Dr. Kary

Zásadní postava jednoho z mých minulých životů a autor snad nejmilejšího komentáře na nyxu udělal velmi smutný coming out.

Přesto, musím napsat, že to vzal asi za nejlepší možný konec, zdá se. 

Ať je toho společnýho času co nejvíc! 

<3

LOVE - ISM by Jul (18.)

Školení Freya, z.s. (Praha) 

Nebe nad Lhasou, Ning Kchen

"Souhlasím, že biologie a teoretická fyzika nám přinesly fascinující poznání o vzniku života a formování vesmíru. Ale vrhá toto poznání nové světlo na mechanismy štěstí a utrpení? Nepopírám, že znát tvar a přesné rozměry Země je známkou pokroku. Smysl života, smysl bytí by ale nebyl jiný, i kdyby Země byla placatá. I s nejpřevratnějšími pokroky v medicíně můžeme jen dočasně ulevit bolesti a utrpení, které se budou neustále vracet a vy vrcholí smrtí. Můžeme ukončit konflikt nebo válku, ale vždycky přijdou další, pokud se lidská mysl nezmění. Na druhou stranu, copak není způsob, jak nalézt vnitřní klid nezávislý na zdraví, moci, úspěchu, bohatství, smyslových požitcích, vnitřní klid, který bude zdrojem klidu vnějšího?" (s. 102)

https://www.databazeknih.cz/knihy/nebe-nad-lhasou-398911

<3

"Moje" True Crime

 

instagram.com/sarahandersencomics

Proposlouchala a prodívala jsem se k Opravdovým zločinům, i když na první, druhý a snad i třetí pokus jsem je tehdy vypnula. Až když jsem Kriminálku na Čro a Historii českého zločinu nechtěla sjíždět počtvrté komplet znovu, zlomilo se to. A teď jsou jeden z mých nejoblíbenějších true crime podcastů.

Na Love Islandu byla pro štáb i účinkující psycholožka, která spolupracovala na podcastu o zločinech: k popisu případu přidávala svoji, psychologickou perspektivu. Což je btw osvěžující, asi si to pustím znovu, protože třeba holky z OZ jsou v tomhle často strašně mimo (píšu se schovívavým úsměvem, přece proto je máme rádi, že...). Název podcastu: Kriminálne spisy.

Když už jsem začala s mým milovaným Českým rozhlasem, tam jsou výborné podcasty o jednotlivých případech. Napr. Stoupenci o kutnohorské sektě, Akce výbuch o Vrběticích a teď vyšel nový: Systém Kaderka. Ještě jsem neslyšela, ale moc se těším.

Podobný byl seriál Seznam zpráv o vraždě ve Slopném, Slopné. Kdo je vrah?

A zcela naprosto úplně super je série forenzní psycholožky a soudní znalkyně Ludmily Čírtkové, Forenzní psychologie. Pěkně od zakladů, ať si nepleteme pojmy.

Zkoušela jsem poslech i dalších podcastů, co na mě random vypadly z googlu, ale u žádného jsem nevydržela. Jeden si vzpomínám, že se docela dal poslouchat, ale zapomněla jsem název a teď už ho nemůžu najít...

Kamarádka mi doporučila Hlasy zločinu. Ty se vedle Kriminálky a OZ dostaly do mé aktuální top 3.

A dál ráda příjmu vaše tipy na podcasty, co jsou posluchačstvu přívětivé co do formy a zajímavé co do obsahu.

Mám v žánru true crime spadeno ještě na knihy z produkce brněnského nakladatelství Jota, takovou tu oranžovou řadu o sériových vrazích. I když si nejsem ještě úplně jistá, jestli se na čtení cítím nebo nakonec vyměknu. 

True Crime od Absyntu: Laserman

Vedle Jeden z nás. Příběh o Norsku druhá absyntovka, kterou bych označila, jako true crime. Resp. druhá, z těch, co jsem četla a doufám, že jich mají víc, protože jsou výborný. Stejně jako všechny jejich knihy, o tom se asi nemusíme bavit. Nicméně, Laserový muž v kapitole 9. února 1992 (od s. 404), obsahuje obecné informace o fenoménu sériových a masových vrahů. Pro milovníky true crime žánru naprostý základ:

"Pojem sériový vrah se rozšířil teprve v 60. letech, kdy tak policisté začali označovat pachatele obtížně objasnitelných vražd.

Ke klasické vraždě dochází podle určitého vzorce. Pachatelem bývá nejčastěji člověk z bezprostředního okolí oběti - někdo z jejích známých nebo příbuzných, bývalý manžel či manželka, milenec, kolega, spolužák,... Taková vražda je většinou neplánovaná, často spáchaná pod vlivem velkého množství vypitého alkoholu a mívá jasný motiv, jako je například žárlivost, finanční tíseň nebo pracovní rivalita. Valná část vrahů se svého činu dopustí pouze jednou a mnohdy je pak pronásleduje silný pocit viny. Nejeden z nich se jde dokonce sám udat na policii. 

Pro sériové vrahy téměř nic z toho neplatí. Tito pachatelé většinou nemají ke své oběti žádný zjevný vztah a jejich motiv je na první pohled naprosto nejasný.

