neděle 5. října 2025

Odpověď poradny DTestu na dotaz o nepřijímání hotovosti na festivalech

Dobrý den. 

Děkujeme Vám za využití online poradny časopisu dTest. 

Z Vašeho dotazu vyplývá, že se zajímáte o možnost odmítnutí používání čipů pro platby na komerčních akcích.

Dle § 5 odst. 1 zákona č. 136/2011 Sb., zákon o oběhu bankovek a mincí, je každý povinen přijmout tuzemské bankovky a mince bez omezení, ledaže je oprávněn jejich příjem odmítnout. Odmítnutí je povoleno především u neplatných či pamětních bankovek a mincí.

Naopak ministerstvo financí zastává názor, že je na základě zásady smluvní svobody přípustné omezit platbu v hotovosti. Jestliže se obchodník dohodne na podmínce, že bude přijímat pouze platbu NFC čipy a předem o tom informuje, může platbu v hotovosti odmítnout.


V každém případě i kdyby obchodníci hotovost přijmout museli, zákon nyní nestanovuje žádné sankce za odmítání hotovostních plateb, právo platby v hotovosti tedy nelze vymáhat.

Pokud máte podezření na podvodné jednání ze strany společnosti NFCtron, můžete podat podnět na Českou obchodní inspekci.


Podnět lze podat:
- prostřednictvím webového formuláře na adresu: www.coi.cz/podatelna/
- písemně, a to na příslušný inspektorát ČOI, 
- osobně, a to na příslušný inspektorát ČOI, adresy jednotlivých inspektorátů lze najít na: www.coi.cz

Pokud se rozhodnete pro písemnou variantu, vzor podnětu můžete najít na našich stránkách zde: www.dtest.cz/clanek-3341/podnet-ceske-obchodni-ispekci-pro-porusovani-zakona-o-ochrane-spotrebitele.

Věříme, že Vám tato informace pomůže. V případě potřeby další konzultace kontaktujte prosím naši poradenskou linku na telefonním čísle 299 149 009.

sobota 4. října 2025

NFC Tron na Pop Messe

Četbou řady e-mailů, kde společnost apelovala na účastníky festivalu, ať si nabijí kredit na konzumaci už z domu, vyhnou se tím frontám a aktivačnímu poplatku, jsem podlehla dojmu, že je to dobrý nápad a poslala jim 1500,-

Když jsem na baru chtěla koupit děckám limču, ukázalo se, že mám na čipu 0 (nula) CZK. 

Naštěstí jsme přišli brzy, ještě nebyly větší fronty a vyřešit celou situaci tak trvalo pouhou hodinu a půl střídavého pobíhání a čekání fronta - NFC - fronta - bar - fronta - NFC... 

Nejdřív slečnu od NFC Tron napadlo, že zkusíme nahrát další částku, tím se mi "to" nějak aktivuje, peníze se sečtou a jupí. 

Neslyšela jsem ani slovo, že když je to zjevně jejich fuck-up, poplatek mi účtovat nebudou, tzn. v této automatizované situaci ho asi budu muset zaplatit, ale vrátí mi ho. Což teď je můj požadavek č. 1 (chronologicky, ne dle důležitosti a jen proto, že mě pak znovu nasrali). 

Sice jsem jim další peníze dát nechtěla, ale na místě prostě nemáte alternativu, takže jsem tam přihrála 200,- + poplatek. Na baru se ukázalo, že zmizely i ty dvě stovky.

Slečna moc nevěděla, co s tím, ťukala acrylovýma nehtama do tabletu, něco udělala a doufaly jsme, že tím to bude ok. Zpátky na baru se ukázalo, že neé. 

Příště na stánku NFC Tron jsem vyfasovala vyšší (pozicí ne postavou), zaškolenější slečnu. Při náhledu do mého účtu zjistila, že z loňského roku mi zůstala otevřená položka, kterou měli uzavřít a stalo se, že při načtení letošní vstupenky se mi kredit nahrál na tu starou místo aktuální. (Toto si zapamatujte.)

Chvíli do toho ťukala a nic. Napadlo ji, že bych si mohla nahrát kredit nových 1500,-, tentokrát už to klapne a refundaci si vyřídím po akci. Odmítla jsem a tak mi kredit nahrála ona sama ze svého osobního bankovního účtu a současně si nechala vrátit mých "ztracených" 1500,- k sobě. 

Evidentně nemá NFC Tron systémové řešení takových situací. Posílat účastníkům vlastní peníze zaměstnanců bych za to úplně nepovažovala. Taky je vidět, že slečny na stánku se snažily napravit co mohly a na ně si fakt stěžovat nemůžu. 

Zároveň se mi na účtu zázračně zobrazily i do té doby neviditelné dvě stovky. 

Tím teda byl vyřešený festival a vesele jsme mohli jít na hranolky. 

Doma jsem potom zjistila, že se mi kredit rozdělil do dvou "peněženek". Na jedné zbylo 510,-, na druhé 90,-. Trochu by mě zajímalo, podle jaké logiky se mi z čipu co odečítalo, ale zas asi nemusím vědět všechno. 

