neděle 5. října 2025

Odpověď poradny DTestu na dotaz o nepřijímání hotovosti na festivalech

Dobrý den. 

Děkujeme Vám za využití online poradny časopisu dTest. 

Z Vašeho dotazu vyplývá, že se zajímáte o možnost odmítnutí používání čipů pro platby na komerčních akcích.

Dle § 5 odst. 1 zákona č. 136/2011 Sb., zákon o oběhu bankovek a mincí, je každý povinen přijmout tuzemské bankovky a mince bez omezení, ledaže je oprávněn jejich příjem odmítnout. Odmítnutí je povoleno především u neplatných či pamětních bankovek a mincí.

Naopak ministerstvo financí zastává názor, že je na základě zásady smluvní svobody přípustné omezit platbu v hotovosti. Jestliže se obchodník dohodne na podmínce, že bude přijímat pouze platbu NFC čipy a předem o tom informuje, může platbu v hotovosti odmítnout.


V každém případě i kdyby obchodníci hotovost přijmout museli, zákon nyní nestanovuje žádné sankce za odmítání hotovostních plateb, právo platby v hotovosti tedy nelze vymáhat.

Pokud máte podezření na podvodné jednání ze strany společnosti NFCtron, můžete podat podnět na Českou obchodní inspekci.


Podnět lze podat:
- prostřednictvím webového formuláře na adresu: www.coi.cz/podatelna/
- písemně, a to na příslušný inspektorát ČOI, 
- osobně, a to na příslušný inspektorát ČOI, adresy jednotlivých inspektorátů lze najít na: www.coi.cz

Pokud se rozhodnete pro písemnou variantu, vzor podnětu můžete najít na našich stránkách zde: www.dtest.cz/clanek-3341/podnet-ceske-obchodni-ispekci-pro-porusovani-zakona-o-ochrane-spotrebitele.

Věříme, že Vám tato informace pomůže. V případě potřeby další konzultace kontaktujte prosím naši poradenskou linku na telefonním čísle 299 149 009.

sobota 4. října 2025

NFC Tron na Pop Messe

Četbou řady e-mailů, kde společnost apelovala na účastníky festivalu, ať si nabijí kredit na konzumaci už z domu, vyhnou se tím frontám a aktivačnímu poplatku, jsem podlehla dojmu, že je to dobrý nápad a poslala jim 1500,-

Když jsem na baru chtěla koupit děckám limču, ukázalo se, že mám na čipu 0 (nula) CZK. 

Naštěstí jsme přišli brzy, ještě nebyly větší fronty a vyřešit celou situaci tak trvalo pouhou hodinu a půl střídavého pobíhání a čekání fronta - NFC - fronta - bar - fronta NFC... 

Nejdřív slečnu od NFC Tron napadlo, že zkusíme nahrát další částku, tím se mi "to" nějak aktivuje, peníze se sečtou a jupí. 

Neslyšela jsem ani slovo, že když je to zjevně jejich fuck-up, poplatek mi účtovat nebudou, tzn. v této automatizované situaci ho asi budu muset zaplatit, ale vrátí mi ho. Což teď je můj požadavek č. 1 (chronologicky, ne dle důležitosti a jen proto, že mě pak znovu nasrali). 

Sice jsem jim další peníze dát nechtěla, ale na místě prostě nemáte alternativu, takže jsem tam přihrála 200,- + poplatek. Na baru se ukázalo, že zmizely i ty dvě stovky.

Slečna moc nevěděla, co s tím, ťukala acrylovýma nehtama do tabletu, něco udělala a doufaly jsme, že tím to bude ok. Zpátky na baru se ukázalo, že neé. 

Příště na stánku NFC Tron jsem vyfasovala vyšší (pozicí ne postavou), zaškolenější slečnu. Při náhledu do mého účtu zjistila, že z loňského roku mi zůstala otevřená položka, kterou měli uzavřít a stalo se, že při načtení letošní vstupenky se mi kredit nahrál na tu starou místo aktuální. (Toto si zapamatujte.)

Chvíli do toho ťukala a nic. Napadlo ji, že bych si mohla nahrát kredit nových 1500,-, tentokrát už to klapne a refundaci si vyřídím po akci. Odmítla jsem a tak mi kredit nahrála ona sama ze svého osobního bankovního účtu a současně si nechala vrátit mých "ztracených" 1500,- k sobě. 

Evidentně nemá NFC Tron systémové řešení takových situací. Posílat účastníkům vlastní peníze zaměstnanců bych za to úplně nepovažovala. Taky je vidět, že slečny na stánku se snažily napravit co mohly a na ně si fakt stěžovat nemůžu. 

Zároveň se mi na účtu zázračně zobrazily i do té doby neviditelné dvě stovky. 

Tím teda byl vyřešený festival a vesele jsme mohli jít na hranolky. 

Doma jsem potom zjistila, že se mi kredit rozdělil do dvou "peněženek". Na jedné zbylo 510,-, na druhé 90,-. Trochu by mě zajímalo, podle jaké logiky se mi z čipu co odečítalo, ale zas asi nemusím vědět všechno. 

Požádala jsem o vrácení na účet. Vyšší částka mi přišla včas a v pořádku, tu nižší poslali na číslo účtu, které jsem v životě neviděla. Můj požadavek č. 2 je refundace 90,- na správné číslo bankovního účtu. (Víceméně jde taky o princip, po tom co jsem následně zjistila.)

Napsala jsem reklamaci na určený email. Dvakrát. Několikrát jsem volala na zákaznickou linku. Bez reakce, prostě úplně mrtvo.

Ponořila jsem se do hlubin internetu a bohužel zjistila, že je řada lidí, kterým NFC Tron "refundoval" kredit na neznámá čísla BÚ a někteří se nedočkali nápravy nikdy, zatímco u jiných to trvalo měsíce a měsíce a to si ještě můžou gratulovat. 

Zjevně časté vysvětlení společnosti je, že existuje jakási skupina podvodníků, která sbírá ztracené nebo vyhozené účtenky od nabití s QR kódy a žádá si refundace cizích peněz na své účty. 

Pokud to tak je, je chyba společnosti, že vybírá od lidí peníze, které nedokáže uchránit před podvodníky. A ještě takhle debilním a jednoduchým podvodem. Představte si, že by to byla banka: asi jste někde ztratili výpis z účtu, tak jsme půlku vašeho zůstatku poslali do Maďarska; příště buďte opatrnější, no... Můj požadavek č. 3 - spravte si to!!! 

NFC Tron to bere tak, že je to vaše chyba, neměli jste ten papír ztrácet a pokud nejste ale hodně urputní, zbylý kredit zpátky nemusíte dostat. 

Ovšem já, vzhledem k nestandardní situaci kolem celého toho nahrávání a načítání kreditu, jsem žádný QR kód neměla. Přesto moji vratku poslali na cizí BÚ. Proč? 

Zajímalo mě, jestli máme - jako návštěvníci kulturních akcí - šanci se bránit a odmítnout dát peníze někomu, u koho víte, že tak ze 70 % nejsou v bezpečí. Zeptala jsme se v poradně DTestu a ve zkratce ne, ale dá se na ně volat ČOI. 

BTW nemají nějakou licenci k provozování činnosti od ČNB?

Každopádně odpověď z poradny nahraju následně. 

