Sebeobhájci

Narazila jsem na pozvánku na workshop pro sebeobhájce. Určený lidem s tělesným postižením. Škoda, že nemám takový hendikep, hned bych šla :)

Sebeobhájci = lidé s postižením, kteří chtějí sami pomáhat, předávat svoje zkušenosti a zasazovat se o zlepšení svého postavení ve společnosti.

https://rytmus.org/sebeobhajci/

Část programu byla o něčem ve smyslu "tvůj příběh". To mi připomnělo historii mých teorií o tom, co se mi v životě dělo. 

Nejdřív jsem se vyrovnávala s rodičovským stylem matky a otce snahou přijmout fakt, že mě nemají rádi. Ale není to jejich chyba, kdybych byla jiná, tak by mě třeba rádi měli. Už jako malá jsem věděla, že nikoho nemůžou mít rádi všichni a mě zrovna shodou okolností nemají rádi rodiče, no... (Jen jsme ještě netušila, že rodičovské přijetí a láska je naprostý základ a nemělo by se to brát stejně, jako když si zrovna nepadnete do oka se sousedovic děckem. Ale člověk - v každém věku - dělá, co může.)

Pak, v souvislosti s depresí, která se u mě nevyhnutelně musela vyvinout, jsem přemýšlela jestli ji mám tzv. po předcích z otcovy nebo matčiny strany. Která část rodiny jsou větší magoři? A děda nebo babička?

Vůbec mě nenapadlo, že bych ji nemusela "zdědit", že je to spíš strategie přežití.

Kdybyste se mě v tu dobu zeptali na můj příběh, řekla bych vám, že jsem celé dětství trávila hodně času v nemocnicích a to v kombinaci s předpoklady k duševní chorobě způsobilo můj stav.

Když jsem od psychiatrů a psychologů začalila slýchat, že deprese je únik před tlakem a že jsem si ji pravděpodobně vybudovala jako obranu, protože "rodiče mě v tom nechali", byla jsem uražená. Dyť to zní, jak kdyby to ani nebyla doopravdická nemoc. Ale já jsem přece nemocná! Jsem psychiatrická pacientka!!! A když nebudu tohle, nejsem nic. Co ze mě bez deprese zbude?

V mém příběhu by nebylo ani slovo o narcismu, generačních traumatech, alkoholismu, nediagnostikovaném ženském ADHD, které by mimochodem hezky vysvětlilo  nevyzpytatelné výbuchy vzteku a agrese, násilí, double bind (už jen tím vám v dětství nadělají v hlavě pěknou paseku). O osamělosti. Vzteku, kterýho se asi nikdy nezbavím.

To jsem si uvědomila až časem a jsem přesvědčená, že ani teď nevím a nechápu všechno. Budu mít do smrti vůbec dost času zjistit, kdo jsem? 

"Tvůj příběh" je důležitý a přitom pokud jste neměli v životě štěstí, může být sakra složité si ho poskládat dohromady.

LOVE - ISM by Jul (25.)

Terst

Diane di Prima: Čas Beatniků

 O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků. 

Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.

A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.

The Psychology Of The Ignored Child

 Anxiety, depression and difficulty forming close relationships. Yep.