Love* is
Žena vrátila muzeu obraz ukradený před půl stoletím. Moc se jí nechtělo. Angličan zfalšoval test DNA, aby se vyhnul placení alimentů. Senior na Guadeloupe přepadl obchod, aby se dostal za vnukem do vězení. Desetiletý syn neměl v pořádku pas. Rodiče ho nechali na letišti a odletěli na dovolenou bez něj. Ať si je tam nechají, reagují politici na uvízlé české komunisty v Rusku. Matka nechtěla syna nechat odcestovat s milenkou, tak nahlásila bombu v letadle. Rapper čeká děti s partnerkou i její matkou, lidé jejich vztah nechápou. Američance rok chodily balíky vracené čínskému prodejci, zabraly jí garáž i dvůr. Muž na řece ujel 61 kilometrů ve vydlabané dýni. Zapsal se do knihy rekordů. Policisté britské rodině oznámili smrt syna, tomu se však vůbec nic nestalo. Muž ve Španělsku ležel v bytě mrtvý 15 let bez povšimnutí okolí. Američana zastřelil lovec. Spletl si ho s veverkou. Oscar Wilde si zase smí půjčovat knížky. Britská knihovna mu po 130 letech obnovila průkazku. Prosekočko nebo mňaulandské. Novozélandská firma vyrábí nealko víno pro zvířecí mazlíčky. Barva vašeho vozu rozhoduje. Ptáci nejčastěji kálejí na hnědá, červená a černá auta. Tedy alespoň v USA. Seniorka v USA se ubránila pitbulovi tím, že ho kousla do krku. Zachytila to kamera. Golfista musel kvůli odehrání míčku vstoupit do vody, bedlivě jej při tom sledoval aligátor. Brit vyhrál na stírací los 28 milionů. Tři měsíce pařil, až málem umřel. Lidé se bojí, že je to sebevrah. Z nové lávky u Chotíkova musí zmizet socha svatého Jakuba. Češka musela během cest po Asii k zubaři. Z ceny zákroku jí doslova spadla čelist.
#atakhlemytadyzijeme
Budoucího manžela potkala na druhém konci planety. Když její přítel usnul ve vlaku. Onkologický ústav se zbavil své vlastní pracovnice bojující s rakovinou bez odstupného. Policie v Honolulu zatýkala střízlivé řidiče, aby splnila kvóty odchycených opilců. Americký stát Tennessee zakázal chemtrails. Přestože neexistují. Falešní zubaři z Havlíčkobrodska: Znalosti měli z internetu! Keňa odsoudila pašeráky mravenců. Největší pes světa se setkal s nejmenším. Padli si do oka. Dva roky chodila na cizí pohřby, aby uhnala funebráka. České romcomy nejsou romantické ani vtipné. Tak proč je milujeme? Na horách nasněžilo. Omyl za všechny peníze. E-shop Reeboku zapomněl přepočítat eura na koruny. Vyklízecí četa se spletla a zdemolovala nesprávný byt. Nejsme národ skeptiků, Češi jsou šťastní optimisté. Frustrovaná důchodkyně z Klatovska podřízla partnerovi krk. Poslední kapkou bylo chrápání. Muž v berlínském supermarketu pobodal zákazníka, nůž si koupil v tom samém obchodě. Zastřelený muž promluvil ke svému vrahovi, i když je už tři roky mrtvý. Jednoho nevěrníka usvědčil elektrický zubní kartáček, druhého Tesco Clubcard. Muž na Chebsku se zasekl v kontejneru na oblečení. Kvůli zákonu o potratech udržují v USA na přístrojích ženu prohlášenou za mrtvou. Pomsta za vraždy příbuzných: Žena na Haiti otrávila přes 40 gangsterů 77 plněnými taštičkami. Ztratili jsme Donatella. Ficova ministryně odvezla vzácnou bustu z Levoče, tají kam. Britský soud poslal za mříže dva zloděje zlaté záchodové mísy. Odsedět si mají čtyři a dva roky. Rozkaz k palbě. Československá armáda vs. UFO nad Vranovskou přehradou. Házeli jsme na drony kameny. Rusové odkryli, jak se bránili útoku na letiště. V Jižní Karolíně spadl z nebe malý žralok.