A nakonec, to nejdůležitější. Když se podívám do svého účtu NFC Tron teď, mám tam otevřené dvě aktivní položky/peněženky. A už teď mám tik v oku, když si uvědomím, že jsem si ještě před celým tímhle fuck-upem opět přes NCF Tron koupila vstupenku a nahrála 1500,- na konzumaci. Chápete, dvě (2!!!) neuzavřené položky! Co všechno se jen může stát... 

V reklamačním e-mailu jsem se ptala pracovníka patrně něčeho jako zákaznického "servisu", jestli je to v pořádku, nebo se můžu i na Pop Messe 2026 těšit na stejný voser jako letos a nereaguje. Už tři měsíce. Můj požadavek č. 4: Proboha vás prosím, podívejte se na to a řekněte mi, že je to OK a tohle už se nastane. Prosím!!! 

A proč vůbec tohle musíme podstupovat? V devadesátkách jsem věřila, že měnění peněz za čipy, abyste si na technu mohli koupit bagetu, má vyznam pro provozovatele občerstvení. A tak jsem to akceptovala. Proč ne? Někomu to pomůže a mě to nic neudělá. 

Ale co se z toho stalo teď, je hell. Hlavně že čipy, bezhotovostní převody a technika. Akorát že vás nutí poslat peníze nedůvěryhodné společnosti s nespolehlivým systémem, možná vás u toho okradou a vlastně je to vaše chyba. 

sobota 27. září 2025

Poznej sebe sama.

 Znáte to, jak když člověk něčemu víc věnuje pozornost, jako by se ta věc, to téma zrovna rojilo ze všech stran.

Mé nutkavé myšlenky o smrti se po třiceti letech změnily na nutkavé myšlenky o životě, o mojí minulosti. Když už mi není tak zle a už nechci jen nebýt, kdo teda jsem? Co se mi to vlastně stalo?

Hádám, že "normální" lidi si tím prochází v pubertě. Ale to byla doba, kdy jsem já intenzivně řešila, jestli sebevražda je fakt jediná mně dostupná forma úniku a záchrany nebo mám i jiné možnosti.

Z knihovny jsem namátkou vytáhla knihu Ještě můžu vzlétnout autorky Moniky Hodáčové, která je plná otázek směřujících na čtenáře. 


Několik desítek otázek, vedoucích do nitra. Uvědomila jsem si, že dřív bych skoro na žádnou neuměla odpovědět, poslední době jen na část z nich. Není to o tom, že je člověk líný se důkladně zamyslet. Jste od sebe tak odpojení, že i když byste si samou námahou závity strhali, ty odpovědi tam nejsou. 

Dneska, když se hodně snažím, zformuluju upřímnou odpověď na každou otázku. 

Kniha je určená normálním smrtelníkům, bez vážnější psychiatrické diagnózy:

Naše já často leží někde hodně hluboko pod nánosy očekávání všech okolo, zažitých stereotypů a toho, co je pro ostatní přijatelné, normální. 

Odkrývání našeho skutečného já nám začne otevírat nové pohledy na život, stejně jako pronikání do tajů života přináší nový pohled na nás samé. Já před deseti, dvaceti, třiceti lety... Je to pořád ta stejná bytost, má stejná přání, stejný hodnotový žebříček? Ano i ne. 

Něco zůstává, něco se proměňuje s naším životem,který nám příležitostí ke změně nabízí nepřeberné množství. Stále se tak můžeme učit, hledat odpovědi na otázky, které před nás každý den staví. Hledat pravdu. 

Nemůže být právě tohle smyslem života jako takového? Životním plánem, který naplňujeme do konce svých dnů? 

Nalézt správné odpovědi znamená především klást si správné otázky. Otázky, na které často nejde jednoduše či jednoznačně odpovědět. Někdy k vám odpověď může přijít až časem. Ale právě proto je tak důležité se ptát. 

Příběh vaší rodiny není jen jeden. Jsou to stovky příběhů které se mohou v mnoha ohledech velmi lišit. Vždycky záleží na tom, kdo ho vypráví a také komu. Podíváte-li se na svůj život tímto pohledem nabízí se otázka: Kolik životů vlastně žiji a ve kterém jsem to opravdu já? 

Hledáme-li vlastní identitu, má návrat do minulosti vždycky smysl. Každá z nás má nějaké předky, nějakou rodinnou historii, která náš život určitým způsobem formovala. Čím hlouběji jdeme, tím méně máme faktů, ale možná o to víc příběhů. 

Mluvily jsme o pochopení vlastních rodičů. Můžeme ale jít ještě dál. A protože je tato kniha věnovaná ženám, zkuste sledovat ženskou liniive vaší rodině. Jaká byla babička a co víte o prababičce? 

https://www.grada.cz/jeste-muzu-vzletnout-9852/

<3


čtvrtek 18. září 2025

Sebeobhájci

Narazila jsem na pozvánku na workshop pro sebeobhájce. Určený lidem s tělesným postižením. Škoda, že nemám takový hendikep, hned bych šla :)

Sebeobhájci = lidé s postižením, kteří chtějí sami pomáhat, předávat svoje zkušenosti a zasazovat se o zlepšení svého postavení ve společnosti.

https://rytmus.org/sebeobhajci/

Část programu byla o něčem ve smyslu "tvůj příběh". To mi připomnělo historii mých teorií o tom, co se mi v životě dělo. 

Nejdřív jsem se vyrovnávala s rodičovským stylem matky a otce snahou přijmout fakt, že mě nemají rádi. Ale není to jejich chyba, kdybych byla jiná, tak by mě třeba rádi měli. Už jako malá jsem věděla, že nikoho nemůžou mít rádi všichni a mě zrovna shodou okolností nemají rádi rodiče, no... (Jen jsme ještě netušila, že rodičovské přijetí a láska je naprostý základ a nemělo by se to brát stejně, jako když si zrovna nepadnete do oka se sousedovic děckem. Ale člověk - v každém věku - dělá, co může.)

Pak, v souvislosti s depresí, která se u mě nevyhnutelně musela vyvinout, jsem přemýšlela jestli ji mám tzv. po předcích z otcovy nebo matčiny strany. Která část rodiny jsou větší magoři? A děda nebo babička?

Vůbec mě nenapadlo, že bych ji nemusela "zdědit", že je to spíš strategie přežití.

Kdybyste se mě v tu dobu zeptali na můj příběh, řekla bych vám, že jsem celé dětství trávila hodně času v nemocnicích a to v kombinaci s předpoklady k duševní chorobě způsobilo můj stav.

Když jsem od psychiatrů a psychologů začala slýchat, že deprese je únik před tlakem a že jsem si ji pravděpodobně vybudovala jako obranu, protože "rodiče mě v tom nechali", byla jsem uražená. Dyť to zní, jak kdyby to ani nebyla doopravdická nemoc. Ale já jsem přece nemocná! Jsem psychiatrická pacientka!!! A když nebudu tohle, nejsem nic. Co ze mě bez deprese zbude?

V mém příběhu by nebylo ani slovo o narcismu, generačních traumatech, alkoholismu, nediagnostikovaném ženském ADHD, které by mimochodem hezky vysvětlilo  nevyzpytatelné výbuchy vzteku a agrese, násilí, double bind (už jen tím vám v dětství nadělají v hlavě pěknou paseku). O osamělosti. Vzteku, kterýho se asi nikdy nezbavím.

