Veliká gratulace Centru Locika!

 Fakt veliká!

Za prvé v tomto týdnu Locika oslavila desáté narozeniny <3 

BTW na oslavu jsem měla v plánu jet, ale onemocněla dcera, takže jsem nejela a to je ve zkratce celý náš život v posledním roce: Někam chci nebo chceme jít, pak je Pepi nemocná a nejdeme nikam. No co už.

Papelote k tomu výročí nabízí jejich první merch, Laskavý zápisník, tak aspoň že nakupovat se už dá i z domova...

Za druhé také v tomto týdnu poslanecká sněmovna schválila novelu zákoníku, která zakotvuje nepřijatelnost tělesných trestů ve výchově. Vzhledem k tomu, že jim tam ležela na stolech asi tisíc let, je to velká věc.

Konečně aspoň v této záležitosti nejsme poslední ve vyspělém světě, společně se Slovákama.

Pro obránce výchovných facek (kteří si to nepřečtou, já vím): Tělesné tresty nefungují, jak si někteří myslíte. Nebo doufáte. Tak se pak aspoň nedivte, když na vás dospělé děti tzv. kašlou a nekamarádí se. Mohlo by to být i horší, mohli by s vámi udržovat časté kontakty a v jejich rámci se k vám chovat jako vy k nim kdysi, pro vaše vlastní dobro vás občas proplesknout. 

Často se mi vrací situace ze Silvestra na náměstí ve Valašském Meziříčí. Během dětské diskotéky se moderátor ptal dětí, jestli se těší na vysvědčení a jestli doma nebude výprask. V žertu. A přiznám se, že mě - jsem narozená na začátku osmdesátých let a doma jsem dostávala - na tom dotazu nepřišlo nic divnýho. Dokonce to na tom Valašsku znělo tak jaksi folklórně. Děti reagovaly různě, většina se hlasitě smála. A moje dcera byla z těch, co to vůbec nepochopily a zmateně koukala kolem sebe. 

Jop, přesto že nás, mě i sestru, máti bila (výchovně, samozřejmě! No, just kiddin'! Bylo to proto, že si potřebovala ulevit a neuměla nebo se nechtěla obtěžovat se zklidnit jinak), moje dítě si to nedokáže vůbec ani představit. 

Kdyby už nic jinýho, za tohle se můžu pochválit. 

Moje zkušenosti jsou důvod, proč jsem se přihlásila za ambasadorku Centra Locika. A taky lidi. Lidi na internetu. Schovala jsem si jednu reakci na sdílený příspěvek právě Lociky. Který BTW přeje příjemné školní prostředí žákům i pedagogům. Jeden by řek', že nic kontroverzního... 

Napsal dospělý profil, který tráví čas tím, že fotí píčoviny a posílá to na Instagram... Budiž to důkazem, že i hluboká přesvědčení lze překonat. 

Až se dospělí začnou chovat jako dospělí, bude to fajn...

<3

A co se naposledy dotklo vás?

 

Divi Maggo: Wilted Flowers. Navigating Moterhood With Mother-wound

<3

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.

Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.

Moje album: PeerFest 2025: Spiritualita a zotavení 

Josef Formánek a jeho pohádka na IG

<3

If You Are Waiting For a Sign This Is It

Hádej, co za knihu jsem právě vzala do ruky?

https://www.vetrnemlyny.cz/

Na co mají vlastně matky čas II.

Tím chci říct, že pokud máte rodinu, která vám nikdy moc nepomáhala, pravděpodobně to nebude dělat ani v budoucnu.

A pokud jste si na základě té rodiny vytvořili novou rodinu s lidmi, kteří vám taktéž nepomohou (u otce to není pomoc, ale rodičovská povinnost, jenže i z člověka, který tvrdil, že chce rodinu, se může vyklubat "občasně hlídající tatínek"), může se vám stát, že zůstanete na dítě sami.

A být na dítě sami je poměrně osamělý stav. Navíc už nemůžete dělat ani věci, co vám dřív přinášely úlevu. Třeba chlastat. Já mám aspoň to štěstí, že mě baví i háčkování a vyšívání. 