Není to vražda v tradičním slova smyslu, odpovídající běžným kriminologickým a policejním definicím, je to jakási nemoc... Sériový vrazi jsou na vraždění závislí asi jako heroinisté na své droze. Mají neovladatelné puzení pátrat po dalších obětech. Žene je síla, kterou nejsou s to pochopit ani vyjádřit slovy. Sériový vrazi si uvědomují pouze to, že je tato síla nutí zabíjet, stále znovu a znovu, tvrdí kupříkladu americký psycholog Joel Norris 

Na to, proč sérioví vrazi vraždí, existují různé teorie, které hledají vysvětlení této záhady v působení psychologických, zdravotních i společenských faktorů. 

Joel Norris, jeden z předních odborníků na tuto otázku, došel na základě vlastního zkoumání více než 250 sériových vrahů k závěru, že skoro u všech lze vypozorovat specifický charakter a vlastnosti.

Podle Norrise je jedním z klíčů, jak porozumět způsobu uvažování sériového vraha, typ obětí, které si vybírá. I když se zpočátku může zdát, že oběti nemají s pachatelem ani spolu navzájem nic společného, vrah je ve skutečnosti podrobuje pečlivému výběru. Mívají pro něj podvědomý, hluboce symbolický význam.

...Jiným, skoro ukázkovým příkladem, byl Carlton Gary, černoch z Georgie s mimořádně vysokým IQ. Ten vraždil výhradně postarší bohaté bělošky, protože v jeho očích reprezentovaly ženy z vyšších vrstev, pro které musela pracovat jeho matka a další příbuzné.

Joel Norris upozornil, že případ Carltona Garyho ilustruje základní podobnost, která všechny sériové vrahy spojuje - vražedná fáze je rituál, při němž si vrah oživuje vzpomínky z dětství. 

Oběť ztělesňuje v očích vraha selhání, útisk, hrozbu. Sériový vrah může nenávidět - a zabíjet - mladé ženy, protože je vnímá jako ohrožení, a stejně tak si může za své oběti volit mladé muže, protože se nedovede vyrovnat s vlastní potlačovanou homosexualitou.

Norris i ostatní badatelé zastávají názor, že volba obětí může být rovněž symbolickou sebevraždou. Každou vraždu lze chápat jako  podvědomou sebevraždu a každá sebevražda je z psychologického pohledu svým způsobem vraždou. Vrah má obvykle strach zabít sám sebe, bojí se smrti, a tak připraví o život někoho jiného.

U sériových vrahů lze vypozorovat celou řadu typických osobnostních znaků. Patří mezi ně nutkavé chování, například v podobě posedlosti čistotou, pedantský smysl pro pořádek či lpění na pravidlech a řádu. Zdvořilý, pořádkumilovný a upravený, taková slova používají užaslí sousedé, když mají popsat souseda nebo kolegu, ze kterého se vyklubal sériový vrah. (Ano, v Česku máme to typické: Vždycky slušně pozdravil. Pozn. blogera.)

Nezvyklým projevem nutkavého chování bývá období vysoké agility, které nastává jeden rok či několik let před propuknutím vražedné série. Tehdy začnou pachatelé trávit zničehonic týdny a měsíce na cestách. 

Tato fáze je natolik častá, že ji vyšetřovatelé FBI považují za varovný signál, jestliže se u daného člověka zároveň objevuje i jiné chování typické pro sériové vrahy. (TVL, hustý! pozn. blogera.)

Nikdo se nestane vrahem jen kvůli traumatickému dětství, na druhé straně však dětství a dospívání všech sériových vrahů poznamenalo fyzické a psychické násilí, konstatoval Norris. Když vyrůstali, byly na ně kladeny vysoké a zároveň rozporuplné nároky, takže ať udělali cokoli, bylo to skoro vždycky nakonec špatně. 

Sériový vrazi jsou frustrovaní. Nepodařilo se jim splnit si své sny a cíle. Obyčejně jsou inteligentní, ale neúspěšní ve studiu, vztazích a kariéře. 

Tragédie, která se skrývá za predátorstvím masového vraha, spočívá v tom, že každá další vražda pouze potvrdí vlastní bezmoc. Rituální vražda, která měla potvrdit jeho sílu, je ve svém důsledku pouze dalším důkazem  toho, že se nedovede vypořádat s živými lidmi a plnohodnotným člověkem se stává pouze ve vztahu k těm mrtvým... Proto jsou sériový vrazi v podstatě vnitřně mrtví, píše Norris.

Někteří sériový vrazi jsou charismatické osobnosti, ale mnohem častěji to bývají osamělí lidé bez rodiny a přátel. Málokdy jsou schopni udržovat s někým běžné mezilidské vztahy, hlavně kvůli svému agresivnímu chování. Na první pohled, při letmém setkání, však vesměs působí jako normální, úspěšní lidé. 

Podstatná část sériových vrahů vykazuje četné psychopatické rysy. Bývá u nich silně narušena schopnost empatie a soucitu. Jejich myšlenkové pochody a celý jejich život se točí kolem uspokojování vlastních přání a tužeb bez ohledu na to, jaké to má následky na druhé a jaké jim to přináší utrpení. (To zní jako 80 % mojí rodiny. Jaj!)

Pro psychopatickou osobnost sériového vraha je typické přehnané vnímání sebe samého, narcistické uvažování, přemrštěná sebedůvěra a silná potřeba mít nad ostatními kontrolu. 