To jsem si uvědomila až časem a jsem přesvědčená, že ani teď nevím a nechápu všechno. Budu mít do smrti vůbec dost času zjistit, kdo jsem? 

"Tvůj příběh" je důležitý a přitom pokud jste neměli v životě štěstí, může být sakra složité si ho poskládat dohromady.

pondělí 8. září 2025

Diane di Prima: Čas Beatniků

 O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků. 

Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.

A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.

úterý 2. září 2025

The Psychology Of The Ignored Child

 Anxiety, depression and difficulty forming close relationships. Yep.


neděle 24. srpna 2025

Terst - Vídeň vlakem, druhá - ta horší - část.

 Kolikrát jsem tam řekla něco ve smyslu "posranej Villach", bych už nespočítala. Za to se chci omluvit. Villach za nic nemůže.

Bohužel teda hotely měly fakt plno, nejen z pohledu přes booking. Ale aspoň nás upřímně litovali a dokonce matka recepční z hotelu, v jehož restauraci jsme se zastavily, se nám snažila pomoct motlidbami za nedojezd někoho z hostů. 

Marně. 

Josefína si objednala večeři ze snídaňového menu, což po bleskovém zhodnocení naší ubohé situace pan vrchní skutečně přinesl a ani to nekomentoval.

Po jídle jsme stihly zmrzlinu a přichomítly se k večerní vodní show. Kdy nad řekou za pomocí vody a světel vytvořili něco, co vypadalo imho efektněji než ohňostroje a stopro to bylo mnohem ekologičtější a okolí přátelštější než tady naše Ignis Brunensis. Takže inspo pro Brno ;)

Navíc nás hned při příchodu do centra přivítaly desítky svítících srdíček všude kolem a Pepi potkala v bubble tea baru jakýhosi medvěda, co zná z pohádek a je prý super. 



Já jsem z toho celkově sice byla na mrtvici, ale pro dceru jsem se to snažila rámovat jako super dobrodružství, na což kupodivu, když jsem u toho půlku času brečela, ona ochotně přistoupila a už před začátkem vodní show exaltovaně vykřikovala, že Villach je super a je to náš nejlepší den dovolené!

A že se musíme vrátit na delší dobu. TVL nevím, já asi vlakem po Rakousku ještě dlouho nepojedu.

Z Villachu jsme měly vyrazit v 0:45, což samo o sobě bylo na hovno, protože je to dlouho na to zůstat vzhůru, ale krátce na to se normálně vyspat. Takže jako třešnička na dortu, měl něco kolem dvou hodin zpoždění. Které prodlužovali každých deset minut. To abych si nemohla předem natočit budík a zdřímnout si aspoň na nádraží na zemi. 

Skupinka mladíků, kteří s námi cestovali z Ljubljaně to zatáhla přímo na dlažbě v centru města. Vypadali, že na další cestu rezignovali. 

Pepi spala buď na cestovní tašce (ještě že jsem nevzala skořepinový kufr) nebo na mě. Já jsem byla jako že vzhůru a ve střehu, abych sledovala zavazadla a narůstající zpoždění i frustraci spolucestujících, ale reálně spíš v jakemsi bdělém kómatu.

Vlak přijel, narvanej do posledního místečka (vlastně přes poslední místečko), a nadešla asi nejhorší část cesty. Když jsem si myslela, že víc už mě ruce bolet nemůžou, víc už mít přesezený nohy nejde, hlava mi každou chvíli upadne ze zatuhlýho krku a unavenější už nebudu, čekalo mě 6 hodin sezení na zemi, kdy se nemůžu, ani nechci pohnout, protože na mě leží spící dítě a aspoň jemu chci dopřát trochu odpočinku. Taky v opačným případě by vzteky řvalo a brečelo tak, že reakci okolí (včetně sebe) bych zažít nechtěla, že...

Odtud je fotka v minulém příspěvku. 

No, nakonec jsme to přežily, i když mozoly na rukou mám doteď a ani můj krk se doposud nevzpamatoval. Potřebovala bych další dovolenou.

V duchu děkuju všem, kdo nám cestou pomáhali, s kým jsme se dali do řeči. Trochu mi přišlo líto, že mi není 18 a nejsem na prázdninové interrail cestě bez cíle a objemných zavazadel, jako někteří z nich. God bless you.

Zpáteční cesta naprosto zastínila pobyt v Terstu, který byl super. Jenom krátký. Reálně, s mojí láskou k muzeím, historii a kávě mi přijde adekvátní tam strávit tak 10 - 14 dní. Případně celý život. Jenom asi nejezděte vlakem, no...

A já jdu sepisovat reklamaci pro OEBB. Jupí!

//BTW to po příjezdu vykládám Janě, která nám hlídala psy a ona že rodina našich kamarádů takhle jela vlakem, se dvěma malými dětmi, až do Florencie a super. Nejlepší dovolená v životě! TVL! 

pátek 15. srpna 2025

Terst - Vídeň vlakem = největší chyba

 Taky jste slyšeli o té super železniční trati mezi Vídní a Terstem, někdejším nejvýznamnějším přístavem habsburské monarchie? Já bohužel ano.


Představovala jsem si to zjevně příliš romanticky. Přesto že AI tvrdí, že z Vídně do Terstu jezdí až 5 vlakových spojů denně, zrovna v den naší cesty nejel ani jeden. Takže tam jsme to daly Flixbusem. 

Aspoň zpáteční cestu jsem koupila vlakem. Dva týdny před odjezdem mi přišel od rakušáků mail, že budou probíhat nějaké stavební práce v okolí Ljubljaně, že se to týká zrovna "našeho" vlaku. Dál jsem nerozuměla, co po mě vlastně chtějí. Resp. to podle mě nevyjádřili dost jasně. 

Proto jim volal švagr, pro kterého je němčina skoro mateřský jazyk, aby zjistil, že nechtějí nic. Že spoj neruší, jenom je možný, že místo vlaku v určitém úseku pojede autobus, ale že si můžu vybrat i spoje v jinou dobu, nebo v původní, to všechno se zakoupenou jízdenkou a jenom sledovat informační cedule, případně dbát pokynů zaměstnanců drah. V pohodě, ne? 

Takže místo vlaku jsme - dle pokynu odpovědné osoby - v Terstu v 12:52 nastoupily do autobusu. Dovezl nás do středu vyprahlé slovinské stepi, na vlakové nádraží u vsi Sežana. Tam podle mě taky museli natáčet Vinnetoua, protože tam nebylo nic, jenom sucho. Přesadili nás do vlaku, který nás odvezl na nádraží v jiném slovinském městečku, Logatec. Kde jsme přestupovali zpátky na autobus (podezřele připomínal Karosy, co brázdily české silnice před cca dvaceti lety, ale aspoň měl klimu), který nás dovezl do Ljubljaně. 

A dál nic. 

Musím říct, že z Terstu až tam se o nás řidiči hezky starali, aby se nikdo neztratil. Navíc mezi Sežanou a Logatcem (skloňuje se to tak?) to byla fakt krásná cesta. Jenom kvůli těm třiceti kilometrům asi bylo zbytečný absolvovat tohle všechno. 

