Co dělám v “karanténě”?

/Šestinedělí za časů koronaviru (2)/

Kojím

Přebaluju

Chovám

Dívám se (na ty malý ručičky, prstíčky, ouška,...)

Fotím (Josefínu)

Spím

Čtu

Píšu

Sjíždím blbý vtipy o epidemii

Fandím Romanu Šmuclerovi 

Venčím psy v lese

(Nebo sbírám hovna na zahradě)

Psychicky se připravuju na to, že zase začnu doma cvičit jógu

A teď už i šiju!!!

#RouškyVšem

#project365jul

 

Šestinedělí za časů koronaviru (1)

Zítra jsme plánovali oslavu narozenin tátovy manželky. Ale zrušili jsme ji. Sešlo by se nás tam asi deset, jako na každé naší malé oslavě; někteří z toho počtu chodí do práce a tata je zase uprostřed chemoterapie.

Díky řadě rozvodů a dalších sňatků je nás fakt hodně. Na některých oslavách nás může být víc jak dvacet a vlastně jsou to furt jen nejbližší příbuzní, rodiče + nevlastní sourozenci, jejich partneři a děti. S obyč obědem k nějakým kulatinám bysme hravě překročili současný limit 30ti lidí na jednom místě.

Klára s Noemi (sestra s neteří) měly přijet do Čech na Velikonoce. Noemi ještě ani naživo neviděla svoji sestřenici, Josefínku. Jen na fotkách. Klára za náma byla jednou, hned po porodu. Pak zakázali návštěvy v nemocnicích kvůli epidemii chřipky. A než nás - kvůli novorozenecké žloutence - propustili, musela odjet zpátky do Švýcarska.

Lukáš na natáčení v začátcích ochranných opatření mluvil s nějakým epidemiologem, který mu prý řekl, že pokud se situace nijak nezhorší a všechno půjde tak nějak samospádem, máme čekat nárůst počtu nemocných, mrtvé, zpřísnění vládních nařízení a když hodně dobře, bude to trvat minimálně tři měsíce. I když s touto situací vlastně nikdo nemá zkušenosti, dít se může cokoliv.

S tím, jak někteří nastavená pravidla “dodržují”, to ty tři měsíce nebudou. Jestli svoji sestru a její dceru uvidím aspoň v létě, budu ráda. A co když to takhle bude třeba rok?

Mně a Josefíně ještě ani neskončilo šestinedělí, stejně bych s ní skoro nikam nechodila. Náš režim před a po nouzovém stavu je stejný. Jak psala Zuzana Fuksová, je to simulace tzv. mateřské dovolené pro široké vrstvy obyvatel. Teď už ale k nám na návštěvu nechce ani máti (babička). Kadeřnictví musela zavřít, ale pořád chodí do druhé práce a tam potkává dost cizích lidí. Takže se bojí, aby nás nenakazila.

Naproti tomu Lukáš pracuje stejně jako dřív. Televizní produkční samozřejmě chtějí točit za každou cenu, takže bude dělat minimálně ještě těch pár natáčecích dnů, co má teď domluvených. V televizi je prý tak cca dva tisíce lidí, většina jich do práce jezdí hromadnou dopravou. “Jeho” produkční mu řekla, že “by to tak nehrotila”, to neshromažďování se a vůbec, takže jako že nic...

Celý den musím myslet na to, jaký to bude průser, jestli nás tu takhle virus zabetonuje na delší dobu. To neskončí tak, že Andrej Babiš s Adamem Vojtěchem prostě vyhlásí konec nouzového stavu, školy a obchody se otevřou a všichni si půjdeme po svých jako by se nic nestalo. Doufám, že firem a lidí, co zkrachují, rodin, co přijdou o své členy, bude co nejmíň. Mám před očima fotky, co po poslední finanční krizi přivezla tatova žena z Floridy: prázdné dálnice, prázdná obchodní centra, rozbité výlohy, post-apo kulisy... snad tady to tak vypadat nebude.

Včera bylo v ČR nakažených 177, dnes 214.

Nina English na FB: “In CZ all schools are closed from today (11/3) on and all meetings with 100+ people banned. What’s situation in your country?” Pro video rozhovory o aktuální situaci s lidmi v zahraničí follow Nina English Hanáková FB profil

Moje (nejen) šestinedělí v obraze je na IG pod hashtagem #project365jul
S takovou to ale bude dost nuda :/

Šestinedělí za časů koronaviru

Přiložený status jsem zveřejnila na FB ve chvíli, kdy v ČR byli 3 (otestovaní) nakažení. Pamatujete? Není to tak dávno, jen pár dní, ale jako by to byly týdny, ne-li měsíce, že? Než zaschnul inkoust na komentářích, jaká jsem hysterická blbka, co si asi myslí, že minimálně vystudovala hygienu nebo epidemiologii, bylo ze tří pět, pak najednou osmnáct, čtyřicet jedna, přišla preventivní opatření, následoval stav nouze, sto dvacet nakažených a jedeme dál...