Pojem psychopatie se často překrývá s pojmy sociopatie a disociativní porucha. V každém případě bývají ovšem přístupy odlišovány od "běžných" psychických onemocnění. Psychopati netrpí bludy a psychotickými stavy, jež často doprovázejí psychické poruchy. Nejednají pod vlivem psychotického záchvatu - počínají si chladně a vypočítavě. Právě neschopnost vcítit se do druhých jim umožňuje dopouštět se nepředstavitelných, bestiálních činů. Psychopati jsou si i přes svoje defekty vědomi toho, co páchají, a z toho důvodu se neřadí mezi psychicky nemocné jedince.

Psychopatickou osobnost líčí kniha The Mask of Sanity z roku 1941. Maska normálnosti, jak bývá název knihy překládán, je pro masové vrahy typická. (Zde je zmíněná kniha The mask of sanity: an attempt to clarify some issues about the so-called psychopatic personality psychiatra dr. Hervey Cleckey; v českém překladu nevyšla ale v originále se k ní dostat pochopitelně v dnešní, digitální době lze. Český výtah na citarny.com zde.)

(Dál je zmíněný John Wayne Gacy, přezdívaný jako Killer Clown - typický příklad navenek úspěšného bestiálního sériového vraha. Nedávno jsem se na něj dívala na Netflixu v Conversations with a Killer: The John Wayne Gacy Tapes, samozřejmě o něm mluví celá řada podcastů, inspiroval postavy vrahů v různých seriálech. Co dodat, je to hvězda.)

Leckteří sériový vrazi se vyznačují podivuhodnou přizpůsobivostí, jako by měli šestý smysl, jenž jim pomáhá vnímat signály, které k nim vysílají sousedé, kolegové, novináři. Své chování přizpůsobují požadavkům a očekáváním okolí podobně jako chameleon, který mění barvu těla v závislosti na prostředí, v němž se zrovna nachází.

Tito vrazi se obyčejně dělí na masové vrahy, kteří připraví o život větší počet lidí najednou, například při divoké střelbě v restauraci nebo ve škole, a na vrahy sériové, kteří vraždí opakovaně a přitom se jejich obětí většinou nestává víc lidí najednou. Největší rozdíl tkví v tom, že masový vrah jedná, jako by mu nezáleželo na vlastním osudu - buď ho chytí, nebo zabijí ještě na místě činu -, zatímco sériový vrah dělá všechno pro to, aby mu policie nepřišla na stopu. 

Vědci se nedokážou shodnout na tom, o jak častý fenomén se jedná. Odhaduje se, že ve Spojených státech činil celkový počet sériových vrahů ve 20. století tři sta až pět set. Podle FBI se v Americe  začátkem 90. let pohybovalo na svobodě asi třicet sériových vrahů. 

První úspěšný psychologický profil pachatele vznikl v roce 1957 v New Yorku. Město tehdy během poměrně krátké doby zasáhlo třicet bombových útoků a pachatel, médii přezdívaný "bombový šílenec" (Mad Bomber, poz. blogera), se bavil mimo jiné tím, že na policii posílal dopisy, v nichž se jí vysmíval, že ho nedokáže polapit. 

Vedení policie se nakonec obrátilo s prosbou o pomoc na psychiatra doktora Jamese A. Brussela. Ten si prostudoval vyšetřovací spisy, obešel místa činu a přečetl si pachatelovy dopisy policii. Na základě těchto podkladů si vytvořil několik hypotéz. Svou prezentaci pro newyorskou policii zakončil Brussel slavnými slovy: Hledejte statného muže středního věku. Pochází ze zahraničí a je to katolík. Je svobodný a žije se sestrou nebo bratrem. Až ho najdete, bude pravděpodobně oblečený ve dvouřadém obleku. (V původním znění: Captain, one more thing. When you catch him, and I have no doubt you will, he’ll be wearing a double-breasted suit.)

Nakonec zatkli "bombového šílence" v jeho bytě, kde bydlel společně se svou sestrou. Byl to muž ve středních letech a měl na sobě oblek s dvouřadým zapínáním. 

Ulf Asgard (psychiatr, který spolupracoval na dopadení laserového muže) o tom případu vyprávěl Janu Olssonovi (vyšetřovateli případu laserového muže). Nebylo na tom nic tak složitého, i když to tak možná vypadá, vysvětloval mu. Brussel pochopil, že pachatel se dá snadno ovlivnit. A obleky s douřadým zapínáním byly zrovna v módě. To je celé. 

Podobným způsobem vytvořil Brussel i všechny ostatní hypotézy. Z četby útočníkových dopisů nabyl přesvědčení, že je jeho osobnost natolik narušená, že těžko dokáže žít sám. Nedalo se ale předpokládat, že by byl ženatý. A že by byl v nějakém psychiatrickém zařízení, to bylo rovněž vyloučeno, protože tam by nemohl vyrábět bomby. Způsob, jakým se bombový šílenec vyjadřoval ve svých dopisech, nasvědčoval tomu, že jde o člověka středního věku. Jeho rodiče už proto patrně nejsou naživu. Zbývala tedy pouze možnost, že bydlí s bratrem nebo sestrou..."

Jak prosté. Elementary, my dear Watson :)

Tak, a já si zalezu do rohu, v tichosti popřemýšlet, kolik znaků společných s psychopatickými zabijáky vidím v lidech ve svém okolí, mne samotnou nevyjímaje. A pak si na uklidnění pustím nějaký true crime podcast, pěkně na usnutí.

Celý tady ten dlouhý příspěvek jsou jen úryvky, střípky z jediné kapitoly (plus moje dovětky) zajímavé a velmi čtivé knihy. Myslím, že absyntovky už dneska není třeba představovat. Zaslouženě. Takže jestli vás to zaujalo, sežeňte si ten text kompletní.