Takže v Ljubljani nás vysadili z náhradního autobusu a neřekli ani slovo. Ptala jsem se řidiče, když máme lístky až do Vídně, kam máme jít. Prý že do Vídně jezdí autobusy z nástupiště 28. Nejelo nic. Šly jsme se ptát na nejbližší informace. Dozvěděla jsem se, že máme sice nejspíš jet autobusem, ale náhradním autobusem za vlak, takže se musím zeptat na infu na vlakovým nádraží. 

Tam za přepážkou seděl pán, který byl stoprocentně buď na houbách nebo LSD, protože nám - a páru dezorientovaných seniorů - v 16:10 řekl, ať rychle utíkáme na nástupiště sedm (sedm z osmi, takže vzadu), že nám jede vlak za necelé tři minuty a asi ho nestihnem'.

Když jsme tam doběhli, museli jsme uznat, že to trefil. Skutečně jsme ho nestihli. Podle jízdního řádu jel v 16:05. Nejspíš byl v trapu už ve chvíli, kdy jsme ještě všichni stáli před informacemi a mluvili s ním. 

Další vlak do Vídně s přestupem ve Villachu měl jet v 17:15. Na odjezdové ceduli jsem s pomocí Google Translatoru zjistila, že nejede.

Vypravili za něj náhradní autobus. Místo čísla nástupiště měl *. OK, takže znova na informace...

Bohužel ze dvou přepážek byla obsazená stále ta jedna jediná vysoce nespolehlivým zaměstnancem slovinských drah. Blahosklonně mě poučil, že náš náhradní autobus vyjíždí z parkoviště vedle budovy.

Autobusů tam stálo asi osm, oběhla jsem je všechny snad desetkrát, abych zjistila, že do Villachu, podle cedulí za čelními skly, nejede žádný. Všechny jely dvěma možnýma trasama do jakysi díry jménem Kranje.

Přičemž celou dobu táhnu batoh s jídlem a vodama a obrovskou tašku se všema našima krámama + dcera má kufřík na kolečkách plný hraček, který ale úplně nezvládá sama řídit a rozhodně nestíhá běžet v mým tempu: Rychle, na autobus, aha, tak nic, tak honem na informace, maminko, mě se chce kakat, vydrž, musíme utíkat na jiný informace, aby nám to náhodou neujelo, vykakáš se pak, mamí, já ten kufr ze schodů nesnesu, jo, tak nám to ujelo, už dávno, proč nás sem ten kokot poslal, tak pojď půjdem' najít záchodky...

Až se kolem začali rojit muži v indiferentních uniformách, takže asi personál, patrně?, dozvěděla jsem se, že Kranje je přesně to místo, kam potřebujeme jet. 

Proč mi ten člověk na informacích neřekl, že náhradní autobus za vlak do Villachu jede jen do další prdele u Ljubljaně a proto autobus do Rakouska ani hledat nemusím? Bůhví.

Tak jsme se tedy dostaly do Kranje. Tam jsme přestoupily do vlaku. Konečně do první třídy, kterou jsem nám připlatila. Abychom měly víc prostoru na nohy, stůl a možnost objednat si jídlo. Místo tady celkem je, stůl taky, jídlo žádný.

A vlak stojí. Máme sedadla vedle kabiny strojvedoucího. Už se ho bylo ptát asi pět lidí, proč nejede. Jestli prý stihnou spoje, které mají navazovat, když měl být dávno někde jinde. Prý snad počkají. My musíme čekat na další autobus. WTF?

Čekali jsme, autobus s dalšími cestujícími žádný nepřijel, ale po nějaké době se objevil průvodčí, co s námi jel imho už z Ljubljaně, odmávl vlak, nastoupil a my se rozjeli... 

Když jsem mu teď ukazovala naše lístky, říkal, že tohle ale jede jenom do Villachu. Povídám mu, že vím, ale že odtam má jet další do Vídně. Tvářil se dost skepticky... 

Jako kdybych měla čas a byla sama na nějakým dobrodružným čundru s batohem na zádech, asi by mi to ani nevadilo. Ale já mám sebou malý dítě, těžký zavazadla a za dva dny musím být v práci.

Už takhle, pokud to teda klapne, budeme ve Vídni před půlnocí. Naštěstí nejedeme rovnou domů, ale máme kousek od Hauptbahnhof booklý pokoj.

Jenže ono je klidně možný, že v prostřed noci skončím TVL někde ve Villachu. 

A to mimochodem, takhle tu cestu popisuje vyhledávač spojení:



A reál: autobus Terst - Sežana, vlak Sežana - Logatec, autobus Logatec - Ljubljana (příjezd 15:57), tam dál nic nenavazuje, protože náhradní autobus za vlak přijel pár minut před odjezdem vlaku do Vídně a to si ani nevytaháte zavazadla z pod autobusu, natož abyste přestoupili, takže autobus Ljublana - Kranje, vlak Kranje - Villach a dál kdo ví... 

Slovy OEBB: může se stát, že část cesty pojedete autobusem. Ještě že máme upgrade na první třídu! Kdyby na rovinu přiznali, že to bude cesta s pěti přestupy a nejistým výsledkem, mohla jsem jízdenky stornovat a jet autobusem. Zlatej Flixbus. 

Edit: Do Villachu vlak dorazil se zpožděním 22 minut, takže poslední spoj do Vídně byl už pryč. Pan průvodčí věděl. 

Hotely jsou všechny obsazený. Nejen na bookingu, ale i podle paní recepční mají ve městě spíš overbooking než že by byly někde volný pokoje. 

Takže, jo, uvízly jsme uprostřed noci někde TVL ve Villachu a budeme nocovat asi na nádraží, zatím co do Vídně, kde máme pokoj na hotelu, se dostaneme když dobře, v šest ráno. 

Edit 2: Do Vídně jsme dorazily druhý den v 8:29.


První třída ve vlaku ÖBB


LOVE - ISM by Jul (24.)

 


Sistiana 

LOVE - ISM by Jul (23.)

 







Trieste 

středa 30. července 2025

The Most Wuthering Heights Day Ever (Brno ed.)

 Musím to sem dát, abych se z toho nevyvlíkla. 

Víte, co je The Most Wuthering Heights Day Ever? Ne? Tak čtěte resume od AI (to je btw poprvé, co jsem to k něčemu použila). I AI si myslí, že by se TMWHDE (hezká zkratka <3) měl konat taky v Brně. Podle mě Brno a tahle akce byly doslova stvořený jedno pro druhý! 

A já už tak dlouho přemýšlím o tom, že bych to tady měla uspořádat, když se k tomu bůhvíproč nikdo jinej nemá, že to musím udělat. Nebo se upřemýšlím k smrti.

Takže děkuju moc Scotymu a Kátě, od kterých jsem o tom dozvěděla poprvé. Podruhé už od nikoho, jen od Instagramu. 

A vy čtěte a sledujte hastag #themostwutheringheightsdayever

Potrebuju, aby tam pak taky přišli nějaký lidi... 



Czechtek 2005

 Je dvacetileté výročí zásahu (zbytečného a brutálního) na Czechteku u Mlýnce na Plzeňsku. A k mému údivu a potěšení se tím freetekk zase jednou dostal do mainstreamových médií.