Požádala jsem o vrácení na účet. Vyšší částka mi přišla včas a v pořádku, tu nižší poslali na číslo účtu, které jsem v životě neviděla. Můj požadavek č. 2 je refundace 90,- na správné číslo bankovního účtu. (Víceméně jde taky o princip, po tom co jsem následně zjistila.)

Napsala jsem reklamaci na určený email. Dvakrát. Několikrát jsem volala na zákaznickou linku. Bez reakce, prostě úplně mrtvo.

Ponořila jsem se do hlubin internetu a bohužel zjistila, že je řada lidí, kterým NFC Tron "refundoval" kredit na neznámá čísla BÚ a někteří se nedočkali nápravy nikdy, zatímco u jiných to trvalo měsíce a měsíce a to si ještě můžou gratulovat. 

Zjevně časté vysvětlení společnosti je, že existuje jakási skupina podvodníků, která sbírá ztracené nebo vyhozené účtenky od nabití s QR kódy a žádá si refundace cizích peněz na své účty. 

Pokud to tak je, je chyba společnosti, že vybírá od lidí peníze, které nedokáže uchránit před podvodníky. A ještě takhle debilním a jednoduchým podvodem. Představte si, že by to byla banka: asi jste někde ztratili výpis z účtu, tak jsme půlku vašeho zůstatku poslali do Maďarska; příště buďte opatrnější, no... Můj požadavek č. 3 - spravte si to!!! 

NFC Tron to bere tak, že je to vaše chyba, neměli jste ten papír ztrácet a pokud nejste ale hodně urputní, zbylý kredit zpátky nemusíte dostat. 

Ovšem já, vzhledem k nestandardní situaci kolem celého toho nahrávání a načítání kreditu, jsem žádný QR kód neměla. Přesto moji vratku poslali na cizí BÚ. Proč? 

Zajímalo mě, jestli máme - jako návštěvníci kulturních akcí - šanci se bránit a odmítnout dát peníze někomu, u koho víte, že tak ze 70 % nejsou v bezpečí. Zeptala jsme se v poradně DTestu a ve zkratce ne, ale dá se na ně volat ČOI. 

BTW nemají nějakou licenci k provozování činnosti od ČNB?

Každopádně odpověď z poradny nahraju následně. 

A nakonec, to nejdůležitější. Když se podívám do svého účtu NFC Tron teď, mám tam otevřené dvě aktivní položky/peněženky. A už teď mám tik v oku, když si uvědomím, že jsem si ještě před celým tímhle fuck-upem opět přes NCF Tron koupila vstupenku a nahrála 1500,- na konzumaci. Chápete, dvě (2!!!) neuzavřené položky! Co všechno se jen může stát... 

V reklamačním e-mailu jsem se ptala pracovníka patrně něčeho jako zákaznického "servisu", jestli je to v pořádku, nebo se můžu i na Pop Messe 2026 těšit na stejný voser jako letos a nereaguje. Už tři měsíce. Můj požadavek č. 4: Proboha vás prosím, podívejte se na to a řekněte mi, že je to OK a tohle už se nastane. Prosím!!! 

A proč vůbec tohle musíme podstupovat? V devadesátkách jsem věřila, že měnění peněz za čipy, abyste si na technu mohli koupit bagetu, má vyznam pro provozovatele občerstvení. A tak jsem to akceptovala. Proč ne? Někomu to pomůže a mě to nic neudělá. 

Ale co se z toho stalo teď, je hell. Hlavně že čipy, bezhotovostní převody a technika. Akorát že vás nutí poslat peníze nedůvěryhodné společnosti s nespolehlivým systémem, možná vás u toho okradou a vlastně je to vaše chyba. 

sobota 27. září 2025

Poznej sebe sama.

 Znáte to, jak když člověk něčemu víc věnuje pozornost, jako by se ta věc, to téma zrovna rojilo ze všech stran.

Mé nutkavé myšlenky o smrti se po třiceti letech změnily na nutkavé myšlenky o životě, o mojí minulosti. Když už mi není tak zle a už nechci jen nebýt, kdo teda jsem? Co se mi to vlastně stalo?

Hádám, že "normální" lidi si tím prochází v pubertě. Ale to byla doba, kdy jsem já intenzivně řešila, jestli sebevražda je fakt jediná mně dostupná forma úniku a záchrany nebo mám i jiné možnosti.

Z knihovny jsem namátkou vytáhla knihu Ještě můžu vzlétnout autorky Moniky Hodáčové, která je plná otázek směřujících na čtenáře. 


Několik desítek otázek, vedoucích do nitra. Uvědomila jsem si, že dřív bych skoro na žádnou neuměla odpovědět, poslední době jen na část z nich. Není to o tom, že je člověk líný se důkladně zamyslet. Jste od sebe tak odpojení, že i když byste si samou námahou závity strhali, ty odpovědi tam nejsou. 

Dneska, když se hodně snažím, zformuluju upřímnou odpověď na každou otázku. 

Kniha je určená normálním smrtelníkům, bez vážnější psychiatrické diagnózy:

Naše já často leží někde hodně hluboko pod nánosy očekávání všech okolo, zažitých stereotypů a toho, co je pro ostatní přijatelné, normální. 