LOVE - ISM by Jul (17.)

 

Veliká gratulace Centru Locika!

 Fakt veliká!

Za prvé v tomto týdnu Locika oslavila desáté narozeniny <3 

BTW na oslavu jsem měla v plánu jet, ale onemocněla dcera, takže jsem nejela a to je ve zkratce celý náš život v posledním roce: Někam chci nebo chceme jít, pak je Pepi nemocná a nejdeme nikam. No co už.

Papelote k tomu výročí nabízí jejich první merch, Laskavý zápisník, tak aspoň že nakupovat se už dá i z domova...

Za druhé také v tomto týdnu poslanecká sněmovna schválila novelu zákoníku, která zakotvuje nepřijatelnost tělesných trestů ve výchově. Vzhledem k tomu, že jim tam ležela na stolech asi tisíc let, je to velká věc.

Konečně aspoň v této záležitosti nejsme poslední ve vyspělém světě, společně se Slovákama.

Pro obránce výchovných facek (kteří si to nepřečtou, já vím): Tělesné tresty nefungují, jak si někteří myslíte. Nebo doufáte. Tak se pak aspoň nedivte, když na vás dospělé děti tzv. kašlou a nekamarádí se. Mohlo by to být i horší, mohli by s vámi udržovat časté kontakty a v jejich rámci se k vám chovat jako vy k nim kdysi, pro vaše vlastní dobro vás občas proplesknout. 

Často se mi vrací situace ze Silvestra na náměstí ve Valašském Meziříčí. Během dětské diskotéky se moderátor ptal dětí, jestli se těší na vysvědčení a jestli doma nebude výprask. V žertu. A přiznám se, že mě - jsem narozená na začátku osmdesátých let a doma jsem dostávala - na tom dotazu nepřišlo nic divnýho. Dokonce to na tom Valašsku znělo tak jaksi folklórně. Děti reagovaly různě, většina se hlasitě smála. A moje dcera byla z těch, co to vůbec nepochopily a zmateně koukala kolem sebe. 

Jop, přesto že nás, mě i sestru, máti bila (výchovně, samozřejmě! No, just kiddin'! Bylo to proto, že si potřebovala ulevit a neuměla nebo se nechtěla obtěžovat se zklidnit jinak), moje dítě si to nedokáže vůbec ani představit. 

Kdyby už nic jinýho, za tohle se můžu pochválit. 

Moje zkušenosti jsou důvod, proč jsem se přihlásila za ambasadorku Centra Locika. A taky lidi. Lidi na internetu. Schovala jsem si jednu reakci na sdílený příspěvek právě Lociky. Který BTW přeje příjemné školní prostředí žákům i pedagogům. Jeden by řek', že nic kontroverzního... 

Napsal dospělý profil, který tráví čas tím, že fotí píčoviny a posílá to na Instagram... Budiž to důkazem, že i hluboká přesvědčení lze překonat. 

Až se dospělí začnou chovat jako dospělí, bude to fajn...

<3

A co se naposledy dotklo vás?

 

Divi Maggo: Wilted Flowers. Navigating Moterhood With Mother-wound

<3

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.

Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.

Moje album: PeerFest 2025: Spiritualita a zotavení 

Josef Formánek a jeho pohádka na IG

<3

If You Are Waiting For a Sign This Is It

Hádej, co za knihu jsem právě vzala do ruky?

https://www.vetrnemlyny.cz/

Na co mají vlastně matky čas II.

Tím chci říct, že pokud máte rodinu, která vám nikdy moc nepomáhala, pravděpodobně to nebude dělat ani v budoucnu.

A pokud jste si na základě té rodiny vytvořili novou rodinu s lidmi, kteří vám taktéž nepomohou (u otce to není pomoc, ale rodičovská povinnost, jenže i z člověka, který tvrdil, že chce rodinu, se může vyklubat "občasně hlídající tatínek"), může se vám stát, že zůstanete na dítě sami.

A být na dítě sami je poměrně osamělý stav. Navíc už nemůžete dělat ani věci, co vám dřív přinášely úlevu. Třeba chlastat. Já mám aspoň to štěstí, že mě baví i háčkování a vyšívání. 

Jenom, říká se, že to prý není pravda, ale někdy a pro někoho to pravda je: mít dítě může klidně znamenat, že váš život skončil. Minimálně na takových patnáct let. 

Takže pokud nemáte opravdu silnou motivaci a nemůžete si být jistí svým zázemím, klidně si dítě nepořizujte. Přinejmenším já to pochopím.

Někdy si čtu knihy o pracujících i jinak aktivních matkách. Je to skvělé, dokud mi nedojde, že všechny sice toho dělají strašně moc, ale pořád to tak je jen proto, že mají podporu partnera a rodiny, případně peníze na chůvu.

A když už jsem u toho, druhé moudro, které bych asi vlivem nepřenositelnosti zkušenosti dřív sama nedocenila, ale tady ho stejně zkusím předat dál: Jakmile s někým máte dítě, jen tak se ho nezbavíte. Ani když se rozejdete a přestěhujete do jiného města (nebo státu) k tomu.

Zdá se to samozřejmé a banální, ale těžko bych uvěřila, jak strašně otravný tohle je. 

Takže vybírejte dobře. A možná radši s nikým žádný děti nemějte, protože lidi se mění a nebo přetvařují a některým věcem se nevyhnete, ať děláte, co děláte a když vám to dojde, je už stejně pozdě.