Nestává se mi to často, ale teď můžu: Já jsem vám to říkala!

Uvědomme si, že mezi námi žijí jedinci, kteří stále odmítají přijmout realitu. Jako třeba paní, co jela do Itálie lyžovat, vrátila se, kašlala (nejen) na karanténu, až ji po kolapsu v centru Brna sbírala sanitka a ukázalo se, že má pozitivní test na koronavir. A teď, když uvidíte někoho, jak se kácí k zemi, běžte mu na pomoc, že... Někteří si tu tří milionovou pokutu snad i zaslouží. Ale nechci být zlá, třeba jen nevíme všechno, třeba se vrátila domů mnohem dřív, než vláda vůbec doporučila karanténu, třeba byla bez příznaků, třeba jí doma šlo o život, že musela mezi lidi. Co já vím? Tohle přece nikdo (rozumný) neudělá vědomě. A pak si přečtu příspěvky některých svých přátel na soc sítích a vidím, že jo. Někdo jo. Někomu přijde chytrý ojebávat příkazy vlády i když tentokrát jsou pro naše dobro. Jít do hospody je nejspíš důležitější, navíc oni jsou mladí a zdraví, tak co...

Sestra žije ve Švýcarsku. Jeden z rozdílů a jeden z důvodů, proč ty rozdíly a takové jsou, je ten, samozřejmě v obecné rovině, že Švýcaři se nesnaží za každou cenu všechny a všechno obechcat. Musím přiznat, že nikdy dřív mi nebyla jejich mentalita bližší.

To by mohlo být vlastně i k MDŽ...

S těhotenstvím a porodem jsem se přesně trefila do stejného období, kdy byla těhotná a rodila půlka českých celebrit. Takže teď, když koukám na jejich Instagramy ad sociální sítě, čtu o tom, jak se většina z nich těší, až zase zhubne (T9 mi to vytrvale opravuje na “zhoubné”, náhoda?), bude zase moci nosit sexy oblečky, střevíčky na podpatku, make-up, tzn až zase (cituji, nevím kterou hvězdu našeho šoubizzu) získají zpátky svoji ženskost. 

U toho jsem si uvědomila, že se cítím ve svým tlustým, pomuchlaným a po porodu ještě rozbitým těle nejlíp, co jsem se kdy cítila. I když je to dřina pro chlapa (nemusí být vždycky, ale já jsem dohromady rodila víc jak 24 hodin), nenapadá mě nic víc ženského než skutečnost, že je moje tělo schopné devět měsíců nosit a chránit jinou lidskou bytost a pak ji přivést na svět. Teď, když už vím, jaký to vlastně je, nikdy bych ani nedoufala, že je moje fyzická schránka schopná něco takovýho dokázat. 

Tady musím ale přiznat, že náš porod byl dost kolektivní záležitost, moje, mého přítele, naší dcery a personálu porodnice, protože ve finále mi dost pomohli, aby to nemuselo skončit císařským řezem. 

A kdybych tohle tvrdila svému dvacetiletému já, asi bych nevěřila, ale zrovna teď se ve své kůži fakt cítím nejlíp. 

Aneb znáte větu: Kéž bych byla tak hubená, jako když jsem si připadala nejvíc tlustá? U mě to bylo v pubertě, kdy jsem samozřejmě vážila cca o 20 kg míň než teď, ale taky to byla etapa života, kdy jsem asi nejvíc přemýšlela nad tím, jestli jsem dost hezká, štíhlá, (doplň další). Před třicítkou jsem z toho najednou vyrostla, protože who cares, že jo... ale teprve teď bych s klidným svědomím na otázku, jestli se mám ráda, mohla odpovědět, že jo. No, je mi skoro čtyřicet (37 in fact), takže bylo na čase.

Navíc v obecné rovině, být štíhlá, hlavně v tom dnešním slova smyslu, není pro mě ženské, to je dětské. Vážit na 170cm 50kg a míň, nemít skoro žádné boky, zadek, prsa není prostě ženskost. Nechápejte mě špatně, rozhodně neobhajuju obezitu (příp. něco jako morbidní obezitu), chápu, že mít nadváhu nemusí být zdravé (slovy Garfielda nikoliv nadváhu, ale podvýšku), ale stejně tak není zdravé mít podváhu (nadvýšku?). Taky se mi líbí i na dospělých ženských taková ta frackovitá, trashy vyzáblost, minimálně je fotogenická a na holkách, co mají tenhle typ postavy od přírody, je fajn. Ale není to pro mě ženskost. Ženskost má být naducaná a měkká jak prachový polštáře. A mít kolem sebe houf malejch děcek. A vonět a hladit. Ideálně. A IMHO .