Jenom, říká se, že to prý není pravda, ale někdy a pro někoho to pravda je: mít dítě může klidně znamenat, že váš život skončil. Minimálně na takových patnáct let. 

Takže pokud nemáte opravdu silnou motivaci a nemůžete si být jistí svým zázemím, klidně si dítě nepořizujte. Přinejmenším já to pochopím.

Někdy si čtu knihy o pracujících i jinak aktivních matkách. Je to skvělé, dokud mi nedojde, že všechny sice toho dělají strašně moc, ale pořád to tak je jen proto, že mají podporu partnera a rodiny, případně peníze na chůvu.

A když už jsem u toho, druhé moudro, které bych asi vlivem nepřenositelnosti zkušenosti dřív sama nedocenila, ale tady ho stejně zkusím předat dál: Jakmile s někým máte dítě, jen tak se ho nezbavíte. Ani když se rozejdete a přestěhujete do jiného města (nebo státu) k tomu.

Zdá se to samozřejmé a banální, ale těžko bych uvěřila, jak strašně otravný tohle je. 

Takže vybírejte dobře. A možná radši s nikým žádný děti nemějte, protože lidi se mění a nebo přetvařují a některým věcem se nevyhnete, ať děláte, co děláte a když vám to dojde, je už stejně pozdě.

Škoda, že se takový super dítě, jako mám já, nedá koupit někde v sámošce. 

Na co mají vlastně matky čas?

 Na ulici jsme do sebe vrazily s kamarádkou, původně spolužačkou už na střední, kterou vídám prakticky jen na sockách a přesto ji můžu považovat za jednoho z mých nejbližších přátel. Protože málokoho (na to číslo by vám stačily prsty jedné ruky, dvakrát) vídám častěji. Já totiž nevídám skoro nikoho.

Mám pětileté dítě, papírově je v mé péči, kontakt s otcem dle dohody. Otec by se chtěl víc účastnit jeho života, no stráví s ním - když hodně - pět šest dnů v měsíci. Zbytek já.

Dvakrát týdně dítě vyzvedávala babička z otcovy strany ze školky, abych mohla já pracovat. Dvakrát týdně dvě hodiny bylo s ní. Tedy nedávno to zkrátila na jedenkrát dvě hodiny, protože si našla brigádu. Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu, kdy měla mít vnouče u sebe. Jindy to nešlo.

No a pak mi ze dne na den zrušila i tu poslední dvouhodinovku. Sice prý výjimečně, jenže já se svou prací (doprovázím osobny s PAS) nemůžu jen tak ze dne na den oznámit, že nejdu do práce. A protože to neudělala poprvé, rozhodla jsem se, že už její pomoc nebudu využívat.

Nechci nadávat, že je babička nespolehlivá. To sice je, ale furt to byl bohužel jediný člověk, který mi umožnil aspoň dokončit asistenci s klientem požadovaném časovém rozsahu.

I když to ona zřejmě tak úplně nepochopila. Že vnouče nevyzvedává proto, aby jeho matka mohla normálně pracovat, vydělat peníze, aby jsme vůbec přežily. Spíš se chovala, jako bych tu dobu trávila někde na párty a celé to tak bylo uspořádané taky proto, aby si ona užila čas s benjamínkem rodiny a pořídila si pár fotek na Facebook. Ach, ta babička! 

Babička z mojí strany vnouče ale nehlídá vůbec. Ráda se týrám vzpomínkou na to, jak mi někdy v mých pětadvaceti letech vyčetla, že jsem nezodpovědná, protože ona v mém věku vychovávala dvě děti.

Jenže ty děti, a jedno z nich jsem byla já, takže to vím, měly babičku, která je například vodila i vyzvedávala ze školky, skoro every fuckin' day! A odpoledne si s náma hrála, i několik hodin v kuse!!! A každý druhý víkend jsem já odjela k otci, takže matce zůstala doma jen mladší sestra.