Škoda, že se takový super dítě, jako mám já, nedá koupit někde v sámošce. 

Na co mají vlastně matky čas?

 Na ulici jsme do sebe vrazily s kamarádkou, původně spolužačkou už na střední, kterou vídám prakticky jen na sockách a přesto ji můžu považovat za jednoho z mých nejbližších přátel. Protože málokoho (na to číslo by vám stačily prsty jedné ruky, dvakrát) vídám častěji. Já totiž nevídám skoro nikoho.

Mám pětileté dítě, papírově je v mé péči, kontakt s otcem dle dohody. Otec by se chtěl víc účastnit jeho života, no stráví s ním - když hodně - pět šest dnů v měsíci. Zbytek já.

Dvakrát týdně dítě vyzvedávala babička z otcovy strany ze školky, abych mohla já pracovat. Dvakrát týdně dvě hodiny bylo s ní. Tedy nedávno to zkrátila na jedenkrát dvě hodiny, protože si našla brigádu. Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu, kdy měla mít vnouče u sebe. Jindy to nešlo.

No a pak mi ze dne na den zrušila i tu poslední dvouhodinovku. Sice prý výjimečně, jenže já se svou prací (doprovázím osobny s PAS) nemůžu jen tak ze dne na den oznámit, že nejdu do práce. A protože to neudělala poprvé, rozhodla jsem se, že už její pomoc nebudu využívat.

Nechci nadávat, že je babička nespolehlivá. To sice je, ale furt to byl bohužel jediný člověk, který mi umožnil aspoň dokončit asistenci s klientem požadovaném časovém rozsahu.

I když to ona zřejmě tak úplně nepochopila. Že vnouče nevyzvedává proto, aby jeho matka mohla normálně pracovat, vydělat peníze, aby jsme vůbec přežily. Spíš se chovala, jako bych tu dobu trávila někde na párty a celé to tak bylo uspořádané taky proto, aby si ona užila čas s benjamínkem rodiny a pořídila si pár fotek na Facebook. Ach, ta babička! 

Babička z mojí strany vnouče ale nehlídá vůbec. Ráda se týrám vzpomínkou na to, jak mi někdy v mých pětadvaceti letech vyčetla, že jsem nezodpovědná, protože ona v mém věku vychovávala dvě děti.

Jenže ty děti, a jedno z nich jsem byla já, takže to vím, měly babičku, která je například vodila i vyzvedávala ze školky, skoro every fuckin' day! A odpoledne si s náma hrála, i několik hodin v kuse!!! A každý druhý víkend jsem já odjela k otci, takže matce zůstala doma jen mladší sestra.

O dvacet let později vím, že ty vole takhle vychovat dvě děti bych já zvládla s prstem v nose. I v těch pětadvaceti. A klidně děcek pět. 

Být z 97 % sama na všechno, pracovat na plný úvazek (do toho máme psy a já dálkové studium, ale to jsem si na sebe naložila sama), je úplně jiný kafe, i když to dítě mám jen jedno.

Únava je trvalá konstanta mého života. 

Jsem anemická, citlivá na přemíru podnětů, nedávno jsem ukončila desetiletí trvající léčbu deprese a to všechno samo o sobě je unavující. 

Takže jsme do sebe vrazily s tou kamarádkou, taky se rozešli s partnerem, děti mají dokonce dvě, ale on se o ně stará, jako normální rodič. A ona se mě zeptala, jako by to bylo vůbec možný, jestli se s někým vídám. Jako s kým? A kdy? A jestli chodím na rande! Se zbláznila. Protože ona tohle dělá. Chodí s lidma ven a randí.

Vlastně se mě ptá každý, s kým se potkám. Takže teď tahle kamarádka a loni na podzim, když jsem u ní (s dítětem) byla na návštěvě, se ptala jiná kamarádka a ještě o půlroku dřív jiná. Fakt každýho to zajímá, úplná smršť otázek na můj osobní život.

Jinak jsem za tu dobu potkala na dálku ještě různý prodavače, pošťáky, cestující v mhd a doktory a ti se teda neptali. 

Ale já žádnej osobní život nemám. Já mám dítě!

Jsem pravděpodobně dost introvertní (tím, že žiju sice mezi lidmi, ale v izolaci, se to imho prohlubuje), už dřív jsem pochopila, že s životní výbavou, kterou jsem dostala v dětství, můžu tak akorát čekat na smrt (sice od života nic nečekám, ale ani to mě zcela neušetří zklamání) a tradičně trávím s dětmi čas ráda.

Nebýt tohoto nastavení, možná bych se zabila.

Vidím, že "normální" lidi to nechápou. Myslí si, že je to nadsázka:

- Vídáš se s někým?

- Ne, já nikam nechodím a nemám na to čas, a když, můžu jenom tam, kam i dítě a s nikým moc nemluvím.

A to nikam, nikdy a nikdo prostě = 0

Teda teď si budu platit na 2 x 2 hodiny týdně hlídačku, z platu pracovníka v sociálních službách, abych mohla pracovat stejně jako doposud. Takže budu + 1 osoba na small talk. Jupí! 

LOVE - ISM by Jul (16.)

 

<3

LOVE - ISM by Jul (15.)

Cesta z Pernštejna

Cukrárna Pusinka

LOVE - ISM by Jul (14.)

 

Petrov

Malé pivovary na Zelném trhu

Je to ještě domácí násilí, když se to děje na ulici?