#atakhlemytadyzijeme
Ten první miluju, ale přidám i další, oblíbené. Ke Světovému dni mentálního zdraví:
Dle § 5 odst. 1 zákona č. 136/2011 Sb., zákon o oběhu bankovek a mincí, je každý povinen přijmout tuzemské bankovky a mince bez omezení, ledaže je oprávněn jejich příjem odmítnout. Odmítnutí je povoleno především u neplatných či pamětních bankovek a mincí.
Naopak ministerstvo financí zastává názor, že je na základě zásady smluvní svobody přípustné omezit platbu v hotovosti. Jestliže se obchodník dohodne na podmínce, že bude přijímat pouze platbu NFC čipy a předem o tom informuje, může platbu v hotovosti odmítnout.
V každém případě i kdyby obchodníci hotovost přijmout museli, zákon nyní nestanovuje žádné sankce za odmítání hotovostních plateb, právo platby v hotovosti tedy nelze vymáhat.
Pokud máte podezření na podvodné jednání ze strany společnosti NFCtron, můžete podat podnět na Českou obchodní inspekci.
Podnět lze podat:
- prostřednictvím webového formuláře na adresu: www.coi.cz/podatelna/
- písemně, a to na příslušný inspektorát ČOI,
- osobně, a to na příslušný inspektorát ČOI, adresy jednotlivých inspektorátů lze najít na: www.coi.cz
Pokud se rozhodnete pro písemnou variantu, vzor podnětu můžete najít na našich stránkách zde: www.dtest.cz/clanek-3341/podnet-ceske-obchodni-ispekci-pro-porusovani-zakona-o-ochrane-spotrebitele.
Věříme, že Vám tato informace pomůže. V případě potřeby další konzultace kontaktujte prosím naši poradenskou linku na telefonním čísle 299 149 009.
Četbou řady e-mailů, kde společnost apelovala na účastníky festivalu, ať si nabijí kredit na konzumaci už z domu, vyhnou se tím frontám a aktivačnímu poplatku, jsem podlehla dojmu, že je to dobrý nápad a poslala jim 1500,-
Když jsem na baru chtěla koupit děckám limču, ukázalo se, že mám na čipu 0 (nula) CZK.
Naštěstí jsme přišli brzy, ještě nebyly větší fronty a vyřešit celou situaci tak trvalo pouhou hodinu a půl střídavého pobíhání a čekání fronta - NFC - fronta - bar - fronta - NFC...
Nejdřív slečnu od NFC Tron napadlo, že zkusíme nahrát další částku, tím se mi "to" nějak aktivuje, peníze se sečtou a jupí.
Neslyšela jsem ani slovo, že když je to zjevně jejich fuck-up, poplatek mi účtovat nebudou, tzn. v této automatizované situaci ho asi budu muset zaplatit, ale vrátí mi ho. Což teď je můj požadavek č. 1 (chronologicky, ne dle důležitosti a jen proto, že mě pak znovu nasrali).
Sice jsem jim další peníze dát nechtěla, ale na místě prostě nemáte alternativu, takže jsem tam přihrála 200,- + poplatek. Na baru se ukázalo, že zmizely i ty dvě stovky.
Slečna moc nevěděla, co s tím, ťukala acrylovýma nehtama do tabletu, něco udělala a doufaly jsme, že tím to bude ok. Zpátky na baru se ukázalo, že neé.
Příště na stánku NFC Tron jsem vyfasovala vyšší (pozicí ne postavou), zaškolenější slečnu. Při náhledu do mého účtu zjistila, že z loňského roku mi zůstala otevřená položka, kterou měli uzavřít a stalo se, že při načtení letošní vstupenky se mi kredit nahrál na tu starou místo aktuální. (Toto si zapamatujte.)
Chvíli do toho ťukala a nic. Napadlo ji, že bych si mohla nahrát kredit nových 1500,-, tentokrát už to klapne a refundaci si vyřídím po akci. Odmítla jsem a tak mi kredit nahrála ona sama ze svého osobního bankovního účtu a současně si nechala vrátit mých "ztracených" 1500,- k sobě.
Evidentně nemá NFC Tron systémové řešení takových situací. Posílat účastníkům vlastní peníze zaměstnanců bych za to úplně nepovažovala. Taky je vidět, že slečny na stánku se snažily napravit co mohly a na ně si fakt stěžovat nemůžu.