O dvacet let později vím, že ty vole takhle vychovat dvě děti bych já zvládla s prstem v nose. I v těch pětadvaceti. A klidně děcek pět. 

Být z 97 % sama na všechno, pracovat na plný úvazek (do toho máme psy a já dálkové studium, ale to jsem si na sebe naložila sama), je úplně jiný kafe, i když to dítě mám jen jedno.

Únava je trvalá konstanta mého života. 

Jsem anemická, citlivá na přemíru podnětů, nedávno jsem ukončila desetiletí trvající léčbu deprese a to všechno samo o sobě je unavující. 

Takže jsme do sebe vrazily s tou kamarádkou, taky se rozešli s partnerem, děti mají dokonce dvě, ale on se o ně stará, jako normální rodič. A ona se mě zeptala, jako by to bylo vůbec možný, jestli se s někým vídám. Jako s kým? A kdy? A jestli chodím na rande! Se zbláznila. Protože ona tohle dělá. Chodí s lidma ven a randí.

Vlastně se mě ptá každý, s kým se potkám. Takže teď tahle kamarádka a loni na podzim, když jsem u ní (s dítětem) byla na návštěvě, se ptala jiná kamarádka a ještě o půlroku dřív jiná. Fakt každýho to zajímá, úplná smršť otázek na můj osobní život.

Jinak jsem za tu dobu potkala na dálku ještě různý prodavače, pošťáky, cestující v mhd a doktory a ti se teda neptali. 

Ale já žádnej osobní život nemám. Já mám dítě!

Jsem pravděpodobně dost introvertní (tím, že žiju sice mezi lidmi, ale v izolaci, se to imho prohlubuje), už dřív jsem pochopila, že s životní výbavou, kterou jsem dostala v dětství, můžu tak akorát čekat na smrt (sice od života nic nečekám, ale ani to mě zcela neušetří zklamání) a tradičně trávím s dětmi čas ráda.

Nebýt tohoto nastavení, možná bych se zabila.

Vidím, že "normální" lidi to nechápou. Myslí si, že je to nadsázka:

- Vídáš se s někým?

- Ne, já nikam nechodím a nemám na to čas, a když, můžu jenom tam, kam i dítě a s nikým moc nemluvím.

A to nikam, nikdy a nikdo prostě = 0

Teda teď si budu platit na 2 x 2 hodiny týdně hlídačku, z platu pracovníka v sociálních službách, abych mohla pracovat stejně jako doposud. Takže budu + 1 osoba na small talk. Jupí! 

LOVE - ISM by Jul (16.)

 

<3

LOVE - ISM by Jul (15.)

Cesta z Pernštejna

Cukrárna Pusinka

LOVE - ISM by Jul (14.)

 

Petrov

Malé pivovary na Zelném trhu

Je to ještě domácí násilí, když se to děje na ulici?

 Zcela výjimečně jsem šla večer venčit psy bez telefonu. A zcela jako obvykle bez brýlí. Byla už tma, na ulici pár lidí (doslova). Od semaforu na křižovatce u Lužánek najednou "vidím", že se naproti na ulici něco děje. Slyším hlasité tupé rány. Z toho zvuku se mi dělá zle. Slyším ženský hlas: "Co děláš?! Nech toho. Au. Nech mě. Mám zavolat policajty?" Slyším mužský hlas: "Ty děvko..." Bezva. Zrovna teď jsem venku bez mobilu. Mám se otočit a běžet zpět domů pro telefon? Nemám zájem vlézt do rvačky, když ani nemůžu volat PČR, protože dělat, že to nevidím bych nemohla. A porvat se s bůhví kým taky ne. Přijíždí tramvaj, z ní vystoupí dva chlapi a míří směrem ke konfliktu. Já přecházím silnici a takticky obočím cestou, kterou bych jinak nešla, ať se tam nemotám a doufám, že ti dva kolemjdoucí je neminou jen tak. Uši mám našpicovaný. Slyším hlasy. Po pár krocích už i houkačky a k zastávce odbočují dvě policejní auta. Lepší bezva. Jdu se psama dál do parku. Domů se vracím kolem zastávky. Policejní auta jsou tam furt. Chlapi v uniformách mluví s mladou, drobnou holkou. Stranou stojí kluk, takový jakýsi divný děcko. Oběma jim není víc jak pětadvacet, tipuju. Slyším kousek rozhovoru. Policajt říká: "Takže říkáte, že když vás tu necháme, už se nebudete dál takhle napadat?" 

