Zuzana (15 let)

Juleska od Honzy, Petra nebo Libora. Původně jsem se měla fotit jen já, ale Zuza z toho rozložení pozornosti byla dost nesvá... http://www.rajce.net/a11327865 P.S.: Všimněte si, co se stane, když na rajčeti pojmenujete album "Zuzana (15 let)".

Brno blokuje. A proč já neblokuju.

Tady je to poslední dobou furt samý CHCU nebo NECHCU...

V druhé půli devadesátých let jsem se účastnila s klukama z brněnské Antify a Afy několika velkých protidemonstrací v Praze (a jinde), takže dobře chápu, jak může být atmosféra podobných akcí podmanivá. Brněnská blokáda se stala natolik trendy událostí, až jsem začala uvažovat, že bych ji snad šla někdy v budoucnu fotit.

A teď vám napíšu - ať chcete, nebo ne - co jsem místo té módní přehlídky s několika strkanci a šťouchanci a kapkou slzného plynu dělala já:

Především máme každý první máj tradiční rodinnou sešlost ku příležitosti oslavy narozenin sestřenice (kde se již tradičně bouřlivě rozebírá alkoholismus a přidružené patologické projevy jedné z příbuzných). Chvíli po páté jsem už ale stála doma (tzn. na Kamence) a s Vítkem a Gábinou, pozorujíce její zablácené děti, vzpomínala, kdo všechno se na sociálních sítích vyjádřil, že jde blokovat v první řadě a bude mít tedy na internetu hezká fota s transparentem. Poslechla jsem si nějakou muziku, potkala lidi, koupila skvělé víno - a šla pracovat. Když už byl ten Svátek práce. (Ujměte se prosím někdo mého nápadu blokovat příští rok s transparentem "Jděte do práce, šulini!" Aneb jak se jednou vyjádřil kamarádky tatínek, tvrdě pracující důchodce: "Dělnická strana, to je vyloženě drzost. Vždyť ti čuráci neviděli lopatu ani z dálky.") Na webu ČT jsem si pustila hokej a usínala u tohohle (doporučuju!): Petr Stančík: Pérák (1–12/12) Kompletní četba exkluzivně on-line JEN do pondělí 4. května 2015.

Dnes se mí přátelé a followeři na sociálních sítích dělí do třech skupin: první se chlubí, že byla blokovat, druhá se výrazně škodolibě těší z toho, že proti blokujícím policie použila slzný plyn a třetí upozorňuje, jaké fiasko musel být letošní pochod pro těch několik desítek zubožených přívrženců Dělnické mládeže. Cituji: "Už ani ti hákoši nejsou, co bývali..." 

Já neblokuju, protože jediné, co si ta parta pablbů zaslouží, je ignorovat. Věřím, že celá blokáda jako taková je pravděpodobně dost zábavná a potkala bych tam spoustu známých, co jsem dlouhou dobu neviděla, ale pořád radši zůstanu na tý oslavě prvního máje na Kamence. S prominutím. Neblokuju, protože jsem blokovala deset let před tím, než to začalo být IN. Od té doby jsem z toho jaksi vyrostla. Ale ano, pořád jsem dost pozér, abych na to tady upozorňovala.

ČTK; ukradeno z webu ČRo

Teď se teda akorát těším, co kamarád, tzv. primitivní antikomunista, který samozřejmě už stihl na internetu blokádu, jakožto levicovou neplechu, pomluvit, řekne na tuhle fotku. Česko-kubánské přátelství - celý on! Aneb i NE BLOKÁDĚ může být dvojsmysl.

Kde každý je fotogenický.

První, co bylo, že jsem o tom místě zveřejnila FB status; něco ve smyslu, že jakmile se v Brně otevře kavárna s minimalistickým interiérem a obří výlohou, podtlakem vcucne všechny hipstery z okolí. Jak můžou mít hned po otevření takhle plno? To tam rozdávaj' koks, nebo co? Proto možná tak trochu vypadám, jako bych proti nim něco měla. Ale nemám. A samozřejmě jsem tím podnítila řadu zamindrákovaných komentářů o tom, jak jsou dnes ta mladá děcka s plnovousy a v divných hadrech mimo a svět se řítí do záhuby. Což klidně může být pravda, ale jedno se jim musí nechat: na dobrou kávu a stylové prostředí mají čuch.

FOLLOW YOUR HIPSTER!