Zároveň se mi na účtu zázračně zobrazily i do té doby neviditelné dvě stovky.
Tím teda byl vyřešený festival a vesele jsme mohli jít na hranolky.
Doma jsem potom zjistila, že se mi kredit rozdělil do dvou "peněženek". Na jedné zbylo 510,-, na druhé 90,-. Trochu by mě zajímalo, podle jaké logiky se mi z čipu co odečítalo, ale zas asi nemusím vědět všechno.
Požádala jsem o vrácení na účet. Vyšší částka mi přišla včas a v pořádku, tu nižší poslali na číslo účtu, které jsem v životě neviděla. Můj požadavek č. 2 je refundace 90,- na správné číslo bankovního účtu. (Víceméně jde taky o princip, po tom co jsem následně zjistila.)
Napsala jsem reklamaci na určený email. Dvakrát. Několikrát jsem volala na zákaznickou linku. Bez reakce, prostě úplně mrtvo.
Ponořila jsem se do hlubin internetu a bohužel zjistila, že je řada lidí, kterým NFC Tron "refundoval" kredit na neznámá čísla BÚ a někteří se nedočkali nápravy nikdy, zatímco u jiných to trvalo měsíce a měsíce a to si ještě můžou gratulovat.
Zjevně časté vysvětlení společnosti je, že existuje jakási skupina podvodníků, která sbírá ztracené nebo vyhozené účtenky od nabití s QR kódy a žádá si refundace cizích peněz na své účty.
Pokud to tak je, je chyba společnosti, že vybírá od lidí peníze, které nedokáže uchránit před podvodníky. A ještě takhle debilním a jednoduchým podvodem. Představte si, že by to byla banka: asi jste někde ztratili výpis z účtu, tak jsme půlku vašeho zůstatku poslali do Maďarska; příště buďte opatrnější, no... Můj požadavek č. 3 - spravte si to!!!
NFC Tron to bere tak, že je to vaše chyba, neměli jste ten papír ztrácet a pokud nejste ale hodně urputní, zbylý kredit zpátky nemusíte dostat.
Ovšem já, vzhledem k nestandardní situaci kolem celého toho nahrávání a načítání kreditu, jsem žádný QR kód neměla. Přesto moji vratku poslali na cizí BÚ. Proč?
Zajímalo mě, jestli máme - jako návštěvníci kulturních akcí - šanci se bránit a odmítnout dát peníze někomu, u koho víte, že tak ze 70 % nejsou v bezpečí. Zeptala jsme se v poradně DTestu a ve zkratce ne, ale dá se na ně volat ČOI.
BTW nemají nějakou licenci k provozování činnosti od ČNB?
Každopádně odpověď z poradny nahraju následně.
A nakonec, to nejdůležitější. Když se podívám do svého účtu NFC Tron teď, mám tam otevřené dvě aktivní položky/peněženky. A už teď mám tik v oku, když si uvědomím, že jsem si ještě před celým tímhle fuck-upem opět přes NCF Tron koupila vstupenku a nahrála 1500,- na konzumaci. Chápete, dvě (2!!!) neuzavřené položky! Co všechno se jen může stát...
V reklamačním e-mailu jsem se ptala pracovníka patrně něčeho jako zákaznického "servisu", jestli je to v pořádku, nebo se můžu i na Pop Messe 2026 těšit na stejný voser jako letos a nereaguje. Už tři měsíce. Můj požadavek č. 4: Proboha vás prosím, podívejte se na to a řekněte mi, že je to OK a tohle už se nastane. Prosím!!!
A proč vůbec tohle musíme podstupovat? V devadesátkách jsem věřila, že měnění peněz za čipy, abyste si na technu mohli koupit bagetu, má vyznam pro provozovatele občerstvení. A tak jsem to akceptovala. Proč ne? Někomu to pomůže a mě to nic neudělá.
Ale co se z toho stalo teď, je hell. Hlavně že čipy, bezhotovostní převody a technika. Akorát že vás nutí poslat peníze nedůvěryhodné společnosti s nespolehlivým systémem, možná vás u toho okradou a vlastně je to vaše chyba.
Znáte to, jak když člověk něčemu víc věnuje pozornost, jako by se ta věc, to téma zrovna rojilo ze všech stran.