Pravděpodobně - protože zatím jsem nic nečetla ani neposlouchala - nejlepší dokumentem stejně zůstává legendární report tehdy zveřejněný na techno.cz. Kde mimochodem pořád ještě nějaké fotky k vidění jsou:

 http://techno.cz/reporty/index/fotograf:Hans

Tehdy jsem na freeczkový akce jezdila. Občas, spíš na menší (taky tohle je největší akce svého druhu u nás a konala se jednou ročně) a raději než tekkno jsem měla a stále mám d'n'b, jungle, raggajungle, reggae. Nicméně ten rok se to tak zrovna sešlo, že jsem měla jet.

Z Brna jsem vyrážela už s tím, že účastníky napadla policie. Z nyxu a od kamarádů na místě jsme měli info doslova z první ruky, do toho jsme hltali zprávy z mainstreamových médií.

Hodně lidí si cestu do Mlýnce pochopitelně rozmyslelo, my jsme se Sleepym (ze kterýho je BTW ve Státech publikovaný autor, wow) jeli i tak. Věděli jsme, že na místo patrně dorazíme, až už bude po všem. Já chtěla fotit a hlavně jsme jeli pomoct s úklidem.

Nebudu řešit, že pozemek na akci byl pronajatý od majitele a kdyby politici a policie dodržovali zákony, mohli tam tak max dávat pokuty za překročení limitu hluku (komu, když freeteky přirozeně nemají organizátora?) a dávat za stěrače bločky za blbý parkování. Zajímavý ale bylo, jak se zprvu všude psalo, že akce je nelegální ve smyslu nepovolená úřady i protiprávního záboru pozemku. A majitel moc prostoru, aby to mohl účinně vyvrátit, nedostal. Nebo se možná bál nenávisti, která by se proti němu mohla namířit ze strany tzv. běžných občanů? Později ale už technaře otevřeně obhajoval. 

Každopádně jak ze začátku Češi na účastníky a celý freetekk nadávali, brzo velká část společnosti otočila. Zásah byl opravdu nepřiměřený a díky internetu a digitální fotografii se s minimálním zpožděním dostávaly ven svědectví od lidí uvnitř. 

Toho velmi dobře využila politická opozice, hlavně ODS. 

Já jsem v Mlýnci ani později moc fotek nepořídila, protože mi hned ve vlaku cestou tam ukradli foťák. Nicméně v tom hypu, zaplavená adrenalinem jsem toho želela míň než bych sama čekala. 

Na místo jsme se dostali v pohodě, ještě jsme potkávali kolem lesní cesty roztroušené policisty, po nás už ale nikdo nic nechtěl. Vypadalo to tam jak po válce. Nafasovali jsme pytle na odpadky a šli uklízet. Strávili jsme tam celý den a odjeli do Prahy. 

Socani v čele s Paroubkem - a to není politická analýza, ale moje dojmy a ještě navíc dojmy ve vzpomínkách, schválně nic nečtu, dokud to nedopíšu :)) - patrně počítali, že nastoupí na partu špinavých smažek, vyženou je z louky a lidi je za to budou milovat. Bohužel pro všechny zúčastněné to špatně vyhodnotili.

Výsledkem byla spousta nasraných lidí. Nasraných policajtů, kteří otevřeně mluvili o zpackaném zásahu se špatným vedením, nasraných a vyděšených rodin policajtů, které na zásah poslali i těch, co měli pohotovost a fakt se jim tam nechtělo. Nasraných technařů, nasraných lidí, co prostě rádi jezdí na fesťáky a sympatizovali, nasraných rodin technařů. Nasraných starých mániček a trampů, kteří si vzpomněli, jak před revolucí naháněli obušci je samotné. 

Asi fakt nevěděli, že na tekkno ve většině chodí lidi, co po týdnu v korporátu (továrně, škole,...) rádi svlečou košile a kravaty a jdou se zrestartovat. Že takových těch "společností vyvrhlých kriminálních živlů" (pro soudruhy od pohledu), co to přeženou a skončí před bednama v blátě a následně možná na titulce MF Dnes, je tam fakt jenom pár a zbytek je naprosto různorodá, nezaškatulkovatelná skupina. 

Taky bysme se mohli bavit o tom, jak časté a jak přijímané byly před 20 lety v Česku body modifikace, včetně piercingů a tetování. Jak často jste potkali na ulici nebo v práci člověka s netypickou barvou vlasů, dready nebo copánky? 

ČSSD si uspořádala nesmyslnou demonstraci síly a moci, dokonce tam dotáhli obrněný transportér, aby bojovali se skupinou z většiny neozbrojených, polonahých pacifistů na MDMA. Skončilo to tím, že vyhrožovali armádou.

Chytla se toho opozice a ve zkratce, z víkendu techna na louce někde u dálnice se stal snad týden nebo dva techna uprostřed Prahy. Na protestu uprostřed Václavského náměstí jsem poprvé a naposledy mluvila s Lucií Bílou. Systémy hrály z pódia na Letné. 

Svůj czechtek jsem ten rok teda měla i já. Velmi netypický, nezapomenutelný a vlastně pro mě to opravdu byla v jistém smyslu tečka (za svobodou), protože od té doby jsem na žádný větší free akci nebyla a CzechTek skončil. A zároveň ty protesty a všechno okolo byla ztělesněná svoboda sama. 

Ale jak na to teď myslím, asi by stálo za to se jet někam (nejspíš do zahraničí) někdy ještě mrknout...


Tyhle trika pak celý léto rozdávali na každým větším festivalu v Čechách a na Moravě.

Papaláši chtěli dělat gesta a z lidí, kterýma zjevně opovrhovali, si udělali boxovací pytel. Jenže netušili, do čeho se pouští. Po zásluze dostali, co jim patří. To, jak teď lezou do análu komunistům, aby urvali usmolených pár procent, je třešnička na dortu, karma a boží trest za to, co provedli tehdy tam :)) 

Vážně, věřím, že myšlení, které tehdy vedlo politiky k pocitu, že takový zasah je dobrý nápad, je dnes přežité. Navíc lidé se smartphony dokážou v podstatě vše dokumentovat a v reálném čase zveřejňovat. To by se za komunistů, ani krátce po nich, nestalo, ale u Mlýnce už i to (jen spíš s internetem a digitální fotkou) hrálo roli. 

Rozpustit tu akci, I KDYBY nelegálně obsadila soukromý pozemek, šlo i jinak. Případně ji mohli nechat proběhnout a přestupky ad. řešit pak. Žijeme v právním státě. Mimochodem, na netu lidi vtipně den zásahu označují za den, kdy vznikla Pirátská strana :)

Konec éry neorganizovaných technoparty. Přesně před 20 lety zasáhlo 1200 těžkooděnců proti CzechTeku.

Třídílný podcast: CzechTek: Příběh českého raveu

čtvrtek 24. července 2025

Jak si smrt došla pro kata

... oba takovým způsobem potměšile jednali v úmyslu, aby je usmrtili a násilím osobám těm učiněným cizí věci hmotné na sebe převedli, že z toho nastala smrt jmenovaných, a že tím spáchali zločin vraždy loupežné. 

Miluju! <3

Miloslav Martínek: Jak si smrt došla pro kata a další mordy z dob c. k. a první republiky

Tahle kniha je nález z knihobudky a moc jsem toho od ní nečekala, ale je zábavná a velmi zajímavá.

