Je to rok a půl cca, co mi doktor vysadil prášky a o jen pár měsíců míň, co jsem ukončila terapii.
Ani tehdy - a rozhodně ne teď - jsem si nemyslela, že jsem v pořádku. Jak jsem říkala, nejsem normální / jsem rozbitá. A psycholožka na to odpovídala: "A co je podle vás, Báro, normální?"
Jenže do nějaké míry jsem se s tím naučila žít, do nějaké míry to lidi kolem ani nemusí poznat a chtěla jsem věřit, že se to bude časem lepšit, že si to tzv. sedne...
Něco se zlepšilo a stále lepší. Hodně díky otřesným zkušenostem s dědictvím po otci a podobným vnějším okolnostem jsem se naučila bránit. Začala jsem si skoro připadat jako kompetentní dospělý člověk. Uvnitř jako by se mi mozek měnil po 20 letech užívání antidepresiv a jejich vysazení.
Zrovna před týdnem dvěma jsem si říkala, že se mi v hlavě zase něco změnilo a jsem o fous blíž té mé ideální "normalnosti".
A pak zasáhla limerence a já si uvědomila, že ve 43 letech tohle je nejblíž, co jsem se kdy dostala ke vztahu s člověkem, který by se mi opravdu líbil a že to takhle nechci. Za chvíli umřu a tohle má být jako všechno, wtf?!
Rozhodla jsem se jít na terapii, kde se nechci moc zaměřovat na minulost, ale na vztahy.
A den na to přišel asi nejhorší propad nálady, od doby, kdy jsem naposledy ukončila léčbu.
Je to frustrující, hodně (!!!), muset si zase zvykat na pocit, že pro mě si nic nesedne a nic nebude lepší, že je to prostě furt stejně špatný, přinejlepším o ničem.
Proč? Vždyť já už jsem se smířila skoro s minimem, proč ani to nemůže nějak fungovat?
Žádné komentáře:
Okomentovat