Mé nutkavé myšlenky o smrti se po třiceti letech změnily na nutkavé myšlenky o životě, o mojí minulosti. Když už mi není tak zle a už nechci jen nebýt, kdo teda jsem? Co se mi to vlastně stalo?
Hádám, že "normální" lidi si tím prochází v pubertě. Ale to byla doba, kdy jsem já intenzivně řešila, jestli sebevražda je fakt jediná mně dostupná forma úniku a záchrany nebo mám i jiné možnosti.
Z knihovny jsem namátkou vytáhla knihu Ještě můžu vzlétnout autorky Moniky Hodáčové, která je plná otázek směřujících na čtenáře.
Několik desítek otázek, vedoucích do nitra. Uvědomila jsem si, že dřív bych skoro na žádnou neuměla odpovědět, poslední době jen na část z nich. Není to o tom, že je člověk líný se důkladně zamyslet. Jste od sebe tak odpojení, že i když byste si samou námahou závity strhali, ty odpovědi tam nejsou.
Dneska, když se hodně snažím, zformuluju upřímnou odpověď na každou otázku.
Kniha je určená normálním smrtelníkům, bez vážnější psychiatrické diagnózy:
Naše já často leží někde hodně hluboko pod nánosy očekávání všech okolo, zažitých stereotypů a toho, co je pro ostatní přijatelné, normální.
Odkrývání našeho skutečného já nám začne otevírat nové pohledy na život, stejně jako pronikání do tajů života přináší nový pohled na nás samé. Já před deseti, dvaceti, třiceti lety... Je to pořád ta stejná bytost, má stejná přání, stejný hodnotový žebříček? Ano i ne.
Něco zůstává, něco se proměňuje s naším životem,který nám příležitostí ke změně nabízí nepřeberné množství. Stále se tak můžeme učit, hledat odpovědi na otázky, které před nás každý den staví. Hledat pravdu.
Nemůže být právě tohle smyslem života jako takového? Životním plánem, který naplňujeme do konce svých dnů?
Nalézt správné odpovědi znamená především klást si správné otázky. Otázky, na které často nejde jednoduše či jednoznačně odpovědět. Někdy k vám odpověď může přijít až časem. Ale právě proto je tak důležité se ptát.
Příběh vaší rodiny není jen jeden. Jsou to stovky příběhů které se mohou v mnoha ohledech velmi lišit. Vždycky záleží na tom, kdo ho vypráví a také komu. Podíváte-li se na svůj život tímto pohledem nabízí se otázka: Kolik životů vlastně žiji a ve kterém jsem to opravdu já?
Hledáme-li vlastní identitu, má návrat do minulosti vždycky smysl. Každá z nás má nějaké předky, nějakou rodinnou historii, která náš život určitým způsobem formovala. Čím hlouběji jdeme, tím méně máme faktů, ale možná o to víc příběhů.
Mluvily jsme o pochopení vlastních rodičů. Můžeme ale jít ještě dál. A protože je tato kniha věnovaná ženám, zkuste sledovat ženskou liniive vaší rodině. Jaká byla babička a co víte o prababičce?
https://www.grada.cz/jeste-muzu-vzletnout-9852/
<3
Narazila jsem na pozvánku na workshop pro sebeobhájce. Určený lidem s tělesným postižením. Škoda, že nemám takový hendikep, hned bych šla :)
Sebeobhájci = lidé s postižením, kteří chtějí sami pomáhat, předávat svoje zkušenosti a zasazovat se o zlepšení svého postavení ve společnosti.
https://rytmus.org/sebeobhajci/
Část programu byla o něčem ve smyslu "tvůj příběh". To mi připomnělo historii mých teorií o tom, co se mi v životě dělo.
Nejdřív jsem se vyrovnávala s rodičovským stylem matky a otce snahou přijmout fakt, že mě nemají rádi. Ale není to jejich chyba, kdybych byla jiná, tak by mě třeba rádi měli. Už jako malá jsem věděla, že nikoho nemůžou mít rádi všichni a mě zrovna shodou okolností nemají rádi rodiče, no... (Jen jsme ještě netušila, že rodičovské přijetí a láska je naprostý základ a nemělo by se to brát stejně, jako když si zrovna nepadnete do oka se sousedovic děckem. Ale člověk - v každém věku - dělá, co může.)