Nechci tu psát o každé, ani každé druhé knížce, kterou přečtu, ale přesto... Jestli máte rádi detektivky, zkuste - pro zpestření - tuhle. Dozvíte se i o soudnictví v c. k. a první republice.

středa 23. července 2025

Adopční sbírka fans Červeného trpaslíka

 Nejlepší sbírka ever!

Samozřejmě a hlavně na adopci banánu, pardón samice hrabáče. Ale protože se už teď, bezmála týden před koncem, sešlo mnohem víc, podpořili admini řadu dalších projektů. Viz FB skupina Červený trpaslík - hláškuj a bav se!

Většina tak nebo onak souvisí se seriálem: z jedné africké vesnice jsme udělali boháče, tzn. přispěli na nákup spousty ryb (páč v Africe je pravděpodobnější samovznícení starosty než déšť sleďů), podpořili několik organizací pomáhajících kočičím lidem, Uroboros z. s. nebo třeba Farmu Naděje, protože Naděje = Esperanto (detaily najdete ve zprávě, co je skrytá v mikrotečce nad "i" na plaveckým osvědčení).

A pro přispěvatele mají odměny! Potřebuju pokladničku ve tvaru jedné z nejkrásnějších, funkční a skoro dokonalé hlavy (Krytona), abych si měla kam schovávávat drobáky na příští rok a letní Red Dwarf Convention v Londýně, a trochu jsem se plácla přes kapsu.

Potvrzující e-mail mi přišel od Inkvizitora. Vědět to, že se sbírkou má něco společnýho zrovna on, dala bych jim pravý číslo kreditky...


neděle 13. července 2025

Za pestré jidelny!

https://pestrejidelny.cz/ 

Když se začalo mluvit o výzvě Za pestré jidelny, přečetla jsem si pár komentářů na internetu. Asi nemusím ani říkat, že jsem to neměla dělat. Lidem vadí všechno. Vadí jim, že žijí bezdomovci a že je vidí. Vadí jim, že toxíci dostávají výměnou jehly zdarma. Vadí jim, že malý holky by mohly dostávát vložky zdarma. Normálně málem mě přesvědčili, že chlapi jsou vlastně chudáci, když nemenstruují. Vadí jim, že by děti mohly vyrůstat bez násilí. Vadí jim, že by děti s hendikepem mohly mít základní lidská práva a nárok na vzdělání. Takže pochopitelně víc zeleniny ve školních jídelnách, to by přivedlo civilizaci k zániku.

 Přečetla jsem si takový nesmysly, že nad tím kroutím hlavou ještě dnes. Např. ať si děti, co chtějí jíst zdravěji, vaří doma a nosí si to v krabičkách sebou. Jistě jim to učitelky rády ohřejí. Na topení patrně. Každopádně, my si právo krmit děcka sra*kama vzít nedáme! Však ať žerou suchý přílohy, když se jim to nelíbí. 

 To jsem dělala já, když jsem si ke konci základní školní docházky řekla, že přestanu jíst maso. Tehdy, v devadesátkách. Ale teď? Nechápu, jak si lidi představují jídelníček sestavený převážně ze zeleniny. Ale začala jsem si fotit sem tam nějaké bezmasé, někdy veganské, jídlo, že jim to ukážu... Tak tady to maj 🤷🏼‍♀️ 

 A jenom aby bylo jasno, netvrdím, že by školní jídelny měly vyvařovat jako komerční restaurace a bistra. Jen jsem tím chtěla ukázat, že jídlo bez masa není 2 x týdně suchá rýže a 3 x týdně suché těstoviny. Možná s kečupem. Myslela jsem, že to lidé vědí, ale ukázalo se, že ne...


https://www.rajce.idnes.cz/juleskah/album/za-pestre-jidelny

<3

středa 9. července 2025

LOVE - ISM by Jul (22.)



Toto je pyžamo Victoria's Secret. Na štendru v sekáči jsem ho viděla hned ode dveří. Zaujalo mě na první pohled. Akorát já to "V S LOVE" furt vidím jako "sleva, sleva, sleva". 

Ale je tam, "LOVE" <3

BTW mám moc ráda různý sekáče a blešáky a charity shopy. 

A teď jsem si udělala profil na moudra ze sekáče. Jestli máte slabost pro hesla jako Live what you love, love what you live z druhý ruky, šup tam... 

pátek 4. července 2025

Sama redakce trpí nedostatkem kusů časopisů.

 Našla jsem v knihách, co mám po dědovi, dopis.

"Vážený soudruhu, s politováním vám musíme oznámit, že časopis Naší přírodou č. 5/84 Vám nemůžeme zaslat. Sama redakce trpí nedostatkem kusů časopisů.

Se soudružským pozdravem

Státní zemědělské nakladatelství, n.p."




Life in Czechoslovakia under Soviet rule :)) 

"Dear Comrade, we regret to inform you that we cannot send you the magazine Our Nature No. 5/84. The editorial office itself suffers from a shortage of magazines.

With comradely greetings
State Agricultural Publishing House, n.p." 

čtvrtek 3. července 2025

Něco motivačního...

 "Ze svý zkušenosti můžu říct, že dneska už může napsat knihu každej blbec."

Lucie Bechynková, autorka true crime podcastu a několika knih :)

OZ #353



středa 2. července 2025

Dobrá otázka...

... a ten pocit, kdyz přesně víš, kam míří, ještě před tím než swipneš. Jop, potěšilo mě to. Ale asi by nemělo, co?

A taky, co to vypovídá o naší společnosti, o tom, jak se chováme k holkám, když prý nejvíc true crime fans are ženy a nejoblíbenější podcast ever se jmenuje Opravdové zločiny? 



FilmSeal IG

<3

středa 18. června 2025

Dr. Kary

Zásadní postava jednoho z mých minulých životů a autor snad nejmilejšího komentáře na nyxu udělal velmi smutný coming out.

Přesto, musím napsat, že to vzal asi za nejlepší možný konec, zdá se. 

Ať je toho společnýho času co nejvíc! 



<3

neděle 15. června 2025

LOVE - ISM by Jul (18.)


Školení Freya, z.s. (Praha) 

Nebe nad Lhasou, Ning Kchen

"Souhlasím, že biologie a teoretická fyzika nám přinesly fascinující poznání o vzniku života a formování vesmíru. Ale vrhá toto poznání nové světlo na mechanismy štěstí a utrpení? Nepopírám, že znát tvar a přesné rozměry Země je známkou pokroku. Smysl života, smysl bytí by ale nebyl jiný, i kdyby Země byla placatá. I s nejpřevratnějšími pokroky v medicíně můžeme jen dočasně ulevit bolesti a utrpení, které se budou neustále vracet a vy vrcholí smrtí. Můžeme ukončit konflikt nebo válku, ale vždycky přijdou další, pokud se lidská mysl nezmění. Na druhou stranu, copak není způsob, jak nalézt vnitřní klid nezávislý na zdraví, moci, úspěchu, bohatství, smyslových požitcích, vnitřní klid, který bude zdrojem klidu vnějšího?" (s. 102)

https://www.databazeknih.cz/knihy/nebe-nad-lhasou-398911

<3

"Moje" True Crime

 

instagram.com/sarahandersencomics

Proposlouchala a prodívala jsem se k Opravdovým zločinům, i když na první, druhý a snad i třetí pokus jsem je tehdy vypnula. Až když jsem Kriminálku na Čro a Historii českého zločinu nechtěla sjíždět počtvrté komplet znovu, zlomilo se to. A teď jsou jeden z mých nejoblíbenějších true crime podcastů.