Chyba, kočko! Začátečnická chyba. Ať ho sbalí a odvezou. A hned jak se to stane, od něho uteč. Rychle! Hlavně si nemysli, že když se teď uklidnil a přestal tě třískat, bude to dobrý.

Tohle není dobrý nikdy. A taky tohle není konec. Ale teprve začátek. Been there, done that. Asi tuším, jak to myslíš. Nechceš mu zatopit.  Stojíte na stejné straně. (Ne, nestojíte. Tady ten ubožák nikdy nestál na tvojí a ty bys neměla stát na jeho.) Možná doufáš, že když to nebudeš hrotit, třeba to nějak vyšumí. Třeba se to ani nestalo.

Ale stalo. A stane se to zase. A s každým opakováním se to bude zhoršovat a zhoršovat.

Mimochodem, tenhle člověk tě nemá rád. I kdyby ti to snad náhodou někdy říkal, tak nemá. I kdyby tomu náhodou on sám třeba věřil, není to pravda. 

Takový chování nikdy neodpouštěj. Jenom ztrácíš čas. A nakonec možná život. Taky záleží, kolik toho času dáš debilovi místo sama sobě <3

Grüzi, Švýcarsko!

Ephraim Kishon: Nejlepší povídky z cest (1983)

https://www.databazeknih.cz/knihy/nejlepsi-povidky-z-cest-8697

"Cestující, který nastoupí v Miláně do vlaku na sever, zpozoruje po několika hodinách jízdy podivnou změnu: vagony přestaly zničehonic vrzat, cestující se začali horečně upravovat a sbírat z podlahy všechny kousky papírků, zvuk kol je najednou zřetelně rytmický, a dokonce i okna jsou jako kouzlem náhle průhledná. 

Pak projede vlak dalším z těch věčných, nekonečně dlouhých tunelů - a když se dostane zase ven, je člověk ve Švýcarsku. 

V chování pasažérů nastane výrazná změna. Zdá se, že všichni patří k horním deseti tisícům. Tak distingované je Švýcarsko. Matka byla německá baronka, otec francouzský velkotovárník a všichni příbuzní jsou milionáři; až na černou ovci rodiny, italského strýčka, kterého v řeči zdvořile přecházíme. 

Švýcarsko je sen maloměšťáka. A velkoměšťáka. A socialistů. A revolucionářů, konzervativců i nihilistů. Švýcarsko je zkrátka souhrn všech lidských tužeb. "Švýcarsko" znamená něco jako "mír". (...) Kam se člověk mrkne, tam panuje klid, pořádek, kázeň, hygiena, píle a morálka. 

Není to děs?"

LOL, no podle mě ne, když tam jedu jednou za čas. Ale zeptejte se mojí sestry, která se po více než dekádě života ve Švýcarsku s úlevou vrací do Brna...

Naprosto ale chápu ten vlak. I na mě Švýcarsko působí podobně, okamžitě přestanu vrzat a tak vůbec. Aneb buďte tím člověkem, jakým váš pes věří, že jste (Be the person your dog thinks you are) rovná se buďte tím člověkem, jakým jste ve Švýcarsku. Jen... jak to tu tak píšu, uvědomuju si, že na mě působí podobně snad každé nové místo. Asi proto mám tak ráda cestování. Přičemž když není po ruce zrovna Švýcarsko, stačí i Třebíč. Nebo Olomouc. Babica na cestách.

Netflixovská Rezidence, postava Uzo Aduba a Randalla Parka:

- Švýcarsku nerozumím. Jsou švýcarští Němci, Italové, Francouzi... Je něco jen švýcarskýho?

- Roger Federer.

<3