Pak, v souvislosti s depresí, která se u mě nevyhnutelně musela vyvinout, jsem přemýšlela jestli ji mám tzv. po předcích z otcovy nebo matčiny strany. Která část rodiny jsou větší magoři? A děda nebo babička?
Vůbec mě nenapadlo, že bych ji nemusela "zdědit", že je to spíš strategie přežití.
Kdybyste se mě v tu dobu zeptali na můj příběh, řekla bych vám, že jsem celé dětství trávila hodně času v nemocnicích a to v kombinaci s předpoklady k duševní chorobě způsobilo můj stav.
Když jsem od psychiatrů a psychologů začala slýchat, že deprese je únik před tlakem a že jsem si ji pravděpodobně vybudovala jako obranu, protože "rodiče mě v tom nechali", byla jsem uražená. Dyť to zní, jak kdyby to ani nebyla doopravdická nemoc. Ale já jsem přece nemocná! Jsem psychiatrická pacientka!!! A když nebudu tohle, nejsem nic. Co ze mě bez deprese zbude?
V mém příběhu by nebylo ani slovo o narcismu, generačních traumatech, alkoholismu, nediagnostikovaném ženském ADHD, které by mimochodem hezky vysvětlilo nevyzpytatelné výbuchy vzteku a agrese, násilí, double bind (už jen tím vám v dětství nadělají v hlavě pěknou paseku). O osamělosti. Vzteku, kterýho se asi nikdy nezbavím.
To jsem si uvědomila až časem a jsem přesvědčená, že ani teď nevím a nechápu všechno. Budu mít do smrti vůbec dost času zjistit, kdo jsem?
"Tvůj příběh" je důležitý a přitom pokud jste neměli v životě štěstí, může být sakra složité si ho poskládat dohromady.
O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků.
Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.
A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.
Anxiety, depression and difficulty forming close relationships. Yep.
Kolikrát jsem tam řekla něco ve smyslu "posranej Villach", bych už nespočítala. Za to se chci omluvit. Villach za nic nemůže.
Bohužel teda hotely měly fakt plno, nejen z pohledu přes booking. Ale aspoň nás upřímně litovali a dokonce matka recepční z hotelu, v jehož restauraci jsme se zastavily, se nám snažila pomoct motlidbami za nedojezd někoho z hostů.
Marně.
Josefína si objednala večeři ze snídaňového menu, což po bleskovém zhodnocení naší ubohé situace pan vrchní skutečně přinesl a ani to nekomentoval.
Po jídle jsme stihly zmrzlinu a přichomítly se k večerní vodní show. Kdy nad řekou za pomocí vody a světel vytvořili něco, co vypadalo imho efektněji než ohňostroje a stopro to bylo mnohem ekologičtější a okolí přátelštější než tady naše Ignis Brunensis. Takže inspo pro Brno ;)
Navíc nás hned při příchodu do centra přivítaly desítky svítících srdíček všude kolem a Pepi potkala v bubble tea baru jakýhosi medvěda, co zná z pohádek a je prý super.
Já jsem z toho celkově sice byla na mrtvici, ale pro dceru jsem se to snažila rámovat jako super dobrodružství, na což kupodivu, když jsem u toho půlku času brečela, ona ochotně přistoupila a už před začátkem vodní show exaltovaně vykřikovala, že Villach je super a je to náš nejlepší den dovolené!
A že se musíme vrátit na delší dobu. TVL nevím, já asi vlakem po Rakousku ještě dlouho nepojedu.
Z Villachu jsme měly vyrazit v 0:45, což samo o sobě bylo na hovno, protože je to dlouho na to zůstat vzhůru, ale krátce na to se normálně vyspat. Takže jako třešnička na dortu, měl něco kolem dvou hodin zpoždění. Které prodlužovali každých deset minut. To abych si nemohla předem natočit budík a zdřímnout si aspoň na nádraží na zemi.
Skupinka mladíků, kteří s námi cestovali z Ljubljaně to zatáhla přímo na dlažbě v centru města. Vypadali, že na další cestu rezignovali.
Pepi spala buď na cestovní tašce (ještě že jsem nevzala skořepinový kufr) nebo na mě. Já jsem byla jako že vzhůru a ve střehu, abych sledovala zavazadla a narůstající zpoždění i frustraci spolucestujících, ale reálně spíš v jakemsi bdělém kómatu.