 Zcela výjimečně jsem šla večer venčit psy bez telefonu. A zcela jako obvykle bez brýlí. Byla už tma, na ulici pár lidí (doslova). Od semaforu na křižovatce u Lužánek najednou "vidím", že se naproti na ulici něco děje. Slyším hlasité tupé rány. Z toho zvuku se mi dělá zle. Slyším ženský hlas: "Co děláš?! Nech toho. Au. Nech mě. Mám zavolat policajty?" Slyším mužský hlas: "Ty děvko..." Bezva. Zrovna teď jsem venku bez mobilu. Mám se otočit a běžet zpět domů pro telefon? Nemám zájem vlézt do rvačky, když ani nemůžu volat PČR, protože dělat, že to nevidím bych nemohla. A porvat se s bůhví kým taky ne. Přijíždí tramvaj, z ní vystoupí dva chlapi a míří směrem ke konfliktu. Já přecházím silnici a takticky obočím cestou, kterou bych jinak nešla, ať se tam nemotám a doufám, že ti dva kolemjdoucí je neminou jen tak. Uši mám našpicovaný. Slyším hlasy. Po pár krocích už i houkačky a k zastávce odbočují dvě policejní auta. Lepší bezva. Jdu se psama dál do parku. Domů se vracím kolem zastávky. Policejní auta jsou tam furt. Chlapi v uniformách mluví s mladou, drobnou holkou. Stranou stojí kluk, takový jakýsi divný děcko. Oběma jim není víc jak pětadvacet, tipuju. Slyším kousek rozhovoru. Policajt říká: "Takže říkáte, že když vás tu necháme, už se nebudete dál takhle napadat?" 

Chyba, kočko! Začátečnická chyba. Ať ho sbalí a odvezou. A hned jak se to stane, od něho uteč. Rychle! Hlavně si nemysli, že když se teď uklidnil a přestal tě třískat, bude to dobrý.

Tohle není dobrý nikdy. A taky tohle není konec. Ale teprve začátek. Been there, done that. Asi tuším, jak to myslíš. Nechceš mu zatopit.  Stojíte na stejné straně. (Ne, nestojíte. Tady ten ubožák nikdy nestál na tvojí a ty bys neměla stát na jeho.) Možná doufáš, že když to nebudeš hrotit, třeba to nějak vyšumí. Třeba se to ani nestalo.

Ale stalo. A stane se to zase. A s každým opakováním se to bude zhoršovat a zhoršovat.

Mimochodem, tenhle člověk tě nemá rád. I kdyby ti to snad náhodou někdy říkal, tak nemá. I kdyby tomu náhodou on sám třeba věřil, není to pravda. 

Takový chování nikdy neodpouštěj. Jenom ztrácíš čas. A nakonec možná život. Taky záleží, kolik toho času dáš debilovi místo sama sobě <3

Grüzi, Švýcarsko!

Ephraim Kishon: Nejlepší povídky z cest (1983)

https://www.databazeknih.cz/knihy/nejlepsi-povidky-z-cest-8697

"Cestující, který nastoupí v Miláně do vlaku na sever, zpozoruje po několika hodinách jízdy podivnou změnu: vagony přestaly zničehonic vrzat, cestující se začali horečně upravovat a sbírat z podlahy všechny kousky papírků, zvuk kol je najednou zřetelně rytmický, a dokonce i okna jsou jako kouzlem náhle průhledná. 

Pak projede vlak dalším z těch věčných, nekonečně dlouhých tunelů - a když se dostane zase ven, je člověk ve Švýcarsku. 

V chování pasažérů nastane výrazná změna. Zdá se, že všichni patří k horním deseti tisícům. Tak distingované je Švýcarsko. Matka byla německá baronka, otec francouzský velkotovárník a všichni příbuzní jsou milionáři; až na černou ovci rodiny, italského strýčka, kterého v řeči zdvořile přecházíme. 

Švýcarsko je sen maloměšťáka. A velkoměšťáka. A socialistů. A revolucionářů, konzervativců i nihilistů. Švýcarsko je zkrátka souhrn všech lidských tužeb. "Švýcarsko" znamená něco jako "mír". (...) Kam se člověk mrkne, tam panuje klid, pořádek, kázeň, hygiena, píle a morálka. 

Není to děs?"

LOL, no podle mě ne, když tam jedu jednou za čas. Ale zeptejte se mojí sestry, která se po více než dekádě života ve Švýcarsku s úlevou vrací do Brna...

Naprosto ale chápu ten vlak. I na mě Švýcarsko působí podobně, okamžitě přestanu vrzat a tak vůbec. Aneb buďte tím člověkem, jakým váš pes věří, že jste (Be the person your dog thinks you are) rovná se buďte tím člověkem, jakým jste ve Švýcarsku. Jen... jak to tu tak píšu, uvědomuju si, že na mě působí podobně snad každé nové místo. Asi proto mám tak ráda cestování. Přičemž když není po ruce zrovna Švýcarsko, stačí i Třebíč. Nebo Olomouc. Babica na cestách.

Netflixovská Rezidence, postava Uzo Aduba a Randalla Parka:

- Švýcarsku nerozumím. Jsou švýcarští Němci, Italové, Francouzi... Je něco jen švýcarskýho?

- Roger Federer.

