Dostala se mi do ruky další kniha, o které si myslím, že by ji měl přečíst každý: Vyhoštěná smrt autorky Jiřiny Šiklové (2013).
"Vzpomínám si, že když se objevily první třešně, tak jsme se na ně jako děti nesmírně těšily. A maminka někdy vyprávěla, že její maminka, tedy naše babička, která už nežila, nikdy nevzala ty první třešně do úst, protože by je snědla vlastním dávno zemřelým dětem. Panna Maria prý chodí po nebi, dává duším zemřelých první třešně, a když přijde k děcku, jehož maminka si ty první třešně vzala, tak mu řekne: "Ty nedostaneš, maminka ti je už snědla"... (str. 14)
Přesně tohle dělávala moje babička. Na přelomu jara léta mi přinesla domů ovoce (třešně i jiné, pokud si dobře vzpomínám) a když jsem se chtěla podělit, odpověděla, že nemůže, že by ho pak neměly děti, co jsou v nebíčku jako andílci. Jenže moje babička přece žádné děti v nebi nemá, říkala jsem si. Takže jsem to vyhodnotila tak, že prostě kecá. Nemá chuť nebo, protože za komunistů, i v téhle době bylo pořád ještě těžší některé ovoce koupit (a pro nás i celkem drahé), mi tu vzácnost nechce ujídat.
Až včera jsem se dostala k citované pasáži knihy paní Šiklové a poprvé mě napadlo, že já vím koulo o tom, jestli babička měla nebo neměla nějaké zemřelé děti. Nikdy o tom nemluvila. Ona konkrétně nemluvila o hodně věcech.
O otci naší mámy mi řekla, že byl elektrikář a zabil ho elektrický proud, zatímco sestra prý věděla, že lže, abych já pár let po babiččině smrti zjistila, že stále žije. Pravda byla, že spolu měli mimomanželský vztah.
O jejím životě vím, že měla hodně sourozenců, byla nejstarší, maminka jim zemřela mladá, táta se brzy oženil s dívkou ve věku mojí babičky a ta ji měla moc ráda. Na rozdíl od svého otce. Od toho utekla a do konce života s ním nepromluvila. Ale proč? Jak já bych byla ráda, kdyby mi aspoň jednou dvakrát místo pohádek před spaním vyprávěla (ale fakt detailně), co se stalo.
A mimochodem, v tomhle příběhu by se nejspíš jedno dvě mrtvá nemluvňata hravě ztratila. Takže co já vím, proč babička nejedla první třešně? Co já o ní vlastně vůbec vím? Co má ten člověk, kterého jsem vnímala dětskýma očima, společného se skutečnou osobou Věrou K.?
Když otec pracoval na rodokmenu naší rodiny z jeho strany, hodně zajímavých informací načerpal z deníku dědova strýce. Ten byl elektroinženýr (nebo něco v tom smyslu) a udělal poměrně významný objev, něco se žárovkama, mým laickým pohledem. Jemu to přišlo důležité, takže od určité chvíle se v denících věnoval své práci víc než soukromí a přesně v tom bodě to pro nás zajímavé být přestalo.
Jestli jste tu někdo schopný to ocenit, našla jsem článek: "Ing. Otto Sofka a československé sodíkové výbojky", aneb - jak jsem už napsala - něco se žárovkama. Enjoy!
Proč o tom mluvím? Pište si deník! Schovejte ho a zanechte svým dětem. Nás zajímá, jak hezky jste se měli na hájovně uprostřed Vysočiny, čím vás zrovna naštvala žena a čím ublížil vlastní otec tak moc, že jste s ním jaktěživi nepromluvili jediného slova. Koho jste milovali, koho jste nenáviděli, jaké ztráty jste museli překonat. Prostě drby, no...
A vedle toho, z druhé strany, psát deník je super. Hlavně pokud nemáte, s kým byste tyhle věci sdíleli. Napsat je fakt hodně pomáhá.