Stejně tak rudá rtěnka, výrazný make-up, vyzývavé oblečení. To mi zase přijde ve své sexuální agresivitě spíš mužské. A jasně že ženskost v sobě má mužskou stránku, i tu dětskou. Má v sobě všechno a cokoliv, čím chce v danou chvíli ta která osoba být. Já jenom že pro mě konkrétně tady ta obecná kobrovitost, sexuální atraktivita a vysportovaný sexy tělo není zrovna to nejženštější, co si dokážu představit. Žensky se cítím já, teď, tři týdny po porodu, i když úplně hezký na pohled to nejspíš není.

P.S.: Taky se ale těším na svoje starý oblečení. Na trička, hlavně ta, co jsem si koupila před otěhotněním. Na to, že si zase obleču starý pohodlný rifle a ne že se mi seknou někde v půli stehen a výš už je nedostanu. Na to, že si bez cizí pomoci dokážu zavázat tkaničky na oblíbených keckách. Je tohle ženský? Nevím. 

Kastrujte kočky. Kastrujte kočky. Kastrujte kočky.

Kamenná kolonie je tak trochu kočičí kolonie, tam bylo jasné, že bude Mája šťastná. Ze začátku, ty první dva roky, když ještě žila Zuzana, spávala s námi; ráno při odchodu do práce jsem ji pustila ven a večer se se mnou vracívala domů. Buď na mě při příchodu čekala u dveří, nebo přišla na zavolání, po nějaké době. Sice jsem musela vypadat lehce nepříčetně, když jsem navečer před domem stála a pánu Bohu do oken volala: “Majonézo, Májo!” ale celkem nám to fungovalo. 

O pár vchodů vedle ale bohužel bydlela (vlastně asi stále bydlí) stará paní, která v dobré víře, že tím kočkám pomáhá, je začala krmit. A tím se k ní stahovala i zvířata, která měla (často přímo na Kamence) své majitele a hlady by jistě netrpěla. 

Pro mě a Malvínu to časem znamenalo, že si u ní našla asi prvního životního kamaráda, co kupodivu nebyl pes, ale kastrovaný kocour, který také o něco dřív opustil původní domov jen přes ulici. Zároveň jsem ji nemohla krmit (vem to čert), ale horší bylo, že ani očkovat a dál pravidelně přeléčovat ATB zánět, co měla od narození (resp. nalezení) v dutinách. Vidět je na prvních fotkách ze dne, kdy jsme ji našly, jak má zanícené oko a vlastně skoro všechno kolem a toho se nikdy úplně nezbavila. Paní, co kočky sice z nějakého důvodu krmí, to asi myslí, dobře, ale na veterinu s ní nechodila. 

Čím déle a více času trávila Mája mimo domov, tím míň se vracela, až v podstatě (zase) zdivočela a já už jsem jí vídala jen sporadicky, třeba když se k nám přidala na procházce se psem. A to už byl Otík, Zuzka v létě 2017 zemřela a tím spíš se Malvína přestala vracet. Na Zuzanu byla hodně vázaná.

Ale od začátku: Máju jsme našli, vlastně pes Dasty ji našel, vyhozenou na ulici, v tak příšerným stavu, že jsem s ní okamžitě běžela na veterinu s úmyslem nechat ji uspat, aby se dál netrápila. Veterinář mě ale přesvědčil, že všechno, co jí je - nebo není - se dá řešit a kdybych si ji chtěla nechat, může se vyléčit. Tak jsme to zkusili a vyšlo to. (Mám tu o tom pár starších blogů, pro zájemce.)

Jak se na ulici a do takového stavu dostala, můžeme spekulovat, možností je víc. Určitě ale byla jedno ze spousty koťat, která se každoročně narodí a nikdo je nechce. Takže pointu a poselství tohoto textu uvedu už zde: Kastrujte kočky, (nejen) když je chcete nechat probíhat venku a nestojíte o následky!

Celý život jsme na střídačku bojovali s tím, že neuměla úplně žít zavřená doma (přitom na některých svých minulých adresách jsem vůbec neměla možnost pouštět ji ven), zároveň ale - hlavně zpočátku - se sama venku bála. Dokonce jsem ji jednou zkusila přestěhovat ke kamarádce na statek, ke koním, dalším kočkám, psům... v domnění, že to tam pro kastrovanou kočku, co chce lítat venku, bude ráj. Ale dost zle to nesla, takže snad po týdnu jela zpátky do Brna.