Přihodilo se - neptejte se jak, že už třetí den sedím a snídám tady, ve švédském lese a hluboce se omlouvám a dávám za pravdu všem těm davům, co se sem od prvního dne hrnuly. A teď ještě, což už je úplně vrchol, u toho píšu blog o tom jak je ten SKØG URBAN HUB milé místo. Na svém chytrém telefonu. A připadám si u toho jako královna všech hipsterů.

A ani mi nevadí, že si budu muset najít nové místo, kam na pedikúru.

Snídaně ve švédském lese. #bf #kafe #laska a #rebarbora #Brno #coffee

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Bře 9, 2015 v 1:28 PDT

Instagram In My Eyes (2015)

#Brno

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Úno 14, 2015 v 8:58 PST

Mých 5 + 1 momentálně nejoblíbenějších černobílých obrázků z Instagramu
(vč. Kamenky výše):

• Vlněna (leden 2015) 
• Pivo U Poutníka
• Petrov ze Špilberku
• Kapucínské náměstí, Brno
• Poštovská ulice, naproti malé Alfě

A pět momentálně nejoblíbenějších sledovaných profilů:

• mustafaseven
• laurakovanska
• jahjahonly
• alzbetajungrova
• flyalot

Sweatshop: Deadly Fashion.

Když už o této pětidílné reality show píše každý, tak já taky. Mimochodem pustit si ji celou, s anglickými titulky můžete pod tímto odkazem na webu norských Afteposten. A bůhví kde všude ještě.

Já si třeba přehrála trailer na youtube a pak jsem strávila asi hodinu čtením bezva komentářů o zlém, hloupém, bílém muži, který přijede do Kambodže natočit srdceryvný dokument o každodenní realitě části tamních obyvatel, nadělá kolem toho něco málo rozruchu, trošku se dojme, trošku si popláče, pomyslí si o sobě, jak je v jádru dobrým člověkem a zase se v klidu vrátí zpátky, odkud přišel. Což mi v první chvíli přišlo jen o chlup méně nefér než hodinová mzda kambodžských šiček.

Protože to není záležitost ani rasy, ani kultury. Bez ohledu na ostatní možné důvody, základní schopnost sebeklamu a dovednost ignorovat nepohodlná fakta v sobě máme všichni. V různé míře, ale je tam. Prý je způsobena chybným kódováním informací ve frontálním kortexu, na druhou stranu ten mechanismus nejspíš lidem umožňuje se definitivně nezbláznit. Podle vědců z americké univerzity to zase takový error nebude.

Dál už ale mají celkem pravdu. Přiznejte se, fakt tady někdo nikdy neslyšel, jak bídně ti lidé žijí jen proto, abychom my mohli nakupovat laciný hadříky v háemku? (Já konkrétně rolák za dvě kilča v céáčku minulý týden; přestože už dlouho vím, že v podmínkách jako oni bych nepracovala ani za tu pověstnou misku rýže denně.) Stejně jako víme, co se děje se zvířaty ve velkochovech a kolik z nás se proto stalo vegetariány nebo začalo maso nakupovat výhradně od místních farmářů? Kdo se teď tváří překvapeně, je u mě ekvivalent šokovaného Evropana, co se v supermarketu diví, že vepřové maso je kus (kdysi živého) prasete.

Otázka je, co se stalo se soucitem.

Před pár týdny (přesně si nevzpomenu) jsem kdesi (asi v A2, nejsem si jistá) četla (krátký) rozhovor s dvěma ženami (odkudsi) z Asie, které se vydaly na turné po Evropě (a možná i dál) s cílem upozornit nás, západní konzumenty jak ve skutečnosti firmy u nich zachází se zaměstnanci. A vidíte, co se mi zachovalo v paměti. Název organizace, kterou zastupují, bych si nevybavila ani pod pohrůžku kompletní destrukcí mého šatníku.

Opravdu musí přijít až trojice mladičkých, krásných a naivních (Oni to opravdu netušili? Oh, so cute!) blogerů, abychom si jejich prostřednictvím vůbec mohli představit, jak strašlivá situace je. Proč nás dřív nepohnuly slzy exotické Ary, která to peklo žije, jako slzy světlovlasé Anniken, které se ovšem nic moc velkého neděje, jen se např. dozvídá o cizím neštěstí? Vypadá to, že u někoho vzdáleného a odlišného nejsme stejného vcítění schopni. Nebo bychom byli, ale za vynaložení většího úsilí a stejně všechny tyhle ty zprávy vnímáme jen tak povrchně.

A konečně co s tím my, pokrytci z Pokrytcova (což jsme, i se všemi výmluvami na frontální kortex a první krok, jak s tím přestat, je přiznat si to) můžeme dělat?

Smrt mužům!