Odkrývání našeho skutečného já nám začne otevírat nové pohledy na život, stejně jako pronikání do tajů života přináší nový pohled na nás samé. Já před deseti, dvaceti, třiceti lety... Je to pořád ta stejná bytost, má stejná přání, stejný hodnotový žebříček? Ano i ne. 

Něco zůstává, něco se proměňuje s naším životem,který nám příležitostí ke změně nabízí nepřeberné množství. Stále se tak můžeme učit, hledat odpovědi na otázky, které před nás každý den staví. Hledat pravdu. 

Nemůže být právě tohle smyslem života jako takového? Životním plánem, který naplňujeme do konce svých dnů? 

Nalézt správné odpovědi znamená především klást si správné otázky. Otázky, na které často nejde jednoduše či jednoznačně odpovědět. Někdy k vám odpověď může přijít až časem. Ale právě proto je tak důležité se ptát. 

Příběh vaší rodiny není jen jeden. Jsou to stovky příběhů které se mohou v mnoha ohledech velmi lišit. Vždycky záleží na tom, kdo ho vypráví a také komu. Podíváte-li se na svůj život tímto pohledem nabízí se otázka: Kolik životů vlastně žiji a ve kterém jsem to opravdu já? 

Hledáme-li vlastní identitu, má návrat do minulosti vždycky smysl. Každá z nás má nějaké předky, nějakou rodinnou historii, která náš život určitým způsobem formovala. Čím hlouběji jdeme, tím méně máme faktů, ale možná o to víc příběhů. 

Mluvily jsme o pochopení vlastních rodičů. Můžeme ale jít ještě dál. A protože je tato kniha věnovaná ženám, zkuste sledovat ženskou liniive vaší rodině. Jaká byla babička a co víte o prababičce? 

https://www.grada.cz/jeste-muzu-vzletnout-9852/

<3


čtvrtek 18. září 2025

Sebeobhájci

Narazila jsem na pozvánku na workshop pro sebeobhájce. Určený lidem s tělesným postižením. Škoda, že nemám takový hendikep, hned bych šla :)

Sebeobhájci = lidé s postižením, kteří chtějí sami pomáhat, předávat svoje zkušenosti a zasazovat se o zlepšení svého postavení ve společnosti.

https://rytmus.org/sebeobhajci/

Část programu byla o něčem ve smyslu "tvůj příběh". To mi připomnělo historii mých teorií o tom, co se mi v životě dělo. 

Nejdřív jsem se vyrovnávala s rodičovským stylem matky a otce snahou přijmout fakt, že mě nemají rádi. Ale není to jejich chyba, kdybych byla jiná, tak by mě třeba rádi měli. Už jako malá jsem věděla, že nikoho nemůžou mít rádi všichni a mě zrovna shodou okolností nemají rádi rodiče, no... (Jen jsme ještě netušila, že rodičovské přijetí a láska je naprostý základ a nemělo by se to brát stejně, jako když si zrovna nepadnete do oka se sousedovic děckem. Ale člověk - v každém věku - dělá, co může.)

Pak, v souvislosti s depresí, která se u mě nevyhnutelně musela vyvinout, jsem přemýšlela jestli ji mám tzv. po předcích z otcovy nebo matčiny strany. Která část rodiny jsou větší magoři? A děda nebo babička?

Vůbec mě nenapadlo, že bych ji nemusela "zdědit", že je to spíš strategie přežití.

Kdybyste se mě v tu dobu zeptali na můj příběh, řekla bych vám, že jsem celé dětství trávila hodně času v nemocnicích a to v kombinaci s předpoklady k duševní chorobě způsobilo můj stav.

Když jsem od psychiatrů a psychologů začala slýchat, že deprese je únik před tlakem a že jsem si ji pravděpodobně vybudovala jako obranu, protože "rodiče mě v tom nechali", byla jsem uražená. Dyť to zní, jak kdyby to ani nebyla doopravdická nemoc. Ale já jsem přece nemocná! Jsem psychiatrická pacientka!!! A když nebudu tohle, nejsem nic. Co ze mě bez deprese zbude?

V mém příběhu by nebylo ani slovo o narcismu, generačních traumatech, alkoholismu, nediagnostikovaném ženském ADHD, které by mimochodem hezky vysvětlilo  nevyzpytatelné výbuchy vzteku a agrese, násilí, double bind (už jen tím vám v dětství nadělají v hlavě pěknou paseku). O osamělosti. Vzteku, kterýho se asi nikdy nezbavím.

To jsem si uvědomila až časem a jsem přesvědčená, že ani teď nevím a nechápu všechno. Budu mít do smrti vůbec dost času zjistit, kdo jsem? 

"Tvůj příběh" je důležitý a přitom pokud jste neměli v životě štěstí, může být sakra složité si ho poskládat dohromady.

pondělí 8. září 2025

Diane di Prima: Čas Beatniků

 O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků. 

Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.

A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.

úterý 2. září 2025

The Psychology Of The Ignored Child

 Anxiety, depression and difficulty forming close relationships. Yep.