Vlak přijel, narvanej do posledního místečka (vlastně přes poslední místečko), a nadešla asi nejhorší část cesty. Když jsem si myslela, že víc už mě ruce bolet nemůžou, víc už mít přesezený nohy nejde, hlava mi každou chvíli upadne ze zatuhlýho krku a unavenější už nebudu, čekalo mě 6 hodin sezení na zemi, kdy se nemůžu, ani nechci pohnout, protože na mě leží spící dítě a aspoň jemu chci dopřát trochu odpočinku. Taky v opačným případě by vzteky řvalo a brečelo tak, že reakci okolí (včetně sebe) bych zažít nechtěla, že...
Odtud je fotka v minulém příspěvku.
No, nakonec jsme to přežily, i když mozoly na rukou mám doteď a ani můj krk se doposud nevzpamatoval. Potřebovala bych další dovolenou.
V duchu děkuju všem, kdo nám cestou pomáhali, s kým jsme se dali do řeči. Trochu mi přišlo líto, že mi není 18 a nejsem na prázdninové interrail cestě bez cíle a objemných zavazadel, jako někteří z nich. God bless you.
Zpáteční cesta naprosto zastínila pobyt v Terstu, který byl super. Jenom krátký. Reálně, s mojí láskou k muzeím, historii a kávě mi přijde adekvátní tam strávit tak 10 - 14 dní. Případně celý život. Jenom asi nejezděte vlakem, no...
A já jdu sepisovat reklamaci pro OEBB. Jupí!
//BTW to po příjezdu vykládám Janě, která nám hlídala psy a ona že rodina našich kamarádů takhle jela vlakem, se dvěma malými dětmi, až do Florencie a super. Nejlepší dovolená v životě! TVL!
Taky jste slyšeli o té super železniční trati mezi Vídní a Terstem, někdejším nejvýznamnějším přístavem habsburské monarchie? Já bohužel ano.
Musím to sem dát, abych se z toho nevyvlíkla.
Víte, co je The Most Wuthering Heights Day Ever? Ne? Tak čtěte resume od AI (to je btw poprvé, co jsem to k něčemu použila). I AI si myslí, že by se TMWHDE (hezká zkratka <3) měl konat taky v Brně. Podle mě Brno a tahle akce byly doslova stvořený jedno pro druhý!
A já už tak dlouho přemýšlím o tom, že bych to tady měla uspořádat, když se k tomu bůhvíproč nikdo jinej nemá, že to musím udělat. Nebo se upřemýšlím k smrti.
Takže děkuju moc Scotymu a Kátě, od kterých jsem o tom dozvěděla poprvé. Podruhé už od nikoho, jen od Instagramu.
A vy čtěte a sledujte hastag #themostwutheringheightsdayever
Potrebuju, aby tam pak taky přišli nějaký lidi...
Je dvacetileté výročí zásahu (zbytečného a brutálního) na Czechteku u Mlýnce na Plzeňsku. A k mému údivu a potěšení se tím freetekk zase jednou dostal do mainstreamových médií.
Pravděpodobně - protože zatím jsem nic nečetla ani neposlouchala - nejlepší dokumentem stejně zůstává legendární report tehdy zveřejněný na techno.cz. Kde mimochodem pořád ještě nějaké fotky k vidění jsou:
http://techno.cz/reporty/index/fotograf:Hans
Tehdy jsem na freeczkový akce jezdila. Občas, spíš na menší (taky tohle je největší akce svého druhu u nás a konala se jednou ročně) a raději než tekkno jsem měla a stále mám d'n'b, jungle, raggajungle, reggae. Nicméně ten rok se to tak zrovna sešlo, že jsem měla jet.
Z Brna jsem vyrážela už s tím, že účastníky napadla policie. Z nyxu a od kamarádů na místě jsme měli info doslova z první ruky, do toho jsme hltali zprávy z mainstreamových médií.
Hodně lidí si cestu do Mlýnce pochopitelně rozmyslelo, my jsme se Sleepym (ze kterýho je BTW ve Státech publikovaný autor, wow) jeli i tak. Věděli jsme, že na místo patrně dorazíme, až už bude po všem. Já chtěla fotit a hlavně jsme jeli pomoct s úklidem.