Na Love Islandu byla pro štáb i účinkující psycholožka, která spolupracovala na podcastu o zločinech: k popisu případu přidávala svoji, psychologickou perspektivu. Což je btw osvěžující, asi si to pustím znovu, protože třeba holky z OZ jsou v tomhle často strašně mimo (píšu se schovívavým úsměvem, přece proto je máme rádi, že...). Název podcastu: Kriminálne spisy.

Když už jsem začala s mým milovaným Českým rozhlasem, tam jsou výborné podcasty o jednotlivých případech. Napr. Stoupenci o kutnohorské sektě, Akce výbuch o Vrběticích a teď vyšel nový: Systém Kaderka. Ještě jsem neslyšela, ale moc se těším.

Podobný byl seriál Seznam zpráv o vraždě ve Slopném, Slopné. Kdo je vrah?

A zcela naprosto úplně super je série forenzní psycholožky a soudní znalkyně Ludmily Čírtkové, Forenzní psychologie. Pěkně od zakladů, ať si nepleteme pojmy.

Zkoušela jsem poslech i dalších podcastů, co na mě random vypadly z googlu, ale u žádného jsem nevydržela. Jeden si vzpomínám, že se docela dal poslouchat, ale zapomněla jsem název a teď už ho nemůžu najít...

Kamarádka mi doporučila Hlasy zločinu. Ty se vedle Kriminálky a OZ dostaly do mé aktuální top 3.

A dál ráda příjmu vaše tipy na podcasty, co jsou posluchačstvu přívětivé co do formy a zajímavé co do obsahu.

Mám v žánru true crime spadeno ještě na knihy z produkce brněnského nakladatelství Jota, takovou tu oranžovou řadu o sériových vrazích. I když si nejsem ještě úplně jistá, jestli se na čtení cítím nebo nakonec vyměknu. 

neděle 8. června 2025

True Crime od Absyntu: Laserman

Vedle Jeden z nás. Příběh o Norsku druhá absyntovka, kterou bych označila, jako true crime. Resp. druhá, z těch, co jsem četla a doufám, že jich mají víc, protože jsou výborný. Stejně jako všechny jejich knihy, o tom se asi nemusíme bavit. Nicméně, Laserový muž v kapitole 9. února 1992 (od s. 404), obsahuje obecné informace o fenoménu sériových a masových vrahů. Pro milovníky true crime žánru naprostý základ:


"Pojem sériový vrah se rozšířil teprve v 60. letech, kdy tak policisté začali označovat pachatele obtížně objasnitelných vražd.

Ke klasické vraždě dochází podle určitého vzorce. Pachatelem bývá nejčastěji člověk z bezprostředního okolí oběti - někdo z jejích známých nebo příbuzných, bývalý manžel či manželka, milenec, kolega, spolužák,... Taková vražda je většinou neplánovaná, často spáchaná pod vlivem velkého množství vypitého alkoholu a mívá jasný motiv, jako je například žárlivost, finanční tíseň nebo pracovní rivalita. Valná část vrahů se svého činu dopustí pouze jednou a mnohdy je pak pronásleduje silný pocit viny. Nejeden z nich se jde dokonce sám udat na policii. 

Pro sériové vrahy téměř nic z toho neplatí. Tito pachatelé většinou nemají ke své oběti žádný zjevný vztah a jejich motiv je na první pohled naprosto nejasný.

Není to vražda v tradičním slova smyslu, odpovídající běžným kriminologickým a policejním definicím, je to jakási nemoc... Sériový vrazi jsou na vraždění závislí asi jako heroinisté na své droze. Mají neovladatelné puzení pátrat po dalších obětech. Žene je síla, kterou nejsou s to pochopit ani vyjádřit slovy. Sériový vrazi si uvědomují pouze to, že je tato síla nutí zabíjet, stále znovu a znovu, tvrdí kupříkladu americký psycholog Joel Norris 

Na to, proč sérioví vrazi vraždí, existují různé teorie, které hledají vysvětlení této záhady v působení psychologických, zdravotních i společenských faktorů. 

Joel Norris, jeden z předních odborníků na tuto otázku, došel na základě vlastního zkoumání více než 250 sériových vrahů k závěru, že skoro u všech lze vypozorovat specifický charakter a vlastnosti.

Podle Norrise je jedním z klíčů, jak porozumět způsobu uvažování sériového vraha, typ obětí, které si vybírá. I když se zpočátku může zdát, že oběti nemají s pachatelem ani spolu navzájem nic společného, vrah je ve skutečnosti podrobuje pečlivému výběru. Mívají pro něj podvědomý, hluboce symbolický význam.

...Jiným, skoro ukázkovým příkladem, byl Carlton Gary, černoch z Georgie s mimořádně vysokým IQ. Ten vraždil výhradně postarší bohaté bělošky, protože v jeho očích reprezentovaly ženy z vyšších vrstev, pro které musela pracovat jeho matka a další příbuzné.

Joel Norris upozornil, že případ Carltona Garyho ilustruje základní podobnost, která všechny sériové vrahy spojuje - vražedná fáze je rituál, při němž si vrah oživuje vzpomínky z dětství

Oběť ztělesňuje v očích vraha selhání, útisk, hrozbu. Sériový vrah může nenávidět - a zabíjet - mladé ženy, protože je vnímá jako ohrožení, a stejně tak si může za své oběti volit mladé muže, protože se nedovede vyrovnat s vlastní potlačovanou homosexualitou.

Norris i ostatní badatelé zastávají názor, že volba obětí může být rovněž symbolickou sebevraždou. Každou vraždu lze chápat jako  podvědomou sebevraždu a každá sebevražda je z psychologického pohledu svým způsobem vraždou. Vrah má obvykle strach zabít sám sebe, bojí se smrti, a tak připraví o život někoho jiného.

U sériových vrahů lze vypozorovat celou řadu typických osobnostních znaků. Patří mezi ně nutkavé chování, například v podobě posedlosti čistotou, pedantský smysl pro pořádek či lpění na pravidlech a řádu. Zdvořilý, pořádkumilovný a upravený, taková slova používají užaslí sousedé, když mají popsat souseda nebo kolegu, ze kterého se vyklubal sériový vrah. (Ano, v Česku máme to typické: Vždycky slušně pozdravil. Pozn. blogera.)

Nezvyklým projevem nutkavého chování bývá období vysoké agility, které nastává jeden rok či několik let před propuknutím vražedné série. Tehdy začnou pachatelé trávit zničehonic týdny a měsíce na cestách. 

Tato fáze je natolik častá, že ji vyšetřovatelé FBI považují za varovný signál, jestliže se u daného člověka zároveň objevuje i jiné chování typické pro sériové vrahy. (TVL, hustý! pozn. blogera.)

Nikdo se nestane vrahem jen kvůli traumatickému dětství, na druhé straně však dětství a dospívání všech sériových vrahů poznamenalo fyzické a psychické násilí, konstatoval Norris. Když vyrůstali, byly na ně kladeny vysoké a zároveň rozporuplné nároky, takže ať udělali cokoli, bylo to skoro vždycky nakonec špatně. 