Vidíte to? Charlie Hebdo. Tomio Okamura měl pravdu! Po masakru v Paříži prý navíc bryskně přispěchal s vážnou výzvou české vládě, já ale budu následovat jeho výzvu předposlední (tu, co zřejmě měla být vtip) a budu s terorem, násilím a netolerancí bojovat přesně, jak řekl.

Několikrát za život (zatím poměrně krátký, takže pravděpodobně není všem dnům konec) mě přepadli. Což je mimochodem jeden z mála autobiografických momentů hysterického blogu zde, tolik k dotazům. Poměr bílý, očkovaný Čech - příslušník cizího etnika je přesně padesát na padesát. A nebyli jenom dva. Náboženské vyznání ani jednoho z útočníků jsem neznala. Ale všimla jsem si znepokojivě opakujícího se znaku: každý jeden z nich byl muž!

Ergo každý muž je potencionální útočník. Konec konců o Islámu se také píše, že je patriarchálním a maskulinním náboženstvím. Vinen je testosteron. Proto budu bojovat proti testosteronu, kdekoli ho uvidím. K psovi, kočce a bezmála dvěma desítkám pavouků, co se mnou bydlí, si jako domácího mazlíčka pořídím prase. Budu ho venčit všude, kde se pohybují muži. Nikdy si nic nekoupím v obchodě, který vlastní muž. Místní bezdomovce nasměruji k domům, ve kterých bydlí muž. Jen ať si tam vesele popíjí svůj krabicový elixír! A úplně nejvíc jim to nadám, když se budu kolem motat spoře oděná. Svině!

A to je jen začátek. Smrt mužům!

pic.twitter.com/DLJAvzOcqa

Orientovat se v současném světě je  věc nelehká a dost pochybuju, že tady doopravdy někdo něčemu rozumíme, do něčeho vidíme a o něčem víme. Já třeba nerozumím ničemu. To mi ale ještě nedává právo vše, co mě obklopuje, zjednodušovat a na sílu cpát do nějakých škatulek a kategorií. Kéž by jen, co nás obklopuje, vždyť kolik lidí má potřebu se vymezovat vůči jevům tak vzdáleným a neovlivnitelným, že celý ten vzdor pro ně neznamená víc, než náběh na žaludeční vředy a hypertenzi.

Takže poslouchejte, vy mě začínáte srát všichni komplet kolem. Muslimové, odpůrci Islámu i jeho zastánci. Nemáte pravdu nikdo. Když už musíte něco vědět, tak si pamatujte tohle. A z většiny (většiny!) vašich reakcí na dnešní brutální útok je mi na blití. Jak si vůbec může někdo dovolit brát oběti takové tragédie za rukojmí při prosazování svých názorů? To jste se zbláznili?!

Aktuálně mám na FB status o tom, že si stejně furt myslím, že celoplanetární genocida je řešení. Kdyby nebyli lidi, byl by tady klid. Napůl je to vtip. Napůl! Bohužel mám dojem, že tohle všechno opravdu je lidská povaha. Tohle jsme my. Tohle jsem já. Každý z nás má v sobě útočníka, stejně jako jeho oběť. Sdílíme společný prostor ve vesmíru a společnou duši. S ohledem na to hledejme řešení. Pokud je to vůbec možné. Naše historie, prakticky tvořená zřetězením konfliktů, ukazuje, že moc šancí nemáme. Ale kdo ví...

Zlu se nesmí ustupovat. V jakékoliv podobě. A zlo nejsou vždy jen ti druzí.

V médiích dnešní události přirovnávají k útoku v londýnském metru v létě 2005. Na ten si velmi dobře vzpomínám. Sama jsem byla kousek od Londýna, bez televize a rozhlasu. Část rodiny (mohla jsem být poloviční sirota) se ale v době výbuchu pohybovala v jeho blízkosti. Od momentu, kdy mě neznámý angličan nechal z přenosného rádia poslechnout, co se stalo, do chvíle, kdy konečně někdo z mých příbuzných zvedl telefon, jsem prožila ne úplně příjemné dvě hodiny.

Strach je mocná zbraň. Záměrně ho podporovat a šířit je sebevražedná strategie. Stáváme se tím ne součástí řešení, ale součásti problému. Z mého okolí ti, co nejvíc volají po vyostření situace, někteří dokonce po válce, sami neuběhnou deset metrů v pyžamu, takže představa, že by je někdo povolal do boje je dosti komická. Proč ho potom tak chtějí? Aby jejich děti měly za co umírat?

Potato Of Love

Pozdrav z letošního Štědrého dne vol. IV. Vaše Barbora - brambora.