Nebudu řešit, že pozemek na akci byl pronajatý od majitele a kdyby politici a policie dodržovali zákony, mohli tam tak max dávat pokuty za překročení limitu hluku (komu, když freeteky přirozeně nemají organizátora?) a dávat za stěrače bločky za blbý parkování. Zajímavý ale bylo, jak se zprvu všude psalo, že akce je nelegální ve smyslu nepovolená úřady i protiprávního záboru pozemku. A majitel moc prostoru, aby to mohl účinně vyvrátit, nedostal. Nebo se možná bál nenávisti, která by se proti němu mohla namířit ze strany tzv. běžných občanů? Později ale už technaře otevřeně obhajoval.
Každopádně jak ze začátku Češi na účastníky a celý freetekk nadávali, brzo velká část společnosti otočila. Zásah byl opravdu nepřiměřený a díky internetu a digitální fotografii se s minimálním zpožděním dostávaly ven svědectví od lidí uvnitř.
Toho velmi dobře využila politická opozice, hlavně ODS.
Já jsem v Mlýnci ani později moc fotek nepořídila, protože mi hned ve vlaku cestou tam ukradli foťák. Nicméně v tom hypu, zaplavená adrenalinem jsem toho želela míň než bych sama čekala.
Na místo jsme se dostali v pohodě, ještě jsme potkávali kolem lesní cesty roztroušené policisty, po nás už ale nikdo nic nechtěl. Vypadalo to tam jak po válce. Nafasovali jsme pytle na odpadky a šli uklízet. Strávili jsme tam celý den a odjeli do Prahy.
Socani v čele s Paroubkem - a to není politická analýza, ale moje dojmy a ještě navíc dojmy ve vzpomínkách, schválně nic nečtu, dokud to nedopíšu :)) - patrně počítali, že nastoupí na partu špinavých smažek, vyženou je z louky a lidi je za to budou milovat. Bohužel pro všechny zúčastněné to špatně vyhodnotili.
Výsledkem byla spousta nasraných lidí. Nasraných policajtů, kteří otevřeně mluvili o zpackaném zásahu se špatným vedením, nasraných a vyděšených rodin policajtů, které na zásah poslali i těch, co měli pohotovost a fakt se jim tam nechtělo. Nasraných technařů, nasraných lidí, co prostě rádi jezdí na fesťáky a sympatizovali, nasraných rodin technařů. Nasraných starých mániček a trampů, kteří si vzpomněli, jak před revolucí naháněli obušci je samotné.
Asi fakt nevěděli, že na tekkno ve většině chodí lidi, co po týdnu v korporátu (továrně, škole,...) rádi svlečou košile a kravaty a jdou se zrestartovat. Že takových těch "společností vyvrhlých kriminálních živlů" (pro soudruhy od pohledu), co to přeženou a skončí před bednama v blátě a následně možná na titulce MF Dnes, je tam fakt jenom pár a zbytek je naprosto různorodá, nezaškatulkovatelná skupina.
Taky bysme se mohli bavit o tom, jak časté a jak přijímané byly před 20 lety v Česku body modifikace, včetně piercingů a tetování. Jak často jste potkali na ulici nebo v práci člověka s netypickou barvou vlasů, dready nebo copánky?
ČSSD si uspořádala nesmyslnou demonstraci síly a moci, dokonce tam dotáhli obrněný transportér, aby bojovali se skupinou z většiny neozbrojených, polonahých pacifistů na MDMA. Skončilo to tím, že vyhrožovali armádou.
Chytla se toho opozice a ve zkratce, z víkendu techna na louce někde u dálnice se stal snad týden nebo dva techna uprostřed Prahy. Na protestu uprostřed Václavského náměstí jsem poprvé a naposledy mluvila s Lucií Bílou. Systémy hrály z pódia na Letné.
Svůj czechtek jsem ten rok teda měla i já. Velmi netypický, nezapomenutelný a vlastně pro mě to opravdu byla v jistém smyslu tečka (za svobodou), protože od té doby jsem na žádný větší free akci nebyla a CzechTek skončil. A zároveň ty protesty a všechno okolo byla ztělesněná svoboda sama.