<3

Blaise Pascal: Myšlenky (o přítomnosti)

 "Nikdy se nedržíme přítomnosti. Předbíháme k  budoucnosti, jako by se blížila příliš pomalu, jako bychom chtěli uspíšit její běh; nebo přivoláváme minulost, abychom snad zadrželi její přílišný spěch: jsme tak pošetilí, že bloudíme v dobách, které nám nepatří, a vůbec neuvažujeme o jediné, která je naše, a tak jaloví, že přemýšlíme o těch, které nic nejsou, a nerozvážně unikáme té jediné, která trvá.

To proto, že současnost nás obvykle trýzní. Zakrýváme si před ní oči, poněvadž nás rmoutí, a jestliže je nám milá, s lítostí pozorujeme, jak uplývá; pokoušíme se ji zajistit budoucností a uvažujeme, jak uspořádat věci, které nejsou v naší moci, pro dobu, u které není žádná záruka, že se jí dočkáme. 

Ať každý zkoumá své myšlenky. Zjistí, že se všechny zabývají minulostí nebo budoucností. Skoro vůbec nepomyslíme na přítomnost. A když už pomyslíme, pak jen proto, abychom si z ní vzali poučení, jak uspořádat budoucnost. Přítomnost není nikdy naším cílem. 

Minulost a přítomnost nám slouží jako prostředky; jediná budoucnost je naším cílem. A tak nikdy nežijeme, ale doufáme žít, a jak se ustavičně chystáme, že budeme šťastni, nevyhnutelně nikdy šťastni nejsme."

Z https://www.databazeknih.cz/knihy/slova-utechy-275548

No dyť...

 

<3

Víc takových balzamovaček aneb #atakhlemytadyzijeme

 Podoba svaté Marie vyděsila Poláky. Amatérský „restaurátor“ přetřel boží muka. 'Nejkrásnější‘ ženu světa, která podstoupila 20 plastik, zadrželi na letišti kvůli fotce v pase. Nepoznali ji. Londýnský klub zakázal vstup divákům s botoxem. Účinkující si stěžovali na kamenné tváře. Odjela zachránit své manželství do Itálie. Tam se zamilovala do jiného. Cestující na Floridě utopila na letištní toaletě svého psa, aby mohla odletět. Trauma místo vysněné dovolené v Benátkách. Pár musel v letadle hodiny sedět vedle mrtvé ženy. Balzamovačka v Texasu vyřízla před kremací zesnulému genitálie a nacpala mu je do úst. Dověděla se, že šlo o sexuálního delikventa. Lékař z Litvínova oznámil studentovi vymyšlené výsledky testů. Mladík si již zařídil hrob. Angličanka roky předstírala rakovinu. Statisíce od partnera na léčbu utratila za lázně a nová prsa. Žena si dopisovala s falešnou kapitánkou, ta ji obrala o úspory. Loď přepadli piráti, hájila se podvodnice. Čínské ministerstvo pohrozilo Tchaj-wanu citátem z filmu pro děti. Kolumbie se baví. Prokurátorka u soudu s exprezidentem Uribem omylem přehrála pornografický klip. Američan zachoval videopůjčovnu kvůli jediné zákaznici. První den v práci. Zaměstnanec myčky vzal hadicí i vnitřek auta. „Dobrý, ještě můžeš!“ zaznělo předtím, než míchačka sjela do škarpy. Vidím dikobraza, nejsem opilý, volal mužz Kroměřížska. Nelhal. Britskou vesnici terorizuje káně, útočí na hlavy postarších vysokých mužů. Na Sibiři chtěli protestovat proti zákazu protestů. Protest jim zakázali. Cestovatelé si dají sraz v Mikulově. Bude tam i Tráva. Vodu z hotelového pokoje vyléval turista při povodni lopatkou na smetí. Hotel roku 2025 má siluetu exkrementu. Křupka ve tvaru pokémona se prodala za dva miliony. Vnuk vytiskl tisícovky a vyměnil je babičce za pravé, platit s nimi chtěla marně. Čínský pár toužil po synovi, všem devíti dcerám ho dal alespoň do jména. Malý klučina zavolal na tísňovou linku, že nutně potřebuje koblihy. Policisté mu je dovezli. Čtyřletý Američan zavolal na matku policisty, protože mu snědla zmrzlinu. Pošlete ji do vězení, je slyšet na záznamu. Je to jeho vina! Žena chtěla po Ústavním soudu, aby řekl, že za rozpad manželství může její muž. Ruští veteráni chtějí zákaz tureckých telenovel. Ženy prý kvůli nim ztrácejí zájem o Rusy. Žena ukradla v britské restauraci designové umyvadlo. Zloděj na Jablonecku si přišel pro svůj ztracený lup na úřad za starostou. Strážníci chytili zloděje ještě v domě. Tvrdil, že přišel uklidit. Rusové darovali matkám zesnulých vojáků k MDŽ mlýnky na maso. Mladík uvažující o sebevraždě uklouzl na okraji Macochy. Visel nad propastí jen za tenkou větvičku. Globální obchod s kávou se kvůli brutálnímu růstu cen téměř zastavil. Je čas začít s výsevem ředkviček. Američanka opustila práci a vybírá popelnice. Za dva roky ušetřila přes milion. Povedené narozeniny. Američan si šel vyzvednout výhru v loterii, nakonec bral trojnásobek. V bazaru chtěli za obraz 70 korun, v aukci se prodal za 67 tisíc. Dítě v USA si stěžovalo na příšeru pod postelí. Chůva tam našla schovaného muže. 