Když jsme se přestěhovali do Kamenné kolonie, dokázala se už pohybovat venku a bylo poznat, že je tam spokojená. Ale nebyla to samozřejmost. 

Později emigrovala k sousedům a pak buď zase k dalším, nebo se možná sama toulala po okolí. Strach jsem o ni sice měla, ale udržet ji zavřenou v bytě už nešlo. Aspoň jsem doufala, že se má dobře. Podle toho, jak vypadala, když se občas přišla ukázat, jí nic nechybělo. Happyend ten příběh ale nemá.

Když jsem se musela z Kamenky vystěhovat, Malvína zůstala. Někde tam kolem. V tu dobu jsem ji už poměrně dlouho neviděla.  Po pár měsících, zrovna když jsem bohužel nebyla v Brně, psala Hanička, že se Mája objevila v Duck baru, že jí chybí půlka obličeje. Že to řeší s místní veterinářkou, sice byla ošklivě zraněná, ale že se z toho může vylízat. A než jsem se na konci týdne vrátila domů, kdy bych ji zkusila odchytit a odvézt k nám (a modlila se, aby to snášela líp než minule, když nasraně demolovala všechno v bytě, kam jsem ji na pár dní zavřela, abych ji mohla dávat antibiotika), chytil ji na zahradě u Hančina domku pes nějakých lidí, co tam byli na procházce a zakousl ji. 

Během té doby se o ni staralo hned několik lidí z Kamenky. Nabídla jsem, že aspoň zaplatím náklady na léčbu a granule, ale nic nechtěli. Měli ji rádi stejně jako my. V tom měla štěstí. A já jim i tady opět musím moc poděkovat. Ve spoustě dalších věcí ho ale neměla. 

Takže znovu (a určitě ne naposledy): 

Kastrujte kočky, (nejen) když je chcete nechat probíhat venku a nestojíte o následky!

Jeden z prvních dobrých skutků roku 2020

Cestou do práce

Dnes cca 9:20, do tram č. 6 na Pionýrské nastoupily mj dvě cizinky, prošly od zadních dveří ke kabině řidiče a čekaly na další zastávku, aby si u něj koupily jízdenky. Na Antonínské bohužel už číhal žovialní chlapík, který nenechal řidiče ani odpovědět a zatím, co se ještě napůl loučil s nějakou neviditelnou paní venku, začal těm holkám skákat do řeči, že co jako chcou. “Jó, tyket! Žádnej tyket! No nemá tyket! No neprodá ti tyket! To mám nejradši takový vychcánky! Tyket venku. On nemá žádnej tyket. SMS nebo tady (máchá rukama směrem k prodejně tabáku vedle zastávky) tyket! Vystupte! Jestli nevystoupíte, dostanete pokutu. Penalty! Ven. Tyket venku!” Tímhle stylem cizinky vystrkal z tramvaje ven. Přitom jim, až už stály na nástupišti, mával před očima bločkem s takovýma těma modrýma papírama na pokuty. 

Holky šly dál pěšky a podle mě doteď nechápou, co to bylo za agresivního debila.

Revizor je totiž nepozdravil, nepředstavil se, bez pardonu skočil do rozhovoru, kterej s ním ale nikdo nevedl a rovnou jim začal nadávat. Česky. Anglicky uměl jedno a půl slova, když mu půl bodu přiznám za ten “tyket”. Nedokázal slušně vysvětlit, proč si nesmí koupit jízdenku u řidiče. A ten tam seděl jak zařezanej a mlčel. Stála jsem celkem blízko a nevšimla jsem si, že by jim aspoň nakonci té úplně zbytečné a trapné scény ukázal odznak. Jenom ty papíry, který ale pro cizince nemusí vůbec nic znamenat.

Přestoupila jsem do další šaliny, odněkud zezadu přišel cizinec - kluk, počkal na další zastávku, poprosil řidiče o lístek, zaplatil, navzájem si hezky anglicky poděkovali a všichni byli spokojení. 

Zjevně koupit lístky u řidiče je stále ještě možné. Takže jediné další logické vysvětlení, co mě napadá, je, že si chlapík o sobě myslí, že je natolik světově proslulý brněnský revizor, že jen ho ty dvě (asi) Portugalky zmerčily, zalekly se, okamžitě opustily původní plán jet celou cestu načerno a běžely se zachránit k řidiči. On ovšem jejich lest prohlédl a chrabře jim znemožnil pokračovat.