Ale jak na to teď myslím, asi by stálo za to se jet někam (nejspíš do zahraničí) někdy ještě mrknout...
Tyhle trika pak celý léto rozdávali na každým větším festivalu v Čechách a na Moravě.
Papaláši chtěli dělat gesta a z lidí, kterýma zjevně opovrhovali, si udělali boxovací pytel. Jenže netušili, do čeho se pouští. Po zásluze dostali, co jim patří. To, jak teď lezou do análu komunistům, aby urvali usmolených pár procent, je třešnička na dortu, karma a boží trest za to, co provedli tehdy tam :))
Vážně, věřím, že myšlení, které tehdy vedlo politiky k pocitu, že takový zasah je dobrý nápad, je dnes přežité. Navíc lidé se smartphony dokážou v podstatě vše dokumentovat a v reálném čase zveřejňovat. To by se za komunistů, ani krátce po nich, nestalo, ale u Mlýnce už i to (jen spíš s internetem a digitální fotkou) hrálo roli.
Rozpustit tu akci, I KDYBY nelegálně obsadila soukromý pozemek, šlo i jinak. Případně ji mohli nechat proběhnout a přestupky ad. řešit pak. Žijeme v právním státě. Mimochodem, na netu lidi vtipně den zásahu označují za den, kdy vznikla Pirátská strana :)
Třídílný podcast: CzechTek: Příběh českého raveu
... oba takovým způsobem potměšile jednali v úmyslu, aby je usmrtili a násilím osobám těm učiněným cizí věci hmotné na sebe převedli, že z toho nastala smrt jmenovaných, a že tím spáchali zločin vraždy loupežné.
Miluju! <3
Miloslav Martínek: Jak si smrt došla pro kata a další mordy z dob c. k. a první republiky
Tahle kniha je nález z knihobudky a moc jsem toho od ní nečekala, ale je zábavná a velmi zajímavá.
Nechci tu psát o každé, ani každé druhé knížce, kterou přečtu, ale přesto... Jestli máte rádi detektivky, zkuste - pro zpestření - tuhle. Dozvíte se i o soudnictví v c. k. a první republice.
Nejlepší sbírka ever!
Samozřejmě a hlavně na adopci banánu, pardón samice hrabáče. Ale protože se už teď, bezmála týden před koncem, sešlo mnohem víc, podpořili admini řadu dalších projektů. Viz FB skupina Červený trpaslík - hláškuj a bav se!
Většina tak nebo onak souvisí se seriálem: z jedné africké vesnice jsme udělali boháče, tzn. přispěli na nákup spousty ryb (páč v Africe je pravděpodobnější samovznícení starosty než déšť sleďů), podpořili několik organizací pomáhajících kočičím lidem, Uroboros z. s. nebo třeba Farmu Naděje, protože Naděje = Esperanto (detaily najdete ve zprávě, co je skrytá v mikrotečce nad "i" na plaveckým osvědčení).
A pro přispěvatele mají odměny! Potřebuju pokladničku ve tvaru jedné z nejkrásnějších, funkční a skoro dokonalé hlavy (Krytona), abych si měla kam schovávávat drobáky na příští rok a letní Red Dwarf Convention v Londýně, a trochu jsem se plácla přes kapsu.
Potvrzující e-mail mi přišel od Inkvizitora. Vědět to, že se sbírkou má něco společnýho zrovna on, dala bych jim pravý číslo kreditky...
Našla jsem v knihách, co mám po dědovi, dopis.
"Vážený soudruhu, s politováním vám musíme oznámit, že časopis Naší přírodou č. 5/84 Vám nemůžeme zaslat. Sama redakce trpí nedostatkem kusů časopisů.
Se soudružským pozdravem
Státní zemědělské nakladatelství, n.p."
"Ze svý zkušenosti můžu říct, že dneska už může napsat knihu každej blbec."
Lucie Bechynková, autorka true crime podcastu a několika knih :)
OZ #353
... a ten pocit, kdyz přesně víš, kam míří, ještě před tím než swipneš. Jop, potěšilo mě to. Ale asi by nemělo, co?
A taky, co to vypovídá o naší společnosti, o tom, jak se chováme k holkám, když prý nejvíc true crime fans are ženy a nejoblíbenější podcast ever se jmenuje Opravdové zločiny?
<3