<3

World Semicolon Day

 16. dubna je World Semicolon Day (napadá mě, jak to přeložit do češtiny, ale zní to hrozně blbě :)), původně spojený s neziskovou organizací Project Semicolon. Ta se zabývá osvětou a prevencí sebevražd.

https://www.projectsemicolon.com/

Podstata je, že středník je interpunkční znaménko, které použijete, když byste mohli skončit větu, ale rozhodnete se pokračovat.

Instagram Fight Through Mental Health

Symbol je v tom smyslu oblíbený mj. jako tetování. Zkuste googlit, klidně i v češtině vás zahrne lavina výsledků. I já mám jeden. 

Po víc než dekádě, kdy jsem si hrozně přála zemřít, ne proto že bych chtěla být mrtvá, ale proto že žít příliš bolelo, se mi na delší časový úsek ulevilo a řekla jsem si, že zabít se přece můžu kdykoliv... 

No, jak je vidět na fotce z tetovacího studia Give_up, od jisté doby to už beru tak, že zabít se už nemůžu. Ne dokud mě dcera bude potřebovat. I kdybych při tom měla trpět jak pes, že jo... :) 

Fotku si sem nasdílím, protože ji mám moc ráda. Znamená naději, což je přesně ten význam, který Project Semicolon ve středníku vidí. A BTW jedna ze strategií, jak pomoct člověku, který se vám svěří, že se chystá spáchat sebevraždu, je uzavřít s ním dohodu, že se nezabije dokud... něco. Často tohle v ten rozhodující okamžik stačí;

Depeche Mode 1988

 To byl fičák! Doufám, že Donio sbírku předčasně neukončí, abych stihla se taky přidat... <3

LOVE - ISM by Jul (13.)

 Tady to mám rád: benefiční gastro festival Vařím pro dobrou věc, na podporu sociální služby pro lidi s PAS <3

Titulky speciál: rozsudky.

Nahá sestra za burger a kolu? Je to normální, obhajuje autor dětskou knihu. Tělocvikář sexuálně zneužíval žákyně. Soud mu potvrdil podmínku a zákaz práce s dětmi. Čtrnáctiletou dívku znásilnili lahví, justice jí přiznala jen směšné odškodné. Zastal se jí Ústavní soud. Žákyně měl jako milenky. Od vězení zachránilo učitele ze základky sezení u terapeutky. To není pravda, křičel v soudní síni učitel, který zneužíval školačku. Dostal podmínku. Za odporné týrání malého chlapce dostala macecha podmínku. Šéfa žalobců to zvedlo ze židle. Místo znásilnění 12leté dívky „jen“ sexuální útok. Muži snížili trest, pomohla mu změna zákona. Čtrnáctiletý kluk znásilnil podobně starou dívku. Soud nad tím mávl rukou, pak mu nařídil aspoň dohled úředníka. Přítelkyni ubodal, posekal a strčil do popelnice. Soud mu snížil trest.Vinař z Lednice zmlátil exmanželku latí tak, až jí zlomil žebra. Nic vážného, nepáral se s tím soud. Třicet let brutálně týrala syna, mrzačila ho až do zohavení. Dostala podmínku a ještě si stěžovala. Svou mentálně zaostalou expřítelkyni opakovaně znásilňoval, soud mu potvrdil čtyři roky. Ženu omámil gelem na erekci a pak ji znásilnil. Vyrovnala se s tím, řekl soud a muži dal podmínku. Podřízenou přinutil k pohlavnímu styku, vrchní soud mu potvrdil podmínku. Soud výrazně snížil odškodné policistkám, které natáčel jejich kolega ve sprchách. Čech za šíření dětské pornografie dostal šest let vězení, hledala ho i FBI. Jeden z největších světových distributorů dětského porna, senior z Prahy, dostal 4,5 roku. Policisté, kteří v opilosti před pražským barem zmlátili dívku, dostali podmínky. Násilník ze Siřemi věznil na řetězu ženu, zatímco ho hlídal probační úředník. Podmínku za brutální sexuální útok u Siřemi prozkoumá ministerstvo spravedlnosti. Muže po zneužití 39 dětí propustili předčasně, u soudu je teď znovu za dětské porno. Soud odůvodnil, proč dal otčímovi za znásilnění podmínku: Není deviant ani násilník. Tresty za znásilnění v Česku? Podmínku dostala od roku 2016 polovina odsouzených. Jak se nechat znásilnit tak, aby byl pachatel potrestán.

Ještě to úplně nemá pointu. Ta přijde, až přidám titulky s rozsudky za pěstování konopí. 

Zatím sem dám jen pár odkazů:

www.verimti.cz

https://pod-svicnem.cz/

https://konsent.cz/

https://www.bkb.cz/ - Bílý kruh bezpečí 

https://www.centrumlocika.cz/

https://www.profem.cz/

https://www.rosacentrum.cz/

https://www.acorus.cz/

http://www.persefona.cz/

https://www.spondea.cz/

Podívejte se a ozvěte se jim. Možná sami potřebujete pomoc (i jako osoba blízká; konkrétně Persefona uvádí, že pomáhá i osobám s problémy se zvládáním agrese), možná vy můžete pomoct jim? 

BTW sesbírat ty titulky trvalo chvíli a jsou jen z poslední doby, řádově měsíce zpátky. Pánbůh s námi. 

LOVE - ISM by Jul (12.)

 

Putovní kamínky. Painting rocks. 

LOVE - ISM by Jul (11.)