběhu by nebylo ani slovo o narcismu, generačních traumatech, alkoholismu, nediagnostikovaném ženském ADHD, které by mimochodem hezky vysvětlilo  nevyzpytatelné výbuchy vzteku a agrese, násilí, double bind (už jen tím vám v dětství nadělají v hlavě pěknou paseku). O osamělosti. Vzteku, kterýho se asi nikdy nezbavím.

To jsem si uvědomila až časem a jsem přesvědčená, že ani teď nevím a nechápu všechno. Budu mít do smrti vůbec dost času zjistit, kdo jsem? 

"Tvůj příběh" je důležitý a přitom pokud jste neměli v životě štěstí, může být sakra složité si ho poskládat dohromady.

LOVE - ISM by Jul (25.)

Terst

Diane di Prima: Čas Beatniků

 O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků. 

Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.

A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.

The Psychology Of The Ignored Child

 Anxiety, depression and difficulty forming close relationships. Yep.