Sériový vrazi jsou frustrovaní. Nepodařilo se jim splnit si své sny a cíle. Obyčejně jsou inteligentní, ale neúspěšní ve studiu, vztazích a kariéře. 

Tragédie, která se skrývá za predátorstvím masového vraha, spočívá v tom, že každá další vražda pouze potvrdí vlastní bezmoc. Rituální vražda, která měla potvrdit jeho sílu, je ve svém důsledku pouze dalším důkazem  toho, že se nedovede vypořádat s živými lidmi a plnohodnotným člověkem se stává pouze ve vztahu k těm mrtvým... Proto jsou sériový vrazi v podstatě vnitřně mrtví, píše Norris.

Někteří sériový vrazi jsou charismatické osobnosti, ale mnohem častěji to bývají osamělí lidé bez rodiny a přátel. Málokdy jsou schopni udržovat s někým běžné mezilidské vztahy, hlavně kvůli svému agresivnímu chování. Na první pohled, při letmém setkání, však vesměs působí jako normální, úspěšní lidé. 

Podstatná část sériových vrahů vykazuje četné psychopatické rysy. Bývá u nich silně narušena schopnost empatie a soucitu. Jejich myšlenkové pochody a celý jejich život se točí kolem uspokojování vlastních přání a tužeb bez ohledu na to, jaké to má následky na druhé a jaké jim to přináší utrpení. (To zní jako 80 % mojí rodiny. Jaj!)

Pro psychopatickou osobnost sériového vraha je typické přehnané vnímání sebe samého, narcistické uvažování, přemrštěná sebedůvěra a silná potřeba mít nad ostatními kontrolu. 

Pojem psychopatie se často překrývá s pojmy sociopatie a disociativní porucha. V každém případě bývají ovšem přístupy odlišovány od "běžných" psychických onemocnění. Psychopati netrpí bludy a psychotickými stavy, jež často doprovázejí psychické poruchy. Nejednají pod vlivem psychotického záchvatu - počínají si chladně a vypočítavě. Právě neschopnost vcítit se do druhých jim umožňuje dopouštět se nepředstavitelných, bestiálních činů. Psychopati jsou si i přes svoje defekty vědomi toho, co páchají, a z toho důvodu se neřadí mezi psychicky nemocné jedince.

Psychopatickou osobnost líčí kniha The Mask of Sanity z roku 1941. Maska normálnosti, jak bývá název knihy překládán, je pro masové vrahy typická. (Zde je zmíněná kniha The mask of sanity: an attempt to clarify some issues about the so-called psychopatic personality psychiatra dr. Hervey Cleckey; v českém překladu nevyšla ale v originále se k ní dostat pochopitelně v dnešní, digitální době lze. Český výtah na citarny.com zde.)

(Dál je zmíněný John Wayne Gacy, přezdívaný jako Killer Clown - typický příklad navenek úspěšného bestiálního sériového vraha. Nedávno jsem se na něj dívala na Netflixu v Conversations with a Killer: The John Wayne Gacy Tapes, samozřejmě o něm mluví celá řada podcastů, inspiroval postavy vrahů v různých seriálech. Co dodat, je to hvězda.)

Leckteří sériový vrazi se vyznačují podivuhodnou přizpůsobivostí, jako by měli šestý smysl, jenž jim pomáhá vnímat signály, které k nim vysílají sousedé, kolegové, novináři. Své chování přizpůsobují požadavkům a očekáváním okolí podobně jako chameleon, který mění barvu těla v závislosti na prostředí, v němž se zrovna nachází.

Tito vrazi se obyčejně dělí na masové vrahy, kteří připraví o život větší počet lidí najednou, například při divoké střelbě v restauraci nebo ve škole, a na vrahy sériové, kteří vraždí opakovaně a přitom se jejich obětí většinou nestává víc lidí najednou. Největší rozdíl tkví v tom, že masový vrah jedná, jako by mu nezáleželo na vlastním osudu - buď ho chytí, nebo zabijí ještě na místě činu -, zatímco sériový vrah dělá všechno pro to, aby mu policie nepřišla na stopu. 

Vědci se nedokážou shodnout na tom, o jak častý fenomén se jedná. Odhaduje se, že ve Spojených státech činil celkový počet sériových vrahů ve 20. století tři sta až pět set. Podle FBI se v Americe  začátkem 90. let pohybovalo na svobodě asi třicet sériových vrahů. 

První úspěšný psychologický profil pachatele vznikl v roce 1957 v New Yorku. Město tehdy během poměrně krátké doby zasáhlo třicet bombových útoků a pachatel, médii přezdívaný "bombový šílenec" (Mad Bomber, poz. blogera), se bavil mimo jiné tím, že na policii posílal dopisy, v nichž se jí vysmíval, že ho nedokáže polapit. 

Vedení policie se nakonec obrátilo s prosbou o pomoc na psychiatra doktora Jamese A. Brussela. Ten si prostudoval vyšetřovací spisy, obešel místa činu a přečetl si pachatelovy dopisy policii. Na základě těchto podkladů si vytvořil několik hypotéz. Svou prezentaci pro newyorskou policii zakončil Brussel slavnými slovy: Hledejte statného muže středního věku. Pochází ze zahraničí a je to katolík. Je svobodný a žije se sestrou nebo bratrem. Až ho najdete, bude pravděpodobně oblečený ve dvouřadém obleku. (V původním znění: Captain, one more thing. When you catch him, and I have no doubt you will, he’ll be wearing a double-breasted suit.)

Nakonec zatkli "bombového šílence" v jeho bytě, kde bydlel společně se svou sestrou. Byl to muž ve středních letech a měl na sobě oblek s dvouřadým zapínáním. 

Ulf Asgard (psychiatr, který spolupracoval na dopadení laserového muže) o tom případu vyprávěl Janu Olssonovi (vyšetřovateli případu laserového muže). Nebylo na tom nic tak složitého, i když to tak možná vypadá, vysvětloval mu. Brussel pochopil, že pachatel se dá snadno ovlivnit. A obleky s douřadým zapínáním byly zrovna v módě. To je celé. 

Podobným způsobem vytvořil Brussel i všechny ostatní hypotézy. Z četby útočníkových dopisů nabyl přesvědčení, že je jeho osobnost natolik narušená, že těžko dokáže žít sám. Nedalo se ale předpokládat, že by byl ženatý. A že by byl v nějakém psychiatrickém zařízení, to bylo rovněž vyloučeno, protože tam by nemohl vyrábět bomby. Způsob, jakým se bombový šílenec vyjadřoval ve svých dopisech, nasvědčoval tomu, že jde o člověka středního věku. Jeho rodiče už proto patrně nejsou naživu. Zbývala tedy pouze možnost, že bydlí s bratrem nebo sestrou..."

Jak prosté. Elementary, my dear Watson :)

Tak, a já si zalezu do rohu, v tichosti popřemýšlet, kolik znaků společných s psychopatickými zabijáky vidím v lidech ve svém okolí, mne samotnou nevyjímaje. A pak si na uklidnění pustím nějaký true crime podcast, pěkně na usnutí.

Celý tady ten dlouhý příspěvek jsou jen úryvky, střípky z jediné kapitoly (plus moje dovětky) zajímavé a velmi čtivé knihy. Myslím, že absyntovky už dneska není třeba představovat. Zaslouženě. Takže jestli vás to zaujalo, sežeňte si ten text kompletní.